Boj Rottermundovy brigády na Starých vinohradech
Překlad úryvku z Goetzovy knihy 1805: Austerlitz, Napoleon and the Destruction of the Third Coalition s kritickým komentářem
Karel Sáček
Naposledy upraveno: 12.07.2024
V roce 2005 bylo vydáno velké množství historických příspěvků připomínajících v nejrůznějších světových jazycích 200. výročí slavkovské bitvy. Jeden z publikačních počinů, který si zcela jistě nezaslouží zůstat nepovšimnut, nese název 1805: Austerlitz, Napoleon and the Destruction of the Third Coalition a jeho autorem je anglicky píšící historik Robert Goetz. Předchozí zkušenosti sice nutí Středoevropany k obezřetnosti při čtení anglických zpracování vlastních dějin, přesto je nutné uznat, že přinejmenším při popisu bojů rakouské pěchoty o Staré vinohrady udělal Goetz velký kus práce – vždyť o Rottermundově brigádě bojující na Starých vinohradech se dosud nevědělo téměř nic. Ve svém krátkém medailonku uvedl, že sedm let studoval ruskou armádu v napoleonských válkách. Při čtení jeho textu je zřejmé, že znalost ruských (stejně jako francouzských) sekundárních pramenů zúročil i v pasážích popisujících boje c.k. armády v bitvě u Slavkova, které rekonstruoval podle rakouských memoárů a plukovních dějin. Souvislosti, které se mu trpělivým srovnáváním podařilo najít, tvoří velmi cenné kamínky do stále ještě nekompletní mosaiky nazývané bitva Tří císařů.
Text byl pro snazší orientaci rozdělen do graficky odlišných celků, které za sebou následují v tomto pořadí:
- tučné písmo je překladem původního Goetzova textu, na jehož začátku se nachází odkaz na konkrétní stranu jeho knihy;
- kurzívou jsou do textu vloženy vysvětlující poznámky, které autor uvedl pouze pod čarou; z pohledu celé knihy jsou sice méně významné, ale ve vztahu k vybraným pasážím se stávají mnohem více důležitými;
- obyčejné písmo tvoří dodatky a komentáře překladatele.
Bylo by také vhodné připomenout, že do Soultova francouzského IV. sboru byla v bitvě u Slavkova začleněna: divize Saint-Hilaire, sestávající z brigád: Morand (10. pluk lehké pěchoty), Thiébault (14. a 36. a řadový pěší pluk) a Varé (43. a 55. řadový pěší pluk); a divize Vandamme, sestávající z brigád: Schiner (24. pluk lehké pěchoty), Férey (57. a 46. řadový pěší pluk) a Candras (4. a 28. řadový pěší pluk).
Kopec nazývaný Staré vinohrady
(ilustrační foto K. Sáček, 2006)
Strana 194
Rakušané ve 4. koloně měli osm polních (regular) praporů a sedm záložních praporů diskutabilní bojové hodnoty. Byly to poslední síly, které mohl Kutuzov postavit proti 20 francouzským praporům St. Hilairovým a Vandammovým, aby se mohly opětovně zformovat Miloradovičovy otřesené jednotky. Rakušané postoupili na návrší ve dvou pochodových proudech (lines of march) a když se přiblížili k Miloradovičovým pozicím, nařídil jim Kollowrath rozvinout se do tří bitevních linií (lines of battle).
Řadový pěší pluk Salzburg č. 23, tvořící čelo Rottermudova prvního pochodového proudu, se otočil vpravo a přesunul se na pozice za Miloradovičovými Rusy, nahrazujíce tak granátníky maloruského pluku. Velení nad touto linií převzal velitel pluku Salzburg plukovník Sterndahl, který se nacházel pod přímým Kollowrathovým dohledem (direct supervision of Kollowrath).
Zbývající prapory prvního pochodového proudu byly zařazeny do druhé linie za Sterndahlovými muži. Dva prapory z čela druhého pochodového proudu se také otočily vpravo a zaujaly pozici vlevo od těchto dvou praporů. Nad touto druhou linií převzal velení Rottermund.
