Bitva u Chlumce a tažení proti Napoleonovi v letech 1813-1814
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 25.05.2014
V roce 1812 ovládal Napoleon značnou část Evropy. Pobřeží od Baltického moře přes břehy severního a západního Atlantiku až do Středomoří bylo sevřeno kontinentální blokádou. Na četných trůnech seděli císařovi příbuzní, z německých států byl vytvořen Rýnský spolek, Prusko bylo pokořeno, s Rakouskem bylo uzavřeno spojenectví prostřednictvím sňatku francouzského císaře s arcivévodkyní Marií Louisou.
C. k. armáda 1813: šikovatel pěšího pluku č. 42 a důstojník pěšího pluku č. 54 v polní adjustaci;
generál v polní adjustaci (gala tvořil bílý frak a červené kalhoty) a vyšší důstojník dělostřelectva v polní adjustaci. Šedé polní pantalony s knoflíky nosila i celá c.k. kavalerie kromě hulánů, kteří měli v poli zelené pantalony s lampasy.
(Všechny ilustrace zhotovil autor textu.)
Na Pyrenejském poloostrově vzdoroval okupantům španělský lid v partyzánské válce, portugalské území bylo bojištěm mezi expedičním anglickým sborem a francouzskými jednotkami, britská flotila prováděla blokádu evropského pobřeží ze své strany a na mnoha místech kontinentální systém narušila. Mezi Ruskem a Francií se situace zhoršovala. Původní spojenectví mezi Alexandrem I. a Napoleonem se změnilo v napjatý vztah. Nepříznivé důsledky kontinentální blokády, poškozující ruský průmysl, obchod a zemědělství byly odstraněny otevřením ruských přístavů pro neutrální lodi v roce 1810. Přes protesty Alexandra I. obsadil Napoleon vévodství oldenburské a sesadil vévodu, který byl carovým příbuzným. Francouzi posilovali své posádky v Prusku a ve Velkovévodství varšavském u ruských hranic.
Otevřený konflikt začal 24. června 1812, když vpadly francouzské jednotky spolu se spojeneckými kontingenty z tzv. velké armády do Ruska. Celé vojsko v počtu 600 000 po překročení řeky Němenu postupovalo do středu Ruska. Na levém křídle v Pobaltí na Dvině stál pomocný sbor pod vedením maršála Macdonalda složený z převážně pruských pluků v počtu 32 000. V Haliči byl postaven pomocný rakouský bor pod vedením Schwarzenbergovým složený z rakouských oddílů o síle 34 000 mužů. Pluky Napoleonovy armády postupovaly v hlavním proudu na Vilnius. Pravé křídlo bylo pod velením císařová bratra Jéromého, krále vestfálského, který byl však záhy pro neschopnost vystřídán maršálem Davoutem. Centrum útočníků bylo podřízeno nevlastnímu Napoleonovu synu z prvního manželství a místokráli italskému Eugenovi Beauharnaisovi a levý proud Velké armády táhl podřízen Napoleonovi, jehož plánem bylo zatlačit Rusy do bažin v Podolí. Proti invazním vojskům stála na jihu v prostoru Mogileva 2. ruská armáda pod velením generála Bagrationa, proslaveného z tažení roku 1805 skvělým krytím ústupu u Schöngrabernu, a na severním směru čelila útočníkům 1. ruská armáda v čele s generálem Barclayem de Tolly. Celkem stálo proti Francouzům 180 000 ruských vojáků. Došlo k bojovému styku u Kaunasu a Barclay de Tolly ustoupil. Obě ruské armády se spojily 8. srpna před Smolenskem. Po těžkých bojích 17. až 18. srpna byl napoleonskými vojsky Smolensk dobyt a Rusové ustoupili. Došlo k největší bitvě tažení a jedné z nejtěžších bitev napoleonských válek u vesnice Borodino pod Moskvou. Ruská armáda se úporně bránila. V bitvě stálo proti sobě 135 000 mužů napoleonských vojsk s 587 děly a 120 000 Rusů s 648 děly. Krvavé ztráty byly na obou stranách: 58 000 padlých a raněných napoleonských vojáků 44 000 padlých a raněných Rusů. Po poradě ve Filách se Kutuzov rozhodl ustoupit - armáda měla nedostatek munice a musela být doplněna nový záloha.
