Bitva u Jemappes 6. listopadu 1792
Harald Skala
Naposledy upraveno: 03.10.2016
Po neočekávaném vítězství u Valmy 20.9.1792 (zvaném též „kanonáda u Valmy“) rozkázal francouzský Národní konvent na podzim toho roku provést ofenzívu ve Flandrech. Počítalo se zřejmě i s podporou domácího obyvatelstva, jehož povstání v r. 1789 bylo krátce před tím císařskou armádou tvrdě potlačeno.
K lepšímu porozumění bitvy u Jemappes v úvodu několik poznámek k předběžným událostem.
Francouzská republika soustředila na hranicích Monarchie následující síly:
| - armádu generála Rochambeau | 45.000 mužů |
| - armádu generálů Luckera a Lafayette | 45.000 mužů |
| - Alpskou armádu | 20.000 mužů |
| - Pyrenejskou armádu | 15.000 mužů |
Generál Charles Francois du Perrier Dumouriez obdržel v srpnu vrchní velení nad kvapně postavenou, přibližně 40.000 mužů silnou, ale nedisciplinovanou a nezkušenou armádou, jejíž oficielní název byl „Armée de l’Argonne“ (Dumouriez sám jí nazýval „Armée de la Belgique“).
Francouzi se mohli spolehnout na řadu dobře udržovaých pevností na hranicích: Charlemont, Philippeville, Maubeuge, Valenciennes, Condé, Douai, Lille jakož i na dobře vybudované postavení ve Framars, Maulde, Linselles a la Gorgue. Další pevnosti ležely v oblouku podél Flander až k Dünkirchenu.
Naproti tomu byly pevnosti Namur, Charleroi, Mons, Tournai, Courtai, Menin, Ypern a Nieuport na císařské straně leta zanedbávané a jejich opevnění v politováníhodném stavu.
Polní maršál Albert Casimír vévoda sasko-těšínský (Sachsen-Teschen), císařský místodržitel Nizozemí, byl jmenován velitelem tamních polních jednotek – 25 batalionů, 34 eskadron, 22 kompanií lehké pěchoty a 4 kompanií garnizonního pluku, vše dohromady přibližně 30.000 mužů.
Na naléhání pruského krále musel vévoda Albert vyslat sbor pol. zbrojmistra Clerfayta do Champagne na podporu Prusů (ti napochodovali na základě smlouvy podepsané v červenci r. 1791 v Pavii do Francie).
Vévoda sasko-těšínský se po dlouhých poradách se svými generály rozhodl započít obléhání pevnosti Lille a – což bylo považováno za možné – pevnost dobýt útokem.
Oblehatelé však měli nedostatek těžkých obléhacích děl, z arsenálů v Luttychu a Namur se podařilo shromáždit pouze 20 starých kusů, šest moždířů a několik 12-ti liberních houfnic.
Vévodovy jednotky byly i početně značně slabé (11 pěších batalionů, 4 lehké kompanie, 12 eskadron, dohromady necelých 10.900 pěších a 1.840 jezdců) a nepostačovaly zdaleka na úplnou a účinnou blokádu pevnosti.
28. září byly dokončeny přibližovací zákopy a vybudováno 5 baterií s 29 děly. Následující den byla pevnost vyzvána ke kapitulaci, což však posádka odmítla. Na to počali císařští město ostřelovat. V důsledku špatného stavu obléhacích děl a dobře mířené palby děl pevnosti (které byly i číselně v převaze) byla velká část císařských děl brzy neschopná další střelby (demontována).
Vévoda Albert, znepokojen zprávami o ústupu Prusů, od dalšího obléhání upustil. 6. a 7. října nechal odvést zbylá děla a munici, 8.10. pak stáhnul svoje jednotky a - neobtěžován Francouzi – odpochodoval přes Marque zpět do Grusonu. Clerfayt dostal rozkaz se se svým sborem co nejrychleji přemístit do Mons. Císařská armáda se tam měla soustředit, vévoda tam přemístil 30. října i svůj štáb.
Clerfayt se 13.10. oddělil od Prusů u Azenne (dnes Azannes et Soumazannes, severovýchodně od Verdunu) a táhnul přes Juvigny, Marville a Longwy na lucemburské území. Jeho jednotky trpěly špatným počasím, výstroj a obuv byla v politování hodném stavu. Tak dorazily 18.10. do okolí Arlon nedaleko Luxemburku. Svízelná cesta pohořím Arden ležela ještě před nimi.
Clerfayt ponechal v Luxemburku a Namur několik kompanií na posílení tamních posádek takže jeho sbor nyní sestával pouze z 11 batalionů, 8 kompanií polních myslivců a 10 eskadron jízdy, vše dohromady necelých 10.000 pěších a 1.500 jezdců.
31.10. večer dorazily první 4 bataliony a 2 eskadrony zcela vysílené do Mons. Výkon Clerfaytových mužů není možné dost vysoko ocenit: vzdálenost kterou mezi Azannes přes Luxemburk – Namur až do Mons mezi 13. a 31. říjnem překonali obnáší (po dnešních silnicích) přibližně 320 kilometrů. Jelikož jednotky v pohoří jistě nemohly vždy užívat silnice, musíme počítat s 350–380 km. Jednotky se pravděpodobně zdržely jeden den v Luxemburku a Namur, urazily tedy celou vzdálenost za 16 dní, což představuje denní výkon 23,7 km – a to při svízelných povětrnostních podmínkách v horském terénu!
