Císař Napoleon III. a druhé Francouzské císařství 1/2

06.07.2010 14:34

 

Richard UHLÍŘ

Naposledy upraveno: 28.07.2013

 

I. Zrození a mládí císaře

Napoleon III. z Boží milosti a z vůle Svrchovaného Národa Francouzského císař Francouzů, jak zněl jeho plný panovnický titul, patřil mezi nejvýznamnější osobnosti XIX. století nejen v dějinách Francie, ale i v mezinárodní politice na evropském kontinentu. Ve své epoše, tj. třetí čtvrtině XIX. století, která přinesla vytvoření dvou významných evropských velmocí - Německé říše (II. Říše) a Italského království, se tento druhý panovník z rodu Bonaparte na francouzském trůně výrazným způsobem podepsal na evropském politickém dění a do značné míry ovlivnil vytváření událostí. Vznik obou těchto nových velmocí byl ovlivněn idejemi z doby Velké francouzské revoluce, jejichž nositelem byl i sám Napoleon III. Byly to ideje národního státu, který spojuje v jeden celek všechny příslušníky národa na bázi rasy, jazyka a kulturních tradic. Takovýto stát představovala nejen samotná Francie v čele se svým císařem, ale i obě nově vzniklé velmoci - Německo a Itálie.

Napoleon III. v roce 1863.
Převzato z knihy DAYOT, Armand: Le seconde empire. Paris, [cca 1900].

 

Aby bylo možno pochopit osobnost a politiku císaře Napoleona III., je třeba připomenout některé skutečnosti z jeho života. Narodil se v Paříži dne 20.4.1808, při křtu obdržel jméno Karel Ludvík Napoleon. Jeho otcem byl Ludvík Bonaparte (2.9.1778-25.7.1846), bratr císaře Napoleona I. Jeho matkou byla Hortensie Eugenie Beauharnais (10.4.1783-5.10.1837), dcera Josefiny Beauharnais, manželky císaře Napoleona I., jímž byla adoptována. Ludvík Bonaparte se po zřízení I. císařství 18.5.1804 stal francouzským císařským princem, od 5.6.1806 byl králem holandským až do abdikace 1.7.1810, poté se zdržoval pod jménem hrabě de Saint-Leu většinou v cizině. S Hortensií se oženil ještě za konsulátu dne 4.1.1802. Z jejich manželství pocházeli tři synové.

Jejich nejstarší syn Napoleon Ludvík Karel Bonaparte (10.10.1802-5.5.1807) byl od 18.5.1804 francouzským císařským princem a počítalo se s ním jako s nástupcem jeho strýce Napoleona I. Od 5.6.1806 až do své předčasné smrti byl holandským korunním princem.

Prostřední syn Napoleon Ludvík Bonaparte (11.10.1804-17.3.1831) byl francouzským císařským princem, od 5.6.1806 holandským královským princem, po smrti svého staršího bratra od 5.5.1807 holandským korunním princem, po abdikaci svého otce, provedenou v jeho prospěch, byl krátkodobě nominálním holandským králem až do zrušení Holandského království (1.7.1807-9.7.1807) a posléze byl ustanoven velkovévodou de Clćves-Berg (3.3.1809-1.10.1813).

Nejmladší Karel Ludvík Napoleon Bonaparte (20.4.1808-9.1.1879), tj. potomní císař Napoleon III., obdržel jména svého před rokem zesnuvšího bratra, pouze v jiné posloupnosti. V dobách I. císařství byl oproti svým bratrům nadán nejmenším počtem titulů - byl francouzským císařským princem a holandským královským princem.

Manželství Ludvíka a Hortensie nebylo šťastné nejen proto, že předčasně zemřel jejich prvorozený syn, v nějž byly skládány značné dynastické aspirace - manželé se všeobecně příliš nestýkali a od roku 1810 žili odloučeně. Hortensie potom měla nemanželského syna s generálem Flahautem (1785-1870). Tento její čtvrtý syn, hrabě Charles Auguste Louis Joseph de Morny (1811-1865), později svému nevlastnímu bratru Karlu Ludvíkovi činně pomáhal dostat se na trůn.

Po druhé restauraci Bourbonů v roce 1815 musela Hortensie opustit Paříž. Se svými dvěma manželskými syny (Mornyho vychovávala jeho babička) se odebrala nejprve do Ženevy, potom do Augsburgu, který již nebyl svobodným říšským městem, ale od 4.3.1806 náležel k Bavorsku. Zde malý Karel Ludvík Napoleon Bonaparte, jak se budoucí císař Francouzů nazýval svým občanským jménem, absolvoval gymnázium. Poté se přestěhovali do Arenenbergu ve Švýcarsku a usadili se trvale ve zdejším zámku u Bodamského jezera.

Na politické scéně se princ Karel Ludvík Napoleon poprvé objevil v roce 1831, když se jako 23letý mladík účastnil spolu se svým starším bratrem Napoleonem Ludvíkem neúspěšného protipapežského povstání italských nacionalistů v Romagni v Církevním státu, které bylo potlačeno pomocí rakouského vojska. Jeho bratr tehdy zemřel na následky nemoci, Karel Ludvík se zachránil útěkem do Francie. Zde mu nedávno nastolený král Francouzů Ludvík Filip I. (1773-1830-1848-1850) umožnil pobyt vzdor tomu, že stále platil zákon z doby bourbonské restaurace, vypovídající ze země navždy všechny příslušníky rodiny Bonaparte. Když ale princ konspiroval proti státu s republikány, byl přinucen opustit Francii.

Dalším následkem princových aktivit bylo, že král Ludvík Filip I. vymohl ještě v roce 1831 na sněmu schválení zákona o vypovězení všech Bonapartů, tedy de facto potvrzení předchozího opatření z doby bourbonské restaurace, byť i sami Bourbouni byli v té době již svrženou dynastií pobývající v emigraci, odkud se již do Francie nikdy nevrátili. Princ Karel Ludvík Napoleon se odebral nejprve do Anglie, která byla v té době oblíbeným útočištěm revolučních živlů z pevninské Evropy a později odjel do Švýcarska, kde žil u své matky na zámku v Arenenbergu. Zde vstoupil do vojenské služby v hodnosti hejtmana dělostřelectva švýcarského miličního vojska. Ani nyní však nepřestával konspirovat proti vládě krále Ludvíka Filipa I., spoléhaje na oblíbenost svého zesnulého strýce - prvního císaře Francouzů a na napoleonskou legendu, která byla tehdy ve Francii značně živá a jejíž popularita neustále rostla úměrně s ubíhajícím časem od bitvy u Waterloo.

V roce 1832 zemřel ve Vídni jediný legitimní syn císaře Napoleona I., známý jako Napoleon II., vévoda zákupský (Herzog von Reichstadt) či „Orlík“ (20.3.1811-22.7.1832). Jeho otec jej již po narození obdařil titulem římského krále a byl predestinovaným nástupcem francouzského císařského trůnu. V jeho prospěch učinil Napoleon I. první abdikaci v roce 1814 a pak znovu v roce 1815. Tehdy byl rovněž senátem provolán císařem Francouzů jako Napoleon II. a dokonce byly raženy mince s jeho portrétem. Hortensie jej uznávala jako prvního oprávněného nápadníka francouzského trůnu, ale svému synovi vštěpovala přesvědčení, že druhým a naprosto nesporným pretendentem je on. V tomto ovzduší, naplněném napoleonskými tradicemi, žil pak Karel Ludvík. Od přírody byl nadán velkými schopnostmi a čím dál tím více docházel k přesvědčení, že jeho životním posláním je císařská koruna.

Od smrti Napoleona II. se princ Karel Ludvík počíná zabývat plány na vojenský převrat, který by mu umožnil zmocnit se francouzského trůnu. Vyznal se v historii všech převratů a chápal velmi dobře, že by postačilo zmocnit se pouze Paříže, aby ovládl celou Francii. Ale dostat se do Paříže bylo nemožné, protože byl tamní policii dobře znám. Nezbývalo tedy než vyčkávat vhodného okamžiku a bedlivě sledovat vývoj situace ve Francii, mj. i neúspěšný pokus Bourbonů o převzetí moci v roce 1832.

Za červencové revoluce v roce 1830, která smetla z trůnu starší větev bourbonské dynastie, měl ve smyslu abdikace francouzského krále Karla X. (1757-1824-1830-1836) nastoupit na trůn jeho vnuk Henri Charles Dieudonné d'Artois vévoda de Bordeaux hrabě de Chambord (22.9.1820-24.8.1883) pod jménem Jindřich V. Vzhledem k jeho nezletilosti měl být místodržitelem vévoda orleánský Ludvík Filip. Projekt přirozeně nebyl realizován a Ludvík Filip se ujal vlády nikoliv jako místodržící emigrovavšího krále Jindřicha V., nýbrž jako král Francouzů z Boží milosti a vůle Národa. Po abdikaci žil Karel X. nejdříve v Británii na zámku Holyrood u Edinburgu a nevyvíjel žádné politické aktivity. Až dne 27.1.1831 se nechal pohnout k tomu, že jmenoval matku Jindřicha V. Karolinu Ferdinandu Luisu vévodkyni z Berry (1798-1870) místodržitelkou pro případ jejího návratu do Francie.

Vévodkyně opustila v červnu 1831 Británii bez malého jedenáctiletého pretendenta, který zůstal u svého děda a cestovala přes Německo do Itálie. Zde se usadila v Janovu, náležejícímu Sardinskému království, aby se svými stoupenci smluvila dobu a způsob povstání. Její pobyt nezůstal dlouho utajen francouzské vládě, která vyzvala sardinského krále Karla Alberta (2.10.1798-27.4.1831-21.3.1849-28.7.1849), aby vévodkyni vypověděl ze své říše. Král tak skutečně učinil, ale k vyzvání k opuštění země připojil finanční dar na vedení války, kterou chtěla vévodkyně rozpoutat za legitimní práva svého syna. Marie Karolina se z počátku uchýlila do Neapole ke svému bratrovi, králi Obojí Sicílie Ferdinandovi II. (1810-1830-1859), posléze k modenskému vévodovi Františkovi IV. (6.10.1779-21.1.1846, vládnul od 1814), kde se usídlila ve městě Mass. Bez úspěchu se pokoušela získat diplomatickou podporu Španělska, Nizozemska a Ruska.

V noci na 24.4.1832 vévodkyně s malým doprovodem nasedla na sardinský parník CARLO ALBERTO a přeplavila se do jižní Francie. Po neúspěšném pokusu vyvolat zde povstání dne 29.4.1832 chtěla Marie Karolina nejdříve uprchnout do Španělska, pak ale změnila názor a rozhodla se odejít do Vendée a vyvolat povstání v této oblasti. Vendée a Bretagne byly baštou royalismu již za Velké francouzské revoluce. Vévodkyni se tam podařilo dorazit s použitím falešných dokumentů a usídlila se na zámku Plessac poblíže města Saintes. Zde stanovila začátek všeobecného povstání na 24.5.1832. Stoupenci Bourbonů v Paříži skládali původně do jejího počínání velké naděje, ale když zjistili, že celá věc má v zemi jenom minimální podporu, snažili se vévodkyni přesvědčit, aby od svých záměrů ustoupila a opustila Francii. Ta jim to zprvu skutečně přislíbila, ale vzápětí své rozhodnutí změnila, přičemž pro začátek povstání stanovila nové datum na 4.6.1832. Následkem špatné komunikace mezi spiklenci v některých místech změnu termínu neznali, takže tam povstání propuklo již 24.5.1832. Nebylo však podporováno těmi, kteří znali nový termín 4.6.1832. Nekoordinované akce, postrádající centrální velení, které v některých oblastech nabývaly podoby krvavé občanské války, byly francouzskou armádou zcela potřeny - nejprve ti, kteří povstali 24.5., pak ti, kteří povstali 4.6. Vévodkyně unikala vládním silám a ukryla se ve městě Nantes. Zde byla zradou zajata a dne 8.11.1832 internována na zámku Blaie u Bordeaux.