C. k. armáda 1813: husar pluku č. 4; důstojník kyrysnického pluku č. 1; důstojník pěšího pluku č. 35 - všichni en parade.
Po skvělém manévru se rozmístila jeho armáda v táboře u Tarutina jihozápadně od Moskvy. 14. září obsadily napoleonské oddíly Moskvu. Okupanti tehdy měli pouze už jen 115 000 mužů. Vzhledem ke svízelné situaci okupační posádky (požáry, nedostatek potravin, píce a zdravotních potřeb, nemoci, špatná disciplína) se rozhodl Napoleon z Moskvy ustoupit, rovněž proto, že odpověď na nabídku míru Alexandrovi I. byla zamítnuta. Z Moskvy odešlo 104 000 mužů s 569 děly. Původní směr pochodu byl na jih, kde Napoleon očekával doplnění zásob z velkých armádních skladů v Kaluze. U Malojaroslavce byl 24.10. přinucen Kutuzovem ke změně cesty po staré smolenské cestě, zničené Francouzi několik týdnů před tím za tažení na Moskvu. Za silných mrazů a neustálých útoků partyzánů a kozáků ztratil Napoleon 44 000 vojáků a na cestě ze Smolenska další 32 000. Větší oddíly jeho armády utržily porážky u Polocka 18.10., kde generál Witgenstein zvítězil nad maršálem Gouvignonen. K Berezinė dorazil Napoleon v poslední listopadové dekádě s asi 60 000 vyčerpaných a zdecimovaných vojáků (21.-22.10). Jeho armáda byla obklíčena pronásledujícími ruskými vojsky: z týlu Kutuzovovým hlavním vojem a z jihu kontingentem admirála Čičagova. Přechod řeky po dvou ponotonových mostech znamenal ztrátu minimálně poloviny mužstva. Do konce prosince zůstalo z velké armády necelých 30 000 vojáků, jejichž trosky se dostaly na pruské území. Ještě předtím 5. prosince předal francouzský císař velení Muratovi a odjel urychleně do Paříže.
Na přelomu roku 1812 a 1813 byla uzavřena v Tauroggenu ve východním Prusku konvence mezi velitelem ruských vojsk generálem Děbičem a generálem Yorckem, který velel pruskému pomocnému sboru z Macdonaldova kontingentu. Napoleon ztratil pruského spojence a v následujících týdnech došlo k podepsání rusko-pruské spojenecké smlouvy v Kališi. Pruský král pod tlakem lidového odporu proti Napoleonovi vyhlásil 17. března 1813 Fancii válku. Osvobozenecké boje začala pruská armáda se 140 000 vojáků posílenými dobrovolnickými formacemi myslivců a zeměbrany. Ve Slezsku byla postavena armáda pod velením zkušeného maršála Blüchera. Francouzi vyklidili počátkem března Berlín a ustoupili do Magdeburku. V čele spojeneckých rusko-pruských vojsk stál hrdina vlastenecké války maršál Kutuzov, po jeho smrti převzal velení generál Wittgenstein. Již 18. března osvobodil dobrovolnický kozácký oddíl Hamburk. Na jaře roku 1813 se rozvinuly bojové akce v Sasku, kde došlo ke spojení s Rusy u Lipska (spojené síly měly 90 000 mužů). Pokus Beauharnaisova sboru o znovudobytí Berlína byl odražen 5. dubna u Möckern. Vtažení Napoleona do Německa s novou armádou (asi 180 000 nováčků) znamenalo počátek jarních bojů. O polovinu slabší spojenecká armáda (celkem asi 100 000 vojáků) byla nucena po porážce u Grossgörschen nedaleko Lützenu 2. května ustoupit za Labe a po porážce u Budyšína 20. (21.) května se přesunuli spojenci do Slezska. Další postup Francouzů - Oudinotova sboru - byl zastaven 4. června u Luckau a téhož dne bylo uzavřeno příměří trvající do 10. srpna.
