Adjustace evropských armád v letech 1650 až 1700 - 1/2
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 04.02.2016
Po skončení třicetileté války byly nejen ve vojenských kontingentech tehdy zúčastněných států ještě dlouho donášeny staré různorodé výstrojní prvky, které byly zavedené během poslední dekády uvedeného konfliktu. Nicméně právě v této době se počal vzhled jednotlivých kategorií tehdejších armád poměrně jednotně profilovat, pochopitelně vždy se specifickými znaky jednotlivých zemí. Obecně to bylo umožněno především manufakturní produkcí nejen na statcích jednotlivých majitelů pluků či suverénů, ve dvacátých létech XVII. století dokonce s předstihem na dominiu vévody frýdlantského, kde byly pro císařské vojsko pod Valdštejnovým velením zhotovovány nejen zbraně s jednotným kalibrem, ale i jednotlivé součástky výstroje (klobouky, kabátce, kalhoty, punčochy a boty, včetně ochranné zbroje jako přilby či kyrysy). Obdobně byly o několik let později jednotně vybaveny i pluky Valdštějnova rivala švédského krále Gustava Adolfa II. Opět se ale jednalo o opatření či záležitosti dočasné, v rámci pluků a jednotné směrodatné předpisy pro armádu ještě neexistovaly.
Dva typy mušketýrské adjustace všeobecně se vyskytující ve střední a západní Evropě v letech 1645-55 a 1655-60;
francouzský (také nizozemský) muškterýr a důstojník kolem let 1650-60.
(Všechny ilustrace zhotovil autor textu.)
Výrazným jednotícím prvkem těžké kavalerie byl i po válce jelenicový kolet, sahající někdy až ke kolenům a inspirující střihem následný soukenný kabát pěchoty či dragounů, obecně užívaný rovněž ještě v posledním desetiletí války a v přiléhavější formě jako tzv. justaucorps, typický pro pánskou módu desetiletí příštích. Vzhledem k láci byla jeho barva šedá či okrová, čili z nebarveného a nečištěného sukna, tudíž první nejrozšířenější odění ve více armádách. Jako hlavní rozlišovací prvek nadále zůstávaly různobarevné šerpy, stuhy na kloboucích, ramenou i pod koleny, také punčochy, opeření, rovněž kalhoty a kamizoly. Nejvíce jednotně pochopitelně byly vybaveny přednostně stálé elitní útvary, zejména palácové gardy.
Důstojníci si přirozeně nadále privátně pořizovali vybavení na vlastní náklady podle osobního vkusu a finančních možností, často velmi honosné a přebujelé. V šedesátých letech sedmnáctého století přichází obecná pánská móda – nejprve dvorská – preferující přehrnuté manžety nad lokty, dávající vyniknout bohatému krajkoví rukávů košile, rovněž efektní byl i límec, přesahující na hruď často nedopnutého důstojnického justaucorpsu, nicméně byla oblíbena i praktičtější vázanka (kravata – podle svých prvních nositelů, chorvatských vojáků). Vcelku vzhled důstojníků – a v mnohem skrovnější formě i vojáků - odpovídal obecnému dobovému módnímu trendu, nejen aristokratické, ale posléze i měšťanské společnosti, jak je patrno z četných portrétů i skupinových vyobrazení barevných i grafických.
Švédsko: mušketýr a důstojník 1650-60;
Hessen-Darmstadt: mušketýr a důstojník knížecí stráže (gardy) z roku 1660 - jedné z prvních uniformovaných formací.