Jakožto prominentní vězeň představovala pro francouzskou vládu dosti obtížný problém. Zatímco royalisté velebili odvahu matky krále Jindřicha V. (Chateaubriand napsal: „Madame, syn Váš jest mým králem.“), liberálové a republikáni se domáhali jejího potrestání, nejlépe pak popravy, což mělo být odstrašujícím příkladem. To ale z řady důvodů, zejména zahraničně politického rázu, nebylo dost dobře možné. Ihned po zatčení vévodkyně, tedy v době, kdy dopadení povstalci byli stavěni před soudy, bylo uveřejněno rozhodnutí, že sněmovně bude předložen zvláštní zákon, který by rozhodoval o osudu Marie Karoliny. Zastupitelské sbory se ale této „horké brambory“ zbavily jejím přesunutím na vládu, která obdržela plnou moc k přijetí všech prostředků, které uzná za vhodné pro vnitřní bezpečnost. To ale vládě současně umožňovalo, aby proti vévodkyni nemusel být užit trestní zákon. Nicméně toto rozhodnutí vyvolalo odpor v celé škále politického spektra - stoupenci vévodkyně vinili vládu, že strojí úklady proti jejímu životu, její odpůrci poukazovali na porušení zásady rovnosti před zákonem.

Celá aféra skončila pro royalisty velkou blamáží, když vévodkyně oznámila, že během pobytu v Itálii vstoupila do druhého manželství a je těhotná, což bylo publikováno v oficiálním listu Moniteur dne 26.2.1833. Vévodkyně v internaci porodila 9.3.1833 dceru, za jejíhož otce prohlásila sicilského markýze Hectora Lucchesi-Palli. Po čtyřech týdnech byla Marie Karolina dopravena na francouzské válečné lodi do Palerma. Její politická kariéra byla u konce, protože v důsledku svého morganatického sňatku přestala být členkou francouzské královské dynastie a stala se pouhou sicilskou šlechtičnou a jako taková nebyla oprávněna zasahovat do francouzských záležitostí. Mezi royalisty zavládl šok a když odezněl, nastoupil hněv a zahanbení. Dávali obecně vévodkyni najevo své opovržení a jiní ji vyčítali, že věc svého syna vlastní slabostí tak zostudila. Vévodkyně se chtěla odebrat do Prahy, kde v té době meškal Karel X. se svým dvorem, avšak starý král ji odepřel přijmout, pokud mu nepředloží svůj oddací list a i poté prohlásil, že podle platných zákonů jako cizí šlechtična již nemůže být poručnicí svého syna. Teprve po dlouhých prosbách jí povolil jedno tajné setkání s jejími dětmi. Nezdařené royalistické povstání a ženský poklesek vévodkyně zasadil legitimistické straně tak silný úder, že na celá čtyři desetiletí přestala představovat reálnou politickou sílu, která by byla ohrožením pro jakýkoliv režim panující ve Francii. Teprve po pádu II. císařství se bourbonský nápadník trůnu Jindřich V. pokusil znovu o získání koruny, leč opět bezúspěšně.

 

II. Nelehká cesta k trůnu

V roce 1836 se princi Karlu Ludvíkovi situace zdála být příznivá k prvému pokusu o státní převrat. Pomocí některých přátel získal pro realizaci svých plánů velitele dělostřeleckého pluku v pevnosti Strassburg v Elsasku plukovníka Vaudreye. Po pravdě řečeno, získat tohoto důstojníka nebylo ani tak příliš obtížné. Plukovník Vaudrey byl nadšený bonapartista a jakmile se obeznámil se záměry císařského nápadníka, okamžitě se postavil pod jeho prapor. Byly připraveny proklamace, v nichž se hovořilo o zrazené svobodě a zapřené revoluci.

Princ Karel Ludvík přijel dne 30.10.1836 tajně s několika průvodci do Strassburgu. Mezitím plukovník Vaudrey o páté hodině ranní vyhlásil poplach svému pluku a pak svým vojákům i důstojníkům oznámil, že v Paříži došlo k revoluci, král Ludvík Filip byl svržen z trůnu a nového císaře, synovce Napoleona Velikého brzy uvidí ve Strassburgu a to v dělostřeleckých kasárnách. A princ Karel Ludvík Napoleon se skutečně dostavil v historickém oděvu svého strýce - v šedém plášti a třírohém klobouku. Pro úplnost iluze byl poněkud nalíčen, aby se podobal Napoleonu I. Nepřišel sám, nýbrž se štábem. Plukovník ho přijal s náležitými poctami a princ pronesl k nastoupenému pluku proslov, kde vedle propagandistických hesel použil i desinformaci, když tvrdil, že v Paříži vypukla revoluce, král Ludvík Filip byl sesazen a vlády se ujímá on sám. Pro zajímavost uveďme, že princ Ludvík tehdy sám sebe označoval za Napoleona II. S dělostřelci, kteří se přidali na jeho stranu, se vydal k velitelství 6. divize.

Velící generál Voirol, který o žádné revoluci v Paříži nebyl informován, se odmítl k akci připojit a byl internován. Současně zatknul vyslaný oddíl dělostřelců i oblastního prefekta, který by mohl hladký průběh převratu ohrozit. Dalším krokem byl pokus o získání 46. pěšího pluku, tam však celý podnik ztroskotal. Princ se svým štábem se odebral do kasáren pluku, avšak nepodařilo se mu přesvědčit vojáky ani důstojníky, kteří o nějaké revoluci v Paříži nic neslyšeli, že mají před sebou nového vládce Francie. Mezitím se ke svému pluku dostavil jeho velitel podplukovník Taillandier, který zachoval věrnost orleánské dynastii a přiměl k tomu i své vojáky a důstojníky. Taillandier nařídil všechny spiklence i s plukovníkem Vaudreyem zatknout a eskortovat do Paříže. Dělostřelci se i se svými důstojníky vrátili do kasáren. Celá neúspěšná akce trvala pouze jediný den.

Králi Ludvíkovi Filipovi I. se však tento nápad bonapartistů zdál více směšný než nebezpečný. Aby nebyl dělán kolem bonapartistické ideje zbytečný rozruch, rozhodl král prince Karla Ludvíka vůbec nesoudit a poslat jej co možná nejdále od Francie. Bylo rozhodnuto umožnit neúspěšnému pretendentu odjezd do zámoří a král nařídil vydat mu finanční obnos 15.000 franků, aby hmotně nestrádal a mohl se zavést v Americe, kam byl dopraven na francouzské válečné lodi. Ani plukovník Vaudrey a ostatní účastníci převratu nebyli nijak potrestáni, i když byli postaveni před soud.

Vzdor velkorysosti k hlavnímu aktéru puče byli jeho společníci postaveni dne 6.1.1837 před porotní soud. Porota ale na základě faktu, že hlavní viník byl propuštěn na svobodu, rozhodla o jejich nevině. Verdikt poroty byl veřejností přijat s nadšením a na počest osvobozených byla uspořádána hostina, jíž se účastnili i porotci. Rozhodnutí strassburské poroty bylo sice králem i vládou respektováno a vláda do případu dále nezasahovala, nicméně se snažila zamezit podobným událostem. Sněmovně byly předloženy návrhy dvou zákonů - tzv. disjunkčního, stanovícího rozdělení pachatelů civilním a vojenským soudům podle jejich příslušnosti a dále zákona o mimořádných opatřeních. Předloha disjunkčního zákona byla ale sněmovnou zamítnuta a vláda návrh druhého zákona sama stáhla.

 

Nelze nevidět, že celý tento pokus o státní převrat byl ve srovnání s předchozími bourbonskými aktivitami podobného rázu jen jakousi miniaturní a poněkud groteskní kopií. Proti nim mohl vykázat snad jediné pozitivum - na princovu stranu se přidal Vaudreyův dělostřelecký pluk. Zajímavá, i když těžko pochopitelná, je velmi umírněná reakce krále Ludvíka Filipa, který projevil velkorysost, podobně jako v předchozím případě bourbonské pretendentky a to přes špatné zkušenosti, které měla orleánská vláda s princem Ludvíkem Napoleonem z roku 1831.

Na královnu Hortensii působil synův nezdar tak, že onemocněla a na podzim roku 1837 zemřela. Měsíc před její smrtí k ní přijel do zámku v Arenenbergu princ Karel Ludvík, který se tajně vrátil z Ameriky. Francouzská vláda byla jeho příjezdem velmi znepokojena. Požádala vládu Švýcarska, aby byl princ neprodleně vykázán ze země. Svůj požadavek podepřela vysláním jednoho armádního sboru na švýcarskou hranici. Švýcaři, kterým se tón ultimata vůbec nelíbil, je zdvořile leč rozhodně odmítli a zahájili přípravy k válce. Princ se však rozhodl ušetřit Švýcarsku, které jej pohostinně přijalo, pravděpodobnou porážku a odjel tajně do Anglie.

Zatímco royalistům vynesl jejich pokus o třetí bourbonskou restauraci pouze velkou celonárodní blamáž, neúspěšný pokus prince Ludvíka Napoleona přinesl oživení sympatie Francouzů a posílení národní nostalgie po skvělé napoleonské éře, kdy Francie byla první velmocí evropského kontinentu. Princ Ludvík Napoleon využíval svého nuceného exilu v Anglii k získávání konexí v kruzích vysoké politiky a také k podpoře šíření bonapartistické propagandy ve Francii. Finančně dobře zajištěn, podporoval penězi štědře dvoje bonapartistické noviny „Le Capital“ a „Le Commerce“. Napsal a vydal knihu „Napoleonské ideje“, ve které dokazoval, že císař Napoleon I. byl vykonavatelem odkazu Velké revoluce, který uspíšil nastolení panství svobody a prosperity. Jeho války měly jediný cíl - zjednat pro Francii spravedlivý mír a zajistit francouzskému národu pokojný život v přirozených a bezpečných hranicích. Tato bonapartistická propaganda padala ve Francii na úrodnou půdu. Sílící probonapartistické nadšení francouzské veřejnosti počalo vzbuzovat obavu v orleánských vládnoucích kruzích. Proto se vláda rozhodla přebít tuto kartu ještě silnějším trumfem - po delším vyjednávání s britskou vládou převezla v červenci 1840 francouzská válečná loď z ostrova Svaté Heleny tělesné ostatky císaře Napoleona I., které byly s velikými vojenskými poctami uloženy v kryptě Domu invalidů. Celou Francií se valila vlna obdivu k velikému císaři a bonapartistické nostalgie. Za těchto okolností nebylo divu, že bonapartisté přecenili náladu obyvatelstva a v tomto smyslu informovali prince-pretendenta, který netrpělivě vyčkával v Anglii na příznivý okamžik.

Dne 4.8.1840 vstoupil princ Ludvík Napoleon v doprovodu generála Montholona, hraběte Persignyho a Dr. Conneau spolu s 50 ozbrojenými muži na loď a o dva dny později se vylodil v Boulogne. Avšak pokus o získání posádky se nezdařil a v přestřelce byly zabity dvě osoby. Princ-pretendent byl dopaden i se svými společníky na útěku a již 28.8.1840 byl postaven před soud. Tentokrát byly následky pro prince horší než před čtyřmi roky. Po delším řízení jej soud 6.10.1840 odsoudil k doživotnímu vězení na pevnosti. Následujícího dne byl princ-pretendent dopraven na pevnost Ham, kde měl strávit zbytek života.

Zdálo by se, že tím kariéra neúspěšného uchazeče o francouzský trůn končí. Avšak princ Ludvík Napoleon proměnil svou vězeňskou celu na pracovnu spisovatele v oboru politické a vojenské problematiky. Ve vězení přečetl mnoho knih a sám napsal knihu o Anglii, knihu „O zničení pauperismu“, knihu „O minulosti a budoucnosti dělostřelectva“ a článek o možnosti prokopání kanálu na Panamské šíji pro spojení Atlantického a Tichého oceánu. Rovněž psal články o cukrovarnickém průmyslu i mnoha politických otázkách a zároveň vedl obšírnou korespondenci se svými stoupenci a využíval sympatií, které svým osudem budil u mnoha lidí. Mezitím sympatie mezi lidem k princi-pretendentovi neustále rostly. Strana bonapartistů početně velmi posílila a jejich vliv neobyčejně vzrostl.

