Adjustace koloniálních útvarů v XIX. a XX. století 3/3
Jan Vogeltantz
Naposledy upraveno: 22.12.2013
Bez improvizací a od počátku striktně předpisově určené pro africké prostředí bylo ovšem vybavení ke koloniální expanzi zřízených ozbrojených formací císařského Německa, následně zvaných ochranné jednotky (Schutztruppen). Ty se po r. 1884 etablovaly na všech zmíněných německých državách.
Německá Východní Afrika: 1) poddůstojník v polním stejnokroji, 1891-96; 2) poddůstojník ve služebním a vycházkovém stejnokroji, 1891-96; 3) důstojník ve slavnostním stejnokroji, 1891-96; 4) důstojník v polním stejnokroji, 1891-96; 5) askari v přehlídkovém stejnokroji, 1891-96.
(Všechny ilustrace zhotovil autor textu.)
Tak jednotky zprvu podléhající říšskému komisaři v Německé Východní Africe v letech 1885 až 1891 měly již své vybavení přesně určeno na služební bílé ke krku upjaté blůzy s tropickými přilbami pro německé důstojníky, úředníky a poddůstojníky, pro slavnostní příležitosti pak tmavomodrý zbrojní kabát s ležatým límcem (v rohu s císařskou korunkou). Jinak rukávové prýmky byly určeny pro poddůstojníky a nárameníky evropské kontinentální armády pro poddůstojníky, důstojníky a úředníky, stejně jako další příslušné atributy jakou dracounové šerpy černo-červeně protkané, podobně portepée a další. Polní a pracovní stejnokroj byl z khaki plátna a střižený jako služební. K bílému stejnokroji náležela později i čepice se štítkem.
Z Afričanů složené jednotky zvané askari (z turečtiny) měly předepsán červený fez – zde opět inspirace Senegalci – jednoduché khaki blůzy, kalhoty a ovinky a hnědé řemení. V dalším období 1891-96 dostali důstojníci ke slavnostní uniformě evropský typ (původně pruský) černé kožené piklhaubny s tzv. říšskou orlicí (nošena i na čákách německé námořní pěchoty – tzv. Seebataillons), jinak byli oděni v armádních stejnokrojích s bílým vyložením, zlatistými prýmky a knoflíky. Tmavomodrý zbrojní kabát zůstal nezměněn (s bílými lemy), denní služební uniforma nadále bílá, nyní s náprsními kapsami, a tropická přilba s garniturou (včetně hrotu) jako kožená piklhaubna. Čepice se štítkem s okolkem v barvě služby a opět polní stejnokroj v khaki provedení. Poddůstojníci obdrželi krokvice na rukávech a tropickou přilbu s khaki potahem, pro polní službu byla určena jen s malou čelní říšskou kokardou. Askari zůstali v tomto období prakticky beze změny.
V r. 1896 pak předepsáno nové komplexní vybavení všech tří německých afrických kolonií s určujícími barvami vyložení a lemů pro Kamerun a Togo v červené barvě, Německou Jihozápadní Afriku v chrpově modré a pro Německou Východní Afriku v bílé barvě. Slavnostní uniforma nyní byla soukenná šedá, s ležatým límcem a rovnými manžetami v příslušné barvě a s gardovými prýmky, podobně s barevnými lemy širokého šedého plstěného klobouku s velkou kokardou na klopě. Řemení pro denní a polní službu bylo hnědé, stejně jako vysoké boty. Polní uniformy byly opět khaki, na hlavách tropické přilby nebo čepice. Určité výjimky byly v Jihozápadní Africe, kde bylo ještě před r. 1896 nošeno hrotité vyložení a képi, obojí v chrpově modré barvě (u képi jen okolek). Jinak askari sloužící jen ve východoafrické koloniální formaci (a jako policejní v Togu a Kamerunu) měli nyní nízký fez se závojíkem s khaki potahem a s malou říšskou orlicí (v Kamerunu červený). V Jihozápadní Africe pak byly ozbrojené síly složené výlučně z Němců a vedle khaki uniformy měli i šedý polní stejnokroj (tzv. Kordwaffenrock). V této adjustaci zůstaly německé jednotky až do r. 1914.
