Armáda Velkovévodství Varšavského (do reformy v roce 1810), část 1/2
Jiří Lejnar (text) - Jan Vogeltanz (ilustrace)
Naposledy upraveno: 23.03.2018
TRNITÁ CESTA KE VZNIKU
Když mám popsat „polskou“ armádu v roce 1809, tak by bylo nejlepší začít když ne od Adama, tak určitě přinejmenším od Tadeusze. Samozřejmě Kościuszka a povstání z roku 1794, které nese jeho jméno. Když se 18. listopadu 1794 vzdaly Rusům u Radoszyc poslední oddíly povstaleckých vojsk, zmizela ze světa korunní (polská) a litevská armáda, která do poslední chvíle hájila zbytky kdysi tak velkého a mocného státu. Armáda sice přestala existovat, vojáci však zůstali. Většina jich přešla do služeb panovníků, kteří si jejich vlast rozdělili, a posílili tak armádu ruskou, pruskou i rakouskou. Část se ale odmítla podřídit a dobrovolně opustila rodnou půdu a vydala se vstříc svým snům o znovuobnovení polského království. Nebudeme se zabývat všemi a podrobně, na to by nestačila ani tlustá kniha, ale seznámíme se jen stručně s těmi nejdůležitějšími.
Granátník 3. praporu II. legie a důstojník 3. praporu I. legie v gala;
kavalerista a střelec Dunajské legie.
(autorem všech ilustrací je Jan Vogeltanz)
Legiony v Itálii (Legiony Polskie we Włoszech)
Většina polských důstojníků i civilních účastníků povstání odešla do Francie, kam se k nim v roce 1797, po návratu z emigrace v Americe, přidal také bývalý Náčelník, tedy sám Kościuszko. Všichni snili o obnovení státu a snažili se o vznik alespoň nějakého polského vojska, které by bylo základem pozdější vlastní armády. Jenže nikdo z francouzských představitelů, ani samotný generál Bonaparte, si nepřál vznik polských oddílů v rámci své armády, jelikož se báli možných důsledků vzhledem k polským snahám o samostatnost. Nakonec, po usilovném naléhání Jana Henryka Dąbrowského, vydal Bonaparte 4. ledna 1797 souhlas s vytvořením „Polských legionů podporujících Lombardii“ a o pět dní později byla podepsána dohoda také s nejvyšší vládou Transpadánské republiky.
Dne 20. ledna pak Dąbrowski vydal proklamaci, která byla šířena na území bývalé Rzeczypospolitej. Již v březnu téhož roku se legion skládal ze dvou praporů, granátnického a mysliveckého po 1000 mužích v pěti rotách a byla přemístěna do Mantovy, kde se k nim brzy přidal třetí, fyzilírský. V Miláně se formovaly další dva fyzilírské prapory a dvě roty dělostřelců. V dubnu tak dosáhl stav legionu šesti tisíc mužů a o měsíc později vzrostl už na 7000, převážně emigrantů a dezertérů z rakouské armády. Vojáků stále přibývalo a tak bylo rozhodnuto o nové organizaci.
Měly tak vzniknout dva legiony, každý o třech praporech pěchoty a tři dělostřelecké roty. Pěší prapor se měl skládat z 10 rot (1 granátnická, 1 myslivecká a 8 fyzilírských), přičemž všechny roty měly stejný počet mužů: 3 důstojníci, 14 poddůstojníků, 2 bubeníci a 104 vojáků. Dělostřelecká rota měla 101 mužů. Počátkem července, po zřízení nové Cisalpinské republiky, vzniklé 29. června 1797 z republiky Transpadánské, přesáhl počet legionářů osm tisíc. Prvnímu legionu velel generál Józef Wielhorski a druhému pak generál Franciszek Ksawery Rymkiewicz, funkci vrchního velitele legionů plnil od počátku generál Józef Dąbrowski. Uniformy se velmi podobaly uniformám z doby povstání, přičemž připomínaly uniformy rakouských hulánů. Kabátec s krátkými šosy měl tmavomodrou barvu, stejně jako kalhoty, a jednotlivé prapory se odlišovaly barvou výložek. Na hlavě nosili vojáci klasickou polskou czapku, jen granátníci pak francouzské klobouky. V polovině září pak prapory prošly reorganizací, podle níž měl jejich početní stav činit 1053 mužů (17 mužů v praporním štábu).
