Organizace zemské milice v Čechách a na Moravě v letech 1744–1745
Rukopis z pozůstalosti Lubomíra Uhlíře, který velmi pravděpodobně také byl jeho autorem
Obyvatelstvo Čech bylo povoláváno k zemské obraně již na začátku 1. slezské války. V listopadu 1741 bylo přesunuto na pruské hranice několik set střelců a myslivců. Na obraně Prahy se podílelo asi 5 000 mužů měšťanské a studentské milice.
Další miliční oddíly vytvořil v roce 1742 generální zemský válečný komisař baron Netolitzky na severu a severovýchodě země. Byly sestaveny z myslivců, hajných a mužů ovládajících zacházení se zbraní z okrsků Hradec Králově, Jaroměř, Dvůr Králové a Německý Brod. Hotovost v síle asi 1 500 mužů byla rozdělena na 3 prapory po 5 setninách, v každém praporu měla být podle možnosti zformována 1 jízdní setnina. Velitelé v hodnosti majora (Obrist-Wachtmeister) nebo setníka byli: Hochberg, Mitterstiller a Thadäus hrabě Bukowsky. Bukowského prapor sestával ze 4 setnin (z čehož byla 1 královéhradecká městská setnina) a mysliveckého sboru o 4 setninách, které ale nebyly na kompletních stavech. Příslušníci milice dostávali služné teprve při nasazení mimo svůj kraj a sice:
setník 33 zlatých a 30 krejcarů
poručík 18 zlatých
praporčík 15 zlatých
šikovatel 9 zlatých
desátník 7 zlatých
vojín 6 zlatých.
Milice byla použita převážně na saských hranicích.
Podle rozhodnutí zemských stavů z roku 1743 měla být vytvořena stálá milice. Královský patent o její organizaci byl publikován v březnu 1744.
Podle něj měl každý z tehdejších 12 krajů (Boleslav, Hradec Králové, Chrudim, Čáslav, Kouřim, Bechyně, Prácheň, Plzeň, Žatec, Litoměřice, Rakovník, Beroun) postavit 1 setninu. Tyto tzv. krajské setniny (Kreis-Compagnien), které tou dobou již zřejmě existovaly, měly být doplňovány rekrutováním. Částečně měly sloužit jako kádr k vytvoření dalších, tzv. soukromých setnin (Privat-Compagnien), které měla stavět zpravidla majetná šlechta ze svých panství.
Celá milice podléhala zemským stavům a jejím velitelem byl komisař Netolitzky. Byla zformována do 24 praporů s průměrným stavem 5 setnin na prapor. Prapory byly pořadově číslovány (římskými číslicemi) a pojmenovány pomístními názvy – např. Tepler Bataillon der Land Miliz Nr. I atd.; výjimku činil pouze Königliches Bataillon der Land Miliz Nr. XIII, postavený z komorních statků Marie Terezie. Atypické stavy měly prapory č. VIII a XXIV – po 4 setninách, a prapory č. XVIII a XXI – po 6 setninách. Součástí praporu č. XIII byla mj. i setnina invalidů z Kladna a praporu č. XXI byla přidělena setnina markraběte bádenského. Setniny byly označovány podle svých okrsků, zpravidla byla z jednoho okrsku stavěna jedna setnina. Výjimkou byl krumlovský prapor č. VIII, kde byly 2 setniny postaveny z Krumlova, královský prapor č. XIII, kde byly 3 setniny postaveny z Pardubic a broumovský prapor č. XV, kde byly 2 setniny postaveny z Opočna. Celkový stav milice obnášel 120 setnin. Průměrný stav setniny byl 120 mužů, na prapor tedy připadalo 600, celkový stav české zemské milice činil 14 400 mužů.
Podle původních proposic měla mít krajská setnina následující složení:
120 vojínů
20 svobodníků
10 desátníků
2 šikovatelé
1 bubeník
153 mužů celkem.
