Chodská vesnice na přelomu XVIII. a XIX. století a vojáci
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 11.05.2018
V posledních měsících panování osvícenského monarchy došlo k radikálním změnám ve Francii, které ovlivnily na čtvrt století život celé Evropy. Rychlý spád revolučních událostí po pádu Bastily r. 1789 a pád monarchie (s popravou Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty), vyhlášení republiky i vypuknutí válek s protirevoluční koalicí Rakouska, Pruska, Anglie a dalších zemí, se odrazilo i v životě v Čechách. Zde byly - byť v intencích oficiální protirevoluční propagandy - informováni obyvatelé průběžně ze zánovních Krameriových C.k. vlasteneckých novin (zal. r. 1789) a přímý tlak válek vypuknuvších v r. 1792 byl pak citelně pociťován nejen na daních, ale i na odvodech branců k vojsku.
C. k. major pěšího pluku Beňovský, fyzilír (uherského) pěšího pluku Sztáray, poddůstojník – ubytovatel (kvartýrmistr) pěšího pluku de Vins (uherského) - všichni 1796 a würzburský dragoun 1797.
(Ilustrace jsou originálními díly autora příspěvku)
Ojedinělým regionálním pramenem z této pohnuté doby je kniha příjmů a vydání obce Újezda z let 1794 až 1805, jejíž zápisy, poznamenávané rychtářem a každoročně schvalované obecním zastupitelstvem, řečeno dnešní terminologií, tedy sousedy a přísedícími, nejsou zdaleka jen nezáživným účetním výčtem finančních částek (ty ostatně nejsou vždy pro poškození rukopisu čitelné) přijatých nebo vydaných z pokladny této chodské obce.
V rukopisu jsou totiž záznamy podávající zcela osobitý pohled na tehdejší poměry nejen úzce hospodářské, jak by snad bylo možno usoudit z původního určení dochovaného dokumentu, ale lze z nich poznat i tehdejší poměry společenské, duchovní, kulturní, politické, vojenské, mentalitu předků na venkově v jejich vztazích k úřadům, armádě, hostům i k sobě navzájem.
V Kozinově rodišti tehdy uplynulo takřka století od smutné události na plzeňském popravišti a jméno slavného rebela nosilo v době zápisu několik potomků, mezi nimi právě tehdejší autor účetních výčtů, rychtář Martin Sladký, (po jeho smrti 1797 pak jeho nástupce Josef Frey). Vedle tohoto rodového příjmení je ovšem tehdy známa i přezdívka Kozina. Ale setkáme se i se jmény dalších tehdejších obyvatel, která jsou dodnes příjmeními současných potomků nebo jsou užita „po chalupě“ a nejen v Újezdě samém, ale i v okolních vesnicích, jenž jsou ve spisech také jmenovány. Na původně 157 stranách volně svázaného sešitu o rozměrech několik centimetrů přesahujících formát A4, s několika chybějícími listy a vzhledem k dvousetletému stáří dokumentu rovněž obtížně čitelnému a vesměs na okrajích poškozenému textu pak nalézáme četná známá jména...
Okres Domažlice jako pohraniční region pociťoval od samého počátku nepřátelské důsledky začínajícího vleklého konfliktu dosti výrazně. Krajem totiž procházela důležitá strategická spojnice z Čech do Bavor. Tato císařská poštovní cesta byla známa již od počátků šestnáctého století. Na trase Plzeň - Stod - Horšovský Týn - Klenčí - Waldmünchen projížděly tehdy nejen formanské vozy a císařský postilion, ale především transporty vojenské.
C.k. fyzilír pěšího pluku Hohenlohe, hejtman pěšího pluku Gemmingen, granátník pěšího pluku Erbach - všichni 1796 a major švališerského pluku Latour 1797.
V újezdských účtech pak záznamy vojenského charakteru zaujímají nemalou část. Od přípřeží, válečných daní, odvodů branců až k dočasnému ubytování protahujících vojenských oddílů i bezprostředního napětí za vpádu Francouzů v roce 1805.
