Bitva u Magenty - z vypravování strýce, který sloužil u „Kaiser“
Josef Novák
I.
Otec můj pocházel ze statku, „gruntu“, jak se říkalo, a měl dva starší bratry, kteří byli oba vojáky. Staršímu říkali Jan a mladšímu po přívozsku Francek. Byli od sebe o rok starší, a oba byli po sobě odvedeni do Opavy ku „Kaiser“ (* Kaiser Regiment čís. 1. Tehdy jmenovali pluky dle majitele, kdežto dnes se jmenujeme dle čísla. Sloužím u 1. nebo u 100.) V těch dobách ještě jezdili rekruti z Ostravy a okolí k odvodu až do Hranic. Jan nastoupil vojenskou službu v Opavě a po výcviku byl poslán s transportem ku své setnině do Itálie, do Milana (Majlond). Náležela až do roku 1866 severní Italie k Rakousku a půda její zmrvena krví a masem tisíců našich krajanů, jak ze Slezska, tak z Moravy a Čech. Dokud žil „Otec Radecký“, vodíval je k vítězství, po jeho smrti děl se však opak. Strýc Francek narukoval do Opavy rok po Janovi. Jednou jej tam navštívila matka. Kromě chleba, másla a buchet dala mu i 11 zl. stříbra, jak mi hochu kdysi jako má stařenka vyprávěla. Za těch dob asi hodně peněz. Sotva se matka se synem rozloučila, dal si jej zavolati důstojník, který jako dnešní důstojníci již i tehdy potřeboval peněz, a ptal se ho, nechtěl-li by jíti na úrláb. Tehdy se sloužilo ještě dvanáct let. To se rozumí, že řekl, že by chtěl. A má-li peněz, tázal se ho. Že má 11 zl., pravil mu. Tak dej mi je sem (tehdy se vojínům ještě tykalo). Strýc mu peníze dal, ten mu vystavil „Urlaubschein“ (tehdy to nebylo ještě asi tak přísné jako dnešního dne) a strýc putoval vesele po císařské přes Hrabyň k Přívozu.
Neminulo ani půl léta a strýc povolán opět do Opavy k regimentu. Po krátkém výcviku byli naši hoši opět posláni do Italie (on říkával Netalia), neboť se chystalo opět k válce. Cestu konali částečně pěšky a potřebovali do Milána s různými „rastaky“ asi dva měsíce.
I rozzuřila se litice války. Bratři sloužící u jednoho pluku, avšak u různých setnin, tu a tam po kasárnách rozložených se jen občas vidívali. Králi sardinskému přišli na pomoc Francouzi s Napoleonem III. a Mac Mahonem v čele. K bitvě došlo u městečka Magenty (Madženta) dne 4. června 1859. Vojska rakouského bylo 62 000 mužů, kdežto spojenci měli pouze 48 000 mužů (** Data bitvy této jsou opsána z Ottova Nauč. Slovníku). Spojenci Napoleona podnikli na Rakušany tři útoky, byli však našimi hrdiny vždy odraženi.
K večeru podnikli Rakušané útok na město, vnikli dovnitř, i vyvinul se krvavý pouliční boj, v němž s neobyčejnou vytrvalostí bojováno. K 8. hod. večerní (bojováno od šerého rána) však přinuceni Rakušané k ústupu a Francouzové opanovali pole. Francouzové ztratili ten den v celku 4 500 mužů, kdežto Rakušané 10 200 mužů. Za tři týdny na to 21. června bojováno u Solferina, kdež naši opět poraženi se ztrátou 22 000 mužů. Uzavřen mír a Lombardie postoupena Italii a starší naši „Kaiseráci“ vraceli se do drahé vlasti. Strýc Jan se po bitvě u Magenty již s bratrem svým neshledal. Jistý vojín od bratrovy setniny mu sice vyprávěl, že jak před Francouzi ustupovali, viděl Francka seděti na zemi s krvavou nohou, kterou si obvazoval, to bylo všecko. Co se s ním dále stalo, nemohl nikdo říci. Když byli „Kaiseráci“ z Opavy propuštěni domů, přišel k rodičům i strýc Jan. Po uvítání s rodiči byla první matčina otázka: „A kde je Francek?“ Strýc Jan vyprávěl o něm, co mu kamarád zvěstoval.
Smutno bylo tehdy asi u staříků. Stařenka prý kde stála, tam oplakávala milého syna. Za nedlouho přišel z Opavy na obec od pluku přípis, že „Franc Novák“ od bitvy u Magenty je nezvěstný. Tu dostoupilo matčino hoře míry nejvyšší a u vědomí, že syn nežije, modlívala se slzíc za něho.