Císařská armáda habsburské monarchie oněch let za války s Portou končící vítězstvím u Sv. Gottharda roku 1664 i později stojící proti Francii Ludvíka XIV. a opět 1683 hájící Vídeň proti Osmanům a za následujících vítězných tažení markraběte Ludvíka Viléma Bádenského (zván populárně jako Türkenlouis), Maxe Emanuela kurfiřta Bavorského a vévody Karla Lotrinského, včetně mladého prince Evžena Savojského v Uhrách až do karlovackého míru roku 1699 oblékala své pěšáky a dragouny do jednoduchých kabátů dobového střihu v okrové či šedé barvě (u dragounů posléze i v modré či červené), se zkříženým řemením (bandalíry) s nábojovými schránkami (a poté nábojovou brašnou) a závěsem kordu - ten byl později na opasku. Vyzbrojeni byli mušketami s doutnákovým zámkem a jako specifikum císařské armády kombinovaným s kolečkovým (od roku 1666, např. u Budína roku 1686 se objevuje i kombinace španělského křesadlového zámku s doutnákovým), rovněž se zátkovým bajonetem. Klobouk byl zprvu černý s polokulovým zvonem, kabát na přelomu osmdesátých let dostal manžety v barvě egalizace (vyložení) pluku, klobouk byl později i jiného tvaru a barvy. Kyrysníci ještě několik desetiletí po třicetileté válce nosili kožený kolet a přilbici pappenheimku (především na uherském válčišti), jinak později dostali třírohý klobouk. V poslední čtvrtině století obdržel kolet manžety, kyrys kryl hruď i záda. Polní znamení (šerpy) a většinou i kalhoty a punčochy měly převážně barvu červenou, ovšem již za obležení Vídně v třiaosmdesátém roce je znám jeden z předních obránců města Zdeněk Kaplíř ze Sulevic se šerpou v císařské žluti s červenými průsvity, záhy s černými a od roku 1708 již jako předpisovou. Poddůstojníci pěchoty dostali halapartny, podobně jako tomu bylo v ostatních armádách. Důstojníci v osobité adjustaci pak již postupně vyměňují halapartny za spontony (úzus rovněž platný i v jiných kontingentech), podle hodností odlišných bohatostí dekoru a třapců. Hudebníci, zejména u kyrysníků, ovšem mají stejnokroje barevně pestré, honosné a s pokrývkami hlavy s opeřením. I tento zvyk byl vlastní jiným armádám zmíněné doby. Výstroj dělostřelectva vzhledem k většímu znečištění černým prachem se u císařských skládala z nenápadných hnědých (původně snad tmavošedých) jednoduchých kabátců.
Na bojišti tehdy vstupují (vedle již za Valdštějnovy éry známých Chorvatů) poprvé lehcí uherští jezdci, husaři. Jednotná výstroj zcela osobité kompozice byla u prvního husarského regimentu monarchie roku 1688 v pluku hraběte Nadásdyho (tehdy znám jako Czobor, v roce 1914 husarský pluk č. 9), tedy červené gatě s čižmami, krátký žlutý kabátec známý jako dolman (původně zván atila) s červenými šňůrami, bílý kožíšek (u důstojníků leopardí či tygří kožešina) a kožešinová čapka s červeným splývavým dýnkem, opět známá posléze jako kalpak. Uvedená exoticky vyhlížející výstroj, vycházející ostatně z uherského lidového kroje, se stala modelem dalších husarských pluků, nosících již jiné barevné kombinace. Husaři si pro své jedinečné taktické použití (průzkum, přepadové a eskortní služby aj.) našli příznivý ohlas – v podstatě se stejnou adjustací – v i jiných armádách. Na válčišti se objevují i uherští pěšáci známi jako hajduci, původně strážní útvary magnátů, posléze jako nepravidelná pěchota bojující jak na straně císařské, tak i uherských povstalců. Jejich vybavení bylo obdobné jako u husarů, pouze místo čižem nosili často topánky, také pláště a jako pokrývku hlavy nízký plstěný klobouk s ohrnutou krempou, známý jako tzv. bočkajovský klobouk (Bocskai kalap, podle povstaleckého velitele Istvána Bocskaie z počátku 17. století, sedmihradského vévody a protivníka Habsburků; dnes tvoří tento klobouk součást stejnokroje budapešťské parlamentní stráže v jedné ze svých variant.)
Císařský dragoun a mušketýr;
císařský kyrysnický důstojník 1670 a důstojník pěchoty 1664-80.
Císařský pěšák a důstojník při obraně Vídně roku 1683;
císařský husar pluku Czobor 1688 a císařský husar 1696.
