C. k. poručík Francesca Scanagatta - příběh mimořádné ženy
Harald Skala
Naposledy upraveno: 23.04.2018
Životní příběh Francescy Scanagatty je jedním z nejpozoruhodnějších v c. k. armádě období napoleonských válek. Scanagatta se narodila 1. srpna 1776 ve vážené, majetné rodině v severoitalském Miláně. Její rodiče byli Giuseppe Scanagatta, senátor a jeho manželka Isabella. Mladé děvče bylo vychováváno z počátku v rodině, přičemž již tehdy její otec prohlašoval: „Příroda se zmýlila, když udělala z mé Francescy děvče.“ Rozdíl mezí ní a jejím spíše zženštilým mladším bratrem Giacomem nemohl být větší! V pozdějších letech svěřili rodiče její výchovu klášterním sestrám tzv. „Dame della visitazione“.
Francesca Scanagatta
převzato z knihy: LOMBROSO, Giacomo. Vite dei primarj generali ed ufficiali italiani, 1843, s. 110.
Když otec Giuseppe hodlal v roce 1794 podniknout cestu do Vídeňského Nového města, kde chtěl přihlásit syna Giacoma do Tereziánské vojenské akademie, měla jej doprovázet i dcera Francesca. O její další výchovu se měly postarat Salesiánky vídeňského kláštera.
Bratr se svěřil sestře, že naprosto nemá chuť se věnovat vojenskému řemeslu, a že nastupuje cestu do Vídeňského Nového města pouze z úcty k otci. V hlavě podnikavé dívky uzrál dobrodružný plán, k jehož provedení napomohlo několik náhod.
Otce Giuseppeho zdržely v Benátkách obchodní záležitosti, požádal proto známé manžele Giuliani cestující do Vídně, aby jeho děti doprovodili. Jelikož jako pravý Ital nedůvěřoval rakouským „barbarům“, měla Francesca cestovat v mužském převlečení, o čemž ovšem manžele Giuliani neinformoval. Během cesty přesvědčila Francesca oba manžele, aby ji nechali ve Vídeňském Novém městě, kde se ubytovala místo jejího bratra u tehdejšího vrchního lékaře Hallera.
Následně složila s úspěchem přijímací zkoušky na Tereziánské vojenské akademii a k 1. červenci 1791 byla přijata jako externí frekventant. Teprve poté informovala otce. Ten se zhrozil a nabádal dceru vzdát se tohoto úmyslu. Chytré dívčině se však podařilo otce uchlácholit. Později došlo k rozhovoru mezi otcem a Dr. Hallerem, u kterého byla Francesca ubytována. Haller neuměl italsky, rozhovor tedy probíhal v latině a ani tu Haller obzvlášt neovládal. Nepochopil proto, proč Giuseppe užívá ženské koncovky, když mluví o svém „synovi“! Skutečné pohlaví Francescy mu tedy zůstalo skryté i po tomto pohovoru, při kterém otcovi vřele doporučil ponechat schopného „syna“ i nadále na akademii. Tyto příhody vylíčila Francesca později spisovateli Lombrosovi, který je zveřejnil v roce 1843 ve svém díle Vite dei primarj generali ed ufficiali italiani che si distinsero nelle guerre napoleoniche (Životopisy předních italských generálů a důstojníků).
Mimořádnou pílí a sebezapřením se jí podařilo absolvovat s úspěchem studium na akademii. Naučila se francouzštině a angličtině, kromě toho vynikala v matematice. Po skončení studia byla 16. ledna 1797 v hodnosti praporčíka přidělena k varaždínsko-svatojiřskému (Warasdiner – St. Georger) hraničářskému pěšímu pluku č. 6.
Jejím prvním úkolem bylo dopravit skupinu nováčků z Uher do německé Mohuče, tehdejší posádky praporu, ke kterému byla přidělena. V příštích měsících měnil její prapor několikrát stanoviště, byl nejprve v Čechách, pak v Opavě a Krnově. V březnu r. 1798 byl pluk načas umístěn ve Štýrsku a konečně v Klagenfurtu. Během celé této doby s úspěchem zachovala své tajemství. Vždy když hrozilo prozrazení, podařilo se jí obdržet rozkaz k nějaké cestě nebo přemístění.
Tak se dostala do Brna, odkud byla v srpnu r. 1798 přeložena ke 4. praporu pěšího pluku Wenzel Graf Colloredo-Waldsee č. 56 ležícího tehdy v polském Lublinu. I zde zažila několik nebezpečných situací. Když její prapor ležel v Sandoměři, vtipkoval jeden z důstojníků na její účet - prohlásil, že všechny dámy z městečka tvrdí, že je Scanagatta přestrojená dívka. Ta se smíchem odpověděla: „Dobře, dámy mají rozhodnout, vyprosím si vaši manželku za rozhodčího!“ Za všeobecného veselí odpověděl oslovený, že se mu tento experiment zdá přece příliš nebezpečný!
Během zimy absolvovala dlouhé, těžké přesuny pluku, po kterých onemocněla. V nemocnici jí několikrát hrozilo prozrazení. Na jaře roku 1799, ještě oslabená nemocí, byla převedena k německo-banátskému hraničářskému pluku (Deutsch-Banater) č. 12 do Pančeva (maď. Pannscova). Nudný život v posádce podnikavé dívce nevyhovoval, a proto požádala o přeložení k praporu stojícímu v poli při blokádě italského Janova.
