Češi v Napoleonově armádě – hranice mezi populární románovou fikcí a historickou realitou
Karel Sáček
Naposledy upraveno: 05.04.2015
Ve dnech 30. – 31. května 2013 se v čestných prostorách ústeckého muzea uskutečnilo 20. historické kolokvium Napoleonské války v české historické paměti a paměti regionu, které uspořádala Společnost pro dějiny Němců v Čechách a Ústav slovansko-germánských studií FF UJEP Ústí n. L. ve spolupráci s Archivem a s Muzeem města Ústí nad Labem.
V těchto dnech se stejnojmenný sborník (čítající celkem 270 stran) dostává do distribuce. Přestože zarputilí Bonapartisté z něj nadšeni úplně nebudou, lze jej díky jeho vysoké úrovni doporučit jako nejvýraznější připomínku 200. výročí bitvy u Chlumce ( - jeho kompletní obsah viz na konci této stránky).
Následující text byl publikován na s. 151-160, kde jej doplňuje ještě 23 poznámek pod čarou:
Významným impulsem pro šíření napoleonského kultu bylo ukončení první světové války, které mezi vítězné mocnosti zařadilo Francii v čele s muži hrdě se hlásícími k odkazu prvního císaře. Roku 1921 navíc došlo k velkolepé připomínce 100. výročí Napoleonova úmrtí. Přestože pro nově zrozené Československo představovala Francie nejdůležitějšího spojence, projevila se vlna napoleonského kultu u nás se zpožděním přibližně jednoho desetiletí. Mýlil by se však ten, kdo by se domníval, že první českou oficiální oslavou bonapartismu byly napoleonské výstavy uspořádané v letech 1931 a 1933 ve Slavkově u Brna a v Praze a následné aktivity z členů jejich organizačních výborů vzniknuvších napoleonských společností. Dříve totiž, než oficiální představitelé těchto spolků začali po boku vlivných osobností československé armády, státní správy i samosprávy (spjatých především se slavkovským bojištěm) rozvíjet Massonovu nacionalistickou tezi, že „byl to napoleonský duch, jenž vyhrál Velkou válku“, a z ní odvozovat Napoleonův podíl na našem osvobození v roce 1918, dostalo se širokým masám českého čtenářstva poněkud svébytného podání „odrakouštěné“ české vojenské historie.
Jednalo se o populární románovou trilogii Františka Josefa Čečetky (1871–1942) Orlové velké armády, čítající téměř 2000 stran a tvořenou díly Slavkov, Berezina a Waterloo, jejíž vydání roku 1928 avizovala reklamní tiskovina pražského nakladatelství Josefa R. Vilímka: „Život největšího a nejpodivuhodnějšího muže, jaký se kdy objevil od časů Caesarových – velikého císaře Francouzů, Napoleona I. – nebyl dosud románově vylíčen žádným českým spisovatelem. Knih, jež vypravují o neobyčejném osudu tohoto geniálního vojevůdce, je v cizích literaturách nesčetně; známe z nich údaje, známe události, vítězství i porážky, známe zblízka i zdaleka všechna ta slavná jména 171 bitev zaznamenaných na nádherném sloupu vendômském – avšak románu, jenž by nám historii a dobu Napoleonovu přiblížil z ryze našeho českého hlediska, jsme dosud neměli [...] Až nyní populární historický kronikář, na jehož posledním mohutném cyklu husitském ‚Ve lví stopěʻ lze již jasně pozorovati sklon k velikým rozsáhlým plátnům historickým, přichází k této největší epoše novějších dějin a z dlouhých svých studií tvoří nám velkou trilogii románů napoleonských.“
(Nabízí se otázka, zda a do jaké míry mohl být Čečetka inspirován povídkou Matčino srdce – 1805 vydanou v roce 1917, ve které Napoleonův desátník jízdních myslivců – Moravan uprchnuvší před vrchností nesplní rozkaz vypálit svou rodnou ves na slavkovském bojišti. Povídka byla společně s dalšími devíti publikována ve sbírce Karel de WETTER, Granátník císařův, Praha 1917, s. 37–45. Poměrně zajímavé by mohlo být také zjištění Čečetkova vztahu k velmi podobně nazvanému prozaickému počinu S orly Napoleonovými, vydanému tři roky před jeho Orly v rámci edice František Josef KARAS, Kainovo znamení a jiné povídky, Praha 1925, s. 177–282. První část Karasovy povídky popisuje vzpouru rekrutů na Novoměstsku v letech 1796–1797, děj však nekončí jejím potlačením, nýbrž pokračuje příběhy rebelů potrestaných odvodem do c. k. armády. Jeden z těchto vojáků z donucení – Václav Zbor dezertuje během italského tažení k Francouzům a roku 1805 připochoduje společně s jejich armádou ke Slavkovu, kde v bitvě zemře po boku svého někdejšího vzbouřeneckého druha Jana Těhlíka, bojujícího v rakouské uniformě.)