Německá Východní Afrika: 1) důstojník v polním stejnokroji, 1896/1900/1918; 2) důstojník ve slavnostním stejnokroji, 1896-1914; 3) askari v polním stejnokroji, 1896/1900/1918, 4) poddůstojník v bílém vycházkovém (služebním) stejnokroji 1896/1900/1918; 5) Kamerun a Togo: domorodý policejní oddůstojník ve služebním stejnokroji, 1896-1914; fez domorodých policistů, 1896-1914.
Německá Jihozápadní Afrika: 1) střelec ve služebním stejnokroji, 1893-96; 2) důstojník v odlehčeném stejnokroji (mimo službu), 1893-96; 3) střelec v polním stejnokroji (tzv. Kordwaffenrock), 1896-1914; 4) důstojník ve slavnostním stejnokroji, 1896-1914; 5) poddůstojník v letním vycházkovém stejnokorji, 1896-1914.
Německo: 1) major námořní pěchoty (Seebatailonss) v přehlídkové uniformě, 1905; 2) námořní pěšák 3. praporu (5. roty) v litevce 1910; 3) námořní svobodník 3. praporu 1910 v tropické uniformě; 4) vojín Východoasijské okupační brigády (Ostasiatische Besatzungsbrigade) v zimní adjustaci M04; 5) tentýž v letní adjustaci M04.
Podobně italské expediční síly vyslané do Eritreje, Etiopie resp. do Somálska byly v osmdesátých a devadesátých letech již jednotně vybavené v okrových (tedy světle khaki) plátěných stejnokrojích jednoduchého střihu to jest v jednořadých blůzách s ležatým límcem, kalhotách s plátěnými kamašemi a s tropickými přilbami stejného typu jako anglické či francouzské oné doby, pouze s velkou čeveno-bílo-zelenou kokardou s emblémem zbraně nebo služby a u bersagliérů s mohutným péřovým chocholem po straně (podobně jako alpini s pérem), jak u evropské adjustace. Také blůza měla ohnuté šosy jako tmavomodrá v Evropě, distinkce ve formě manžetových prýmků metropolitních jednotek a pochopitelně i důstojníci s příslušnou modrou šerpou. Rovněž výstroj odpovídala metropolitní. Somálci vytvořené oddíly (také zvány askari), nosily vysoký červený fez k bílým blůzám (bez límce) a bílým kalhotám, s bavlněným pásem (obdoba bederního francouzského ceinturon bleu nebo rouge), barvy vyjadřovaly příslušnost k jednotce. Polní uniforma askari pak byla khaki.
Itálie: 1) bersagliére v tropické adjustaci – Eritrea, 1886; 2) kapitán expedičního sboru u Massauy, 1887; 3) důstojník italských jednotek v Libyi – Tripoli, 1912; 4) desátník dělostřelectva v Libyi – Tripoli, 1912; 5) askari – poddůstojník v Eritrei, 1900.
Itálie: 1) důstojník v letní uniformě vz. 1934 – Somálsko; 2) desátník 16. pěšího pluku Savona – Etiopie, 1935-36 v tropické verzi soukenné metropolitní uniformy vz. 1934; 3) důstojník v saharianě, zavedené během etiopského (habešského) tažení 1935-36 a nošené v severní Africe 1940-43; 4) tripolský (libyjský) spahi v pochodové uniformě, 1939.
Za italsko-turecké války 1911/12 vedené na severoafrickém libyjském území byly italské jednotky vystrojeny v nových šedozelených armádních uniformách vz. 08 s tropickými přilbami s potahem ve stejné barvě. Emblémy, distinkce podobně opět jako na Apeninském poloostrově a stejně tak bersagliérský chochol nebo péro alpini na tropických přilbách. Po okupaci tohoto území byly obdobně z domácích odvedenců postavené roty a prapory vybaveny analogicky jako Somálci, pouze červený fez (tarbuš) byl velmi nízký.
V době tažení v Habeši 1935-36 byly italské divize zde nasazené (včetně fašistických „černých košil“) vystrojeny v armádním standardu podle vz. 33/34, ale v lehké plátěné variantě šedozelené s khaki odstínem, ale postupně dostávaly světle khaki plátěné komplety šité z materiálu nakoupeného z britských zásob určených pro Indii (z Adenu), včetně tropických přileb typu Wolseley (tyto ve dvou variantách, z nichž jedna – s masivní střechou – byla určena jen pro důstojníky). Tyto tzv. sahariany měly nově distinkce pro důstojníky na tuhých náramenících, pro mužstvo na manžetách. Prakticky v totožných uniformách bojovala italská armáda i v rámci vojsk Osy (Rommelova Afrika-Korpsu) v severní Africe v létech 1940 až 1943.
