Adjustace kontingentů Velké armády v roce 1812
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 06.09.204
V roce 1812 se rozhodl Napoleon I. k osudovému kroku, když 24. června překročil řeku Němen a zahájil vojenské tažení proti Rusku s dosud s největším vojenským tělesem, tzv. Velkou armádou (Grande Armée) v počtu 420 000 mužů, posléze posílenou o další tisíce, v níž Francouzi zaujímali jen část. Vedle oddílů tzv. Rýnského spolku se 120 000 vojáky (zde největší kontingenty představovali Bavoři s 30 000, vojáci tzv. Vestfálského království čítaly 27 000, Sasové pak 20 000 a další německé státy dodaly pěšáky, kavaleristy a dělostřelce v menším počtu). Velký byl kontingent polského Velkovévodství varšavské o počtu 36 000, menší byla účast Italů, Holanďanů, Švýcarů, Portugalců a Španělů, tzv. Illyrské provincie se rovněž podílely jistými jednotkami. Je také třeba připomenout pomocné sbory pruský o 20 000 na severním křídle Velké armády a rakouský na jižním, které se sice vlastního tažení na Moskvu neúčastnily, ale Prusové museli část jednotek poskytnout Napoleonovi pod přímé velení.
Svým vzhledem všechny účastněné útvary představovaly reprezentativní přehled vrcholného období historie vojenských stejnokrojů, dosaženého právě dobou I. císařství obecně a francouzskou armádou zvláště, především jejími gardovými formacemi. Ty pak svou mnohdy přebujelou pestrostí a barevností nacházely odraz i u ostatních účastněných jednotek. Od nejvyšších velitelů s bohatě zdobenými stejnokroji císařských maršálů - z nichž vynikal mnohdy bizarními kreacemi svých uniforem Joachim Murat - přes unikátní uniformy jejich adjutantů až po impozantní adjustace elitních pluků.
Ovšem francouzský uniformní model byl reflektován již za dob republiky satelitními státními útvary, jako byly republika Batavská, Helvétská, Cisalpinská či efemérní Parthenopská, za napoleonské monarchie po r. 1806 pak vazalské kontingenty zmíněného Rýnského spolku či příbuzenstvím s císařem spojené Holandsko, Španělsko, Italské království či Neapolsko.
Armáda francouzského císařství
Uniforma francouzské pěchoty republikánského období i následujícího císařství vycházela v podstatě z kabátu Národní gardy z r. 1791/92, v níž se odrazily barvy revoluční trikolory na modrém fraku s bílými klopami, červeným límcem, manžetami a lemy, spolu s kokardou na kloboucích a posléze čákách a pochopitelně se stejnou kombinací na praporech. Stejnokroj pěchoty se v podstatě neměnil střihem až do r. 1812, kdy v novém předpisu z 19. ledna sice stejné barevné kombinace z již archaického kabátu s vykrojenými klopami zůstávají, ale pěšák Velké armády oblékl již převážně v jiných armádách užívaný moderní frak s rovným pasem, tzv. spencer.
Podobně tomu bylo i s dvourohým kloboukem, od revolučních dob nošeným až do r. 1806, kdy byl vystřídán obligátní čákou.
Specificky strukturované funkční kategorie francouzské řadové pěchoty, lehké pěchoty a především gardové útvary byly vnějškově vyjádřeny barevnými doplňky. Granátníci nadále užívali medvědice jako za dob republiky s mosazným štítkem s emblémem granátu, na kabátě pak červené epolety, na šosech byl umístěn červený granát. Voltižéři (voltigueurs) byli zřízeni r. 1805 a platili za stejně elitní útvar jako granátníci s odlišením v adjustaci ve formě žlutých, resp. žlutých a zelených epolet a s chocholem na čáce ve žluté, žluto-zelené nebo žluto-červené barvě. Rovněž límec byl ve žluté barvě a na šosech lesní roh. Fyzilíři pak měli nárameníky červeně lemované, na čáce nad kokardou pompon v barvě roty, límce červené a na šosech pěticípou hvězdu. 19. ledna 1812 byl vydán nový výstrojní předpis, kterým byly archaické kabáty změněny na v pasu rovně střižené fraky (habit-veste), šosy byl zkráceny a čáky dostaly nové prvky - u granátníků (medvědice byly zrušeny již 1808) červené lemy po obou obvodech a postranní ve tvaru V, při ponechání červeného pomponu a chocholu, totéž ve žluté barvě platilo pro voltižéry, u fyzilírů ve formě orla na tzv. amazonském štítě resp. u fyzilírů s ponecháním tzv. rombu. Bubeníci a pištci oblékli nový zelený frak s jednou řadou knoflíků s červeným límcem a manžetami a s prýmy na švech a v krokvicovém vzhledu na rukávech se střídavými poli orla a korunovaného N. Fyzilíři už měli pouze jeden řemen s nábojovou brašnou a s poutkem pro pochvu bodáku. Na šosech - kapsy nyní vertikální - na bílém poli modré korunované N u fyzilírů, červený granát nu granátníků a okrový lesní roh u voltižérů.
Předpis ovšem byl realizován jen z malé části, do pole nastupovala francouzská pěchota ještě ve staré adjustaci, její plné přestrojení bylo provedeno až v roce 1813.
Lehkou pěchotu (Infanterie légère) - v jiných armádách reprezentovaly tuto kategorii myslivci nebo střelci - odlišovaly od řadové pěchoty modré stejnokroje s bílými lemy, do roku 1812 hrotitými klopami a tzv. polskými manžetami (resp. červenými manžetovými patkami). Modré kalhoty husarského střihu pak měly kamaše rovněž ve formě husarských bot. Granátníkům řadové pěchoty odpovídali karabiníci s červenými epoletami (u ostatních byli epolety zelené s červeným půlměsícem), límce byly u obojích červené, u roku 1804 zřízených voltižérů žluté a epolety zelené se žlutým půlměsícem. První čáka byla zavedena již na konci XVIII. století, posléze došlo ke změnám pokrývek hlavy obdobným jako u řadové pěchoty, stejně jako střihu fraku. U lehké pěchoty byly knoflíky a emblémy z bílého kovu.
Francie: pěšák a voltižér 1812.
Francie: řadová pěchota - pěšák a granátník 1812 a lehká pěchota - myslivec a důstojník myslivců 1812.
(Všechny ilustrace jsou originálními díly autora příspěvku.)
Pro polní potřebu a chladnější klima pěchota dostala béžové pláště, voskované pokryvy čák či plátěné pantalony (i šedé soukenné pro zimní období). Ve Španělsku byly kryty čák bílé.
Důstojníci pěších útvarů nosili opasky s kovovou přezkou s císařským orlem či korunovaným N a dalším dekorem, stejně jako plechové nákrčníky (u lehké pěchoty z bílého kovu), s prýmy na čákách a s bílými chocholy. Distinkce byly vyjádřeny systémem dracounových epolet známých již z předrevoluční doby. Jako poboční zbraň byl kord nebo šavle (ta ostatně byla i u granátníků a poddůstojníků známá jako sabre briquet). Poddůstojníci a mužstvo mělo rukávové distinkce ve formě kosých prýmů v červeném a žlutém provedení na předloktí. Důstojníci nosili kožené holínky nebo tzv. hesenské boty s manžetou z přírodní kůže, na přelomu století oblíbené i u mužské populace v dalších zemích (podle nejznámějšího nositele hesenského landkraběte Fridricha II. ze sedmdesátých let XVIII. století).
Proslulá byla svým vzhledem mohutná formace císařské gardy (La Garde Impériale) zřízená r. 1804, se všemi svými složkami čítající kolem r. 1812 kolem 100 000 mužů.