Podle souhrnného díla Bohuslava Dokoupila věnovaného českému historickému románu, byl František Josef Čečetka typickým předmnichovským autorem tvořícím „literární produkty vysloveně spotřební, jejichž hodnota se pohybovala leckdy až na úrovni literárního braku [...], který od počátku století až do první poloviny čtyřicátých let zaplavoval knižní trh nekonečnou řadou historických próz i celých románových cyklů, volně a svévolně traktujících osudy fiktivních i skutečných historických postav.“ A přesně v tomto stylu Čečetka, dosud se specializující především na dobu husitskou a bělohorskou, přepsal pro lidového čtenáře část naší vojenské historie počátku 19. století. Vymyslel českého vojáka bojujícího v řadách Napoleonovy armády „za osvobození našeho národa“ a učinil z něj aktéra skutečných historických událostí.
Hlavním hrdinou Čečetkovy napoleonské románové trilogie je panský myslivec Pavel Kordina z křineckého panství barona Wimmera. Motivy jeho útěku k Francouzům jsou nepřípustná láska k osvícensky vychované dceři majitele panství, hrozící nucený odvod do rakouské armády a zpupné vystupování šlechty a vrchnostenských úředníků vůči poddaným, především hrubé Kordinovo ponížení od jedné z nejzápornějších postav – dragounského důstojníka a současně dymokurského hraběte Franka Colloreda, taktéž se dvořícího mladé baronese. Na území Bavorska se Kordina roku 1805 připojí k jednomu z pěších pluků postupující francouzské armády.
Detailům jeho přijetí mezi Napoleonovy vojáky ani nereálně rychlému povýšení, nevěnoval autor téměř žádnou pozornost a shrnul je do dvou krátkých odstavců: „Spěchal podél řeky Řezné k Dunaji a tam se s prvními Francouzi praporu Baraquiova. Byli to mladí a odvážní myslivci, kteří bránili Rakušanům na útěku do Čech a způsobili švadronám Kolovratovým a Schwarzenberkovým veliké pohromy, Muratova jízda je dovršila. Kordina dosáhl cíle, ale jeho začátky ve vojsku francouzském byly těžké. Potkal se zprvu s nedůvěrou, byl bedlivě pozorován a jeho vypravování o útěku k Francouzům zdálo se neuvěřitelným. Nepochopitelným bylo i jeho tvrzení, že chce sloužit nejsvětější věci na světě. Brzy se osvědčil, mlčenlivý a uzavřený Bohème se stal vzorným vojákem na pochodech i při útocích. Již se neptali jeho minulosti, stačilo, že se ukázal jako řádný chlapík. Kapitán setniny Diderot si jej oblíbil a držel nad ním ochrannou ruku [...] V bojích u Innu byl Pavel lehce zraněn zbloudilou kulí a tam také povýšen na seržanta.“
Jako jeden z nejspolehlivějších vojáků a dobrý jezdec je Kordina posléze vyslán v poselstvu ke generálu Mortierovi, s jehož vojáky – přidělen k eskadroně kyrysníků – prodělá bitvu u Dürsteinu. Po této srážce jej autor nechá společně s jedním spolubojovníkem bez dalšího objasňování „osudem zavát“ na moravskou půdu v řadách pluku červených husarů. Ve slavkovské bitvě se Kordina po boku tohoto druha střetne s hrabětem Colloredem, přičemž své někdejší ponížení z jeho strany potrestá zesměšněním: „Od Zbejšova letěl na koni po zoraném poli osamocený jezdec, rakouský důstojník v modré uniformě, bez čáky, krev byla speklá v jeho vlasech i na čele. Hnal se rovně do rukou opozdilé dvojice, Parvy a Pavla. ‚Hoj, to je zbloudilý Rakušák!ʻ vykřikl ryšavec a zamával šavlí. ‚Na něj!ʻ A jak se rozjeli prudce proti důstojníkovi, zvolal najednou seržant: ‚Toho přenechej mně!ʻ A s taseným mečem vyrazil vpřed. Důstojník viděl, že neunikne, vytřeštěné oči se mu podlévaly krví. Zarazil koně, jemuž stály bílé pěny u tlamy, a volal: ‚Erbarmet! Erbarmet!ʻ Zdvihal ruce. Pavel zaměřil hrot čepele na jeho prsa, Parva stanul na svém koni těsně za ním... Colloredo se chvěl na celém těle. ‚Milost!ʻ zaúpěl v nesnesitelné hrůze, oči mu vystupovaly z důlků. ‚Také jsem tak volal k vám, ale nadarmo!ʻ odbyl jej Pavel. ‚Tobě milost, když mi tě dal osud do rukou?ʻ ‚Prosím, probůh – !ʻ A Colloredo spínal ruce. Ústa Pavlova se stáhla v lehkém pohrdání. ‚Víš co? Jeď za svými!ʻ [...] ‚Tam ne!ʻ volal za ním Pavel. ‚Dej se vpravo, abys nepadl našim do rukou!ʻ“
Zpupný hrabě a c.k. dragounský důstojník v jedné osobě byl v poli poražen a historická křivda potrestána.
