Capo aneb nejhlavnější loupežník Kovářík
Naposledy upraveno: 08.08.2010
Populární spisovatel Jiří Kovařík v nedávné době oslavil významné životní jubileum. Mezi četnými dary, které obdržel, byl i drobný sborníček. Jeden z článků tohoto spisku připomněl mj. jeho jmenovce, který během napoleonských válek v Čechách zaměstnával část c. k. vojska.
Jan Vojta vulgo Kovářík rodič jest ze vsi Žandova v čáslavském kraji blíž Janovic Uhlířských a tu taky někdy chalupníkem býval a roku 1774 [když nemohl] pro nouzi robotu odbývati, byl mu grunt vzat a on nechtě, s jinými podruhy nádenickou práci konati, chytil se krádeže, v čemž obzvláštní štěstí maje i potom tovaryšů mnoho měl a sám capo všech byl, jehož oni taky poslouchali a ctili.
Loupežník Kovářík
Rok 1794
Jak císař Josef II. hrdelní právo zrušil, provaz zlodějům odňal a šibenice rozkopati poručil, tu i tam přibývalo takových lidí, kteří rádi z hotového a bez práce živi jsou, žnou tu, kde nerozsívají, a berou tu, kde nepoložili. Nejprvnější začátek zlodějství za naší paměti začal se roku 1771 a 1772 v oné neúrodě a veliké drahotě, a tehdy ovšem mnozí z veliké nouze a hladu a nemohouce se ani prací vyživiti aneb takovou ani dostati, krádeže se chytali, nočně do špejcharů a komor lezli i dobytek z chlívů a pastvy brali a tím tehdáž jen živobytí hájili. Přivykli však mnozí tomu, a když již drahota a hlad přestal, oni nepřestali krásti, anobrž krádež za jediný cíl a štěstí svého živobytí kladli a v ni více a více se tvrdili i množili.
Nejvíce pak to trní od starých ještě kořenů se pučilo a zrostlo okolo Žandova a Zbraslavic, kde kraj kouřimský s čáslavským se míchá a kde již za paměti otcův našich, kdo ví, jak dávno, vždycky zloději bývali, a po všecky časy přísloví trvá, že v Žandově a v Jindicích jest poctivý člověk k nalezení jako bílá vrána.
Ta zlotřilá banda tak se nyní, tajně sice, zmnožila a z mnohých jiných vesnic podruhy a zahálčivé chlapy, ano i židy mezi sebou měla, že až okolo Jeníkova, Ledče, Čáslavě, Přelouče, Kolína, Hory Kutné, Kouřima, Kostelce Černého, Brodu Českého, Nymburka, Poděbrad a Sadské dobytek, zvlášť ovčí, kradli, a nejprv sice někteří řezníci kutnohorští, zapomenouce se nad svou starou šlechetnosti a vážnosti, od nich ten dobytek přijímali a takový bijíce za spravedlivý prodávali…
Ale ať již raději o loupežnících dokonám; ti
dokud obírali kostely a fary,
k chytání jich malé bylo dbaní;
i když z vesnic vyháněli ovce,
říkalo se: Nechť je chytá, kdo chce.
Komu vzali jen jednoho vola,
řeklo se mu: Není velká škoda.
Jestli přece který do vězeni přišel,
za malý čas zase z něho vyšel,
neb skrz koho byl dán do vězení,
skrz toho taky měl tam své vyživení,
a tak než by kdo byl svého škůdce vyživoval,
raděj ani na něj nežaloval.
Zatím rota pořád se množila,
až i pánům tu i tam hrozila
a nesmějíce z nich mnozí ustavičně doma zůstávati,
již na lesích začali obývati.
Odtud na cestách lidem škodili
a vzatý dobytek též tam honili.
Měli též jednoho z prostředku sebe
jako za capo starého zloděje,
ten někdy v Žandově býval chalupníkem,
(správně: ten někdy v Janovicích býval chalupníkem, – pozn. KS)
nyní pak nejhlavnějším loupežníkem.