C. k. armáda 1813: granátník a důstojník pěšího pluku č 2;
důstojník kyrysnického pluku č. 1 v polní adjustaci a dragoun pluku č. 1 - oba vpolní adjustaci.
Klid zbraní znamenal posilování pozic obou stran. Během příprav se vytvořila silná protinapoleonská koalice. Po neúspěšných mírových jednánícn v Praze přistoupilo ke konci 27. června Rakousko, dalšími členy byly Anglie, Švédsko, Španělsko a Portugalsko. V polovině srpna proti sobě stály dosud největší armády v dějinách: 480 000 spojenců a 440 000 Napoleonovy armády. Spojenci měli své síly soustředěny ve třech armádách: České neboli hlavní bylo 230 000 vojáků rakouských, ruských a pruských a velitelem byl maršál Schwarzenberg. Ve Slezské armádě (podle místa soustředění) stálo ve zbrani 105 000 Rusů a Prusů pod velením maršála Blüchera a konečně v oblasti Berlína byli soustředěno v Severní armádě 125 000 Rusů, Prusů a Švédů v čele se švédským korunním princem a bývalým Napoleonovým maršálem Bernadottem.
Napoleon postavil v Sasku proti České armádě 100 000 mužů pod velením maršála Gouviona Saint-Cyr, proti armádě Slezské 120 000 mužů v čele s maršálem Neyem a u Wittenbergu mělo čelit Severní armádě 70 000 vojáků, jimž velel maršál Oudinot.
Rusko 1813: pěšák gardového Preobraženského pluku a důstojník pěšího pluku v polní adjustaci;
důstojník Tělesného gardového kyrysnického pluku (Leibgvardii) a důstojník gardového husarského pluku - oba en parade.
(Kyrysnický důstojník má ještě původní kyrys; během tažení roku 1812 bylo ukořistěno množství francouzských kusů a jako první jimi byli vystrojeni na podzim 1812 kyrysníci Pskovského pluku).
Spojenecké armády postupovaly na Drážďany. Jeden z hlavních pochodových proudů složený z ruských jednotek I. a II. armádního sboru pod velením generála Wittgensteina spolu s jezdeckým sborem v čele s generálem Pahlenem táhl po nové silnici z Teplic na Pirnu. K prvnímu střetu mezi Francouzi a Rusy došlo 22.8. a ruská vojska postoupila směrem k Drážďanům. Ve stejné době postupoval francouzský kontingent pod Oudinotem na Berlín, byl ale odražen u Grossberen 23. srpna pruskými jednotkami Severní armády, jimž velel generál Bülow. Pomocný Gérardův sbor byl rozbit braniborskou zeměbranou u Hagelbergu. Obdobně ve Slezsku byl neúspěšný maršál Macdonald, který utržil těžkou porážku od Blücherových pluků u Katzbachu 26. srpna. Další akce se rozvíjely na hlavním saském válčišti několik dní předtím.
Po postupu Rusů vydal Napoleon rozkaz jednotkám pod velením generála Vandamma ležícím v Lužicí v okolí Budyšína, k tažení na Königstein aby po překročení Labe zamezily vojenskému postupu na Drážďany. Uvedený kontingent byl složen z 52 praporů pěchoty 18 eskadron jízdy a 82 děl, celkem 39 000 mužů pěchoty a 3 000 jezdců. Velitel České armády maršál Schwarzenberg vydal 25. srpna rozkazy generálu Wittgensteinovi, aby zamezil francouzskému pokusu o přechod Labe. Následujícího dne rozvinul bojové akce II. sbor ruské armády pod velením prince Evžena Würtemberského v počtu 13 000 mužů (20 pěších praporů, 9 jezdeckých eskadron a 30 děl). Stejného dne došlo několik kilometrů západněji k hlavnímu střetu Napoleona a spojeneckých armád. Následujícího dne se dostalo II. sboru posil - 12 pěších praporů, 9 a půl eskadrony jízdy a 36 děl první ruské gardové divize, v jejímž svazku byl velitel ruského gardového sboru generál Jermolov, celkem 8 500 mužů. Spojeným silám velel generál Alexandr Ivanovič Osterman-Tolstoj. Francouzi přešli Labe po pontonovém mostě nikoliv u Königsteinu, ale několik kilometrů dále od Pirny.