Orlové velké armády - Slavkov I, s. 289.
Kordina poté navštíví slavkovský zámek, kam doprovází svého zraněného druha. Setká se zde s Napoleonem a obdrží od něj vyznamenání. Postupně je u většiny významných událostí napoleonské epochy: u Auerstedtu zachrání doručením depeše celý pluk a je povýšen na poručíka, jako štolba doprovází hraběnku Walewskou, v den Napoleonových narozenin 1809 se v dobyté Vídni ožení s baronesou Wimmerovou (svědkem je mu maršál Duroc), slouží jako pobočník maršála Berthiera, v Moskvě vyvede Napoleonovu suitu z hořícího paláce a je povýšen na nadporučíka (mj. tato hodnost ve francouzské armádě vůbec neexistovala!), po léčbě zranění způsobeného kozáky se stane členem francouzské delegace čekající roku 1813 ve Zbraslavi na konání pražského kongresu, v bitvě u Lipska vede pěchotu do útoku proti zrádným Sasům a stává se „setníkem“, po císařově abdikaci odmítne službu v královské armádě, připojí se bonapartistickému spiknutí, po Napoleonově návratu se stane členem jeho stráže a u Waterloo umírá hrdinskou smrtí. Do úst mu autor vložil výroky: „Nevím, koho míníš nepřítelem. Napoleon přeje nám [Čechům] více, nežli Vídeň [...] vojny se nelekám, ale nemohu bojovati na straně rakouské proti těm, kdo nesou svobodu [...] půjdu k mstitelům, kteří chtějí od života více nežli ohlodanou kost a připravují budoucnosti milionům ponížených.“
Čečetkova trilogie se vyznačuje nekritickou oslavou Napoleonovy osobnosti prezentovanou stylem – byl zcela bezchybný a příliš dobrotivý, pouze doplácel na zrádce ve svém okolí. Kordinou prosazovaná idea osvobození českých zemí získává konkrétnější podobu pouze v jednom monologu osvícence a bývalého c. k. důstojníka Jana Jeníka z Bratřic situovaném do roku 1812: „Však pozná jednou Napoleon, jaké chyby se dopustil po svém vítězství u Wagramu. Kdyby tenkráte byl dal Čechům vlastního krále, jak jej za to žádal i arcikníže Karel, kde bychom dnes již byli.“
Nejvíce záporné charakterové vlastnosti mají postavy reprezentující Němce (německy hovořící obyvatele Rakouska i německé spojence Francie, především Bavory a Sasy), c. k. důstojníky, aristokraty a roajalisty obecně. Současně jsou jako zaslepení barbaři líčeni Španělé i Rusové. Z řady vedlejších postav v románu vystupují další uprchlíci z českých zemí – Vlček, Brániš, Machotka a Příchovský, kteří „týráním byli zahnáni do řad veliké armády, kde čekali na osvobození svého národa.“ Všichni tito čtyři dobrovolníci slouží u polských Konopkových kopiníků, kteří čtenáře zavedou mj. na španělská bojiště. Důraz na česko-polskou vzájemnost a hledání společných paralel v historii našich zemí je dalším významným poselstvím Čečetkova napoleonského románu – střetnutí c. k. kyrysníků s polskými kopiníky u Wagramu například okomentoval: „Vojáci dvou bratrských národů bojovali na obou stranách, potírali se na život na smrt a německé velení mezi tím mělo nádech výsměchu.“
Orlové velké armády - Slavkov I, s. 189.