A leželo zde na pochodu za zhruba desetiletí, během něhož bylo obecní účetnictví vedeno, nemálo pluků císařské pěchoty, myslivců a dělostřelců (stuckmeistrů a pixmeistrů). Hlavně však kavalerie - kyrysníků, dragounů a švališerů, husarů i hulánů, vojáků ze všech koutů mocnářství, od Čech až po Slavonii v dnešním Chorvatsku, ba až ze Sedmihradska v Rumunsku. Prvním zmíněným tělesem byli husaři pluku arcivévody Ferdinanda, kteří leželi v Újezdě a okolí na jaře r. 1796. Uherská jízda v modrých šňůrovaných dolmanech, kožíšcích, gatích a čižmách, s čákami s chocholem a s pádnými šavlemi, známá i z pernikářských forem oné doby; tehdy byla na pochodu na bojiště.
Ještě týž měsíc, v máji, krajem projížděli švališaři, pluk ale není uveden. 14. července byl pak rychtář v Koutě prosit, aby vojáci byli dáni místo do Újezda do Mrákova, ale nebylo to zřejmě nic platné, protože zde za čtrnáct dní 31. 7. pod Hrádkem tábořili pěšáci uherského pluku č. 31 v letech 1794 -1817 majícího jako titulárního majitele a velitele polního podmaršálka Johanna Beňovského z Beňova, příbuzného Morice Augusta Beňovského, slovenského hraběte ve Vrbové v nitranské stolici, proslulého dobrodruha z 18. století, který padl proti Francouzům jako madagaskarský císař r. 1786. Tento Beňovský batalion, jak jej rychtář Sladký nazývá, byl několik dní nato vystřídán dalšími vojáky z Uher, tentokrát od 33. pěšího pluku Sztáray (ale byl i pluk mající majitele Patricka hraběte Stuarta - v. r. 1914 18. český pěší pluk – rychtář totiž zapsal jméno regimentu jako Starey, tak že jsou dvě možnosti). A tak ve dnech následujících se vezly sklady do Falce, zmiňují se poukázky pro vojáky (balety) a do ležení uherských infanteristů, nosících od sedmdesátých let osmnáctého století k bílému kabátu světlemodré přiléhavé kalhoty se šňůrami, byla vožena sláma. Ale nebyli pod mladou travou v polních táborech a po chalupách sami. 24. července zaznamenává představitel újezdské obce další pěšáky, tentokrát od sedmatřicátého regimentu Josefa svobodného pána do Vins, polního zbrojmistra císařské armády.
C. k. důstojník husarského pluku arcivévody Ferdinanda a husar pluku Blankenstein - oba 1796-98; kyrysník a důstojník c. k. kyrysnického pluku Nassau 1799 (ještě v donášené staré adjustaci).
S beňovským plukem-či batalionem od tohoto pluku-je ovšem spojen i menší incident, a to krádež masa. Ne sice zase velkého množství, asi za 1 zlatý, ale není jasné, zda bylo ukradeno vojákům (připravováno řezníky) či vojáky. To se mělo stát 12. září 1796 a 8. téhož měsíce je zmínka o rekrutech v šatlavě. Zda byli odvedenci vzpurní, opilí nebo přistiženi jako zloději, to z textu nevysvítá.
Začátkem října dorazili do Újezda kvartýrmachrové švališarského pluku Maxmiliána hraběte Baillet de Latour, od „Latorů“, a to nebyl jiný regiment kavalerie, než následníci slavných „holobrádků“ od Kolína 1757 a později jako čtrnáctí „Vindiškréc“ z Baarova díla stejně jako z Našich furiantů Jaroslava Stroupežnického. Byli na konci 19. století v Klatovech a jejich odvodním okresem bylo Prácheňsko. V roce 1797 den po Hromnicích přiklusali na rychtu v Újezdě řízní husaři blankensteinští. Šestý pluk Arnošta hraběte Blankensteina v modrých šňůrovaných stejnokrojích a s černou čákou nejsou zcela neznámými vojáky. Jednak je kraj hostíval vícekrát, a to i jako klatovskou posádku na počátku následujícího století, jednak se o nich zmiňuje Alois Jirásek v F. L. Věkovi, kde je v salónu hraběnky Škronské líčen jejich dramatický útěk Bavorskem přes Klenčí a Chodsko na podzim 1805 před postupující francouzskou armádou.