Rusko 1813: donský kozák v polní adjustaci a dragoun tělesného gardového pluku rovněž v polní adjustaci (gardová i řadová jízda v poli nosila šedé pantalony s knoflíky; v přehlídkové adjustaci nosili kozáci papachy se závěsníky, chocholem a dýnkem);
dělostřelec pěších baterií a myslivec 4. pluku.
Po porážce spojenců u Drážďan ustupovala Česká armáda do Čech. Vzhledem k tomu, že teplická silnice měla prvořadý strategický význam, ustupoval po ní k hranicím I. sbor, přičemž jeho zadní voj byl v bojovém kontaktu s Vandammem. 28. srpna překročily ruské gardové pluky české hranice a následujícího dne ráno zaujaly obranné postavení v údolí telnického potoka. Bylo třeba zajistit spojení s Čechami pro ustupující spojenecké armády a zabránit Vandammovi v obsazení hraničního přechodu. Sbor Evžena Würtemberského bránil postupu Francouzů u nakléřovského kostela. Po tuhých bojích se stáhl do údolí a spojil se s gardou. Po ústupu byl Chlumec obsazen ruskými pluky, které zde zaujaly obranné postavení. Přestože byl Ostermann-Tolstoj v početní nevýhodě proti útočící francouzské přesile, rozhodl se zadržet Vandammův postup mezi Chlumcem a Přestanovem. Pruský král nařídil, aby ustupující pruské oddíly od Drážďan z chodu ruský sbor posílily.
Bojová sestava obránců byla následující: ve středu stálo 9 praporů pěchoty I. sboru a 5 praporů II. sboru. V týlu uvedených jednotek byla osada Přestanov; dělostřeleckou podporu v popředí tvořilo 23 děl. Centrálnímu uskupení velel Evžen Württemberský. Na levém křídle, složeném z gardových jednotek pod velením generála Jermolova, stálo 9 pěších praporů, 4 eskadrony gardový husarů a 24 děl. Postavení gard bylo rozloženo směrem ke Krušným horám. Odděleně stálo 5 praporů a část dělostřelectva blíž Stradova. Především jezdecké útvary v čele s generálem Golicynem, složené z 19 ruských a dvou rakouských eskadron (první rakouské posily), byly dislokovány v prostoru Chabařovic. Sestava pravého křídla byla posílena 12 děly. Po příchodu posil - gardových hulánů a dragounů - na levé křídlo mělo spojenecké vojsko celkem 22 000 mužů pěchoty a 9 000 jezdců.
Rusko 1813: generál pěchoty v polní adjustaci
a důstojník gardového hulánského pluku en parade.
V časných odpoledních hodinách zahájili Francouzi útok na střed vojenské bojové sestavy - postavení generála Bistroma u Stradova - s cílem zablokovat strategickou komunikaci do Saska. Pět praporů pod Bistromovým velením ustoupilo k Unčínu za úporné obrany. Boj se rozšířil postupně až k Chabařovicům, zejména po nasazení francouzského jezdectva. Ruské jednotky se přes francouzskou přesilu statečně bránily, dostalo se jim posil příchodem gardových kyrysníků pluku velkoknížete Konstantina na pravé křídlo, které se rozšířilo až na Chabařovice. Po zranění generála Ostermanna-Tolstého jej zastoupil dočasně princ Evžen Würtemberský, který předal velení generálu Miloradovičovi. Rozhořčený boj se uklidnil teprve s nadcházející nocí. Nové posily vystřídaly vyčerpané gardové jednotky na levém křídle. V příchozích čerstvých oddílech byla 2. gardová divize, ze II. sboru přišla brigáda pod velením generála Monovova a 1. granátnická divize generála Bajevského, známého hrdinnou obranou baterií u Borodina.