Gardová pěchota měla svou předchůdkyni v tzv. Konsulární gardě (Garde consulaire), založené r. 1799. Její granátníci obdrželi tmavomodré fraky se stejnobarevným límcem a bílými klopami bez lemů, s červenými manžetami s bílými patkami, s červenými šosy se žlutým granátem, vertikálními kapsami s červeným lemem. Červené epolety jako u řadových granátníků, to vše doplněno mosaznými knoflíky. Vesta a kalhoty byly bílé. Medvědice měla mosazný štítek, vlevo červený chochol s trikolorou.
Nejznámější z elitních gardových formací byl 1. a 2. pluk pěších granátníků (Les grenadiers à Pied de la Garde Impériale), zřízené v červenci 1804, nadále ve stejnokroji bývalé konsulární gardy, pouze s bílým kosým girlandovým závěsem (u důstojníků zlatistým dracounovým) na medvědici a s novým štítkem s císařským orlem mezi dvěma granáty. Bílý granát byl vyšit rovněž na červeném dýnku medvědice a na dýnku nábojové tašky byl nově upevněn mosazný císařský orel mezi čtyřmi granáty. Bílé slavnostní přehlídkové kamaše přes kolena byly v poli nahraženy černými (černé holenní kamaše byly ostatně i u dalších pěších útvarů střední a mladé gardy a samozřejmě u řadové pěchoty). Pro chladné období byly určeny tmavomodré pantalony a dvouřadý plášť a na pochodu za polních tažení byl povolen archaický dvourohý klobouk podélně nošený en colonne a modrý bonnet à police, tedy jeden z prvních typů tzv. táborové čepice s cípkem a červenými lemy.
Třetím plukem počítaným s přechozími dvěma do tzv. staré gardy (Vieille Garde) byl pluk tzv. holandských granátníků (Grenadiers hollandais), zařazený do zmíněné formace v r. 1810 po začlenění Holandského království do Francie. Podobně jako předchozí se účastnil tažení do Ruska, kde byl v listopadu 1812 zajat. Holandští granátníci obdrželi bílé stejnokroje ve střihu předchozích regimentů s karmínovými límci, klopami, manžetami (s bílou patkou), šosy (se žlutým granátem) vertikálními šosy s karmínovými lemy, vše se žlutými knoflíky. Červené epolety, medvědice byla bez štítku, s bílým závěsem, s červeným chocholem a na dýnku s vetkaným bílým křížem.
Do tzv. střední gardy (Moyenne Garde) patřil pluk fusiliers-grenadiers / fyzilírů-granátníků se stejnokrojem gardových granátníků, pouze s bílými epoletami a s čákou s orlem na hromové holi se závěsem u slavnostní uniformy a s červeným chocholem. Po stranách čáky bílé prýmy ve tvaru V.
V tzv. mladé gardě (Jeune Garde) byly zařazeny následující pluky: tirailleurs-grenadiers / tirajéři-granátníci o šesti plucích (1809-1812) mající kabáty jako lehká pěchota s červenými límci a hrotitými manžetami, modré klopy, vše s červenými lemy, bílé vesty a kalhoty, důstojnici kabát gardových granátníků, ale červené hrotité výložky, čáky s červeným chocholem a s červenými závěsy od roku 1811), další pluky bez závěsů a opět postranní V bílé prýmy a holenní kamaše černé.
Další formace mladé gardy byly tzv. conscrits grenadiers / odvedení granátníci, zřízení ve dvou plucích roku 1809, byli vybaveni celomodrým stejnokrojem bez lemů pouze s červenými manžetami s bílými patkami, s čákou s červeným chocholem jako předchozí.
Flanquers-grenadiers / flankéři-granátníci byli zřízeni v r. 1811 jako pluk mladé gardy z generálských a lesnických synů v zelených stejnokrojích se žlutými lemy. Ti, kteří přežili ruskou kampaň, byli v roce 1814 zařazeni do řadových pluků. K Mladé gardě rovněž náleželi od r. 1810 tirajéři se stejnokrojem totožným s tirajéry-granátníky.
Z vysloužilců byl zřízen veteránský útvar (compagnie des Vétérans) o posléze dvou stech mužů, kteří vlastně jako vesměs invalidé vykonávali strážní službu ve Versailles v uniformách staršího střihu s červenými doplňky, včetně klop a s dvourohými republikánskými klobouky.
Do gardy byl zařazen i sbor pěších myslivců (chasseurs à pied), jehož příslušníci mohli být na rozdíl od granátníků (s mírou 176 cm) menší – 168 cm. Jejich stejnokroj se lišil od granátnického medvědicí bez mosazného štítku a s červeno-zeleným chocholem, klopy byly hrotité jako u lehké pěchoty, pole epolet zelené a konečně hrotité červené manžety měly rovněž bílý lem. Tato jednotka byla počítána do staré gardy.
Francie: gardový granátník a gardový myslivec v polní adjustaci 1812.
Naproti tomu fusilieurs-chasseurs / fyzilíři-myslivci patřili do střední gardy. Byli stejně vystrojení jako pěší myslivci, ale místo medvědice dostali čáku s bílými závěsy; její zeleno-červený chochol byl pro polní variantu nahražen zeleným pomponem.
Do mladé gardy náležely následující formace:
- tirailleurs-chasseurs / tirajéři-myslivci v modrých stejnokrojích s modrými klopami a bílými lemy, s červeným límcem, hrotitými manžetami s bílými lemy, na čáce s bílými závěsy se zeleným pomponem. V r. 1811 byli změněni na voltižéry / voltigeurs se žlutými límci, epoletami zelenými se žlutým půlměsícem a s čákou se zeleno-červeným chocholem resp. zeleným pomponem.
- constrict-chasseurs / odvedenci-myslivci v uniformách jako tirajéři-myslivci, ale již s modrými pantalony.
- flanquers-chasseurs / flankéři-myslivci jako flanquers staré gardy, ale s červenými hrotitými manžetami se žlutým lemem a s čákou se žluto-zeleným pomponem.
- K mladé gardě ještě náležela národní garda, oděná jako řadová pěchota, ale s červenými hrotitými manžetami a s bílými pantalony.
Tzv. pupilles de la Garde Impériale, označovaná též jako Garda římského krále / Garde du Roi de Rome), tedy Napoleonova syna, bylo těleso složené z vojenských sirotků a opuštěných dětí v zelených stejnokrojích se žlutými lemy, tedy jako flankéři.
Vedle Staré a Střední gardy stály u Borodina z Mladé gardy v 1. brigádě l. gardové divize: 4. voltižérský, 4. tirajérský a 5. voltižérský pluk, ze 2. brigády 1. gardové divize pak: 6. voltižérský, 6. tirajérský a 5. tirajérský pluk. Z 1. brigády 2. gardové divize l. gardový tirajérský, 1. gardový voltižérský pluk. Z 2. brigády 2. gardové divize flankérský, fyzilírský, myslivecký, fyzilírský granátnický pluk.
Podobně jako u pěších gardových granátníků byl i u gardové kavalerie 1. císařství předním tělesem elitní jízdy pluk jízdních granátníků (Grenadiers à cheval de la Garde Impériale), mající svůj původ u jízdních granátníků konsulární gardy, který proslul vítězným útokem u Marenga 1800. Adjustace byla obdobná jako u pěších protějšků s odlišnostmi jako medvědice bez štítku a s dracounovým závěsem ve žluté barvě, s tzv. dracounovými kontrepoletami, tedy bez třásní a vpravo s adjutantskými šňůrami, jezdeckými kalhotami a botami těžké jízdy. Pro polní podmínky byl určen kabát jednořadý modrý, medvědice bez závěsu a chocholu a šedé podšité jezdecké kalhoty.