Přešly měsíce od návratu Janova z Italie. Ten již pilně si hleděl hospodářství, neboť statek jako nejstaršímu měl připadnouti jemu. Bylo to jednou k večeru. Služka přicházela z chléva a oznamovala hospodyni, že přichází jakýsi vandrovní s pinklem na hůlce. Že bude chtíti jistě nocleh a že má na sobě vojenské šaty. Stařenka se podívá oknem a překvapením div neklesla. Přes zarostlou, opálenou tvář, poznala na prvý pohled svého, za mrtvého pokládaného syna Francka. Vyběhla mu vstříc a v rozechvění s očima zakalenýma slzami objala syna a nebyla v prvém okamžiku schopna slova ze sebe vypraviti.
II.
Občas nás strýc Francek navštěvoval a nebo my k staříkům docházeli. Měl jsem tehdy deset let. Zvědavost mne tak pudila, že jsem mnohdy strýce požádal, aby nám vyprávěl o té vojně v té „Netalii“. Kolikrát se rozhovořil a podávám jeho vypravování věrně, jak mi v paměti utkvělo.
„Víš, synku, my jsme leželi v Majlontě. Tu se proneslo, že Sardin a Francouz se spojili a táhnou na nás. A tu jsme jim šli naproti. Sešli jsme se u Magenty. Nastal boj, kdo to neviděl, ten neuvěří. A my „Kaiseráci“ jeden z nejudatnějších regimentů. Francouzi se Sardiny na nás šturmovali, ale my je vždycky odrazili. Utekli se do Magenty a my v patách za nimi; oni před námi ustupovali. V ulicích nastal boj s obyvateli. Šli jsme jeden za druhým těsně vedle domů; ti na pravé straně ulice mířili kvéry do oken na straně levé a my opět naopak. Kdo se ukázal u okna, byl zastřelen. U okna se jich sice málo ukázalo, za to však lítalo z oken náčiní, cihly a různé jiné věci na naše hlavy. Tu a tam zabouchla rána se střechy a svištivá koule uhasila navždy život některému z našich kamarádů. Ba i dělová koule se mnohdy prostředkem ulice mihla a běda ubožáku, kterého zasáhla.
Nepřítel byl námi z města vytlačen a pronásledován. Avšak v otevřeném poli obdrželi Francouzové posilu; zálohy jejich přišly včas a naši bez záloh museli ustupovati.“
„Právě nabíjím,“ vypravoval strýc, „když mne cosi na noze zahřálo, jakoby mne teplou vodou polil. Pohlédnu na nohu a po nohavici řine se mi krev. Koule mi proletěla stehnem a na štěstí nezranila kost. Ránu z kvéru jsem ještě vypálil a na to jsem usedl. Bodáky z části sňaty a bojováno pažbou; v tehdejších dobách rozhodovala v Italii v boji ještě rakouská „kolb“!
Sedím a svlékám nohavice, utrhnu kus košile a obvazuji ránu, bych zastavil krev z ní se řinoucí. V tom druhá rána. Zasvištěla koule a prorazila mi levou paži zrovna pod ramenem. A opět šťastně proletěla pouze masem, kost nebyla roztříštěna. Ztrátou krve seslábl jsem tak, že jsem se položil. Naši ustupovali. Prosil jsem prchající, by mne vzali ssebou. Avšak nikdo se mne neujal; byloť takovými prosícími celé bojiště pokryto a každý prchající staral se sám o svůj život. Nářek raněných byl srdcervoucí. Ten žádal trochu vody, onen kousek chleba a jiný kousek hadry na obvaz. Nikdo z prchajících se však nesmiloval.
Nebyloť času. Smrtonosné koule prchající porážely a raněné dobíjely. Blížilo se již k večeru; střelba zanikla, naši ustoupili a vítězové italští a francouzští opanovali bojiště. Sbírali raněné a odnášeli je na obvaziště. Ke mně přišli dva italští vojíni, ukazovali na naši ustupující armádu a volali na mne posměšně: „Avanti! Avanti!“ (Jako vpřed za našimi!) Vzepjal jsem ruce a prosebně volal: „Pardon! Pardon!“ (Smilování!) Vojíni sňali s pušek bodáky, položili pušky na zem vedle sebe, zdvihli mne na ně a donesli k obvazišti.