Prusko 1813: pěšák 1. západopruského pěšího pluku a důstojník 2. západopruského pěšího pluku - oba v polní adjustaci (důstojníci nosili také plášť jako bandalír);
příslušník slezské zeměbrany (Landwehr) a důstojník 11. slezského rezervního pluku (slezská zeměbrana byla vyzbrojena nedostatečně, převážná část mužstva měla jen píky a byla bez obuvi).
Druhého dne byly k dispozici další jednotky rakouské divize Colloredo-Mansfeldovy a Bianchiho (celkem 18 800 mužů - 24 pěších praporů a 24 děl). V noci z 29. na 30. srpna byly uvedené kontingenty rozloženy mezi Duchcovem a Teplicemi. Dále se počítalo s příchodem Kleistova pruského sboru. Téhož dne došlo k rozšíření fronty a k vystřídání vyčerpaných pluků nově příchozími. Spojeneckým jednotkám stál v čele generál Barclay de Tolly. Levému křídlu velel generál Golicyn, střed byl pod velením Miloradovičovým, rakouský generál Colloredo Mansfeld byl velitelem pravého křídla. Bylo rozhodnuto, aby hlavní útok byl veden tímto křídlem. Akce se rozvinuly ve tři hodiny ráno nástupem rakouských jednotek z postavení mezi Duchcovem a Teplicemi ve směru na Soběchleby. K bojovému střetu s nepřítelem došlo v sedm hodin ráno na celé frontě za přítomnosti cara Alexandra I. a pruského krále Bedřicha Viléma III. Zamýšlený obchvat pravým přítelem se zdařil a Vandamme byl donucen k ústupu. Oddíly vyslané od bojující armády k Varvažovu se střetly u Telnice s přicházejícími Prusy generála Kleista (25 000 mužů: 35 praporů, 42 eskadron a 104 děl). Jejich objevení v týle Vandammova sboru uzavřelo obklíčení francouzských pluků. Situace se stala pro francouzského velitele kritickou a na útěku směrem na Žandov byl Vandamme zajat ruskými kozáky.
Prusko 1813: dragoun neumärkského pluku a důstojník braniborského kyrysnického pluku;
generál a důstojník gardové jízdní baterie (generálové v poli nosili koženou čepici se štítkem - furažku ve střihu zeměbranecké pěchoty, s červeným okolkem a tmavomodrým dýnkem; také pruská kavalerie nosila šedé polní pantalony s knoflíky).
Spojenecká vojska dosáhla úplného vítězství. Francouzům se podařilo pouze z menší části ustoupit, 10 000 jich bylo zajato, 7 000 jich padlo nebo bylo zraněno, ztratili 82 děl a 200 vozů. S Vandammem byli zajati další 3 generálové, tři padli. Statečný boj spojenců v čele s ruskými pluky byl zaplacen ztrátami 3 300 padlých a raněných. Padl jeden rakouský generál, zraněni byli dva ruští generálové. Snaha o změnu výsledků bitvy vedla Napoleona k novému pokusu o vpád do Čech. Nově postavený I. sbor pod generálem Lobauem obsadil 9. září Petrovice a druhý den proniknul sbor maršála Gouvinona St. Cyr za osobní přítomnosti císaře k Habarticím a střetl se s ruskými oddíly. Po obsazení Horní Krupky se Napoleon vrátil do Drážďan a boje probíhaly v následujících dnech na saském území. Dne 17. září se střetly francouzské oddíly s Prusy generála Ziethena u Přední Telnice. Po třech hodinách boje postoupili Francouzi na Varvažov a bitva pokračovala dále dělostřeleckými souboji. Další střety probíhaly u Žandova na západním okraji bojiště, kde se francouzské jednotky snažily neúspěšně prorazit. Rakušané pod velením Colloredo-Mansfeldovým postoupili za dělostřelecké podpory a po prudkých bojích (rakouská baterie byla dobyta Francouzi a znovu osvobozena rakouskými husary) byli Francouzi zatlačeni k Telnici a na pravém křídle k Cukmantlu. Jejich ztráty dosahovaly 2 000 padlých a raněných a 2 000 zajatých. Spojenci ztratili kolem 1 000 mužů. Příštího dne odtáhli Francouzi z Čech.