Khaki stejnokroj v plátěné podobě se poprvé jako předpisový u francouzských koloniálních útvarů prosadil překvapivě později až r. 1903 v podobě jednoduché blůzy, kalhot a tropické přilby, inspirován nepochybně britskou uniformou z burské války. Cizinecká legie si paradoxně podržela barevný stejnokroj metropolitních infanteristů a kavalerie až do r. 1915. V této době ovšem byly severoafrické a koloniální útvary masově přestrojovány v nových stejnokrojích určených pro celou francouzskou armádu. Na rozdíl od metropolitních jednotek ale byla barva khaki, včetně nátěru nových přileb Adrian – na nich byl plastický emblém zbraně nebo služby – a s dílčími úpravami v barvě khaki jako potahy šešií, dželab, burnusů a podobně. Příslušnost pak byla vyjádřena jen lemy a emblémy příslušných jednotek na límci – pro cizineckou legii v zelené, zuávy červené, marocké střelce v zelené, turkosy světlemodré, ostatní koloniální útvary dostaly žluté lemy a kotvu, případě byl určen i jiný symbol jako – vedle čísla – hořící granát, hvězda, půlměsíc. Metropolitní pluky oděné v šedomodrých uniformách (franc. bleu horizon) dostaly khaki stejnokroje v modernější úpravě až r. 1935.
V britské armádě, ale i v jednotkách australských, novozélandských, kanadských, jihoafrických či indických byla válečná uniforma donášena až do r. 1937, kdy byla nahrazena proslulým battledressem. Nicméně v mimoevropských podmínkách byly nošeny okrové plátěné uniformy, nyní sestávající z košil, krátkých kalhot, spinek a punčoch. V severoafrických bojových podmínkách byla to uniforma přijatelná, ale v džunglích Malajska a Barmy zcela nevhodná. Proto byla záhy (již od let 1942/43) nahrazena novým stejnokrojem z tmavoolivové (Jungle Green) lehké tkaniny (obdoba americké HBT) a jednotně s kloboukem australského typu pro všechny formace, nyní znaného slouch-hat.
Nejstarší koloniální mocnost Španělsko po ztrátě Latinské Ameriky držela až do konce XIX. století karibskou Kubu a tichomořské Filipíny a do šedesátých let století devatenáctého menší africké kolonie na západě kontinentu, včetně španělských enkláv Ceuty a Mellily. Jednotný stejnokroj odpovídající materiálem a střihem extrémnímu podnebí uvedených oblastí byl zaveden ovšem až v poslední třetině XIX. století (1876 resp. 1880). Byl již poměrně moderního střihu, z lehkého bílo/modře pruhovaného plátna (odtud přezdívka španělských koloniálních vojáků rayadillos, tedy proužkovaní). Tato uniforma pak patřila do vybavení španělských těles jak na Kubě, tak na Filipínách, případně v Africe. Vedle bílého képi se závojíkem byl nošen i slaměný klobouk s červeno-žluto-červenou státní kokardou. Distinkce byly umístěny na manžetách či nadloktích jak u důstojníků zde kombinace prýmů, krokvic a hvězd) či ve formě kosých prýmů v červené barvě u poddůstojníků a mužstva (zde jako na barevné uniformě). Během 1. světové války byl přijat světle khaki stejnokroj tehdy obvyklého střihu, s plátěnými klobouky s ohrnutou střechou (v Maroku), u cizinecké legie (španělsky zvané Tercios) s lodičkou se střapečkem (zv. isabellina) a posléze s rozhalenou košilí jako typických znakem tělesa. Ostatně límec košile byl jinak přehrnut přes uniformy i v chladnějším období a stal se typickým identifikačním symbolem nacionalistických jednotek za španělské občanské války 1936-39, zejména na začátku bojů, kdy stejné armádní uniformy nosily i republikánské oddíly. Formace Maročanů sloužící v řadách nacionalistů měly ovšem své stejnokroje velmi osobité a svými fezy, turbany a dželabijemi se podobaly značně svým protějškům ve francouzské armádě.
Španělsko: 1) pěšák na Kubě 1876-1880 v tropické adjustaci; 2) důstojník na Kubě 1880-1898 v tropické adjustaci; 3) pěšák v Maroku; 4) desátník cizinecké legie (Tercios) v zimní polní uniformě 1936-39; 5) marocký střelec (Regulares) v letní polní uniformě 1936-39.
