Bitva u Wagramu 5.-6. července 1809
Bohuslav Tesárek
Naposledy upraveno: 16.08.2011
Redakční poznámka: tento text vznikl v 80. letech minulého století pod názvem „Rakousko-francouzská válka roku 1809“ pro potěšení několika známých a pravděpodobně nebyl vytvořen pro oslovení širší čtenářské obce. Jeho autor se po většinu svého života zabýval vojenským uměním a - vycházeje především z děl pruských teoretiků - dokázal se v této tématice orientovat ve značně širokých souvislostech. Jeho četné sarkastické vsuvky a komentáře, jsou příliš trefné na to, aby nevedly k hlubšímu zamyšlení nad obecnou podstatou vojenství. A proto byl díky jednomu z kdysi podarovaných text zdigitalizován a po drobných úpravách (v rámci kterých byly vynechány komentáře osobního charakteru) připraven ke zveřejnění.
U příležitosti 200. výročí válečných událostí roku 1809 bylo mj. i v češtině publikováno několik historických prací. Záleží na každém z čtenářů, nakolik přijme následující stať ve vztahu k nim za rámcovou, doplňující, protimluvnou nebo úplně zbytečnou. Každopádně je určena všem, kteří jsou ochotni zamýšlet se nad našimi dějinami kriticky a vnímat události bez zkreslujícího balastu, ať již byl vytvořen kvůli jakékoliv ideologii.
K válce roku 1809 vedla snaha Rakouska vymanit se z francouzského vlivu a získat zpět území, ztracená prešpurskou mírovou smlouvou z roku 1805. V přípravě k této válce Rakousko uzavřelo s Anglií tzv. 5. protifrancouzskou koalici, pokusilo se reorganizovat svou armádu, která od dob prince Eugena nikdy za moc nestála. Ustavilo tři armády, které spolu se zeměbranou (Landwehrem) dosáhly stavu 500.000 mužů. Hlavní část této ozbrojené moci v počtu 195.000 mužů s 790 děly se pod velením arcivévody Karla soustředila v Čechách s cílem udeřit na rozházené francouzské posádky v Bavorsku. Zároveň byly k podpoře protifrancouzských rebelií v Tyrolsku a Dalmácii vyslány zvláště organizovaný sbor a samostatná brigáda.
Dne 9. dubna 1809 rakouský vojenský trpaslík (ne kvantitou, ale kvalitou) vyhlásil válku francouzskému obrovi. Elitní armáda arcivévody Karla se váhavě hnula vpřed, třesouc se sama před vlastní opovážlivostí. Korsikán s rychlostí vlastní svému temperamentu, vyslal trestnou výpravu v počtu 200.000 mužů a 428 děl. Francouzi rutinně bili Rakušáky od 19.-23. dubna u Abensbergu, Teugn-Hausenu (Thann und Hausenu), Landshutu a Řezna. Když se dali na ústup k Vídni dosahovaly rakouské ztráty 45.000 mužů. Dne 13. května vstoupil Korsikán do Vídně, 18. května obsazuje ostrov Lobau a 21. dubna přechází Dunaj. 21.-22. května probíhá bitva u Aspern a Esslingu. Po tomto francouzském klopýtnutí, které stálo Napoleona 34.000 mužů oproti ztrátě jen 23.000 Rakušanů, se otřesený vojevůdce šest týdnů připravuje k odvetě a oplácí rakouskou drzost Wagramem.
Ačkoliv Korsikán už není schopen zcela zdrtit protivníka a ani si nemůže dovolit pronásledování, polekaní Rakušáci se de facto po Wagramu považují sami za poražené. Povstání, do nichž vkládali naděje, a která silně podporovali v Itálii, Tyrolech a Dalmácii, byla neutralizována.
Po běžných diplomatických okolcích a handlování, které provází u vnitřně prohnilých států každou válku, uzavírá Rakousko 14. října 1809 v krásném Schönbrunnu další potupný mír. Poplatníky to stojí 85 milionů franků kontribuce, dynastii část území, armáda je omezena na 150.000 mužů a Rakousko se fakticky stává dalším francouzským vasalem. Musí se připojit ke kontinentální blokádě Anglie. Z hlediska rozvoje vojenského umění znamená tato válčička pouze narůstání bojových sil do větších měřítek - 300.000 mužů a 1.000 děl na hřišti.
