Chomutov v roce 1813 - zapomenutá epizoda z dějin evropské diplomacie
Jiří Šlajsna
Naposledy upraveno: 05.10.2015
Dne 5. listopadu 2013 se v Chomutově uskutečnil další z ročníků tradiční historické konference Comotovia, kterou uspořádalo město Chomutov společně se Státním archivem v Litoměřicích a Státním okresním archivem Chomutov se sídlem v Kadani. V únoru 2015 byl slavnostně pokřtěn sborník, který nese název Comotovia 2013 – sborník příspěvků z konference věnované 200. výročí událostí napoleonských válek v severozápadních Čechách z podzimu 1813 předcházejících bitvě u Lipska.
Následující text byl publikován pod názvem Chomutov v roce 1813 - Aberdeen, Balbo a Chomutov, zapomenutá epizoda z dějin evropské diplomacie v kontextu událostí roku 1813 na s. 176-193, kde jej doplňuje 94 poznámek a německé resumé:
Rok 1813 významně zapsal nejen do dějin Evropy, ale i do dějin severozápadních Čech a města Chomutova. Na konci léta a na podzim roku 1813 se na obou stranách Krušných hor rozhodovalo o osudech Evropy. Boj se vedl nejen na poli válečném, ale své síly zkřížili i diplomaté a vyslanci. Zatím co v bitvách u Drážďan, Chlumce či Lipska se o dalších osudech Evropy rozhodovalo zbraněmi, v Teplicích a Chomutově se utkali diplomaté a ministři zahraničí. Nikdy v dějinách severozápadních Čech se v jedné chvíli nesešlo na tak malém prostoru tolik osobností politických a vojenských dějin Evropy. Události, které vedly k tomuto vyvrcholení na podzim roku 1813, započaly mnohem dříve.
Dne 27. listopadu 1812 překročily zbytky Grande Armée řeku Berezinu a do 14. prosince opustila francouzská vojska a vojska jejich spojenců Rusko. Napoleonovo ruské tažení skončilo naprostým neúspěchem a sám Napoleon opustil armádu a spěchal do Paříže, kam dorazil 18. prosince 1812. Ruská vojska vstoupila do Varšavského knížectví a válku na krátký čas zastavila zima. Rakouský císař vyhlásil v lednu 1813 ozbrojenou neutralitu, čímž anuloval spojeneckou smlouvu z Francií ze 14. března roku 1812. Dne 9. února 1813 vyhlásil pruský král povinné odvody do armády a 28. února podepsal v Kališi spojeneckou smlouvu s Ruskem. Prusko přešlo definitivně na stranu Napoleonových nepřátel. Dne 4. března pak vstoupila ruská vojska do Berlína, který předtím Francouzi vyklidili, a o deset dní později následovalo pruské vyhlášení války Francii. Kromě nově formovaných pruských řadových jednotek organizoval generál Scharnhorst i první jednotky pruské domobrany (Landwehr) a dobrovolné jednotky, jako byl například Lützov Freikorps. Vzrůstající celoněmecký nacionalismus, který Prusko obratně využilo, zapříčinil řadu protifrancouzských nepokojů v Porýní i severním Německu. Napoleon zatím zůstával v Paříži. Velení v Německu přešlo na jeho nevlastního syna, italského vicekrále Eugène de Beauharnais, který soustředil francouzské síly v okolí Magdeburgu. Pruské a ruské síly vpadly do Saska a saský král Friedrich August uprchl do Bavorska. V dubnu 1813 tak stálo štěstí spíš na straně spojenců. Francouzi byli poraženi u Lüneburgu a Möckerenu a padly i Francouzi obsazené pevnosti Toruň a Špandava.
Dne 24. dubna vyrazil císař Napoleon v čele nové armády z Mohuče na pomoc vicekráli Eugènovi a již 2. května svedl se spojenci bitvu u Groβgörschen nedaleko Lipska, kde po celodenním boji nakonec spojenci spořádaně opustili bojiště a ustoupili k Budyšínu. Zde se pak obě strany střetly ve dnech 20. až 21. května podruhé. Spojenci se sice vyhli obchvatu, který hrozil jejich síly rozdrtit, ale museli ustoupit do Slezska. Osud spojenců visel na vlásku. Po smrti vrchního ruského velitele Michaila Illarionoviče Kutuzova, knížete Smolenského, 28. dubna velel ruským silám Ludwig Adolph Wittgenstein, který se 26. května vzdal vrchního velení a novým ruským velitelem byl jmenován Michail Bogdanovič Barclay de Tolly. Dle jeho návrhů se měla ruská armáda stáhnout až k Varšavě, blíže k ruské hranici, což by znamenalo přenechat celé království až na Východní Prusko Napoleonovi. To by pruskou armádu nejen zbavilo materiální a lidské základny, ale byla by to i velká rána pro pruskou morálku. Car Alexandr po naléhání pruského krále vyhověl kompromisnímu návrhu a dal příkaz k ústupu pouze do slezské Svídnice. Napoleonovy síly pak postupovaly za ustupujícími spojenci, ale cílem jejich postupu se stala Vratislav a možnost obchvatu spojeneckých sil. Francouzský sbor maršála Davuta postupoval na severu a obsadil města Hamburk a Lübeck. Napoleon se situace snažil využít a vyslal bývalého francouzského velvyslance v Petrohradě Armanda Caulaincourta vévodu z Vicenzy s návrhem separátního míru za carem Alexandrem. Vévoda z Vicenzy se však vrátil s nepořízenou, když ho spojenecké přední hlídky odmítly k carovi pustit. Nedlouho poté se dostavili spojenečtí parlamentáři s nabídkou dočasného příměří, které Napoleon odmítl. Mezitím se do průběhu událostí zapojilo i neutrální Rakousko, které o zprostředkování požádali spojenci. Dne 2. června došlo k uzavření příměří na 36 hodin a 4. června byl v Pleiswitz (dnes polské Pielaszkowice) dohodnut klid zbraní do 26. července. Místo generálů tak přišli na řadu diplomaté. Obě strany braly příměří spíše jako možnost doplnit síly než jako příležitost k míru. Ve hře totiž zůstávaly další dvě země: Švédsko, jehož armáda se vylodila v Pomořanech a které velel bývalý Napoleonův maršál a švédský korunní princ Jean-Baptiste Bernadotte, a Rakousko formálně sice neutrální Napoleonův spojenec, ale jinak starý protivník, který měl s Francií mnoho nevyřízených účtů.
