Adjustace evropských posádek v zámoří v XV. až XVIII. století
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 28.07.2013
Výzbroj a výstroj účastníků konkvisty od objevení Nového světa v r. 1492 do konce šestnáctého století, stejně jako dalších dobyvatelů nejen amerického kontinentu v témže období i staletích následujících, tvoří pozoruhodnou součást dějin materiální kultury koloniálního období v několika aspektech – politicko-vojenském, hospodářském, technickém, etnografickém i kulturním a uměleckém. Tato neobyčejně rozmanitá problematika byla a je předmětem četných odborných studií a následující pojednání je pouze stručným pokusem o nástin do úvodu k tomuto velmi podrobnému komplexu dílčích témat.
Cortézova expedice 1520: rondašír (pěšák se štítem), arkebuzír, jezdec ( „jinete“) s adargou - vyobrazení v podstatě platí i pro adjustaci za Pizarrova tažení v Peru 1530; španělský koloniální důstojník ve 2. třetině 17. století.
(Všechny ilustrace zhotovil autor textu.)
Ozbrojený doprovod admirála Kryštofa Kolumba byl při vylodění na plážích ostrova Guanahani v běžném oděvu a výzbroji užívaných ve Španělsku oné doby. V podstatě lze říci, že ozbrojenci flotily Isabelly a Ferdinanda vstoupili na půdu nově objevených ostrovů ve výstrojních součástkách a se zbraněmi, se kterými stáli jejich současníci před několika měsíci téhož roku před hradbami Granady. Pozdně gotická zbroj pěšáků byla obdobná v hlavních prvcích jak za Pyrenejemi, tak ve Švýcarsku, v Lombardii, ve Flandrech, jižní Anglii, Švábsku i ve střední Evropě, pochopitelně s dílčími tvarovými regionálními odlišnostmi a se specifickými zbraněmi jednotlivých útvarů. Vedle sečných zbraní (především mečů) a zbraní dřevcových, tj. kopí, sudlic či halaparten nejrůznějších tvarů a provenience to byli střelci z kuší a zánovních hákovnic, kteří – spolu s nečetnými jezdci – decimovali od počátku domorodé obyvatelstvo nově objevených oblastí. Rovněž ochranná zbroj – přilby a pancíře, případně krycí pláty končetin, byly převezeny z Evropy na půdu Nového světa beze změn. Zcela odlišné klimatické podmínky ovšem velmi rychle donutily španělské zbrojnoše k radikální redukci celé adjustace, podobně jako několik let předtím i poté jejich portugalské protějšky v Africe. Těžké a teplé sukno oděvů a pokrývek hlavy bylo nahrazeno velmi záhy součástkami z plátna a mušelínu, nebylo-li odloženo vůbec. Nicméně několik osobitých elementů typických pro iberské válečnické vybavení bylo využito i na americkém kontinentě. Především se jednalo o zvláštní ze dvou oválů (elips) tvarovaný lehký štít maurské provenience, používaný během rekonkvisty ovšem rovněž bojovníky křesťanskými, známý pod názvem adarga a zhotovený ze dřeva potaženého kůží. Byl lehký, používaný pěchotou i kavalerií. Také mnohé meče a dýky byly původně islámského původu a tvořily často s adargou komplet.
Na druhé straně aragonská přílba s krempou a hrotitým zvonem byla vlastně prvním morionem svého druhu a jako cabaset patřila k typické ochranné zbroji poslední třetiny patnáctého století a jako severošpanělský import se uplatnila nejen v nově objevených oblastech, ale i na bojištích italských.
