Česko-bavorské pomezí za války v roce 1809
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno 29.01.2012
Války s Francouzem na přelomu osmnáctého a devatenáctého století zasáhly do života kraje na obou stranách Českého lesa poměrně citelně.
Středem regionu vedla stará císařská silnice se starobylou poštovní stanicí v Klenčí pod Čerchovem, v jejíž zdech byly hosty nejen osobnosti habsburské monarchie a jejích spojenců, ale i nepřátelského tábora, stejně jako nejbližší okolí poznalo nejednoho vojáka z různých koutů Evropy, na kterého nezbyla vždy dobrá vzpomínka. Po vojskách rakouských koncem století osmnáctého a dvojím protažení spojeneckých ruských pluků na přelomu věků vpadli do země roku 1805 nepřátelští Francouzi, kteří řádili zejména v Horšovském Týně. Za čtyři roky pak obnovila habsburská monarchie nepřátelství s císařem Napo1eonem podruhé. Francouzský panovník byl totiž v té době zaneprázdněn drsnou válkou na španělské půdě a Vídeň chtěla využít příležitosti a odčinit tak potupu od Slavkova.
C. k. důstojník pěchoty v polní adjustaci 1798/1809-1811 a c. k. granátník uherského pěšího pluku 1798/1811.
(Všechny ilustrace zhotovil autor textu.)
Válka začala na jaře roku 1809 a nebyla vedena pouze na Dunaji. Vojska arcivévody Jana bojovala s nevlastním Napoleonovým synem Eugenem Beaurhainaisem nikoliv bez úspěchu v Itálii a také další člen panovnického rodu, arcivévoda Ferdinand dosáhl určitých úspěchů na severní frontě v Haliči proti Polákům. Konečně již, z devadesátých let proslavený vojevůdce arcivévoda Karel se měl střetnout s Napoleonem v Bavorsku, ale bitva u Eggmühlu svedená 22. dubna 1809 nedaleko Řezna dopadla pro Rakušany špatně. Události se potom vyvíjely rychle a v neprospěch Rakouska. Cesta k Innu a dále do Rakous byla pro Karlova vojska odříznuta a tak nezbývalo než se stahovat do bezpečnějších oblastí severním směrem, tedy do Čech.
Pěšáci, kyrysníci, dragouni a švališari, husaři s hulány, stejně jako dělostřelectvo a početný trén kvapně ustupovali k bavorskému Chamu, kde se rozložili ve městě i kolem hradeb a vyjedli za několik dní zásoby již beztak skrovné. Bavorsko totiž byla země nepřátelská a jako tradiční spojenec Francie (od konce 17. století) také na válce proti Rakousku účastná. Kmáni i oficíři v umazaných i roztrhaných bílých i hnědých fracích i kavalerie v zelených, modrých a bílých uniformách ovšem pod Katzbergem u Chamu - arcivévoda Karel si zde zřídil štáb - nezůstali dlouho. Ke srážce s pronásledujícími Francouzi ale nedošlo a tak unavená Karlova armáda postupovala dále k Furtu im Wald, kudy protahovala tři dny a tři noci úzkými uličkami k nedalekému folmavskému přechodu.
Nebyl to ovšem jediný vstup do Čech, tehdy jako dnes se přecházelo i u nedalekých Všerub i stranou ležícího Lesního Mnichova po zmíněné poštovní komunikaci. Právě do této doby zasadil J. Š. Baar část děje baladické novely Hanče, protože kyrysníci, u nichž sloužil její milý Vondra, zadržovali postup přes historický most v Řezně a poté se stahovali jako zřejmě krycí zadní voj do Čech. I v dalším Baarově díle, konkrétně chodské trilogii, je pohnutým dnům roku devátého věnována část, pojednávající o statečné ženě klenečského poštmistra, která pronesla důležitou depeší do rakouského tábora, když kurýr byl zajat Francouzi právě na poště. Francouzi ovšem byli disciplinovanější než před čtyřmi lety, chovali se slušně a podle vyprávění k paní poštmistrové dokonce galantně.