Generál Clausewitz a Scharnhorst udávají ve svých dílech průměrně denní pochodové výkony pro pěchotu včetně trénu 15 až 18 km! Za těchto předpokladů je pochopitelné, že Clerfaytovy jednotky dosáhly Mons ve velmi zbídačeném stavu.
Dumouriez mezitím pochodoval 28.10. z Valenciennes přes Quarouble a Quiévrain na Mons. Jeho pravé křídlo zabezpečoval sbor generála Valence, levý pak sbor generála Labourdonnaye. Dumouriez doufal přinutit císařské k bitvě spíš, než dorazí Clerfaytův sbor.
Pochod Dumouriezových jednotek byl zvýhodněn zlepšeným počasím posledních říjnových dnů.
K prvnímu střetnutí došlo 3.11. u Thulin (Elouges). Zde se podařilo císařským (1 batalion dobrovolníků O’Donell, 1 bat. pěší pluk Bender, 1 bat. pěší pluk Würzburg a 2 eskadrony husarů Blankenstein) přepadnout 1.300 mužů silný oddíl francouzské avantgardy vedené generálporučíkem Beurnonville. Husaři rozrazili rozhodnou ztečí batalion Chasseurs Belgique který ztratil 200 mrtvých a raněných, 50 mužů bylo zajato. Císařští ztratili pouze 17 mužů.
Zde se nejprve ukázala větší zkušenost a disciplína císařských jednotek.
Pro Dumourieze to nebyl dobrý začátek jeho tažení do Flander!
Příští den se však Francouzům podařilo neúspěch z minulého dne vyrovnat, když jejich kompletní avantgarda (22.000 mužů) narazila u Boussu na oddíl císařských skládající se pouze z 5 batalionů a 3 eskadron husarů, dohromady 3.100 mužů s 6 děly.
Osmá eskadrona Blankensteinových husarů vedená rytmistrem Alexandrem von Hertuczky a strážmistrem Stěpánem Laurentsismem se zde obzvlášt vyznamenala, když zahnala zpět silnější oddíl francouzských husarů a 53 jich zajala.
Během doby potřebné k zformování vlastní pěchoty v Boussu husaři zaměstnali protivníka tak dlouho, než pěchota překonala hluboký příkop a zaujala bojové postavení. Během těchto bojů byl strážmistr Laurentsis těžce raněn, několik husarů ztratilo koně, načež se připojili k pěchotě a bojovali dále pěšmo.
Následkem značné nepřátelské početní převahy museli císařští ustoupit, přičemž ztratili 150 mužů mrtvých a 200 zajatých. Francouzi ztratili přibližně 120 mrtvých a raněných. Boussu a les u Sars byl obsazen Francouzi.
Clerfaytův sbor nebyl zřejmě ani 4.11. kompletně v Mons, jelikož vévoda sasko-těšínský toho dne poslal kurýrem Clerfaytovi spěšnou depeši s naléhavou prosbou pochod jeho jednotek uspíšit (!)
Dumouriez soustředil 5.11. svoji armádu v rovině mezi obcemi Paturages a Frameries čelem na Mons a připravoval se na útok příštího dne.
Bataille de Jemappes le 6.9.1792 - větší rozlišení viz zde
Francouzi: modře - postavení 5. listopadu; červeně - postavení během bitvy.
Císařští: žlutě - výchozí postavení; zeleně - pěchotní záloha.
Francouzi: a) postavení levého křídla, Ferrand; b) avantgarda vedená Beurnonvillem; c) sbor vévody z Chartres; d) pěší a jízdní záloha; e) divize d’Harville u Ciply; f) útok Rosiérových batalionů na Jemappes; g) Ferrandův frontální útok na osadu; h) franc. centrum útočí na les; i) pravé křídlo v postupu na vršky u Cuesmes; k) pěší brigáda Dampiérre útočí na reduty; l) Beurnonville s jízdou se pokouší o obchvat levého cís. křídla; m) do úhlu postavený batailon Vivaraisa odráží útok cís. dragounů; n) d’Harville ostřeluje císařské děly, ale neútočí; w) výhodnější postavení, které by byli Francouzi museli zaujmout, aby císařské úplně zničili.
Císařští: 1) pravé křídlo (Clerfayt) u Jemappes a okolo 2) rohu lesíka „bois de Flénu“; 3) centrum vlevo tohoto lesa; 4) levé křídlo (Beaulieu) před Cuesmes; 5) malá boční jednotka na výšinách u Bertaimont. Několik rychle postavených redut krylo frontu postavení; 6 a 7) jednotky na postupu s úkolem chránit postavení u Jemappes; 8) cís. pěchota na kraji lesíka „bois de Flénu“; 9) vynikající zteč Coburských dragounů proti zhuštěným Dumouriezovým kolonám; 10) centrum a část levého křídla se snaží 11) odrazit francouzké útoky; 12) ústup císařských na Mons pod ochranou Beaulieuových jednotek.
Pramen: Jomini (general Antoine-Henri, baron de, 1779 – 1869, Atlas pour servir à l'intelligence de l'Histoire critique et militaire des guerres de la Révolution, Bruxelles, Petit, 1839f [MRA. Aq 102]
Pozice císařských, dobře krytých za šancemi zesílených několika dělostřeleckými redutami, se zdály nedobytné. FZM Clerfayt, který dorazil na poslední chvíli, dostal příkaz obsadit Jemappes a Cuesmes. Polní podmaršál Beaulieu ležel nad Bertaimontem, les u Flénu hájili tyrolští ostrostřelci, četná jízda stála v prolukách mezi Jemappes a Cuesmes v záloze připravená dorazit Francouze otřesené palbou děl z redut.
