1775

V březnu 1775 zajišťovala armáda při vypuknutí selských bouří ve východních Čechách obnovení pořádku: 1) rozehnáním houfů čítajících stovky až tisíce vzbouřenců - k největším srážkám došlo 24.3. před Prahou, 24.-26.3. u Chlumce nad Cidlinou, 28.3. na Humlově kopci u Trutnova; 2) zatýkáním jejich vůdců, 3) vytvářením vojenských kordonů, které měly bránit šíření rebelie z královéhradeckého a bydžovského do dalších krajů i následného útěku poddaných ze země (především do Pruska).

7. května 1775 se podařilo c. k. velvyslanci v Konstantinopoli Thugutovi získat souhlas osmanského velkovezíra s odstoupením části severní Moldávie (archaicky též Multánska) a jeho připojení k habsburským zemím. Toto území čítající přibližně sto tisíc obyvatel, které získalo v následujícím roce oficiální označení Bukovina, bylo již od srpna 1774 obsazeno třemi c. k. pluky jezdectva a pěti prapory pěchoty pod velením generálmajora Gabriela sv. pana Splény von Miháldy. Záminkou byla ochrana hranic sousedící Haliče a Sedmihradska před hrozícím morem a loupeživými bandami. Generál Splény byl také prvním vojenským správcem tohoto území, v dubnu 1778 tuto funkci převzal generálmajor Karl sv. pan Enzenberg. Dne 6. srpna 1786 zde vojenská správa skončila a Bukovina byla sloučena s Haličsko-vladiměřským královstvím. Teprve v roce 1849 se stala samostatnou korunní zemí, přičemž byla povýšena na vévodství. V současnosti se část toto historického území nachází v Rumunsku a část na Ukrajině, včetně největšího města a později správního centra Černovic (něm. Czernowitz, ukr. Чернівці / Černivci).

4. července 1775 byl vydán předpis o zaopatření invalidních generálů a důstojníků (Regulativ für die Versorgung invalider Generale und Stabs- und Oberofficiere). Dle tohoto předpisu byli do stavu penzionovaných s nárokem na příjem odpovídající hodnosti zařazeni pouze generálové a plukovníci. Od podplukovníků níže měli důstojníci v případě plné invalidity nárok na zaopatření ve výši poslední obdržené gáže. Menší část z nich byla přidělena na pozice posádkových velitelů (Platzofficiere) či do týlových složek, např. výstrojních komisí apod.

V roce 1775 bylo stanoveno, že v době míru může být u jedné setniny maximálně 15 žen „Soldatenweiber“, tedy manželek prostých vojáků, k jejichž sňatku musel udělit souhlas plukovník. Podle předpisu z roku 1769 tvořilo fyzilírskou setninu kromě čtyř důstojníků dalších 105 vojáků - tuto možnost tedy mohl využít pouze jeden ze sedmi (což zohledňovaly např. také předpisy věnované ubytování vojska).

1795

4. května 1795 se habsburské mocnářství smluvně zavázalo Velké Británii, že bude udržovat v poli proti Francii 200 000 mužů - motivací byly nejen britské půjčky a subvence, ale také snaha dobýt zpět území Rakouského Nizozemí; o tři týdny později obě mocnosti podepsaly spojeneckou smlouvu o vzájemné vojenské pomoci.

7. června 1795 kapitulovala c. k. posádka pevnosti Lucemburg (Luxembourg), jejímž místodržitelem byl polní maršál Blasius Columban sv. pan von Bender. Obléhání trvalo od 22. listopadu 1794 a Francouzi zde ukořistili velké množství vojenského materiálu: 819 děl, 16 244 střelných zbraní, 4 500 chladných zbraní, 336 857 dělových koulí, 114 704 granátů, 47 801 bomb a 1 033 153 liber střelného prachu. Část kapitulujících vojáků valonského (belgického) původu odmítla další službu v c. k. armádě a požádala o přijetí do armády francouzské.

1. října 1795 bylo Rakouské Nizozemí oficiálně anektováno Francií – ze starobylých „burgundských“ území: vévodství brabantského, limburského a lucemburského, hrabství flanderského, namurského a markrabství antwerpského, se stalo osm nových francouzských departementů Jemappes, Lys, Escaut, Deux-Nèthes, Dyle, Meuse-Inférieure, Ourthe, Sambre-et-Meuse a Forêts. S Rakouským Nizozemím ztratili Habsburkové přibližně 4 miliony obyvatel a pět tradičních „valonských“ c. k. řadových pěších pluků: č. 9, 30, 38, 55 a 58 své verbovací území (v roce 1799 byl sice z části jejich mužstva vytvořen ještě šestý „valonský“ pluk č. 63, v roce 1809 ale byly pluky č. 38 a 55 rozpuštěny). Po napoleonských válkách bylo ztracené území připojeno ke Spojenému království nizozemskému a v roce 1830 se osamostatnilo jako Belgické království.

24. října 1795 došlo k podepsání dohody o třetím dělení Polska. Tímto krokem byla završena náročná a několik měsíců trvající rakousko-rusko-pruská diplomatická vyjednávání a formálně uznána dřívější rakousko-ruská dohoda z 3. ledna 1795. Habsburské soustátí se rozšířilo o území Malopolska a Mazovska, připojené k Haličsko-vladiměřskému království. Toto nové území sahající téměř až k Varšavě čítalo přibližně 1,5 milionu obyvatel a obdrželo označení Západní Halič.

29. října 1795 francouzská armáda ukončila neúspěšné obléhání pevnosti Mohuč (Mainz), které bylo zahájeno v prosinci předchozího roku. Tento klíč k Porýní bývá také často označován jako „německá bašta“ (Bollwerk Deutschlands) proti Francii a od vypuknutí koaličních válek v roce 1792 byla obléhána již potřetí.

23.-24. listopadu 1795 ve dvoudenní bitvě prolomila francouzská armáda rakousko-piemontská obranná postavení u Loana, piemontského města na pobřeží Středozemního moře (dnes Itálie).

V roce 1795 byl v rámci c. k. armády zaveden nový vzor mysliveckých štuců - Jägerstutzen M 1795 a také dvojštuců pro hraničářské ostrostřelce - Doppelstutzen für Grenzenscharfschützen M 1795.

1805

30. července 1805 bylo vlastnoručním císařským listem zrušeno v celé c. k. armádě nošení copu. Vlasy měly být nově zastřižené na délku jednoho palce. Na rozdíl od ostatního mužstva si je důstojníci měli dál pomádovat a pudrovat.

8. září 1805 c. k. armáda vstoupila do Bavorska a zahájila tak třetí koaliční válku.

18. října 1805 se u veronského předmostí Veronetta nepodařilo c. k. sboru Josefa Vukassoviche (který byl součásti armády arcivévody Karla) zabránit překročení řeky Adiže francouzskými vojsky.

20. října 1805 kapituloval podmaršál Mack v obležené pevnosti Ulmu; předtím došlo ve dnech 9.-14. října 1805 k dílčím porážkám c. k. vojsk: podmaršála Auffenberga u Wertingenu, podmaršála d’Aspreho u Günzburgu, podmaršála Schwarzenberga u Haslachu a podmaršála Riesche u Elchingenu.

30. října 1805 zvítězila armáda arcivévody Karla u Caldiera (dnes v Itálii).

5. listopadu 1805 byly poraženy rusko-rakouské síly pod velením podmaršála Kienmayera a generálporučíka Bagrationa u Amstettenu.