C. k. generálmajor František Maxmilián hrabě Des Fours
Harald Skala
Naposledy upraveno: 16.03.2017
V roce 2012 vydal Národní památkový ústav v Praze monografii MŽYKOVÁ, Marie - SKALA, Harald. Des Fours: Valdštejnův plukovník a jeho potomstvo. V tomto příspěvku nabízíme úryvek věnovaný jednomu z hraběcích potomků, který v napoleonských válkách získal kříž Vojenského řádu Marie Terezie. (Původní knižní text obsahuje také poznámky pod čarou.)
František Maxmilián hrabě Des Fours v přehlídkové uniformě.
(ze sbírek zámku Hrubý Rohozec - zamek-hrubyrohozec.cz
foto: H. Skala)
Rod hrabat Des Fours (psáno též Desfours) žil v Čechách již v páté generaci, když se v Praze dne 8. srpna 1765 narodil František Maxmilián Josef. Jeho rodiči byli hrabě Bedřich Des Fours (1731-1814) a baronka Marie Anna Mitrovská z Nemyšle (1736-1799). Kromě domu v Praze, ve kterém se František Maxmilián narodil, vlastnili rodiče panství Hrádek u Sušice a Velhartice, zděděné po strýci Janu Nepomukovi hraběti Des Fours. Na těchto místech strávil František Maxmilián, rodinou nazývaný „Fanfy“, i první léta svého života.
Jako mnozí příslušníci rodiny byl i otec Bedřich vojákem, který dosáhl hodnosti generálmajora. Není tudíž divu, že i mladý František Maxmilián zvolil vojenskou dráhu. Začínal skutečně „od píky“. Když mu bylo 17 let, vstoupil 1. května 1782 do pěšího pluku Khevenhüller č. 12. Ještě téhož roku, 27. října byl povýšen na praporčíka a zároveň přeložen k pěšímu pluku Kaiser č. 1. Rok na to, 12. srpna 1783 byl povýšen na poručíka a přeložen ke 2. karabinickému pluku Franz Erzherzog, Erbprinz von Toscana. S tímto plukem se zúčastnil vojenských tažení let 1788 a 1789 jako volontér.
Koncem roku 1789 mu umožnil jeho strýc, polní podmaršál Josef Anton hrabě Mitrovský z Nemyšle, přestup do c. k. pěšího pluku č. 40, jehož byl majitelem. V té době již měl hrabě Des Fours hodnost hejtmana. Mitrovského pluk byl tehdy rozmístěn po setninách v mírových garnizonách na Moravě v Kroměříži, Napajedlech, Přerově, Uherském Hradišti a dalších městech. Obě granátnické čety stály v Brně. V roce 1791 byl Josef Anton Mitrovský z Nemyšle jmenován vojenským guvernérem Valašska. 24. května nastoupil svoji novou funkci v Bukurešti. Pravděpodobně v souvislosti s touto změnou požádal František Maxmilián hrabě Des Fours o přeložení k jinému pluku.
Po přímluvě Fridricha von Hotze, plukovníka kyrysnického pluku Hohenzollern č. 8, obdržel 1. října 1791 hodnost rytmistra 1. třídy a zakrátko se stal i velitelem jedné z jeho eskadron v tomto pluku. V témže roce byl jmenován c. k. komorníkem. Jeho nový pluk byl tehdy dislokován poblíž Freiburgu a střežil hranice podél Rýna. Poté, co Francie 20. dubna 1792 vyhlásila Habsburské monarchii válku, zůstal pluk Hohenzollern rozmístěn podél Rýna, aniž zprvu zasáhl do bojů. K prvním menšímu střetnutí s Francouzi došlo až 6. dubna 1793 u obce Wyhl.
Teprve v prosinci t. r. měl František Maxmilián možnost se vyznamenat. 1. prosince zaútočil nepřítel na postavení císařských u obce Dauendorf. Plukovník baron Oppeln s jedním divizionem pluku a několika četami husarů pluku Erdödy odrazil útok francouzské jízdy. Rytmistr Des Fours pak napadl se svojí eskadronou nepřátelskou pěchotu a donutil ji k ústupu do obce Dauendorf. Při tomto útoku utrpěl hrabě Des Fours 2. prosince své první zranění. Francouzi v příštích dnech útoky opakovali. Podplukovník Jan Klenau (Klenovský z Janovic), který velel císařským jednotkám, se ve svém hlášení pochvalně zmínil o výkonu rytmistra Des Fours, jehož včasnému zásahu 8. prosince vděčil za ubránění svěřených pozic.