To se dělo na přelomu dubna a května, protože arcivévoda Karel skutečně jen v nejtěsnějším čase unikl předním francouzským jízdním patrolám z 29. na 30. dubna. 29. dubna pak napoleonský maršál Jean Baptista Bernardotte - pozdější král švédský - vstoupil s Francouzi a spojeneckými Sasy do chamských ulic, podle Napoleonova rozkazu pak měl pronásledovat vojsko arcivévody Karla až na české hranice, přičemž přední hlídky jeho sboru pronikly až na naše území, tedy i do Klenčí.
C. k. dragoun 1798/1811 (1809) a c. k. generál 1809/1811-1837.
Třebaže byla kázeň ve francouzské armádě na vysoké úrovni, k výjimečným výstřelkům docházelo. Tak za pronásledování Rakušanů u Katzbergu u Chamu jeden francouzský voják si chtěl opatřit čerstvý chléb na zdejším statku a přitom uviděl svého důstojníka, zcela nestoudně hledajícího v zásuvkách nábytku obytných místností usedlosti peníze a ohrožujícího rodinu domácích zbraní. Překvapený darebák se bezostyšně zbavil nepohodlného svědka tím, že jej zastřelil a poté cynicky tvrdil, že tak zabránil plenění. Nešťastník byl domácími pohřben nedaleko a ještě v nedávné době byl připomínán pamětní tzv. Francouzův kámen a tradováná smutná příhoda v ústním podání.
Na Katzbergu hostil domácí pán francouzské důstojníky zcela jako spojence a dokonce tak alespoň na čas zachránil život zajatému rakouskému oficírovi.
Ale nejenom drsné a nešťastné příběhy mají vztah k této, později opět pro Rakousko neúspěšné vojně. V obci Kager se zamiloval mladý francouzský důstojník Morea do místního děvčete, nechal se převelet z napoleonské armády do spojenecké bavorské jako setník a později vojsko opustil vůbec. Dal zakoupený statek, dosti již zpustlý, do pořádku a se svou ženou. Pak zde žili šťastně a skromně až do smrti jako v románech či pohádkách. Potomci zde žijí dosud, jméno si změnili na Moro a dodnes vypráví nejen v rodinném kruhu šťastný příběh jejich předka.
Přese všechen poměrně klidný průběh tažení na tomto kousku Horní Falce i přilehlém českém území na druhé straně Českého lesa kraje samozřejmě hospodářsky utrpěly. Jenom táborové ohně pohltily za studených dubnových nocí dřevo ze suchých plotu zahrad, vrat a vrátek, stodol i šindelů se střech.
Jak podává účetní kniha ze zámeckého archivu ve Waffenbrunnu, vypili v pemflingerském pivovaře za několik dnů ležení jak Rakušané, tak Francouzi čtyřicet věder pálenky (a vědro mělo míru takřka sedmapadesáti litrů) a desetkrát více věder piva, včetně snědených sedmi volů, ostatní stravu a obrok nepočítaje. Odhadnutá suma škod činila 6 000 zlatých, nahražen ovšem nebyl ani krejcar. V Chamu bylo 12 000 vojáků Karlovy armády, škoda činila 40 000 zl.
Rakušané ovšem nepřešli hranice všichni, někteří to nestačili a jiní prostě dezertovali. Obojí pak kraji ještě dlouho škodili.
Nakonec byli rakouští marodéři a dezertéři zahnáni za hranice chamskou zeměbranou. O válce bylo rozhodnuto porážkou u Wagramu nedaleko Vídně v červnu téhož roku. Přímé zásahy dalších bojů s Napoleonem až do jeho porážky u Waterloo 18. června 1815 se bavorsko-českému pomezí vyhnuly, nepočítaje ovšem četné kolony vojsk protahujících po známé komunikaci v letech 1812-1815.
Bavorský pěšák, francouzský důstojník pěchoty a francouzský lehký pěšák roku 1809.