Bitva u Chlumce roku 1813 je v románu popsána pasáží: „A přece se podařilo Vandammeovi proniknout přes Rudohoří až do roviny u Chlumu v Čechách. Dříve však, nežli se mu dostalo posily, obklopil jej mnohem silnější nepřítel, udeřil na něj ruský hrabě Ostermann-Tolstoj. V boji bylo Rusovi roztříštěno rámě, ale jeho vojáci odrazili čtverý útok Francouzů. Ráno se vyhrnuli z horské úžlabiny Prusové, vedeni Kleistem, a vpadli Vandammeovi do týla. S hrstkou dvaceti tisíc mužů postavil se odvážný generál proti dvěma stům tisícům nepřátel. Boj byl krátký, ale prudký. Čekaná posila nepřišla, neobjevil se Murat ani St. Cyr, ani Mortier. Francouzský sbor byl rozbit a Vandamme sám hledal v boji smrt. Kůň pod ním klesl, hrdina byl zajat a od Rusů v poštovním voze dopraven do Prahy. Žalostné zbytky jeho sboru bloudily horskými lesy. Takový byl konec předurčeného českého krále.“ K výsledku střetnutí v krušnohorském průsmyku se Čečetka znovu vrátil v epilogu svého románu: „Jak se jinak mohly již r. 1813 utvářiti české poměry, kdy se chystala vítězná armáda francouzská obsaditi naše země [...] I když se tak nestalo a naše osvobození přišlo déle nežli o sto let později, přece poznáváme ze studia napoleonské doby, jak nepřímo měla také pro nás Napoleonova vítězství svůj veliký význam. Zachovala nám vzácné plody Velké revoluce a srážela vrcholky stromů, které chtěly růsti do nebe.“
V závěru posledního dílu Čečetka také seznamuje čtenáře s rozsáhlým přehledem zahraniční literatury věnované napoleonskému období. Za kuriozitu lze pak považovat popis jeho „studijní“ cesty po napoleonských pamětihodnostech v zahraničí, ve kterém přibližuje muzea a galerie v Paříži i Vídni, krajinu u Waterloo, slavná italská bojiště a historická města či ostrov Elbu. Za umožnění této cesty autor v knize poděkoval ministerstvu osvěty, v rozhovoru s Františkem Hamplem však uvedl, že mu stipendium na ni poskytl spolek Svatobor.
Orlové velké armády - Berezina I, s. 85.
Čečetkovy historické romány byly podle soudobých ohlasů obecně značně populární a Orlové velké armády většinu z nich oblibou ještě překonávaly, k čemuž bezesporu přispěly ilustrace malíře Zdeňka Buriana. Ve sborníku prací učitelského sboru v Újezdě u Brna (jedné z klíčových obcí slavkovské bitvy) vydaném v roce 1931 řadí odborná učitelka Staňková Čečetkovu napoleonskou epopej „určenou lidovému čtenáři“ vedle děl Lacour-Gayeta, Emila Ludwiga, L. N. Tolstého či Aloise Jiráska, byť s výtkou, že chybně uvádí místní jména a rozšiřuje již spolehlivě vyvrácené legendy. K jejímu hodnocení nutno ještě dodat, že i ve francouzských a rakouských vojenských reáliích se autor orientoval velmi povrchně a při jejich popisech se dopustil velké řady excesů. Přesto se mu dostalo za toto dílo, mj. podruhé vydané v letech 1934 až 1936, vysoké pocty v podobě jmenování důstojníkem francouzské akademie.