Příměří podepsané 4. června za zprostředkování Rakouska nebylo od začátku bráno ani jednou ze stran jako vážná pobídka k míru. Demarkační linie mezi válečnými stranami se zastavila na řece Labi od českých hor k Hamburku, oddělovala obě strany připravující se na další pokračování krvavého konfliktu. Již 1. června 1813 se rakouský císař František vydal po staré korunovační cestě z Vídně na Prahu, která však nebyla jeho hlavním cílem. Císař pokračoval až do východočeského Jičína, kde se již 3. června společně s rakouským ministrem zahraničí Metternichem setkal s ruským státním sekretářem Nesselrodem. Dne 7. června předložil Metternich v Jičíně mírové podmínky pro Francii, jež se měla výměnou za mírovou smlouvu s Ruskem a Pruskem vzdát svých ilyrských provincií, německých území na pravém břehu řeky Rýna a smířit se s rozdělením Varšavského vévodství mezi Rusko, Prusko a Rakousko. O čtyři dny později zavítal do zámku v Opočně i ruský car Alexandr společně s pruským kancléřem Hardenbergem a rakouským vyslancem Stadionem, aby projednali Metternichovy mírové podmínky. Dne 17. června se sešel Metternich s Alexandrem I. a po týdnu jednání se Rakousko zavázalo reichenbašskou konvencí, že pokud Napoleon nepřijme alespoň minimální mírové požadavky do 20. července, vstoupí Rakousko do řad spojenců proti Francii. S těmito podmínkami odcestoval Metternich do Drážďan za Napoleonem a dne 26. června mu je předložil. Napoleon však mír za těchto požadavků odmítl a snažil se sliby i vyhrožováním přesvědčit Metternicha, aby se Rakousko přidalo na stranu Francie. Nakonec ustoupil Napoleon alespoň v tom, že uznal spojeneckou smlouvu mezi Rakouskem a Francií z roku 1812 za neplatnou a uznal rakouskou neutralitu. Také bylo prodlouženo příměří až do 10. srpna. Dne 30. července pak Napoleon a Metternich podepsali konvenci, podle které měla být podepsána do 12. července mírová smlouva mezi Francií, Ruskem a Pruskem. Jako místo mírového kongresu byla vybrána Praha. Mezitím dne 9. července přivítali spojenečtí panovníci na zámku v Trachenbergu (dnes Żmigród) švédského korunního prince Karla Johanna, původně francouzského maršála Jeana-Baptistu Bernadotta, jako sobě rovného. Bernadotte požadoval pro sebe v rámci spojenectví i funkci vrchního velitele, nakonec se však spokojil „jen“ s hodností velitele spojenecké Severní armády. Švédský vstup do řad protifrancouzské koalice tak dal důvod Dánsku, které se obávalo mocenských ambicí Švédska, aby zůstalo věrným spojencem Francie.
Pražský mírový kongres začal oficiálně dne 12. července, ale prozatím bez francouzského zástupce, kterého Napoleon stále nejmenoval. Spojence zastupovali Wilhelm von Humboldt za Prusko, baron von Ansted za Rusko, baron von Löwenhelm za Švédsko a jako britský pozorovatel lord Cathcart. Rakousko reprezentoval samozřejmě sám Metternich. Místo nejmenovaného francouzského zástupce byl v Praze přítomen francouzský velvyslanec ve Vídni hrabě Louis Narbonne-Lara. Jeho poslání však bylo spíš povahy špionážní než diplomatické a místo mírové smlouvy ho zajímala připravenost rakouské armády. To mu však od počátku překazil český místodržící hrabě Kolowrat, který dokázal do štábu francouzského velvyslance nasadit svého tajného agenta a pravidelně zásobovat hrabete Laru falešnými rozkazy a plány. Teprve koncem června jmenoval Napoleon svým zástupcem na pražském mírovém kongresu Armanda Caulaincourta, vévodu z Vicenzy. Sám se odebral z Drážďan do Mohuče na setkání s císařovnou Marií Louisou a ministrem vnitra generálem Savarym. Do Drážďan se císař Francouzů vrátil až 5. srpna těsně před vypršením příměří. V instrukcích pak zaslal vévodovi z Vicenzy, že souhlasí s částí Metternichových podmínek. Spíše než o základ budoucího míru se však jednalo o Napoleonův pokus prodloužit příměří, dokud nebude na válku dostatečně připraven. Metternich přesto trval na plném přijetí požadavků. Úderem půlnoci 10. srpna příměří skončilo, zástupci spojeneckých stran prohlásili, že jejich pověření vypršelo a Metternich kongres ukončil. Den na to obdrželi francouzští zástupci od Metternicha nejen své pasy, ale i oficiální vyhlášení války Rakouska Francii.
