Bonapartovo tažení do Egypta
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 23.10.2013
Během válek I. a II. koalice s vojsky republikánské Francie v posledním desetiletí osmnáctého století byly francouzské jednotky úspěšnější na pevnině než v námořních střetech. Hlavní protivník Francouzské republiky na moři, britská Royal Navy, podporovala nejen akce intervenčních vojsk zprostředkováním a ochranou výsadků, ale strategickým úkolem loďstva Jeho Veličenstva bylo především efektivně blokovat celé francouzské pobřeží na Atlantiku i ve Středomoří.
Francie - Egypt, 1799-1800: pěšák 25. půlbrigády a dragoun 3. pluku.
(Všechny ilustrace zhotovil autor textu.)
Republikánská flotila pak nemohla Angličanům úspěšně konkurovat. Rozhodnutím nejvyššího vládnoucího úřadu Francie na konci let devadesátých spolu s velením republikánských ozbrojených sil, především však z iniciativy mladého generála Napoleona Bonaparta bylo usneseno podniknout rozsáhlou proti-britskou diverzní akci, jíž měla být vojenská výprava do Egypta. Úderem na severovýchodní pobřeží Afriky se předpokládalo ochromení anglické námořní, vojenské a politické moci. Ambiciózní podnik se měl stát i prvním koloniálním tažením republikánské vlády.
Výprava byla připravena ve vší tajnosti a bylo pro ni vybráno 40 000 nejzkušenějších vojáků organizovaných v šesti divizích. K přepravě bylo vyčleněno 200 plavidel s ochranným doprovodem 33 řadových lodí. Celé uskupení vyplulo 19. května 1798 ze středomořského přístavu Toulon a již 12. června byl dobyt přístav La Valetta na ostrově Malta, do té doby hlavní válečná základna johanitů ve Středomoří. V řádové pevnosti byla ponechána okupační posádka 4 000 vojáků. V následujících dnech plavby k egyptským břehům unikl celý Bonapartův konvoj pozornosti jinak permanentně slídící anglické středomořské flotily pod velením admirála Horacia Nelsona a bez problémů dorazil k cíli v nilské deltě. Dne 1. července přistály francouzské lodi u Alexandrie a následujícího dne obsadily vyloděné jednotky tento starobylý přístav. Následoval pro většinu účastníků úmorný pochod pouští až ke Káhiře a 21. července došlo k proslulé bitvě u pyramid, kde generál Bonaparte porazil na hlavu mamelucké vojsko. Egypt v této době byl formálně součástí Osmanské říše, ale vláda fakticky patřila představitelům elitních oddílů mameluků, formace ne nepodobné janičárům v osmanské metropoli. Po tomto impozantním vítězství se prakticky celý Dolní Egypt dostal do francouzských rukou a Bonapartovy oddíly vstoupily do Káhiry.
Vzápětí poté ovšem k pobřeží dorazila anglická středomořská flotila a 1. srpna zničila v námořní bitvě u Abukiru zakotvený francouzský námořní svazek. Francouzi sice dosáhli na souši drtivé převahy, ale současně byli uvedenou Nelsonovou rychlou akcí odříznuti od mateřské země. Povstání proti okupačním jednotkám, které vypuklo 21. září v Káhiře, bylo brutálně potlačeno. V lednu roku 1799 generál Dessaix dobyl oblasti historického Horního Egypta. Osmanská vláda chystala ve stejné době za vydatné britské pomoci odvetné akce. První turecký výsadek byl Nelsonovou flotilou dopraven do Sýrie a druhý kontingent byl připraven k vylodění přímo v deltě Nilu. Napoleon Bonaparte se proto rozhodl rychlými manévry zabránit spojení obou nepřátelských formací a zahájil s vybranými oddíly 12 000 pěšáků, 800 kavaleristů a 52 děl přesun podél středomořského pobřeží směrem na syrské území již v polovině února devětadevadesátého roku.
Francie – 1798-1800: brigádní generál a seržant dělostřelectva.
20. února dobyl El Aríš a vzápětí nato Gazu. Jaffa (Joppe) padla 8. března a 19. téhož měsíce oblehl mladý rodák z Korziky Akku (Akkon, město na místě pevnosti založené křižáky jako Saint Jean ďAcre). První srážka s tureckými jednotkami u městských hradeb byla pro Francouze úspěšná. Akka se však za silné anglické podpory ubránila. Lodi admirála Nelsona zajistily přísun posil i materiálu a přitom účinně ostřelovaly francouzské pozice. Po dvouměsíčním neúspěšném obléhání nastoupil ambiciózní Bonaparte 17. května zpáteční pochod. Zatím se na egejském ostrovu Rhodu nalodil na britská plavidla turecký kontingent určený k invazi přímo v Egyptě a v červenci skutečně vstoupila turecká vojska na africkou půdu u Abukiru. Zde došlo 25. července 1799 k rozhodné bitvě a Turci byli generálem Bonapartem poraženi na hlavu. Nicméně po obdržení zpráv o nepříznivém vývoji politické situace ve Francii i o zhoršeném vojenském postavení francouzských armád na italském i rýnském bojišti rozhodl se vrchní velitel francouzského kontingentu v Egyptě své oddíly opustit. Do Francie se vrátil se nejrychleji, jak bylo možno - 23. srpna téhož roku, když předtím ve vší tajnosti opět proklouzl kordonem britských lodí, blokujících egyptské pobřeží.