Tato sestava měla ovšem dva značné nedostatky – byla příliš dlouhá (přibližně 6.000 kroků) a jen nedostatečně obsazená dělostřelectvem. Za postavením císařských se nacházel močálovitý terén sahající až po řeku Haine přes kterou vedl jeden jediný most. Spořádaný ústup v široké linii by byl býval za těchto okolností nemožný.
Po obsazení obce St. Ghislain zůstala francouzská avantgarda přes noc na výšinách u Boussu, zbytek armády překonal říčky Honelle a Elouges, císařští se pomalu stahovali na výšiny u Jemappes. Čelo francouzské avantgardy se 5.11. ukázalo před obcí Hornu a zaútočilo na císařské přední hlídky stojící před Quaregnon (J. B. Schells píše „Guaregnon“). Další kolona postupovala vpravo na Wasmes a Paturage.
Tento moment by býval vhodný pro útok, který však s vyčerpanou Clerfaytovou pěchotou nebyl proveditelný. Císařští myslivci vyklidili Paturage a Frameries a stáhli se do lesa u Flénu.
Frameries byl napaden pravým křídlem Francouzů čelně, přibližně 6.000 mužů sboru d’Harville zaútočilo ze strany Genly a Eugies (Schells píše „Ugies“). Francouzi se zmocnili přechodů u Wasmes a vybudovali na výšinách u Paturage několik dělostřeleckých baterií. Jejich palba měla krýt pochod vlastních pěších útočných kolon. Císařští na to vyklidili Quaregnon. K večeru se objevila v rovině mezi Frameries a Ciply francouzská jízda a blížila se levému křídlu císařských. Palba francouzských baterií se později soustředila na reduty obsazené císařskými bateriemi. Palba byla udržována až do noci.
Francouzi dokončili svůj nástup a byli sešikováni k útoku. Pravé křídlo se opíralo o Frameries, levé o Hornu. Quaregnon přenechali opět císařským.
Dumouriezova bitevní dispozice byla následující:
- D’Harville měl obejít levé císařské křídlo, ostřelovat je a v případě, že by ustoupilo, měl získat návrší u Nimy, následně obejít Mons a odříznout tak císařským ústup na Brussel;
- Beurnonville měl zahájit svůj útok mohutnou dělostřeleckou palbou na Cuesmes. Ferrand měl opět obsadit Quaregnon a obejít pravé křídlo císařských;
- teprve po porážce obou křídel měl vévoda z Chartres zaútočit s centrem na Jemappes.
Francouzská děla začala pálit v 7 hodin ráno a udržovala hustou palbu až do desáté hodiny. Jen v centru stálo 12 šestnáctiliberních děl, 12 dvanáctiliberních a 12 houfnic! Pod jejich palbou nejvíce trpěl pěší pluk „Bender“ na pravém křídle který ztratil 14 důstojníků a 400 mužů (plukovník Kaim k jehož brigádě pluk patřil byl 19.11. t. r. vyznamenán rytířským křížem řádu Marie Terezie).
Šest dobrovolnických kompanií ustoupilo z Quaregnon do opevněného Jemappes.
Na výšinách u Bertaimont stálo levé křídlo, 3 bataliony se svými plukovními děly v redutách, které byly nadto obsazeny ještě 4 dvanáctiliberními děly a 2 houfnicemi. V Ciply stály 4 dobrovolnické kompanie, vedle a za nimi 3 eskadrony jízdy.
D’Harville nechal již ráno několikrát zaútočit 6.000 mužů na Ciply, ale tam usazené 4 kompanie se ubránily. D’Harville nechal na to obsadit výšiny mezi Frameries a Ciply několika pěšími bataliony, eskadronami jízdy a na nejvyšším bodě vybudovat baterii. Ta zahájila též palbu na reduty před Cuesmes.
K zajištění týlu císařských musel Mons opustit i poslední batalion garnizonu a zaujmout postavení v záloze. Na vršku St. Lazare byla umístěna jedna pěší divize a dvě děla.
Útok na pravé křídlo císařských se prozatím soustředil pouze na dělostřeleckou palbu. Protiútok se zdál možný. Beaulieu dal rozkaz k útoku, podporován garniznonním batalionem ze zálohy a dvěma eskadronami. Překvapení Francouzi couvli, obdrželi ovšem ihned posilu dalších jednotek načež se Beaulieu musel stáhnout opět na výšiny u Bertraimont.
Okolo poledního se na pravém křídle blížilo několik francouzských kolon, na jejich čele několik baterií. Deset až dvanáct batalionů (pluky Navarre – 5 LiR a Auvergne – 17 LiR) zaútočilo na ves Jemappes a blízké návrší čelně, osmnáct dalších batalionů pak zaútočilo na výšiny od Cuesmes. Lesík u Flénu museli císařští myslivci po tuhém odporu vyklidit.
Sbor Beurnonville zárověň postupoval od Frameries na Cuesmes.
Za těmito kolonami následovala v třetím sledu jízda.
Početní převaha Francouzů byla příliš velká, jejich střelba kartáči trhala široké ulice v císařské sestavě. Čtyři eskadrony Blankensteinových husarů vedených jejich velitelem, plukovníkem Karlem Hadikem z Futaku (syn slavného maršála Andráše Hadika) se bez ohledu na nevhodný terén několikrát vrhly proti Francouzům a snažily se zneškodnit jejich děla bočním útokem, avšak pokaždé bezvýsledně. Rytmistr Kastl padl, nadporučík Kaan byl těžce raněn (zemřel později na následky zranění). Dvěma francouzským kolonám se posléze podařilo za velkých ztrát usadit na výšinách u Flénu.
