Císař Napoleon III. a druhé Francouzské císařství 2/2
Richard UHLÍŘ
Naposledy upraveno: 28.07.2013
VI. Druhá císařská dekáda – štěstí se obrací zády
Jestliže se první desítiletí vlády Napoleona III. vyznačovalo převážně viditelnými úspěchy císařské vnitřní i zahraniční politiky, nebylo tomu tak již v desítiletí druhém. Výrok velikého zakladatele I. císařství, že „štěstěna je rozmarná jako žena - nikdy nepřivykne jedné osobě“ se vyplnil posléze netoliko na něm samém, ale i na jeho synovci. Počátkem 60. let XIX. století se francouzská zahraniční politika zaměřila na mexické záležitosti. Tato orientace však ve svých důsledcích nepřinesla očekávané výsledky, ale první vážný zahraničně politický neúspěch císařské politiky. Počátek byl celkem prostý - Mexiko se po svém osamostatnění od Španělska ve 20. letech XIX. století zmítalo v téměř nepřetržitých občanských válkách, k nimž se přidávaly i vojenské konflikty s USA. V 60. letech zadlužený stát zastavil splácení svých pohledávek zahraničním věřitelům. Šlo v podstatě o to, že vláda Mexické republiky v čele s prezidentem Juarezem upadla, řečeno moderní terminologií, „do platební neschopnosti“ a při nejlepší vůli nebyla schopna dostát svým dlužnickým závazkům. Těmito věřiteli byly bankovní domy španělské, francouzské a britské, v menší míře pak i švýcarští bankéři.
Napoleon III. (A. DAYOT: Le seconde empire)
Mexiko si za to vysloužilo vojenský zásah ze strany Španělska, Velké Británie a Francie, které se dohodly na společném postupu dne 30.10.1861. Dne 17.12.1861 přistál ve Veracruzu španělský vojenský sbor, kterému velel generál Juan Prim, pozdější vůdce vítězné revoluce, kterou byla svržena vláda španělské královny Isabely II. Bourbonské; nyní však ještě věrně sloužil své královně. V lednu 1862 pak přistály vojenské sbory francouzský a britský. Mexičanům nezbylo, než zahájit s veliteli expedičních sborů tří mocností vyjednávání, avšak Francouzi vystupňovali své požadavky tak, že pod jejich záštitou mohla vystoupit konzervativní strana, která zahájila monarchistickou agitaci proti režimu prezidenta Juareze. Tento vývoj ovšem nechtěli podporovat Španělé ani Britové a tak 24.2.1862 odvolali své expediční sbory. V důsledku toho veškerá tíže zůstala na francouzském expedičním sboru. Francouzi naopak posílili svoji vojenskou přítomnost vysláním dalších vojenských posil z původních 3.300 na 45.000 mužů, což ovšem značným způsobem zatěžovalo francouzský státní rozpočet. Docházelo k tvrdým bojům s mexickou republikánskou armádou, ve kterých Francouzi po počátečních neúspěších přešli do ofenzívy a postupně ovládli většinu země. Mexičtí republikáni byli postupně přinuceni ustoupit do nepřístupných hor na severu a jihu země, odkud se snažili vést proti francouzským vojskům intenzívní partyzánskou válku.
Císaři Napoleonu III. bylo jasno, že musí vojenské úspěchy své armády konsolidovat vytvořením místního spolehlivého režimu, podporujícího francouzské vojenské úsilí a postupně přebírajícího pacifikaci mexického území od francouzské armády. Takovýto režim by musel mít co možná nejširší podporu mezi místním obyvatelstvem, což by mu umožnilo vytvořit vlastní dostatečně silné ozbrojené síly, které by postupně ovládly území celého státu a dokončily potlačení republikánské guerilly v odlehlých horských oblastech severního i jižního Mexika. Teprve potom by bylo možno s tímto režimem vyjednat splacení dluhů Mexika vůči zahraničí a poté vojensky odejít ze země.
Císař Napoleon III. dospěl k názoru, že nejvhodnější formou takového státu by byla monarchie, protože tato měla v Mexiku ještě z dřívějších dob řadu stoupenců. Takovýto monarchistický stát by za příznivých okolností mohl být i oporou francouzských zájmů v americké hemisféře. Důležitý byl výběr osoby panovníka, resp. celé panovnické dynastie. Mezi Mexičany se nepodařilo najít osobnost, těšící se všeobecné úctě, která by měla integrující vliv na národ i na jeho vedoucí kruhy. proto se císař Napoleon III. rozhlížel po evropských panovnických rodech, zda by se tu nepodařilo najít pretendenta, který by měl zájem o nový trůn na americké pevnině. Konečně se mu podařilo za pomoci mexických konzervativců získat pro své mexické plány bratra rakouského císaře Františka Josefa I., arcivévodu Maxmiliána Ferdinanda Josefa von Habsburg (6.7.1832-19.6.1867). Ten po delším vyjednávání přijal 10.7.1863 mexickou císařskou korunu pod jménem Maxmilián I. a v červnu 1864 počal v Mexiku vládnout. Byl však zcela odkázán na ochranu a pomoc francouzského expedičního sboru a nepodařilo se mu vytvořit v zemi širší okruh stoupenců, ani zformovat silnou armádu. Základem jeho vojska bylo 8.000 mužů francouzské cizinecké legie, kterou mu císař Napoleon III. zapůjčil na omezenou dobu, než si nový panovník zformuje vlastní ozbrojené síly z místního obyvatelstva, dále 6.000 mužů „rakouské legie“, naverbované na území jeho bratra a 2.000 mužů „belgické legie“, kterou mu povolil naverbovat v Belgii jeho tchán, belgický král Leopold I. Těchto 16.000 evropských dobrovolníků tvořilo základ nové mexické císařské armády. Jejich počet měl rozhojnit nábor dalších dobrovolníků mezi mexickým obyvatelstvem. Avšak toto očekávání se nesplnilo.