Po šesti letech princova pobytu v žaláři se podařilo straně bonapartistů připravit a zorganizovat jeho útěk. Využili k tomu stavebních oprav objektu pevnosti a pomocí zedníka Jeana Michela Badingueta (1809-1883) propašovali princi do žaláře zednické šaty. Princ pak v převleku za zedníka vyšel z pevnosti a okolo stráží prošel tak, že přes rameno nesl prkno, které mu zakrývalo obličej. Útěk se uskutečnil 22.5.1846 a již 24.5.1846 vystoupil v Anglii z lodi, která na něho při útěku čekala. Zedník Badinguet, který princi pomohl k útěku, obdržel od císaře Napoleona III. roční penzi 1.200 franků. Protož jméno Badinguet se později stalo hanlivou přezdívkou pro Napoleona III., jeho původní nositel změnil své jméno na Jean Michel Radot.

Další roky se princ zdržoval v Anglii, kde vyvíjel čilou politickou činnost. Zde se po dvou letech dočkal únorové revoluce ve Francii. Když byla touto revolucí 24.2.1848 smetena orleánská dynastie a král Francouzů Ludvík Filip I. i s rodinou prchal do emigrace, mimochodem rovněž do Anglie, považoval princ Ludvík Napoleon situaci za vhodnou k naplnění svých politických ambicí. Vrátil se do Francie, kde se prosadil vzdor prvotním negativním reakcím ze strany republikánů. Po potlačení povstání republikánů, které vypuklo v červnu 1848 v Paříži jako odezva na zrušení národních dílen, zavedených po únorové revoluci k odstranění masové nezaměstnanosti, se upevnily i pozice bonapartistů. Dne 13.10.1848 byl zrušen zákon o vypovězení členů dynastie Bonaparte z roku 1831. Dne 12.11.1848 byla přijata nová ústava a ve volbách dne 10.12.1848 byl princ Ludvík Napoleon zvolen prezidentem 75procentní většinou - z celkem 7 milionů voličských hlasů bylo pro něj 5,5 milionu. První etapa pochodu k moci tím byla završena.

 

III. Cíl na dohled

První starostí nově zvoleného prezidenta Napoleona Bonaparta, jak se nyní princ nazýval, bylo upevnit svou moc. I když ještě nebyl císařem, stal se již pánem Francie. Třebaže Ústavodárné shromáždění zasedalo i nadále, ministři vybraní prezidentem z představitelů monarchistických stran, samozřejmě s převahou bonapartistů, zasílali již prefektům na venkově příkazy kácet tzv. „stromy svobody“ a zakazovat veškerá politická shromáždění. Léta prezidentství Napoleona Bonaparta plynula v přípravách Francie a jejího veřejného mínění k vyhlášení druhého císařství. V květnu 1849 bylo do Zákonodárného shromáždění zvoleno 500 monarchistů. Tato většina zatlačovala postupně republikánskou stranu a připravovalo ji o prostředky politického vlivu jako byly noviny, školy, všeobecné hlasování a právo tvořit politické spolky. Hlavní předák republikánské strany Ledru-Rollin byl nucen emigrovat do Londýna. Prezident se postupně zbavil i orleanistické strany, když její ministry nahradil bonapartisty.

Prezident se opíral především o rolnictvo, tak jako jeho velký strýc. Jezdil často na venkov a ve svých projevech hlásal napoleonské ideje. Jeho projevy byly doprovázeny nadšeným skandováním „Ať žije Napoleon!“, které byly postupně stále více vystřídány výkřiky „Ať žije císař!“ Prezident nedával nijak najevo, že by ho podobné projevy uváděly do rozpaků. Byl obklopen svými stoupenci, odhodlanými ze všech sil přispět k obnovení císařství. Mezi prvními to byl jeho nevlastní bratr hrabě Morny, člověk nevšedních organizačních schopností. Dalším z jeho stoupenců byl plukovník Fleury, statečný voják necouvající před žádným nebezpečím. Ten vyhledal v severní Africe plukovníka Saint Arnauda a pozval jej do Paříže. Čekalo ho tam povýšení do generálské hodnosti a jmenování ministrem války. Mezi jeho první ministerské počiny patřil rozkaz odstranit ze všech kasáren a vojenských objektů dekret z roku 1848, který opravňoval Ústavodárné shromáždění požadovat ozbrojenou sílu. Policejním prefektem byl ustanoven bonapartista Maupas, pařížským posádkovým velitelem byl jmenován spolehlivý generál Magnillan a neméně spolehlivý generál Avaustine byl jmenován velitelem národní gardy. Další bonapartisté stanuli v čele branných sil Paříže. Zkušenosti s nezdařenými puči ve Strassburgu a Boulogni byly náležitě využity a zúročeny a byla učiněna všechna opatření, aby tentokrát všechno vyšlo. Když nabyl prezident přesvědčení, že všechny vojenské síly Paříže a okolí jsou v jeho rukou a budou bezpodmínečně poslouchat, rozhodl se nečekat na konec své prezidentské plné moci a provedl převrat.

 

Dne 2.12.1851 vydal dekret, kterým rozpustil Zákonodárné shromáždění a povolal k volebním urnám francouzský národ podle všeobecného volebního práva. Výkonná moc povstala proti moci zákonodárné. Aby prezident vyloučil jakýkoliv odpor, nařídil zatknout v noci z 1. na 2.12.1851 hlavní vůdce politických stran, přirozeně kromě bonapartistů. Když se přesto pokusilo sejít asi 200 poslanců, vojsko je jednoduše pozatýkalo a odvedlo do vězení. Tam, kde se republikáni, orleánisté nebo royalisté pokusili vyvolat v ulicích srocení a nepokoje, zakročily vojenské oddíly, které procházely městem a několika salvami do sběhlých davů vyčistily a uvolnily ulice. Asi 26.000 osob bylo uvězněno, z toho 15.000 odsouzeno do vyhnanství - z nich 9.500 do Alžíru, 250 do Cayenne, ostatní do jiných kolonií. Tak byl učiněn rozhodný krok k trůnu. Hlasování bylo stanoveno na den 20.12.1851. 7,5 milionů voličů se vyslovilo: „Národ si přeje zachování vlády prezidenta Ludvíka Napoleona Bonaparta a zmocňuje ho k sestavení nové ústavy na základech, které vyslovil 2. prosince 1851.“

Po tomto zmocnění již vlastní ústavní dílo nepředstavovalo žádný zvláštní problém. Ústava obsahovala mimo jiné ustanovení, že prezident, volený nyní již na 10 let (místo čtyř let dle znění dřívější ústavy), byl z výkonu své funkce odpovědný toliko národu, tedy nikoliv parlamentu, tj. byl de facto neodpovědný. Národ svou vůli projevoval plebiscitem a jedině na jeho základě bylo možno odvolat prezidenta před uplynutím jeho funkčního období. Dle nové ústavy měl prezident širokou pravomoc: právo samostatně sjednávat smlouvy s jinými státy, vyhlašovat válku a stav obležení, ustanovovat osoby do všech úřadů a rovněž měl právo vydávat zákony. Všechny vojenské osoby a všichni civilní zaměstnanci ve státní sféře museli jemu osobně skládat přísahu věrnosti a poslušnosti jako panovníkovi. Jít ještě dále ve stanovení prezidentových práv nebylo možno. Zbývalo jen místo málo srozumitelného označení vládce státu „prezident“ použít slovo „císař“ a místo 10 let napsat znaménko nekonečna. Prezidentská éra Ludvíka Napoleona Bonaparta byla pak završena 2.12.1852 slavnostním prohlášením obnovy císařství, kterou stvrdil následující plebiscit, ve kterém 8 milionů francouzských voličů řeklo své „Ano“ obnovenému císařství. Slavnostní vjezd nového císaře Napoleona III. do Paříže pak ukončil druhou etapu pochodu k moci. Politické kroky Ludvíka Napoleona Bonaparta, nyní císaře Napoleona III. z let 1848-1852 nesou až nápadné stopy činů jeho strýce z období 1799-1804.

 

IV. Konečně v cíli - druhé Císařství

Politické cíle Napoleona III. zůstávaly utajeny jak protivníkům, tak spojencům. Historikům, kteří je popisují a pokoušejí se o jejich výklad zpravidla hrozí, že upadnou do pasti nastražené jak Napoleonem samotným, tak i soudobými či pozdějšími vykladači dějin, kteří přistupovali k tomuto výkladu často s ideologickými klapkami na očích. Pravděpodobně nejspolehlivějším prostředkem, jak přistupovat k hodnocení historických dějů je zjištění, zda ten či onen zahraničně politický krok politika, státníka nebo vojevůdce, o kterého se jedná - v tomto případě zakladatele II. císařství - přinesl jeho státu jako velmoci prospěch, či zda krátkodobě nebo dlouhodobě její zájmy poškodil. Můžeme tak učinit zejména proto, že od konce éry II. císařství v roce 1870 uplynula dostatečně dlouhá doba, aby veškeré emoce, pochopitelné u současníků, již vyhasly a aby se veškeré dějinné kroky projevily i se svými důsledky.

Nový císař obnovením císařství v roce 1852 roztrhal všechny smlouvy z roku 1815, které kodifikovaly obnovení „legitimního“ bourbonského království a vyobcování dynastie Bonaparte z Francie i z politického jeviště Evropy na věčné časy. Je však věčnou, byť na veřejnosti zuřivě popíranou zásadou, že veškeré i sebeslavněji vyhlašované smlouvy a mezinárodní dohody platí jen tak dlouho, pokud je dosti síly a moci a také politické vůle, aby jejich platnost bylo možno vynutit vojenskou silou, to jest pokud vyhovují skutečným poměrům geopolitickým. Jakmile se tyto poměry mění, mění se i výklad těchto traktátů, nebo se jich prostě nedbá. Tak tomu bylo i v tomto případě. Prostě se v celé Evropě nevyskytl nikdo, kdo by byl ochoten ve jménu smluv z roku 1815 rozpoutat válku proti Francii. Jedno zahraničně politické riziko bylo tedy překonáno. Restituované císařství bylo nyní třeba pevně ukotvit v areopagu evropských mocností a to jak z důvodu mezinárodně politických, tak i vnitropolitických.

Bonapartistické císařství totiž postrádalo to, co vyznačovalo všechny ostatní evropské mocnosti - legitimitu - kterou mu mohl dodat pouze čas. Je jasné, že kdyby v roce 1815 zvítězil u Waterloo a v případných dalších bitvách císař Napoleon I. a kdyby se bonapartistické císařství udrželo proti náporu mocností nepřátelské koalice, bylo by v polovině XIX. století Francouzské císařství prodlením času již stejně legitimní, jako kterákoliv jiná evropská monarchie. Avšak mezi bitvou u Waterloo a slavným vjezdem císaře Napoleona III. do Paříže 2.12.1852 uplynulo více než 37 let a předchozí císařská vláda trvala pouze necelých 11 let. To byla relativně dosti krátká doba na etablování císařství v rodině ostatních evropských monarchií. Kromě toho tu byl zjevně revoluční původ bonapartovské říše, který ležel mnohým evropským monarchům „z Boží milosti“ silně v žaludku. Také tu byly nepříjemné vzpomínky panujících dynastií, které v éře prvního Francouzského císařství přišly o trůn a poddané, nebo aspoň zažívaly strach, že se jim tak stane.

Avšak ani sám obnovitel císařství a nový císař Francouzů nebyl v tak pevném postavení, jak se nová moc snažila prezentovat navenek i uvnitř státu. II. císařství se stejně jako I. císařství opíralo především o venkov, o drobné a střední rolnictvo, které svůj majetek nabylo mnohdy za Velké revoluce a po celou dobu bourbonské restaurace žilo v obavách, aby o něj nepřišlo nějakou šlechtickou restitucí. Pád Bourbonů v roce 1830 venkov uvítal, ale nový orleanistický režim byl vládou finanční plutokracie a bohatého měšťanstva. Francouzskému venkovu byl a po celou dobu zůstal v podstatě cizí. Proto venkov přijal obnovené císařství s uspokojením jako záruku stability v držení majetku, pořádku a odtud pramenící prosperity. A venkov tvořil většinu obyvatelstva Francie. Odtud tedy císařství žádné podstatné nebezpečí nehrozilo.