V prvních dnech prosince 1799 dorazila do Borzonasca. Velící generál Jan hrabě Klenau z Janovic se musel pro nedostatek munice dalšího obléhání Janova vzdát. Při ústupu do Lombardie určil jeden oddíl banátského hraničářského pluku vedeného poručíkem Pavikem a praporčíkem Scanagattou hájit ohrožené postavení Barba gelata až do okamžiku, kdy poslední oddíly jeho vojska projdou obcí Palazuollo. Ustupující armáda byla těsně pronásledována nepřítelem. Francesca opět projevila neobvyklou statečnost, během bojů 9. a 16. prosince však utrpěla těžké zranění.
K 1. březnu 1800 byla povýšena na poručíka. Po vyléčení, ale ještě během rekonvalescence, byla vyslána v záležitostech zásobování pluku do Benátek, Mantovy a Milána. Navštívila při tom i rodinu a známé v Cremoně, kde byl její otec tehdy provinčním intendantem. Při ranní toaletě zjistila matka, jak si dcera stahuje prsa obvazem. S hrůzou zaregistrovala tmavé skvrny na kůži, vzniklé těmito mnohaletými úkony. Sdělila její zjištění a obavy manželovi, který pak - bez předchozí domluvy s dcerou - podnikl za pomoci vrchního vojenského komisaře hraběte Corassiettiho u generála jízdy svobodného pána von Melase kroky nutné k jejímu propuštění z aktivní vojenské služby. Byla jí nejprve udělena dovolená na dobu neurčitou, k 10. prosinci 1801 pak byla propuštěna z aktivní služby s nárokem na penzi 200 zlatých ročně, která jí podle její hodnosti náležela.
Podle líčení dámy z okruhu jejích známých byla Scanagatta malé, nevzhledné postavy a častým holením horního rtu jí během let narostl slušný knírek. Dne 16. ledna 1804 se v Miláně vdala za Celestína Spini, poručíka tehdy v Miláně stojícího švališerského pluku Kaiser Franz č. 1. Manželé žili v Miláně, kde se jim narodili dva synové a dvě dcery. Vnuk Francescy Scanagatty, Vincenc Spini, studoval též na Tereziánské vojenské akademii, kterou ukončil v roce 1864.
Manžel Celestín dosáhl hodnosti majora a zemřel 6. prosince 1832. Císař František I. rozhodl vyplácet vdově kromě jejího důchodu poručíka také majorský důchod manžela. Byla tedy finančně zajištěna a mohla užívat zbývající leta v klidu a pohodě. Přežila manžela o 33 let a zemřela 1. ledna r. 1865 v Miláně ve vysokém věku 89 let.
Do konce jejího života zůstala zavázaná c. k. armádě. Například v roce 1848, když se s vypětím všech sil starala o raněné, kteří ve městě zůstali poté, co posádka musela opustit Milán. Ráda též vzpomínala na leta strávená na Tereziánské vojenské akademii. Důkazem je její dopis z 20. června 1852 k výročí založení akademie, adresovaný jejímu vedení.
Mimochodem Francesca Scanagatta nebyla první ženou v c. k. armádě. V letech 1749-68 sloužila u 9. husarského pluku Franz Nádasdy žena pod jménem Juraj Plauner (někdy uváděno i jako Plarenzi). Pocházela z Uher, datum a místo narození není známo. Nastoupila jako obyčejný husar, dosáhla hodnosti nadporučíka a od r. 1762 je u pluku vedena jako pobočník majitele pluku, hraběte Františka Nádasdyho. Zda Nádasdy věděl, že jeho pobočník je žena, není známo.
Literatura:
HÖDL, R. Original Aktenstücke des Hofkriegsrates die Franziska Scanagatta betreffend. Vídeň, 1800, 7. roč. 1933, č. 2.
JOBST, J. Leutnant Franziska Scanagatta Major Spini-Witwe, Nachrichtenblatt des Vereins „Alt-Neustadt“, 6. roč., 1932, č. 2.
Lieutenant Franziska Scanagatta, Streuffleurs österr. Militärzeitschrift, sv. 3. Vídeň, 1860, s. 351-369.
LOMBROSO, Giacomo. Vite dei primarj generali ed ufficiali italiani che si distinsero nelle guerre napoleoniche. Milano, 1843, s. 110-124, v digitální podobě viz books.google.cz
MARZIN, Gianfranco. Una milanese tenente dell'Imperiale Regio Esercito austriaco Francesca Scanagatta (1776-1864), www.lombardoveneta.it
SVOBODA, J. Die Theresianische Militärakademie zu Wiener Neustadt und ihre Zöglinge, sv. I. Vídeň, 1894, s. 287-289.
WURZBACH, C. Biographisches Lexikon des Kaiserthum Österreich, sv. 29. Vídeň, 1875, s. 10-12, v digitální podobě viz www.literature.at
O husarce Plaunerovi/Plarenzim se zmiňují C. v. Wurzbach ve svém díle Biographisches Lexikon des Kaiserthums Österreich, dále A. v. Thürheim, Die Reiterregimenter der k. k. österr. Armee v historii pluku na str. 229 jakož i G. Ernst, Geschichte des K. u. K. neunten Husarenregiments, Vídeň 1862, str. 112. Její portrét se nachází v galerii důstojníků pluku na zámku v Betliari na jihovýchodním Slovensku.
Doporučené odkazy
Kateřina Maršálová, statečná žena tajně sloužící jako dragoun; původně vyšlo: Besedy lidu 1902, autor A. Dobrovolný, bejvavalo.cz/clanky.php?detail=134