Přeneseme-li se z prostředí barvité románové fikce mezi historické prameny, musíme konstatovat, že v průběhu napoleonských válek nedošlo u česky ani německy hovořícího obyvatelstva našich zemí k žádnému zásadnímu dopadu šíření napoleonských idejí. Převládající prvorepublikový postoj k českým vojákům bojujícím v napoleonských válkách se proto omezoval převážně na závěry vůči nim velmi nespravedlivé, které zapracoval do své obsáhlé monografie Válečné dějiny československé například František Kurfürst: „Čechové bojovali tu více než kdy jindy proti svým zájmům národním i proti velkým zájmům lidstva [...] Opět Čechové zachránili Rakousko a přikovali tak sami pevněji řetězy, jimiž byli upoutáni.“
Z pohledu úvah o Napoleonově možném podílu na osvobození českých zemí (míněno od Habsburků a vrchnosti obecně) se jako nejpřitažlivější jeví právě chlumecká bitva a francouzský generál Vandamme v čele českého státu roku 1813. Při podrobnějším pohledu na tuto často připomínanou epizodu zjistíme, že nejdříve se mezi lidem v Čechách rozšířila zvěst o Napoleonově úmyslu udělat Vandamma českým králem, později se podobná spekulace objevila dokonce v c. k. Vlastenských novinách, podle kterých se francouzský generál měl stát „vévodou z Prahy“. Tuto verzi převzali a dále šířili lidoví kronikáři v čele s rozšafným Františkem Vavákem: „Bývalý jenerál francký Vandáme, jenž na moři loupežníkem býval a od Bonaparta dostal titul roku 1813 vejvoda z Prahy, protože se zavázal Prahu dostati, ten byv zajat, jak se byl zaslíbil, že do posledního srpna Prahu dostane, téhož posledního dne srpna dostala Praha jeho, když do ní byl v poutách přivezen.“ Původ zkazky se sice nepodařilo objasnit, lze však s vysokou mírou pravděpodobnosti předpokládat, že údajně přislíbený Vandammův český šlechtický titul by nepředstavoval nic jiného, než rozšíření škály formálních titulů Napoleonových velitelů, jakými byli například vévoda z Valmy (Kellermann), vévoda z Auerstädtu a kníže z Eckmühlu (Davout), vévoda z Elchingenu, kníže moskevský (Ney) atd.
Orlové velké armády - Slavkov II, s. 307.
Pod prapory Velké armády nedošlo ke zformování žádné „české“ jednotky, na rozdíl například od legií Italů, Irů, Chorvatů, ale také Albánců, Řeků, Turků, Malťanů, egyptských Koptů či litevských Tatarů. Přestože dnes známe několik konkrétních jmen vojáků, kteří sloužili v Napoleonově armádě a pocházeli z českých zemí – bývalý důstojník Konopka, Ondřej Pánek z Blučiny, Vendelín Paul z Pivína, Filip Sedlák z Doubravníku – o žádném nevíme, že by si vydobyl zvláštní pozornost, vysokou hodnost či mimořádné ocenění. Případů českých vojáků v cizích službách známe v tomto období příliš málo, aby z nich bylo možné odvodit platné obecné závěry, naznačují však, že na rozdíl od dobrovolníků – civilistů, kteří přes zákaz c. k. úřadů podlehli některému ze svodů spojeneckých armád (sborů německých knížat formovaných na našem území či ruské armády tudy procházející), oblékali uniformy nepřátelské především nenavrátivší se vojenští zajatci a zběhové. Konkrétní jména lze nalézt i v agendách civilních úřadů, neboť součástí jejich potrestání mělo být zabavení „v našich dědičných zemích majícího celého jmění.“
Unikátní svědectví o mužích českého původu, pro něž uniforma představovala přijatelný způsob obživy bez ohledu na barvu sukna, zanechal ve svých pamětech slovenský husarský poddůstojník Ján Ingaty, který byl v roce 1809 zraněn a zajat během bojů v Horních Rakousích, poté dopraven do Francie, později propuštěn a při pochodu zpět do vlasti osloven společně s ostatními zajatci francouzskými verbíři:
„Obstoupili nás, cinkali penězi a lákali nás do francouzské služby na šest let. Slibovali nám třicet franků. Hladem a zimou trpící lidé, nevědouce, co si mají počít, mnozí přijali francouzskou službu a do vlasti se nevrátili. Který se jim líbil, i když nechtěl jít, násilím ho přinutili. Zvlášť vyhledávali Poláky, Čechy, Moravany a Slováky, ty všechny zapisovali jako Poláky, zařazovali do polských legií a posílali do války proti Španělům.