Vzhled účastníků Cortézovy mexické expedice ve třetím desetiletí šestnáctého století se dal přinejmenším co do skladby výzbroje srovnat s vybavením lancknechtů Karla V. u Pavie či při proslulém sacco di Roma v téže době. Nicméně bujnost prostřihovaných oděvů německých houfů pod komandem Frundsbergovým se pod Popocatepetlem neobjevila, třebaže jinak výtvarně perfektní ilustrace popisu tohoto dobrodružství od Mnichovana Adolfa Hoffmanna sugestivně předvádějí lancknechty zcela dürerovského ražení v bojích na cestě k Tenochtitlánu i za Noche triste. Prostřihované oděvy, pancíře, barety a přilby se standardní výzbrojí přivezenou z Evropy, spolu s kopími malého jízdního oddílu, tedy vybavení dobrodruhů Hernanda Cortéze za střetu s Montezumovými bojovníky bylo velmi střízlivé. K adjustaci španělského tělesa patřily zmíněná adarga, brigantiny (tedy vatované wamsy neboli gambesony ještě z předchozích desetiletí), drátěné košile, nákolenice, útočné přilby a arkebuzy, stejně jako kuše. Od aztéckých soupeřů bojujících s obsidiánovými meči, sekyrami a oštěpy přijali záhy lehkou, ale pevnou a bezpečnou vestu zvanou ichcahuipilli, když už ne oštěpy atl-atl a meče maguahuitl. Ty ovšem nemohly konkurovat sice jednoduchým, ale technicky nesrovnatelně výše stojícím ocelovým chladným zbraním Španělů, nemluvě o skrovné, nicméně účinné výzbroji děly a arkebuzami. To pochopitelně platí i o hrůzu nahánějících jezdcích. Nicméně aztécké nekovové, ovšem pevně vyztužené přilby s bohatou péřovou výzdobou a hrozivě vyhlížející jako stylizované rozevřené chřtány jaguárů, krokodýlů a chřestýšů, tvarované v děsivě groteskním pojetí typickém vůbec pro aztécký dekor i u kamenných plastik, z nichž navíc vyhlížela válečně pomalovaná zuřící tvář bojovníka, našly s největší pravděpodobností zajímavou rezonanci o několik desetiletí později. Stalo se tak – nepochybně podle dovezených vzorů z amerického kontinentu – u malovaných přileb severoitalské produkce, které jsou často uváděny jako antikizující, ale jejichž naturalistické a bizarní provedení rovněž rozevřených chřtánů často bájných nestvůr (saní, draků, gryfů a bazilišků) je sice provedeno v poněkud miniaturní podobě, přesto překvapivě podobné válečným pokrývkám hlavy užívaných aztéckými ozbrojenci. Při úzkých politických a vojenských kontaktech mezi Pyrenejským a Apeninským poloostrovem i dalšími evropskými oblastmi včetně Evropy střední celé šestnácté století nelze pochopitelně importovanou inspiraci vyloučit, neboť ve skvostném arzenálu habsburského rodu je i středoamerický válečný štít s péřovou výzdobou. Podobně tomu bylo i za Pizzarovy pacifikace říše Inků na jihoamerickém kontinentě. Pancíř inckého válečníka s dřevěnými lamelami pak rovněž jako trofej přišel do evropských sbírek.
Anglický důstojník garnizony v Tangeru 1669 v letní adjustaci - mužstvo nosilo červené kabáty s modrým vyložením, seržanti šedé kabáty s červeným vyložením; francouzský mušketýr pluku Carignan-Saliéres v Kanadě z téže doby (pravděpodobná rekonstrukce). Důstojníci nosili karmínové kabáty.
Po relativním podrobení a zklidnění dobytých teritorií ovšem byla výstroj nadále redukována s přihlédnutím na specifické klima, přesto byly proměnlivé módní či účelové a technické novinky se samozřejmostí – vedle ostatních obyčejů, zvyklostí a mravů – jako evropský kulturní import přenášeny z metropole do Indií. Poměrně nezměněné ovšem zůstaly reprezentativní odění a zbroj nových pánů, především administrativní a vojenské elity, tedy dvorů místokrálů, úřednictva a vojenských útvarů. Z těchto opět v první řadě dekorativní zbroj palácových gard, které odpovídaly obdobným elitním tělesům madridského dvora. Červené šerpy a stuhy, stejně jako ostervové kříže svatého Ondřeje na praporech a standartách, obojí podobně jako v Evropě odvozené z řádové symboliky Zlatého rouna, tak také inkrustované moriony s plymáží, zlacené pancíře a balónové kalhoty, s kordy, halapartnami a mušketami, vše navzájem podobné jak v tercios vévody z Alby ve Flandrech, v kompaniích Ambrosia Farnesse v Brabantsku či v milánské citadelle stejně jako pod Vesuvem na ulicích Neapole podobně jako v Limě, Santiagu de Chile či de Cuba, ve Vera Cruz, Havaně, Caracasu či Buenos Aires.