Druhý evropský stát s nejstarší koloniální tradicí – Portugalsko - nadále zůstával konzervativní v pojetí vybavení svých jednotek v zámoří, modernizoval je až na konci koloniální éry v Africe, kde za bojů od počátku šedesátých do poloviny sedmdesátých let XX. století v Angole a Mozambiku vybavil své formace poměrně moderní adjustací, sestávající převážně z polních kamuflážových kompletů francouzské provenience vz. 47/52, určený původně pro výsadkáře.
Nizozemsko budovalo svou koloniální říši od počátku XVII. století především v jihovýchodní Asii, odkud postupně vytlačilo původní portugalskou konkurenci. Na zemí Malajska a indonéských ostrovů byla pod správou holandské Východoindické společnosti (ekvivalentní ke stejným korporacím francouzské a anglické), financované bohatými nizozemskými obchodníky. Již od počátku byly na ochranu obchodních osad postaveny malé posádky ve stejnokrojích, až na menší odchylky se v podstatě nelišících od svých předloh v Evropě. Tak na počátku XIX. století jsou známí nizozemští koloniální pěšáci v modrých fracích a vysokých čákách, samozřejmě v plátěných pantalonech v bílé barvě a jako kavalerie byli v koloniích ve službě husaři ve světlemodrých šňůrovaných dolmanech, tedy opět v adjustaci pro tropické pásmo naprosto nevhodné, nicméně jak podotknuto výše, obdobné i u kavalerie britské Východoindické společnosti.
Královské vojsko Nizozemské Indie (Koninklijk Nederlandsch-Indisch Leger - KNIL): 1) voják ve slavnostním stejnokroji v roce 1900 (u polní adjustace by byl bez šňůr a hrotu piklhabny); 2) voják v polní uniformě 1930;
Portugalsko: 3) major v tropické ceremoniální vycházkové uniformě 1930; 4) africký střelec v přehlídkové (služební) uniformě 1930.
Není bez zajímavosti, že husaři evropského typu byli oblíbenou jezdeckou ba gardovou kategorií i v armádách nových latinskoamerických států hned v počátečních letech jejich existence (například červeně oblečená Bolívarova garda).
Ve druhé polovině XIX. století pak Nizozemsko jako koloniální ozbrojený útvar na Jávě i Sumatře vystrojilo jeho příslušníky (výlučně z Nizozemců) tmavomodrými uniformami s piklhaubnou britského modelu, s oranžovými lemy a šňůrami (na hulánských klopách kabátu), tedy opět uniformu pro místní podmínky zcela nepatřičnou.
Po zavedení nových šedozelených uniforem holandské armády v Evropě po 1. světové válce dostaly podobnou a ve stejné barvě i koloniální oddíly v Holandské Východní Indii, ovšem v plátěném provedení a s poněkud odlišnými distinkcemi (na tuhých límcových výložkách, resp. s nárameníky) pro polní službu se slamáky, důstojníci navíc okrouhlou čepici se štítkem, na kterých byla stejně jako na slaměných kloboucích oranžová kokarda. Jako letní služební varianta byla povolena i šedozelená košile. V těchto stejnokrojích pak malý nizozemský kontingent marně vzdoroval japonské invazi na přelomu let 1941-42. Po válce se Holanďané bez úspěchu snažili své koloniální panství obnovit v kombinované britsko-americké výstroji, pocházející z předchozích bojů v Pacifiku.
Belgie vstoupila do koloniálního klubu poměrně pozdě, až v posledních desetiletích XIX. století a belgická koloniální správa v Kongu oděla důstojníky i mužstvo (převážně složené z Afričanů) tzv. Force publique do khaki plátěných uniforem ovlivněných jak britskými, tak částečně i francouzskými vzory (opět posloužila výbava senegalských střelců), ale i vystrojením východních sousedů, tedy askari z Německé Východní Afriky. Tropické přilby – britské Wolseley – nošené belgickými důstojníky měly vepředu emblém se znakem Belgického království. Webbing byl britský M08. Britský uniformní obraz pak Belgičané následovali až do dekolonizace 1959/60.
Poněkud kuriózně působí jako koloniální stát Dánsko, které nicméně drželo svou zámořskou osadu ostrov Svatého Tomáše v karibských Malých Antilách až do r. 1917, kdy jej prodalo USA. Zdejší policejní jednotky složené jednak z Afričanů a mulatů, jednak z dánských velitelů měly khaki plátěné služební stejnokroje, společenské ve světlemodré či pro horké období v bílé barvě, všechny doplněné přilbou Wolseley s khaki nebo s bílým potahem.