Jako důkaz důležitosti Rakouska v nové koalici se spojenci rozhodli, že místo vrchního velitele spojeneckých armád obsadí zástupce Rakouska, jímž byl Karel Filip ze Schwarzenbergu. Funkce to byla sice prestižní, ale o to více komplikovaná. Karel Filip zde mohl dobře uplatnit své diplomatické zkušenosti, zvláště v jednáních s ruskou stranou a carem Alexandrem obzvlášť. Pokud se carovi, který sám byl vojenským diletantem, některé z rozhodnutí vrchního velitele nelíbilo, odmítal jeho dispoziční právo nad ruskou armádou, což musela pravidelně řešit vrchní válečná rada.
Válka opět vypukla a Francie čelila mnohem silnějšímu nepříteli než na jaře. Plán spojenců byl jasný – zaútočit na Francouze a jejich spojence jak na severu Německa, tak na Odře ze Slezska, ale především z Čech hlavní, tzv. českou armádou směrem na Sasko.
Koaliční války zasáhly do osudů Chomutova již v letech 1805 a 1809. V roce 1805 byl v Chomutově zřízen tranzitní zajatecký tábor pro 600 francouzských a hlavně bavorských zajatců. Zajatci s sebou však přinesli epidemii, zřejmě se jednalo o choleru, kterou kronikář Dressler označuje jako morovou. Ta si kromě 65 zajatců vyžádala i životy 252 chomutovských mužů, žen a dětí. Jedním ze zemřelých při této epidemii byl také purkmistr Franz Josef Grönert. Válečný rok 1809 se zapsal do dějin města ještě výrazněji. Dne 7. června vpadl přes Horu sv. Šebestiána na Chomutovsko saský plukovník Johann Adolf Thielmann, který velel spojenému sasko-vestfálskému kontingentu. Ten měl za úkol podniknout odvetný úder na rakouské území za rakouský vpád do Saska a pokusit se uzavřít průchod pro dobrovolnický sbor hesensko-kasselského kurfiřta Viléma I. který mířil do Saska. Dne 8. června vstoupily sasko-vestfálské síly do Chomutova. Plukovník Thielmann vymáhal po chomutovských měšťanech rekvizice v podobě sukna, bot a košil pro vystrojení svých vestfálských gardových myslivců a zmocnil se zde i 200 zlatých z císařské pokladny. Díky diplomatickému zásahu purkmistra Jakoba Dobrauera bylo město ušetřeno větších kontribucí a rabování. Purkmistr Dobrauer také dokázal před Thielmannovými vojáky utajit erární zásobu soli a kamence určenou pro rakouská vojska. Dne 9. června pak vojska plukovníka Thielmanna zase odtáhla do Saska. Cestou však stačil Thielmann ještě na půl den obsadit Jirkov a červenohrádecké panství a vymoci si stejné rekvizice jako v Chomutově.
Nové vypuknutí války v létě roku 1813 bylo v Chomutově spojeno hlavně s přípravou na možný francouzský vpád do Čech a se snahou rakouského eráru zabezpečit dostatek proviantu pro rakouská i spojenecká vojska. Na hřebenech Krušných hor počátkem srpna vyrostla mezi Horou Sv. Šebestiána a Míškem z rozhodnutí rakouské generality linie polního opevnění, která měla být prvním pásem obrany v případě francouzského vpádu do Čech. Úkolem vybudovat toto opevnění byli pověřeni chomutovský purkmistr Jakob Dobrauer a ženijní důstojník major Scholl. Na výstavbu záseků, pevnůstek a redut bylo jako válečná rekvizice použito dřevo z lesů ze saské strany Krušných hor. Také na jeho dopravu ze Saska bylo použito zrekvírovaných vozů z příhraničních saských obcí. Tato linie záseků a lehčího opevnění měla být prvním pásem obrany před mnohem důležitější a mohutnější linií na řece Ohři táhnoucí se od Postoloprt k Budyni nad Ohří a chránící hlavní směr na Prahu. Stejným úkolem byl Jakub Dobrauer pověřen žateckým c. k. krajským úřadem i v září, kdy po bitvě u Drážďan hrozil francouzský vpád do Čech. Tentokráte však měl spíše než o stavbu nového opevnění dbát, aby nedocházelo v Krušných horách z všeobecné obavy ke svévolné stavbě záseků na cestách, které měly být využity k novému útoku na francouzské síly v Sasku.
Chomutov ležící na strategické cestě do Saska patřil mezi města, která v srpnu roku 1813 tvořila nejdůležitější tranzitní body. Již od poloviny srpna byl v centru strategických plánů spojeneckého generálního štábu. Jako poslední české významnější město před saskou hranicí byl Chomutov vybrán za místo soustředění vojsk před úderem spojenců směrem na Drážďany. To byl také důvod, proč si jej maršál Schwarzenberg zvolil pro poslední spojenecká jednání před úderem na Napoleona a jeho spojence.
