1794

12. března 1794 vydal vrchní velitel „nizozemské“ c. k. armády maršál Josiáš princ sasko-koburský (Friedrich Josias von Coburg-Saafeld, Herzog zu Sachchen) všeobecný rozkaz stanovující taktické instrukce pro boj proti francouzským republikánským vojskům; tyto instrukce, jejichž autorem byl náčelník Koburkova štábu generálmajor Karl Freiherr Mack von Leiberich, byly následujícího roku vydány ve Frankfurtu tiskem pod názvem: Instruktionspunkte für gesammte Herren Generals der K. K. Armee und andere Kommandanten kleinerer und größerer detaschirten Korps: Entworfen von dem Kaiserlich-Königlichen General von Mack bei der Eröffnung des Feldzuges 1794 (digitalizováno např. na books.google.cz) - srovnej s obsahem příspěvku Taktická flexibilita Rakušanů během Revolučních válek 

16. dubna 1794 císař František II. provedl poblíž La Cateau přehlídku spojeneckých armád operujících na hranicích Francie a Rakouského Nizozemí - připravovalo se další dějství tzv. „flanderského“ tažení I. koalice.

30. dubna 1794 kapitulovala francouzská posádka pevnosti Landrecies (dnes na území Francie); její obléhání řídil od 18. dubna 1794 holandský vrchní velitel princ Vilém Oranžský, kterému byl podřízen také pomocný c. k. sbor polního podmaršála Baillet de Latour a dělostřelectvo v čele s generálmajorem Janem hr. Kolovrat-Krakovským.

18. května 1794 utrpěla u Tourcoing (dnes na území Francie) porážku spojenecká armáda, jejíž část tvořilo pravé (západní) křídlo c. k. vojsk v čele s polním zbrojmistrem Clerfaytem (psán též Clerfait či Clairfayt) a dále jednotky britské, hannoverské a hessensko-darmstadtské.

22. května 1794  zvítězila spojenecká armáda pod velením prince sasko-koburského (za přítomnosti císaře Františka II.) u Tournai (Tournay).

26. června 1794 byla znovu poražena u Fleurus (dnes na zemí Belgie) hlavní c. k. armáda prince sasko-koburského, kterého na postu vrchního velitele nahradil v srpnu 1794 právě Clerfayt

2. října 1794 c. k. armáda ustupující pod vlivem vojenských neúspěchů z Rakouského Nizozemí přes Brusel, Leuven (Lovaň) a Maastricht, byla poražena také u Aldenhoven (dnes na území SRN) na řece Rur a musela se stáhnout až ke Kolínu nad Rýnem

1804

11. srpna 1804 byl vydán patent, kterým volený císař Svaté říše římské národa německého František II. přijal hodnost a titul dědičného císaře rakouského. Pro armádu tento státoprávní akt znamenal především změnu praporů, na nichž byl namalován nový císařský znak (jejich vzor byl stanoven až v červnu 1805), ale také krátkodobou změnu oficiálního označení, která reflektovala panovníku „dvojjedinou“ císařskou hodnost: armáda, stejně jako další instituce, byla nyní c. a c. k., tedy „císařská a císařsko-královská“ (k. und k. k., kaiserliche und kaiserlich-königliche) – pozor(!) na záměnu tohoto označení platného pouze dva roky (do roku 1806 kdy zanikala Svaté říše římské) s označením c. a k., tedy „císařská a královská“ (k. u. k., kaiserliche und königliche), zavedené pro společnou rakousko-uherskou armádu až v roce 1889.

25. října 1804 byl vydán Conscriptions- und Rekrutirungs-System - předpis nově upravující pravidla konskripce (sčítání obyvatel) a z nich vyplývající odvodní povinnosti books.google.cz

Oficiální označení c. a c. k., neboli „císařská a císařsko-královská“,
dokládají například obě vydáních výcvikového předpisu (Abrichtungs-Reglement) pro pěchotu z roku 1806.

10. ledna 1814 si vrchní velitel hlavní spojenecké armády kníže Schwarzenberg zřídil hlavní stan ve Francouzském městě Vesoul; jeho vojáci překročili řeku Rýn 21. prosince 1813 u švýcarské Basileje, Laufenbergu a Schaffhausenu; plán dalšího vojenského postupu ještě nebyl mezi spojenci dohodnut, rakouská diplomacie upřednostňovala myšlenku Napoleonovy abdikace ve prospěch jeho syna (tehdy dvouletého) a regentství jeho matky – francouzské císařovny a současně dcery rakouského císaře Marie Louisy.

1. února 1814 porazila koaliční vojska Napoleonovu armádu u La Rothière; z c. k. armády se do této bitvy zapojil sbor polního zbrojmistra Ignáce hr. Gyulaie

8. února 1814 byl odražen pokus c. k. armády polního maršála Heinricha hr. von Bellegarde o přechod italské řeky Mincio; bitevní střetnutí se odehrálo mezi pevnostmi Mantova a Peschiera, poblíž města Goito; podrobněji viz Maršál Bellegarde s důstojníky v bitvě u Mincia

20.-21. února 1814 dosáhnul Schwarzenberg důležitého vítězství v bitvě u Arcis-sur-Aube.

27. února 1814 dosáhla koaliční vojska dalšího vítězství v bitvě u Bar-sur-Aube.

2. března 1814 se sbor polního podmaršála hraběte Bubna po nespěšném postupu na Lyon stáhnul zpět do Ženevy (ze které vytlačil Francouze již 30.12.1813); Bubna následně nepřijal nabízenou kapitulaci, a protože Francouzi nevyčlenili k obléhání dostatečný počet vojáků, zůstalo toto město - velmi důležité pro udržení spojenecké operační linie - pod kontrolou c. k. armády.