Velení převzal generál Kléber, schopný důstojník, který za několik měsíců, 20. března 1800, porazil turecké vojsko u Heliopolis a donutil jej ustoupit nazpět do Sýrie. Dne 14. června byl však v Káhiře zavražděn, a to právě v den další Bonapartovy vítězné bitvy u Marenga v severní Itálii. V bitvě padl jeho kolega od pyramid generál Dessaix, nadaný velitel, který nepřežil vítězný útok francouzské jízdy, na jejímž čele rozhodl takřka ztracenou bitvu. Komando ztenčeného francouzského kontingentu na Nilu měl po Kléberově smrti v rukou neschopný generál Menou a této situace záhy využili Angličané, kteří se opět vylodili u Abukiru. Ve druhé pozemní bitvě porazil se svými 17 000 muži generál Abercromby unavené francouzské jednotky. Své vítězství však zaplatil životem. Stalo se tak v březnu 1801 u Kanopa a Francouzi zůstali obklíčeni v Alexandrii. Druhého září 1801 se Menou vzdal a 4.září kapitulovala francouzská posádka Malty. Na základě kapitulačních podmínek se zbytek francouzského expedičního kontingentu dostal na anglických lodích zpět do Francie. Egyptské tažení skončilo neúspěchem na válečném poli, ale vzhledem k tomu, že s armádou přijeli na africkou půdu i mužové vědy, znamenalo významný mezník v moderní egyptologické vědě. Učený Champolion totiž objevem trojjazyčné rosettské stély našel klíč k dosud záhadným hieroglyfům. To je ovšem už jiná kapitola.
Francie - Egypt, 1798-1799: jízdní myslivec 22. pluku a důstojník vzduchoplavecké služby.
V expedičním tělese zvaném L’Armée d’Orient, bylo tehdy 56 praporů pěchoty, 20 jezdeckých eskadron, dělostřelectvo a nezbytné zajištění ženijní, týlové (logistické) a štábní, spolu s vojenskými topografy a inženýry. Stojí za zmínku, že i v Egyptě byl k pozorování použit balon na principu zánovní montgolfiéry, tedy naplněn horkým vzduchem. Velení a obsluha této technické vzduchoplavecké novinky se nazývali Service de aérostatier.
Krátce po vylodění bylo přikročeno k nutným improvizacím ve výstroji, protože především pokrývky hlavy a soukenné oděvy se ukázaly v horkém klimatu a zejména za namáhavého pochodu pouští jako krajně nevhodné. Následné odlehčení adjustace ostatně nebylo ani na evropském válčišti u ležérních a změnu milujících Francouzů nijak neobvyklé. Zde ovšem bylo od počátku nezbytné již ze zdravotních důvodů. Úžehy byly velkým nebezpečím a tak si francouzští vojáci chránili hlavu šátky a rouškami, přičemž kožešinové medvědice granátníků byly odloženy nejdříve. Ale i soukenné stejnokroje byly uvolněny, kalhoty nahrazovány plátěnými a podobně. Po zmíněném zničení invazního loďstva a faktickém odříznutí od metropole, opotřebování stávajícího oděvu a vyčerpání zásob modré látky pěšáckého stejnokroje bylo rozhodnuto zhotovit pro pěší půlbrigády jednoduché jednořadé fraky s krátkými šosy (tedy spíše kazajky) z hnědé, červené či růžové látky, pro lehké a myslivecké útvary zelené a vzácná modrá byla ponechána pouze dělostřelectvu a technickým jednotkám. Místo dvourohého klobouku pak byla předepsána polokulová čapka s bavlněným hřebínkem na temeni s určujícím zabarvením značícím příslušnost k jednotce a s nezbytným stínítkem.
Francie - Egypt, 1799-1800: námořník Nilské flotily a pěšák Koptské legie.