I v následujícím roce zůstal pluk Hohenzollern v jihozápadním Německu, aniž by zasáhl do větších bojů. Teprve 25. prosince 1794 se rytmistr Des Fours mohl opět osvědčit, když se svou eskadronou kryl ústup dělostřelectva po střetnutí u Mannheimu. Zimní měsíce 1794/95 strávil pluk v okolí Mannheimu. V tažení 1795 bojoval s úspěchem v několika střetnutích s Francouzi, v relacích velitelů však hrabě Des Fours poznamenán není. Teprve v červenci roku 1796 nacházíme další zmínku. 9. července napadli Francouzi pod velením generála Moreau ležení císařských u obce Etlingen v jižním Německu.
Hrabě Des Fours ten den navštívil svého bývalého plukovníka, nyní polního podmaršála Fridricha svobodného pána von Hotze. Když nepřítel zaútočil, zapojil se hrabě Des Fours do boje. Podařilo se mu zachránit jedno dělo, které Francouzi krátce před tím ukořistili. Při této akci mu byl zastřelen kůň, on sám byl opět raněn. Dne 21. července zaútočili Francouzi na císařské pozice u Cannstadtu. Obranných bojů se zúčastnila též jedna divize pluku Hohenzollern. Rytmistr Des Fours byl jmenován mezi důstojníky, kteří se v tomto boji vyznamenali. Koncem července 1796, krátce po této akci, požádal František Maxmilián hrabě Des Fours – pravděpodobně na základě utrpěných zranění – o propuštění z aktivní služby, které bylo povoleno. Odebral se pak k léčení na své statky v Čechách a zůstal pak celé čtyři roky mimo aktivní službu.
Vojenský deník hraběte Des Fours: Tage-Buch der Feldzüge des Kriegs gegen Frankreich in den Jahren 1792 bis mit 1796. Colmar, 1818.
books.google.cz/books?id=FQ5aAAAAcAAJ
Nejvyšší velitel ozbrojených sil monarchie arcivévoda Karel usiloval již delší čas o založení domobraneckých jednotek na posílení pravidelné armády. Vídeňské vládní kruhy se zprvu ozbrojení lidových mas bránily. Teprve 24. října 1800 mohl arcivévoda vydat dekret o založení domobrany. 12 praporů mělo být naverbováno v Čechách, 8 na Moravě a ve Slezsku. Tyto prapory dostaly jméno „Legie arcivévody Karla“. František Maxmilián hrabě Des Fours nabídl ihned své služby arcivévodovi Karlovi, který jej jmenoval majorem a velitelem 14. praporu.
Hrabě Des Fours verboval rekruty pro svůj prapor v krajích Mladá Boleslav, Beroun a Strakonice. Kvůli různým omezením probíhal nábor pomalu. Teprve na přelomu roku 1800/1801 se Legie pod velením polního zbrojmistra Sztáraye soustředila v okolí Českých Budějovic, kde jí bylo svěřeno strážení hranic. 9. února 1801 byl podepsán mír z Francií, načež byla Legie 9. dubna 1801 opět rozpuštěna, aniž by zasáhla do bojů. Hrabě Des Fours byl demobilizován a vrátil se na své jihočeské statky.
Když roku 1805 vypukl nový válečný konflikt s Francií, bylo opět založeno několik dobrovolnických jednotek. Jedna z nich byl „Moravsko-Slezský myslivecký prapor“, sestavený v říjnu roku 1805. Jeho velení bylo svěřeno majorovi Františku Maxmiliánu Des Fours. Prapor během své krátké existence posílil posádku pevnosti Olomouc. Byl rozpuštěn již v lednu roku 1806 a František Maxmilián opět opustil aktivní službu.