Po prvním husarském příjezdu a pobytu přibyli ovšem také opět pěšáci, tentokrát 42. Erbachova pluku, ale zdrželi se jen 4 dny, od 18. do 22. února. Pátého března příchozí kvartýrmachrové od pluku Hohenlohe–Kirchberg zajišťovali pobyt pravděpodobně současně se svými druhy od Dalquenova regimentu (ten byl zrušen r. 1809).
C. k. kyrysník a důstojník kyrysnického pluku Mack 1799 (již v nové adjustaci M 1798); granátník ruského pěšího pluku Orlov 1797/1800 a francouzský pěší dragoun 1805.
Ne všechny jednotky lze však po letech z kusých poznámek v účetních zápisech přesně určit. Tak v květnu téhož roku bylo jednáno s kaprálem od pluku Sengheim o šláfkrejcar, ale v dostupných pramenech a literatuře se tento pluk nenachází. Podobně je tomu u pluku Mercy (což ovšem může být Terzy - tedy Trčka - který byl majitelem 16. p. pl. v letech 1778-1802 a v Újezdě by měl být v březnu r. 1799).
To v červenci roku sedmadevadesátého ubytovaní a do Lesního Mnichova na forách odvážení „vircpurský drakoni“ i pěšáci stejné formace byli v tomto roce vlastně už v demobilizaci. V r. 1790 totiž kníže-biskup würzburský a bamberský a rakouský arcivévoda Ferdinand najal kontigent vojska, který pak předal do císařského žoldu. Jednotky byly vráceny zpět právě zmíněného roku. Jednalo se o würzburský pěší pluk (2 prapory fyzilýrů a 2 setniny granátníků) a bamberskou smíšenou jednotku: pěší prapor (4 setniny) a oddělení (někdy udávána eskadrona) dragounů - tedy jmenovaných „vircpurských dragonů“ a oddíl artilerie. Jsou i v němec. zdrojích jmenovány jako „Würzburger“ nebo „Bamberger - Contingents – Cavalerie“. Patřili totiž nemnoha císařským vojákům uprchnuvším z francouzského zajetí po kapitulaci Ulmu. V Újezdě se objevili ještě v posledních dnech roku, tehdy společně s hulány - u těch není uveden pluk - a také s hraničářskou pěchotou, najímanou až v Petrovaraždínu v Uhrách.
V srpnu r. 1797 pak se zastavili v kraji dělostřelci - stucknechti, jak jsou zváni v úředních spisech, či také pixmeistrové, se objevili pod Haltravou ještě několikrát (např. r. 1800 v Klenčí) a jejich transport přes hřeben horského pásma při strmém stoupání městečkem Klenčí na Výhledy byl při stavu tehdejších silnic nepochybně značně náročný.
C.k. dělostřelecký důstojník, dělostřelec a generál 1796-98.
V dalších měsících zmíněného léta i v roce následujícím přicházeli ubytovatelé bez bližšího určení, koncem března r. 1798 od husarů, za necelý měsíc pak od Kemin regimentu, tedy r. 1914 21. pěšího pluku, jehož majitelem byl v letech 1778-1808 Sigmund, svobodný pán z Gemmingen zu Hornberg. Na druhé straně není ve schematismech znám pluk Khornberg z pros. 1798 (snad zkomoleně Hornberg).
V posledním roce osmnáctého století ovšem přiklusaly na Chodsko hned regimenty tři, z toho dva od těžké jízdy. V únoru to byli kyrysníci 6. pluku, jehož majitelem byl neblaze proslulý generál Karel svob. pán Mack, který o několik let později na podzim r. 1805 vzdal Napoleonovi celou císařskou posádku ve švábském městě Ulmu. Další regiment kyrysníků příchozí pod Čerchov byl 5. pluk, jemuž velel v letech 1781 - 06 vévoda Bedřich August vévoda nassavsko-usingenský, tedy uvedený jako pluk Nassau a konečně opět husaři arcivévody Ferdinanda.