Již tehdy jako ustavičné tu i tam od těch lidi krádeže malé i veliké a mnohých podruhů na malých panstvích doma nebytnost donesla se až k slav[nému] zemskému gubernium. Byli nato posláni dva krajští hejtmané, kouřimský a čáslavský, v kterýchžto krajích ti loupežníci nejvíc se zdržovali, a s nimi vojska jízdného 100 mužů a pěšího 500, kteří z Prahy přes Černý Kostelec do Rataj přitáhli. K tomu nařízeni byli z několika panství všichni myslivci a hajní, jako z černokosteleckého, ratajského, vlašimského, kácovského atd., item více než ze 40 okolních vesnic z každého domu 1 člověk - a tak dne 10. Juni v úterý s[vato]dušní, počna na panství ratajském z jedné a na panství šternberském a vlašimském z druhé strany řeky Sázavy, všecky lesy obstoupivše naskrz je přešli, celých 5 dní v tom pracovavše, ale málo dostali. Toliko dne 14. Juni ve vsi Mitrově nad Janovic[em]i dosáhnuto jich 11; protož zůstalo tu něco vojska po vesnicích a na koho těch 11 vyjevili, že jest z jejich bandy, hned proň vojáci šli neb jeli a do Rataj přivedli. Těch 11 dne 19. Juni do Prahy bylo vezeno.
Dne 28. Juni zase 18 jich vezli, ale Kováříka, jejich capo dostati nemohli; ten na onen čas jako myslivec chodil dobře ošacený a nesměje se nikde žádnému okázatí, v šraňcích strachu stoje s hladem se potýkal. Ovšem na něho největší zřetel byl. Nemoha pak hlad přemoci, do vsi v noci se přibral a tam v baráku sestry své zjeviv se o nasycení žádal. Švagr pak jeho, té sestry muž, jsoucí již v Ratajích jat a vidoucí, jak tam vyptáváni na Kováříka i na jiné s množstvím bezlítostných ran se děje, než by takovým byl svá bedra podložil, přislíbil, že když bude puštěn, Kováříka, švagra svého, zaopatří.
Což když se stalo a přišel domů,
měl Kováříka u svého stolu,
kterýž posílal sobě pro pivo
a na své sestře požádal jídlo.
Po jídle Kovářík na hůře se schránil,
švagr pak své ženě svůj slib oznámil,
přiřekna, kdyby ho neměl prozraditi,
že musí za něj své hrdlo ztratiti,
jestli pak Kovářík bude jeden z jatých,
že ještě dostane 50 zlaých.
Toť žena hned k tomu přivolila
a k dostáni ho ještě poradila.
Šel tehdy švagr k rychtáři, kterýž v tichosti sbera lid i pro vojáky rejthary do … (místo zůstalo prázdné) poslal a barák obstoupili. On protrhna střechu a viděv tolik lidu, chtěl nejprv po nich stříleti, 2 pistole u sebe maje, ale někteří moudře ho napomínali, co mu to platno bude, byť jednoho i dva zabil, že přece již neujde a tím větší trest na sebe svalí, a že i vojáci hned tu jsou na koních, jimžto nikam neuteče. Takž on odhodiv od sebe zbraň i nože, dal se jim vzíti a přijevše rejthaři svázali ho lyčáky a vedli do Rataj, kdež na při vítanou hned 50 ran dostal, ale málo se pohnul, až jeden rejthar řekl, aby s něho ta košile, v nížto jest, vzata byla; což když se stalo, teprve rány cítil a mnohé jiné své roty oznámil, pro něžto rejtaři jezdivše až na 2 i 3 míle do Rataj je sváděli, kdež kouřimský krajský hejtman ustavičně byl. Potom 28. Juni vezeno jich bylo do Prahy 25 a s nimi Kovářík, když již byl tu na Ratajích 250 ran vydržel. Ten byl na obz[v]láštním voze sám vezen, maje každou svou ruku k fasuňku připjatou, a rejthaři jeli při vozích, při něm pak obzvláště dva. Potom ještě v Praze kde koho z té bandy oznámili, buď skrze vojáky, aneb sedláky onde i onde po jednom, dvou i třech chytáni a do Prahy dodáváni byli, kdež všichni, málokterý vyšedše, dosavad jsou, a tak ta psota přestala.