První přijel přes Březno do Chomutova ruský car Alexandr (den předtím zřejmě přespal ve vojenském táboře u Vysočan) společně s knížetem ze Schwarzenbergu a štábem České armády 21. srpna 1813. Ubytoval se v domech č. p. 6 a 7. Štáb České armády se usídlil v kasárnách 36. pěšího pluku v komplexu starého jezuitského gymnázia. Carův doprovod zabral městské gymnázium, v té době vedené oseckými cisterciáky. Dne 22. srpna následoval cara Alexandra pruský král Bedřich Vilém III. se svým štábem a ubytoval se v domě č. p. 4. Rakouský císař František I. dojel do Chomutova až 23. srpna a hostinské pokoje mu připravil chomutovský purkmistr Jakob Dobrauer ve svém domě č. p. 12. Schůzce v Chomutově byli přítomni i bratr cara Alexandra velkokníže Konstantin, ruský vrchní velitel Barclay de Tolly, kníže Alexander Ivanovič Osterman-Tolstoj, vrchní velitel České armády rakouský polní maršál Karel Filip kníže Schwarzenberg, generál Jeroným Karel hrabě Colloredo-Mansfeld, rakouský generál hrabě z Bubna, náčelník štábu České armády podmaršálek Václav Radecký z Radče, ruský polní maršál Jean Victor Moreau a ruský generál Jomini. Schůzka panovníků však trvala pouhých několik hodin a hned po ní byl vydán rozkaz k okamžitému pochodu České armády do Saska. Proti tomuto rozhodnutí protestoval kníže Schwarzenberg i podmaršálek Radecký. Podle jejich názoru byl nařízený postup předčasný a spojenecká vojska na něj nebyla připravena. Po naléhání cara Alexandra a jeho generality však nakonec kníže Schwarzenberg ustoupil a 24. srpna byl vydán rozkaz k okamžitému přesunu České armády do Saska. Spojenci se vydali po Lipské silnici přes Krušné hory směrem na Drážďany. Spolu s monarchy vytáhlo do Saska i spojenecké vojsko. Chomutovem procházelo ve dnech 24.–25. srpna na 120.000 spojeneckých vojáků.
Dne 26. srpna 1813 v bitvě u Drážďan utrpěla nepřipravená spojenecká vojska porážku od francouzské armády pod osobním vedením císaře Napoleona I. Spojenci se rozhodli pro ústup zpět do Čech. V tom jim měl zabránit sbor francouzského generála Dominiquea Renné Vandamma, který měl obsazením Teplic odříznout ustupujícím spojencům cestu. Ve dnech 29.–30. srpna 1813 byl tento francouzský sbor poražen spojeneckým vojskem v bitvě u Chlumce (ve světě je tato bitva známa podle německého jména Chlumce jako bitva u Kulmu). Přestože je Chomutov od místa bitvy vzdálen vzdušnou čarou celých 44 km, byla ve městě jasně slyšet dělostřelba tohoto střetnutí. Také podle pamětí jirkovských měšťanů měl být kromě dělostřelby patrný i kouř z hořícího Chlumce. V Chomutově byl od 31. srpna do 6. září rozložen rakouský sbor generála Johana Klenou von Janowitz. Tento sbor se dostal do Chomutova při svém ústupu po bitvě u Drážďan (ústupový směr vedl z Drážďan na Freiberg, Marienberg, Horu Sv. Šebestiána a do Chomutova). V září 1813 byla okolo Jirkova rozložena ruská vojska generála Wittgensteina. Údiv vyvolávaly hlavně pomocné jednotky ruské armády složené z kozáků, Baškirů a Tatarů. Ti se také podle pamětí jirkovských měšťanů dopouštěli častých krádeží. Řadoví ruští vojáci se však prý chovali spořádaně. Důvodem této vojenské přítomnosti byla blízkost francouzského sboru maršála Murata v Sasku. Naštěstí v roce 1813 na rozdíl od roku 1809, kdy Chomutov zažil nepřátelský vpád, se francouzská vojska do blízkosti města nedostala. Jen koncem srpna se na krátkou dobu objevila malá přední francouzská hlídka v Malém Háji nad Jirkovem.
Sotva dozněly poslední výstřely bitvy u Chlumce, rozpoutala se v nedalekých Teplicích další bitva. Tentokrát se však nebojovalo na poli válečném, ale diplomatickém. Také nepřítel byl trochu jiný – přestože i zde byl hlavním protivníkem Napoleon, zuřily boje i mezi samotnými spojenci. Bitva u Drážďan ukázala nejednotnost spojeneckého velení. Rakouská a pruská generalita sice dokázala spolupracovat bez vážných problémů, to se však nedalo říci o generalitě ruské a zvláště o caru Alexandrovi. S carovou svéhlavostí měj již své zkušenosti vrchní velitel spojeneckých armád Karel Filip ze Schwarzenbergu, a doslova vražedná nesnášenlivost byla i mezi Alexandrem a rakouským ministrem zahraničí Metternichem. Z politického hlediska se dostávalo Rakousko s Ruskem do rozporu při pohledu na novou aktivnější úlohu Ruska v evropské politice. Také vztahy prusko-rakouské nebyly po politické stránce stejně korektní jako po stránce vojenské. Prusko-rakouský antagonismus z předchozích konfliktů v 18. století se velice často promítal i do vztahů spojeneckých. Prusko se také příliš netajilo svým odhodláním být novým hegemonem v německých zemích, což ovšem pokládali Habsburkové za své dědičné právo. Svůj podíl na diplomatickém boji měla i Velká Británie, jejímž prvořadým úkolem bylo kromě konečné porážky Napoleona i zajištění rovnováhy sil na evropském kontinentu. Tato „balance of power“ pro Brity vylučovala možnost, že některý ze spojenců zesílí natolik, aby zastínil ostatní. Dalším hráčem bylo Švédsko, jehož nový korunní princ Carl Johann, původně republikánský generál a poději i Napoleonův maršál Jean-Baptiste Bernadotte, toužil po obnově švédského impéria z dob 17. století.
