1636 - jejich poslední bitva: výstava v SRN přináší drsné svědectví
Josef Brtek
Naposledy upraveno: 23.06.2012
„Zem, jež má přikrývat mrtvé, byla sama pokryta mrtvolami nejrůznějších podob. Ležely tu hlavy, co ztratily své původní majitele, i těla, jež přišla o hlavu; z některých vyhřezla střeva – strašný a děsivý pohled. Jinde se válely rozmlácené lebky, z nichž vytékal mozek. Byli tu vidět mrtví, zbavení krve, i živí, zakrvácení od jiných. Ležely tu ustřelené ruce, na nichž se ještě hýbaly prsty, jako by chtěly pokračovat v zabíjení…,“ popsal bojiště u Wittstocku očitý svědek. Archeologické zemské muzeum Braniborska v Zossenu u Berlína 31. března 2012 otevřelo výstavu, jíž přiblíží jak onu bitvu, tak i nedávné nálezy z bojiště.
(K výstavě podrobněji viz www.1636.de: tento projekt je putovní, takže v říjnu 2012 se stěhuje do Mnichova - Archäologische Staatssammlung, v únoru 2013 do Drážďan - Militärhistorisches Museum der Bundeswehr a v říjnu 2013 do Stockholmu - Armémuseum)
Bitva u Wittstocku 4. 10. 1636, rytina, 17. stol.
Archiv J. Brtka
Honěná na Labi
V létě 1630 vstoupilo Švédsko invazí v Pomořansku do třicetileté války, ale už za dva roky ztratilo v bitvě s Valdštejnem u Lützenu před Lipskem ambiciózního krále Gustava II. Adolfa, prostříleného, pobodaného, do košile okradeného. Za další dva roky, těžce poraženo u Nördlingen ve Švábsku, pohřbilo svou vojenskou převahu i naději v rychlou porážku Habsburků. Dosavadní protestantští spojenci, najmě Braniborsko a Sasko (to za zisk dosud české Lužice), r. 1635 přešli k císaři. V září 1636 se obě vojska, švédské i sasko-císařské, 11 dní hledala na dolním Labi. Švédi z Dömitz a Vrbna (Werben) táhli proti proudu Havoly (Havel) k Dossowu na řece Doše (Dossa), spojenci od Havelbergu u vtoku Havoly do Labe přes Pritzwalk. V sobotu 4. října (dle juliánského kalendáře protestantů 24.9.) 1636 se střetli na severu Braniborska při meklenburském pomezí, asi 95 km SZ od Berlína, mezi Dossowem a městem Wittstock.
Bitva začíná
Mezi vsí Papenbruch a Dossowem obsadila hřbet Scharfenbergu (Ostrého vrchu) vojska saského kurfiřta Jana Jiřího I., čelem k jihu. Pravé křídlo mu tvořil gen. Marazini, levé vrchní velitel císařských Melichar Hatzfeld. Kryti bažinou Nattenheide jejich mušketýři, pikenýři, kanonýři a jezdci, chráněni šesti valy a hradbou vozů, čekali mezi lesy útok od jihu či jihozápadu. Švédský velitel Jan Banér (40), „žhář a palič ukrutný“, jenž za 3 roky vyplení i Čechy, byl drsný pijan, děvkař a lupič, leč podnikavý a lstivý. Celé dopoledne jeho vojáci po úzkém mostku přecházeli Došu, kryti Fretzdorfským lesem, kde nechal zálohu Vitztuma z Eckstädtu (vzdálený příbuzný Fictumů z Klášterce n. O.). Jádrem sil pak od jihovýchodu z Dossowa napadl levé křídlo spojenců. Zaskočil je, přečíslil a zprvu získal převahu, oni však stočili čelo fronty k východu a boj se vyrovnal.
Deset útoků
Třemi proudy vedl toho odpoledne Banér neúnavně své muže do svahů Scharfenbergu v deseti zuřivých ztečích. Levému velel maršál Alexandr Leslie, Skot v žoldu Švédů, pravému z císařského zajetí vyplacený hrabě Lennart Torstensson z Ortaly (33). Z vězení si Banérův mladý rádce přinesl silné revma, leč talent nepozbyl (za 8,5 roku, už na místě zesnulého Banéra, porazí a zajme Hatzfelda 6.3.1645 u Jankova na Táborsku, načež oblehne Brno). Střední voj přímo na bývalé spojence Sasy vedl Banér sám. V listě později napsal, že nikdy neviděl krutější boj. „Jistě to byl šarmicl v duchu nejlepších evropských a křesťanských tradic,“ glosoval bitvu vtipně můj přítel, pražský historik dr. Milan Hlinomaz.
Švédský maršál Jan Banér (1596-1641). Rytina, 17. stol.