V pravdě pravím, že za 15 let na 5 mil délky a šířky není jediná ves, aby z ní voli, krávy, telata a ob[z]vláště ovce dvakrát, třikrát a vícekrát pokradené nebyly. I zde v Milčicích v nr. 2. a 3. ovce, v nr. 15. vůl ukraden byl, u mne pak v nr. 16. jednou též všecky ovce, 42 kusy vyhnali, ale skrze pozornost pacholka prozrazeni, nechavše ovec na dvoře utekli; přece však v tu noc v Pečkách ovce vzali. Mimo to všelijaké zboží komorní, peníze a nábytky každý rok onde a onde křesťanům i židům pokradeno bylo. Nyní tehdy jak zloději, tak přijímači zjevováni a do Prahy dodáváni jsou, ale přece ještě z toho ohně někde popel zůstane a ten doutnati kdo ví kdy přestane.
Rok 1798
Když ten Kovářík letos na jaře ze Špilberku utekl a zde se ukázal práv na den Božího těla, hledalo ho okolo Sázavy a Rataj přes 500 vojáků a přes 3000 lidu…
Převeliké kostelní a jiné krádeže a loupežství se poněkud zjevily, když u jednoho familianta, jenž z panského ovčínu grunt svůj dosti nákladně vystavený má, příjmím Kos, ještě tři jiné zloděje – z jich jeden žid byl - dosáhli. Též nádobí kostelní, monstra[n]ce, kalichy, ornáty, zvonoviny na kusy stlučené a jiné krádeže všelikého druhu nalezené a do Kolína dodané byly. Ti všichni jakož i žena, děvka a děti téhož Kosa, též ta všecka nalezená krádež dne 30. října z Kolína do Prahy odvezeni byli.
Tam taky u téhož Kosa i onen Kovářík dávno rozhlášený, na kteréhož letos v Čechách a na Moravě veřejné cirkuláře prošly, kdo by živého dodal, 100 dukátů a za mrtvého 50 dukátů že dostane. Ten po tom prohlášení celé 2 měsíce tam se zdržoval, což žena Kosova v Kolíně vyznala.
Rok 1799
Chycení Kováříka Na den sv. Tří králů, když se najisto skrze jednu děvečku zvědělo, kde by Kovařík byl, pan vrchní černokostelecký obeslal všecky myslivce a na míli okolo Kostelce všech vesnic rychtáře se sedláky, aby u večer v zámku kosteleckém byli. To když se stalo, v půlnoci všichni šli v největší tichosti do vsi Bohouňovic blíž Krut a Sázavy, 1½ míle od Kostelce, a tam celou ves, obzvláště pak statek rychtářův obstoupili a na hůru neb půdu vešedše, kdež on nad světnicí ze sena brloh udělaný měl, tam jej nalezli a chytili. Nalezeno u něho též 1 dobrá flinta, jedny o jednom rohu podávky, 2 břitvy a dva talíře hliněné, též cop a pletenec na kadeře, neb on někdy jako myslivec v copě, někdy jako měšťan v krátkých zakroucených vlasech a někdy jako sedlák chodil. První, jenž ho chytil a popadl, byl sedlák z Liblic od Brodu Českého, jménem Stejskal.
Odtud svázaný spolu s tím rychtářem po 3. hodině s půlnoci vezen byl na saních do Kostelce a odtud dle dávního poručení samého knížete z Liechtenšteinu poslán byl do Vídně, ale v Čáslavi krajský hejtman obrátil ho zpátkem do Prahy. Dne 11., v pátek, přivezen byl na noc do Brodu Českého a dne 12. do Prahy. Z Kostelce měl stráž od myslivců až do Čáslavě, odtud pak do Prahy byla vojanská od rejtharů jízdných. Kudykoliv s ním jeli, diváků všudy mnoho měl, neboť od několika let takměř po celé zemi na slovo vzat byl.