Soukromé setniny měly stav normován na 105 mužů. Později ale byly oba stavy vyrovnány a u obou druhů setnin bylo:
109 svobodníků a vojínů
7 desátníků
2 šikovatelé
1 bubeník
119 mužů (+ 1 poručík = 120 celkem)
Setniny se dále organizačně dělily na tzv. desátnictva (Corporalschaft, tj. asi družstvo, cca 16 mužů) a svobodnictva (Gefreiterschaft, pravděpodobně asi poloviční družstvo, tj. 8 mužů).
V čele setniny stál setník, který byl u soukromé setniny jejím majitelem. Setník soukromé setniny musel mít k jejímu zřízení nebo převzetí svolení panovníka, nebyl ale povinen osobně táhnout do pole. Setník si mohl vybírat lidi do milice podle vlastního uvážení, ale lidi z cizích panství směl přijímat jen se svolením jejich vrchnosti.
Zástupcem setníka byl poručík. Musel být vysloužilým aktivním vojákem. V míru vedl výcvik mužstva, ve válce byl u soukromých setnin samostatným velitelem, pokud se majitel nezúčastnil bojových akcí.
Poddůstojnická místa byla obsazována vysloužilými vojáky, určitý počet míst byl ale reservován pro měšťany, písaře, myslivce či jinak způsobilé lidi.
Mužstvo se doplňovalo z domkářů, čeledínů a vysloužilých vojáků. Usedlí měšťané a rolníci nesměli být do milice zařazováni. Každý muž, který sloužil 10 let v zemské milici, obdržel měšťanské právo toho města, od kterého byl do milice postaven. Každý dům, z něhož byl postaven k milici 1 muž, byl osvobozen od ubytovacích povinností pro vojsko. Řemeslníkům bylo usnadněno dosažení mistrovství.
Milice byla povolávána na cvičení s ohledem na potřeby zemědělství. V měsících červen až září bylo každé desátnictvo svoláváno jednou za měsíc. V měsících říjen až květen se svolávalo každé svobodnictvo třikrát za měsíc, každé desátnictvo jednou až dvakrát za měsíc a každá setnina jednou za měsíc. Soukromé setniny se ke cvičení shromažďovaly na panství majitele. Jako výcvikový příplatek obdržel ročně:
šikovatel 12 zlatých
desátník 6 zlatých
vojín 3 zlaté.
U soukromých setnin tyto náklady nesl majitel.
Výstroj milice byla jednotná a skládala se z bílé kazajky z režného plátna s červenými výložkami, červeným nákrčníkem, bot, klobouku a patrontašky. Chlebníky a křesadlové kamínky do pušek dodávali místní židé. Střelné zbraně byly dodávány státem, chladné zbraně vrchností (majitelem). Výzbroj a výstroj byly uloženy na střeženém místě v okrsku setniny. Výstroj mohla být ponechána v držení mužstvu, které ji smělo nosit o nedělích a svátcích. Poddůstojníci a důstojníci měli uniformy z bílého sukna. Tuto uniformu byl rovněž oprávněn nosit majitel soukromé setniny.
Ve 2. slezské válce bylo použito 10 000 mužů české milice k posílení armády. Na podzim 1744 byla největší část milice v Praze. Milice stála ve zbrani i v roce 1745. Tehdy byly některé setniny použity ke štábní službě v hlavním stanu prince Karla Lotrinského a 2 setniny byly určeny k posádkové službě ve Vídni.
Jan Vogeltanz: příslušník zemské milice 1744-45.
Srovnej Malý slovník starého vojenského názvosloví (www.paseka.cz), s. 82-84.
Na začátku 1. slezské války, kdy byla Morava ohrožena následkem pruského vpádu do Slezska, byli k ochraně hraničních přechodů povolávání převážně Valaši a Hanáci. Těmto oddílům veleli majoři baron Christoph von Minkwitzburg a baron Johann von Barthodey. Z Moravy bylo rovněž postaveno několik oddílů myslivců a střelců do Browneho sboru. Tyto oddíly, které se vyhýbaly řádnému boji, působily Prusům značné potíže při rušení spojů a zásobování.