Pro nás je důležitý pouze Wagram, ostatní je žabařina, ekvivalentní vojensko-historickému i dějinnému významu rakouského trpaslíka, této historické frašky. Bella gerunt allii, tu, felix Austria, nube! Místo války plodnost císařoven. To mluví samo za sebe. Bylo třeba ruského bláta a pravoslavné masy a pruské rozhodnosti s tupou skotskou houževnatostí, aby byl zpupný Korsikán zkrocen. Rakouský marast k tomu ovšem přispět nemohl. Impérium, které má nejlepší vojevůdce i vojáky importovány (Eugen, Radecký, baron Trenck atd.), ovšem nemůže nikdy nic vyhrát - snad ještě v Itálii.
Úvodní situace
Wagram, vesnice v Rakousku, vzdálená jen 16 km severozápadně od Vídně, se dostala do dějin vojenského umění díky bitvě, kterou tam svedla armáda Napoleonova (170.000 mužů a 584 děl) s armádou rakouského arcivévody Karla (110.000 mužů a 452 děl), a to 5. a 6. července 1809.
Když nedosáhl rozhodujícího vítězství v boji u Aspern 21.-22. května, soustředil Napoleon své síly v okolí Vídně a na ostrově Lobau v Dunaji. Zamýšlel znovu překročit Dunaj a na jeho levém břehu přivodit Rakušanům porážku v jediné, generální bitvě a tím vyhrát celé tažení. Arcivévoda Karel rozložil své tři sbory na výšinách za řekou Russbach spolu s většinou jezdectva, druhou část svých sil pak před Bisamberskými výšinami. Jako předvoj vyslal dopředu sbor Klenau a malé jednotky, zahrnuté pod název předvoj Nordmannův.
 |
 |
Poznámka redakce: Ostrov Lobau u Vídně je dnes oblíbeným výletním místem. V jeho hustém lesním porostu značená Napoleonská naučná stezka (Napoleon-Rundwanderweg) připomíná, že k překročení Dunaje francouzskou armádou před bitvami u Aspern a Wagramu došlo na téměř totožných místech.
(foto K. Sáček)
Oba protivníci tedy zaujali postavení, která plně odpovídala jejich názorům na vedení bojové činnosti vůbec - Korsikán se cpe kupředu, aniž má jasnou představu o situaci, arcivévoda dřepí roztažen na tom, co považuje za „dominantní postavení“ či „klíč ke krajině“. A nechává francouzské síly na pokoji, i když je pozoruje předvojem a může blokovat sborem Klenauovým přechod, aby bil drzého útočníka per partes, jak bude postupně přecházet Dunaj. Místo toho se drží v průměru kolem 8 km od pravděpodobného místa přechodu Dunaje i od svého předvoje. Znamená to, že může své síly stahovat k jedinému bodu - jak seznáme snadno ze schématu - tj. k prostoru Aspern - Essling - Gross Enzersdorf se středem v Essling. Klasický příklad fridericiánské taktiky, tzv. „koncentrická“ sestava, kdy postupem do středu se sestava stále více stává semknutou. Zastánci tzv. „geometrické“ školy v čele s Büllowem předepisují, aby se takto pokusil vojevůdce obchvátit protivníka na křídlech a tlačil jej do středu svou sestavou. Protože tuto „geometrickou“ teorii včetně „objektivního úhlu“ dal k dobru už v období mezi Valmy a Jenou, arcivévoda se tímhle určitě řídil, už jen proto, že sám nic lepšího vymyslet nemohl a ani neuměl.
Což o to - ve stávající situaci to není špatné, protože mohl dosáhnout jediného optimálního místa přechodu, které si Napoleon skutečně zvolil, v průběhu 3-4 hodin postupu v už rozvinutých sestavách, zatímco přeprava by trvala značně déle.
Nevím, do jaké míry si toho byl Napoleon vědom, asi neměl úplnou představu o rakouské dislokaci. Ale udělal to, co dělal vždy - jakoby velel nikoli armádě, ale praporu - malou částí sil demonstruje snahu přejít Dunaj ze severní části ostrova Lobau a v noci ze 4. na 5. července se přepravuje. Na nic podobného by mu žádný solidnější vojevůdce neskočil, ale Karel byl tak opatrný, že jej raději nechal v klidu přejít tak velký tok, aniž jej znepokojoval, a nechal jej rozvinout se v průběhu celého dne 5. července přímo proti svým silám, trčícím na místě. Tím je ovšem výhoda koncentrického postavení ve psí.