A netrvalo dlouho a kraj mezi Dmoutem a Škarmankou navštívili pěšáci osmapadesátého pluku Johanna Petra, svobodného pána z Beaulieu, tedy v účtech vedení jako Bulio či Bulír, ještě v květnu přítomných v kraji.
1801 pak jsou v září jmenováni kvartýrmachrové od Slováků. Zda se jedná o hraničářský kontingent slavonský nebo skutečně o slovenské mužstvo některého uherského pluku, to nelze už určit. V posledním roce své existence zde byli „Koburkové“, tedy 6. dragounský pluk (byl ostatně v této době posádkou v Klatovech) Josiáše prince Sasko-Koburského, zrušený r. 1802.
C. k. generálové: ve služební adjustaci 1798/1805/1811 a 1798/1805 v polní adjustaci; důstojník ruského pěšího pluku: 1797/1800 a důstojník c. k. vozatajstva: 1798/1811.
Velmi vzrušené a dramatické období nastalo na podzim roku 1805. Tehdy byl postižen kraj při hranicích vpádem francouzského sboru pěších dragounů pod velením generála Baraquay ďHilliers, tělesa, které i ve francouzských vojenských kruzích bylo hodnoceno velmi negativně jako útvar nedisciplinovaný, nehodnotný, složený z kriminálních elementů. Důsledky tohoto vtažení do Čech samozřejmě záhy pocítila místa, která byla návštěvou zdivočelé soldatesky postižena, jmenovitě v regionu Horšovský Týn. 9. listopadu 1805 z Bavor přitáhly oddíly francouzského generála Le Suire do města na Radbuze. Velitel zabral kvartýr na zámku a okamžitě žádal mimo vydatné naturální dávky složení výpalného v neslýchané výši 40 000 zlatých. Generál se při svém jednání s vrchnostenským správcem Kroužilkou, purkmistrem Turkovicerem a justiciárem Syřištěm uchyloval k brutálním činům, osobním útokům a týrání předvolaných. Direktora Kroužilku dokonce zranil. Všechny uvěznil a hrozil dalšími represáliemi v případě nezaplacení. Nakonec byl nucen se spokojit se 2 000 hotově složených zlatých od vrchnosti, od města pak 3 100 zl., více k dispozici přes všechny hrozby nebylo. Francouzi pak druhý den odtáhli.
V Újezdě a okolí se skrývali uprchlí zajatci (snad i dezertéři) a chasníci prchající před nucenými odvody. Po celou dobu francouzské přítomnosti byly drženy hlídky v pohotovosti a sedláci byli zřejmě odhodláni hájit statky i životy se zbraní. Záhy vše pominulo a po slavkovské porážce byl uzavřen mír, který ovšem trval pouze čtyři roky do r. 1809. Krátce po událostech pátého roku také končí zápisy v účetních knihách vůbec.
Poměrně podrobně - většinou jmenovitě - zaznamenal újezdský rychtář odvody k vojsku, tehdy velmi časté a na doživotí, teprve od r. 1802 na 14 let. Probíhaly v celé monarchii, aby doplnily v boji s revolučními vojsky prořídlé císařské pluky na Rýně a v Itálii. Tak po vpředu zmíněných Janu Štefkovi a Honzovi Širokém v lednu r. 1795 následovalo za rok v dubnu třináct povolanců, z nichž jsou jmenovitě uvedeni Josef Podestát a Martin Kochval. Téhož roku v zářijových dnech narukoval mladý Jan Štefek z Draženova a Vojtěch Zíka. V této souvislosti zřejmě došlo k nějakému blíže neurčenému vzdoru, protože již devátého tohoto měsíce je zápis o rekrutech v šatlavě. Dodatečně je ještě uveden osmnáctého září mladý Koláček.
Fyzilír c. k. pěšího pluku Beaulieu 1799 – v nové adjustaci vzor 1798 a důstojník dragounského pluku Coburg 1801.
V sedmadevadesátém roce byl nábor branců zřejmě větší, neboť dvacátého května tohoto roku byli pozváni do Kouta na vrchnostenskou kancelář dokonce otcové nových odvedenců. Koncem měsíce šel na vojnu dokonce rychtářův pacholek. Po více než roce, 1798, byl v září odveden k vojsku syn sedláka Jakuba Ledviny (Ledvinovo Kubovo syn), 1799 v únoru Martin Kurcbeyl a v dubnu rekruti Fořt a Vencl.