Dodatky k příspěvku
20.06.2008 Karel Sáček
Přibližně 100 km na východ od Klenčí a Horšovského Týna se nachází Dobrš, která v současnosti tvoří část obce Drážov. Dne 14.06.1807 se v této vesničce poblíž Strakonic narodil Jan Racocha, později proslavený jako velmi talentovaný dudák. Na sklonku svého života byl vyhledávaným vypravěčem příběhů pro děti ze sousedství, z nichž třináctiletý Jan Menčík si začal Racochovo vyprávění roku 1888 zaznamenávat. Z původních tří sešitů se zachoval pouze rukopis třetího dílu, jehož edici připravil Ondřej Fibich v roce 2001 a vydal pod názvem „Pověsti dobršké, vyprávění starého dudáka Jana Racochy“. (K Racochovi podrobněji viz např. Režný, Josef. Po stopách dudáků na Prácheňsku, Strakonice, 2004, s. 89-95)
Jeden z Racochových příběhů, které se prostřednictvím těchto zápisků zachovaly, se jmenuje „Francouzové v Dobrši“. Jedná se o barvité líčení srážky francouzského a ruského jezdectva v okolí vesničky během napoleonských válek, která se podle Fibicha odehrála v roce 1813. Přestože se příběh vymyká historii napsané podle věrohodných pramenů, nelze zcela vyloučit, že k nějakému střetnutí s průzkumným(?) oddílem zde nemohlo dojít - vždyť Dobrš je vzdálena od hranic s Bavorskem přibližně 25 km. Zatímco však účast ruských vojáků v šarvátce je nepravděpodobná, vysvětlení přítomnosti Francouzů v tomto ústně tradovaném příběhu zaznamenaném na konci 19. století může mít reálné jádro, odvozené třeba z dlouhodobějšího pobytu francouzské armády v jižních Čechách v letech 1741-1742.
Když já sem byl malý chlapec, asi deset nebo dvanáct roků, už se ani sám nepamatuju, tenkrát byla veliká vojna s Napoleonem, císařem francouzským. Tenkrát bylo u nás, panečku, moc zle. Všude bylo plno vojska, po městách i po vesnicích. Lidé utíkali do lesů před vojskem, ale ani tam nebyli jistý se životem. Koho Francouzové chytili, ten musel s nima na vojnu. Proto nebylo divu, že lidé utíkali do lesů a tam mřeli hladem a strachem. Naše ves byla také plná vojska francouzského.
V zámku byli oficíři a vojáci byli po chalupách. U nás byli čtyří. Ale to byli chlapi jako ze železa a jaký měli veliký koně. Když ty vojáci přišli sem do sednice, tak dosahovali hlavama až do stropu. My sme se jich všickni báli, oni mluvili takovou divnou řečí, ale když něco chtěli, tak uměli také česky. Peněz měli jako smetí. A také s nimi nešetřili. Byli tady několik neděl. Každý den se scházeli na Voborách a tam mívali cvičení a poradu. Tam přišli také oficíři ze zámku a ty byli samý zlato. Lidé po nich koukali, jak se prohánějí, ale když zase šli zpátky do chalup, tu každý zalezl, kam mohl, protože ty vojáci někdy moc rozzlobený byli. Fara jich taky byla plná a tam jednou ztloukli kuchařku tak, že z toho měla smrť. Ale to na ní poštív pacholek ty vojáky. To vám povím až jindy.
Jednou přišli taky vojáci ze schůzky a začali narychlo se pakovat. Vyvedli koně, u nás je měli v stodole, prohlíželi podkovy a věšeli na koně k sedlu palaše. Já pohlížel na ně, jak to dělají a jeden ten voják mně povídal, ale uměl dobře česky, jestli bych chtěl být také vojákem, že jest to veselý život. Já mu řekl, že jsem ještě malý, ale až budu velký, pak že také budu jistě vojákem. On se usmál a dal mně stříbrný zlatník. Já dostal jakousi kuráž a důvěru k vojákovi, když mluvil česky a dal mně zlatník a optal jsem se ho, kam pojedou, když už mají koně okšírovaný. „Milý chlapče,“ povídá voják, „dnes musíme být na všecko připravený. Nepřítel je nablízku, tak dnes spát nepudeme. Co nejdřív se může ňáká šarvátka strhnout.“
Skutečně celou noc bylo všecko vzhůru. Patroly se vekslovaly, oficíři jezdili na koních po vsi a kolikrát dojeli až na Velký pole a zase se vrátili. Tak to trvalo skoro až do rána. Ale ráno bylo zle. Jak se počalo rozednívat, bylo slyšet hornisty troubit, už na polích „Za hospodou“. Vtom ale už začal rachotit buben ve vsi a trumpetři se ozývali na všech stranách. Vojsko vyrazilo z vesnice v tu stranu ku černému kříži. Ale vtom zase se hnalo moc vojska od Zales a Drážova taky na Dobrš. Byli to nejvíc Rusové. Bylo to tenkrát v letě, obilí bylo všecko v polích a byly velký horka, ale Rusové měli na sobě dlouhé kožichy a na hlavách vysoké beranice. Přes všecko obilí hnali se rovnou na Francouze. Na Voborách a u Černého kříže se srazili. My byli tenkrát poskovaný v kostele na půdě a já sem si vlezl do věžičky, abych všecko dobře viděl. Ale bylo se hrůza na to podívat. Šavle jen řinčely a ten hrozný křik, ten bylo slyšet daleko a široko. Tu se některý voják svalil z koně dolů a kůň utíkal jen tak. Některému vojáku zabili zase koně a on spadl dolů, chytil si zase jiného.