To umožnilo další postup Beurnonvillových jednotek, které se nyní snažily vsunout mezi reduty vybudované před císařskými liniemi. Na pomoc přispěchavší batalion dorazil pozdě, Beurnonville narážel pouze na slabý odpor, císařským se však podařilo zachránit všechna děla z redut a spořádaně ustoupit.
Beurnonvillova jízda se nyní snažila ustupující císařské předstihnout a zmocnit se děl. Tomu zabránily dvě eskadrony Koburských dragounů, které včasnou ztečí nejenom děla zachránily a francouzskou jízdu obrátily na útěk, podařilo se jim dokonce vypudit francouzskou pěchotu, která mezitím obsadila reduty. Krátce na to dorazila tryskem jedna eskadrona švališérů Latour vedená velitelem pluku podplukovníkem Karlem svob. pánem z Pforzheimu, sebrala Francouzům několik děl, kterých se v mezičase zmocnili a donutila i tyto jednotky k útěku.
Toto byl pro Dumourieze kritický okamžik bitvy. On, jeho důstojníci jakož i jeho osobní sluha Baptiste Renard se snažili zastavit prchající vojáky. Byl to pravděpodobně Louis Philippe, vévoda z Chartres (pozdější „lidový král“ Francie v letech 1830 – 1848) který zachoval v tomto okamžiku největší duchapřítomnost. Shromáždil kolem sebe vojáky bez ohledu na jejich příslušnost k jednotlivým plukům a zformoval je do jedné velké kolony kterou nazval „Batallion de Mons“. Pak zavířily bubny a celá kolona zaútočila pod smrtelnou palbou císařský děl na vršky před Jemappes.
Vévoda Albert vyslal rychle veškerou jízdu stojící ve středu a na levém křídle k ohroženému místu. Její postup zbrzdil pro jízdu nevhodný terén před Cuesmes, který přetínaly mnohé příkopy naplněné vodou po prudkých srážkách posledních dnů. Kromě toho soustředili Francouzi střelbu jejich baterií na tento úsek. Dobře mířené kartáče způsobovaly císařské jízdě značné ztráty. Než jízda konečně dorazila na ohrožený úsek, byla francouzská pěchota opět zformována do bojové linie mezi redutami a i francouzské jízdě se podařilo shromáždit se do třetího sledu za pěchotou.
Ale ani tento pro císařské nepříznivý vývoj by nebyl býval rozhodný pro konečný výsledek bitvy. Zároveň ale byly opakované útoky Dumouriezových jednotek na Jemappes korunovány úspěchem. Zmocnily se šancí a vršků před obcí dosud sveřepě bráněných císařskými granátníky. Na jejich čele se obzvlášť vyznamenal teprve 21-letý arcivévoda Karel (adoptivní syn vévody Alberta sasko-těšínského).
Dumouriezův útok byl podpořen jednou kolonou, která obešla Jemappes po pravém břehu říčky Haine a vpadla obráncům obce do zad. Tato kolona se objevila v zádech obránců zcela neočekávaně. Postavení císařských bylo vybráno právě proto, že se přechod říčky Haine zdál nemožný. Všechny mosty byly včas strženy, prámy a loďky v okolí zničeny. Kde se Francouzům podařilo opatřit několik prámů a potřebné dřevo na postavení můstku se dodatečně nikdy nepodařilo věrohodně zjistit. Z čista – jasna se tedy objevily v postranních ulicích Jemappes tři bataliony vedené plukovníkem Rosiéres v místech, kde je nikdo neočekával! Dvě kompanie granátníků se jim vrhly v ústrety a zarazily na krátký čas jejich další postup. Tím získaly obránci čas na spořádaný ústup směrem na Mons. Jedna kolona pravého křídla včetně dělostřelectva táhla po hlavní cestě skrz Jemappes, přes Trouille, druhá užila cesty vedoucí z Bertaimont do Mons.
Mezitím zastavili Francouzi další útoky na levé křídlo. D’Harville zameškal obsadit včas vršek Mont Panisel (Schells píše „Palizel“) a vršky u Nimy a tím odříznout císařským ústupové cesty. Polní zbrojmistr Beaulieu proto klidně počkal na ústup pravého křídla a centra. Stáhnul pak přední jednotky stojící před Ciply a na Mont Panisel a dal se se svými jednotkami též na ústup, aniž by mu v tom Francouzi bránili.
Císařští se stáhli přes pontonový most přes říčku Haine u Nimy a rozložili se posléze v bivaku mezi Nimy a Maisières. Lehké jednotky byly umístěny v okolí Ghlin, Obourg a St. Denis. Oddělená jednotka, která stála u Birche se přemístila do Haine-St. Pierre, druhá od Charleroi pak na Nivelles, obě s úkolem chránit ústupovou silnici na Brussel.
Večer nechal Dumouriez vyzvat velitele pevnosti Mons ke kapitulaci. Po dohodě s vévodou Albertem pak císařští vyklidili příští den Mons, posádka se sloučila s divizí stojící na vršku S. Lazare. 7.11. pak tyto jednotky dorazily k hlavním silám které se daly do pohybu ve směru na Soignies. Francouzi obsadili Mons, aniž by císařské dále pronásledovali.
Můžeme se ptát, proč vévoda Albert sasko-těšínský vzhledem k velké číselné převaze nepřítele vůbec bitvu přijal.