Pokud se týkalo obyvatelstva měst, radikální republikáni byli při obnově císařství potlačeni silou a zbaveni svých vedoucích předáků, kteří byli jednak uvězněni, jednak uprchli do emigrace. Přívrženci Bourbonů i přívrženci svrženého krále Ludvíka Filipa byli vývojem zcela marginalisováni a odsouzeni k bezvýznamnosti. Většina městského obyvatelstva, drobní živnostníci a řemeslníci, očekávala od obnoveného císařství hospodářský růst a tudíž i prosperitu, takže ani z této strany nehrozilo císařství žádné ohrožení. Ostatně císařská policie byla tak výkonná, že byla schopna odhalit a v zárodku potlačit každé destruktivní hnutí, namířené proti režimu. Prozatím tedy odnikud uvnitř státu nehrozilo žádné nebezpečí. Avšak jak řečeno, tento stav byl pouze prozatímní a jeho trvání bylo podmíněno tím, že se ani uvnitř ani zvenčí nestane nic, co by politickou a v souvislosti s tím i ekonomickou základnou státu otřáslo.

Případná neúspěšná válka nebo větší ekonomická krize, event. kombinace obojího mohla postavit obnovené císařství před otázku života a smrti. Každý zakladatel státu, stejně jako jeho obnovitel, je v podstatě odsouzen k povinnosti být úspěšný uvnitř i navenek. V opačném případě mu hrozí to, co potkalo zakladatele dynastie Napoleona I. v roce 1814 a pak znovu v roce 1815 a nakonec i císaře Napoleona III. v roce 1870. Zcela správně to vystihl sám první císař, když na sklonku své vlády v roce 1814 vysvětloval, proč nemůže přijmout podmínky diktované nepřátelskou koalicí, které byly pro Francii nevýhodné a pro něho osobně ponižující. Řekl tehdy: „Nemohu se objevit v Paříži poražen; kdybych byl svým vlastním vnukem, mohl bych si dovolit předstoupit před Francii po prohrané válce, tuto výhodu však já nemám!“ Tím vystihl nejlépe celou podstatu problému. Napoleon III., který byl obnovitelem císařství, si stejně jako jeho velký strýc nemohl dovolit utrpět neúspěch, ať již na poli vnitřní nebo zahraniční politiky. Tento fakt pak jeho situaci značně problematizoval a je třeba jej mít neustále na zřeteli, aby bylo možno pochopit všechny jeho kroky jak na poli vnitřní, tak zejména zahraniční politiky.

 

Císař Napoleon III. byl inteligentní a průbojný politik, měl značný státnický rozhled a bohaté životní zkušenosti, které jej naučily trpělivosti a rozvaze. Uměl promýšlet všechny svoje tahy a také vyčkávat příznivou chvíli. Jestliže se rozhodl pro řešení, které bylo podle jeho přesvědčení nejlepší, dovedl je sledovat s urputnou vytrvalostí. Dospěl-li k názoru, že přišel čas jednat, nic jej nemohlo zastavit. Jeho slabinou bylo, že nebyl geniálním vojákem a vojevůdcem jako jeho velký strýc, avšak tento nedostatek, kterého si ostatně byl dobře vědom, se snažil kompenzovat odvahou dobrodruha a dobyvatele, stejně jako rozhodností hazardního hráče. Dovedl také velmi dobře používat lsti a intrik, byl-li přesvědčen, že je to ku prospěchu věci. Z osobností vysoké politiky francouzského státu se nejvíce podobal králi Ludvíkovi XI., který vládl Francii v XV. století, nebo kardinálu Richeliemu, který řídil osudy Francie v XVII. století.

Jako program své vlády si Napoleon III. vytkl vysoký cíl - vrátit Francii velmocenské postavení, jaké zaujímala za vlády jeho strýce. Jeho bystrý rozum a značný přehled v mezinárodní politice, který získal v předchozích letech dlouhého čekání na císařský trůn, mu říkaly, že je to úkol obtížný, který bude trvat dlouhá léta, ba pravděpodobně desetiletí, ale splnitelný. Pokud ovšem bude postupovat opatrně a zejména, pokud se mu podaří co možná nejvíce a nejdéle zastírat své pravé cíle před partnery ve hře. A skutečně, jeho politika, kterou prováděl jako vládce Francie, ať již jako prezident nebo jako císař, byla politikou postupných kroků. Jejich skutečný cíl a dosah zůstával utajen nejen jeho protivníkům, ale i jeho spojencům. Byl si dobře vědom toho, že dnešní spojenec může být zítra tím nejhorším nepřítelem.

Především tu byla koalice mocností, které v letech 1814-1815 přivedly k pádu jeho strýce. Tuto koalici však, jako všechny předchozí i následující, oslabil a postupně rozložil běh času a různost zájmů. Její čtyři nejsilnější mocnosti, Velká Británie, Rusko, Rakousko a Prusko, se v letech 1815-1848 se svými zájmy jedna od druhé tak vzdálily, že státní zájem každé z nich byl v mnoha případech přímo protichůdný státním zájmům ostatních.

To platilo zejména o vztahu Ruska a Velké Británie. Zatímco Rusko bylo vlivem svého cara Nikolaje I. přímo baštou politické strnulosti a oporou všeevropské reakce, provozovala Velká Británie politiku, kterou charakterizoval příměr o věčném boji mezi „medvědem a velrybou“. Zájmem Ruska bylo proniknout na Balkánský poloostrov, mocensky jej ovládnout, zmocnit se v té či oné formě kontroly nad Bosporem a Dardanelami, které by se tím staly výpadní branou ruského loďstva do Středozemního moře. Dalším ruským cílem bylo ovládnout Kavkaz a upevnit tam postavení Ruska v Malé Asii. Zájem Velké Británie byl přímo protichůdný - nedovolit, aby se toto vše Rusku podařilo. Britské obavy z ruské expanze měly hlubší historické kořeny.

Rusko vedlo četné války již za dynastie Rurikovců, ty ale byly vesměs omezeny na střety se sousedními státy. Jedinou větší expanzí bylo dobytí Sibiře, započaté za vlády cara Ivana IV. Hrozného (1530-1538-1584) kozáckým atamanem Jermakem v roce 1581. Do evropských záležitostí začalo Rusko ve větší míře zasahovat až za romanovské resp. holštýnsko-gottorpské dynastie. Zde byl protagonistou car Petr I. Veliký (1672-1682-1689-1725), který započal mimo jiné serii válek s Tureckem, které se pak táhly jako příslovečná červená niť ruskými dějinami - ostatně ještě za I. světové války stály oba státy v opačných táborech. Ruská expanse, v evropských oblastech zaměřená především na turecké panství na Balkáně se snahou proniknout do Středomoří, sílila úměrně tomu, jak slábla Osmanská říše. Ke konci XVIII. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké (1729-1762-1796) vznikl dokonce projekt na demontáž tureckého panství a renesanci Byzantského císařství, které mělo být ruskou sekundogeniturou. Pro tyto plány byl získán i římskoněmecký císař Josef II. (1741-1765-1780-1790) a s těmito záměry byla vedena i rusko-rakousko-turecká válka v letech 1787-1792. Přeskupování mocenských zájmů a sil v Evropě následkem Francouzské revoluce a koaličních válek vedlo k tomu, že turecké a balkánské záležitosti byly odsunuty na vedlejší kolej, nicméně ani v té době rusko-turecké konflikty neumlkly zcela.

Názornou ukázkou toho, že ruská snaha o získání středomořských základen byla praktikována i v této době, jsou Iónské ostrovy. Při Napoleonově výpravě do Egypta v roce 1798 dobyli Francouzi i některé středomořské ostrovy, aby získali potřebné základny pro usnadnění komunikace s proponovanými územími na východě. Tak byly obsazeny ostrovy Malta či Korfu (Kerkyra, Korkyra). Druhý z nich je největší ze sedmi Iónských ostrovů, kam dále náleží Zakynthos (Zante), Ithaka (Ithaki), Kefallonia, Leukas, Paxos, Kythéra (Cerigo) a řada menších ostrůvků. Iónské ostrovy v historii několikrát změnily majitele. Benátky (Republika svatého Marka) získaly v roce 1386 Korfu, v průběhu XV. století pak celé souostroví. Francouzská hrozba v roce 1798 přiměla Turecko a Anglii, že připustily veplutí ruské eskadry do Středozemního moře. Rusové sice dobyli Iónské ostrovy, ale nemínili se jich vzdát. Vytvořili na nich podle smlouvy z 21.3.1800 Republiku sedmi spojených ostrovů pod ruskou svrchovaností. Až v roce 1809 se podařilo Angličanům vystřídat je v jejich panství. Anglii pak bylo území pod názvem Spojený stát sedmi Iónských ostrovů potvrzeno dohodou z 5.11.1815. Anglie toto teritorium držela pak ještě téměř půl století, až byla pod tlakem okolností nucena vydat je Řeckému království 2.6.1864.

Velká Británie jako mocnost, profitující z právě probíhající průmyslové revoluce, vyznávala hodnoty buržoasní demokracie a tržního hospodářství s minimem státních zásahů. Na britském území nacházeli azyl různí revolucionáři, prchající právě ze států ovládaných nebo kontrolovaných mocnostmi Svaté aliance, což již samo o sobě bylo důvodem k nejrozmanitějším třenicím mezi britskou politickou reprezentací a vládami ostatních evropských mocností, zvláště pak carského Ruska. S trochou nadsázky lze vzájemný poměr Ruska a Velké Británie po celé XIX. století přirovnat k poměru mezi USA a SSSR v různých etapách éry „studené války“ - chvílemi napjatější, chvílemi uvolněnější, ale vždy naplněný vzájemnou nedůvěrou a oboustrannou ostražitostí.

Pokud se týče ruských zahraničně politických aspirací na velmocenské rozpětí v oblasti Bosporského průlivu a Balkánu na jedné a Zakavkazska na druhé straně, nechtěli a nemohli Angličané přistoupit na žádnou z těchto kombinací. To vše by znamenalo opanování Turecka Ruskem a poté by mohlo Rusko nesrovnatelně snadněji ovládnout i Persii. To by pak umožnilo Rusům ovládnout nebo kontrolovat Afghanistán a tím i přístup do Indie, která byla v té době „perlou britské koruny“. Britské panství nad touto nejvýnosnější kolonií by tím bylo smrtelně ohroženo. Všechny uvedené skutečnosti působily pak ve vztahu Ruska a Velké Británie latentní napětí, které trvalo až do počátku XX. století. Z hlediska císaře Napoleona III. byl tento stav velmi výhodný pro Francii a bylo možno z něj dlouhodobě těžit.

Dále zde bylo Německo, přesněji řečeno obě německé mocnosti - Rakousko a Prusko. Jejich vzájemný vztah se vyznačoval soupeřením o moc a vliv v Německu a obapolnou nedůvěrou. Po skončení války v roce 1815 získalo Rakousko v Německu postavení vedoucí mocnosti, mající zájem jedině na tom, aby dosažený stav byl trvale, nebo pokud možno co nejdéle zakonzervován a aby se s ničím „nehýbalo“ a nedocházelo k žádným další změnám. Naproti tomu Prusko jako mocnost dynamická se snažilo převzít vedení v Německu a Rakousko buď z Německa vytlačit, nebo rozdělit a jeho německé země (české a alpské země, včetně Jižních Tyrol a Terstu) absorbovat. Tyto politické koncepce se vyvíjely postupně a oba způsoby řešení měly své příznivce i odpůrce jak v rozhodujících politických kruzích, tak i mezi vzdělanými vrstvami v celém Německu. I tento stav věcí, vyznačující se stále se stupňující prusko-rakouskou animositou, byl pro nově ustavené Francouzské císařství velmi příznivý a umožňoval nejrůznější politické kombinace, které by případně mohly přinést značný zisk Francii.