Tam bylo hrozné divadlo. Na sta, ba na tisíce leželo po zemi. Jedni plakali, jiní kleli a umírající jen tiše sténali. Vojenští lékaři pouze v kalhotách a košilích s vyhrnutými rukávy, celí lidskou krví potřísnění „pracovali“. Vojíni sboru zdravotního při této krvavé práci pomáhali. Přidržovali vojíny, když jim řezali nohu nebo ruku. Málo který z těchto „ořezaných“ vyvázl. Upadli do mdloby, z níž se více neprobudili. Na mne ubožáka ani nedošlo. Teprve druhého dne mi donesl jakýsi vojín kousek „šarpie“ a obvazek, pohodil mi ji jako hodíme psu kost nebo kousek suchého chleba a šel dále za prací.
Když jsem se trochu pozdravil, byli jsme lehce ranění odvezeni k moři, naloděni a vezení po moři do námořní francouzské pevnosti „Cette“ (Set) na hranicích francouzsko španělských. (Záliv lyonský).
Tam nás raněné již lépe ošetřovali. Jednoho dne přišel rozkaz, že pojedeme domů. Radost naši nepochopí žádný. Kdo mohl jen o holi se postavit, oblékal se, by mohl do drahé vlasti. Vezli nás opět po moři do jakéhosi francouzského města (snad Marsilie) a pak po dráze přes Lion do Bavor a do Vídně. Jak jsme se měli tehdy v Bavorách tak (zbytek stránky chybí z důvodu špatné kopie) na krmášu. (Bylo to nedlouho po svatbě císařovny naší Alžběty, bavorské princezny). Bavoři viděli v našich vojínech jakési bratry. Na nádražích, kde byla delší zástavka, byly nabité stoly a lavice a jest, pít a kouřit nám pohostinní Bavoři snesli víc, jak jsme chtěli. Kde jsme jen na krátkou dobu zastavili, přišly k vlaku celé zástupy a poděkovaly nás vším možným. No, jak pravím, opakoval strýc Francek často, tak jako v „Bavorsku“ jsem se ještě jaktěživ neměl a mět nebudu.“
Ubožák měl pravdu. Osud nepřirozené smrti ho neminul. V boji smrti unikl, avšak ta si na něho počkala doma. Šel jako vysloužený vojín k dráze v Přívoze. Dostal se za průvodce vlaku. Jednou za tuhého mrazu, když vystupoval v kožichu na brzdu, vlak potrhl, nohy mu ujely, a on padl pod vůz a vůz mu přejel přes prsa. Nevyzpytatelný jest osud lidský.
III.
Co vyprávěl strýc Jan, který sloužil u „Kaiser“ v Netalii
Strýc Jan když přišel z vojny, po nějakém čase převzal grunt a staříci moji šli do výměnku. Přežil asi o dvacet let mladšího nešťastného bratra Francka. K nám chodíval často a moje a bratrova obyčejná vycházka byla „do gruntu“. Měl hocha Francka v mém stáří a s tím jsme trávili, když nebylo školy, celé dny v pokoji nebo ve velké zahradě vysázené ovocnými stromy.
V zimě v neděli odpoledne byl strýc Jan u nás pravidelným hostem. Přicházel za soumraku a odcházel až k večeru. Otec mne poslal pro pivo a tu vyprávěli s obou stran různé historky. Matka má, která pocházela z Hané, vyprávěla obyčejně o úrodnosti této žírné krajiny, o drábech za dob roboty, kdy musel ještě selský lid na panském zdarma pracovati. Mnohdy pozdě večer, když již spali, přišel dráb, zabouřil pěstí na okno a oznamoval, na které pole se zejtra pojede a co se tam bude dělati. Vyprávěla, jak lidi lískovkou k pilnosti pobádal a vzepřel-li se mu kdo, jak jej do šatlavy zavřel a tam zbil. Když rolník drábovi „nemazal“, tak mu v zimě když z leza vozili dříví, nejtěžší klády přikázal, tak že si rolník musel pár koní půjčiti a dvěma páry kládu vézti.
Otec jsa zámečníkem vyprávěl obyčejně, jak jako zámečnický tovaryš pěšky s „felaisnem“ (tlumokem) na zádech vandroval. Jak pracoval za stravu takřka o hladě ve Šternberku půl roku, jen by se německy naučil, jak přišel až do Litoměřic v Čechách, kde viděl študenty, co na kněze študovali (bohoslovce) v klerice a červeným pasem opásané. Jak byl ve Velkém Varadinu v Uhrách, kde se v čardě (hospodě) na pustě loupežníci zdržovali, kde Maďaři jedli slaninu, k níž přikusovali struky papriky, pili víno a celé večery při cikánské hudbě tančili čardáš.
Strýc vyprávěl obyčejně o „Netalii“. Já naslouchal pozorně a vnímal hltavě každou historku. A jako všichni staří vojáci, když jim scházelo pravdy si zalhali, tak to dělal i strýc.