Teplice a na krátko i Chomutov tak byly v září a říjnu 1813 svědkem formování evropské politiky na dalších několik desetiletí dopředu. Spojenecká diplomacie si dala jako první z hlavních cílů zbavit Napoleona jeho německých spojenců a pevně připoutat do svého tábora Švédsko. Oba tyto cíle se podařilo úspěšně naplnit. Například Bavorsko patřilo již od roku 1805 k nejvěrnějším Napoleonovým spojencům, přesto se zvláště rakouské diplomacii podařilo nejen podepsat s Bavorskem 17. září tajné příměří, ale do 9. října přesvědčit bavorského ministra zahraničí Motgelase, aby vystoupil z Napoleonova Rýnského spolku a přímo vojensky podporoval protinapoleonskou koalici. Co se týče Švédska, zde vedla cesta k úspěchu přes ješitnost korunního prince Carla Johanna. Spojeneckým panovníkům stačilo přemoci se a jednat s původně drobným gaskoňským šlechticem jako se sobě rovným.
Prvním krokem, který spojence opět vnitřně stmelil, bylo podepsání tzv. Teplických ujednání. Dne 9. září byly podepsány spojenecké smlouvy prusko-ruská, rakousko-pruská a rusko-rakouská. Za spojenecké strany je podepsali rakouský ministr zahraničí Metternich, ruský státní sekretář Nesselrode a pruský ministr zahraničí Hardenberg. Aktu samozřejmě přihlíželi i panovníci zúčastněných stran. Dně 3. října byla napsána a schválena další spojenecká smlouva mezi Velkou Británií a Rakouským císařstvím. V běžné historiografii je toto datum bráno jako den uzavření této spojenecké smlouvy patřící do také do Teplických ujednání. Pravdu však je, že tato smlouva byla stále neplatná, neboť nebyla signována zástupci obou mocností. V Teplicích se sice v této době nacházel britský velvyslanec ve Vídni George Hamilton-Gordon, hrabě z Aberdeenu, který při této příležitosti vyznamenal cara Alexandra Podvazkovým řádem, ale chyběl zde rakouský ministr zahraničí Metternich, signatář za rakouskou stranu. To byl důvod, proč se lord Aberdeen v Teplicích dlouho nezdržel a již 6. října se objevil v Chomutově. Ve stejný čas pobýval v Chomutově i rakouský císař František a ruský car Alexandr, kteří sem z Teplic přijeli 5. října. Zanedlouho se zde objevili i Metternich a Nesselrode. Právě v Chomutově byla následně signována spojenecká smlouva mezi oběma zeměmi. Kromě podpisu spojenecké smlouvy se zde vedly i další jednání. Jeho hlavní náplní byl osud a budoucí uspořádání Nizozemí, Španělska a severní Itálie, jak potvrzuje i životopis lorda Aberdeena z pera jeho nejmladšího syna George Arthura Maurice Hamilton-Gordona. Tehdy přijíždí do Chomutova z Prahy i známý italský vědec, diplomat a člen piemontské Consiglio di Reggenza – Regentské rady Prospero Balbo, hrabě di Vinadio. Právě Consiglio di Reggenza měla za úkol zajistit připojení původního Piemontu z Napoleonova Italského království opět ke Království sardinskému. Františkův a Metternichův souhlas s budoucím uspořádáním byl pro britskou vládu důležitý. Plán na obnovu Nizozemí počítal i s přičleněním původního rakouského Nizozemí. Rakouským odškodněním zřejmě měla být britská podpora rakouských ambicí v Lombardii a Benátsku, jež však byly v rozporu s přáním sardinského království i pololegitimní Consiglio di Reggenza, která chtěla více navázat na Napoleonovo Italské království. Chomutovská jednání tak byla zřejmě předehrou pro pozdější rozhodnutí Châtillonu a Vídeňského kongresu a již v říjnovém Chomutově můžeme hledat to, co později britská diplomacie nazve Quadruplealliance či System M.
Je zajímavé, že na toto setkání, které rozhodovalo o budoucím uspořádání velké části Evropy, nebyl pozván kdokoliv z pruské strany, přestože se Pruska otázka Nizozemí týkala také. Je tak možné, že se v Chomutově jednalo i o vzrůstajícím nebezpečí mladého propruského německého nacionalismu a pruských územních ambicích, které nebyly v souladu s britským systémem balance of power.
Z Chomutova je k 9. říjnu datováno i několik Aberdeenových diplomatických zpráv pro britský Foreign Office, včetně otevřeného dopisu, který lord Aberdeen zaslal britskému ministru zahraničních věcí Robertu Stewartu, vikomtovi z Castlereagh. Dopis byl 25. října uveřejněn i v londýnských The London Gazette, odkud ho převzalo mnoho dalších nejen britských listů. Pojednával o situaci na saském bojišti a o momentálním stavu spojenců i císaře Napoleona.
Dne 8. října car a jeho ministr zahraničí Chomutov opustili. Alexandr se vydal přes Horu sv. Šebestiána do Saska k alianční armádě a Nesselrode zamířil zpět do Teplic. O několik dní později Chomutov opustil i lord Aberdeen a rakouský ministr zahraničí Metternich. Císař František zde pobyl až do 13. října, odcestoval k armádě do Saska až poté, co navštívil místní vojenský lazaret.
Osoba „hraběte Balba“ i britského velvyslance lorda Aberdeena však stojí za větší pozornost, a to nejen pro jejich význam v dějinách Itálie a Velké Británie 19. století.