A do třetice Itálie, rozdělená po Vídeňském kongresu v roce 1815 na několik větších a menších států s vládnoucími dynastiemi, které sice byly v důsledku Velké francouzské revoluce a následného napoleonského panství v Itálii na čas odstraněny, ale po bitvě u Waterloo vesměs restaurovány. Navíc severní část Itálie byla jako Lombardsko-benátské království přičleněna k Rakousku, to jest anektována státem, který viděn optikou italských nacionalistů byl etnicky zcela cizí. Důsledkem tohoto stavu byla nespokojenost šířící se z vrstev vzdělanců do celého italského národa, která byla umocňována praktikami, jaké při svém vládnutí používala vrchnost, nastolená v roce 1815. To vyvolávalo neustálé revoluční vření na celém Apeninském poloostrově, projevující se již od 20. let XIX. století tu v jednom, tu v jiném z italských států různými spiknutími a pokusy o revoluční vystoupení, které sice byly nakonec vždy potlačeny, aby po nějakém čase opět propukly na jiném místě poloostrova. V předchozím jsme se zmínili o tom, že jednoho z těchto pokusů o revoluci se účastnil v roce 1831 i princ Karel Ludvík Napoleon, tedy nynější císař Napoleon III.

Zvláště rok 1848 byl v Itálii velmi bouřlivý. Počátek byl 12.1.1848 na Sicílii, kde vypuklo povstání požadující ústavu z roku 1812. Další povstání bylo 17.3.1848 v Benátkách, kde po týdenních pouličních bojích byla vyhlášena Benátská republika a vztyčena italská trikolora, zakázaná od roku 1815. Následovaly revoluční výbuchy v Miláně, Modeně, Parmě a Piacenze a posléze i v Římě, Toskánsku a Neapolsku. Situaci ještě zkomplikovalo vystoupení sardinského krále Karla Alberta proti Rakousku na straně italských nacionalistů. I tato situace byla příznivá pro uplatňování různých politických kombinací v zájmu nového císařského režimu ve Francii. Navíc ve prospěch Napoleona III. mluvila okolnost, že byl z doby své revoluční angažovanosti osobně znám v kruzích italských nacionalistů a měl slušnou místní a osobní znalost tamní problematiky.

Prvním zahraničně politickým aktem nové vlády Francie, tehdy ještě v čele s prezidentem Napoleonem Bonapartem, byla vojenská intervence v Itálii v roce 1849. Této akci předcházelo italské národní povstání v roce 1848 a následná národně osvobozenecká válka. Tento boj, namířený nejen proti Rakousku jako mocnosti, okupující severní Itálii a často se vojensky vměšující do tlumení revolučního ruchu na Apeninském poloostrově, ale i proti dalším režimům dosazeným v Itálii po pádu napoleonské soustavy v roce 1815, přinesl mimo jiné i pád světského panství papežů v Římě a vyhlášení Římské republiky. Zatímco v roce 1848 se revoluce vítězně šířila po celé Itálii, nastupující rok přinesl nástup kontrarevoluce. Rakouská armáda zahájila ofensivu v severní Itálii a porážela mnohem početnější, ale špatně vedená vojska italských nacionalistů jedno po druhém.

Za této situace se 24.4.1849 vylodil v přístavu Civitavecchia francouzský intervenční sbor pod velením generála Oudinota, který prohlásil, že přichází zabránit rakouské vojenské intervenci a dosáhnout dohody mezi papežem Piem IX. (1846-1878) a římským lidem s cílem ustanovit režim, který by byl vzdálen jak kněžské svévole, jednou provždy zmařené, tak i anarchie poslední doby. Již toto zdůvodnění francouzského zásahu bylo dvojznačné: republikáni v něm mohli nalézt důraz na zamezení intervence rakouského vojska a tím i rakouské okupace Říma, která by vedla k restauraci původního panství kněžstva; konzervativci v něm mohli nalézt příslib „odstranění anarchie poslední doby“ a příslib obnovení papežské vlády, byť i omezené nějakou případnou dohodou mezi papežem a římským lidem. Nakonec však došlo k boji mezi francouzským expedičním sborem a vojskem Římské republiky, které bylo poraženo a papežské panství bylo obnoveno.

Tento první zahraničně politický akt vlády prezidenta Ludvíka Napoleona Bonaparta byl ve svých dlouhodobých důsledcích neúspěchem, neboť znamenal trvalé zatížení francouzské politiky až do pádu II. císařství v roce 1870 závazkem ochrany světského panování papežů a tím i vzniku odia nepřátel italské národní jednoty. Francouzská armáda, která proti původnímu záměru prezidenta byla nucena zůstat v Římě až do konce císařství, byla jedním z důvodů, proč se Italové v roce 1866 ve svém boji proti Rakousku za dovršení národního sjednocení orientovali na Prusko a rovněž v roce 1870 sympatizovali s Prusy a jimi vedenými Němci v boji proti Francii. Jedinou slabou útěchou, která však Francii ani bonapartistickému režimu nepřinesla žádný trvalý prospěch, byl potlesk francouzských klerikálů, radujících se ze sepětí zájmů Francie a papežského Říma. Také francouzští royalisté a orleanisté uvítali francouzskou vojenskou angažovanost v Římě, ovšem z jiných důvodů - byli si vědomi potíží a komplikací, které si tím režim Ludvíka Napoleona Bonaparta přivodil a neměli žádný důvod, proč by se z tohoto vývoje neradovali.

 

V. První císařská dekáda – úspěchy a triumfy

Naproti tomu úspěšným byl další zahraničně politický akt Francie, tentokrát již císařské, kterým byla účast na tzv. krymské či východní (orientální) válce 1854-1856 v koalici s Velkou Británií a Tureckem a od roku 1855 též se Sardinií proti Rusku. Ze strany Ruska tu byla již tradiční záminka - carova ochrana sultánových křesťanských poddaných. Je sice pravda, že turecký režim dovedl nakládat se svými křesťanskými poddanými s krutostí, nezvyklou na tehdejší evropské poměry, na druhou stranu je ale nutno konstatovat, že evropské mocnosti si těchto věcí „povšimnuly“ jen tehdy, pokud to bylo v souladu s jejich momentálním kursem zahraniční politiky. Konflikt, který byl výsledkem zahraničně politické linie ruského cara Nikolaje I. (1825-1855), usilujícího o uskutečnění svých balkánských plánů vojenskou silou, začal již o rok dříve. V červnu 1853 dva ruské armádní sbory obsadily podunajská knížectví Moldavsko a Valašsko (obě dnes tvoří součást Rumunska), které byly pod tureckou suverenitou a zanedlouho byly zahájeny vojenské operace proti tureckému vojsku na Dunaji. Současně propukly rusko-turecké boje i na Kavkaze. Ruské válečné loďstvo pod velením admirála Nachimova přepadlo a zničilo 18.11.1853 v tureckém přístavu Sinop turecké lodi, vezoucí na Kavkaz vojenské posily a válečné zásoby a tím vymetlo tureckou vlajku z Černého moře. Ohrožení Turci se dovolávali vojenského zákroku spřátelené Velké Británie, o které věděli, že nestrpí rozšíření ruského panství v černomořské oblasti.

Návrat z krymské války. (A. DAYOT: Le seconde empire)

 

Za tohoto vývoje událostí nastal příznivý okamžik pro politiku nového císařství a jeho úsilí, pokořit nejmocnější ze čtyř velmocí bývalé protinapoleonské koalice - Rusko. Napoleon III. se chopil příležitosti k vítězné válce proti Rusku po boku Velké Británie. Ze zkušeností svého velkého strýce věděl, že Anglie ještě žádnou válku neprohrála, že sice prohrává bitvy, ale vyhrává války. Za situace, kdy by po boku obnoveného císařství bojovala mocnost s největším průmyslovým potenciálem tehdejší Evropy a nejsilnějším válečným i obchodním loďstvem, byla naděje na vítězství více než jistá. Své skutečné úmysly a cíle samozřejmě uchovával císař Napoleon III. hluboko ve svém nitru a nesvěřoval se s nimi ani svým britským spojencům, dokonce ani svým nejbližším důvěrníkům. Kromě porážky nejdůležitějšího a vojensky nejsilnějšího člena Svaté aliance - Ruska - a tím i odčinění neúspěchu svého strýce v roce 1812, choval císař ještě další plány na revizi mapy Evropy - osvobození Polska od ruského panství a tím vzniku státu, který by byl s Francií v takovém či onakém spojeneckém svazku, jako bylo Varšavské knížectví v letech 1807-1814; samostatné Polsko by zároveň pomáhalo držet na uzdě Prusko i Rakousko v případě, že by se ocitli ve válce s Francií, neboť pak by jim mohla hrozit válka na dvě fronty. Kromě toho se Napoleon III. obíral myšlenkou sjednocení Itálie a tím i řešením italské otázky pomocí případné kompenzace Rakouska, pokud by toto přistoupilo na dohodu s Francií v této otázce. Tehdy by Rakousko dostalo náhradu na Balkáně za Lombardii a Benátsko, postoupené italskému státu. Císař měl na mysli pravděpodobně podunajská knížectví - Moldavsko a Valašsko, možná i Srbsko, Bosnu a Hercegovinu. V té věci neměl Napoleon III. ještě zcela jasno, doufal však, že v obnoveném Polsku a sjednocené Itálii získá spolehlivé spojence nebo přesněji vazaly tak, jak tomu bylo v éře I. císařství. S těmito smělými myšlenkami se Napoleon III. ovšem pečlivě tajil i před svými britskými spojenci, kterým šlo pouze o porážku Ruska, upevnění Turecka a tím zamezení dalšího ruského postupu na Balkáně a v Zakavkazsku. Naproti tomu císaři Napoleonovi III. byl osud Turecka zcela lhostejný a v celé kause mu šlo pouze o vzrůst prestiže a mocenské váhy Francie.

Francie tedy vystoupila na straně Británie jako ochránce Turecka a protože v této koalici měla ze všech jejích členů nejsilnější pozemní armádu, strhla na sebe postupně vedení vojenských operací. Dobytí Sevastopolu a celková porážka ruských vojsk byla tedy hlavně dílem francouzské armády, což vyplývá i z počtů nasazených vojáků. Francie odeslala v průběhu války na bojiště postupně celkem 310.000 vojáků a ztratila z nich celkem 180.000 mužů. Velká Británie nasadila celkem 98.000 vojáků a ztratila z nich celkem 60.000 mužů. Rusko nasadilo celkem 650.000 vojáků a ztratilo z nich celkem 520.000 mužů. Do těchto ztrát jsou zahrnuti nejen padlí v boji, ale i zemřelí na nemoci i na špatně ošetřená zranění, dále pak těžce a lehce zranění, zajatci, zběhové a trvale nezvěstní. Přímých bojů o Sevastopol se zúčastnilo na 166.000 Francouzů, 54.000 Britů a 180.000 Rusů. Ztráty na padlých a zemřelých činily 39.000 Francouzů, 12.300 Britů a 102.000 Rusů. K dokreslení situace uvedeme základní vojenské statistické údaje pro zúčastněné státy k roku 1853.

Francie měla roku 1853 35,4 milionů obyvatel. Francouzská armáda podle úředních výkazů čítala 570.000 mužů, z nichž 500.000 mužů bylo v Evropě a 70.000 v Alžírsku. V souvislosti se zahájením válečných akcí bylo v roce 1854 povoláno do armády na 80.000 mužů, čímž vzrostl početní stav na 650.000 mužů. V roce 1855 bylo povoláno dalších 150.000 mužů pro doplnění ztrát na bojištích. Celkem sloužilo v letech 1853-1856 ve francouzské armádě postupně na 800.000 mužů. Z těchto počtů je nutno odečíst 180.000 mužů ztrát.