Zejména proslulým jezdeckým portrétem důstojníka od Théodore Géricaulta známí gardoví jízdní myslivci (chasseurs à cheval de la garde) byli vybaveni stejnokroji husarského typu s kalpakem s červeným sáčkem, kokardou se střapci a zeleno-červeným chocholem, dále se zeleným dolmanem (červené manžety) se žlutými resp. dracounovými lemy šňůrováním, červeným kožíškem (pelisse) a jezdeckými kalhotami v okrové barvě (chamoise) s husarskými čižmami sloužili císaři jako eskortní útvar za všech tažení. Tzv. malá uniforma sestávala z fraku v zelené barvě s hrotitými klopami s červenými lemy, límcem a manžetami, s jetelovými epoletami a s adjutantskými šňůrami na levém rameni, s červené šňůrované vesty a zelených husarských gatí s uherským stehenním ornamentem (nœud hongrois - orig. vitézkötés). Kabát této uniformy nosil jako polní uniformu (s epoletami) i Napoleon (vedle oficiální ve střihu gardových granátníků).
Kuriozní odění císařských mameluků, patřících rovněž k eskortnímu tělesu panovníka, vycházelo skutečně z orientálního ústroje protivníků francouzské expediční armády v Egyptě za tažení v letech 1798-1800 a následně z dezertérů poražené mamelucké armády Murada Beje. Tito jezdci, vlastně původně otroci pocházející z kavkazské oblasti, tvořili svým bizarním úborem nejpestřejší útvar I. císařství a jejich kompanie patřila do svazku předchozích jízdních myslivců. Orientální elementy mamelucké výbavy sestávaly z cylindrického červeného fezu tzv. tarbuše s žíněným krátkým chocholem, celá pokrývka hlavy byla zavinuta do bílého turbanu. Červená vesta bez rukávů kryjící modrý nebo zelený spodní oděv byla bohatě zdobená dracounovým dekorem. Konečně červené šarivary (z původního názvu charoual) byly doplněny červenými, zelenými nebo žlutými arabskými botami zvanými chufs. Tento exklusivní komplet samozřejmě nosil i nejznámější mameluk, osobní sluha Napoleona Rustan.
Impozantní a proslulou formací gardové jízdy byl pluk polských kopiníků, v originále 1. Pułk Szwoleżerów-Lansjerów Gwardii Cesarskiej, franc. 1er régiment de chevau-légers lanciers polonais. Jeho jádro tvořili polští aristokraté, provázející jako Gwardia Honorowa Polska Napoleona při jeho vjezdu do Varšavy r. 1807. Ještě téhož roku tuto formaci jako výše zmíněné těleso císař včlenil do své gardy a pluk byl záhy nasazen takřka ve všech napoleonských taženích. Jeho nejslavnější den byl za tažení ve Španělsku, kde 30.11.1808 prorazil nepřátelské dělostřelecké postavení v průsmyku Somosierra a otevřel svým smělým útokem hlavní armádě cestu na Madrid. Tehdy ještě neměl kopí, která obdržel až po následujícím tažení proti Rakousku v r. 1810. Stejnokroj pluku sestával z hulánské čapky s karmínovým dýnkem, se šňůrami, čelným mosazným štítkem a kokardy v karmínovém provedení s bílým maltézským kříže a s bílým chocholem v převýšení. Standardní hulánská kurtka byla v modré barvě s karmínovým límcem, klopami a manžetami včetně lemů na švech. Kalhoty byly pro polní užití modré s karmínovým lampasem, pro slavnostní uniformu karmínové, u důstojníků pak gala uniforma sestávala z bílé kurtky s karmínovými doplňky, s bohatým dracounovým dekorem. V poli byla čáka kryta voskovým potahem. Za ruského tažení si pluk přes velké ztráty udržel nejvyšší stav mužstva, důstojníků a koní z celé Velké armády a patřil k nejdisciplinovanějším útvarům. Jedna eskadrona provázela Napoleona během jeho prvního exilu na Elbě i v bitvě u Waterloo. Druhým gardovým kopinickým (lanciérským) plukem byl 2e régiment de chevau-légers lanciers de la Garde Impériale, postavený v r. 1810 a známý jako červení lanciéři. Byl složený z bývalých husarů holandského krále Ludvíka Bonaparta a v kampani dvanáctého roku doplněný francouzským mužstvem. Stejnokroj střihově byl totožný s uniformou předchozí formace, pouze v červené barvě s modrými doplňky a se žlutými šňůrami, lemy, knoflíky a ostatním dekorem, který byl u předchozích kopiníků v bílé resp. stříbřité barvě. Na Litvě postavený kopinický pluk již v průběhu tažení v září 1812 byl vystrojen jako první gardový, se žlutou garniturou, ale záhy byl zničen u Slonina.
Z gardových jízdních pluků se tažení do Ruska dále zúčastnil pluk gardových dragounů císařovny (Dragons de l’Impératrice), od svého vzniku r. 1806 oděný v zelených stejnokrojích odpovídajícím modrým gardových granátníků, tedy se zeleným límcem, bílými klopami a červenými manžetami s bílou patkou a se šňůrami na pravém rameni. Přilba byla s mosazného kovu podobná řadovým dragounům, ale s turbanem z levhartí kožešiny. Kalhoty a boty podle standardu těžké kavalerie.
Gendarmes d’elité byla gardová jednotka francouzského četnictva (gendarmerie) pověřená policejní službou pro střežení paláce a generálního štábu. Vybavena byla medvědicemi bez štítku a s červeným chocholem, v modrém kabátě se stejnobarevným límcem a s červenými klopami, řemení bylo v barvě okrové se stříbřitými lemy, jinak kalhoty a boty jako u těžké jízdy, resp. u gardových jízdních granátníků.
Francie: stará garda – gardový jízdní myslivec a jízdní granátník 1812; císařovnin dragoun a elitní četník 1812.
Francie: maršál a osobní ordonance císaře Napoleona 1812;
gardový kopiník 1. pluku a gardový jízdní granátník (v polní adjustaci) 1812.
Ke gardovým útvarům náležel od r. 1809 i r. 1807 maršálem Muratem postavený pluk elitních švališarů, nesoucích jméno Chevaux-légers de Berg, tedy podle Muratova titulu vévody z Bergu. S karmínovou čapkou, v zeleném stejnokroji s karmínovými klopami a vyložením s bílými lemy, ale s kalhotami a botami jako jízdní myslivci, s kopím s praporkem karmínově-bílým. Původně byli nasazeni ve Španělsku, ale poté se se značnými ztrátami účastnili v síle dvou pluků ruského tažení.
V průběhu ruské kampaně byla postavena i kompanie litevských Tatarů, složená z muslimských potomků spojenecké lehké tatarské jízdy, žijících na území Polského království od středověku. Tato kavalerie přičleněná ke gardovým kopiníkům prodělala s velkými ztrátami kampaň r. 1812 ve stejnokrojích orientálního vzhledu ne nepodobných výše zmíněným mamelukům. Jejich tarbuš byl černý se zeleným sáčkem a s půlměsícem, turban žlutý, stejnokroj zelený včetně kalhot s červenou zlatistě dekorovanou vestou a s kopím gardových kopiníků.
V gardových útvarech byly i 2 roty gardových námořníků (Marins de la Garde Impériale), zařazených do elitních jednotek již r. 1804. Jejich stejnokroj sestával z tmavomodrého dolmanu se žlutým šňůrováním (hrotité červené manžety) ve žluté barvě – do pole pouze dvouřadá kazajka – a námořnických modrých pantalonů. Čáka měla vedle obligátního orla a červeného chocholu žluté girlandové závěsy a širší žluté lemy na horním a dolním obvodu. Vše bylo doplněno černými zkříženými koženými bandalíry.
Gardový pěší dělostřelecký pluk byl v r. 1812 doplněn druhým regimentem. Stejnokroj odpovídal řadovému dělostřelectvu, tedy vše v modré barvě s červenými lemy (pouze manžety byly červené), s medvědicí s červeným závěsem (v poli čáka), s chocholem a bez mosazného štítku, ale se štítkem stínícím.