Prospero Balbo di Vinaldio se narodil 2. července 1762 v Chieri jako syn vojenského důstojníka, hraběte Carla Balba. V dětství osiřel a byl přijat do rodiny svého nevlastního děda, ministra sardinského krále Victora Amadea III. Gian Lorenza Bogina. V mládí byl předurčen pro diplomatickou kariéru. Studoval práva na turínské univerzitě, ale již od mládí se rád zabýval fyzikou. V roce 1780 dosáhl titulu doktora práv a téhož roku mu známý vědec Beccaria odkázal svoji knihovnu. V roce 1781 se stal předmětem diplomatického skandálu svými tezemi ze spisů De statu hominum a De maioritate et obedientia, ve kterých psal o liberalizaci absolutistické monarchie a upíral církvi její světské a jurisdikční nároky. To se stalo trnem v oku papežskému státu a záminkou ke sporu mezi Viktorem Amadeem III. a papežem Piem VI. Roku 1783 se stal členem prestižní, králem nedávno založené sardinské Akademie věd (Accademia delle Scienze). V roce 1784 zemřel Gian Lorenzo Bogina a Prospero Balbo se stal jeho univerzálním dědicem.
V roce 1796 odjel na svoji první diplomatickou cestu do Paříže. Zde měl navázat vztahy s dalšími vyslanci, ale zvláště se členy nejdůležitějšího orgánu francouzské vlády, Direktoria. Poté, co převzal sídlo sardinského vyslanectví, věnoval se hlavně navazování vztahů s vysokou pařížskou společností, kde se seznámil také se svou druhou manželkou, Madeleine Catherine Des Isnards, ovdovělou madam Segùnovou. Od počátku své diplomatické mise Prospero Balbo musel neustále předávat Direktoriu protestní nóty své vlády proti bouřím a revolučním pokusům o převrat, často podporovaným francouzskými vojáky, kteří byli posádkou v okupovaném Piemontu. Zvláště pak věnoval usilovnou pozornost rozhovorům s francouzským ministrem zahraničí Talleyrandem. Hluboké napětí mezi Sardinií a Francií se vyhrotilo na konci roku 1798 a vedlo k tomu, že byl Prospero Balbo zbaven statutu sardinského vyslance a opustil Paříž. Odjel do Barcelony a odtud za dvorem sídlícím ve vyhnanství v sardinském Cagliari.
V červnu 1800 se ocitnul v Toskánsku, opět dobytém Rakušany na Francouzích. Když v říjnu 1800 francouzské jednotky pronikly zpět do Toskánska a vyhnaly Rakušany, kteří zde vládli ve jménu sardinského krále, zůstal Prospero Balbo ve Florencii a roku 1802 se vrátil zpět do Francouzi okupovaného Turína. Úcta a podpora francouzských diplomatů a samotného Napoleona, stejně jako nové turínské elity umožnila Balbovi nabýt znovu tak velikého významu na politické úrovni, že byl v říjnu 1805 jmenován rektorem turínské univerzity. Roku 1809 byl jmenován císařským inspektorem a roku 1812 mu byl udělen titul komandéra l´Ordre de la Réunion, řádu, který byl vytvořen, aby připoutal k pařížské vládě italskou aristokracii. V únoru 1813 dorazila tragická zpráva o smrti druhorozeného syna Ferdinanda za katastrofálního ústupu Grand Armèe z Ruska, kterého se účastnil jako důstojník italské armády.
Ještě před rozpadem Napoleonova Italského království se opět vrátil do služby sardinských králů jako diplomat. Byl také spoluzakladatelem Regentské rady (Consiglio di Reggenza), jež byla vytvořena, aby napomohla návratu Piemontu zpět do Sardinského království. Přesto byl posléze zbaven Viktorem Emanuelem I. titulu rektora turínské univerzity. Roku 1815 se Balbo ujal stálého předsednictví nedávno znovu otevřené Akademie věd. Nedlouho poté byl Prospero Balbo povolán k novému diplomatickému poslání ve Španělsku, což jej mělo odstranit z turínské politické scény. 6. prosince 1817 byl Balbo Viktorem Emanuelem I. jmenován místokrálem Sardinie. Tento úřad představoval úplnou rehabilitaci Balba v očích krále i jeho vlády. Působil i jako reformátor sardinského školství a justice. V roce 1821 utekl před nepokoji ze Sardinského království do Francie. Roku 1831 byl jmenován novým králem Karlem Albertem předsedou sekce financí ve státní radě. Poslední léta svého života strávil Prospero Balbo ve funkci předsedy Akademie věd. Prospero Balbo, hrabě di Vinaldio zemřel v Turíně 14. března 1837.