Velká Británie (včetně Irska) měla roku 1853 27,5 milionů obyvatel. Britská armáda čítala (bez domorodých indických jednotek) 162.000 mužů. V letech 1854 a 1855 bylo naverbováno postupně dalších 138.000 vojáků. Celkem sloužilo v letech 1853-1856 v britské armádě na 300.000 vojáků. Z těchto počtů je nutno odečíst 60.000 mužů ztrát. Dalších asi 200.000 vojáků sloužilo v řadách domorodých indických jednotek. Mimo to sloužilo v britském válečném loďstvu v letech 1863-1856 na 100.000 mužů.

Evropské Turecko, včetně podunajských knížectví Moldavska a Valašska (dnešního Rumunska), vazalského knížectví Srbska a pozdějších států Bulharska a Albánie, mělo v roce 1853 podle tehdejších oficiálních údajů asi 15,5 milionů obyvatel. Pokud jde o asijské Turecko, nejsou z té doby k dispozici ani přibližné údaje. Početní stav turecké armády byl v úředních zprávách uváděn číslem 540.000 mužů. Úhrnné turecké ztráty za léta 1853-1856 dosáhly počtu 400.000 mužů.

Rusko mělo roku 1853 62 milionů obyvatel. Ruská armáda čítala na 1,200.000 mužů pravidelného vojska včetně gardy (z toho 30.000 důstojníků) a 250.000 mužů kozáckých vojsk (z toho 5.000 důstojníků). kromě toho bylo k dispozici na 200.000 vojáků, kteří byli po patnáctileté službě propuštěni na dobu dalších desíti let na tzv. trvalou dovolenou a mohli být kdykoliv v případě potřeby povoláni k dalšímu výkonu vojenské služby. Z počtu 1,200.000 mužů pravidelné armády patřilo 700.000 mužů k polnímu vojsku, rozdělenému na 14 armádních sborů a 500.000 mužů k záložnímu vojsku, posádkám pevností atd. V průběhu války bylo nejprve povoláno všech 200.000 mužů vycvičených záloh a kromě toho postupně na 1,000.000 nováčků. Protože ani to nestačilo, bylo v roce 1855 mobilizováno i na 500.000 domobranců, kteří však do bojů nezasáhli. Z těchto celkem 3,150.000 mužů je nutno odečíst 520.000 mužů ztrát (120.000 padlých a zemřelých, 400.000 nezvěstných, raněných a zmrzačených).

Za krymské války k námořním bojům, ve kterých by se uplatnila převaha britského loďstva, nedošlo již proto, že Rusové sami postupně potopili lodi své černomořské flotily, aby jimi zatarasili přístup do sevastopolského přístavu. Zcela zanedbatelný význam měly operace spojeneckých loďstev v Baltickém moři a Tichém oceánu. Spojenci se museli omezit pouze na bombardování pobřežních měst a osad. Jedinou výsadkovou operací, kterou však provedly převážně francouzské síly, bylo obsazení malé ruské pevnosti na ostrově Bomarsund ve Finském zálivu. Pevnost byla po dobytí rozbořena a opuštěna a její posádka byla odvezena do Francie do zajetí. Z hlediska vojenské historie patří k nejzajímavějším událostem krymské války první nasazení obrněných válečných plavidel při obojiživelné operaci spojenců - bombardování a dobytí ruské pevnosti Kinburn 14.10.1855. Do této operace nasadili Francouzi tři obrněné baterie LAVE, DÉVASTATION a TONNANTE, které byly nedlouho předtím postaveny v loděnici v Toulonu. Pro Rusy a do značné míry i pro britské spojence byla tato plavidla naprostým překvapením, protože se jednalo v tehdejších podmínkách o naprosto nezranitelnou loď. Novinka se postupně ujala i v ostatních loďstvech a tyto lodi se udržely ve válečných flotilách až do 80. let XIX. století.

Válečná angažovanost Francie v krymské válce vcelku přinesla očekávané výsledky. Mezi ně patřilo dočasné oslabení Ruska, posílení prestiže Francouzského císařství a francouzské armády a konečně i diplomatická izolace Rakouska, tedy další mocnosti bývalé Svaté aliance, která si svou váhavou, ramenářskou politikou znepřátelila jak Rusko na jedné straně, tak Francii a Velkou Británii na straně druhé. To pak připravilo příznivé podmínky pro třetí důležitou zahraničně politickou akci II. císařství.

Třetím, i tentokrát úspěšným zahraničně politickým aktem II. císařství, byla účast na válce rakousko-sardinské 1859. Od roku 1815, kdy byla provedena konečná demontáž napoleonského panství v Itálii, bylo to hlavně Rakousko, které zde získalo vedoucí postavení. Okupací Lombardie a Benátska se stalo vlastně nejsilnějším z „italských států“. Přitom všichni Italové bez rozdílu politických barev pohlíželi na Rakušany jako na Němce a cizáky a jejich panství nad severní Itálií pojímali jako něco cizorodého, co do Itálie nepatří. Pokud se Rakousko v zahraniční politice opíralo o Svatou alianci, tj. o ruského cara a Deutscher Bund, bylo jeho mezinárodní postavení vcelku neotřesitelné. V roce 1849 to byla ruská vojenská intervence, která utlumila maďarské národní povstání a tím udržela Uhry v rámci rakouského soustátí. Bez této intervence by patrně proces rozpadu habsburské monarchie nastal již v revolučních letech 1848-1849. Rovněž v roce 1850 ve vnitroněmeckém sporu mezi Rakouskem a Pruskem se postavil car Nikolaj I. na stranu Rakouska a přinutil tak Prusko k dosti pokořujícímu ústupu na diplomatickém poli a k přijetí rakouských podmínek v listopadu 1850.

Rakousko se pak zato Rusku odměnilo tím, že v roce 1853 a v následujících třech letech místo spojenectví, nebo alespoň příznivé neutrality zaujalo kolísavý postoj, ze kterého nebylo patrno, zda se nakonec nepřidá k britsko-francouzské koalici. Zajisté že v Rakousku byla strana Rusku příznivá, skládající se především z nejvyšší šlechty a vojenského velení v čele s maršálem Radeckým a polním zbrojmistrem Hessem, avšak silnější než jejich hlas byly argumenty těch císařských rádců, kteří se obávali hrozeb ze strany Napoleona III., hrozících francouzskými represáliemi v Itálii a tamních rakouských državách pro případ, že by se Rakousko postavilo na ruskou stranu. Nakonec vše dopadlo tak, že Rakousko neustále oscilovalo mezi britsko-francouzským blokem a Ruskem a tím si rozkmotřilo všechny zúčastněné: pro ruského cara byl rakouský císař zrádným zbabělcem, který se mu za pomoc v letech 1849 a 1850 odměnil tou nejčernější zradou a přízeň císaře Napoleona III. ani Velké Británie si Rakousko rovněž nezískalo, protože vytrvale odmítalo aktivně se zapojit do jejich koalice a připojit se k tažení proti Rusku.

Bitva u Magenty 1859. (A. DAYOT: Le seconde empire).

 

Za této situace bylo důležité, že na straně spojenců vystoupilo Sardinské království. Vedoucí sardinský státník hrabě Camillo Benzo Cavour (10.8.1810-6.6.1861) si byl vědom toho, jakou cenu by mohlo mít pro jeho zemi přátelství velmocí jako byly Francie a Velká Británie. Od roku 1848, kdy se Sardinie poprvé postavila do čela hnutí, směřujícího ke sjednocení Itálie, objevil se s ní prvek nesporné autority na italském jevišti, stmelující a do značné míry i usměrňující italské nacionalistické aspirace. Hrabě Cavour, stojící v čele sardinské politiky pochopil, že s vypuknutím krymské války nadešla pro Sardinské království chvíle, kdy bude možno za cenu nevelikých obětí získat pro budoucnost mocné spojence k chystanému obnovení zápasu o italskou národní jednotu. Mezi Sardínií a Ruskem ostatně zavládl napjatý poměr od roku 1848, kdy car přerušil diplomatické styky se Sardínií jako podněcovatelkou revoluce v Itálii a ani později diplomatické styky neobnovil. Proto Sardínie uzavřela koncem ledna 1855 s Francií a Velkou Británií alianční smlouvu, podle které vyslal na Krym po boku spojeneckých armád vlastní vojsko v síle 15.000 mužů, které s dalšími postupnými posilami dosáhlo počtu 21.000 mužů a to nikoliv jako najaté žoldnéřské oddíly, nýbrž jako plnoprávné spojenecké vojsko. Vyslání tohoto kontingentu bylo zlým znamením a špatnou zprávou pro Rakousko. Byla to vyloženě zřetelná pohrůžka a to nikoliv Rusku, které v podstatě nemohl tento drobný kontingent vojska ohrozit více, než spojenecké armády, které již na Krymu byly, ale Rakousku. Spojenci, zejména pak císař Napoleon III. posílali tím do Vídně jasnou pohrůžku: Když nechcete být našimi spojenci vy Rakušané, najdeme si spojence jiné, třeba i vaše nepřátele! Jeden současník poznamenal celkem velmi trefně, že „dělo, které boří Sevastopol, bude také vyhánět Rakušany z Itálie“. S odstupem doby můžeme konstatovat, že to nebyla špatná prognóza. Dalším zlým znamením pro Rakousko byla skutečnost, že Sardinské království zasedlo na pařížské mírové konferenci v roce 1856, která ukončila krymskou válku, jako rovný s rovným po boku vítězných mocností Francie a Velké Británie. A nejen to, po podepsání mírové smlouvy ve dnech 8.-16.4.1856 uspořádal císař Napoleon III. dodatkovou konferenci, na které vystoupil sardinský zástupce s projevem, ve kterém již přímo a otevřeně napadl Rakousko a rovněž i zlořády v Církevním státě, Neapolsku, Parmě a Piacenze a dalších italských malostátech pod rakouským vlivem. Již z toho by mohli rakouští státníci vyvodit závěr, že nad rakouskými državami v Itálii se stahují těžké mraky.

Krize nazrávala ještě další tři roky, až konečně Rakousko vyprovokované zbrojením v Sardínii a znervóznělé hromaděním různých dobrovolnických čet na půdě Sardinského království, podalo sardinskému králi 23.4.1859 ultimatum a když stanovená lhůta vypršela bez odpovědi, vypovědělo Sardinii válku. Je třeba říci, že za celou věcí stál opět císař Napoleon III., který Sardínii závazně slíbil vojenskou pomoc pro případ rakouského útoku. Tento případ nyní nastal - Rakušané byli první, komu povolily nervy a tak se Rakousko ocitlo v roli útočníka a válečného paliče. Byli to Rakušané, kteří vypověděli válku malému Sardinskému království, nikoliv naopak. Skutečností však je, že Rakušané sice vypověděli válku, ale jejich válečné operace se rozvíjely pomalu. Teprve 29.4.1859 zahájila rakouská armáda postup. První oddíly rakouského vojska překročily Ticin, obsadily Novaru, Vercelli a Tortonu, ale místo aby dále postupovaly na hlavní město království Turin, zastavily postup a nehýbaly se z místa. Mezitím 3.5.1859 císař Napoleon III. ohlásil slavnostní proklamací k francouzskému národu vypovězení války rakouskému císaři. V Napoleonově proklamaci se vyhlašovalo, že „jsem nucen sáhnout k meči, abych osvobodil Itálii od rakouského jha až k Adrii“. Zároveň jednal s vůdcem maďarské revoluce z let 1848-1849, v exilu se zdržujícím Lajosem Kossuthem, o případném vzbouření v Uhrách, které by Rakušanům způsobilo nebezpečnou diverzi v týle. Kromě toho Napoleon III. působil svým diplomatickým vlivem ve Velké Británii, kde usnadnil návrat k moci Palmerstonovi, známému jako příznivec italského národního sjednocení. V té chvíli již pochodovaly francouzské armády přes Alpy a Janov do Piemontu na pomoc sardinským vojskům. Zanedlouho vypuklo povstání v Toskánsku, které svrhlo velkovévodu Leopolda a poté i v Modeně a Parmě, odkud museli spěšně uprchnout dosavadní panovníci. Došlo také k povstání v Romagni, která byla součástí papežských držav. Všechna tato území, která setřásla vládu dosavadních panovníků se přihlašovala k panství sardinského krále Viktora Emanuela II. jako „krále jediného a dokonalého“. Dne 4.6.1859 byli Rakušané poraženi u Magenty, 24.6.1859 pak u Solferina. Slovo „poraženi“ není zcela výstižné, protože rakouské vojsko v obou případech ustoupilo v pořádku z bojiště po vcelku nerozhodném boji. Avšak ve vojenství platí zásada, že bitva po které následuje ústup, se pokládá za prohranou. Proto se rakouský císař František Josef rozhodl podepsat 8.7.1859 zastavení nepřátelství na tři dny a poté preliminární mír v městě Villafranca. Rakousko tím přišlo o Lombardsko, zachovalo si však Benátsko. Pokud se týkalo ostatních území, která vyhnala své panovníky či setřásla jejich vládu a připojila se svémocně k sardinskému království, bylo tam sice stanoveno provést restauraci svržených panovníků, avšak tento požadavek splněn nebyl. Vzbouřené oblasti své původní suverény odmítly a Rakousko nemělo dosti sil, aby si vynutilo splnění tohoto bodu násilím. Dalším důsledkem míru bylo provedení plebiscitu v Savojsku a Nizze v březnu a dubnu 1860. Tato území, původně italská, byla v průběhu revolučních válek 1792-1799 a následného napoleonského panství připojena k Francii a v roce 1815 opět od Francie odtržena a připojena k Sardinskému království. Navzdory silné reakci, která tu v roce 1815 a dalších letech zavládla, nepodařilo se z obyvatel těchto zemí, kteří se předtím stali francouzskými občany, udělat opět sardinské poddané, byť i v obou územích se užíval italský jazyk a Savojsko nadto výše bylo kolébkou dynastie, vládnoucí v Sardinském království. Proto se v plebiscitu v roce 1860 rozhodlo obyvatelstvo obou území velkou většinou pro znovupřipojení k Francii. Obyvatelstvo Francouzského císařství tím vzrostlo zhruba o 800 tisíc lidí.