Císařský dragoun pluku Evžena Savojského 1682 a důstojník téhož pluku ve slavnostní uniformě (pro pěší užití) roku 1690;
Chorvat v císařských službách 1650-70 a uherský pěší hajduk v císařských službách 1685-1700.
Císařský dělostřelec roku 1671 a pěšák pluku Sachsen-Coburg roku 1696;
císařský důstojník 1680-90.
V rámci rozsáhlých vojenských reforem provedl ministr francouzského krále Ludvíka XIV. Markýz Louvois v nejmohutnější evropské armádě své doby, čítající jen u pěchoty přes 100 000 mužů, i změny v adjustaci. Expanzivní a agresivní panovníkova politika přinesla samozřejmě četné konflikty se sousedními státy, jako byla již v letech 1658-59 válka se Španělskem, 1664-67 angažmá v koloniích (např. v Kanadě), 1667-68 tzv. devoluční válku v Nizozemí (tehdy španělském, dnešní Belgii), s Anglií, generálními stavy nizozemskými, se Švédy, 1672-79 opět s generálními stavy, 1684-89 vpád za Rýn a zpustošení Falce (zejména Heidelbergu) a na konci století 1689 až 1698 konflikt s tzv. Augsburskou ligou velkou koalicí Anglie, císaře Leopolda I., Braniborska, Piemontu, Švédska i Španělska. V těchto bojích byla Francie ofenzivní a vzhledem k početní převaze i úspěšná, ovšem v následujícím století osmnáctém ve válce o tzv. dědictví španělské přes usilovnou snahu svých velitelů (např. maršála Villarse) utrpěla mnoho porážek.
Zmíněné reformy přinesly samozřejmě především důsledná opatření organizační, včetně postupné centrální unifikace výzbroje a již připomenuté výstroje (adjustace), postupně prováděné až do konce sedmnáctého století. Ohledně vybavení početné armády jednotnými stejnokroji (všeobecně se uvádí rok 1670 jako počáteční) se zprvu již před uvedeným datem jednalo o sjednocení barev jednotlivých pluků, ovšem byly to spíše záležitosti ojedinělé. Samozřejmě v první řadě byly nákladně a jednotně vystrojeny elitní útvary tzv. Královského domu (Maison du Roi), jejichž určení nebyla pouze interní palácová ochrana panovníka, ale byly nasazovány i přímo v bojích. Především se jednalo o tělesný útvar pro ochranu panovnické osoby tzv. Garde du Corps (byl vzorem pro obdobná tělesa se stejným názvem i v ostatních zemích), který spolu s Grenadiers à cheval du Roi byl vybaven modrými justaucorpsy s červenými doplňky (manžetami, kalhotami, punčochami) a bohatým dracounovým dekorem. Červené kabáty s černým vyložením a opět se stříbřitým či zlatistým dracounovým premováním dostali Gensdarmes de la Garde a Chevaux-légers de la Garde, stejně jako asi nejznámější gardové těleso proslavené Dumasovým románem, tedy Mousquetaires du Roi, kteří k červeným kabátcům dostali černé supravesty bez rukávů se známými liliovými kříži namísto původních modrých kazaků. Z řadových pěších pluků je známa již z šedesátých let uniforma v Kanadě sloužícího pluku Carignan-Salières v hnědých či karmínových (u důstojníků karmínových) kabátech se světlemodrými manžetami a punčochami, či první cizinecké německé pluky v postupně zaváděných kabátech modrých. Tmavošedá barva jinak sledující obecný trend uniformního koloritu v celé Evropě, byla samozřejmě nejrozšířenější, neboť kabáty – v poněkud světlejším odstínu, který se postupně prosadil i v dalších plucích – nosila jako první uniformu i francouzská garda (Garde-française), doplněnou stříbřitým premováním, aby v roce 1697 dostala definitivně modrou s červenými doplňky a knoflíkovými prýmky (ve stejné době její protějšek, švýcarská garda, dostala uniformu červenou s modrými manžetami, kamizolou, kalhotami a punčochami a stejným dekorem a řadové švýcarské pluku, spolu s irskými, obdržely záhy rovněž barvu červenou).