George Hamilton-Gordon se narodil 28. ledna 1784 ve skotském Edinburghu jako první syn George Gordona, lorda Haddo, který byl synem George Gordona, 3. hraběte z Aberdeenu. Jeho matka Charlotta byla dcerou skotského baroneta Williama Bairda z Newbythu. Georg Hamilton-Gordon měl dalších pět bratů, z nichž dva se rozhodli pro kariéru vojenskou, dva sloužili v britském námořnictvu a poslední se stal stejně jako on karierním diplomatem. V roce 1791 zemřel George Gordon, lord Haddo a mladý George byl dán na výchovu k významnému toryovskému politikovi a ministru války Henry Dundasovi, 1. vikomtu z Melville, později se o jeho výchovu staral sám ministerský předseda William Pitt mladší. George Hamilton-Gordon byl poslán na studia do John's College v Cambridgi, které roku 1804 ukončil s titulem Master of Arts (MA), což značí, že se zabýval humanitním studiem. Roku 1801 zemřel jeho děd George Gordon, hrabě z Aberdeenu a George Hamilton-Gordon zdědil titul 4. hraběte z Aberdeenu. Roku 1805 se oženil s Catherine Elizabeth, dcerou toryovského politika Johna Jamese Hamiltona, 1. markýze z Abercornu. V prosince roku 1805 zaujal své místo ve sněmovně lordů jako skotský peer a aktivně se věnoval politice za torye. V roce 1812 zemřela na tuberkulózu jeho žena Catherine Elizabeth a Aberdeen vstoupil do britských diplomatických služeb. Získal post vyslance Británie u vídeňského dvora a v říjnu 1813 podepsal za Velkou Británii spojeneckou smlouvu s Pruskem a Rakouskem. Jako pozorovatel se účastnil i bitvy u Lipska a v roce 1814 reprezentoval Velkou Británii na konferenci ve francouzském Châtillonu. Ta vedla k podepsání Pařížské smlouvy, která 30. května 1814 ukončila válku mezi Francií a šestou koalicí a navrátila francouzský trůn Bourbonům. Po návratu do Británie byl králem za zásluhy jmenován vikomtem a stal se členem tajné rady. V souladu se svým postavením skotského peera se věnoval politice a veřejnému životu. V roce 1815 se podruhé oženil s Harriet, dcerou Johna Douglase, a vdovou po Jamesu Hamiltonovi, vikomtu z Hamiltonu. S Harriet měl George Hamilton-Gordon čtyři syny a jednu dceru. Nejstarší syn z tohoto manželství Georg následně zdědil i titul 5. hraběte z Aberdeenu.
V lednu roku 1828 se Aberdeen stal Chancellor of the Duchy of Lancaster (kancléř vévodství Lancaster). Tato funkce v britském kabinetu kombinuje funkci ministra spravedlnosti a ministra bez portfeje. V roce 1830 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Arthura Wellesleye, vévody z Wellingtonu. V roce 1832 však odstoupil pro nesouhlas s tzv. Reformním zákonem, který se snažil ministerský předseda Wellington prosadit. V roce 1834 se stal ministrem války a kolonií ve vládě Roberta Peela a roku 1835 se stal ministrem zahraničí. Výrazně přispěl k urovnání vztahů se Spojenými státy americkými po sporech o vytyčení nové hranice s britskou Kanadou v Oregonu. Věnoval se také zlepšením vztahů s Francií, kde se po Červencové revoluci vlády chopil rod Orleánských. Spolu s Peelem rezignoval po prosazení zrušení cla na obilí v roce 1846 a po Peelově smrti se stal vůdčí postavou jeho následovatelů dále označovaných jako peelité.
V prosinci 1852 královna Victorie jmenovala Aberdeena ministerským předsedou nové koaliční vlády tvořené whigy a peelity. I když měly obě skupiny stejné názory např. na nové reformy či na volný obchod, jejich postoje k zahraniční politice byly odlišné. Zvláště rozdílné byly pohledy obou stran kabinetu na tzv. východní otázku. Na nátlak whigovských ministrů zapojil Aberdeen v roce 1853 zemi do krymské války na straně Francouzského císařství a Osmanské říše. Tato válka se však pro protiruskou koalici nevyvíjela dobře a když byly zveřejněny některé podrobnosti o chybách ve vedení války, byl nucen odstoupit ministr války John Russell. V lednu 1855 byla vytvořena komise pro vyšetření postupu ve válce, což Aberdeen chápal jako vyjádření nedůvěry ze strany sněmoven a rezignoval také. Dále však zasedal ve sněmovně lordů a aktivně se věnoval i své oblíbené klasické archeologii jako prezident Society of Antiquaries of London. George Hamilton-Gordon, 4. hrabě z Aberdeenu zemřel 14. prosince 1860 v Londýně a byl pohřben v rodinné hrobce u Stanmore.
Chomutovské říjnové setkání bylo posledním významnějším jednáním mezi spojeneckými panovníky před bitvou u Lipska. Téhož dne, kdy car Alexandr a císař František přijeli do Chomutova, se česká armáda opět vydala do Saska. Tentokrát však postupovali spojenci směrem na Lipsko opatrně s plánem dostat společně s českou, severní a slezskou armádou Napoleona do kleští. Ve dnech 16. až 19. října zvítězili spojenci v bitvě u Lipska a porážka znamenala pro Francouze jediné, ústup směrem k Rýnu. Napoleon se stále chtěl pokusit zachránit své panství v Německu, ale naléhání maršálů jej přesvědčilo, že není jiná možnost. Dne 25. října vyrazily zbytky Grande Armée přes Frankfurt na Mohuč. Sám Napoleon opustil 7. listopadu v Mohuči armádu a odjel do Paříže. Dne 9. listopadu 1813 sice došlo před Mohučí k potyčkám mezi francouzskými jednotkami a spojeneckým předvojem, ale spojenci na břehu Rýna postupu zanechali a zbraně prozatím utichly.
V lednu 1814 se válka znovu rozhořela, spojenci překročili Rýn a pokračovali do srdce Francie. 30. března 1814 vstoupili spojenci do bran Paříže a 4. dubna podepsal Napoleon ve Fontainebleau pod nátlakem maršálů abdikaci ve prospěch svého syna. Tu následovala 6. dubna bezpodmínečná kapitulace Francie. O měsíc později již byl Napoleon na cestě na Elbu a na francouzský trůn nastoupil Ludvík XVIII., bratr popraveného Ludvíka XVI., který 30. května uzavřel v Paříži za Francii se spojenci mír.