Postavení za říčkou Haine bylo ještě nevhodnější a neskýtalo jistotu, že by je bylo možné uhájit. Kdyby byly bývaly všechny sbory soustředěny za Brusselem, byl by nepřítel získal bez boje velké části země, dále by býval měl možnost pouhým manévrováním 100.000 mužů silné armády obsadit i zbytek.
Proti tomuto velmi nevýhodnému výhledu byla bitva – i když byl její výsledek velmi nejistý – na každý pád lepší řešení nehledě na to že útok na postavení u pevnosti Mons musel Francouzům způsobit značné ztráty (což se i stalo). Dalo se dokonce počítat s vítězstvím vlastních jednotek, které nebyly zvyklé pohlížet na množství nepřátel a které při mnohých příležitostech prokázaly svojí statečnost a vytrvalost. Ústup aniž by byla svedena bitva, by byl kromě toho velmi nepříznivě ovlivnil morálku vojáků.
Následkem velké číselné převahy nebyli císařští nakonec s to zabránit obchvatu. K dovršení všeho došlo ještě k zcela neočekávanému přechodu říčky Haine třemi shora uvedenými bataliony vedených Rosiérem. Sílu a počet nepřátelského dělostřelectva vévoda Albert zřejmě podcenil.
Francouzská revoluční armáda zde poprvé užila – později Napoleonem tak oceňovanou – „Ordre mixte“.
Vliv výsledku bitvy u Jemappes byl pro morálku obou stran značný. Kanonáda u Valmy dodala Francouzům sebedůvěru. Vítězství u Jemappes pak další elán.
14. listopadu vstoupily Dumouriezovy jednotky do Brusselu, které císařští předtím bez boje vyklidili. Dumouriez vyslal avantgardu o 6.000 mužů k Mechelen. Tamní slabá posádka kapitulovala 18. listopadu.
Maršál vévoda Albert sasko-těšínský vyklidil celé Nizozemí. Jeho zdravotní stav se strádáním posledních týdnů natolik zhoršil, že 15. listopadu 1792 předal vrchní velení polnímu zbrojmistrovi Clerfaytovi.
Ordre de Bataille
Císařští
Vrchní velitel: Prinz Albert Casimir v. Sachsen - Teschen, FM
|
Pravé křídlo FML Lilien |
|
Grün Laudon - Freikorps O’Donell Freikorps |
7 Komp. |
|
|
brigáda arcivévoda Karel |
Gren. Bat. Morzin |
1 Bat. |
|
|
|
Gren. Bat. Barthodeiszky |
1 Bat. |
|
|
brigáda plk. K. V. Kaim |
IR Bender |
2 Bat. |
|
|
|
HR Blankenstein |
3 Eskad. |
|
Centrum FZM Clerfayt |
brigáda GM Mikoviny |
Gren. Bat. Leeuven Gren. Bat. Pückler |
1 Bat. 1 Bat. |
|
|
|
IR Würzburg |
1 Bat. |
|
|
|
DR Sachsen.- Coburg |
4 Eskad. |
|
Levé křídlo FML Beaulieu |
brigáda GM Jordis |
IR Hohenlohe IR Stuart |
1 Bat. 2 Bat. |
|
|
|
Slavonisch - serbisch. Freikorps Mihailovich |
5 Komp. |
|
|
|
HR Blankenstein |
1 Eskad. |
|
Jezdecká záloha GM Lamberg |
|
DR Sachsen - Coburg Chevauxlegers R. Latour |
4 Eskad. 2 Eskad. |
|
Pěchota v záloze |
|
IR Hohenlohe |
1 Bat. |
|
|
|
IR Matheson |
4 Komp. |
|
|
|
Tyrolští ostrostřelci |
5 Komp. |
Celkem: 11.628 mužů pěchoty, 2.168 jízdy, 14 x 12 Pd., 36 x 6 a 3 Pd. děl, a 6 x 7 Pd. houfnic
Francouzi
Vrchní velitel: Generál Charles Francois Dumouriez
(Použité zkratky: Cie = kompanie, Li Reg. = řadový pluk, GdN = Garde Nationale, Bat. = batalion)
|
Pravé křídlo-Avantgarda GL Beurnonville, MdC Dampierre |
|
Cie des Quatre Nations Cie des Cambrelots 1. Cie franche 3. Cie franche Légion Belgique 19. Li.Reg Granátníci 10. + 14. myslivci GdN Paris 1., 2, a 6.husaři 3. jízdní myslivci 6. jízdní myslivci 12. jízdní myslivci |
1 Komp. 1 Komp. 1 komp. 1 Komp. 1 Bat. 1 Bat. 1 + 6 Bat 2 Bat. 1 + 2 Bat 9 Esk. 3 Esk. 3 Esk. 2 Esk. |
|
Flanqueurs vlevo Gen. Miaczynski |
|
99. Li.Reg 5. myslivci 5. u. 13. dragouni |
1 Bat 1 Bat. 4 Esk. |
|
Flanqueurs vpravo Gen. Stengel |
|
11. myslivci GdN Ardennes Cie des Clémendos 3.+ 7.dragouni 3 houfnice |
3 Bat. 1 Komp. 2 Esk. |
|
Levé křídlo Gen. Ferrand |
První sled: 1. brigáda brig. gen. Drouet
2. brigáda brig. gen. Desforest
3.brigáda gen. Ferrand
5. brigáda
7. brigáda
4 brigáda gen. Ihler
6. brigáda
8. brigáda |