Prusko 1813: dobrovolník mysliveckého oddělení 2. slezského husarského pluku
a hulán 7. slezského zeměbraneckého jízdního pluku - oba v polní adjustaci.
Ve stejné době, v první polovině září, se rozvíjely další akce v Napoleonův neprospěch i na ostatních bojištích. Neyův postup na Berlín byl zmařen porážkou u Dennewitz 6. září 1813; sbor francouzského maršála byl rozbit Büllowem. Současně táhl Napoleon proti Blücherovi do Lužice. Pruský maršál zahájil po několikatýdenní přestávce postup jižním směrem a 3. října překročil u Wartenbergu Labe. Koncentrace spojeneckých armád v Sasku pokračovala tažením Severní armády pod Bernadottem k jihu a České armády pod Schwarzenbergem. Rakouský maršál se spojil se ruskou rezervní armádou generála Benningsena jihovýchodně od Lipska, kde došlo 16.-18. října k rozhodující bitvě. Ve třídenní "Bitvě národů" se střetlo dosud největší soustředění vojsk v historii. 290 000 spojeneckých vojáků stálo proti 190 000 napoleonským. Napoleon utržil zdrcující porážku: 37 000 mrtvých a raněných a 20 000 zajatých, 325 děl. Spojenci ztratili 52 000 mrtvých a raněných vojáků – 21 000 ruských, 16 000 ruských a 14 000 rakouských. Za bitvy přešli ke spojencům Sasové a Würtemberci, Bavoři se spojili Rakušany již 8. října.
Ústup od Lipska směrem na Rýn byl zdržen bitvou u Hanau 30.-31. října, kde se Napoleonovi podařilo porazit bavorsko-rakouský sbor pod generálem Wredem. Po této bitvě překročili Francouzi Rýn. Další akce probíhaly v severozápadním Německu a Holandsku, odkud byly napoleonské jednotky vytlačeny Büllowem, na střední a jižní Rýn postupovaly ruské a rakouské armády. Bernadotte vypověděl válku poslednímu Napoleonovu spojenci Dánsku a po jeho porážce obsadil Norsko (mírem v Kielu 14. ledna 1814). Francouzské posádky v pevnostech na Visle, Odře a Labi se vzdaly spojencům.
Francie 1813: důstojník lehké pěchoty v polní adjustaci a granátník v polní adjustaci 1813-14 (především mužstvo už nosilo nouzovou, často nepředpisovou výstroj);
dělostřelec pěší baterie a jízdní myslivec 16. pluku (důstojníci dělostřelectva nosili i šavli na bandalíru).
Za novoroční nocí - za rok po úmluvě v Tauroggenu - překročil Blücher Rýn u Kaubu, další proudy spojeneckých armád přešly řeku u Basileje - Schwarzenberg koncem ledna 1814 s celkem 240 000 vojáky a 700 děly. Souběžně s vojenskými operacemi byla zahájena diplomatická jednání v Chatillonu. Po přechodu Rýna se spojily spojenecké armády u Aube a jejich převaha byla několikanásobná. Napoleonovi (95 000) se sice podařilo na čas zastavit Blüchera u Brienne le Chateau 29. ledna, ale již 1. února utržil porážku po příchodu Schwarzenberga a u La Rothiére. Další postup spojenců probíhal opět rozděleně a akce měly být koordinovány. Postup ruských, pruských a rakouských vojsk směřoval: podél toku Seiny - Schwarzenbergova armáda; po toku Marny - Blücherova armáda. Strategický záměr spojeneckých operací spojit se před Paříží se pokusil Napoleon zmařit postupným rozbitím jednotlivých spojeneckých kontingentů. To se mu částečně podařilo neočekávaným úderem na Blücherovu Slezskou armádu. Jednotlivé sbory byly poraženy u Champaubert 10.2., Montmirail 11.2., Chateau-Thierry 12.2. a Etoges a Bauchamps 14.2. Další útok směřoval na Schwarzenbergovu armádu na Seině. Zastavil postup Wittgensteina u Nangis 17.2. a prince Würtemberského u Montereau 18.2. Spojenci se opět spojili, ale pouze nakrátko, postup na Paříž byl opět oddělený. U Bar-sur- Aube porazil Wrede 27. února Oudinotův sbor. Současně došlo k dalšímu bojovému kontaktu mezi Napoleonem a Blücherem. Francouzský císař byl vržen za Aisne a přišly další posily pod Bülowem z Belgie. Po neúspěchu u Craonnu 7. března zvítězil Blücher u Laonnu 9.-10. března. Napoleon se snažil zadržet hlavní armádu Rusů a Rakušanů, ale utržil další porážku u Arcis-sur-Aube 20.-21. března. Snažil se bez úspěchu zabránit spojeneckému postupu na Paříž od Jihu. Mezitím obnovili spojenci koalici z Chaumontu (1.3.) a 19.3. byla přerušena diplomatická jednání v Chatillonu. Po porážce maršálů Mortiera u Fére-Champenoise 25. března bylo nuceno hlavní město Francie 30. března kapitulovat.