První bojové vystoupení legionů v dubnu 1797 však nebylo proti Rakousku, nýbrž proti obyvatelům Benátska, které mělo být, a po uzavření míru v Campo Formio v říjnu 1797, také bylo předáno z velké části právě rakouskému panovníku. Poláci tak vlastně „pomáhali“ svému nepříteli! Hned následujícího roku se Poláci účastnili tažení proti papežskému státu a Neapolskému království, včetně rozhodující bitvy u Civita Castellana a samozřejmě proti povstalcům. V předposlední prosincový den roku 798 také vznikla první jezdecká jednotka v síle eskadrony o 100 mužích, která se záhy rozrostla na čtyřnásobek. Poté, co do Itálie vstoupila ruská vojska vedená slavným a do té doby neporaženým Suvorovem, jsou legionáři posláni na sever čelit této hrozbě. V bojích ztrácí legiony mnoho mužů, jen během června 1799 jich je na 1600, převážně pak v bitvě u Trebbie. Předposlední červencový den pak kapitulovala Mantova, kterou bránilo také téměř jeden a půl tisíc příslušníků legionů. V říjnu došlo u Bosco k bratrovražednému boji, kdy byl jeden prapor legionářů rozbit rakouským jezdectvem, složeném převážně z Poláků.
Na počátku roku 1800, již ve francouzském žoldu, Dąbrowski započal s reorganizací zbytků obou legionů, a vytvořil z nich První polskou legii, resp. Polskou legii v Itálii. Měla mít stejné složení jako Dunajská legie (viz níže). Avšak již 3. března zrušil formování jezdectva a místo toho vytvořil sedm praporů pěchoty, po devíti rotách. Také zvýšil počet dělostřeleckých rot z jedné na pět.
Následně v roce 1801 došlo k další reorganizaci a legie byla rozdělena na dvě půlbrigády (1. a 2. polská). Obě měly být vyslány na Saint–Domingue (pův. Santo Domingo, nyní Haiti), kde měly pomoci potlačit povstání. Velitel 1. půlbrigády se však postavil velmi tvrdě proti a tak na Saint–Domingue odplula pouze druhá, přečíslovaná na nyní francouzskou 114. půlbrigádu. První půlbrigáda spolu s hulány z Dunajské legie pak byla znovu přemístěna do Itálie, kde bojovala prakticky jako námezdní vojsko Italské republiky. Tam byla postupně přeměněna na pěší a jezdecký pluk a „předána“ Napoleonovu bratrovi Josephovi. Ve službě u neapolského krále zůstala až do konce roku 1806, kdy se po porážce Pruska znovu otevřela polská otázka.
Dunajská legie (Legia Naddunajska)
Ta byla vytvořena 8. září 1799 v Batavské republice ze zajatců a z dezertérů z rakouské armády již jako součást francouzské armády. Byla složena ze čtyř pěších praporů, čtyř jezdeckých eskadron a jedné jízdní roty lehkého dělostřelectva a v jejím čele stál generál Karol Otto Kniaziewicz. Pěší prapor se dělil na 10 rot (1 granátnická, 1 myslivecká a 8 fyzilírských) a celkem čítal 1230 mužů; jezdecká eskadrona pak měla 106 mužů. Uniforma pěších jednotek se opět podobala s jistými změnami uniformě z doby povstání, avšak stejně jako v Itálii měly kabátce tmavomodrou barvu.