17. Fédérés GdN Seine-Inférieure de Charente GdN Aisne 1.Li.Reg GdN de Ste Marguerite GdN Vendée de la Meurthe Deux-Sèvres GdN Gravilliers 29. Li. Reg Cotes-du-Nord GdN Lombards 34 Li. Reg GdN Marne GdN l’Yonne Cote-d’Or de la Vienne GdN d’Eure-et- Loir 49. Li.Reg. 9. Fédérés GdN Marne 71. Li.Reg. GdN St. Denis |
1 Bat. 5 Bat. 1 Bat. 1 Bat 1 Bat. 1 Bat. 1 Bat 1 Bat. 1 Bat. 1 Bat. 2 Bat. 1 Bat. 1 Bat. 2 Bat. 2 Bat. 3 Bat 1 Bat. 2 Bat.. 1 Bat. 1 Bat. 1 Bat. 3 Bat. 1 Bat. 1 Bat. |
|
|
Druhý sled: 9. brigáda Gen. Blottefière 11 brigáda
13. brigáda
15. brigáda
10. brigáda Gen. Stettenhoffen 12. brigáda
14. brigáda
16. brigade
|
GdN Républicaine 83. Li. Reg. GdN Meurthe 78. Li.Reg GdN Meuse GdN Marne Mayenne-et-Loire l’Eure GdN Seine-et-Oise 98. Li.Reg GdN Seine-Infèrieure GdN Butte des Moulins 72. Li.Reg. GdN Pas-de-Calais 94. Li.Reg. GdN Paris GdN Nièvre l’Allier Seine-et-Marne GdN Seine-et-Oise 104 Li.Reg. GdN Grenadiers de Paris |
1 Bat. 2 Bat. 5 Bat. 2 Bat. 4 Bat. 1 Bat. 1 Bat 2 Bat. 1 Bat.. 1 Bat. 1 Bat. 1 Bat. 2 Bat. 1 Bat. 1 Bat. 9 Bat. 1 Bat. 1 Bat. 1 Bat. 3 Bat. 2 Bat. 1 Bat. |
|
Záloha |
gen. de Flers |
Gendamerie Nat. granátníci |
2 Esk. ? Bat. |
Celkem: 40.000 mužů pěchoty, 3.000 jezdců, 100 děl, z toho 6 x 16 Pd, 18 x 6 Pd. a několik těžkých houfnic.
Poznámka: OdB uvádí Digby Smith. Přejal ji od historika Chuqueta, píše ale sám že asi není kompletní a nesouhlasí s rakouskými a francouzskými díly generálních štábů. Skutečně chybí údaje o jednotkách v centru vedené vévodou z Chartres, též Rosiérovy jednotky na vnějším levém křídle Francouzů nejsou uvedeny.
Ztráty v bitvě: (pramen: Digby Smith, stejná čísla však uvádí i J. B. Schells)
Císařští: 305 mrtvých, 513 raněných a nezvěstných, 423 zajatých, 5 děl.
Francouzi: přibližně 650 mrtvých (mezi nimi brig. gen. Drouet) 1.300 raněných. Brissot, když obžaloval Dumourieze před Konventem uvedl francouzské ztráty na celkem 10.000 mužů. Jiné franc. prameny udávají dokonce 15.000
Nakonec ještě krátké životopisy tří hlavních aktérů této pamětihodné bitvy.
Charles Francoise du Perrier Dumouriez.
Narodil se 25.1.1739 v Cambrai, jeho otec byl válečným komisařem. Charles bojoval jako volontér v řadách francouzské jízdy již v Sedmileté válce, byl několikrát raněn a v roce 1760 byl zajat. Později bojoval na Korsice. Stal se pak tajným agentem ministra války Choiseulse který ho pověřil několika misemi v Madridu, Polsku a Švédsku. Ve spojení s pádem ministra Choiseulse byl nakrátko vězněn v pařížské Bastille.
Po vypuknutí francouzské revoluce se přidal k Jakobínům, později přešel k Girondistům. V letech 1775-1789 byl velitelem Národní gardy v Cherbourg. 1788 byl povýšen na generálmajora. Lafayette jej jmenoval 15.3.1792 ministrem zahraničí. Tuto funkci však vykonával pouze do června téhož roku, kdy převzal velení Severní armády.
Po počátečních úspěších u Valmy a Jemappes si znepřátelil pařížský Konvent, jehož komisaři vnášeli zmatky do jeho armády. 18.3.1793 byl Dumouriez poražen v bitvě u Neerwinden.
Na to zosnoval plán jak skoncovat s jakobínskou anarchií a založit konstituční monarchii. Za pomoci císařský generálů Bedřicha Josiase prince Sachsen-Coburg-Saalfeld a Karla svob. pána Mack von Leiberich začal jednat o příměří (Mack vedl jednání za císařskou stranu ve francouzském hlavním stanu v Ath 25.3.1793). Zástupce konventu, kteří tomu chtěli zabránit nechal zatknout a vydal je 2.4. císařským. Když mu hrozilo zatčení jednotkami generála Davouta, prchl Dumouriez k císařským.
V táboře spojenců se mu však vedoucí činitelé vyhýbali. Až v r. 1800 obdržel azyl a malou rentu v Anglii. Za bojů anglické armády proti Napoleonovým jednotkám ve Španělsku se odebral do Španělska, organizoval tam partyzánskou válku a podporoval tím bojové akce anglického maršála Wellesleyho.
Charles Dumouriez zemřel v exilu 14.3.1823 v Henley-on-Thames (podle jiných pramenů v Turville Park nedaleko Londýna).