V Ankoně. Ankona leží na břehu moře Jaderského. Tam „ležela“ nějaký čas i setnina našich „Kaiseráků“, u níž strýc sloužil. „A nebyl jste strýčku v Římě?“ ptám se ho jednou zvědavě. „Nebyl, mohl jsem tam býti, měli jsme tam od nás jen kousek. Když bylo pěkně a zvony v Římě zvonily, tak jsme je dobře slyšeli. Vyšli-li jsme na kopeček, tak jsme viděli věže římských kostelů. Ale tam jsme nesměli, proto že ti Taliáni, kde mohli našeho vojáka o samotě dopadnout, tak ho probodli. Na procházku u nás jsme směli nejméně po pěti vycházeti a to s nabitými flintami. A co teprv do Říma, tam by nás byli Sardini, i kdy nás sto bylo, utloukli.“ To je pravda, jen tu vzdálenost Říma si popletl. Z Ankony do Říma je asi tak daleko, jako z Ostravy do Vídně.
Jak chytali velryby. „A velryby jste tam viděl strýčku?“ ptám se opět kdysi zvědavě. Chodil jsem již do páté třídy a jsem si představoval, že v každém moři je velryb, jako u nás ve strouze bělic (plotic). „No a kolik,“ povídal. „V neděli, když jsme měli prázdno, tu jsme se obyčejně dívali z břehu na rybáře, jak je chytají. Na „šifě“ vyjeli kus od břehu. Měli hrubý provaz jako ruka a na něm háček jako půl kola od vozu. (On si to chudák představoval, jako když on co hoch bělice na mouchy chytal). Na ten háček napichli bečku kamením naplněnou, by klesala ke dnu mořskému a celou červeným „silákem“ olepenou, aby velryba myslela, že je to maso. Teď tu bečku hodili do moře a ona se pomalu potopovala i na 20 sáhů. Jak přišla velryba, počala ji napřed olizovat. Potom si s ní hrála, až najednou ham, a polkla ji celou i s hákem. Rybáři jeli hned ku břehu, a tu jsme kolikrát jim pomáhali za línu velrybu na břeh vytahovat. Tlamu měla velikou jako do chlívku dvířka a byla velká jak ten náš topol u můstku. Kůži ji stáhli, a maso sekali řezníci místo volského, tam je hovězího dobytka málo. V kasárnách jsme to mívali často, až se nám to přejedlo.“
Dlouho bylo mým zbožným přáním viděti velrybu tak velkou jako topol, s tlamou jako dvířka u chlévku a okusit jejího masa.
Mořské panny. Máme u nás krásné pohádky o hastrmanech, k nimž zavdaly příčinu asi vydry. Neb v našich řekách a rybnících bylo vyder vždy dosti. Šel-li pocestný neb rybář v noci kolem řeky a vydra s břehu skočila do vody, považoval to žblunknutí za skok vodníka do vody. Podobně v krajinách přímořských se vyvinuly báje o mořských pannách. Na severu jsou to tuleni, kteří k bájím těmto dali asi příčinu. Viděl jsem v Severním moři u ostrova „Syltu“, na západě Dánska, z lodi sám tuleně, který hlavu z vody vynořil a ihned se potopil. Hlavu má kulatou a z dáli vypadá to jako hlava lidská. Na jihu jsou to opět delfíni (plískavice), ryby asi 2 m dlouhé, které za pěkného počasí se škádlí a z vody do polovice těla na okamžik se vynořují, by se opět potopily. Tak si utvořili národové na severu i jihu krásné pohádky o „mořských pannách“. A jak jsou ještě dnes u nás lidé, kteří věří v hastrmany, tak jsou v krajinách přímořských lidé, kteří v mořské panny, a tvrdí, že je skutečně viděli, jako naši o vodnících. Jednou na otcovu otázku o mořských pannách dal se strýc do vypravování. „Víš, mořská panna, to je půl ženské a půl ryby. Má hlavu, ruce a prsa jako ženská, místo noh má rybí ocas. Když má přijít bouře, tu plavou do polovice nad vodou. Dívali jsme se v Ankoně na ně kolikrát z břehu. Ale člověk se nesmí ukázat, nebo ona hned zmizí pod vodou. To jsme si obyčejně lehli za nějakou skálu a na ně se dívali. Čachaly se, pleskali se po zádech jedna druhou a když se unavily, daly se do zpěvu. Ale to byl zpěv, to by jste měli slyšet. Naše děvuchy umějí též zpívat, ale to je proti mořským pannám nic.“