Mrtvých už leželo jako v lese dříví a vojáci se ještě pořád rvali, žádný nechtěl povolit. Když to tak už asi dvě hodiny trvalo, Francouzi dostali pomoc. Po cestě od Češtic hnal se houf vojska do vrchu k Dobrši. Helmice se jim jen třpytily jako zlatý. Měli červené kalhoty a bílé kabáty a vysoké boty; byli to kyrysaři. Ale ty těm Rusům dali co proto. Hnali je před sebou až na Velký pole, dál sem už neviděl. Ale moc jich padlo. Ty co neutekli, ty byli pobitý. A u Černého kříže na drahách leželo Francouzů, jako když tam natáhne červené sukno. A ještě ten den museli všickni muži z Dobrše, kde jakej byl, pomáhat kopat vojákům „šlachty“.
Já tam taky byl, já nekopal, ale prohlížel sem si vojáky, ty mrtvý. Některej byl zohavenej, až se na něho bylo strach podívat. Ale já pořád hledal, až sem našel, koho sem hledal. V takovej jámě u cesty ležel voják a byl to ten, co mně včera dal ten stříbrnej zlatník. Když byly „šlachty“ vykopaný, tak tam do nich dávali vojáky. Když ale odnášeli toho vojáka, co byl u nás a co mě dal ten zlatník, šel sem s nima až k jámě. Vtom mně jeden oficír zpozoroval a ptal se toho, co všecko zapisoval, co je to tu za chlapce a co tu chci a pak se mne ptal česky, co tu dělám. Já mu ukazoval rukou na mrtvého vojáka a povídám, ten že byl u nás nakvartýrovanej a že sem ho měl rád. Oficír se usmál a povídá ke mně: „Tak si dobře pamatuj, kde bude ležet, ten váš voják.“
Pět takových šachet naplnili samými Francouzi a kolik šachet měli Rusové, to už si nepamatuju, ale Francouzové byli zvlášť pochovaný po obou stranách černého kříže a Rusové ty byli trochu dále, tam v těch místech co je to obecní pole, tenkrát to ještě byly dráhy. Pak zakopávali ty mrtvý koně, to trvalo několik dní. Tenkrát byly u nás špatný žně, všecko bylo poválený a pošlapaný a zcuchaný od vojáků. U nás sme měli potom jen dva vojáky, ty druzí dva zahynuli u Černého kříže. Ale ani ty dva u nás pak dlouho nebyli. Když sme vybírali jednou brambory, vojáci odjeli. Ještě několikrát jelo vojsko přes Dobrš, jednou Francouzi, podruhý Rusové a Prajzové a někdy taky naši vojáci, ale takhle se tu už nikdy nenakvartýrovali. Ty, ani ty. Častokrát sem chodil k Černému kříži a díval se na hroby vojáků. Ale hroby rok od roku víc a víc se ztrácely.
Dodatek k příspěvku:
Karel Sáček, 16.09.2014
Srovnej: SWIETECZKY, Fritz, "Anno 1809" na Šumavě, český překlad z Budweiser Zeitung, 1927, č. 60, s. 1-3, č. 61, s. 1-5, č. 62, s. 1-4, č. 63, s. 1-4 - digitálně viz web Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích věnovaný šumavské německé literatuře kohoutikriz.org.
Původní adresa příspěvku:
Česko-bavorské pomezí za války v roce 1809
- primaplana.net/txt/popular/cesko-bavorske-pomezi-1809.html