Následujících 13 měsíců strávil František Maxmilián u své rodiny, ale již 1. dubna 1807 jej nacházíme v kyrysnickém pluku Kaiser Franz č. 1, kde zaujal uvolněnou funkci podplukovníka. Kyrysníci byli elitou jezdectva a pluk císaře byl nejexklusivnějším ze všech! Jeho příslušníci měli řadu výhod, pluk se těšil obzvláštní pozornosti císaře a účastnil se přednostně všech vojenských přehlídek a jiných slavnostních událostí.
Pluk vznikl roku 1798 přeměnou 2. karabinického pluku. Pro Františka Maxmiliána hraběte Des Fours bylo tedy mimořádnou ctí, vrátit se do tohoto pluku ve kterém sloužil již v letech 1783-1789, tentokrát v hodnosti podplukovníka. Druhým majitelem pluku (císař pochopitelně běžné povinnosti majitele pluku nevykonával, měl tedy zástupce) byl tehdy Josef, princ Lotrinský, plukovníkem a velitelem pluku byl Wilhelm von Motzen.
V pluku Kaiser Franz prožil František Maxmilián nejslavnější období své vojenské kariéry. S ním se zúčastnil mnoha bitev a střetnutí Napoleonských válek. Úspěchy hraběte Des Fours byly uznávány nejen císařem Františkem I., ale i veliteli spojeneckých vojsk. Dokládají to i jeho častá setkání s příslušníky vládnoucích vrstev celé Evropy, jakož i vyznamenání spojeneckých států, která mu byla v těchto letech udělena.
Pluku byl představen v Sáros-Pataku, kde pluk tehdy dlel v mírovém garnizonu. Tam zůstal až do března roku 1809, kdy byl povolán do Bavorska. Zúčastnil se pak bojů v okolí bavorského Regensburgu (Řezna), kde po bitvě u Eggmühl 22. dubna kryl ústup armády arcivévody Karla. Ve večerním střetnutí s Francouzi u obce Altegolfsheim ztratil pluk okolo 100 mužů, z toho 12 mrtvých. Armáda pak ustupovala přes Čechy k Vídni.
Ve dnech 21. - 22. května došlo k velké bitvě s Napoleonovou armádou u Aspern. Pluk císařských kyrysníků byl přidělen do záložního sboru vedeného generálem jezdectva knížetem Liechtensteinem. František Maxmilián zde osobně velel celému pluku místo plukovníka von Motzen, který byl na počátku bitvy těžce raněn. Pluk během těchto dvou dnů několikrát zasáhl do bojů. Při posledním útoku na Francouzi obsazenou obec Eßlingen projevil František Maximilán hrabě Des Fours obzvláštní statečnost a rozvahu. Císařští Eßlingen posléze dobyli, čímž nemálo přispěli ku konečnému vítězství armády arcivévody Karla. Hrabě Des Fours byl jmenován v denním rozkaze mezi důstojníky, kteří se v bitvě mimořádně vyznamenali. Dne 29. května byl plukovník von Motzen povýšen na generála. Funkci velitele pluku a hodnost plukovníka obdržel ve stejný den hrabě Des Fours.
Francouzská armáda se po porážce brzy vzpamatovala a již 5. - 6. července 1809 došlo k další velké bitvě u Wagramu, kterou tentokrát Napoleon vyhrál. I této bitvy se Des Foursův pluk zůčastnil, hlavně druhého dne bitvy u obce Aderklaa. Během těchto bojů byl hraběti Des Fours zastřelen kůň, on sám zůstal pod mrtvým tělem. Z této nebezpečné situace jej vyprostil kyrysník Josef Littmann a poskytnul mu vlastního koně. Císařské jednotky pak ustoupily v pořádku na Moravu, kde u Znojma došlo k poslednímu střetnutí s Francouzi. I zde František Maxmilián Des Fours bojoval s jemu vrozenou statečností.