V osmdesátých létech (1683-88) byl ve francouzské armádě zaveden opasek místo původních zkřížených bandalírů. Na opasku byla nyní nábojová brašna i závěs kordu, přičemž na šňůře byla zavěšena prachovnička na pánvičkový prach. Stále důsledněji prosazuje zavedení křesadlového zámku (poprvé roku 1671 u pluku Fusiliers du Roi). Do stejného období, poprvé v Evropě, připadlo zavedení tulejového bajonetu namísto dosavadního zátkového. Tuto změnu prosadil již roku 1687 známý maršál Vauban. Nicméně doutnákový zámek byl donášen až do roku 1699. Od šedesátých let byla průběžně redukována kategorie pikenýrů (vybavených přilbami a kyrysy), kteří mizí z francouzské infanterie v roce 1703. Uvedené změny adjustace se přibližně ve stejném období uplatňovaly i v dalších armádách, kde probíhaly s menším či větším zpožděním. Šedý stejnokroj s různou egalizací (tedy označením manžet, ale ve Francii i ramenních šňůr a především barev čabrak a následně také s přidání klop (jinak zvaných rabaty či bavarois) u některých jízdních pluků, byl typický pro většinu kavalerie, která navíc jako polní odlišení od podobně vystrojených protivníků užívala zpočátku i bílou šerpu kolem pasu. Jinak u jízdy byly i kabáty modré, především u pluků s královským titulem (Royal, Du Roi, Royal-Étranger, Cuirassiers du Roi – jediný pluk s náprsním i zádovým kyrysem a Royal-Cravates). Pluk La Reine měl kabáty červené. Kategorie dragounů se vyznačovala různobarevnými kabáty, většinou s charakteristickými lemy knoflíkových dírek, s převládající barvou stejnokroje v červené barvě (ale byly známé i jiné barvy) s typickou čepicí se splývavým hrotitým dýnkem a s koženými kamašemi. Pro francouzskou pěchotu při velkém počtu pluků a omezené barevné paletě byly příznačné knoflíkové variace na svislých nebo vodorovných kapsách a u důstojníků se vedle spontonů jako distinkční označení objevily nákrční kovové srpkovité štítky, vede péřových ozdob klobouků, které později v obvodové obdobě jako tzv. plymáž patřily k znakům generality nejen francouzské. Dělostřelectvo bylo zprvu vystrojeno v tmavošedých kabátech s modrým vyložením (tato kombinace patřila původně pěšákům výše zmíněného pluku Fusiliers du Roi, majících chránit dělostřeleckou obsluhu), později byl stejnokroj modrý s červenými manžetami a pro obsluhu děl byla určena čapka dragounského typu s červeným cípkem.
Francie: fyzilír pěšího pluku Carignan-Saliéres v Kanadě 1665 a důstojník téhož pluku;
důstojník pěšího pluku Amiral de France 1670 a fyzilír téhož pluku.
Francie: pěší pluk Garde Francaise 1678-79 a Garde du Corps 1675-80;
pěší pluk Garde Francaise 1697 a kavalerista jízdního pluku Cossé 1695-1715.
Francie: dragoun pluku Tessé 1680 a důstojník dragounského pluku La Reine 1690;
dělostřelec pluku Royal Bombardiers 1690-1700 a pěšák pluku Navarre 1690-1700.
Francie: důstojník pluku Gadrde Francaise 1690-97 a důstojník kyrysníků 1680.