Po třech dnech jdu na velitelství pro pochodový plán a zjišťuji, že z mého transportu, který jsem do Strasbourgu přivedl, ze sedmdesáti mužů zůstalo jen patnáct, ostatní přijali francouzskou službu. V podvečer se procházím po cestě, obdivuji radnici, kasárny, zbrojnice, šance a rozmýšlím, co budu dělat. Potkal jsem se s kamarádem Františkem Urim, který jako kadet sloužil u pěchoty [...] Vrátit se do vlasti bude ostuda, protože nám bude každý do očí vyčítat, že jsme zbyteční vojáci, že ani ten chléb, který jíme a mundúr, co nosíme, si nezasloužíme, že jen vlast plundrujeme. Rozhodli jsme se navštívit naše kamarády, kteří přijali francouzskou službu a odejít od nich. Přijdeme do kasáren a najdeme je všechny veselé, hráli, zpívali, tancovali a chystali se proti Španělům. Při loučení rozveselili jsme se i my a po dlouhém přemlouvání jsme se oba nechali naverbovat do 19. mysliveckého pluku [...]
Domníval jsem se, že ve francouzské službě budu pouze sám, když jsem přišel do Sadonu, našel ta více než čtyři sta mužů naší armády. To ještě nic nebylo, ale v Lyonu celá armáda více než čtyřicet tisíc mužů, která měla jít proti Španělům a do střední Itálie, z větší části sestávala z bývalých rakouských vojáků.“
Uprchlíci z českých zemí jako tzv. Konopkovi huláni nasazení ve Španělsku v pojetí Zdeňka Buriana - Orlové velké armády, Slavkov II, s. 284-285. Populární malíř dodal do Čečetkovy trilogie celkem 64 kvašů, 179 kreseb, podrobněji viz burianzdenek.cz. Burian ilustroval i druhý Čečetkův napoleonský počin, publikovaný v časopisu Malý čtenář, podrobněji viz daildeca.cz
Ignatym zmíněnou polskou legií nasazenou proti Španělům, do které měli být hromadně zařazováni muži z českých zemí, byla Viselská legie (Légion de la Vistule, Legia Nadwiślańska). Tato jednotka vznikla v roce 1807 reorganizací a přejmenováním Polsko-italské legie (Légion Polacco-Italienne, Legia Polsko-Włoska), a přestože na území Velkovévodství Varšavského se od konce roku 1806 formovala samostatná armáda Poláků, zůstala legie v síle tří pěších pluků ve francouzské službě, tedy přímou součástí francouzské armády. Ze zajatců c. k. armády – oficiálně polského původu – zamýšlel Napoleon roku 1809 postavit ještě jednu legii o třech pěších plucích. Jejich počet však nebyl velký, takže z nich byl vytvořen pouze jeden pluk začleněný pod číslem 4 do legie stávající.
Pokud některý z vojáků českého původu vstupoval do polsko-francouzských vojenských služeb, aby dle idey Čečetkovy „připravil budoucnost milionům ponížených“ – k čemuž však nedisponujeme jediným historickým pramenem – muselo pro něj odeslání do Španělska představovat vystřízlivění. Ostatně ještě hůře na tom byli příslušníci předchozích polských legií, dílem pocházející také z c. k. armády, kteří se po sjednání míru mezi Rakouskem a Francií v roce 1801 museli vylodit na ostrově Santo Domingo k potlačení otrocké vzpoury, přičemž většina z nich tam v nedůstojných podmínkách zahynula. Při vnímání těchto souvislostí se lze stěží bránit Čečetkou emotivně formulovanému obratu „mělo to nádech výsměchu“. Že se ani v rámci polských šiků Češi příliš nezapsali do historické paměti, dokládá přehled důstojníků legií, ve kterém figuruje pouze jediný, navíc hypotetický Čech – podporučík Pecharnik.
Ve veřejných projevech napoleonistů první československé republiky byli kromě Poláků jako vhodného příkladu francouzského „osvobození“ zmiňováni také „Jihoslované“. Pro pořádek tedy dodejme, že mezi rakouská území ztracená roku 1809 patřila i chorvatská část tzv. vojenské hranice a společně s ní šest c. k. hraničářských pěších pluků, které byly zařazeny do francouzské armády jako pluky ilyrských myslivců (Chasseurs Illyriens), v letech 1811 až 1813 přetransformované do čtyř provizorních chorvatských pluků (Régiments Provisories Croates). Vedle těchto pěších pluků byla v důsledku nedostatku francouzského jezdectva v roce 1813 zformována navíc jednotka chorvatských husarů (Hussards Croates). Po přistoupení Rakouska k protinapoleonské koalici v roce 1813 však většina těchto jednotek „osvobozených Jihoslovanů“ začala vykazovat nespolehlivost vedoucí k rychlému zániku jejich existence v rámci Napoleonovy armády.