Krátce po tomto střetnutí byla navázána mírová jednání, která skončila podepsáním míru ve vídeňském Schönbrunnu 14. října 1809. Pluk císařských kyrysníků se pak zdržoval na různých místech v Uhrách, s delším pobytem Veľkých Topolčanech (Nagy-Toploczan), kam pluk dorazil 7. ledna 1810. Tam zůstal až do srpna roku 1811, kdy byl povolán do Prešpurku (Bratislavy) jako čestná stráž po dobu Stavovského sněmu. Při této příležitosti císař František I. vykonal přehlídku svého pluku. Koncem září se celý pluk vrátil do garnizonu ve Veľkých Topolčanech. V pomocném sboru maršála Schwarzenberga, který musel roku 1812 Napoleona doprovázet na jeho tažení do Ruska, císařští kyrysníci nebyli. Strávili i tento rok v garnizonu. V tomto období se hrabě Des Fours věnoval velmi intenzivně výcviku svého pluku a jeho důstojníků.
Počátkem roku 1813, když se schylovalo k nové válce, byl pluk 8. března přemístěn do Brandýsa nad Labem. Plukovní štáb byl začátkem června ve Slaném. 1. července 1813 vykonala ruská velkokněžna Marie Pavlovna, dědičná princezna Sasko-Výmarská přehlídku pluku. Hrabě Des Fours při této příležitosti velkokněžnu požádal o věnování ozdobné stuhy pro plukovní standartu, která měla být vysvěcena při nejbližší příležitosti. Jeho žádosti bylo zakrátko vyhověno. 19. srpna 1813 byla celá armáda soustředěna u Vraného na Slánsku. Za účasti císaře Františka, ruského cara Alexandra a pruského krále Viléma III. byla vykonána velká přehlídka vojska a zároveň zveřejněno vyhlášení války Francii. Během této přehlídky byly požehnány nové standarty pluku. Oba císaři a pruský král zatloukli do žerdi tři stříbrné hřeby. Plukovníkovi Des Foursovi přislíbil pruský král, že i jeho dcera princezna Charlotta věnuje pluku ozdobnou stuhu pro plukovní standartu.
Slavnostní předání nové standarty během slavnostní přehlídky u Vraného v roce 1813 podle Oscara Rexe,
ilustrátora plukovních dějin Geschichte des k. u. k. böhm. Dragonerregiments Kaiser Franz Nr. 1.
Po těchto slavnostech vytáhly pluky do pole. Císařští kyrysníci byli 26. srpna v bitvě u Drážďan přiděleni k jezdecké záloze, která se bojů přímo nezúčastnila. Pluk se pak vrátil 29. srpna do Duchcova. Bitvy u Chlumce se nezúčastnil. 16. prosince byl pluk přidělen k IV. sboru generála jezdectva Jana hraběte Klenau, který se soustředil u saského Marienbergu.
Zde bylo 25. září pluku oznámeno povýšení hraběte Des Fours na generála. Příslušný dekret obdržel hrabě již 2. září. Funkci velitele pluku převzal na plukovníka povýšený Karl von Wibbeking. Během slavnostního rozloučení předal hrabě Des Fours pluku ozdobnou stuhu pro plukovní standartu, kterou pluku věnovala dcera pruského krále Charlotta. Na stuze z černého hedvábí bylo vyšito stříbrnou nití jméno dárkyně, na druhé straně datum slavnostního vysvěcení standarty 19. srpna 1813. Dar doprovázel osobní list krále Viléma III, ve kterém král chválil statečnost pluku v minulých taženích a přál mu v nastávajících bojích další úspěchy.
Hrabě Des Fours převzal velení brigády, sestávající ze šesti eskadron jeho bývalého pluku císařských kyrysníků a šesti eskadron švališérského pluku O’Reilly č. 3. Tato brigáda byla opět přidělena ke sboru generála jezdectva Jana hraběte Klenau z Janovic.
Předzvěstí bitvy u Lipska se stalo střetnutí ve dnech 13.-14. října 1813 u obce Liebertwolkwitz mezi francouzským sborem vedeným neapolským králem Muratem a spojeneckou císařsko-prusko-ruskou armádou, které velel polní maršál Karel kníže Schwarzenberg. Francouzi měli v poli 32 400 pěšáků a 7 000 jezdců, spojenci 20 000 pěšáků a 6 000 jezdců.
Klenauův sbor byl první den bitvy ještě poněkud vzdálen od bojiště. Navečer 13. října byla Des Foursova brigáda, posílená o tři eskadrony švališérského pluku Hohenzollern vyslána na pomoc zle tísněnému ruskému sboru .