Poznámka redakce: plán bitvy u Wagramu podle SCHIRMER, Fritz. Kriegsgeschichtlicher Atlas zum Studium der Feldzüge der letzten 100 Jahre. Poszony, 1904, Tafel 19. Přehledný a velmi srozumitelný plán této bitvy ve dvou fázích, který zhotovil Erik Bauer, publikoval BAUER, Frank. Wagram 5./6. Juli 1809 (Kleine Reihe Geschichte der Befreiungskriege 1813-1815, Heft 29), Potsdam, 2010, s. 21 a 29 - edition-koenig-und-vaterland.de
Vlastní boj (klasicky řečeno - bitva)
Po přepravě se jak předvoj Nordmanna, tak sbor Klenau pustili před obávaným válečníkem na útěk, protože Klenau se cítil obkličován. Což by se mu také stalo, kdyby trčel na místě jako předtím.
Další průběh dne 5. července, se mi zdá, přitakal mému dojmu, že Korsikán neměl představu o protivníkovi (mám jen stručný a faktografický popis průběhu bitvy, takové jsou ovšem nejlepší, protože se netopí v podrobnostech a člověk zůstává nad celou věcí a není ovlivněn popisem detailů). Vydal se prostě částí sil k řece Russbach, částí k výšinám na severozápadě, kde na obou místech (na výšinách za řekou i na výšinách Bisamberg) tušil protivníka. Kde ostatně mohl trčet rakouský vojevůdce, než na bezpečném dominujícím postavení?
Táhl napřed velmi opatrně a pomalu - těch cca 9 km od Gross Enzersdorfu k řece Russbach mu trvalo cele odpoledne. Zajímavý byl způsob, jak se potomek korsických banditů přikrádal k protivníkovi - jak se postupem na sever a na západ roztahovaly šiky první linie jeho sestavy, strkal do mezer síly ze druhé linie a držel si cca třetinu sil vzadu v záloze. Tak mohl bezpečně jít vpřed bez rizika, že bude někde náhle napaden. Šel kupředu excentricky, to jest proti pravidlům páně Büllowovým (ztepat Büllowa bylo jedním z prvních počinů mladého Clausewitze). Také ostatně podle toho dopadl - když k večeru narazili Francouzi na postavení rakouských břídilů, kteří stáli zapíchnuti na výhodných postaveních, dal povel k velmi pochybnému šturmu silami Bernadotta, Oudinota a Davouta. Učinil tak bez průzkumu a dělostřelecké podpory a všude byl odražen s velkými ztrátami (kterými si ostatně hlavu nikdy nelámal).
Arcivévoda, zpitý úspěchem, se rozhodl hned ráno také odpovědět útokem a odříznout Francouze od dunajské přepravy a pak, až dorazí další armáda arcivévody Johanna, drzého plebejce rozdrtit. Ovšem udeřil jen jedním, pravým křídlem, polovinou svých sil, ale náhodou právě proti samotnému Massénovi, který tvořil jen třetinu Napoleonovy síly. Frantíci zdrhali zpočátku až k Esslingu. Rakušáci ve snaze odříznout je od Dunaje se příliš roztáhli a navíc Davout na řece Rossbachu dosáhl úspěchu a začal se prodírat kolem rakouského levého křídla - z čehož měli tito panický strach.
Nyní se projevil jeden z četných geniálních záblesků ducha Napoleonova. Proti všem vžitým pravidlům tehdejšího válčení místo aby nasadil zálohy, které držel u Rassdorfu na dlouhou linii a tak „podvázal“ rakouský postup a vytvořil silnou, dlouhou frontu na západě, vytvořil údernou pěst v podobě Macdonaldovy kolony a tou udeřil ve všeobecném směru na Gerasdorf, mezi třetinu a dvě další třetiny sil rakouského pravého křídla. Sestava tohoto úderného klínu měla 45.000 mužů, tedy čtvrtinu všech francouzských sil. A podporovalo ji 104 děl.
Přes vysoké francouzské ztráty, způsobené rakouskými kanóny, měla kolona úspěch a rakouské svazky začaly ustupovat. Blbec arcivévoda Johann, který mezitím dorazil se svými silami, když viděl, co se děje, otočil se a vytratil z hřiště bez zásahu. Pochopitelně celý ten rakouský cirkus vzal nohy na ramena a Napoleon jej proti svému zvyku nepronásledoval, asi už věděl proč. Při ústupu, jak je pravidlem, nastal masakr a tak ztráty Rakušanů činí 32.000 oproti 27.000 ztrát Francouzů.