Nicméně jeden z později tak známých nejen vojenských prvků má nepochybně svůj původ ve vybavení tehdejší španělské koloniální správy. Je to široký slaměný klobouk, známý pochopitelně již dříve jako součást středomořského odění snad již z dob antických. Ale teprve v Latinské Americe jej přijali za svůj – jistě z důvodu nejvýš potřebných a praktických – i vrstvy nejvyšší a tak místo toque (baretového sametového nebo soukenného klobouku) či homolového klobouku s úzkou krempou, typického pro dobu rudolfinskou u nás i alžbětinskou v Anglii a samozřejmě i v jiných evropských zemích, došel široký slamák cti u grandů spravujících Novou Granadu i Novou Kastilii, stejně jako u jejich podřízených. Klobouk se širokou stínící střechou, někdy tužší, ale vždy elegantně zvlněnou, se stal módním doplňkem pro mužskou populaci takřka celého sedmnáctého století. Ovšem už nikoliv jako slaměný, protože na evropském kontinentě se opět ujala jeho plstěná verze. Ve všech barevných odstínech a tvarování doslovně od Lisabonu po Rigu a od Palerma po Edinburg. A nejen v habsburských regimentech, ale i v plucích francouzského a švédského krále – proslaven především mušketýry – ba dokonce v puritánské New Modell Army Olivera Cromwella za občanské války v Anglii, kde jej nosili parlamentní generálové Monck a Fairfax i jezdecké eskadrony. Ostatně jeho název montero, původně španělský, zdomácněl i na Albionu a tvoří dodnes atribut portrétů a figurálních kompozic Velásquezových, Rembrandtových, Vermeerových i Jordaensových, stejně jako v grafických reportážích Callotových či rytin Václava Hollara. Bylo konečně výchozím modelem pro pozdější třírohý klobouk následujícího osmnáctého století.
V slaměném provedení se nenosil jen v koloniální sféře španělské, ale i na pozdějších anglických a francouzských Antillách jak u evropské civilní administrativy a plantážníků, tak i u osadních vojenských kontingentů.
Pěšák švýcarského pluku Karrer ve francouzské armádě v Louisianě kolem roku 1730;
francouzský granátník compagnie des Indes – Indie 1756.
Ostatně i těžká bohatost barokního oděvu 17. století ustoupila u evropských koloniálních jednotek jednoduššímu a účelnějšímu oblečení z lehkého materiálu. Nebylo tomu tak pouze jen v západo- či východoindické oblasti v državách španělských, portugalských, francouzských, anglických či nizozemských. V polovině šedesátých let sedmnáctého století byla přechodně v severomarockém Tangeru anglická posádka – především ovšem důstojníci – vystrojena v jedné z prvních předpisových uniforem ve stylu přizpůsobeném subtropickému podnebí. Jednalo se o plátěnou modifikaci tehdejšího módního justaucorpsu, který byl v šedé barvě s blankytnými doplňky s nízkým slamáčkem s mírně zvednutou nepříliš širokou střechou podle momentální módy. Podobná adjustace – v jiných kombinacích a střihu – byla i na zánovní Jamaice i francouzských Antillách.
Poslední třetina barokního století samozřejmě také znamenala všeobecné zavedení, byť postupné a ne vždy a všude důsledné, armádních stejnokrojů. Většinou z počátku neutrálních barev šedé a okrové barvy, později se profilující na typický kolorit charakteristický pro jednotlivé armády – ve Španělsku a Francii bílou (podobně jako v habsburské monarchii a některých menších německých nebo italských státech), v Prusku a státech severoněmeckých a severoevropských modrou, pro Anglii později v proslulé červeni.
Na počátku osmnáctého století pak již všeobecně platily pevné předpisy pro jednotlivé armády i kategorie zbraní. Proto také přicházejí do zámořských posádek formace, jejichž uniforma odpovídá do značné míry domácímu evropskému standardu.
Tak do francouzské Kanady, jejíž kolonizace byla zahájena r. 1660 známým ministrem Ludvíka XIV. Colbertem, byl odvelen téhož roku pluk Carignan-Saliéres, jehož důstojníci mají zpočátku karmínový kabát s modrým vyložením, mužstvo pak šedý s týmž manžetami. 1690 je kodifikována jednotná výstroj podle metropole, tedy šedý kabát (serge de Berry) s modrým vyložením, stejně jako již několik let předtím nové surové řemení (opasek, nikoliv bandalír), kord, ve stejné roce jako šedá uniforma zavedena ručnice s křesadlovým zámkem a 1695 dokonce jako novinka tulejový bajonet. V této adjustaci také odrazili Francouzi pod velením energického hraběte de Frontenac anglický pokus o první větší invazi do Kanady na konci století, třebaže přechodně pod generálem Phibsem a s Irokézy dobyly anglické jednotky opěrné body Fort Royal a Port Plaisance.
Anglická Východoindická společnost: voják evropského madraského kontingentu 1748 a evropský důstojník 1750;
britský lehký pěšák v polní adjustaci v Kanadě 1758 a britský námořní pěšák v Egyptě 1800.