Legie se zúčastnila tažení roku 1800 v rámci bojů v Bavorsku, kde 3. prosince 1800 bojovala také ve vítězné bitvě u Hohenlinden. Po uzavření míru v Luneville v únoru 1801, který víceméně potvrdil předchozí mír v Campo Formio a o polské otázce tam nepadlo ani slovo, mnoho důstojníků i vojáků, mj. také Kniaziewicz, opustilo řady legie. Také Dunajská legie prošla reorganizací a byla označena jako 3. polská půlbrigáda, později pak označena jako 113. Stejně jako její sesterská jednotka (114.) byla kromě 2. praporu, jenž prozatím zůstal jako depotní jednotka ve Francii, avšak brzy se vydal také na cestu, v květnu 1802 poslána do Karibiku na ostrov Saint–Domingue. Tam obě půlbrigády utrpěly katastrofální ztráty způsobené nejen činností nepřítele, převážně však různými nemocemi. Druhý prapor byl nakonec rozpuštěn a vojáci byli včleněni do 31. a 74. půlbrigády. Jezdectvo bylo posláno do Itálie, kde, jak již bylo zmíněno dříve, bojovalo až do konce roku 1806 a položilo základ pluku kopiníků Viselské legie. Dunajská legie tak roku 1802 přestala existovat.
Důstojník 2. praporu I. legie v tzv. malé uniformě a velící generál;
fyzilír 2. praporu II. legie v novém stejnokroji po unifikaci adjustace.
ARMÁDA JE UŽ NA DOSAH…
Po porážce Pruska otevřel Napoleon znovu polskou otázku, která se řešila také následujícího roku v Tylži. Byla vyřešena v mírových smlouvách s Ruskem i Pruskem tím, že na území druhého a třetího pruského záboru vzniklo Velkovévodství (resp. Knížectví) Varšavské, které bylo rozšířeno o území, které získalo při třetím dělení Rakousko. Dne 22. července byla vyhlášena v Drážďanech konstituce nového státního útvaru, v jehož čele stál saský panovník Friedrich August I.
Okamžitě se začala formovat také polská armáda, která však nebyla tak úplně polská. Kromě jednotek, které podléhaly přímo Velkovévodství Varšavskému, zde existovaly další, které by se daly rozdělit na dvě skupiny:
- polské jednotky ve francouzské službě (přímo součást francouzské armády) – pluk švališérů císařské gardy, pěchota Viselské legie a pluk Viselských hulánů;
- polské jednotky ve francouzském žoldu (formálně součást Varšavské armády) – divize Velkovévodství Varšavského.
Polsko–Italská legie (Legia Polsko–Włoska)
Tato jednotka, která existovala poměrně krátce, vznikla z moci Napoleonova dekretu dne 6. dubna 1807 z navrátilců z Itálie a nových rekrutů z Velkopolska, přičemž její formování probíhalo ve Slezsku. Měla být složena ze 3 pluků pěchoty po 2 praporech a jednoho pluku kopiníků o 4 eskadronách a dosáhnout počtu 8750 vojáků. Jejím velitelem se stal generál Józef Joachim Grabiński. Přestože se všichni snažili o její zařazení do národního vojska, zůstala legie ve francouzském žoldu a navíc musela být doplněna o 6600 polských rekrutů z Velkopolska, kteří pak chyběli při formování vlastní armády. Kromě toho Napoleon do legie odvelel také prakticky všechny přeživší důstojníky z obou již dříve existujících legií.
Na podzim, kdy počet legionářů dosáhl více než 6000, byla legie odeslána do Vestfálska, které po Tylžském míru dostal Napoleonův bratr Jérôme. Od 11. listopadu 1807 tak byla legie ve službách vestfálského království, ale již 20. března následujícího roku přešla do francouzských služeb a 31. téhož měsíce v Mohuči, kam se přemístila, byla přejmenována na Viselskou legii.
Viselská legie (Legia Nadwiślańska)
Legie i po přejmenování postupovala dál, do Francie, kde se měla připojit k armádě táhnoucí do Španělska, kam první jednotky legie vstoupily 7. června 1808. Legii již nevelel generál Grabiński, který upadl v nemilost, nýbrž plukovník Józef Chłopicki. O dva týdny později, 24. června, vydal Napoleon dekret, v němž určoval novou organizaci legie. Pěší pluky se měly skládat, dle francouzského vzoru, ze dvou praporů po 6 rotách (1 granátnická, 1 voltižérská a 4 fyzilírské) a kromě toho měl v Sedanu existovat jeden depotní prapor pro celou legii. Tím dosáhl počet pěšáků čísla 5959. Kopinický pluk měl mít štáb (19 mužů) a devět rot po 128 jezdcích. Osm rot tvořilo čtyři eskadrony a jedna rota byla umístěna v Sedanu jako doplňovací. Celkově tak v poli bylo okolo 1100 hulánů, v Sedanu pak dalších 160. Došlo však k jeho faktickému vydělení poza rámec legie, což se projevilo také jeho přejmenováním na pluk Viselských kopiníků namísto pluk kopiníků Viselské legie.