Jezdecké střetnutí, které následovalo, bylo největší v celém tažení roku 1813. Hrabě Des Fours, který zde poprvé velel větší jezdecké jednotce, prokázal vynikající přehled a taktické umění. Se svojí brigádou dorazil na bojiště 14. října okolo půl jedné po poledni. Podařilo se mu nepozorovaně dostat do boku postupujících kolon francouzské jízdy. Mohutný nápor Des Foursových jezdců rozvrátil řady Francouzů, kteří se dali na panický útěk. Teprve 15 km od bojiště, u obce Probstheida, se francouzským důstojníkům podařilo prchající zastavit a znovu uspořádat. Generál Des Fours byl během těchto bojů zraněn. Před zajetím jej zachránil nadporučík Eder z pluku císařských kyrysníků, který přispěchal raněnému na pomoc.
F. Richter ve své knize Historische Darstellung der Völkerschlacht bei Leipzig (Lipsko, 1911) uvádí, že zranění bylo těžké. Naproti tomu J. Hirtenfeld píše ve své biografii nositelů řádu Marie Terezie Der Militär-Maria-Theresien-Orden und seine Mitglieder (Vídeň, 1857), že hrabě Des Fours zůstal po ošetření v čele své brigády, což by poukazovalo na lehčí poranění.
Bitva, ve které nebylo vítězů, ustala za setmění. Kníže Schwarzenberg se dokázal ubránit přesile Francouzů. Ti splnili úkol daný jim Napoleonem, totiž ubránit výšiny mezi Liebertwolkwitz a Markkleeberg. K úspěchu spojenců přispěl generál Des Fours se svojí brigádou dílem nemalým.
Ačkoliv trpěl následky zranění, zúčastnil se hrabě již za dva dny samotné „bitvy národů“ u Lipska ve dnech 16.-18. října 1813, ve které byl Napoleon na hlavu poražen. Hrabě Des Fours bojoval prvý den bitvy na pravém křídle IV. armádního sboru u obce Fuchsheim proti jednotkám maršála Macdonalda. Poslední den bitvy se zúčastnil dobytí obcí Liebertwolkwitz a Holzhausen. Jeho brigáda během těchto dní statečně bojovala a mnozí důstojníci i prostí kyrysníci po bitvě obdrželi rakouská, ale i ruská vyznamenání.
Mezi vyznamenanými byl i hrabě Des Fours, který opět prokázal mimořádnou statečnost. Dne 20. října 1813 obdržel nejvyšší vojenský řád monarchie, rytířský kříž Řádu Marie Terezie, doprovázený osobním pochvalným listem císaře. František Maxmilián hrabě Des Fours byl jediný příslušník rodiny, který byl tímto vysokým řádem vyznamenán. Po jeho smrti byl kříž uložen ve sbírkách Vojenského historického muzea ve Vídni, z jehož vitríny jej někdo ukradl během nepokojů (zřejmě roku 1919).
Napoleonova armáda ustupovala do Francie pronásledována spojenci. V polovině prosince překročil hrabě Des Fours se svojí brigádou, ke které nyní patřil kromě pluku císařských kyrysníků ještě kyrysnický pluk Moritz von Liechtenstein č. 6, Rýn na švýcarské hranici a postupoval přes Troys na Paříž. Brigáda byla přidělena k jezdecké divizi hraběte Nostize, sestávající z celkem 7 pluků. Tato divize byla částí spojeneckého sboru, vedeného korunním princem Vilémem Württemberským. Přední hlídky sboru narazily 23. března 1814 na předvoj francouzské armády. Francouzi postupovali podél silnice z Troys na Châlons. Jejich armádu vedli dva z nejzkušenějších Napoleonových maršálů, August Fréderic Marmont a Adolf Eduard Mortiér. Disponovali 12 700 pěšáky, 4 000 jezdci a 84 děly.