Jízdní gardové dělostřelectvo bylo reprezentováno tmavomodrým dolmanem a kožíškem s červenými šňůrami, obdobně modré gatě odpovídaly lehké kavalerii, vše doplněno kalpakem s červeným sáčkem, závěsem a chocholem. Pro tzv. malou službu (petit tenue) byl určen dělostřelecký frak s hrotitými klopami a pantalony s červeným lampasem.
Gardový dělostřelecký trén byl v šedé uniformě. Frak byl s modrými klopami, stejně jako manžety a límec, vše s červenými lemy. Šedá vesta s červenými šňůrami byla doplněna šedými husarskými gatěmi.
Konečně gardoví ženisté odpovídali svým řadovým protějškům, tedy s černými manžetami, klopami a límcem červeně lemovanými a lišili se pouze přilbou s bílého kovu s mosaznou garniturou a hřebenem s černou housenkou, doplněno červeným chocholem.
U všech zmíněných – mimo jízdních dělostřelců – byly červené epolety s třásněmi.
K císařské gardě r. 1812 dále patřily pěší polské pluky jinak autonomní Viselské legie v modrých stejnokrojích se žlutými doplňky (vyobrazení viselského legionáře viz studie J. Lejnara Armáda Velkovévodství Varšavského stejně jako ostatní na tažení angažované polské útvary). Součástí gardy dále byli elitní vélité z kontingentu Italského království Eugène de Beauharnais z Turína a Florencie vždy po 1 praporu v bílých stejnokrojích se zelenou egalizací, s červenými epoletami - podle francouzského vzoru - s medvědicemi s červených chocholem a mosazným štítkem a dále 2 v eskadrony Garde d’Honneur v zelených kabátech s klopami, límcem, vyložením a šosy, jako gardoví dragouni francouzští, žluté kontrpolety a přilba s hřebenem a housenkou s mosazi s bílým chocholem (v ordre de bataille ovšem není uveden původ, zda se jednalo o milánské, římské (de Romagna) - obojí červenou egalizaci, nebo boloňské (žlutá eg.), brescijské (chamois) či benátské (oranžová) roty. Všechny s bílými prýmky na límci, klopách a manžetách). Další útvar - portugalští jízdní myslivci, byli vystrojeni v hnědých uniformách s červenou egalizací a s papachou se sáčkem, vše odpovídalo střihově francouzským jízdním myslivcům. 7. švališaři-kopiníci (polští) jsou popsáni níže. Jednotka španělských technických složek patřila rovněž do tohoto tělesa. Byla oděna v tmavomodrých stejnokrojích s červenými manžetami a šosy. Jednalo-li se o sapéry, tak ti byli s černými klopami s bílými lemy a prýmky, s černým límcem s bílým symbolem zbraně, tedy hradební věží a s kašketem s podélnou housenkou a červeným chocholem. Byli-li to ženisté, tak klopy a límec byly šedolila se stejnými lemy a emblémem jako sapéři a rovněž se stejným kašketem. Důstojníci ovšem nosili archaický dvourohý klobouk en front, tedy podélně, se stříbřitými lemy a s červenou kokardou a chocholem.
Konečně švýcarský batalion Neuburg-Neuchatel ve žlutém stejnokroji s červeným límcem, epoletami, klopami, manžetami a šosy, zcela francouzského střihu, stejně jako čáka s červenými závěsy a chocholem patřil do adjustace této malé jednotky se smíšeným německy a francouzsky hovořícím mužstvem. Tento prapor byl určen do smolenské garnizony a borodinské bitvy se neúčastnil, přesto utržil velké ztráty na ústupu k Berezině.
Francouzská řadová kavalerie byla nejpočetnější v celé Evropě a skládala se z kyrysníků, karabiníků, dragounů, husarů, jízdních myslivců, švališarů a četníků. V ruském tažení byly účastny následující kategorie:
Kyrysníci o počtu 14 pluků, z nichž všechny mimo třináctého (nasazen ve Španělsku) patřily do sestavy mohutného kontingentu Velké armády. Byli vybaveni od r. 1804 ocelovými přilbami s tmavým kožešinovým turbanem, mosazným hřebenem s koňskými žíněmi a pro přehlídky vlevo s červeným chocholem. K modrému fraku s jednořadým zapínáním s bílými knoflíky patřila egalizace podle jednotlivých pluků, z nichž 1. až 3. měly vyložení červené – a v rámci té které skupiny se ještě lišily specifickou plukovní kombinací barev límce, manžet a patek, tedy uzance obvyklá i u dragounů a jízdních myslivců, včetně jednotných barev vždy pro tři regimenty – 4. až 6. pluk světleoranžové (tzv. aurora), skupina 7. až 9. pluku žluté, 10. až 12. regiment dostaly barvu růžovou a konečně 13. a 14. pluk, postavené v r. 1809, se vyznačovaly světle karmínovou. Proslulý kyrys z bílého kovu s mosaznou garniturou a červenými manžetami s bílými lemy byl posléze převzat jako kořistný (ještě za tažení ruským Pskovským kyrysnickým plukem) a záhy kopírovaný jak ruskou, tak pruskou armádou po celé XIX. století. Určitý elitní charakter této kategorie měly zdůraznit červené granátnické epolety. Kalhoty jelenicové, pro pochod a polní podmínky za zmíněného tažení byly nahraženy šedými, i ve formě pantalonů s knoflíky. Vedle palaše a pistolí byli francouzští kyrysníci vybaveni za kampaně r. 1812 i karabinou.
Dva pluky karabiníků měly rovněž elitní charakter a do r. 1809 se podobaly svou adjustací jak jízdním granátníkům, tak četnictvu. Byly totiž vystrojeny v modrých fracích s červenými klopami, límcem, vyložením a epoletami, se žlutým dracounem lemovaným bandalírem, s medvědicí bez štítku a s červeným chocholem včetně bílých šňůr. V uvedeném roce vyměnily oba pluky modré fraky za bílé, se světlemodrým límcem, s červenými epoletami s bílým půlměsícem. Přilba ze žlutého kovu s vysokým hřebenem dostala červenou housenku a ze žlutého kovu byl i kyrys kyrysnického vzoru s garniturou z kovu bílého a se světlemodrými manžetami s bílými lemy. Bandalír zůstal nezměněn.
Dragounská kategorie měla tradičně ve francouzské armádě (včetně královské) hojné zastoupení, které se rozrostlo za 1. císařství na třicet pluků. Již v předrevolučním období (od r. 1762) byl pro dragouny charakteristický zelený frak, mosazná přilba s kožešinovým turbanem, hřebenem a žíněným ohonem. Tato uniforma byla známa již za válek o dědictví rakouské ve čtyřicátých létech osmnáctého století, kdy ji obdržel dobrovolnický sbor maršála Mořice Saského. Elitní roty dragounských pluků 1. císařství dostaly červené granátnické epolety a medvědici. Jinak byly dragounské pluky podobně jako již zmínění kyrysníci vybaveny trojkombinací barev podle jednotlivých pluků, tedy klop (od r. 1809 rovně střižených), límců, manžet, patek a šosů dokonce ve skupinách po šesti, přičemž vždy první tři ze skupiny měly kapsy vertikální a další tři horizontální. Šarlatovou barvu obdržel 1. až 6. pluk, béžovou (v originálem chamoise) 7. až 12. pluk, tmavě růžovou 13. až 18. regiment, žlutou 19. až 24. dragouni a konečně oranžová patřila 25. až 30. pluku. Jinak kalhoty a vysoké boty obdobné jako u předchozích. Dragouni byli ovšem nasazeni převážně na španělském bojišti, do Ruska vytáhly: 7., 8., 9. a 10. pluk a poté ještě 28. a 29. regiment.