Jeho sluha Baptiste Renard, který se u Jemappes tak proslavil, byl po bitvě Konventem vyzbrojen na státní útraty a povýšen na kapitána. Přešel pak s Dumouriezem k císařským, žil až do r. 1800 ve velmi nuzných poměrech načež se vrátil do Francie do městečka Brestot (Orne). Naprosto bez příjmů bral jakoukoliv práci, která mu byla nabídnuta. 10.5.1827 bylo jeho tělo nalezeno v řece Risle.
Albrecht Casimir vévoda Sachsen-Teschen, pol. maršál
Tento mimořádně nadaný, inteligentní šlechtic se značným smyslem pro umění byl synem saského a polského krále Augusta III. a Marie Josefy, arcivévodkyně rakouské. Narodil se 11. července 1738 na zámku Morizburg u Drážďan.
Již jako mladík přišel na vídeňský dvůr, vstoupil do císařské armády, se kterou se zúčastnil Sedmileté války. Bylo mu teprve 22 let, když získal 1761 hodnost polního podmaršála (FML).
8. dubna 1766 se na zámku Schlosshof v Rakousku oženil s arcivévodkyní Kristýnou Marií, nejoblíbenější dcerou Marie Terezie. Jako svatební dar obdržel vévodství Těšínské ve Slezsku a užíval od té doby na rozlišení od ostatních větví saského rodu jméno „Sachsen-Teschen“.
Novomanželé přesídlili krátce po svatbě do Uher, kde byl vévoda Albrecht jmenován místodržícím. Tuto funkci vykonával celých deset let. Byl v Uhrách velmi oblíben, zasloužil se o vysušení močálů v komitátu Baranya. Hlavní odvodňovací kanál nesl jméno Albrecht-Cerositza.
Po vypuknutí války o Bavorské dědictví byl opět povolán do pole. V hodnosti polního maršála (FM) velel jednotkám umístěným na Moravě. S nimi postoupil v červnu r. 1778 do Čech. K vážnější bitvě nedošlo (celé tažení je dodnes známo pod jménem „Bramborová válka“). Během zimy se vévoda zdržoval ve Vídni. 22. února 1779 pak byl v Těšíně podepsán mír. V roce 1781 byl pak vévoda jmenován královským místodržícím v rakouském Nizozemí, kam se rodina odebrala. Po nástupu Josefa II na trůn se podmínky v Nizozemí drasticky změnily. Josef II. se snažil vládu centralizovat ve Vídni, pravomoc místodržícího byla omezena na pouhé reprezentační úkoly. Vévoda Albrecht tyto změny těžce nesl, narazily i na rozhodný odpor domácí šlechty a v Nizozemí značně silného měšťanstva. Neshody vyvrcholily povstáním, které v Nizozemí vypuklo v r. 1787.
Vévoda Albrecht s rodinou – ač bez viny – musel uprchnout do Vídně, kde byl přijat velmi chladně. Teprve v r. 1792, po vypuknutí Francouzské revoluce byl vévoda opět povolán do zbraně a bylo mu svěřeno velení nad armádním sborem operujícím v Nizozemí. Jeho činnost v tomto tažení je popsána výše.
V roce 1794 byla zřízena funkce Říšského polního maršála, kterým byl jmenován vévoda Albrecht. Byla to velmi nevděčná funkce. Neshody mezi říšskými knížaty znemožňovaly vévodovi Albrechtovi jakoukoliv rozumnou činnost. Hlavně obstrukce pruských zástupců mu ztěžovaly život. Ačkoliv hrozil opět vpád francouzských armád na říšské území, neshodli se zástupci říšských knížat na společném postupu. Francouzi mezitím obsadili 2.11.1794 pevnost Rheinfels a 24.12. pak šance u Mannheimu. Stálé obstrukce jednotlivých knížat a nedostatečná podpora stran vídeňského dvora i samotného císaře znechutily vévodu natolik, že se odebral počátkem zimy do Vídně, kde složil veškeré vojenské funkce. Do armády se již nikdy nevrátil.
Usadil se pak ve Vídni kde žil v ústraní se svou milovanou manželkou. Ta zemřela 24. června 1798 ve věku 56 let. Podle vévodových vlastních slov její smrtí skončil i jeho život, od nějž již nic neočekával. Deník, který si celý život vedl, tímto dnem končí. Pro ni nechal věhlasným architektem Canovou postavit překrásné mauzoleum v Augustiniánském kostele, nacházejícím se hned vedle vídeňského Hofburgu.
Jak již uvedeno, byl vévoda velkým milovníkem umění. Jeho sbírky jsou dnes soustředěny ve vídeňské ALBERTINĚ. Vídeň mu vděčí i za vodovod položený do některých vídeňských čtvrtí (v provozu dodnes).
Vévoda byl rytířem řádu Zlatého rouna a od r. 1768 až do své smrti majitelem kyrysnického pluku č. 3.
Vévoda přežil svoji manželku o 24 let a zemřel ve Vídni 12 února 1822 ve věku 84 let. Manželství zůstalo bezdětné. Po smrti císaře Leopolda II. a jeho manželky (oba zemřeli v r. 1792) však adoptovali sirotu Karla Ludvíka (1771 – 1847) který se později v Napoleonských válkách proslavil jako jeden z nejschopnějších vojevůdců a organizátorů armády pocházejících z Habsburského rodu.
Francois Sébastien Charles Joseph de Croix hrabě Clerfayt a z Carbonne
Byl jedním ze dvou význačných c. k. vojevůdců Koaličních válek, kteří pocházeli z rakouského Nizozemí. Narodil se 14. října 1733 na zámku Bruille ve vévodství Hennegau (dnes v Belgii). Do c. k. armády vstoupil ve věku 20 let. V Sedmileté válce se několikrát osvědčil, tak v bitvě u Prahy 6.5.1757, u Hochkirch 14.10.1758 a u Legnice 15.8.1760. Krátce před podepsáním mírové smlouvy v Hubertusburgu byl povýšen na plukovníka, na konci války o Bavorské dědictví byl již generálmajorem.