Sbor korunního prince sestával pouze z 12 000 ruských, württemberských a císařských jezdců s 48 děly. Pěchota sboru byla vzdálena od místa střetnutí několik hodin pochodu. Přes značné riziko se korunní princ rozhodl okamžitě na Francouze zaútočit. U obce Fère-Champenoise, 120 km východně od Paříže, došlo 25. března k bitvě. Kolem poledne zaútočila Nostitzova divize ve středu spojenecké sestavy na rozvinutou bojovou sestavu Francouzů. Des Foursova brigáda byla ostřelována kartáči francouzských dělostřeleckých baterií, utrpěla značné ztráty a musela ustoupit. Krátce na to se spustil hustý déšť s kroupami, který bil Francouzům do očí. Des Foursova brigáda se opět seřadila a obnovila útok. Podporováni ruskou císařskou gardou rozvrátili kyrysníci několik francouzských pěchotních karé.
Kolem druhé hodiny po poledni začali Francouzi po celé délce fronty ustupovat směrem na Sézanne. Kyrysníci, tentokrát podporováni württemberskými jízdními myslivci, podnikli ještě jeden útok do boku ustupujícího nepřítele, po kterém se jejich dosud spořádaný ústup změnil v panický úprk.
Francouzi ztratili v bitvě okolo 5 000 mužů, 10 000 jich padlo do zajetí. Spojenecké ztráty byly nižší, okolo 2 000 mužů. Fére-Champenoise byla jediná bitva Napoleonských válek, ve které se podařilo spojeneckému sboru složenému pouze z jízdy rozdrtit kompletní francouzský sbor tvořený pěchotou a jezdectvem, který byl navíc v početní převaze.
V této bitvě se mj. vyznamenal též bratranec hraběte Des Fours, František Alois (1793–1877). Sloužil tehdy v pluku císařských kyrysníků č. 1 v hodnosti podporučíka. Během bitvy byl raněn, po vyléčení byl povýšen na nadporučíka a v této hodnosti přeložen k švališérskému pluku č. 1.
Po podepsání mírové dohody 30. května 1814 v Paříži zůstal hrabě Des Fours u císařské okupační armády jako velitel brigády v městě Colmar. Odtud byl přeložen ve stejné funkci do Szegedínu, zakrátko pak do Jágru (Eger/HU).
Dne 3. srpna 1814 (podle pravoslavného kalendáře) mu ruský car udělil rytířský kříž řádu sv. Anny. 21. března 1820 mu udělil francouzský král Ludvík XVIII. Kříž Čestné Legie (croix d’officier de la Légion d’honneur) se zpětnou platností k 4. březnu 1819. Kromě uvedených řádů byl hrabě František Maxmilián členem řádu Maltézských rytířů. Řádový kříž je dobře rozpoznat na obou portrétech hraběte, které se zachovaly ve sbírkách na Hrubém Rohozci.
Listina, kterou byl hrabě Des Fours přijat mezi rytíře Čestné legie
foto: H. Skala.
V roce 1819 odešel František Maxmilián do Prešova. Tam žil vynikající lékař, do jehož péče se hrabě svěřil. Trpěl následky několika – zřejmě ne zcela zahojených – válečných zranění. Léčení však nebylo úspěšné, hrabě zemřel 8. srpna 1823. Jeho smrt je zaznamenána v matrice katolické fary v Prešově. Náhrobek či kříž se na hřbitově nezachoval, jak zaznamenal i hrabě Mikuláš Vladimír Des Fours v dodatcích k monografii rodu sepsané J. Parisem.
František Maxmilián byl bezesporu velice úspěšným důstojníkem. Méně úspěšné, ba mnohdy tragické, byly jeho soukromé osudy. Oženil se ve věku 31 let, kdy si léčil zranění z předchozích let. Svatba se konala 14. září 1796 v jihoněmeckém Münzingen, jež patřil rodině von Kageneck. Jeho nevěsta, hraběnka Marie Antonie von Kageneck, v rodině nazývaná „Minette“, byla o 11 let mladší. Již necelý rok po svatbě, 26. srpna 1797, se manželům narodila dcera Marie Františka Romana. Druhá dcera, Marie Adéla, se narodila 5. března 1800. Další dcera se manželům Des Fours narodila 9. července 1801, zakrátko však zemřela. I syn Bedřich Otto, narozený 3. srpna 1805 zemřel již 25. srpna téhož roku. Všechny čtyři děti se narodily v Praze. Je tedy zřejmé, že manželé pobývali delší čas i v pražském domě Des Foursů, který stával na Staroměstském náměstí („U černého orla“ č. p. 935, zbořený v roce 1892). Manželství Františka Maxmiliána ale nebylo šťastné. Dne 30. ledna 1817 se manželé, z důvodů které ještě nejsou objasněny, rozvedli. Marie Antonie pak s dcerami Adélou a Marií Františkou Romanou žila v jihotyrolském Meranu, kde zakoupila dům. Dodnes tato vila nese jméno „Palazetto Desfours“.