Francie: karabiník a kyrysník 1812; dragoun 8. pluku a švališer 6. pluku 1812.
Husaři měli ve francouzské jízdě také letitou tradici, neboť první pluk byl zřízen již r. 1692, tedy za pouhé čtyři roky po nejstarších husarských plucích Czobor v habsburské monarchii a Lidl von Borbula v Bavorsku (oba 1688). U zrodu byli uherští emigranti, nicméně během dalších desetiletí pocházelo mužstvo této lehké jízdy z Alsaska a dalších oblastí Francie s německy hovořícím obyvatelstvem a tak byla ještě na přelomu XVIII. a XIX. století převažujícím jazykem husarských pluků němčina. Z celkového počtu jedenácti pluků prvního císařství překročilo koncem června r. 1812 Němen 6 regimentů, ostatní byly na bojišti Iberského poloostrova. Adjustace císařských husarů byla v podstatě totožná s vybavením této kategorie v ostatních armádách, tedy sestávala z čáky pěchotního typu s orlem, v r. 1812 však dostal 8. pluk kónickou čáku s červeným potahem a černými šňůrami včetně černého chocholu. Jinak patřil do výstroje obligátní dolman, kožíšek a husarské gatě, vše s patřičným šňůrováním: 5. pluk měl dolman a gatě světlemodré, kožíšek bílý a šňůry žluté, 6. regiment dolman červený, kožíšek a gatě tmavomodré se žlutými šňůrami, sedmí husaři dostali dolman a kožíšek zelené a gatě červené - vše žlutě šňůrováno, zmíněný osmý pluk vedle červené čáky (bez orla, pouze s kokardou) zelený dolman a kožíšek, červené šňůry a pantalony s knoflíky, 9. regiment s červeným dolmanem, světlemodrým kožíškem a gatěmi, šňůry žluté a konečně 11. pluk vyjel na tažení s tmavomodrým dolmanem, kožíškem a gatěmi se žlutým šňůrováním a jako jediný s bílým rounem jako lemování kožíšku. Elitní eskadrony dostaly kožešinový kalpak, taška byla nově s koženým krytem s orlem a s číslem pluku. Na počátku kampaně byli husaři vybaveni karabinou.
Husarští důstojníci spolu se švališarskými protějšky jako jediní v Napoleonově armádě měli místo epolet distinkční označení ve formě dracounových prýmů (podle knoflíků) na hrotitých manžetách a na stehnech gatí.
Podobně jako dragouni byli stejně početní napoleonští jízdní myslivci (chasseurs à cheval) v celozelených stejnokrojích s pěchotními čákami (u elitních eskadron kožešinový kalpak se sáčkem v plukovní barvě a elitní červené epolety). Ještě u Slavkova byli oděni částečně jako husaři (především spodní barevný dolman), ale záhy dostali frak, posléze rovně do pasu zastřižený s jednou řadou knoflíků, který se u těchto jezdců v r. 1812 nazýval habit à la Kinski. Jinak byly lemy hrotitých manžet podle plukovní barvy resp. jako límec celobarevné, gatě byly husarského typu (v poli zelené pantalony s knoflíky), jednotně s bílými lemy. Barevná skladba vyložení byla obdobná jako u kyrysníků a dragounů, tedy vždy trojice pluků: 1.-3. červená, 4.-6. žlutá, 7.-9. růžová, 10.-12., karmínová, 13.-15. oranžová, 16.-18. nebesky modrá, 19.-21. světleoranžovorůžová (aurora), 22.-24. světlehnědá (capucine), 25.-27. tmavě červená (garance), 28.-30. smaragdově zelená (amarant). Jedenatřicátý pluk měl barvu béžovou (chamoise). Podobně jako u dragounů byl v poli nošen plášť srolovaný v bandalíru a v kampani byla přidělena jízdním myslivcům karabina. Na tažení do Ruska se podílely následující regimenty: 1. až 9., 11. až 13., přičemž část 11. a l3. pluku byla ve Španělsku, podobně jako u čtrnáctých jízdních myslivců, 16. až 20. regiment byl rovněž v Rusku.
Francie: husar 6. pluku a jízdní myslivec 7. pluku.
Rok před zahájením ruského tažení byla utvořená nová kategorie švališarů-kopiníků (chevaulegers-lanciers), sestávající z 9 pluků: prvních šesti francouzských v zelených uniformách, tedy frak s klopami, límcem a polskými (hrotitými) manžetami v plukovních barvách (u l. pluku šarlatově červené, 2. pl. světleoranžové, 3. pl. růžové, 4. pl. karmínové, 5. pl. nebesky modré, 6. pl. mořenově červené). Gatě husarské, u důstojníků s distinkčními prýmy na stehnech, ale rovněž s epoletami. Přilba ze žlutého kovu s hřebenem a hnědou housenkou a s hnědým kožešinovým turbanem (u důstojníků levhartí kožešina). Jako zbraň sloužilo kopí s karmínově-bílým praporkem. Knoflíky a garnitura byli žluté. Tažení se účastnil pouze 6. pluk. Tři další švališarsko-kopinické pluky byly polské, s odlišnou adjustací, všechny v modré uniformě včetně husarských gatí (v poli pantalony) se žlutým vyložením a s rogatyvkou - čapkou rovněž v modré barvě, s bílými lemy a řetízkem, pro slavnostní příležitosti s červenobílým chocholem (rovněž praporek na kopí byl v těchto barvách). 7. pluk (byl ve Španělsku, 1811-12 v Seville) se žlutým límcem, klopami a vyložením, 8. pluk měl límec modrý a jinak jako předchozí a prodělal stejně jako následující 9. pluk ruskou kampaň, 9. pluk měl označení béžové. Knoflíky a garnitura bílá.
Polní četnictvo (gendarmerie) bylo v Rusku účastno svým výše zmíněným gardovým útvarem, jinak mělo výraznou roli ve Španělsku. Stejnokroj sestával s modrého fraku s červenými klopami a vyložením, kalhoty a vesta béžové jako u těžké jízdy, charakteristický byl dvourohý klobouk se stříbřitým lemem a červeným chocholem, bandalír béžový se stříbřitým lemem. Ve Španělsku byl postaven zvláštní četnicko-lanciérský útvar v modré uniformě s červenou husarskou vestou, lemy stejnokroje jako u jízdních myslivců červené, gatě husarské s bílými lemy, čáka s červeným chocholem a kopí s červeno-bílým praporkem.
Jak již bylo řečeno, u řadového dělostřelectva byla stejná uniforma jako v gardě, tedy celomodrý stejnokroj s červenými límci, manžetami a šosy, jinak s červenými lemy. Čáka opět pěchotního typu s červenými lemy a s orlem na amazonském štítě se zkříženými dělovými hlavněmi, stejně jako knoflíky ze žlutého kovu. Jízdní baterie, před rokem 1812 oděné ve stejnokrojích husarského typu, za tažení do Ruska obdržely jednoduché fraky s jednořadým zapínáním – jako tzv. habit à la Kinski u jízdních myslivců a modré pantalony s lampasem. Ovšem jako zřejmě přehlídková uniforma byl nošen frak s klopami a husarské kalhoty.
Technické jednotky, tedy ženie, kde sloužil za revoluce autor Marseillaisy kapitán Rouget de Lisle, měly vybavení podobné, pouze límec, klopy a manžety byly černé (u důstojníků sametové). Ženisté, zejména jejich mostaři (pontoniers), prosluli za kampaně svým obětavým nasazením při budování provizorních mostů přes Berezinu, čímž umožnili značné části ustupujících jednotek přechod řeky za cenu velkých ztrát. Důstojníci ženijních oddílů dostali ještě před kampaní bílé kalhoty a vesty.