V roce 1744 byla na Moravě organizována zemská milice podobným způsobem jako v Čechách. Každý ze 6 krajů (Jihlava, Znojmo, Brno, Olomouc, Hradiště, Přerov) postavil 1 krajskou setninu, silnou 200 mužů. Dále mělo být postaveno 40 soukromých setnin v síle 120 mužů. Celková zemská hotovost měla tedy obnášet 6 000 mužů. Soukromých setnin ale bylo postaveno pouze 36, takže celkový stav zemské milice nepřevýšil počet 5 520 mužů. Milice byla v roce 1744 zformována do 6 praporů o nestejné síle. Průměrně by případně na prapor 1 krajská setnina a 6 soukromých setnin. Není zřejmé, zda byly setniny rozděleny k praporům podle jiného schématu, nebo zda nestejná síla praporu pramenila z neúplného počtu mužstva v setninách. Prapory byly umístěny po třech v Brně a Olomouci.
V roce 1745 byly prapory reorganizovány, šest z nich bylo složeno z 1 krajské a 4 soukromých setnin (po 680 mužích), zbylé dvě měly po 6 soukromých setninách (po 720 mužích). Prapory byly pořadově číslovány (arabskými čísly) a pojmenovány pomístním názvem např. Land-Miliz Bataillon Brünn Nr. 1. Toto se ovšem týkalo pouze prvních šesti praporů, které měly ve své sestavě krajské setniny. Prapory č. 7 a 8, složené pouze ze soukromých setnin, názvy neměly. Velitelé jednotlivých praporů byli:
č. 1 - setník Attlamyer
č. 2 - setník Polan
č. 3 - setník Wildenheim
č. 4 - major Muckerei
č. 5 - setník Hildesperger
č. 6 - setník Meixner
č. 7 - setník Schmidt von Freihofen
č. 8 - setník Wlaskowitz.
Dislokace praporů je udávána různé, buď 6. a 8. prapor v Brně, 5. a 7. prapor v Olomouci a 1. až 4. prapor na hranicích, nebo bez bližší specifikace 1 prapor v Brně, 1 prapor v Olomouci a 6 praporů na hranicích.
U každé setniny krajské byl setník, poručík a 40 mužů (šikovatelem počínaje, permanentně dislokováni v krajském městě), kteří byli naverbováni a tito dostávali následovný měsíční plat: setník - 25 zlatých, poručík - 15 zlatých, šikovatel - 7 zlatých a 30 krejcarů, desátník - 5 zlatých, bubeník - 4 zlaté,
svobodník a vojín dostávali denně 7 krejcarů (náklady nesli místní židé). Ostatních 160 mužů (mezi nimiž bylo 25 poddůstojníků, vybíraných z poloinvalidů) dostávalo pouze výcvikový příplatek 3 zlaté.
Každá soukromá setnina, která měla vedle majitele jednoho od něj jmenovaného poručíka (který byl ubytován na pozemích majitele), měla ve stavu 18 poddůstojníků a 1 bubeníka. Z poddůstojníků polovinu stanovil majitel, polovinu zemské stavy. Mužstvo nebylo vybíráno do milice podle domů, ale podle pozemkové držby, na 3 až 5 ½ lánu se stavěl 1 muž. Při soupisu mužstva asistovali hospodářští úředníci. Do milice nesměli být stavěni úředníci, usedlí měšťané a rolníci, pokud se ovšem dobrovolně nepřihlásili.
Ve válce dostával každý vojín 4 krejcary na denní zásobování z prostředků zemských stavů.
Výstroj byla podobná jako v Čechách – kabát z režného plátna s límcem a výložkami z červeného sukna, bílými knoflíky (pravděpodobně knoflíky potažené látkou, orig. Zwirnknöpfe - nitěné knoflíky) a klobouk s bílým lemem. Poddůstojníci a bubeníci měli jako poboční zbraň kord, mužstvo bajonet. Výstrojní náklady nesly zemské stavy.