V pátém roce už byly přípravy na válku zcela zjevné. Tato válka tzv. Třetí koalice tvořená Rakouskem, Ruskem a Anglií, potřebovala nové síly pro pěchotu, jízdu i dělostřelectvo a to se projevilo i v tak vzdálených místech monarchie jako bylo podhůří Českého lesa.V květnu zde byl šikovatel pro vojáky, v polovině června pak rychtář jednal v Koutě o dalších rekrutech a 16. června noví branci museli na vojnu. Poslední zmínění odvedenci Barta, Tomáš a Bolf, tedy chlapci rychtáři jistě osobně dobře známí. V těchto tíživých dnech si sousedi v obci snažili ulehčit navzájem.
Tak byli uplaceni jak pan Benda tak pan Heindl „skrze rekruty“ nějakou tou husičkou a obec byla solidární i s těmi, kteří už daň válce zaplatili cenou největší. Tak starému Štěpánkovi čtvrtého července 1797, „když jemu syna třetího na vojnu vzali, dal jsem žito skrze obec darovat“, aby byla alespoň materiálně ulehčeno zkoušenému sedlákovi. Odvedenci dostávali na přilepšenou něco krejcarů na cestu - 20, 30 i zlatku.
Bylo tehdy ovšem obvyklé, třebaže se to zdá až neuvěřitelné, že část vojáků nenasazených přímo v bojových akcích byla posílená na delší či kratší dovolenou, aby se ušetřilo na výdajích císařsko-královského eráru. Tehdy v devadesátých létech i na počátku minulého století je v účetních dokladech obce újezdské nejeden zápis o vojácích, rodácích z Újezda, kterak byli na „urlábu“ (také verláb a jiné zkomoleniny). Tak v únoru r. 1797 se na čas objevili ve vesnici vojáci Hojda a Kobes – mohli ale být i v Trhanově nebo v Chodově, není uvedeno odkud přesně pocházeli - v červenci téhož roku pak chasníci Svatoš a Fořt. Dále pak jistý Štěpán - zda to bylo jeho křestní jméno nebo příjmení není jisté - Jiřík Hojda (snad příbuzný výše uvedeného) v listopadu a 27. prosince, tedy na Vánoce, byli doma čtyři vojáci. 1801 Halenkouc Štěpán na urlábu v říjnu, 1802 pak v dubnu - tehdy se neválčilo - Brandišouc Honza a Kazduc Matějíček se stavěli rovněž na dovolené. Pochopitelně, že v těchto mírových dobách se stát snažil šetřit a tak i v letech následujících, konkrétně 1804 Martin Halenkouc a Jiřík Charvátouc byli doma. A starosta zase chlapce založil, podobně jako „regruty“ několika krejcary na polepšení stravy i na pití, jak za pobytu doma, tak na zpáteční cestě k regimentu.
Pochopitelně, že přípřeže pro armádu, kvartýry a jiná činnost související s vojenskou situací oné doby ční v záznamech újezdských účtů sice část významnou, ale převážná část vydání a příjmů se týká každodenního vyřizování poddanských povinností v Koutě či Trhanově, placení daní a jejich přijímání, prodeje a koupí, for a dodávek natuálií a podobně. Několikrát do roka bylo sypáno žito na dodávku (uváděno jako lifruňk), z čehož měla i obec určitý zisk (například v lednu 1794 od sypání žita 2 zl. 37 kr.). Ale jednalo se i o jiné obiloviny, např. ječmen či oves. Pro armádu ovšem hlavně seno a oves pro koně.
C. k. kyrysník a husar pluku č. 4 v letech 1770-1798.
Mimořádné dodávky vojenské byly na tzv. Legion, kolem r. 1800-1801. Jednalo se o Legii arcivévody Karla, miliční těleso postavené jako zeměbrana v Čechách a na Moravě proti francouzskému vpádu.