Zbývajících pět praporů druhého pochodového proudu vytvořilo třetí bitevní linii vedenou Jurczikem. Ta postupovala vpřed směrem na Pratecký kopec, aby tam pomohla zle tísněným Rusům. Kutuzov a většina ruského štábu jela vpřed s Jurzikovou brigádou, kterou Francouzi spatřili brzy po zhroucení Miloradovičovy linie a jejím stažení. Rakušané dorazili v kritický moment a zdálo se, že Kollowrathových 15 praporů, složených převážně z rekrutů, drží ve svých rukách osud celé spojenecké armády.
Poznámka autora: Hodně rozšířená interpretace hovoří o tom, že Rottermundova první pochodová kolona (column of march) byla poslána směrem na Staré vinohrady a Jurczikova druhé pochodová kolona na Pratecký kopec. Nicméně, major Mahlern z řadového pěšího pluku č. 49 zřetelně popisuje tři bitevní linie - jeho prapor se nacházel ve třetí linii pod Jurczikem a první linie byla vedena „zastupujícím brigadýrem“ Sterndahlem. To se shoduje s francouzskými údaji popisujícími linii rakouských vojáků za plukem č. 23 na Starých vinohradech. Z toho je zřejmé, že po úvodním rozvinutí pochodovalo na Pratecký kopec pouze pět praporů, zatímco deset jich bránilo Staré vinohrady proti Vandammově divizi.
Komentář překladatele: Podle přiloženého bitevního plánku měl autor „zbývajícími prapory prvního pochodového proudu“ na mysli prapory řadových pěších pluků č. 24 a 20 a „dvěma prapory z čela druhého pochodového proudu“ prapory řadových pěších pluků č. 1 a 9. V této pasáži ale nepředkládá žádný odkaz na prameny. Dosud zjištěný vývoj bitevních událostí potvrzuje, že prapor pluku č. 24 stál za plukem č. 23 a jeho nasazení následovalo až po bojovém vystoupení části pluku č. 23. Dějiny pěšího pluku č. 20 popisují boj jednoho praporu velmi obecně, avšak vyplývá z nich, že se tento prapor zapojil do bojů na Prateckém návrší dříve, než pluk č. 23. A to je dost pádný argument proti tvrzení, že prapor pěšího pluku č. 20 byl zařazen do druhé linie. Dějiny pěších pluků č. 1 a 9 žádné podrobnosti neobsahují.
Při popisu tří bitevních linií autor nevěrohodně slučuje události, mezi kterými se mu ale nedaří prokázat přímou spojitost. Za správný předpoklad tak lze na základě existujících pramenů považovat pouze domněnku, že se Rottermundova brigáda rozvinula do dvou bitevních linií, zatímco na jiném místě vytvořila tři bitevní linie Jurzcikova brigáda, v níž byl začleněn Mahlernův prapor. (pozn.: Český překlad Mahlernových pamětí viz TUPÝ, Ondřej, Deník majora Mahlerna z roku 1805, in: Bitva u Slavkova a válka roku 1805, sborník dokumentů a studií k 200. výročí, s. 120-149. Mahlern ve svých vzpomínkách ale označuje chybně c.k. řadový pěší pluk č. 23 jako Würzburg. Tento omyl vyplývá ze skutečnosti, že majitel pluku č. 23 arcivévoda Ferdinand musel na přelomu roku 1805 vyměnit titul kurfiřta salzburského za titul kurfiřta würzburského.)
Podle dějin pluku č. 23 zaujal „zastupující brigadýr“ Sterndahl dočasně místo velitele brigády po zraněném generálmajoru Mondetovi. (poz.: Geschichte des k. und k. Infanterieregiments Markgraf von Baden No. 23, I.: 1672-1811; v českém překladu viz SÁČEK, Karel – TUPÝ, Ondřej, Bitva u Slavkova v monografiích k dějinám rakouských pluků, in: Bitva u Slavkova a válka roku 1805..., s. 153. Původní výraz „Interims-Brigadier“ překládá Goetz jako „acting brigadier“.)