Marie Antonie rozená von Kaganec, manželka hraběte Františka Maxmiliána.
(ze sbírek zámku Hrubý Rohozec, foto: H. Skala)
Nešťastný byl život jejich dcery Marie Adély. Jako desetiletá se seznámila se spisovatelem Janem Evangelistou Purkyně, který byl tehdy domácím učitelem u spřátelené rodiny Hildprandt na panství Blatná a který docházel též do domácnosti manželů Des Fours. S Purkyněm ji vázalo hluboké přátelství, snad se do něj i zamilovala. Z jejich korespondence vyplývá, že Adéla jeho odchod do Vratislavi a hlavně jeho pozdější sňatek velmi těžce nesla. Zůstala svobodná a žila po rozvodu rodičů u své matky v Meranu. Zde Adéla ošetřovala nemocnou matku až do její smrti 7. listopadu 1842. Adéla žila pak v Meranu do nešťastného 3. března 1846, kdy se jí při pečetění dopisu Purkyněmu vzňaly šaty. Na následky těžkých popálenin zemřela. Podle její poslední vůle byla vila v Meranu přestavěna na útulek pro osiřelé dcery c. k. důstojníků. Druhá dcera Marie Františka Romana, která se 26. srpna 1823 vdala za Karla Theodora barona Sturmfeder von Oppenweiler. Zemřela však již tři roky po svatbě, manželství zůstalo bezdětné.
Dcera Adéla Des Fours.
(ze sbírek zámku Hrubý Rohozec, foto: H. Skala)
Hrabě František Maxmiliánnebyl zřejmě ani dobrým hospodářem a krátce vlastnil i několik statků v okolí Prahy, například Jirny. Zdržoval se většinou u armády na vojenských taženích, což jej samo o sobě finančně značně zatěžovalo. I správci jeho statků nebyli právě nejlepší. Nakonec šel veškerý jeho majetek do dražby. Otec musel syna více méně vydědit, aby před věřiteli zachránil alespoň dědičné statky.
Použité prameny a literatura:
Vojenský archiv Vídeň, lustrační listiny pluků
O. Posselt, Geschichte des k. u. k Infanterieregiments Ritter v. Pino Nr. 40, Rzeszów, 1913.
E. Tomaschek, Geschichte des K. K. Dragonerregiments Nr. 8, Vídeň, 1889.
A. v. Wrede, Geschichte der K. u. K. Wehrmacht, sv. III. str. 456, Vídeň, 1905.
Kolektiv, Napoleonské války a české země, str. 123, Praha 2001.
Thürheim, Die Reiterregimenter der k. k. Österreichischen Armee, Vídeň, 1882.
D. Smith, CHARGE, Great Cavalry Charges, Londýn, 2003.
E. Wenke, Geschichte des k. u. k. böhm. Dragonerregiments Kaiser Franz Nr. 1, Rakovpotok, 1896.
Wiener Zeitung, 18.8.1819
Související příspěvky:
 |
Ernst Wenke - Zdeněk princ z Lobkoviců: Dragouni císaře Františka – v letech 1768-1848 karabinníci a kyrysníci Pluk totiž potřeboval nových praporců, jelikož staré v předešlých krvavých bojích byly již velmi sešly. Císař František tedy nařídil, aby 3 praporce nové (1 pro každou divisi) před celou armádou v Jeho a spolčených mocnářů přítomnosti slavně byly posvěceny. Svěcení konalo se dne 19. srpna 1813 za překrásného počasí. Armáda rozestavená v několika šicích mezi Vránou a Ředhoští blíže Libochovic, přivítala mocnáře hřímavým „ať žije!“... |
Jiří Kovařík: Bitva národů: jezdecká bitva u Liebertwolkwitz (14.10.1813)