„A jak zpívaly?“ ptal se otec. „No to se ví, že taliansky. Já jsem jim rozuměl všecko. Nebo za ta léta, co jsem byl v Netalii, mně to bylo všecko jedno, mluvit moravsky nebo taliansky. Jak ale který vystrčil ze skrýše hlavu a mořská panna ho uviděla, jak když do vrabců střelí; už byly všecky pod vodou. Plavaly kus dále a tam zase své provozovaly.“
Měli jsme tehdy ve škole již illustrovaný přírodopis německý; byly v Ostravě tehdy školy utrakvistické, jako dnes ve Slezsku. V prvé a druhé se učilo česky a ve vyšších již německy. I jal jsem se příštího dne pátrati v přírodopise po nějaké zprávě o mořských pannách. Bohužel, nedočetl jsem se ničeho. I ptal jsem se na ně p. učitele. „I nenech se vysmát,“ pravil mi, „v moři jsou takové mořské panny, jako u nás hastrmani. Hastrmana už moc lidí vidělo a s ním mluvilo, ale ještě ho žádný nepřivedl ukázat.“
Minula doba a kdysi strýc opět počal vypravovat o mořských pannách. Tu jsem se poprve osmělil mu odporovati. Ale dostal jsem i s p. učitelem víc, jak jsem chtěl. „Strýčku,“ pravím mu, „v naturgešichtě o mořských pannách nic nestojí a p. učitel pravil, že to jsou bájky.“
„Hlupáku i s tvojím učitelem,“ rozkřikl se uražený strýc. „Nikde jste nebyli a nic nevíte. A ten, co ty obrázky do té naturgešichte (nevěděl jsem ještě, že se to jmenuje přírodopis) maloval, je takový hlupák jako tvůj učitel. Já jsem tam byl, já jsem to viděl a kdo tomu nechce věřit, ať se tam jde podívat.“ Hanbil jsem se kvůli učiteli, že ho strýc tak zepsul, avšak od těch dob již o mořských pannách nám nevykládal.
„Kaiserák“ ožrala. „Když jsme leželi v Majlontě,“ vyprávěl kdysi strýc, „měli jsme u naší kompanyje jednoho Slezáka od Opavy. Bylo málo dní v týdnu, kdy nepřišel večer domů opilý. Kolikrát si i v mantlu lehl a byl často trestán. Dostával od kaprála třtinou, býval zavřen, míval kasárníka, ba i na lavici ho uvázali a kolik mu „naložili“, jelikož se všeobecně myslilo, že krade. Všecko napomínání, trestání a zavírání bylo u něho marné. Ožíral se pořád. Konečně si ho předvolal hejtman a žádal ho po dobrém, ať se přizná, kde ty peníze na ten chlast béře. Přece z toho „lenunku“ se nemůže opíjet.“
„Pane hejtman,“ pravil „Kaiserák“, „abych měl již pokoj, tak se jim přiznám. Tady mám starou šestku, která je tak ošustaná, že ji žádný nechce. Pak mám dvě stejné sklenky (asi jako u nás dnes sodovkové židlíky). Do té jedné sklenky si naleju čisté vody, strčím do kapsy a jdu večer do kořalny.
Dám hostinskému prázdnou sklenici a poručím si u pudle za šestku čisté. Hostinský mi ji naleje, zacpe a podá já ji zastrčím do kapsy a dám tu starou šestku. On se na ni podívá, a vrací mi ji, že prý je stará a už nic neplatí. Já mu řeknu, že jiné nemám „Tak mi vraťte kořalku!“ rozkřikne se na mne. Z kapsy mu vytáhnu tutéž láhev s vodou, podám mu ji a on kořalku – vodu vyleje do velké láhve zpět, vrátí mi prázdnou sklenku a já nadávaje na zloděje hostinské, kteří falešné šestky při měnění vydávají, beru se ven. Kořalku vypiju, naplním láhev opět vodou a putuji do jiné hospody. Tak si zaopatřím někdy dva i tři židlíky zadarmo. Než-li já Majlont obejdu, trvá to i půl roku, no a potom jdu opět znova, protože to už dávno zapomněli.“ Vytáhl z kapsy láhve a ukázal je hejtmanovi. „Tak ty nekradeš?“ pravil prý hejtman. „Nuže šiď si hospodské dále, ale tak moc se mi neožírej.“ Vzal-li si to napomenutí ten „Kaiserák“ k srdci, jsem se od strýce nedověděl.
Přetištěno:
Slezský kalendář zábavný a poučný na obyčejný rok 1910. Opava, Matice opavská, 1910, s. 34-40.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/varia/magenta-kaiseraci.html