Není bez zajímavosti, že všechny rakouské plukovní dějiny postrádají zmínky o velitelských aktivitách generála Rottermunda, přestože brigádě nominálně velel. Heinrich hrabě Rottermund byl na generálmajora povýšen na počátku roku 1804 z hodnosti plukovníka první arciérské tělesné gardy. (pozn.: Schematismus der kais. königl. armée für das Jahr 1804, s. 361.)
S ohledem na jeho předchozí zařazení máme právo se domnívat, že se ocitl na slavkovském bojišti spíše náhodou v důsledku neúspěšného průběhu celého vojenského tažení (podobně jako císař František) a zřejmě proto nebyl vybaven potřebnými zkušenostmi. Autor postavil Rottermuda do čela druhé bitevní linie jeho brigády pravděpodobně právě ve snaze zdůvodnit jeho pasivní roli.
Společně s Kollowratem se na Starých vinohradech nacházel také generální ubytovatel Weyrother (Weinrother), autor spojeneckého bitevního plánu. Kollowrat ve svém hlášení o bitvě u Slavkova, které bylo přetištěno v dějinách pěšího pluku č. 1, uvádí, že „koordinaci přesunů generálů Jirčíka a Rottermunda osobně prováděl Weyrother“. Dějiny pluku č. 23 k tomu dodávají, že Weyrother nešťastně ovlivnil v rozhodujícím okamžiku manévr pěšího pluku č. 24. (pozn.: SÁČEK, Karel – TUPÝ, Ondřej, Bitva u Slavkova v monografiích..., s. 152-153.)
Boje na Prateckém návrší – plán umístěný v Goetzově knize na s. 195.
Strana 197
Vandammova divize zahájila útok na Rakušany v severní části hned poté, co se za ně stáhli Miloradovičovi Rusové. Přestože Soultovo hlášení oznamovalo, že Schinerova brigáda Rakušany rychle rozsekala na kousky a zatlačila jejich linii zpět bez výstřelu, byla ve skutečnosti srážka kvůli urputnému rakouskému odporu mnohem tvrdší. Počátečnímu francouzskému útoku rakouská linie pevně odolala.
První Schinerův útok na severním konci linie (poblíž Starých vinohradů) zeslábnul. Rakouský podplukovník Hübler zahájil s granátnickým praporem řadového pěšího pluku Salzburg č. 23 bodákový protiútok a zahnal část francouzské pěchoty na severozápad. Granátníci a 6. prapor téhož puku, který se nacházel poblíž, byli poté napadeni částí Boyého dragounů.
Komentář překladatele: Autor v anglickém originálu uvádí jméno tohoto podplukovníka jako „Hubler“, odkazuje se však na plukovní dějiny, kde je uváděn jako „Hübler“, celým jménem Balthasar Hübler. Podle dějin pluku č. 23 zemřel podplukovník Hübler během bodákového útoku zasažen střelou z pušky. Granátníci však v útoku pokračovali a teprve poté na ně zaútočilo francouzské jezdectvo.
Vrchol kopce Staré vinohrady – kóta 296.
(ilustrační foto K. Sáček, 2006)
Strana 184
Boyé si všimnul osamoceného rakouského praporu blížícího se od jihovýchodu v okamžiku, kdy ruský 3. prapor Semenovského pluku dosáhnul Blažovic. Na nechráněnou rakouskou pěchotu nechal zaútočit několik eskadron dragounů, které překvapené granátníky rychle obklopily.
Ačkoliv 6. prapor řadového pěšího pluku č. 23 mohl svým postupem granátníkům pomoci, podle ruských pramenů jeho vojáci odhodili zbraně a uprchli.
Současně s útokem na Rakušany pěšího pluku č. 23 nebo bezprostředně poté, zaútočili francouzští dragouni také na 3. prapor Semenovského pluku blížící se směrem k Blažovicím.