Rok 1800
Dne 8. dubna, v úterý po neděli Květné, v Praze onen známý loupežník Kovářík, jenž v šatlavě novoměstského rathouzu již od Tří králů roku 1799 seděl, dnes na lešení při rathauze staroměstském vyveden [a tu mu přečten ortel, že jest odsouzen na 20 let na pevnost Špilberk, kde ve věku 71 let zemřel.]
Přetištěno: Z Pamětí Františka J. Vaváka souseda a rychtáře milčického z let 1770-1816. Kniha třetí: část I. (1791-1794), s. 120-126; Kniha třetí: část III. (1798-1800), s. 21, 33 a 84; ed. Jindřich Skopec, Praha, 1915-1918; vybral a komentářem opatřil Karel Sáček.
Ze všech loupežníků, kteří navzdory lidové slovesnosti bohatým brali stejně jako chudým, aby sobě mohli dávat, byl v době napoleonské bezesporu nejznámějším Johanes Bückler zvaný Schinderhannes (popravený v Mohuči roku 1803), jehož přepadení dodavatelů francouzské armády v Porýní přetvořila lidová tradice v součást německého boje proti cizácké nadvládě.
V českých zemích se v tomto období dostalo největší popularity vojenskému sběhovi Johannu Georgu Graselovi (popravenému roku 1818 ve Vídni), jemuž se dříve, než jeho příjmení obohatilo češtinu o jedno ze záporných slov, říkalo rakouský Schinderhannes.
Johannes Karasek, přivydělávající si mj. v zahraničí (zemřel ve vězení v Drážďanech roku 1809), kde si vysloužil přezdívku pražský nebo český Hansel, má v pohraničním městečku Seifhennersdorf vlastní muzeum. V Budyšíně, kde byl po svém zatčení vězněn, jej připomíná jeden z vyhlášených restaurantů.
Václav Kumr zvaný český Vašek (zatčen v roce 1798, odsouzen ke 20 letům vězení na Špilberku), se dokonce stal předobrazem „strašného lesů pána“, kteréhož ozvěna k nám dodnes doléhá skrze Máchův Máj.
Ve společnosti výše uvedených loupeživý věhlas Jana Vojty zvaného Kovářík poněkud bledne. V Žabonosech se dodnes lze kochat kostelní věží, z níž Kovářík ukradl zvon a následně si v ní zřídil úkryt, který objevili řemeslníci roku 1825 ještě se zbytky plesnivějící slámy. Mezi generacemi potomků chudého podruha Vokála se možná dodnes předává stříbrný tolar, který jejich prapředku Kovářík daroval. A poblíž rodiště tohoto obávaného zlosyna za mlhavých nocí ve výročí jeho zadržení údajně poblikávají podivná světélka.
Díky unikátnímu memoárovému veledílu Františka Vaváka však Kovářík přelomu 18. a 19. století zůstává mezi postavičkami nevítanými, ke kterým se tehdejší vojáci z pochopitelných důvodů neměli mnoho důvodů chovat přívětivě: „…Zemské gubernium vyslalo na Slánsko postrach celé Prahy, aby zloděje zlapal. Byl to hejtman Florian od regimentu dříve Franz Kinský, nyní Vogelsang, obrovský veliký člověk a při tom po Praze a jejím okolí známý největší krobián a nejpřísnější voják, tak že se ho báli i samotní jenerálové. V regimentě velel dvanácté kumpanii a když táhl s ní Prahou, dával si bubnovat grenadýrmarš, při němž hejtman Florian, od piky sloužící granatýr, nejraději mašíroval. Hejtman Florian nebál se na světě nikoho a ničeho, nežli dobrého vtipu. Když se Prahou rozneslo, že hejtman Florian se svou kumpanií potáhne na Slánsko zloděje pokrotit, tu lidé darebáky ty až litovali…“
Po dvou staletích je to s Kováříkem úplně jinak. Patří ke společníkům s oblibou vyhledávaným a při jeho vyprávění či dokonce zpěvu krotnou i ti nejpřísnější krobiáni, byť by byli třeba od granatýrů.