Nemohlo být ovšem řeči o vítězství v rozhodné bitvě, protože poražení si zachovali bojeschopnost a nenechali se obklíčit a zničit úplně. Ale bitva se rozhodnou stala, protože nastoupili, jak už to bývá, politici a diplomaté a 13. července uzavřeli příměří a 14. října pak mír v Schönbrunnu.
Hodnocení
Hodnocení je vlastně poměrně zbytečné, protože jsem zásobu svých jedovatostí vyčerpal již v průběhu bitvy. Avšak podívejme, co si o bitvě myslí klasikové - v tom vojenském i v tom propagačně naivním slova smyslu.
Clausewitz uvádí Wagram jako příklad nejistoty o protivníkovi v útočné bitvě (vedle toho ovšem dále Slavkov?, Jenu, Katzbach a Hohenlinden jako stejné příklady). Dále uvádí Wagram jako výjimečný případ útoku na zdatného protivníka v dobrém postavení - a přitom se útok zdařil - jde tedy o výjimku.
Krásně je to řečeno v jeho poučování pruského Kronprinze: „Ve většině případů půjde útočník za svým účelem na nějakém jiném místě, zatímco napadneme jeho pravé křídlo, bude se snažit vydobýt si rozhodující výhody svým levým křídlem. A povolíme-li dříve než nepřítel, pak úplně dosáhne svého účelu, plně si vybojuje svou výhodu, kdežto my získáme svou jen zpola. Přečte-li si Vaše Výsost dějiny bitev u Řezna a Wagramu, uvidí, že je to správné a důležité.“
A jako další příklad uvádí, tentokrát u výkladu členění sestav: „Tato hluboká sestava nám umožní nepřetržitě zesilovat nové útoky na napadený bod, a je-li naše vojsko poraženo na protilehlém místě, nejsme hned nuceni vzdát se tam všeho, protože máme něco, čím můžeme nepříteli čelit. Tak to provedli Francouzi v bitvě u Wagramu. Levé křídlo, které stálo u Dunaje proti pravému křídlu Rakušanů, bylo krajně slabé a bylo také úplně poraženo. Ani jeho střed u Aderklaa nebyl příliš silný a Rakušané jej v první den bitvy donutili ustoupit (t.j. levé křídlo Bernadottovo). Ale to všechno nic nevadilo, protože na pravém křídle, kterým císař útočil na levé rakouské křídlo čelně a do boku, mělo takovou hloubku, že mohl mocným proudem jízdního dělostřelectva a jezdectva postoupit k Aderklaa a Rakušany tam zastavit.“
A nakonec: „V bitvě u Wagramu přenechali Rakušané Francouzům docela zbytečně příliš mnoho terénu, takže tím byly odstraněny zvláštní nevýhody přechodu přes řeku.“
Vidíme zde mimochodem zajímavou věc - Clausewitz asi neměl v té době (roku 1810) úplný přehled o bitvě u Wagramu, protože nevěděl, že u Aderklaa šlo o nasazení nikoliv zadní části pravého křídla, ale o nasazení záloh od Rassdorfu, a neměl představu o skutečné příčině vítězství, t.j. o nasazení Macdonaldovy kolony.
Dále jsem chtěl citovat jediného renomovaného klasika z oblasti vojenství, kterého má marxismus-leninismus Bedřicha Engelse (protože od doby tichého sesazení největšího vojevůdce všech dob Soso Džugašviliho nemáme vojenských klasiků), ale tento dělostřelecký jednoroční dobrovolník pruské domobrany mne, jako už mnohokrát, zklamal. Wagram jej zajímá jen jako způsob postavení 100 děl do linie, aby vymetla drtivou palbou cestu pěchotě a pak ještě ve stati o pouličním boji, kdy nechce proletariát postavit proti palbě buržoazie jako „divizní kolony u Wagramu.“ Bohužel, přezdívku „generál“ mu mohla dát s dobrým vědomím pouze hodná paní Marxová.
Jak jsem tedy uvedl, nás bude Wagram zajímat především pro:
1. Případ skvělé organizace přechodu řeky velkými silami v krátké době.
2. Umění soustředěného dělostřeleckého palebného úderu a přeskupení sil na směru hlavního úderu, tedy soustředění sil na směru.