Poznámka autora: Přítomnost rakouské pěchoty u Blažovic mnoho autorů zcela přehlíží. Colin sice poukazuje na francouzská hlášení o stovkách rakouských zajatců získaných u Blažovic – a později omylem napadených Uvarovovým jezdectvem – naznačuje však, že žádní Rakušané u Blažovic nebyli (no Austrians were present at Blasowitz) a závěry hlášení vysvětluje záměnou uniforem. (pozn.: Alombert, P. C. – Colin, J. La Campagne de 1805 en Allemagne, V. Paris, 2002 s. 192. Colin ovšem neříká „žádní Rakušané“, ale „žádná rakouská pěchota“.)
Duffy vyvozuje, že tito Rakušané museli být jízdní dělostřelci doprovázející Liechtensteina. (pozn.: Duffy, Christopher. Austerlitz 1805. London, 1977, s. 127.)
Nicméně St. Priest podává zprávu o rakouské pěchotě, která uprchla hned poté, co na ni Francouzi zaútočili u Blažovic a potvrzuje tak francouzská hlášení. (pozn.: storija Leib-Gvardiji Jegerskago Polka 1796-1896. St. Petresburg, 1896, s. 34.)
Komentář překladatele: O útoku dragounů se zmiňují francouzské prameny jen velmi obecně. Podle Alomberta a Colina původně stála divize Beaumont pod velením brigádního generála Boyé v sevřené formaci u Jiříkovic napravo od Waltherovy formace a v době hulánského útoku na Caffarelliho (či těsně po jeho odražení) byla Napoleonem povolána na pravou stranu bitevního sboru k podpoře IV. sboru, kterému chybělo jezdectvo. Později byla divize Vandamme doprovázená 3. dragounskou divizí, která se k ní přidala. (pozn.: Alombert, P. C. – Colin, J. La Campagne..., s. 191 a 203. Za srovnání Goetzovy interpretace francouzských pramenů a jejich originálů patří poděkování Jakubu Samkovi.)
Berthier zase zanechal zmínku o Napoleonově rozkazu nařizujícím Muratovi poslat na levé křídlo IV. sboru Beaumontovu divizi, která přejela blažovickou úžlabinu napravo od vsi. (pozn.: KOVAŘÍK, Jiří. Francouzské relace o bitvě u Slavkova, in: Bitva u Slavkova a válka roku 1805..., s. 27.)
Oporu pro Goetzem popisovaný útěk šestého praporu pluku č. 23 můžeme nalézt v pamětech brněnského měšťana Kajetána Unterweegera, které byly poprvé vydány tiskem v říjnu roku 1806. Unterweegerovi vyprávěl o bitvě jeho známý – rakouský důstojník Strüff žijící v Brně, který byl ve slavkovské bitvě zajat a poté eskortován do Brna. Unterweeger si poznamenal: „Mezi šestou a sedmou hodinou přivedli okolo 10 000 ruských a císařských zajatců… mezi nimi přišel také ubohý Strüff… Při jeho příchodu jsme se dozvěděli, že ztráta té veliké bitvy by zcela jistě byla na francouzské straně, nebýt umíněnosti jednoho ruského generála a některých šestých praporů pluků von Lindenau, Würtemberg, arcivévoda Ludvík a Reißgreitz, které pokazily dobrou věc. Tak se o věci všeobecně říká - nebyl jsem u toho a nemohu tedy dokázat, prosím tedy, abyste si to nechal pro sebe a tu věc neoznamoval.“ (pozn.: Český překlad Unterweegerových pamětí publikoval Dušan Uhlíř pod názvem Moje utrpení v Rasslerově domě v Brně za přítomnosti Francouzů od 15. listopadu 1805 do 10. ledna 1806, in: Třetí koaliční válka 1805, její kořeny – její pozadí. Třebíč, 2004, s. 370. Že se nejedná o chybu vzniklou českým překladem, potvrzuje německá edice těchto pamětí vydaná v Berlíně pod názvem Im Schatten von Austerlitz roku 1995, s. 20.)