Kromě tohoto příspěvku si zájemci mohou přečíst i celý sborníček, odkaz na nějž – i s popisem narozeninového posezení – lze nelézt na jubilantově blogu napoleon-knihy.blogspot.cz
Ve Strašecí roku 1804 vyslýchali 35 záškodníků
(KREJČÍ, František, Rakovnický deník, 29.12.2006)
Roku 1802 si ve městě zakoupili domy dva cizinci. Jmenovali se Jan Bauer a Václav Ringl. Zároveň přijali městské právo. Jejich živnost ale od prvopočátku byla skutečně záhadná. Ze Strašecí jezdili na výroční trhy do vzdálených míst, ale nenosili s sebou žádného zboží na prodej. Tomu se ve Strašecí snažili přijít na kloub. Byl tím pověřen Ringlův soused, zednický mistr Hodan. Soustavně Ringla a Bauera pozoroval a konečný výsledek zjištění nahlásil policejnímu ředitelství v Praze.
V důsledku toho byli do Nového Strašecí vysláni tři policejní vojáci (pozn. primaplana: příslušníci Vojenského policejního strážního sboru). Byl to poručík Alois Czech z Czechenherzu se dvěma muži. Jenže měli dokonalou kriminální praxi a jednali v přestrojení. Takže poručík Czech měl podobu kukátkáře a jeden z jeho druhů hrál při divadélku na kolovrátek.
Za takového jednoho představení v radniční hospodě se Czech spřátelil s přítomným Janem Bauerem a dal se od něho pozvati do jeho domu. Tady vyzvěděl některé podrobnosti o zlodějském zaměstnání Bauera a Ringla.
Dozvěděl se i o jejich neuskutečněném plánu. Chtěli třeba okrást faráře Nováka nebo v městě bydlícího exkarmelitána pátera Václava Ehrlicha a Magdalenu Pátkovou, bývalou klášterní pannu, žijící v domě svých rodičů od doby, kdy císař Josef II. zrušil klášter v Mostě. Czechovi bylo naznačeno, že Bauer a Ringl mají společníky ještě ve městě a také jinde v Čechách. Czech se při seznamování choval, jako by se k nim chtěl přidati.
Ve skutečnosti jako kriminalistický odborník dal stopovati vytipované zloděje na jejich cestě k nejbližšímu výročnímu trhu, který byl v Plzni. A při jejich návratu do Nového Strašecí podvodníky zatkli.
V tu dobu město Nové Strašecí útrpné právo už nemělo. Vyslýchali osoby obviněné ze zločinů a sepisovati jak odpovědi jejich na otázky jim dané, tak odpovědi slyšených svědků, skončilo pro město už roku 1765.
Ale první výslechy obviněných se konaly roku 1804 v Novém Strašecí. Dověděli se zejména, kdo všechno příslušel ke záškodnické společnosti. Celkem bylo napočítáno 35 viníků, většinou Němců. Z těch bylo 21 mužů a 11 žen.
Všichni byli svezeni do Nového Strašecí. A tady začal hned problém. Bylo nedostatek vězeňských místností. A tak byli zatčení rozmísťováni po soukromých domech, u nichž pokud trvalo vyšetřování, stáli na stráži vojáci dodaní z Prahy.
Většina obviněných byla usvědčena z krádeží a z kupování věcí kradených. Další členka pak se dostala do podezření, že v roce 1802 zavraždila a oloupila faráře v Libyni u Chyše.
Novostrašečtí občané Jan Bauer a Václav Ringl byli půl roku vězněni v Novém Strašecí a od roku 1805 už na nedalekém hradě Křivoklátě.
Původní adresa příspěvku:
Capo Kovářík
- primaplana.net/txt/popular/capo-kovarik.html
Ve Strašecí roku 1804 vyslýchali 35 záškodníků
- primaplana.net/txt/popular/vpss v novem straseci.html