Ovšem pro službu za Atlantikem byla určeny i jinak zcela domácí metropolitní jednotky. Tak v Louisianě u toku Mississipi v r. 1730 sloužil v červených kabátech švýcarských francouzských regimentů pluk Karrer, podobně i stejně odění Irové ve službách francouzských králů v pluku Lally ve východních državách v Indii r. 1747 (v Pondichéry-Puttučéri), společně se světlomodře oděnými granátníky francouzské Indické společnosti (Compagnie des Indes). Ti pak za sedmileté války vzdorovali naposledy Angličanům stejně jako francouzské pluky pod Montcalmovým vedením v Kanadě. Zde vlastně donášely typy stejnokrojů, které měly ještě za dobytí Prahy r. 1741. To platí zejména o pluku La Reine, v bílém kabátě s modrými manžetami stojícím jak na Vltavě, tak posléze na řece sv. Vavřince. Z dalších pluků Ludvíka XV., operujících proti anglické přesile u Québecu a Montrealu to byly Bourgogne, Berry Béarn, Royal Rousillon a Languedoc.
Z červenokabátníků krále Jiřího pak přišli do Kanady regimenty v původně po anglickém způsobu bohatě premované, ale záhy – podobně jako francouzské oddíly – oblečené po způsobu zálesáků do kožených součástek odění - se sekyrkami, v zimě se sněžnicemi a plstěnými nebo kožešinovými čapkami, pouze často jen v původních kazajkách. K tomu byly zúčastněné nepřátelské jednotky obou stran donuceny jak z nouze (především Francouzi), tak z praktických důvodů (účelnost, ochrana proti horku i chladu, levnost, pohodlnost). Ale jednalo se pouze o dočasné improvizace na zmíněném válčišti s netradičním vedením boje.
Na druhé straně se lpělo nepochopitelně na elementech skutečně pro službu v obtížných klimatických podmínkách nevhodných. Tak v šedesátých letech osmnáctého století byl na Jamaice postaven jeden z prvních pluků anglické lehké jízdy, 20. lehcí dragouni, vystrojený jako husaři v modrých dolmanech se žlutým vyložením a zvaný „aligátoři“ podle reliéfu zmíněného zvířete na koženém kašketu. Červené stejnokroje nosili Angličané i v tropických podmínkách, ale přece jen odlehčené na konci osmnáctého století cylindry a krátkými kamašemi. Tak byla oděna i tzv. Skotská brigáda nasazená r. 1798 proti Tipu (Sultanovi) Sáhibovi u Majsúru a Seringapatanu v Indii, podobně jako britská vojska v Egyptě v téže době nasazená proti Bonapartovi a konečně i jednotky Royal Marines, čili námořní pěchoty.
Hlavní tíha obrany koloniálního území ovšem byla na stálých miličních formacích zřizovaných z osadníků, a to jak v iberoamerické, tak ve franko- či angloamerické sféře. Tyto převážně městské milice byly ve španělských koloniích oděny v jednodušších stejnokrojích, většinou z bílého plátna a se slaměnými klobouky, pouze šerpy a kokardy byly společné s řadovou armádou, nicméně palácové gardy či stráže guvernérů měly stejnokroje honosnější. Například ve středoamerické Guatemale byla stráž v guvernérském paláci oděna jako v Madridu v modrých kabátech s červenými doplňky (na konci osmnáctého století), tedy po způsobu známé Guardia del Cuerpo či takřka totožné s versailleskou Garde du Corps. Městská domobrana - Milicias urbanas – pak ve zmíněném bílém plátně, se sombrerem a s červenou kokardou. Tak tomu bylo i jinde – v Cartagueně, Maracaibu, Caracasu i na brazilském (portugalském) pobřeží od Recife po Sao Paulo a dále na území La Platy, tedy dnešní Uruguaye a Argentiny. Rozmanitější byly oddíly jízdy, složené z výborných kreolských kavaleristů, majetkově zdatnějších a tak i vnějším vzhledem svých dobře šitých a honosných stejnokrojů dávajících najevo své výsadní postavení.
Francouzský fyzilír 61. půlbrigády v nouzové adjustaci v Egyptě 1800;
francouzský fyzilír v tropické provizorní adjustaci – Santo Domingo 1802.
Byly to právě osadní milice, které se staly později hlavní páteří válek o samostatnost, neboť si v častých bojích s domorodými indiánskými povstáními, v útocích nepřátel a pirátů z moře i invazemi ze sousedních států a konečně udržováním pořádku v celých rozsáhlých územích upevnily sebevědomí a značně nelibě nesly přezírání krátkozrakých úředníků z Evropy. Bylo tomu tak jak ve válce severoamerických obcí za nezávislost v letech 1774 – 1783, tak za revolucí středo- a jihoamerických v první třetině devatenáctého století. Jejich velitelé, jako George Washington na severu či Simon Bolívar, José de San Martin, O’Higgins a další na jihu měli totiž jako často teoreticky fundovaní důstojníci s mnoha praktickými zkušenostmi všechny předpoklady pro vybudování ozbrojených sil nově vzniklých států celého kontinentu.