V létě roku 1809 se Napoleon pokusil sestavit druhou legii, která se měla skládat také ze tří pluků pěchoty a tvořit ji měli rakouští zajatci polské národnosti. Avšak jejich počet nebyl tak velký, takže nakonec byl vytvořen pouhý pluk, který dostal pořadové číslo 4 a byl včleněn do stávající legie. Na počátku roku 1811 byl vytvořen 2. pluk Viselských kopiníků (hulánů) a stávající byl přejmenován na 1. pluk Viselských kopiníků. Ovšem již v červnu téhož roku byly oba pluky zařazeny do francouzské armády pod označením 7. (býv. 1.) a 8. pluk švališérů-kopiníků.
Legie se po vstupu do Španělska dostala prakticky ihned do boje, neboť již 13. června dobyli legionáři u Mallen 5 děl, z nichž kapitán Adam Hoppe vytvořil oddíl jízdního dělostřelectva. Pak následovalo první obležení Zaragozy, bitva u Tudely, druhé obležení Zaragozy, bitvy u Talavera de la Reina a Albuery atd., až do jara 1812, kdy byla legie, kromě 7. pluku švališérů-kopiníků, jenž působil ve Španělsku až do ledna 1813, stažena do Francie. Tam byla legie zařazena do „střední“ gardy a táhla do Ruska, kromě 4. pluku, který do tažení zasáhnout nestačil a tím unikl katastrofě, která postihla sesterské jednotky během ústupu od Moskvy. Dne 14. března 1812 byla legie přejmenována na „La Legion du Grand Duchie de Varsovie“, avšak již 5. května se vrátila k původnímu názvu.
V červnu (27.) 1813 byl ve Wittenbergu ze zbytků pěších pluků vytvořen Viselský pluk, který měl dva prapory po zhruba 700 mužích. Pluku velel od července plukovník Malczewski a v srpnu se pluk stal součástí 27. pěší divize Poniatowského VIII. sboru. V bitvách u Lipska a Hanau utrpěl pluk těžké ztráty, takže po jeho znovuvytvoření počátkem roku 1814 čítal jen něco přes 900 mužů. Bojoval ještě ve Francii, kde se vyznamenal u Soissons a Arcis-sur-Aube, kde se v jeho karé musel zachránit sám Napoleon. Byla to však již labutí píseň legionářů, přičemž v srpnu téhož roku je pluk poslán, spolu s dalšími jednotkami, zpět do vlasti.
Viselská legie: granátník 1806 a fyzilír 1809;
Viselská legie 1808: švališar (kopiník) v přehlídkovém a polním stejnokroji.
Puk švališérů císařské gardy (Pułk Szwoleżerów Gwardii Cesarskiej)
Tato patrně nejslavnější jednotka vznikla z moci Napoleonova dekretu z 9. dubna 1807, podepsaném ve Finkensteinu, její kořeny však sahají až do doby Napoleonova vjezdu do Varšavy, kdy jej doprovázela čestná stráž pod velením Wincenta Krasińského. Tak začala v únoru vznikat z příslušníků bohatých šlechtických rodin, které mohly zaplatit koně a vybavení, jednotka, která nesla název Régiment de Chevaux–Légers Polonais de la Garde Impériale.
Pluk se formoval v Mirovských kasárnách a měl se skládat ze štábu (19 důstojníků a 16 vojáků) a čtyř eskadron po dvou rotách (5 důstojníků a 120 mužů), celkem tedy ze 60 důstojníků a 976 příslušníků mužstva a jejím velitelem se stal plukovník Krasiński. Uniforma byla tradičního polského střihu, kurtka i úzké kalhoty byly tmavomodré s purpurovým vyložením. Jako pokrývka hlavy sloužila tradiční čtyřhranná czapka, na níž byl vpředu štítek s vycházejícím sluncem a písmenem „N“.