V Anglii se po roce 1660, kdy došlo k restauraci monarchie pod králem Karlem II., stále více prosazovala u nově zaváděných stejnokrojů barva červená, třebaže paradoxně dominovala již v republikánských oddílech Cromwellovy New Model Army. Prvním elitním tělesem nové královské armády byl gardový pěší pluk, zřízený jako tělesná jednotka králem ještě v holandském exilu v roce 1656. S ocelovou přilbou a koženým koletem vyhlížel dosti archaicky, včetně bandalíru s nábojnicemi, ale již s červenými kalhotami a punčochami. Důstojníci byli vystrojeni moderněji, v prvním typu justaucorpsu v modré barvě a s červenými manžetami nad lokty s dracounovými prýmy, kloboukem s červeným a bílým pérem, červenými kalhotami a punčochami. Po roce 1669 byla uniforma mužstva již rovněž s justaucorpsem červeným; tento pluk je znám jako pozdější Grenadier Guard. Jízdní elitní útvar – Life Guard byl již vystrojen červeným kabátem a modrými manžetami krátce po svém zřízení roku 1660 s premovaným kloboukem, koženou vestou a jezdeckými botami, u důstojníků s královskou karmínovou šerpou a opět s bohatým dekorem u důstojnického sboru obvyklým. Souběžně byla postavena i další jízdní gardová formace Royal Horse Guard, podle modrých stejnokrojů nazývaná populárně The Oxford Blues. Podobně jako výše zmíněný koloniální francouzský regiment Carignan-Salières v Kanadě byl po sňatku Karla II. s portugalskou princeznou Kateřinou z Braganzy v nově získaném severoafrickém Tangeru zřízen posádkový pluk, původně sice vystrojený v červených soukenných kabátech (v roce 1669), ale důstojníci měli možnost v horkém klimatu nosit lehký šedý elegantní justaucorps se slaměným kloboukem, přičemž poddůstojníci dostali rovněž šedý, ale soukenný kabát, a mužstvo si podrželo původní červenou uniformu. Angličtí dragouni v červených kabátech pěchoty obdrželi kožešinovou čapku s cípkem, tedy určitou variantu jako u francouzských kontinentálních protějšků. V osmdesátých letech už bylo postupně dokončeno přezbrojení královských vojsk křesadlovými ručnicemi, třebaže k tomuto modernímu palnému systému byly dále nošeny bandalíry s archaickými nábojovými schránkami. Na opasku, který koncem století nahradil bandalír s kordem, byl vedle kordu i stále užívaný zátkový bajonet. Vedle pěchotních pluků v červeném (dožívala i šedá barva) byl zřízen v roce 1664 i historicky první regiment námořní pěchoty ve žluté barvě, jehož velitelem byl až do roku 1689 vévoda z Yorku. Egalizace, tedy barva manžet, kalhot a punčoch byla rozmanitá, mimo modré královských pluků se objevuje i béžová (později zvaná buffs), žlutá, bílá i zelená. Například pěší regiment princezny Anny Denemarské měl žluté manžety, šedé kalhoty a punčochy. Karmínová barva kabátů byla nošena obvykle poddůstojníky. Po tzv. slavné revoluci 1688 a abdikaci Jakuba II. s následným příchodem Viléma III. Oranžského, nosily za bojů v Irsku v letech 1689-90 jakobitské oddíly Jakuba II. nadále červené uniformy, protestantské Vilémovy jednotky pak podle nizozemského vzoru užívaly převážně kabáty modré, u důstojníků s oranžovou šerpou, přičemž jejich rivalové užívali karmínovou. Po roce 1690 opět převládla v nových plucích červená, zpočátku u kořistných kabátců, jinak se užívaly kabáty i v šedé a u dragounů byla opět známa i karmínová. Vyložení bylo znovu různobarevné, stejně jako kalhoty a punčochy. Nábojové brašny s prachovnicí už byly na bandalíru, kord se zátkovým bajonetem byl připevněn (zavěšen) na opasku. Objevily se i klopy v barvě egalizace, v následujícím století s lemy pro anglickou pěchotu typické, jinak se prosadily ve vybavení ozbrojených složek dalších zemí.
Anglie: dělostřelec roku 1695 a dragoun 1672;
důstojník pluku Duke of Yorck and Albany’s Maritime Regiment of Foot – první pluk anglické námořní pěchoty 1664 a pěšák ze slavnostní korunovace Jakuba II. roku 1685.
Anglie: mušketýr a důstojník pěší gardy (Foot Guard) 1660;
posádka v Tangeru 1669: důstojník, seržant a mušketýr v pozadí.
Anglie: fyzilír nejstaršího britského pěšího pluku The Royal Scots 1670 a důstojník Life Guard 1670;
pěšák a kavalerista – oba roku 1695.