Vozatajstvo (train) francouzských jednotek bylo přičleněno nejen k dělostřelectvu (train d'artillerie), ale i k ženijním útvarům (train de génie) a k zásobovacím jednotkám, tzv. ekvipáži (train des équipages). Všechny oddíly trénu pak byly oděny v šedých stejnokrojích s bílým kovem knoflíků a emblémů, s kalhotami a botami těžké kavalerie a pěchotními čákami. Dělostřelecký trén byl vybaven klopami, límcem a manžetami v modré barvě, ženijní v černé a zásobovací v hnědé.
Francie: dělostřelec a voják dělostřeleckého trénu - možné varianty 1812.
Francie: trén (train d’equipages) voják a důstojník 1812; ženista a voják ženijního trénu.
Zdravotnictvo a sanitní služba francouzské armády vůbec byla díky vynikajícímu organizátorovi a chirurgovi Jean Dominique Larreyovi na lepší úrovni než v ostatních armádách doby. Larrey, od r. 1805 generální inspektor zdravotní služby císařské armády, zorganizoval na svou dobu velmi efektivní mobilní sanitní vozy, tzv. ambulance volantes, zajišťující rychlou přepravu raněných a vybavených obvazovým a chirurgickým materiálem. Vojenští chirurgové (přes zmíněnou relativní dobrou úroveň v současných měřítkách ovšem zcela nedostatečnou) byli vystrojeni v modrých stejnokrojích ponejvíce se žlutými prýmky jednořadého zapínání i manžet a límců především u pěchotních útvarů, nicméně např. u jízdních myslivců měli i uniformu zelenou. Stupeň hodnostního zařazení (chirurgien-major / 1re classe, chirurgien aide major / 2e classe apod.) měli vyjádřen ve formě počtu dekorativních límcových resp. manžetových prýmů a rovněž adjutantských šňůr, včetně kordů a dvourohých klobouků, neobvyklé nebyly ani klopy. Sanitní (zdravotnický) personál poddůstojníků a mužstva byl vystrojen jako pěchota, ovšem s hnědými fraky a klopami, límcem a vyložením červeným s bílými lemy a knoflíky.
Francie: zdravotní služba – ošetřovatel a chirurg 1812.
Illyrské provincie
S připojením části rakouské tzv. Vojenské hranice (na území dnešního Chorvatska) k Francii po uzavření Vídeňského míru 14. října 1809 byl pověřen novou vojenskou reorganizací na zmíněném teritoriu - nyní s názvem Illyrské provincie - právě zmíněný Eugène de Beauharnais, přičemž Napoleon prozíravě ponechal stávající politickou organizaci vojenské hranice beze změn. Generálním guvernérem nově anektovaného území byl pouze jmenován maršál Marmont, vévoda z Ragusy (tedy Dubrovníku). Po několika provizorních letech byl konečně rozkazem ze 26. října 1811 vytvořen l. provizorní chorvatský pluk o dvou praporech sestavených z původního prvního praporu hraničářských mysliveckých pluků Lika a Ottočac pod plukovníkem Slivaričem a fakticky zformovaný ve Veroně 15.11.1811. Ruského tažení se následně účastnil a první bojovou zkušenost získal 13. 7. 1812 u Osrova (Ostrovno?), bitvy u Smolenska se sice neúčastnil, nicméně byl nasazen u Borodina a vstoupil do Moskvy. Po ústupu dotáhl k Berezině, kde se spojil se zbytky 3. provizorního chorvatského pluku. Z pluku zůstalo tehdy 22 důstojníků a31 poddůstojníků a mužstva. Po doplnění stavu se účastnil i tažení r. 1813.
3. provizorní chorvatský pluk byl postaven již 21. září 1811 z 1. praporu obou hraničářských banálních pluků. Do Ruska táhl v Oudinotově II. armádním sboru a zůstal s 9. divizí sboru u Polocka, kde se účastnil bitvy 18. srpna a poté za ústupu se spojil - jak uvedeno výše - na Berezine s prvním plukem. Dne 20. března 1813 kapituloval v Kostrzyne (Kostříně; Küstrin). 2. a 4. provizorní chorvatský pluk se ruské kampaně neúčastnily, protože byly utvořeny až r. 1813
Po několika provizorních úpravách (především se jednalo o odstranění původních černo-žlutých rakouských doplňků a zavedení francouzských hodností včetně distinkcí) byly nové stejnokroje chorvatských provizorních pluků předepsány 19. ledna 1812. Střih byl jako u francouzské lehké pěchoty (odtud druhý název chasseurs d'Illyrie) se základní barvou zelenou, tedy u fraku, vesty, pantalonů, plášť béžový. Klopy a nárameníky byly zelené, lemy, límec a hrotité manžety zelené. Čáka stejná jako u francouzské pěchoty, tedy s kokardou, pomponem a orlem na amazonském štítě (žlutý kov, ale knoflíky bílé). Poněkud odlišná je uniforma s límcem s červenou patkou a vestou bílou (viz Preben Kannik, Uniformen in Farben, Berlin, 1967, obr. 201, str. 201).
Francie: důstojník 3. provizorního chorvatského pluku a voják 1. provizorního chorvatského pluku.
Knížectví varšavské
Varšavské knížectví vzniklo po porážce Pruska v r. 1807 na území bývalého pruského záboru, k němuž přibylo i teritorium rakouské po válce s Rakouskem v r. 1809 (bitva u Raszyna). Armáda nového polského státu se skládala především z bývalých legionů bojujících na Napoleonově straně v předchozí době. Vystrojení těchto a nových útvarů bylo zejména v pěchotě poměrně pestré a lišilo se pluk od pluku v jednotlivých stejnokrojových elementech, přičemž jednotícím prvkem zůstávala typicky polská rogatyvka jako specifická pokrývka hlavy. Střih a barva pěchotní uniformy vycházela z francouzského modelu, tedy základní barva byla modrá, stejně jako odění nejrozšířenější jezdecké kategorie hulánské (lancierské či kopinické), také i dva kyrysnické pluky vybavením zcela jako jejich francouzské protějšky, pouze s kovovým šupinatým polem epolet a s červenými čabrakami, rovněž husaři se podobali francouzským stejně jako zeleně odění jízdní myslivci. Dělostřelectvo ovšem přijalo uniformy zelené s černým červeně lemovaným vyložením, čímž se podobalo (až na pokrývky hlavy) svým ruským rivalům. Generalita byla v modrých stejnokrojích s karmínovými límci a vyložením s typickým cig-cag stříbřitým dracounovým dekorem pocházejícím již z XVIII. století a dodnes charakteristickým pro současné polské generály. Změnu v adjustaci zejména pěchoty znamenaly nové předpisy za reorganizace r. 1810.
Pěchota obdržela nyní jednotné modré stejnokroje s ještě více barevnou skladbou odpovídající francouzským vzorům. Modrá uniforma se stejnobarevnými karmínově lemovanými límci a krátkými bílými klopami se stejnou paspulí, včetně karmínových manžet s modrou patkou na fraku, s nárameníky u fyzilírů, červenými epoletami u granátníků a žlutých (včetně límců) a zelených u voltižérů byla doplněna granátnickou medvědicí s polskou orlicí na štítku zcela podle vzoru napoleonské gardy, u fyzilírů rogatyvky s bílou polskou orlicí na žlutém amazonském štítu s číslem formace a se závěsy a pomponem - u voltižérů byl chochol žlutý a zelený. Zimní pantalony byly modré, letní bílé plátěné.
Knížectví varšavské: voltižér v letní adjustaci a fyzilír v přehlídkové uniformě 1810-13;
granátník Viselské legie a švališer 8. pluku 1812.