V bitvě skutečně bojovaly tři ze čtyř c.k. pluků, jejichž šestým praporům Unterweeger přičítá podíl na spojenecké porážce. Nezúčastnil se jí však žádný prapor pluku arcivévody Ludvíka (č. 8). Je proto velmi pravděpodobné, že se Unterweeger, nebo jej informující rakouský důstojník, spletl v označení pluku podobně jako major Mahlern. Šestý prapor skutečně patřil jednomu z arcivévodů. Nejednalo se však o Ludvíka, nýbrž Ferdinanda, který byl od roku 1803 kurfiřtem salzburským, tedy majitelem pluku č. 23.
Zimní soumrak na Starých vinohradech.
(ilustrační foto K. Sáček, 2007)
Strana 198
Kollowrath reagoval na návrší rychle a nařídil 6. praporu řadového pěšího pluku Auersperg č. 24, aby zaplnil mezeru oddělující Hüblerův prapor od hlavní linie a tento prapor zachránil. Díky postupu 6. praporu pěšího pluku č. 24 se mohl Hübler odpoutat od francouzských dragounů a zformovat zbytek svého praporu do linie. Jeho ztráty činily velké množství mrtvých a více než 100 zajatých, kteří byli většinou zraněni.
Poznámka autora: Francouzská hlášení hovoří o několika stovkách zajatců. Řadový pěší pluk č. 23 vykázal celkem 27 mrtvých, 160 zraněných, 245 zajatých a 797 nezvěstných. Někteří z nezvěstných mohli být mezi vojáky zajatými blízko Blažovic.
Komentář překladatele: Goetz ve svém textu příležitostně hovoří o vojácích 6. praporů jako o „rekrutech pluku“. Pomineme-li, že je to zavádějící označení pro prapory, ve kterých čerství odvedenci stáli po boku vysloužilých invalidů, musíme zdůraznit, že v případě 6. praporu řadového pěšího pluku č. 24 je toto označení zcela chybné. Major Mahlern si totiž poznamenal: „Složený 6. prapor Auerspergovy pěchoty, byl dvakrát tak silný než ostatní šesté prapory, protože podplukovník Bach k sobě stáhnul mnoho rozptýlených lidí od Ulmu a spojil je s výše jmenovaným praporem.“13 (pozn.: Mahlernovo tvrzení o zbytích vojáků od Ulmu, které měl prapor pluku č. 24 k sobě připojit, je opakován v dějinách pěšího pluku č. 23. Dějiny pěšího pluku č. 24 naopak o bitvě u Slavkova téměř mlčí a omezují se pouze na konstatování, že podplukovník baron Bach byl za zásluhy jmenován dne 15. února 1806 plukovníkem. Mahlernovu vzpomínku žádný jiný pramen nepotvrzuje. Vodítkem by snad mohl být jmenný seznam rakouských vojáků, kteří zemřeli na následky zranění v polní nemocnici zřízené na valaško-meziříčském zámku. Zpracoval jej podle údajů c.k. polního vikariátu E.D. [Domluvil, Eduard.] Pomník zbudovaný vojínům raněným v bitvě u Slavkova a zemřelým v Meziříčí n. B., dějepisné zprávy z r. 1805. Meziříčí nad Bečvou, 1901, s. 11-16, viz např. genebaze.cz Letmé srovnání celkového počtu zemřelých vojáků od řadových pěších pluků: a) bojujících u Slavkova: 197, b) bojujících u Štoků: 53 a c) nasazených na jiných než těchto dvou bojištích: 741 – naznačuje, že by se mohlo jednat o vodítko pouze velmi orientační.)
Hüblerův protiútok znamenal velké ztráty, ale zpomalil Schinerův postup a poskytl Miloradovičovým ruským praporům čas ke zformování. Za Kollowrathem se zformovalo devět zbývajících ruských praporů. Šestý prapor pěšího pluku č. 24 vytvořil první linii. Vedle zbývajících rakouských praporů ve druhé linii Miloradovič umístil své nejméně narušené prapory a zbytek ponechal v záloze.