To byl zhruba přehled zahraničně politických aktivit císaře Napoleona III. v prvním desítiletí jeho vlády. Vidíme, že většina jeho zahraničně politických aktivit byla úspěšná. Koalice čtyř nepřátelských mocností, které v letech 1814 a 1815 způsobily pád I. císařství, byla v troskách, státní zájmy jejích jednotlivých členů se nenávratně rozešly a císařská Francie se etablovala jako uznávaná velmoc v areopagu ostatních velmocí. Jeden ze čtveřice bývalých nepřátel - Velká Británie, která nesla hlavní podíl na nešťastné bitvě u Waterloo, byla nyní spojencem Francie. Navíc se zájmy Velké Británie natolik křížily se zájmy Ruska - dalšího z členů bývalé koalice, že jejich vzájemný vztah v průběhu celého XIX. století připomínal spíše stav ozbrojeného příměří, než běžný korektní stav, obvyklý mezi dvěma evropskými mocnostmi. Rusko poražené v krymské válce bylo prakticky vytlačeno na dvě desetiletí z evropské velmocenské hry a soustředilo se víceméně na své vnitřní problémy. Ruské výbojné aktivity se od Balkánu a Kavkazu přesunuly do Střední Asie a na Dálný východ. Porážka Francie roku 1812 byla odčiněna skvělým vítězstvím francouzských vojsk v sevastopolské kampani 1854-1856. Další z bývalých nepřátel, Rakousko, se ocitlo vinou své kolísavé politiky v letech 1853-1856 v izolaci - se svým bývalým spojencem a přítelem Ruskem bylo na smrt znepřáteleno, aniž zato získalo přátelství nebo dokonce spojenectví Francie a Velké Británie. První ovoce této politiky sklidilo Rakousko v roce 1859 ztrátou Lombardska a navíc se zdálo, že to ještě není konec všech komplikací - na obzoru se rýsovala potenciální možnost ztráty i Benátska a navíc latentní vnitroněmecké soupeření mezi Rakouskem a Pruskem neslibovalo Rakousku jako „německé“ mocnosti do budoucna nic dobrého. To všechno skýtalo císaři Napoleonu III. výhodnou pozici a značný manévrovací prostor, vytvořený dvěma vítěznými taženími francouzských vojsk v letech 1854-1856 proti Rusku a 1859 proti Rakousku.

Bitva u Solferina 1859.
Převzato z: Kriegsbilder der österr-ungar. Armee aus dem 19. Jahrhunderte. Wien-Leipzig.

 

Stinnou stránkou vítězství v roce 1859 byla skutečnost, že jím byl rozpoután běh událostí, jejichž dosah byl mnohem dalekosáhlejší, než císař Napoleon III. předpokládal, když vedl své armády přes Alpy proti Rakušanům. Předně italští nacionalisté, kteří vítali přicházející francouzské armády, byli zklamáni tím, že uzavřený mír Rakousku ponechával Benátsko. Papež, který si zachovával své světské panství jen díky francouzské vojenské přítomnosti v Římě, byl pobouřen ztrátou své provincie Romagni, kterou vzbouření poddaní svémocně připojili k Sardinskému království a rozhodně popíral právo kohokoliv měnit hranice Církevního státu. Když pak nakonec došlo k rozšíření Francie o Savojsko a Nizzu, způsobilo to velké pohoršení všech, kteří byli tak či onak událostmi v roce 1859 poškozeni, tj, rodu habsbursko-lotrinského a římské kurie. Papež velmi příkře odsoudil Napoleonovo jednání a s ním všechen ultramontánní klérus ve Francii mluvil o Napoleonovi jako o Pontském Pilátu, jenž vydal turinským bezbožníkům část majetku církve Kristovy a nechal si za to zaplatit dvěma italskými provinciemi.

V roce 1859 se mohl francouzský císař jevit v očích italského veřejného mínění jako nezištný ochránce svobody příbuzného italského národa; nesplnil však svůj slib osvobodit Itálii od rakouského panství až k Adrii a navíc vzal za svou pomoc dvě italsky mluvící provincie jako odměnu, jež nebyla dávána ochotně a proto zprošťovala aspoň zčásti od závazku vděčnosti. Neboť panující savojská dynastie ztrácela skutečně nerada Savojsko jako kolébku své rodové moci a s Nizzou pozbývala Itálie kus půdy, kde zněla italská řeč, byť i obyvatelstvo těchto provincií projevilo v plebiscitu opravdu svobodném svou vůli po sjednocení s Francií. V očích italských nacionalistů však tento argument nic nevážil a tato otázka neustále kalila vztahy mezi oběma státy vlastně až do druhé světové války. Jedním z argumentů, které uváděl Benito Mussolini v roce 1940, když zdůvodňoval, proč dosud neválčící Itálie vstupuje do války proti Francii a Velké Británii po boku III. Říše, bylo mj. i poukazování na návrat všech italsky mluvících území do rámce území, označovaného jako „obnovené Imperium Romanum“. O jaká území se tehdy jednalo, prozrazovali sami fašisté nadšeným skandováním: „Savoia, Nizza, Tunisia, Corsica!“, kterým projev svého Duceho přerušovali. Tato otázka skutečně problematizovala vzájemné italsko-francouzské vztahy na dalších devět desetiletí a zejména v době II. císařství znamenala spolu s římskou otázkou jejich trvalé zatížení. Avšak počátkem 60. let XIX. století nebyl ještě tento důsledek i se všemi svými dopady patrný a jen nemnozí z evropských politiků, jako např. tehdy ještě mimo Německo málo známý Otto Bismarck, jej dovedli předvídat.

Éra II. císařství byla spojena rovněž se sice pozvolnou, ale nepřetržitou koloniální expanzí Francie v Asii a v Africe. Týkalo se to především západní části severní Afriky - Alžírska. Dobývání této severoafrické země započalo ještě na samém sklonku existence bourbonského království v roce 1830. Původně se nejednalo o touhu po expanzi, ale o odstranění potíží, které francouzským obchodním zájmům působilo námořní pirátství severoafrických Barbaresků, kteří z alžírských přístavů ohrožovali svobodnou plavbu po Středozemním moři a provokativní jednání deje, alžírského vládce, vůči francouzskému diplomatickému zástupci. Boje s Araby, ke kterým došlo v průběhu dobývání a následné pacifikace této nové francouzské državy, se protáhly až do roku 1847 a skončily podrobením pobřežních krajů vlastního Alžírska. V letech 1856-1858 došlo k dalším bojům, tentokrát s nomádskými Kabyly, což přimělo Francouze k obsazení krajů, ležících v africkém vnitrozemí.

Francie 1857-59: první formace senegalských střelců zformovaných plk. Faidherbem:
důstojník v polní adjustaci a střelec v prvním typu stejnokroje a la Turcos.
(autor: Jan Vogeltanz)

 

Zásady koloniální politiky v éře napoleonského imperia se však utvářely postupně. Původně nebylo jednotného názoru na otázku, co s dobytými územími. Proto také francouzská politika v Alžírsku procházela postupně různými periodami, které se vyznačovaly nejasností a kolísavým přístupem. Tu bylo podporováno osídlování francouzskými kolonisty, jindy zase převládla snaha příliv kolonistů brzdit. Také při provádění samotné kolonizace nebylo postupováno vždy podle jednotné metody - jednou byly zakládány kompletní osady evropských kolonistů, jindy byly udělovány jednotlivým kolonistům nebo i osidlovaným společnostem příděly pozemků, nebo prodávány, někdy i dosti draze, drobné kusy půdy osadníkům, přicházejícím na vlastní pěst. Při správě Alžírska docházelo k třenicím mezi civilní a vojenskou správou o to, které z nich má podléhat větší část získaného území. Vedle civilního guvernéra, spravujícího část Alžírska, tu byl i vojenský guvernér, spravující druhou část země. Civilní guvernér podléhal císařskému ministru vnitra v Paříži, vojenský císařskému ministru války tamtéž.

Navíc ve směrodatných kruzích nebylo jednoty v otázce, jaké místo má Alžírsko v napoleonském imperiu zaujímat. Proti mínění těch, kteří chtěli z Alžírska učinit pouze prodlouženou a rovnoprávnou část Francie, stál opačný názor, že by se zemi mělo dostat zvláštní samosprávy. Tím se postavení Francie v Alžírsku, které i tak nebylo jednoduché, nadále komplikovalo. Země byla osídlena poměrně hustě obyvatelstvem různých plemen, které byly vespolek spojeny islámem. Z toho pramenilo značné sebevědomí domorodců, stupňované až do náboženského fanatismu, což vytvářelo značnou překážku při jejich podřizování a přizpůsobování evropským zákonům. Proto čas od času propukaly boje mezi francouzskými posádkami a domorodci o panství v zemi, které byly velmi urputné a měly zdlouhavý charakter. Ještě v roce 1871 vypuklo pod dojmem zpráv o porážkách francouzských vojsk ve válce s Němci v Alžírsku dosti nebezpečné povstání, které si vyžádalo z francouzské strany nasazení více než 100.000 vojáků, což byl na tehdejší dobu pro koloniální tažení počet velmi značný. Nicméně boje v Alžírsku vesměs končily pro francouzskou armádu úspěšně a umožnily francouzské vládě provádět trestné konfiskace půdy poražených kmenů ve prospěch evropské kolonizace. Zároveň však vznikaly další potíže při vyhánění arabských kmenů z jejich půdy. Císařská vláda byla nucena postupně poněkud zmírnit tento způsob získávání půdy pro neklid mezi domorodým obyvatelstvem. Císař sám v roce 1863 okázale prohlásil, že vidí v Arabech stejně jako ve Francouzích své milé poddané, které nechce rušit v jejich zděděných náboženských a společenských tradicích.