Odlehčení přišlo i u jezdectva, kde byly vedle čapek a kazajek zavedeny balonové plátěné šarivary, ne nepodobné oděvu mameluckých protivníků. Z jízdy se účastnily výpravy dragounské pluky č. 3, 14, 15, 18 a 20, z husarů pak sedmý pluk a z lehké kavalerie i dvaadvacátí jízdní myslivci. Dolmany, natož kožíšky, byly odloženy nebo volně rozepjaty, stejně jako těžké čáky, jinak zvané tehdy ještě mirliton. Podobné úlevy byly i u ostatních jednotek, ale generalita i ve velmi svízelných podmínkách žhoucího slunce nosila upnuté fraky, byť s otevřeným límcem a těžké dvourohé klobouky s péřovými chocholy, třebaže je známa i varianta soukenné čepice se štítkem s dekorem dubových dracounových ratolestí a s chocholem, patřící tehdy výjimečně do generálského vybavení v Egyptě.
Námořníci zbavení přepadem flotily u Abukiru svých plavidel tvořili opěšalou Námořní legii (Légion Nautique) – oblečeni v podobně odlehčené adjustaci jako pěchota, ovšem s pruhovanými námořnickými pantalony (kalhotami) a také částečně s palubními klobouky z dehtovaného plátna. Podobně byly vybaveny i posádky nepříliš četné Nilské flotily (Flotille du Nil) skládající se rovněž z původního osazenstva řadových lodí. Tito říční mariňáci si ještě ponechali i původní kazajky.
Francie - Egypt, 1799-1800: důstojník Dromedárského sboru a důstojník Guidů.
Vzhledem k brzy osvojeným poznatkům z nezvyklého prostředí postavil generál Bonaparte i svérázný polní dromedárský sbor (Corps dromedaire) se svéráznou výstrojí a výzbrojí, skládající se z beduínských a husarských elementů (čáky, kaftany jako prodloužené šňůrované dolmany v červené barvě, jezdecké boty, domorodé pláště). Bývalí vojáci řádové posádky byli zformováni ještě na Maltě do tzv. Maltézské legie (Légion Maltaise), vystrojené v odlehčených stejnokrojích zelené barvy.
Z křesťanských Koptů postavil generál Kléber Koptskou légíi (Légion Cophte), zeleně oděnou po evropském způsobu podobně jako francouzské formace, s dvourohými klobouky. Velitelem byl Ma-Hallem-Jakub. Dobrovolníci řecké národnosti byli týmž generálem zařazeni do tzv. Légion Grécque (tedy Řecké legie), oblečené ovšem mimo stejnokroje francouzského vzoru i v řeckých národních suknicích - fustanelách, vyšívaných kazajkách a s malými fezy. Této formaci velel bývalý turecký admirál řeckého původu Papasoglu, který přešel na francouzskou stranu.
Anglie - Egypt, 1799-1800: námořní pěšák a egyptští mameluci, 1798-1801: důstojník a jezdec.
Obě tělesa potom vytvořila tzv. Orientální myslivecký prapor (Bataillon des chasseurs ďOrient), který od roku 1802 sloužil jako francouzská cizinecká jednotka v Itálii (do roku 1814). Ze syrských obyvatel, Egypťanů i Turků, byla sestavena Syrská legie (Légion Syrienne), oděná ovšem převážně v domácím oděvu. Z ní také pocházela většina mameluků (původně francouzských zajatců), ze kterých postavil Napoleon již jako císař elitní gardovou eskadronu, jednu z nejproslulejších formací prvního císařství. Byla doplňována i Francouzi. Nejznámějším mamelukem byl Rustan, osobní strážce Napoleonův. V egyptských expedičních silách také sloužili jízdní i pěší Guidové, na doplnění prořídlých francouzských půlbrigád vykoupil Kléber i etiopské otroky, kteří se osvědčili v bitvě u Heliopolis.
Suvenýry z dobrodružné výpravy k pyramidám potom setrvávaly jako kuriozity v individuální výzbroji především důstojníků císařské armády. Ať již to bylo arabské sedlání se skvostnou garniturou, jezdecké boty nebo jiné výstrojní elementy. Ale především to byly orientální šavle, tolik oblíbené u Napoleonových velitelů, často vysoké umělecké hodnoty. To ostatně nebyla jen záliba Francouzů, neboť jejich angličtí rivalové našli v exotických zbraních rovněž zalíbení. Konečně od egyptského tažení se traduje u gala uniformy britské generality posléze předpisově zavedená šavle arabské provenience.
Francie: důstojník mameluků 1805-1815.
Výběr z literatury:
BROUILLET, Jacques – COLRAT, Jean-Claude – LELIEPVRE, E. L'Egypte tricolore: les uniformes de l'Armée d'Orient, 1798-1800, 1ère partie: L'état-major, les troupes à pied. Le Briquet, 1986.
KOVAŘÍK, Jiří. Bonaparte v Egyptě. Třebíč, 2007.
RIGONAUD, Albert. Les extraordinaires Tenues de l'Armée d'Orient. Gazette des Uniformes, No. 8, 1975-76.
Související příspěvky:
Adjustace evropských posádek v zámoří v XV. až XVIII. století
Adjustace koloniálních útvarů v XIX. a XX. století 1/3