Poznámka autora: Nebyly objeveny žádné ruské údaje o tom, které prapory byly znovu zformovány a kde byly umístěny. Miloradovičovo hlášení nabízí pouze nejasnou představu o rozestavení a plukovní dějiny nepřináší žádné podrobnosti.
Poté co Vandamme vyřešil situaci svých jednotek postavených vlevo, detašoval 2. prapor 4. řadového pěšího pluku k Blažovicím a zaměřil se na rakouskou linii před sebou. Klíčem rakouského postavení byly Staré vinohrady, o které se linie v severní části opírala.
Poznámka autora: Z většiny záznamů vyplývá, že rakouské síly obsadily pouze Staré vinohrady. Budeme-li vycházet ze skutečnosti, že první linii tvořilo šest praporů a Staré vinohrady jsou jen malá vyvýšenina, je pravděpodobné, že rakouská linie byla roztažena na jih a udržovala kontakt s dalšími rakouskými praporu potýkajícími se s Thiébaultovými silami poblíž Prace.
Když byl Boyého dragouny odražen rakouský výpad k Blažovicím, obrátil Vandamme své jednotky severně, aby s nimi provedl souběžný útok na pravé křídlo Rakušanů. Opodál vlevo posílil brigádního generála Schinera 1. praporem 4. řadového pěšího pluku a nařídil mu zaútočit na rakouské pozice ze severovýchodu. Brigádní generál Férey měl zaútočit souběžně se svou brigádou posílenou 55. řadovým pěším plukem z Varého brigády. Candras zůstal v záloze za Féreyem s 28. řadovým pěším plukem. Varé pouze se dvěma prapory 43. řadového pěšího pluku měl zajistit dotyk vlevo s Vandammem a vpravo se St. Hilairem, který se opíral o Prace.
Staré vinohrady pokryté sněhem.
(ilustrační foto K. Sáček, 2006)
Strana 201:
Když se zarazil spojenecký útok na Prace a Pratecký kopec, Vandamme zahájil svůj útok na klíčovou spojeneckou pozici na Starých vinohradech. Kolem 10:30 hodin zaútočil Férey se svými šesti prapory čelně na rakouské pozice ze severovýchodu. Jeho posílená brigáda čítala přibližně stejně jako celá rakouská první linie na Starých vinohradech. Zatímco Férey zaměstnával pozornost Rakušanů, Schiner přesunul své tři prapory tak, aby udeřil na Rakušany ze severu. Se dvěma prapory 24. lehkého pěšího pluku a jedním praporem 4. řadového pěšího pluk zahájil útok na pravé křídlo Rakušanů brzy poté, co poté co Férey zahájil svůj útok na křídlo levé. Schiner nařídil svým mužům nasadit bajonety (ordering to fix bayonets) a vedl je vpřed proti rakouskému pěšímu pluku Salzburg č. 23.
Komentář překladatele: Účast praporu francouzského 4. pěšího pluku na rozhodujícím útoku proti Rakušanům na Starých vinohradech je sporná. Sice o ní píše Soult ve svém oficiálním hlášení, avšak pamětník Bigarré - major a velitel par intérim tohoto pluku u Slavkova o útoku na pěchotu mlčí a pouze zmiňuje: „První batalion mého pluku měl již ráno vícero mužů zabitých či zraněných, když dobyl jednu rakouskou baterii na Prateckém návrší.“ Připomeňme si, že 4. pěší pluk jako jediný ztratil při srážce s ruskou gardou svého orla a jeho velitel měl zcela jistě velký zájem vysvětlit a obhájit všechny okolnosti této nepříjemné události. Je proto velmi málo pravděpodobné, že by si nevzpomněli na účast v jednom z rozhodujících útoků.
Vrchol kopce Staré vinohrady v roce 2024.