Zmínění huláni měli na kurtkách vesměs modré klopy bíle, karmínově, červeně a žlutě lemované podle pluků, totéž platilo u plukovní egalizace různobarevných límců a hrotitých manžet. Nicméně popis egalizace právě u hulánů - s elegantními rogatyvkami s mosazným paprsčitým emblémem s orlicí, závěsy a černým chocholem, modrými pantalony s dvojitým egalizačním pruhem - se někdy v popise rozcházejí: 2. hulánský pluk (u Lienhart-Humberta (dále LH) lemy klop bílé a lampasy červené, u Knötla-Sieg (dále KS) límec červený. 6. pluk u LH vše - včetně klop - bílé, u KS límec bílý s karmínovým lemem, modré klopy rovněž s karmínovými lemy stejně jako dvojitý lampas. U 7. pluku u LH vše žluté včetně klop, u KS límec žlutý červeně lemovaný, klopy modré hulánský pluk rovněž červeně lemované, lampasy žluté. Devátý pluk u LH lemy u manžet a límce bílé, jinak jako u KS, kde límec červený s modrým lemem. Konečně u 11. hulánů u LH všechny lemy červené, u KS lemy límce a klop bílé).
Knížectví varšavské: důstojník kopiníků (hulánů) v polní adjustaci 1812.
Jízdní myslivci v zelených fracích à la habit Kinski jako Francouzi, stejně jako pantalony s dvojitým lampasem. U 1. pluku límec a vyložení (s lampasy) červené, u 4. pluku růžové, u 5. pluku oranžové. Čáka se závěsy, orlicí na amazonském štítě, u elitních formací kalpak s červenými závěsy a chocholem.
Nejvíce polských jednotek sloužilo pochopitelně v polském V. armádním sboru pod velením knížete Józefa Poniatowského v počtu 36 000 mužů. V 16. divizi v 1. brigádě: 3. a 15 pěší pluk, ve 2. brigádě: 13. a 16. pěší pluk. v 17. divizi, 1. brigádě: 1. a 6. pěší pluk, ve 2. brigádě: 14. a 17. pěší pluk. V 18. divizi v 1. brigádě: 2. a 8. pěší pluk, ve 2. brigádě: 12. pěší pluk. Ve sborové kavalerii v 18. brigádě: 4. pluk jízdních myslivců a l2. hulánský pluk, v 19. brigádě: 1. pluk jízdních myslivců a 15. hulánský pluk. Konečně ve 20. brigádě byl 5. pluk jízdních myslivců 13. husarský pluk (se světlemodrou čákou, modrým dolmanem s červeným límcem a vyložením a stejnobarevným kožíškem, s e světlemodrými gatěmi, vše s bílým šňůrováním).
Polské pluky ovšem sloužily i v dalších sborech Velké armády:v I. armádním sboru maršála Davousta v 1. lehké brigádě to byl 9. hulánský pluk. Ve IV. sboru místokrále italského Eugena de Beauharnais v 12. lehké brigádě sloužili polští huláni 7. pluku. X. sbor maršála Macdonalda měl v 7. divizi, 1. brigádě 5. polský pěší pluk, ve 2. brigádě pal 10. a 11. pěší pluk.
Hojně byla samozřejmě zastoupena v záložních jezdeckých formacích polská jízda. V II. armádním sboru v 1. lehké divizi, 15. lehké brigádě byli 6. a 8. huláni, ve 2. lehké divizi, 16. lehké brigádě polští husaři 10. pluku (jako 13., ale se žlutým šňůrováním, s černou čákou). Ve IV. armádním sboru záložní kavalerie ve 4. lehké divizi, 28. lehké brigádě 3. a 7. hulánský pluk a v 29. lehké brigádě: 11. a 16. huláni. V 7. kyrysnické divizi byl zařazen v 1. brigádě polský kyrysnický pluk.
Spolu s V. polským armádním sborem výše uvedené formace s dalším oddíly dosáhly polské jednotky takřka sta tisíc, tedy skoro čtvrtiny Velké armády a patřily k nejkvalitnějším bojovníkům, kteří si za velikých ztrát udrželi do konce tažení dobrou disciplinu. Zejména hulánské pluky patřily k nejlepší jízdě a u Borodina dobyly Rajevského baterie a dokázaly vzdorovat obávané kozácké kavalerii. Polské jednotky pokračovaly v účasti i v letech 1813 a 1814 a gardoví lanciéři doprovázeli Napoleona nejen na Elbu, ale i u Waterloo.
Italské království
Království italské vzniklo r. 1806 na území vazalské Italské republiky (předchozí Cisalpinské) a jako místokrál byl Napoleonem jmenován jeho nevlastní syn Eugène de Beauharnais. Malá armáda zmíněného státu převzala v podstatě vybavení předchozí republiky, kdy zcela podle francouzského - původně republikánského - vzoru byly zejména pěší jednotky sice v bílých stejnokrojích, ale ve francouzském střihu a modrá barva ostatních útvarů byla pouze nahražena zelenou, převzatou z tehdejší italské trikolory při dominanci bílého kovu. Vedle výše zmíněných vélitů a dvou eskadron Čestné gardy přiřazených k francouzským gardovým formacím to byly ve IV. armádním sboru pod velením Eugèna de Beauharnais opět jedna rota Čestné gardy, dále 2 prapory královských vélitů, gardový pěší pluk (tedy granátníci) zcela vystrojený jako jeho protějšek ve staré gardě, až na zelenou barvu fraku a bílé kovy (bez závěsu na medvědici), gardový konskripční pluk (u Lienhart-Humberta není uveden, ale zřejmě se jedná o gardové karabiníky) - obojí útvary po dvou praporech, u konskripčního pluku medvědice bez štítku, ale s bílým závěsem. Z jízdních elitních útvarů se jednalo o 2 eskadrony gardových dragounů (až na bílé knoflíky zcela jako francouzský gardový dragounský císařovnin pluk) a 2 eskadrony italského Královnina dragounského pluku s přilbou jako předchozí, v zeleném a s růžovým límcem, klopami, manžetami, šosy a lemy.
Z řadových pluků pěchoty byl do zmíněného armádního sboru zařazen 3. italský pěší pluk v bílém fraku s tmavorůžovým límcem, klopami manžetami s bílou patkou, šosy a lemy a s bílými knoflíky, dále tři pluky lehké pěchoty v zelených fracích a pantalonech a to 1. s červeným límcem, hrotitými manžetami a zelenými klopami s červenými lemy, 2. pluk se žlutou egalizací a 3. pluk s bílou, s čákami s rhombem, kokardou a pomponem; u granátníků medvědice bez štítku a s červenými závěsy, stejně jako červené epolety, u voltižérů pak zelené závěsy a zelené epolety se žlutým půlměsícem. Dále byl k italské pěchotě zařazen dalmatský pěší pluk v zeleném jednořadém fraku s červeným límcem, hrotitými manžetami, epoletami a lemy, v zelených pantalonech a s čákou s červenými závěsy. Italskou řadovou jízdu reprezentovaly 3 pluky jízdních myslivců v zelených jednořadých fracích s náprsními bílými prýmy, stejnobarevných pantalonech a s čákou s postraními bílými prýmy ve tvaru V, ale s netradičně orientovaným hrotem vzhůru. Egalizace byla u l. pluku žlutá (límec, hrotité manžety, lemy a šosy), u 2. a 3. pluku tmavorůžová.
Jízdní dělostřelectvo bylo oděno stejně jako jízdní myslivci, ale s černými límci a hrotitými manžetami, s červenými lemy a náprsními prýmy, s červenou epoletou a s černou rogatyvou s červenými lemy a kožešinovým okolkem (zjevná inspirace s republikánskými polskými legiony v Itálii v devadesátých létech XVIII. století).
Království italské: granátník a dragoun císařovnina pluku 1812;
granátník velitů a čestná stráž (guardia d‘honore) 1812.