Když v r. 1775 zemřel majitel valonského pěšího pluku č. 9 polní maršál Don Francesco de Gutierez, Marchese Los Rios, byl hrabě Clerfayt jmenován jeho následníkem. Zůstal majitelem tohoto pluku až do své smrti.
Když v r. 1787 vypukly nepokoje v jeho domovině, dostal se osobně do velmi svízelné situace. Přední belgičtí politikové se jej snažili několikrát přemluvit a nabízeli mu funkci velitele celé belgické domobrany. Apelovali na jeho národní cítění (původem by Valon) avšak marně. Clerfayt zůstal věrný svému císaři.
Ve válce proti Osmanské říši v letech 1787 – 1792 velel císařským jednotkám v Banátu již v hodnosti polního podmaršála (FML). Později velel sboru, se kterým bojoval u Mehadie, 27.7.1788 pak slavil vítězství u Calafatu. Na základě těchto úspěchů byl 10.11.1788 povýšen na polního zbrojmistra (FZM). Za jeho přispění při dobytí Bělehradu mu byl udělen 9.10.1789 komandérský kříž řádu Marie Terezie, v 23. promoci 19.12.1790 pak velkokříž téhož řádu.
Po vypuknutí První koaliční války proti Francii byl pověřen velením nad samostatným sborem, jenž byl vyslán na pomoc Prusům operujícím v Lucembursku. Jeho činnost na tamních bojištích je popsána výše.
Před novým polním tažením r. 1793 se všeobecně počítalo s tím, že vrchní velení nad c. k. armádou operující proti Francouzům bude svěřeno právě jemu. Vrchním velitelem však byl jmenován Friedrich Josias princ Sachsen-Coburg. Clerfayt se stal pouze velitelem 2. sledu. V bojích u Neerwinden (18.3.1793), Le Quesnoy (28.8.- 13.9.1793), konečně u Wattignies v říjnu téhož roku prokázal opět svoje kvality jako velitel větších armádních celků.
Po porážce císařských u Fleurus se princ Sachsen-Coburg vzdal funkce velitele armády. Na jeho místo byl jmenován hrabě Clerfayt kterému se podařilo se zle pocuchanou armádou bez dalších ztrát ustoupit přes Rýn ke Kolínu.
22.4.1795 byl jmenován polním maršálem (FM), stal se rytířem řádu Zlatého rouna a bylo mu svěřeno velení nad hlavní císařskou armádou a armádou říšských knížectví. Během polního tažení v r. 1795 dosáhl největších úspěchů.
Koncem roku uzavřel s Francouzi příměří, jelikož jeho armáda nebyla na zimní tažení patřičně vyzbrojena. Závistivci ve vídeňských vládních kruzích, v jejich čele ministr zahraničí baron Thugut, toho využili a začali proti němu intrikovat. Když jej ještě očernil jeho protivník, generál jízdy Dagobert Wurmser, byl Clerfayt zbaven vrchního velení armády.
Stal se pak členem Dvorské vojenské rady, do dalších rozhodnutí však již nezasahoval. Zemřel 28. července r. 1798 ve Vídni, kde mu byl posmrtně postaven pomník.
Francois hrabě Clerfayt byl nejen vynikající vojevůdce ale i mimořádný člověk. Vojáci jej s úctou nazývali „otcem“. Nikdy se neoženil, všechny nabídky odmítal se slovy: „Nemám již dost velkou rodinu? Moji vojáci - nejsou oni všichni mými dětmi?“
Staral se osobně o dobré zaopatření raněných. Nosil obvykle jednoduchou uniformu, pouze před bitvou si oblékal parádní uniformu se všemi vyznamenáními a řády. „Den bitvy“ prohlašoval „je válečníkův svátek!“
Prameny:
Chuquet Arthur, Jemappes et la conquete de la Belgique, Paris
Smith Digby, Napoleonic Wars - Data Book 1792 - 1815, PA/USA 1998
Chandler David, Dictionary of the Napoleonic Wars, Ware/Hertfordshire /UK 1999
J. B. Schels, Neue militärische Zeitschrift, Vídeň 1812 (S. 50 až 69)
Pizzighelli Cajetan, Geschichte des Husarenregiments Nr. 6, Rzeszów, 1897
Musée royal de l’Armée et d’Histoire militaire, Brüssel (plán + legenda)
C. v. Wurzbach Biographisches Lexikon des Kaiserthum Österreich
Poznámka autora: A. Chuquet cituje v kapitole „Jemappes et la conquete de la Belgique“ své knihy Guerres de la Revolution sv. IV článek Johanna Baptista Schells v ÖmZ roč. 1811, str. 269 - 336. Moje rešerše ve Vojenském archivu ve Vídni ukázaly, že tento údaj je chybný. Schellsův příspěvek vyšel v ročníku 1812 pod titulkem: Des Herzogs Albert von Sachsen-Teschen Königliche Hoheit Vertheidigung der Niederlande im Jahre 1792.
Doporučené odkazy:
Ondřej Král: Jemappes - bojiště, který by žádný současník nepoznal, 15.05.2015
- napoleon-knihy.blogspot.cz
Jiří Kovařík: Francie proti Evropě Michala Šťovíčka, 15.01.2017
- napoleon-knihy.blogspot.cz