Strana 204
Rakouský ústup nastal přibližně po hodině prudkých bojů poblíž Starých vinohradů. Féreyovi muži pomalu tlačili zpět rakouské prapory na jihu, zatímco na pravém křídle Rakušané postupně ustupovali před Schinerem. V blízkosti zaujalo postavení Vandammovo divizní dělostřelectvo a zasypalo semknuté rakouské řady kartáči. Také část Boyého dragounů se zničení granátnického praporu pluku č. 23 připojila k Vandammově divizi a čekala na vývoj příležitostí na rakouském pravém křídle.
Vandamme dobře využil svou početní převahu a zvýšil tlak na Kolowrathova křídla. Zhruba po hodině se rakouský odpor zhroutil. Střelba na křídlech zesilovala a francouzské jezdectvo vneslo svým útokem do pluku zmatek. Velké množství Rakušanů padlo do francouzského zajetí a mnozí pouze uprchli. Dělostřelectvo podporující pluk (plukovní dělostřelectvo a Kudriatsevova ruská poziční baterie) bylo napadeno francouzským jezdectvem. Mnoho děl se nepodařilo stáhnout, protože zapřažení koně byli vyčerpaní a nebyli schopní je táhnout hlubokým blátem lepícím se na kola. Zdá se, že k francouzskému průlomu došlo na pravé straně rakouské formace. Zatímco se pravá část linie rozpadla, ostatní prapory se úspěšně stahovaly. Kolem 11. hodiny nařídil Kollowrath ústup celé linii. Pro řadový pěší pluk Salzburg č. 23 znamenala tvrdošíjná obrana ztráty vyčíslené na 1 229 zabitých, zajatých, pohřešovaných nebo zraněných mužů. Jednalo se přibližně o 45% jeho původního stavu.
Komentář překladatele: Za účelem rekonstruovat boj Rottermundovy brigády na Starých vinohradech formou počítačové simulace došlo počátkem letošního roku na již nedostupném diskusním fóru internetových stánek theminiaturespage.com k výměně názorů na slušné odborné úrovni. Téma bylo pojmenováno „Austerlitz - Vandamme and IR23“.
V této diskusi, do které se zapojil mj. David Holins (autor kvalitních publikací věnovaných c.k. armádě v rámci edice Osprey), obdržela Goetzova kniha velmi dobré hodnocení a z ní převzatý popis boje rakouských jednotek na Starých vinohradech se stal osnovou pro doplňovaní dalších faktů a vytváření nových hypotéz. Autorem nejpřínosnějších postřehů byl přispěvatel vystupující pod jménem Carnot93, který Goetzův popis potvrdil a doplnil výpisky ze dějin francouzských pluků - Simond, Emile. Le 28e de Ligne: Historique du régiment, 1889 a Turlan, Patrick. L'Histoire du 57eme Regiment d'Infanterie, 1990) a pamětí příslušníka 24. lehkého pěšího pluku jménem Fréche. Necelé dva měsíce trvající diskuze doplnila Goetzův popis ještě o následující postřehy:
- k prvnímu střetnutí Vandammových jednotek s rakouským plukem č. 23 došlo kolem desáté hodiny, nebo krátce před tímto časem;
- úvodní útok Schinerovy brigády (nebo pouze její části) byl zřejmě proveden v rozptýlené formaci (skirmish), pro jeho přesnější představu bychom však potřebovali znát, jak vypadal terén Starých vinohradů;
- pravděpodobně mezi Hüblerovou formací a zbývajícími prapory pluku č. 23, byla umístěna baterie čtyř rakouských děl; nejspíše se nejednalo o plukovní 3-liberní děla, nýbrž část (polovinu ?) samostatné baterie 6-liberních děl střílející kartáče;
- závěrečný boční útok Schinerových jednotek vedený ze severního směru byl rychlý a trval přibližně 15 minut, přestože musel čelil výše uvedené dělostřelecké baterii.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/studie/rottermund.html