Švýcarsko
Ze švýcarských formací - vedle jednotky Neuchatel ve žlutém stejnokroji francouzského vzoru s červenými klopami, límcem a manžetami - byli v Oudinotovu II. armádním sboru k 9. divizi přiřazeny k 1. brigádě: 1. a 2. pluk, ke 2. brigádě: 4. a ke 3. brigádě 4. regiment. Všechny opět v červených fracích francouzského stylu, s egalizací (límec, klopy vyložení, šosy) u l. pluku žlutou, 2. tmavě modrou, 3. černou, 4. blankytnou s lemovkami u l. pluku modrou, 2. žlutou, 3. bílou a 4. černou. Patky na manžetách u 1. pluku byly červené, u 2. tmavě modré, 3. bílé a 4. blankytné - u všech vždy s červeným lemem. Čáky francouzské s jednoduchým orlem s netypickým umístěním chocholu či pomponu na levé straně s girlandovými závěsy.
Granátník z Neuchatelu a švýcarský voltižér 1812.
Portugalsko
Z portugalských jednotek se mimo uvedené jízdní myslivce operací v Rusku (u Borodina) účastnil jen malý kontingent sestávající ze čtyř pěších praporů, ačkoliv v ordre de bataille u Borodina je v Oudinotově II. armádním sboru v 6. divizi 4. brigádě uveden 3. pluk, ve III. armádním sboru maršála Neye v 1. brigádě 10. divize 1. pěší pluk a v l. brigádě 11. divize 2. portugalský pluk. Portugalci byli vybaveni kaštanově hnědými stejnokroji s červenými límci, klopami a manžetami, vše s bílým lemem a s čákami s předním zaobleným štítkem a nižší temenní koženou okrouhlou pokrývkou hlavy. Na štítku emblém a závěsy. Zajímavé je, že stejnokrojem v tmavší hnědé barvě a stejnou pokrývkou hlavy byla vybavena i na straně Wellingtonovy anglické armády na Pyrenejském poloostrově bojující tzv. Lusitanská legie jinak ve stejnokrojích anglického střihu s náprsními prýmy. Vedle tmavohnědé existovala i varianta stejnokroje v tmavomodré.
Portugalsko: granátník pěchoty a důstojníků jízdních myslivců – oba ve francouzských službách (portugalská legie) 1812.
Neapolské království
Od r. 1808 byl panovníkem tohoto jihoitalského státu manžel Napoleonovy sestry Karoliny a velitel císařské jízdy maršál Joachym Murat, který za ruské kampaně velel záložnímu jezdectvu (I., II., III. a IV. sboru).
Vlastní neapolské oddíly ovšem byly přičleněny do IX. záložního sboru maršála Augereaua a to do 33. divize, kde byli v 1. brigádě neapolští gardoví námořníci v modrých stejnokrojích s karmínovým límcem, klopami, manžetami a epoletami se žlutými prýmy na límcích a klopách s medvědicemi s červenými závěsy a chocholem, ale bez štítku. Ve stejné brigádě byli i pěší vélité v bílých uniformách a s karmínovými límci, klopami a s hrotitým vyložením (u důstojníků s prýmy), v medvědicích s bílými závěsy a červeným chocholem a opět bez štítku. Ve 2. brigádě pak byly pěší pluky v bílých uniformách francouzského vzoru: 5. se světlemodrou, 6. s oranžovou a 7. (složený s Afričanů tmavé pleti) se žlutou adjustací. Ve 3. brigádě sloužili jízdní vélité a gardové jednotky bez bližší specifikace. V Muratových jízdních útvarech byly ostatně kavaleriste oděni - následovaly svého velitele proslulého fantastickými stejnokroji často bizarního vzhledu - velmi okázale a pestře: čestná garda (Garde del honnore) v bílém dolmanu s karmínovým límcem a manžetami, s karmínovým kožíškem a modrými gatěmi, vše se žlutými šňůrami a s kalpakem s karmínovým sáčkem. Garde du Corps (del corpo) v karmínovém fraku se žlutým límcem a manžetami s bílými náprsními šňůrami a s dvourohým kloboukem se stříbrným lemem a bílým chocholem, dále guidové celí v bílých husarských uniformách se žlutými šňůrami a bílým kalpakem se žlutým sáčkem, a ve žlutém odění gardoví husaři s bílými šňůrami. Ostatní kavalerie neméně pestrá (husaři, kyrysníci a dragouni) nebyla v ordre de bataille uvedeni.
Neapol: granátník 6. pěšího pluku a gardový „guide“ 1812; husar a příslušník čestné gardy (guardia di honore) 1812.
Království vestfálské
Vestfálské království vzniklo z Napoleonova popudu po porážce Pruska v r. 1807 a králem tohoto uměle utvořeného státního útvaru složeného z území Brunšvicka, Hessensko-Kasselska a části Hannoverska a Pruska se sídlem v Kasselu byl ustanoven Napoleonův nejmladší bratr Jeromé Bonaparte. Vestfálské pluky byly zařazeny v VIII. armádním sboru pod velením maršála Junota ve dvou vestfálských divizích (23. a 24.). Vestfálská pěchota byla od r. 1810 jednotně vystrojena v bílých fracích francouzského typu s tmavomodrým vyložením s bílými lemy a knoflíky. V 1. brigádě 23. divize byl 2. a 6. řadový pěší pluk (s 3. lehkým batalionem v tmavozelené uniformě jednořadé a s jednotným světlemodrým vyložením), ve 2. brigádě téže divize pak 3. a 7. řadový pěší pluk a 2. lehký batalion. Ve 24. divizi v 1. brigádě to byl 5. pěší řadový, dále granátníci (jednalo-li se o gradový pluk, tak ten byl vystrojen v bílé uniformě s červeným límcem, klopami, manžetami, vše s e žlutými prýmky a s medvědicí s červenými závěsy a chocholem). V téže brigádě byli i vestfálští myslivci: obojí v tmavozelených uniformách se žlutými límci a manžetami, se zelenými klopami se žlutými lemy a vše s bílými prýmky s husarskými gatěmi v zelené barvě a bílými šňůrami. Myslivci-karabiníci byli rovněž v tmavozelených stejnokrojích a kalhotách, jejich jednořadé fraky měly límce a manžety s červenými prýmy a červenými lemy, ty byly i na husarských gatích. K tomu byl ve stejné brigádě 1. lehký prapor. Ve sborovém jezdectvu byly ve 24. lehké brigádě přiřazeny 1. a 2. vestfálský husarský pluk. První v celozelené uniformě (dolman, kožíšek a gatě) s bílými šňůrami, druhý ve světlemodrém stejnokroji s bílými šňůrami a na dolmanu s červeným límcem a vyložením. V gardové jízdní brigádě téhož sboru stál gardový vestfálský švališerský pluk celý v zeleném, s jednořadým zapínáním, husarskými gatěmi, s červeným límcem a manžetami a se žlutými prýmy na prsou, límci a manžetách včetně lemů, s přilbou s e hřebenem a housenkou. Mimo uvedeného sboru byli Vestfálci ještě ve 26. divizi IX. armádního sboru (8. řadový pěší pluk) a 1. vestfálský kyrysnický pluk (v bílé uniformě s červeným vyložením) a 2. vestfálský kyrysnický pluk (v modrém stejnokroji s oranžovou egalizací), obojí v přilbě s hřebenem a housenkou s kožešinovým turbanem po obvodu stály ve 2. brigádě 7. kyrysnické divize 4. sboru záložního jezdectva. V borodinské bitvě utrpěla zejména vestfálská garda velké ztráty.
Vestfálské království: granátník a kyrysník 2. pluku; husar a karabiník 1812
Vestfálské království: husar 2. pluku a gardový švališer.
Text bude dále pokračovat...