Již v červnu začal pluk svůj přesun do Francie, což se neobešlo bez „dovolených“, kdy z pluku takto zmizelo přes sto mužů. Švališéři byli posláni do Španělska, kam vstoupili jako první polská jednotka již 4. března 1808 a během povstání 2. května byli posádkou v Madridu. Naštěstí pro ně však nebyli určeni povstání potlačit, tak mohli později spolu se španělskou gardou celkem v poklidu hlídkovat ve městě. První bitvu absolvovali vojáci 14. července 1808 u Medina del Ríoseco, slávu jim však přinesl až jejich útok na španělské baterie v průsmyku Somosierra 30. listopadu téhož roku. Byli při dobytí Madridu a účastnili se krátce také bojů v Portugalsku pod velením maršála Soulta.
Tažení roku 1809 prodělávali po boku francouzského císaře, když byli již v únoru staženi do Francie. Bojovali jak v bitvě u Aspern, tak u Wagramu. Po skončení tažení se dvě eskadrony vrátily roku 1810 do Španělska, byly však v roce 1811 opět staženy. Celý pluk táhl s císařem do Ruska, kde jej služební eskadrona během ústupu zachránila před zajetím kozáky. V tažení 1813 bojoval od počátku, u Hanau pomohl svým útokem otevřít ústupovou trasu. Ve Francii bojovali švališéři až do hořkého konce, na rozdíl od mnoha jednotek mu zůstali stále věrni. Jedna eskadrona, o síle 109 mužů (z toho 6 důstojníků) pod velením Pawła Jerzmanowského, jej doprovázela do vyhnanství na ostrov Elba a Poláci doprovázeli císaře také tehdy, když se v roce 1815 vylodil znovu ve Francii. Chránili jej cestou do Paříže a bojovali pod jeho prapory také v poslední bitvě, u Waterloo.
1. pluk švališarů (kopiniků) císařské gardy Napoleona I.:
důstojník v gala 1810 a švališar v přehlídkovém stejnokroji 1810.
Severní legie (Legie Północne)
Vznikla již v září roku 1806, když ještě před započetím války proti Prusku Napoleon rozkázal generálu Zajączkovi, aby začal formovat jednotku z Poláků sloužících v pruské armádě, zatím v síle pluku. O tři dny později obdržel podobný rozkaz generál Włodkiewicz. Oba se pustili do práce a legie začaly vznikat, první v Landau v Bavorsku a druhá v Norimberku. Celkově měla legie dosáhnout počtu 5042 mužů ve štábu (38 lidí) a 4 pěších praporech, přičemž prapor měl čítat 27 důstojníků a 1224 mužů v 9 rotách po 139 lidech. První legie se formovala rychle a již v prosinci dosáhla počtu 5300 mužů, zatímco druhá legie byla nakonec rozpuštěna a vojáci v březnu převedeni do svazku první. První legie zasáhla do boje již v únoru 1807 v rámci provizorní divize generála Dąbrowského a od března obléhala Gdaňsk. Nyní ji však již velel plukovník Michał Radziwiłł.
Severní legie byla nakonec určena k posílení Kaliszské (2.) legie, která tvořila součást Velkovévodské armády. Z důvodu, že byla zpočátku ve francouzském žoldu, táhla se celá záležitost až do počátku roku 1808, kdy z moci dekretu saského krále ze dne 13. února byla legie transformována na 5. a 6. pluk pěchoty Velkovévodství Varšavského.
Severní legie: granátník a důstojník - oba roku 1807 .
Divize Velkovévodsví Varšavského (Dywizja Księstwa Warszawskiego)
Divize byla poslední jednotkou, která sloužila ve francouzském žoldu. Oficiálním důvodem pro její zařazení do rámce francouzské armády byla katastrofální finanční situace polského státu, což ovšem byla tradice, nikoli výjimka. Neoficiálním, a skutečným, důvodem byla snaha Napoleona získat nové vycvičené vojáky pro plánované tažení do Španělska na základě dohody z Bayonne z května 1808, kde se však výslovně pravilo, že divize nesmí být nasazena mimo Evropu.