Dánsko - Západní Indie: 1) kolonoiální pěšák 1837, 2) pěšák 1916; 3) četník 1880; 4) příslušník pořádkového sboru na ostrově Svatého Tomáše (složeného z domorodých obyvatel).
Spojené státy sice nebyly klasickou koloniální mocností, ba vystupovaly vesměs jako jejich odpůrce, nicméně jejich intervenční angažmá na Kubě, Filipínách nebo ve středoamerické oblasti (Nicaragua, panamské průplavní pásmo) přineslo rovněž do armádní výstroje určitá dílčí odlehčení, především u námořní pěchoty. Ale i v předchozím rozšiřování svého kontinentálního území za indiánských válek používala zejména kavalerie US Army redukovanou a přizpůsobenou adjustaci jako modré košile se žlutými šátky, bílé klopené klobouky či ojedinělé i tropické přilby. Na Kubě na Filipínách na přelomu XIX. a XX. století pak byly testovány i první uniformní součástky v khaki (klobouky, kalhoty i blůzy).
USA: 1) seržant jezdeckého pluku v polní adjustaci, 1885; 2) důstojník jezdeckého pluku v polní adjustaci, 1885; 3) vojín intervenčních sil na Kubě resp. Filipínách v letní adjustaci, 1900-02; 4) důstojník intervenčních sil v Karibiku ve služební uniformě M03.
Expanze ruské armády ve střední Asii proti tamním emirátům v Buchaře a Chívě přinesla specifické elementy typické pro vybavení jiných armád v horkých pásmech i do vzhledu zainteresovaných carských oddílů. V šedesátých a sedmdesátých létech, kdy ve středoasijských stepních a pouštních podmínkách bojové akce probíhaly, byli ruští vojáci v bílých plátěných kytlicích s jednoduchým zapínáním a pouze s barevnými nárameníky, tedy vlastně prvních typech pro vojáky nejen carské armády tak typických gymnasťorkách (rubaškách), ovšem později již světle khaki zbarvených. Vzhled carských jednotek doplňovalo bíle potažené képi se závojíkem, zcela podobné protějškům francouzské cizinecké legie oné doby a dále pro Turkestán předepsané červené juchtové (kožené) kalhoty mající chránit své nositele – spolu s holínkami – proti uštknutí nebezpečných pouštních zmijí či škorpionů. Ostatní výstroj i výzbroj odpovídala vybavení formacím sloužícím v evropské části Ruska. Důstojníci nosili i bílé převlečníky s dvouřadým zapínáním a okrouhlé čepice (furažky) rovněž s bílým potahem.
Rusko - boje ve Střední Asii (Turkestánu) v letech 1864-1876: 1) důstojník a 2) desátník pěchoty v polní adjustaci.
Poslední typy stejnokrojů koloniálních útvarů všech zmíněných států přetrvaly až do rozsáhlého období dekolonizace, nastoupeného po první a druhé světové válce a dokončeného v sedmdesátých létech XX. století byly komplexně nebo v derivátech v podstatě přejaty takřka všemi novými samostatnými státy, ať už se jednalo o země sdružené v Commonwealthu, tedy Britském společenství národů, nebo u bývalých kolonií francouzských či belgických. Britský model byla přijat všeobecně důsledněji s dílčími a specifickými úpravami distinkcí či emblémů, francouzské předlohy byly nejdůkladněji akceptovány především v bývalé Francouzské západní či rovníkové Africe, v severní Africe to byly jen určité prvky (v Maroku) a v Indočíně pouze dočasně opět pouze zlomek elementů (v královské armádě laoské či v Kambodži). Stejně či podobně tomu bylo i u výstroje a výzbroje importovaných rovněž určitou dobu z původních mateřských metropolí.
V sedmdesátých a osmdesátých létech se v řadě států, zejména na africkém kontinentě, pod vlivem politické a ideologické orientace na SSSR prosadily modely sovětské. Tak se uniformní obraz stal na delší či kratší období výraznou a mnohdy důslednou reflexí politického, hospodářského, ideologického, kulturního a náboženského postoje určitého státu a jeho ozbrojených sil.
Související články:
Adjustace koloniálních útvarů v XIX. a XX. století 2/3