Francie 1813: jezdec 8. švališerského pluku (patřil společně se 7. a 9. ke třem švališerským plukům polské provenience, které byly vystrojeny jako polští kopiníci) a důstojník 1. pluku jízdních myslivců Italského království;
švališer 1. pluku (společně se 2.-6. plukem v zelených stejnokrojích a s přilbami) a brigádní generál.
Následujícího dne vstoupili spojenci do Paříže. V Itálii sice porazil Rakušany u Mincia 14. února Eugen Beauharnais, ale později musel přerušit operace, protože mu vpadl do týla Murat, který přešel na stranu spojenců. Britská vojska po překročení Pyrenejí dobyla Bordeaux a po bitvě u Toulose, kde byl 27. února poražen Soult, postupovala na Paříž od jihu. Rakouská vojska opalovala Lyon. Po abdikaci ve Fontainebleau 11. dubna odešel Napoleon na Elbu a 4. května vtáhl do Paříže Ludvík XVIII. Francie uzavřela 30.5.1814 první pařížský mír, jímž byly její územní zisky zredukovány na stav z roku 1792.
Francie 1813: důstojník anhaltských jízdních myslivců a důstojník 2. pluku jízdních myslivců Království italského (tento pluk se bitvy u Chlumce nezúčastnil, je zde uveden pro ukázku variant stejnokrojů těchto formací).
Také Francouzi a jejich spojenci nosili v poli pantalony s knoflíky, často však v barvě původních kalhot.
Související příspěvky:
Napoleon v Čechách v roce 1813
Karel kníže ze Švarcenberku v díle Josefa Jungmanna
Velký zábavný kalendář na rok 1913
Doporučené odkazy:
UHLIG von Uhlenau, Gottfried. Das Kriegsjahr 1813 mit besonderer Berücksichtigung der Schlacht bei Kulm. Dresden - Wien 1863, 236 S.
books.google.cz/books?id=9pJBAAAAcAAJ (Bayerische Staatsbibliothek, 18.03.2010)
ASTER, Heinrich. Die Kriegsereignisse zwischen Peterswalde, Pirna, Königstein und Priesten im August 1813 und die Schlacht bei Kulm. Dresden 1845, 274 S.
books.google.cz/books?id=WMOwGRD4JoIC (Bayerische Staatsbibliothek, 16.01.2017)
HELFERT, Joseph Alexander Freiherr von. Die Schlacht bei Kulm 1813. Wien, 1863, 77 S.
books.google.cz/books?id=UgYKAAAAIAAJ
HELLDORFF, [J. M.] Freiherr von. Zur Geschichte der Schlacht bei Kulm: Aufklärung verschiedener bis jetzt unrichtig dargestellter Thatsachen über die Tage vom 25.-30. August 1813. Berlin 1856, 56 S.
books.google.cz/books?id=pmZCAAAAYAAJ (Columbia University Library 22.04.2009)