3. Držení silné zálohy v celém průběhu bitvy, aby byla nasazena nakonec na rozhodujícím směru a v rozhodné chvíli.
4. Povšechně výborná organizace řízení vojska u Napoleona a Karlovo nevhodné držení sil rovnoměrně rozdělených a bez určitého ostrého soustředění sil k útoku na směru.
To, co předváděl korsický lajtnant, ovšem bylo abecedou u klasicky myslících vojáků (Fridrich, princ Eugen) a jenom hloupost jeho protivníků mu přinesla vítězství, jako ostatně v drtivé většině jeho kariéry.
Předností Napoleonovou bylo, že v operačním i strategickém měřítku užíval taktického myšlení, kombinovaného se zdravým selským rozumem a s opovržením k výši vlastních ztrát, což mu matematicky nakonec vyneslo zisk jako burzovnímu hráči, který investuje, aby vydělal. Jeho největší předností ovšem byli jeho protivníci. A jeho armáda, která vlastně neměla co ztratit.
Dodatky k příspěvku
16.08.2011 Karel Sáček
V letech 1863-1865 byla v Lipsku vydána historická práce pražského rodáka Antona Springera (1825-1891) Geschichte Österreichs seit dem Wiener Frieden, která byla přeložena do češtiny a v roce 1868 publikována pod názvem Dějepis Rakouska od míru Vídeňského roku 1809. V této práci Springer otevřeně formuloval svá nová výchozí ideová stanoviska – umírněný centralismus a liberalismus německého-pruského ražení, což vzbudilo ostrou kritiku Prahy i Vídně. V každém případě se v hodnocení arcivévody Karla Springer (s. 80 českého překladu) obdivuhodně ztotožňuje se závěry Bohuslava Tesárka:
„Mezi tím, co národ Německý, jenž vítězství Aspernské s větším jásotem pozdravil a větší následky z něho očekával nežli obyvatelstvo Rakouska, v čilém ruchu se hýbal a plány k dalším bojům, ku konečnému osvobození Německa, se zanášel, zůstal arcikníže Karel nečinně a bez plánu státi na Moravském poli.
Kdo v červnu navštívil rakouský tábor a viděl vojáky při obyčejném cvičení, všecko s mechanickou pravidelností, bez horlivosti a roznícenosti konáno, důstojníky trápené dlouhou chvílí jako v tichém garnisonském městě, nejvyššího vůdce ve chvilkách odpočinku na pianě fantasujícího, musil mysliti, že jest po vojně, že jest jistá vyhlídka v brzký mír. Arcikníže přál si skutečně mír, a toto přání nejspíše zavedlo jej k této malátnosti po bitvě Aspernské. Mělať však tato nečinnost i jiné příčiny. Arciknížeti nescházela osobní udatnost, on měl výtečné vlohy co do vojenské správy, vystrojení a vycvičenost vojska učinily byly jeho péčí veliký pokrok. Jeden však podstatný dar velikého vůdce odepřela mu příroda: smělou, přímo k jistému účelu směřující odhodlanost. Tento nedostatek zbavoval jej schopnosti i vymýšleti samostatné plány, a činil jej vždy závislým od pohybů nepřátelských.
V pozdějších letech, když čas přikryl závojem svým chyby jeho vůdcovství a jenom slavná upomínka na vítězství Aspernské žila v paměti národu, když žádost Rakušanů, honositi se také velikým válečníkem, podstatně určovala kresbu obrazu, bedlivě smazány jsou s něho všecky stíny zatemňující zář; avšak pod bezprostředním dojmem událostí jmenovitě státníci a generalové rakouští vykonávali tím trpčí kritiku, přičítavše arciknížeti Karlovi největší vinu nezdařeného válečného tažení. Na podzim 1809 stáli u veřejném mínění starý zhoubce vojáků Mack a arcikníže Karel asi na stejném stupni.“
Svůj obecný přístup k vojenské teorii přelomu 18. a 19. století formuloval Bohuslav Tesárek v úvodu své studie Pruské vojenské myšlení a válka roku 1866. In: Bellum 1866 8, 1997, č. 3, s. 102-124:
Vedle pokroku v přírodních vědách, který ovšem vedl i k pokroku v technice a především ve filosofii, přinesli osvícení encyklopedisté i pro vojenství dost nepříjemný jev – axiomatiku. Newton, Leibnitz a Laplace měli své vojenské protějšky v Carnotovi a „dalších dětech“ revoluce ve Francii. Inženýři, dělostřelci (tedy vlastně matematici) navigátoři (což je totéž) se postavili do čela revolučních armád, vyzbrojeni pravítkem, kružítkem a dalšími nástroji následníků Descartových, které budeme nadále nazývat „karteziány“. Jejich prospěšnost byla zprvu nesporná – místo „vnuknutí Božího“ se opírali o čísla, míry a materialistické pojetí světa. Metafyziku nahrazuje fyzika, ale s ní i scholastika a to, co lze nazvat „geometrismem“. Axiomy exaktních věd brzy začaly omezovat jejich myšlení a z vojenského umění se stává geometrická úloha. Místo, aby mapa a schéma pouze ilustrovalo myšlenku a zámysl, stávají se tyto grafické dokumenty jakousi šachovnicí, kde jsou uplatňovány geometrické poučky.