25. března 1814 spojenci znovu zvítězili v bitvě Fère-Champenoise, která jim otevřela cestu na hlavní město Francie.

31. března 1814 po bojích předchozího dne slavnostně vstoupili spojenečtí panovníci v čele svých vojsk do dobyté Paříže; císaře Františka I. zastupoval maršál Schwarzenberg, rakouský mocnář se toho dne nacházel v Dijonu a do někdejší Napoleonovy metropole dorazil až 15. dubna 1814.

Franz Wolf - Johann Hoechle: Rakouský císař František slavnostně vjíždí na pařížské Náměstí Svornosti
(z obrazové série Hauptmomente aus dem Leben Sr. Majestät Franz I.)

24. dubna 1814 byla v Mantově podepsána úmluva mezi maršálem Bellegardem a italským místokrálem Eugènem de Beauharnais, na základě které Rakouské císařství převzalo zpět správu nad svými někdejšími italskými državami, o dva dny později vstoupil Bellegarde v čele své armády do Milána. Následujícího dne zde vydal výnos o zrušení Italského království (vytvořeného Napoleonem v roce 1805).

26. dubna 1814 aby se vyhnul hněvu rozvášněného davu Francouzů, musel si abdikovaný císař Napoleon během cesty na Elbu v hostinci La Calade (při cestě ze Saint-Cannat do Célony – dnes předměstí Aix-en-Provence) vypůjčit a obléct uniformu jej doprovázejícího c. k. polního podmaršála Kollera, majitele českého obřístevského panství; podrobněji viz Rakouský generál Franz baron von Koller

30. května 1814 byla v Paříži uzavřena mírová smlouva mezi Francií a 6. protifrancouzskou koalicí tvořenou Velkou Británií, Rakouskem, Ruskem, Švédskem, Portugalskem a Pruskem, která navazovala na příměří sjednané 23. dubna 1814; tím došlo k navrácení hranic Francie do stavu z roku 1792, přičemž se vítězné mocnosti zavázaly nepožadovat válečné náhrady.

16. června 1814 slavnostní atmosféru přivítání císaře Františka při návratu z Francie do Vídně se pokusil zvěčnit dvorní malíř Johann Peter Krafft svým monumentálním obrazem „Einzug des Kaisers Franz in Wien am 16. Juni 1814 nach dem Pariser Frieden“.

30. července 1814 císař František schválil proplacení již zhotovených 38 kusů Českých šlechtických křížů - unikátního vyznamenání propůjčeného příslušníkům České šlechtické gardy tzv. Noblegardy; podrobněji viz Český šlechtický kříž z roku 1814

18. září 1814 byl zahájen Vídeňský kongres - setkání panovníků a diplomatických zástupců téměř všech zemí Evropy, které prostřednictvím soustavy mezinárodních smluv vytvořilo nový systém evropských vztahů. Jedním z jeho významných účastníků byl filosof, literát, politik a c. k. polní maršál Charles kníže de Ligne, který dne 13. prosince 1814 zemřel ve věku 79 let; na jeho poslední cestě jej okázale doprovodily nejen tisíce obyvatel Vídně, ale především ona výjimečná sešlost účastníků kongresu viz např. Historie.cs - Vídeňský kongres

18. října 1814, tedy u příležitosti prvního výročí vítězné bitvy u Lipska, byla z pověření císaře Františka I. konána ve vídeňském Prátru velká vojenská a lidová slavnost, na které došlo k udělení prvních armádních neboli „dělových“ křížů; podrobněji viz Rakouské pamětní kříže z války 1813-1814

200. výročí - úmrtí

19. října 1824 zemřel v haličském městě Jarosław (něm. Jaroslau, dnes v Polsku) polní podmaršál Franz sv. pán Fenner von und zum Fennberg. Tento voják jihotyrolského původu se v letech 1813-1814 významně zapojil do bojů v Tyrolsku i formování tyrolského mysliveckého sboru (Tiroler Jäger Corps), z nějž v roce 1816 vznikl pluk císařských myslivců (Kaiser-Jäger-Regiment). Podmaršálovy ostatky byly slavnostně exhumovány a 15. května 1913 uloženy do kaple sv. Kříže (Kreuzkapelle), postavené předchozího roku na innsbruckém kopci Bergisel – místě slavných vítězných bitev Tyrolanů v roce 1809.

7. prosince 1824 zemřel ve Vídni polní zbrojmistr Vincenz hrabě Kolowrat-Liebsteinsky (Libštejnský z Kolovrat), který se narodil 11.5.1750 na zámku v Černíkovících (okr. Rychnov nad Kněžnou) a v roce 1768 vstoupil do c. k. armády. Přestože v průběhu napoleonských válek zastával kvůli následkům zranění především funkce zemského velitele, byl to právě on, kdo v bitvě u Slavkova velel spojenecké 4. koloně (i když bývá velmi často zaměňován se svým vzdáleným příbuzným Karlem Josefem hr. Kolowrat-Krakowským; podrobněji viz Kolowratova zpráva o počínání 4. kolony císařského rakouského vojska v bitvě u Slavkova). Hrabě Vincenc byl pochován v rodové hrobce kostela sv. Trojice v Rychnově nad Kněžnou. Z jeho pozůstalosti mj. vyplývá, že svou vojenskou knihovnu odkázal štábu řadového pěšího pluku č. 11, jedním z jehož majitelů byl.