Ze široké škály dalších cizineckých jednotek zformovaných v rámci francouzské armády věnujme ještě krátkou pozornost těm, které byly primárně určeny pro bývalé rakouské vojáky, především německy hovořící:
- Německý prapor neboli prapor rakouských dezertérů (Bataillon Allemand, Bataillon de Déserteurs Autrichiens, 1er Bataillon Étranger): zformován v září 1799 ze zběhů c. k. armády a jejích spojenců v Bordeaux; všichni důstojníci a polovina poddůstojnictva byli Francouzi, v lednu 1802 čítal prapor 813 mužů a byl odeslán k potlačení otrocké vzpoury na Santo Domingo, kde byl kvůli vysokým ztrátám (především v důsledku onemocnění) v listopadu téhož roku rozpuštěn;
- v roce 1802 vznikly tři nové dezertérské cizinecké prapory (Bataillons de Déserteurs Étrangers 1–3), z nichž třetí byl označován jako „německý“, vedle nich v letech 1803 až 1804 čtyři samostatné dezertérské cizinecké kompanie (Compagnies de Déserteurs Étrangers) a postupně ještě další čtyři cizinecké prapory (Bataillons Étrangers – tedy nikoliv dezertérské) v letech 1802, 1803, 1809 a 1810; v listopadu 1813 tvořili Rakušané u 2. cizineckého praporu 35% mužstva (210 z celkového počtu 595 vojáků), v roce 1813 byly s ohledem na vývoj vojenské situace a s ní souvisejícím nárůstu nedůvěry vůči cizincům tyto prapory rozpuštěny a jejich mužstvo nefrancouzského původu převedeno k podřadné službě v nově vznikajících cizineckých pionýrských praporech (Bataillons de Pionniers Étrangers) – srov. níže Bílí pionýři;
- pluk La Tour d’Auvergne: pluk založený v září 1805 byl původně určen pro službu roajalistů a navrátivších se emigrantů; roku 1809 došlo z četných zajatců c. k. armády ke zformování čtvrtého praporu, který byl odeslán do Španělska a později přesunut do Toskánska. Současně s přejmenováním pluku na 1. cizinecký pluk (1er Régiment étranger) v roce 1811 Napoleon rozhodl, že Rakušané v jeho řadách jsou nežádoucí, protože vzbuzují u Italů nenávist. Následujícího roku odpochodoval pluk do Ruska, kde utrpěl výrazné ztráty. V květnu 1814 čítal 24 důstojníků a 446 mužů, poté zprávy o něm mizí;
- pluk d’Isembourg: byl zformován v září 1805 ze zajatců ruské a rakouské armády, v roce 1809 jej posílili zajatci z tažení proti Rakousku, kteří nesměli být polského původu, v roce 1810 k němu byli převedeni místo Holanďanů další „Rakušané a Uhři“, 1811 byl přejmenován na 2. cizinecký pluk (2ème Régiment étranger), v roce 1813 tvořili Rakušané 18% jeho mužstva (321 z celkového počtu 1 759 vojáků), pluk byl nasazen ve Španělsku, později v Neapolsku;
- Bílí pionýři (Pionniers Blancs): ženijní jednotka, sestávající celkem z 10 kompanií zformovaných v letech 1806 až 1810, primárně ze zajatců z c. k. armády, mužstvo tvořili výhradně cizinci vybavení pouze pracovním nářadím, zatímco důstojníci a poddůstojníci byli ozbrojení Francouzi. V roce 1810 byla jednotka bílých pionýrů rozpuštěna a přetransformována do nově vzniklých dobrovolných cizineckých pionýrů (Pionniers Volontaires Étrangers), jejichž „dobrovolnost“ v názvu poněkud devalvuje v září 1811 převedených 531 vězňů – někdejších dobrovolníků majora Schilla a vévody Brunšvického, z nichž druhý zformoval jádro svého sboru roku 1809 v Čechách.