Zmíněná válečná daň - kriegsteir - odváděná každý měsíc a měnící se po několika letech co do výše platby (původně 4 zl. 50 kr., poté i kolem 6 zlatých) nebyla samozřejmě jediným finančním vydáním obce újezdské. Odváděla se už v peněžní formě i robota, třebaže určité potažní i jiné fyzické (a také naturální) povinnosti, zůstávaly. Je zmíněna také tzv. klasnšteir (z něm. Klassensteuer), tedy třídní daň, ukládána jednotlivým osobám, přičemž příjmy té které osoby nebyly směrodatné, výše byla skutečně stanovena podle společenského postavení. V mocnářství rakouském, byla zavedena již r. 1746, uložena i kněžím a vojákům, sazba byla od r. 1759 pro čtyři třídy. Již u záležitostí spojených s ubytováním protahujících vojenských oddílů byl zmíněn šláfkrejcar, tedy ono nocležné, cca 18-20 krejcarů na noc a osobu. Zda byla praxe - jak vyplývá ze záznamů - obvyklejší platit přímo do obecní kasy (viz kvartýrmachři) či si tyto položky poddaní mohli odečíst k dobru z daňových povinností, či byla tato platba skládána přímo ve vrchnostenských kancelářích, není zcela jasné. Pravděpodobně byly podle okolností praktikovány všechny uvedené normy.
Přetištěno:
Domažlický deník, 02.07.1996, s. 12; 23.07.1996, s. 12; 06.08.1996, s. 12; 13.08.1996, s. 12; 20.08.1996, s. 12; 27.08.1996, s. 12.
Původní adresa příspěvku:
Chodská vesnice na přelomu XVIII. a XIX. století a vojáci
- primaplana.net/txt/popular/chodska-vesnice-vogeltanz.html
Dodatky k příspěvku
Karel Sáček, 11.05.2018
Součást výzdoby kostela sv. Martina v Klenčí pod Čerchovem tvoří i erb hrabat Stadionů. Připomíná nejen to, že Stadionové vlastnili zdejšího koutsko-trhanovského panství v letech 1697-1908, ale také skutečnost, že v klenečské rodové hrobce je pochován jeden ze zarputilých Napoleonových odpůrců - Jan Filip hrabě Stadion-Warthausen (18.06.1763 – 15.05.1824).
Erb hrabat Stadionů v klenečském kostele (foto K. Sáček)
dále viz farnostklenci.cz
Hrabě Jan Filip se proslavil především jako úspěšný ministr financí, kterýžto post zastával ve válkami zruinovaném mocnářství od roku 1815. Již ale jako velvyslanec v Petrohradu patřil v roce 1805 k významným strůjcům třetí koalice. A v letech 1806-1809 vykonával funkci státního kancléře, přičemž patřil k „vojenské klice“, neboli osobám v císařově okolí, které požadovaly vojenskou akci proti Francii. Jen pro připomenutí - tento nejvyšší státní úřad přebíral Stadion po propuštěném Cobenzlovi a po třech letech jej musel předat Metternichovi.
Jan Filip hrabě Stadion-Warthausen, rytina podle obrazu Johanna Endera
(srovnej např. s bustou z roku 1821 ze sbírky Österreichische Galerie Belvedere - digital.belvedere.at)
Přestože se Jan Filip hrabě Stadion zdržoval především ve Vídni, nechal v roce 1810 zrekonstruovat a rozšířit zámek v Trhanově, kam následujícího rodu také přemístil celou rodovou knihovnu a archiv (trhanovský majorát získal po smrti svého otce v roce 1787 poté, co se jej zřeknul jeho starší bratr hrabě Fridrich Lothar).
Zámek v Trhanově se zapsal do našich dějin především díky Wolfu Maxmiliánu Lamingerovi z Albenreuthu zvanému Lomikar. Současný návštěvník jej spatří v podobě (ne příliš utěšené), kterou mu dal hrabě Stadion poté, co byl propuštěn z funkce státního kancléře.
Doporučená literatura:
RÖSSLER, Hellmuth. Graf Johann Philipp Stadion. Napoleons deutscher Gegenspieler : 1. Band 1763-1809 + 2. Band 1809-1824. Wien - München 1966.
+ další viz pod heslem Johann Philipp von Stadion: de.wikipedia.org