Svobodný pán Ditrich Adam Heinrich von Bülow (1757-1807) se po životní dráze či spíše pouti důstojníka, divadelního ředitele, obchodního cestujícího a konečně vojenského teoretika, chopil pera, aby dal světu vojenství „Ducha nového válečného systému“ (Geist des neuen Kriegs-Systems, 1798). V něm považuje především válku za základ společenského života a dění (nebyl první ani poslední v tomto náhledu) a teorie války v sobě podle něj zahrnuje veškerou politiku, vnitřní i zahraniční. Zatímco se „vojenská strategie“ omezuje na přesuny vojska mimo bojiště a mimo ležení, „politická strategie“ je pouhou služkou vojevůdcovou a má, v případě slabosti vlastních sil, pouze „hodit smyčku a zatáhnout ji na hrdle jednoho z více protivníků dříve, než se ostatním podaří přijít mu na pomoc“. Pan Bülow považuje taktiku za nauku o přesunech vojska v dostřelu děla, přesuny pak odděluje od použití té které bojové sestavy a palby. „Taktika začíná rozvinutím pochodových kolon před bitvou. Do té doby je vše ostatní strategie, od této chvíle taktika… Tam, kde se častují protivníci údery, jde o taktiku, kde tak nečiní, o strategii.“ Není už nutno dodávat, že podle jeho teorie „taktika je ultimatem strategie, strategie jí končí a splývá s ní. Všech strategických pravidel lez použít i v taktice…“ A jaká jsou pravidla osvícencova?
Vše se podobá hře v dámu. „Vždycky je nutno vyhýbat se boji, vítězství lze dobýt jen manévrem a ovládnutím zásobovacích základen protivníka. Skladiště je srdcem, jeho poškození znamená smrt kolektivní bytosti, tedy armády.“ Pokud již k boji dochází, je nutno mít na zřeteli především „objektivní úhel“. Jde o vynález páně myslitelův, úhel, který svírají dvě přímky, vycházející z vlastních křídel bojové sestavy a protínající se před objektem útoku. To ovšem platí jak v taktice, tak v tom, čemu dnes říkáme operační umění, dokonce i ve strategii. Optimální hodnota tohoto úhlu jest 90 stupňů; pokud se pak podaří obchvat a vlastní křídla tvoří jedinou přímku s křídly protivníka úhel dosáhnul 180 stupňů, je odpor protivníka zcela marný. Proto nutno útočit na frontě co nejprotáhlejší, protože tak může být obchvácen i protivník mnohem silnější. Postupovat se má po „sbíhajících se liniích“, ustupovat pak po „rozbíhavých“. Konečně se podle osvíceného autora stejně stanou války zcela zbytečné, protože díky technice zbraní již dnes „dítě může zastřelit obra“. Všechny armády světa, pochopitelně vyzbrojeny páně Bülowovou naukou vítězit, stejně jako skvělou a stejnou technikou, budou na tom stejně skvěle a tedy žádná nemůže porazit tu druhou. Půjde o jakýsi „pat“ a zavládne věčný mít.
Tyto vývody a ideje ostře napadl v tehdejším odborném tisku, pokud můžeme použít tohoto příměru, mladý posluchač válečné školy pruského reformátora a vojenského myslitele Davida Scharnhorsta, Carl von Clausewitz. Jméno jistě dostatečně známé již po druhé století nejen vojenským odborníkům. Bral a bere si je do úst kdekdo, jen aby do zpitomění opakoval poučku, že „válka je pouze pokračování politiky jinými prostředky“. Jde ovšem o snahu politiků těch dob podrobit si vlastní „vojenské pány“…