Nyní s dovolením trochu předběhneme dobu. Divize byla vytvořena tak, že z každé ze tří divizí, které byly vytvořeny na území Velkovévodství, byl odebrán jeden pěší pluk. Jednalo se o 4. 7. a 9. pěší pluk spolu s jednou rotou pěšího dělostřelectva (3. rota 3. praporu dělostřelectva) a rotou sapérů. Pěší pluk byl dle francouzského vzoru složen ze štábu a ze dvou praporů o 9 rotách po 140 mužích, celkem 2530 důstojníků a mužů. Dělostřelecká rota měla sílu 145 a rota sapérů 186 mužů. Vznik Polské divize, neboť takový měla název, je datován na srpen 1808 a prakticky ihned po vzniku byla vyslána do Španělska. V listopadu byla na území Velkovévodství, v Łęczycy, vytvořena depotní jednotka, kterou tvořily čtyři roty a která byla určena pro soustředění doplňků pro pluky ve Španělsku. Stejná jednotka o 6 rotách (cca 600 mužů) byla vytvořena také v Bordeaux.
Španělské hranice přešla divize 27. listopadu, přičemž její stav činil 193 důstojníků a 6049 příslušníků mužstva. Již za necelý měsíc byla poprvé zasazena do boje u města Almaraz, kde bojovala spolu s Viselskými hulány. Pluky byly poté často děleny na menší části a posílány do různých posádek. Dne 23. července 1809 vydal Napoleon rozkaz, který měl zvednout počet lidí v rotě na 200, avšak přednostně měly být doplněny pluky Viselské legie. O několik dní později pluky bojují u Talavery de la Reina, poté u Almonacidu a Ocani. Krátce poté, 17. prosince 1809, dochází z politických důvodů k přejměnování na Divizi Velkovévodství Varšavského.
V následujícím roce divize táhla na jih Španělska a byla mezi jednotkami, které dobyly počátkem února důležitý přístav Malagu. Divize pak byla prakticky celý rok rozmístěna v okolí Malagy. V říjnu téhož roku se odehrála bitva, kterou někteří polští historici srovnávají se Somosierrou, bitva u městečka Fuengirola. Roku 1811 se dvě roty granátníků účastní bitvy u Albuery a 5. ledna 1812 divize dostala rozkaz k pochodu do vlasti, neboť Napoleon připravoval tažení do Ruska. Pluky netáhly na Moskvu, neboť byly zařazeny do 28. divize IX. sboru maršála Victora a bojovaly mj. u Bereziny. Tažení 1813 přivedlo trosky všech pluků až do města Wittenberg, kde byly sloučeny do jednoho pluku, který nesl pořadové číslo 4. Pluk byl přidělen k 27. divizi generála Dąbrowského a bil se u Hallské brány. Ve Francii o rok později byl součástí Viselského pluku a spolu s ním se vrátil po Napoleonově abdikaci do vlasti.
Text Jiřího Lejnara byl zveřejněn pod stejným názvem ve sborníku Bitva u Znojma a válka roku 1809, na s. 369-379, kde je navíc opatřen 20 poznámkami pod čarou; podrobněji viz austerlitz.org/cz/bitva-u-znojma-a-valka-roku-1809
Související příspěvky:
 |
Karel Sáček: Češi v Napoleonově armádě – hranice mezi populární románovou fikcí a historickou realitou ...Obstoupili nás, cinkali penězi a lákali nás do francouzské služby na šest let. Slibovali nám třicet franků. Hladem a zimou trpící lidé, nevědouce, co si mají počít, mnozí přijali francouzskou službu a do vlasti se nevrátili. Který se jim líbil, i když nechtěl jít, násilím ho přinutili. Zvlášť vyhledávali Poláky, Čechy, Moravany a Slováky, ty všechny zapisovali jako Poláky, zařazovali do polských legií... |
Jan Vogeltanz: Polské Kongresové království a listopadové povstání 1830/31