Odjezdem rakouského a ruského panovníka, ministrů zahraničí i vyslanců však válečný rok 1813 pro Chomutov neskončil. Městem stále pocházely spojenecké sbory, ranění i konvoje zajatců až do prosince 1813. Město a jeho občané tímto transitem značně trpěli, škody na majetku města i samotných měšťanů byly značné. Ulice města pokrývala souvislá vrstva hnoje. Šířil se zápach a epidemie. Jejím ohniskem byla 1. října 1813 v Chomutově zřízena polní nemocnice číslo 22 v městské cihelně u Pražské silnice. Tvořila ji řada velkých stanů a prkenných bud s polními postelemi. Byli sem přiváženi ranění po bitvách u Drážďan a Chlumce. Raněných stále přibývalo a nikdo se o ně pořádně nestaral. Vojáci kradli a žebrali po městě a vsích. Město žádalo Prahu o zjednání nápravy a zlepšení zázemí nemocnice. Dne 13. listopadu 1813 navštívil polní špitál císař František I. a slíbil všemožnou pomoc pro raněné. Ranění vojáci od Lipska do Chomutova a okolí koncem října a v listopadu roku 1813 zavlekli choleru. První nákaza se objevila ve spojitosti s transportem raněných ve Výsluní a následně se objevila i v Chomutově. Na choleru umírali nejen ranění vojáci, ale i obyvatelé města. Zemřelých chomutovských obyvatel bylo 352 a další oběti epidemie byly i v Jirkově, Březenci či Vrskmani. Kvůli epidemii cholery se Chomutov zasvětil Panně Marii a první adventní neděli roku 1813 se uskutečnila mimořádně velká pouť k poutnímu kostelu Panny Marie v Květnově. Právě Panně Marii Květnovské byl připsán ústup epidemie, což vedlo i k dalšímu zachování květnovské poutní tradice. Měšťané se snažili epidemii zabránit i sbírkou jídla a pokrývek pro raněné, aby tak byli schopni další cesty do vnitrozemí a chodící ranění byli ve skupinách posíláni do Mostu. Poslední vojáci byli z lazaretu odvezeni až v dubnu 1814. Polní lazaret byl spálen a místo dezinfikováno vápnem. Na místě polní nemocnice bylo pohřbeno údajně 6000 vojáků a přes 300 civilních uprchlíků. V cihelně se už nepracovalo a postupně zarůstala stromy. Při budování nové teplárny a podjezdu vlečky po podnik VTŽ v 70. letech 20. století byla cihelna i hřbitov srovnána do plochy staveniště buldozery.
Dne 24. října 1813 byla v Chomutově přijata zpráva o vítězné bitvě u Lipska. Za toto velké vítězství spojenců bylo v Chomutově slouženo slavnostní Te deum. Bitva však přivedla do Chomutova a jeho polního špitálu i velké množství raněných z obou stran. Zpráva o vítězném obsazení Paříže a Napoleonově abdikaci byla v Chomutově veřejně rozhlášena 12. dubna 1814. Na oslavu vítězství nechal purkmistr Dobrauer zvonit veškeré městské zvony a nařídil slavnostní večerní iluminaci města (osvětlení všech oken ve městě svícemi). Konalo se slavnostní Te deum v chrámu sv. Ignáce za přítomnosti uniformovaného městského ostrostřeleckého sboru. Po slavnostní bohoslužbě byli všichni obyvatelé města svoláni na Weinberg (Vinohrady), kam bylo na úhrady města vyvaleno 10 sudů piva a 2 sudy vína pro obveselení lidu. To vše doprovázely slavnostní salvy ostrostřelců a salvy z městských salutních hmoždířů. Nedlouho poté se za účasti obyvatel z Chomutova, Spořic, Černovic a Horní vsi konalo slavnostní procesí doprovázené i městskou radou, cechy s prapory, ostrostřelci, žáky latinské a německé školy. Toto procesí bylo následováno slavnostní mší na chomutovském náměstí, kde byl pro tuto příležitost vybudován slavnostní oltář. O dva měsíce později, 7. června 1814, se podobná oslava konce války konala i v Jirkově, slavnost však málem skončila tragédií, když se od slavnostní iluminace vznítil jeden z jirkovských domů. Naštěstí byl bdělými sousedy včas uhašen.
Přestože rok 1813 znamenal pro Chomutov hlavně velké strasti, zůstal v historickém povědomí spíše jako rok, kdy město hostilo hned tři korunované hlavy najednou. Toto srpnové Drei-Kaiser-Treffen zůstalo nadále pro obyvatele města důležitou událostí v dějinách Chomutova a jako takové bylo v pozornosti i při 100. a 200. výročí roku 1813. Je zajímavé, že chomutovské rakousko-rusko-britské jednání z října téhož roku, které znamenalo pro historii Evropy mnohem více, zůstalo v dějinách města prakticky neznámé. Také česká historiografie je vůbec nezmiňuje, a pokud nějaká regionální práce tuto událost zná, tak pouze jako návštěvu císaře Františka I. v chomutovském vojenském špitále. Britské práce, které říjnová jednání v Chomutově ze starých či nových edic původních diplomatických depeší a novinových článků znají, někdy však za jméno Comotau přidávají závorku s anglickým (where?) – kde?
K 200. výročí lze ve sborníku dále nalézt příspěvky:
Josef Brtek: Pro patria et gloria – toužimský rodák podmaršál baron Johann von Zoph/Zof
Antoním Hluštík: Spojenečtí panovníci na cestě do bitvy u Lipska
Petr Vágner: Cínovec v roce 1813
Jan Černý: Napoleonské války očima novostrašeckého kronikáře Václava Preinheltra