Archiv J. Brtka
Banérova lest
Než prvně zaútočil, pověřil Banér své generály Jamese Kinga (47) a Torstena Stalhandska (42), ať své pluky provedou lesy kolem močálu Nattenheide k Papenbruchu a napadnou nepřátele z týlu. Boj vrcholil, spojenci kladli tuhý odpor. Banérovým žoldákům docházely síly i munice, ale jeho durynský gen. Dam Vitztum je nepodpořil. Krátce před setměním císařští už troubili vítězství. Brzy. Do jejich týlu náhle vpadl odřad Kinga a Stalhandska, načež odražený Banér zavelel k finálnímu útoku. Švédské kleště spojence rozdrtily. V panice první utekli Sasové; jejich 51letý kurfiřt tu nechal pozlacený kočár, stříbrné stolní náčiní i celou polní kancelář. Asi polovinu obou vojsk tvořila jízda; nyní ji Švédi využili k divokému stíhání. To pokračovalo za úsvitu, kdy se ukázalo, že hřbet v noci opustili i císařští. Dovršilo zkázu, zvýšilo ztráty, vyneslo kořist. Ta čítala 151 praporů a standart, 34 děl, 40 000 kulí do mušket, sta vozů, z nich 180 muničních. Vítězství rehabilitovalo Švédsko jako vojenskou velmoc, s níž v ruletě dlouhé války nutno počítat.
Nečekaný nález
Síly a ztráty obou vojsk silně kolísají: spojenci měli 18 600 až 30 000 mužů, z toho 5-7 000 padlých a 11 000 zajatých či raněných; Švédové 17 800 až 20 000 mužů, z nich asi 5 000 padlých. Během zemních prací na někdejším bojišti odkryla v dubnu 2007 lžíce bagru v písčité půdě jižně od Wittstocku hromadný hrob, jenž přilákal vědce z Braniborského zemského ústavu památkové péče. Na ploše 3,5x6 m tu archeologové nalezli ostatky 125 pohřbených žoldnéřů. Z nich 88 vcelku, zbylé narušil bagr. Z úsporných důvodů byli po bitvě pohřbeni křížem tak, že dolní vrstvy měly hlavy mezi kotníky horních, hustě na sebe namačkáni.
Jací byli?
Následné analýzy, provedené experty z řady oborů, označila vedoucí výzkumu Anja Grotheová za „biohistorickou listinu“. Srovnání map a starých rytin bitvy i pozic (m.j. „Eigentliche Delineation des Treffens…“) ukázalo, že pohřbení patřili k žoldnéřům Skota A. Leslie, velícího v úseku, kde se hrob našel. Muži padli ve věku 17ti-40ti let, průměrně měřili kolem 170 cm (156-182 cm). Zde nalezených 24 olověných kulí zjevně uvízlo v tělech padlých, jež dávno zetlela. Očka i háčky dosvědčily, že přeživší obrali padlé druhy do poslední nitě. Zbraně i všecky výstrojní součásti vítězové po bitvě odnesli. Rozbor kostí ukázal jak opotřebování dlouhými pochody se značnou zátěží, tak stopy syfilidy. Kromě starších, zhojených ran měly i čerstvé jizvy, zlomeniny (i tříštivé) či průstřely. Časté seky zastavily až kosti; díry v lebkách i jamky v pánvi u kyčle po kordu, partyzáně, spontonu či píce jsou výmluvné. Přesto vojáci dobře jedli; zuby umrlců měly jen málo kazů a známek opotřebení. Z nich i žeber se zjistila výživa masem, rybami, mléčnými výrobky. Více než 2/3 padlých trpěly v dětství hladem a přestály zánětlivé choroby.
Archeolog u hromadného hrobu na bojišti.
Foto D. Sommer.
Jeden za všechny
Kostra sotva 20letého vojáka nám dokládá lítý boj: kule z muškety mu probila rameno a uvízla v kosti, sek halapartnou do hlavy zprava mu rozpoltil lebku, zpředu vnikla dýka do hrdla a ulomila kus 2. krčního obratle - byl snad při olupování mrtvol dobit tzv. misericordií? Když smrtelně raněn klesl na zem, cosi těžkého, asi koňské kopyto, mu rozdrtilo dolní čelist.
Událost sezóny
Potvrdily se dobové zprávy, že i švédské vojsko bylo smíšené, multikulturní. Izotopy stroncia a kyselin v kostech ukázaly u více než pětiny mrtvých jejich původ: pod švédskými prapory se bili nejen Švédi, Laponci a Finové, ale i Skotové, Němci a členové tzv. baltských etnik. Archeologická výstava v Zossenu bude jistě patřit k událostem sezóny.