3. cizinecký pluk francouzské armády neboli Irská legie,
podrobněji viz histoire-empire.org
Zvláštní tečku za tímto výčtem tvoří Irská legie známá též jako Irský pluk či 3. cizinecký pluk (Légion Irlandaise, Régiment Irlandais, 3ème Régiment Étranger), zřízená v srpnu 1803. Tuto francouzskou cizineckou jednotku lze považovat za kuriózní nejen tím, že by mezi jejími vojáky málokdo hledal někdejší obyvatele habsburského soustátí, natož unikátně rozdělené podle jednotlivých dědičných zemí. Z roku 1813 se zachovaly přehledy mužstva jejího 1. praporu (celkem 609 mužů), ve kterých jsou uvedeny počty: 18 Moravanů, 17 Čechů a 29 Slezanů, jejichž součet mj. převyšuje 65 Irů. Na seznamu 309 důstojníků sloužících v řadách Irské legie v letech 1803-1815 se dokonce objevují tři konkrétní jména: François Benisch a Charles Cesack narození v Čechách a Hermann Wagner z Moravy. Irská legie je dávána jako exemplární příklad nutnosti obezřetného přístupu k národnostnímu složení francouzských cizineckých jednotek napoleonského období a současně naznačuje, že muži pocházející z českých zemí mohli bojovat za francouzské zájmy pod velmi rozličnými prapory.
Nevrátil-li se nezvěstný voják zpět pod prapor s dvouhlavým orlem, ne vždy to znamenalo, že bychom jej našli v armádě protivníka. Pěkným příkladem je Josef Veselý narozený roku 1781 v Libiši u Neratovic, který v rakouské uniformě padl do francouzského zajetí u Ulmu roku 1805. Po propuštění z internace v Remeši zůstal v Champagni, začal pomáhat při mýcení lesa, poté u obchodníka s vínem, v roce 1814 se stal zahradníkem a domovníkem, ve vesničce Thil si pořídil dům a vinici, s místní ženou přivedl na svět 12 dětí a jeho jméno dodnes reprezentuje jednu z renomovaných značek pravého šampaňského vína.
Závěrem nutno zopakovat a zdůraznit, že dosud nebyl objeven žádný historický pramen, hovořící o vojákovi českého původu, který by bojoval pod orly Napoleonovy armády za osvobození své vlasti. Čečetkova románová epopej je v tomto ohledu čirou fikcí, která z napoleonské historie učinila jednu ze služek prvorepublikové politiky československo-francouzského spojenectví, neslavně završující po sedm desetiletí rozvíjenou ideu vzájemnosti obou národů.
Sborník dále obsahuje příspěvky:
Marcela Zemanová: Napoleonské války v české historické paměti a paměti regionu
Část 1. Přímí svědkové
Jiří Rak: Napoleonova porážka v optice českého vlasteneckého tisku první poloviny 19. století
Zdeněk Munzar: Rakouští důstojníci napoleonských válek, jejich poválečné osudy a stopy v historické paměti
Marie Macková: Co s vojákem, který nepadne aneb přímá cesta k zapomnění
Tomáš Krejčík: Vybrané aspekty nobilitací důstojníků napoleonských válek
Jaroslav Krátký: "Stateční granátníci terezínského 42. pěšího pluku" v proměnách historické paměti a společenských změn
Část 2. Odraz napoleonských válek ve výtvarném umění, literatuře a hudbě
Vít Vlnas: Chlumecké pomníky jako památníky tří uměleckých epoch
Martin Krsek: Julius Schmiedl - architekt ve stínu hvězd
Janu Hubková: Paměť vyrytá do kovu. Čechy a napoleonská tematika v životě rytce Antona Guillemarda
Jana Michlová: Život "Bitvy o město Teplice". Literatura fondů Knihovny Regionálního muzea v Teplicích
Jiří Mikuláš: Vinzenz Maschek a napoleonské války - česká historická paměť a reflexe jeho tvorby, ovlivněné napoleonskými válkami
Josef Šebesta: Jan Jakub Ryba - Hold udatným Moskvanům
Část 3. Napoleonská tradice ve 20. století
Jiří Hnilica: Císař v Praze. Napoleon ve francouzských diplomatických službách po roce 1918
Eduard Burget: Duch řádu a heroismu. Napoleonská společnost v Praze ve třicátých letech 20. století
Petr Karlíček: "Na detailu nezáleží. Napoleon zůstane Napoleonem." Napoleonská tematika v německých (i českých) karikaturách se zaměření mna léta 1933-1945
Stanislav Körner: Napoleon a jeho vojenské umění z pohledu sovětské vojenské vědy
Související odkazy:
Michal ŠŤOVÍČEK: Napoleon v české beletrii a českém divadle, 2. část, publikováno 06.05.2014, napoleon-knihy.blogspot.cz