Lze právem říci, že vlastně až do pádu císařství v roce 1870 bylo postavení Alžírska v rámci francouzského imperia neujasněné. Země byla sice něčím více, než pouhou kolonií, nebyla však ani „prodloužením Francie“, ani nepožívala plné autonomie. Místo toho se jevila, alespoň v některých částech, stále jako území pod vojenskou okupací. Přes všechny tyto stinné stránky bylo kulturní dílo, které Francie v epoše napoleonského císařství v Alžírsku vykonala, značné a pozoruhodné. Císařství dalo zemi zaručený vnitřní mír a bezpečnost osoby i majetku, což bylo v dějinách země do té doby neznámé, provedlo nákladné meliorace pozemků, čímž byla rozšířena plocha úrodné půdy. V roce 1870 tu bylo usazeno již 220.000 Evropanů, z nichž asi 130.000 bylo Francouzů a 90.000 tvořili Italové, Španělé a Maltánci. Asi čtvrtinu počtu Evropanů tvořili zemědělci, zbytek byli obyvatelé měst. Získáním Alžírska byla rozšířena populační i vojenská základna Francie. Vojáci z Alžírska, zuavové, turcosové a spahiové bojovali pod prapory Francie ve válkách 1854-1856 proti Rusku, 1859 proti Rakousku, 1870-1871 proti Německu a zúčastnili se také nešťastného tažení do Mexika. Alžírsko však sloužilo také jako odbytiště průmyslových výrobků z mateřské země a zdroj surovin pro průmysl Francie. Ovládnutím alžírských přístavů byl posílen nejen francouzský obchod, ale i francouzská námořní moc ve Středozemním moři.

Alžírské přístavy sloužily jako základna pro francouzské válečné loďstvo a francouzské vojenské transporty nejenom v období krymské války, ale i při vojenské intervenci Francie na syrském pobřeží v roce 1860, když Francie aktivně vystoupila vojenskou silou na ochranu křesťanských Maronitů proti útokům muslimských Drusů. Francie provedla okázalou silovou demonstraci válečným loďstvem a poté vylodila početný expediční sbor, který obsadil značnou část syrského pobřeží (zhruba dnešní Libanon). Vojenská přítomnost Francie zde trvala sice pouze krátkou dobu, ale znepokojila zejména Velkou Británii, která na pokroky francouzské moci v oblasti Středozemního moře hleděla se značnými obavami.

Zároveň se Francie snažila prohloubit svůj vliv i v Egyptě, který ležel v zorném poli francouzských mocenských zájmů již od dob egyptské expedice mladého generála Napoleona Bonaparta v letech 1798-1799. Jeho pokus o trvalé ovládnutí země se sice nepodařil, ale přesto položil základy francouzského vlivu v „zemi faraonů“. Francie udržovala i v pozdějších letech cenné styky s vladaři této samosprávné provincie Osmanské říše, což umožnilo francouzskému inženýru Ferdinandovi de Lesseps získat povolení a finanční i úřední podporu egyptského místokrále k založení společnosti pro prokopání suezského průplavu. Celý podnik byl započat roku 1859 a dokončen v roce 1869 a to přes značnou nepřízeň a obstrukce ze strany Velké Británie, která kladla Lessepsovu dílu do cesty značné překážky. Podnik se sice ukázal velmi svízelným a finančně nadmíru nákladným; místo kalkulovaných 200 milionů franků pohltil nakonec 430 milionů. Byl však přes všechny překážky dokončen a osvědčil se jako důležitá cesta, spojující Evropu s Asií.

Také na Dálném Východě vystupovala Francie aktivně. V roce 1856 došlo k třenicím mezi Velkou Británií a Čínou kvůli zadržení obchodní lodi čínskými úřady. Loď měla čínského kapitána a čínské mužstvo, ale plula pod britskou vlajkou a měla i anglické jméno ARROW (Šíp). Následoval protest britského konsula u čínských úřadů v Kantonu a v odpověď na to propukly mezi čínským obyvatelstvem protibritské výtržnosti, iniciované čínskými úřady. Během nepokojů bylo zavražděno několik Angličanů. Británie poslala do Kantonu eskadru válečných lodí, což však vyvolalo novou vlnu nepokojů. Během nich byli zavražděni další Evropané, mj. několik katolických misionářů. Císař Napoleon III., který se rád stavěl do pózy ochránce katolicismu, pokud se domníval, že to bude na prospěch francouzskému mocenskému rozmachu, si to vzal za záminku pro společnou vojenskou akci s Brity proti Číně, ačkoliv v tomto případě francouzské zájmy přímo dotčeny nebyly. Proto vyslal na Dálný Východ svaz francouzských válečných lodí, které se přidaly k britským námořním silám, provádějícím blokádu Kantonu z moře. Po blokádě, trvající déle než rok, povolali Angličané indické pluky, které Kanton vzaly útokem. Osoby, podezřelé z podílu na nepřátelských akcích proti Evropanům, pokud padly spojencům do rukou, byly popraveny, jejich majetek zabaven a město vojensky obsazeno.

Po pádu Kantonu byly zahájeny vojenské akce proti Pekingu. Ke spojeným britsko-francouzským silám se přidali ještě Američané a Rusové. Mezinárodní eskadra 29 válečných lodí, z nichž bylo 15 britských, 11 francouzských, 2 americké a 1 ruská, vplula do zálivu Pei-čili. Spojenci požádali ultimativně čínského císaře o zahájení rozhovorů, avšak ten jejich požadavek zamítnul. V odpověď na čínské odmítnutí zahájily válečné lodi bombardování čínských pobřežních tvrzí, střežících ústí řeky Pe-ho. Po rozstřílení a umlčení čínských pobřežních baterií vylodili spojenci námořní výsadek, který ovládl rozbombardované tvrze a zlomil čínský odpor. To přinutilo čínskou vládu k zahájení vyjednávání se zástupci mocností, zúčastněných na intervenci. Po delším vyjednávání byla v roce 1858 uzavřena dohoda, v níž se Čína zavázala vyplatit peněžní náhradu za škody způsobené Evropanům, dále pak zavést jednotný celní tarif pro styk s cizinou a rovněž otevřít nové přístavy zahraničnímu obchodu. Kromě toho každá ze zúčastněných velmocí dostala právo udržovat u císařského dvora v Pekingu vyslance ve funkci plnomocného ministra. Po podpisu smlouvy spojenecké loďstvo zvedlo kotvy a opustilo čínské vody. Současně odešly z Kantonu okupační britsko-indické oddíly.

Čínská vláda však podepsanou dohodu porušila. Když v roce 1859 přibyli v doprovodu válečných lodí ustanovení vyslanci, byly válečné lodi přivítány dělostřeleckou palbou čínských pobřežních baterií, které Číňané mezitím obnovili. Palba byla dosti účinná, několik válečných lodí bylo potopeno, další byly poškozeny a loďstvo bylo přinuceno k odplutí. Britská i francouzská vláda nyní viděly, že jen rozvinutím větší vojenské moci může dosáhnout prosazení svých cílů v Číně.

V následujícím roce 1860 vyslala Velká Británie do Číny expediční sbor v síle 15.000 mužů, kterému velel generál sir Hope Grant, Francie pak 7.500 vojáků, jímž velel generál Charles Guillaume Marie Cousin-Montauban. Námořní síly tvořilo na 60 válečných lodí a stejný počet dopravních lodí, vezoucích vojsko a válečné potřeby. Spojené válečné loďstvo dělostřeleckou palbou srovnalo se zemí čínské tvrze, chránící ústí řeky Pei-ho a poté bylo vyloděno vojsko, které zahájilo pochod na Peking. Čínské vojenské oddíly, které se postavily spojencům do cesty, byly poraženy a rozprášeny a Číňané ve snaze zastavit postup na císařskou rezidenci nabídli příměří. Když však spojenci na tento návrh přistoupili a vyslali k vyjednávání své delegáty, byli tito zajati a mučeni. Současně zaútočila na spojenecké vojsko masa mandžuského jezdectva, kterou Číňané mezitím spěšně přisunuli. Číňané se snažili především zabránit spojencům v přechodu mostu přes řeku Palikao, přes který vedla jediná cesta na Peking. Masívní útoky jezdectva se však zhroutily v dělostřelecké palbě a zbytek jezdců, přeživších masakr, byl rozprášen a obrácen na útěk. Hned nato byl bez prodlení zahájen pochod na Peking, kterému již Číňané nemohli zabránit a jejich poslední odpor při vtažení spojeneckých vojsk do císařského hlavního města byl zcela neúspěšný. Jako trest za zrádné zajetí a mučení evropských delegátů byli popraveni všichni čínští zajatci a zpustošen a vypálen císařský letní palác. Vojáci měli v obsazeném Pekingu povoleno drancování jako odměnu za úspěšné tažení.

Čínský císař měl však štěstí. Nedlouho před pádem města i se svým dvorem spěšně uprchnul. Nyní však poznal i on, že proti Evropanům Čína se svými vojenskými prostředky nic nesvede. Proto vyslal své zplnomocněnce, kteří museli podepsat novou mírovou smlouvu, nadiktovanou spojenci. V této pekinské smlouvě byly potvrzeny všechny podmínky, stanovené již v roce 1858 smlouvou v Tiensinu. Kromě toho se čínská vláda zavázala, že nebude překážet náboru pracovních sil (čínských kuliů) na plantáže v britských a francouzských koloniích. Misionářům se mělo dostat odškodnění a katoličtí misionáři byli postaveni pod trvalou ochranu francouzského vyslance u pekinského dvora. kromě toho byla odstraněna pro evropské vyslance ponižující povinnost, vrhnout se při styku s čínským císařem třikrát na zem. Prosazení této ceremoniální procedury však bylo ku podivu nejkomplikovanější a trvalo celých dalších třináct let. Teprve v roce 1873 přijal čínský císař poprvé v historii evropské vyslance s tím, že souhlasil, aby se před ním pouze třikrát poklonili bez vrhání se na zem. Hradba čínské nepřístupnosti vůči evropským státům však tím byla definitivně prolomena a od té doby zahájily jednotlivé mocnosti závody v ekonomickém pronikání do Číny.

Francouzský námořník a důstojník v adjustaci pro tropické podmínky - válka s Čínou 1857-60, v Mexiku 1862-67 a v Indočíně počátkem 60. let 19. století.
(autor Jan Vogeltanz)

 

Francouzský vliv a počínající mocenské rozpětí se v éře II. císařství rozšířilo i do jihovýchodní Asie. Proces pronikání Francie do Indočíny započal již v době krále Ludvíka Filipa. V roce 1847 vymáhala eskadra francouzských válečných lodí v Annamu svobodu víry pro křesťany a uvolnění podmínek pro francouzský obchod. Výsledky těchto snah však byly poměrně skrovné. Teprve 12 let poté, v roce 1859, bombardovala eskadra francouzských válečných lodí přístavní město Saigon v Kočinčíně a poté vylodila námořní výsadek, který obsadil přístav. Jeho opanováním získala Francie důležitou základnu pro své válečné i obchodní lodi. Saigon sám je sice říčním přístavem, vzdáleným 60 km od moře, avšak říční cesta od moře k němu vedoucí je splavná i pro velké námořní lodi s hlubokým ponorem.

V důsledku vítězství Francie nad Čínou v roce 1860 vzrostla velmocenská váha Francie ve východní Asii do té míry, že i císařství Annam, jehož součástí Kočinčína byla, uzavřelo s Francií smlouvu, pro francouzské zájmy velmi výhodnou. Touto smlouvou z 23.3.1862 odstoupil annamský císař Francii skoro celou Dolní Kočinčínu, otevřel pro francouzský obchod tři přístavy své říše a zajistil volnost pro šíření křesťanství. Kromě toho postoupil Francii i svůj nárok na vrchní moc nad Kambodžou, která byla až do té doby pod jeho protektorátem. V roce 1867 pak Francie přiměla i sousední Siam (Thai) k uznání tohoto francouzského nároku. To vše bylo však pouze pokládáním základních kamenů k vybudování pozdějšího francouzského panství nad Indočínou, k němuž ale došlo až po pádu císařství.

 

Související články:

Císař Napoleon III. a druhé Francouzské císařství 2/2 (pokračování)

 

Původní adresa příspěvku:
 - primaplana.net/txt/varia/uhlir-napoleon3.html