Většina Mexičanů pohlížela na novou monarchii jako na režim kolaborantský, vnucený zemi z ciziny. příliv mexických dobrovolníků do řad císařské armády byl mnohem menší, než bylo i sebestřízlivější očekávání. V zemi se vytvořila a neustále sílila atmosféra, kdy každý stoupenec nové monarchie byl ve svém okolí ostrakizován a izolován a obklopen hradbou nepřátelství svých spoluobčanů. Za této situace se císařský režim v zemi dostával do stále většího „vzduchoprázdna“. Postavení režimu bylo tím obtížnější, že mexičtí republikáni dostávali materiální podporu z USA. Tam probíhala v té době občanská válka Severu proti Jihu 1861-1865 a v době, kdy nový mexický císař nastupoval svoji vládu, již Sever, podporující mexické republikány, nabýval stále větší převahy nad Jihem. Konečné vítězství Severu pak znamenalo také vážné nebezpečí pro celý francouzský podnik a Mexiku a tím i pro habsburského císaře Maxmiliána I. a celý jeho režim.
Po ukončení občanské války v USA roku 1865 měla americká vláda uvolněny ruce pro větší zahraničně politickou angažovanost a v duchu staré Monroovy doktríny mohla vystupovat proto jakýmkoliv politickým a vojenským aktivitám evropských mocností na americkém kontinentě s mnohem větším důrazem, než jak tomu bylo v době, kdy měla svázané ruce občanskou válkou. Ihned po jejím ukončení vyvinula vláda USA silný diplomatická nátlak na Francii, v důsledku něhož byl císař Napoleon nucen vydat rozkaz k postupnému odchodu francouzského vojska z Mexika. V rámci tohoto odchodu odešla i francouzská cizinecká legie a značná část rakouských a belgických dobrovolníků. Tím byl zpečetěn i osud vratké vlády císaře Maxmiliána I., který odepřel odejít s francouzskou armádou a se zbytkem svých vojsk setrval v obraně několika opevněných míst. Byl poražen, zajat a 19.6.1867 v Queretaru zastřelen. Tak skončil naprostým debaklem tento zahraničně politický akt II. císařství.
Lze říci, že nešťastnou mexickou výpravou vstupuje politika II. císařství do fáze komplikací a narůstajících neúspěchů. 60. léta XIX. století nepřinesla Francii na poli zahraniční politiky v podstatě žádné pozitivum. Lesk vítězných vavřínů, které si francouzská armáda přinesla z italských bojišť v roce 1859 byl povážlivě zkalen napětím mezi II. císařstvím a italskými nacionalisty kvůli nedodržení slibu osvobození Benátska a přetrvávající francouzské vojenské přítomnosti v Římě na ochranu světského panství papeže; navíc pak odtržení Savojska a Nizzy, byť i se souhlasem tamního obyvatelstva, znamenalo pro italské nacionalisty bolestnou ránu. Výprava do Mexika skončila naprostým neúspěchem - francouzská armáda sice porážela mexické republikány všude, kde se s nimi utkala, avšak nakonec byla nucena ze země odejít a to nikoliv v důsledku vojenské porážky, nýbrž v důsledku diplomatického nátlaku USA na vládu II. císařství. Musela tedy odejít, aniž by dosáhla cíle, pro který do země přišla - splacení mexických dluhů vůči francouzským věřitelům. Tím a dalšími náklady, vzniknuvšími v souvislosti s vojenským tažením do Mexika, utrpěla francouzská státní pokladna dosti značné ztráty.
Neúspěšný byl i zásah císaře Napoleona III. do polských záležitostí, k nimž došlo v letech 1863-1864 a které jaksi zůstaly ve stínu mexické výpravy. Dne 22.1.1863 vypuklo v ruském záboru Polska povstání proti ruské nadvládě s cílem vybojovat a obnovit samostatný polský stát „od moře k moři“, tj. od Baltu až po Černé moře. Oproti povstání v letech 1830-1831 byli polští povstalci tentokrát v nevýhodě již tím, že neměli na své straně relativně početně silnou, vyzbrojenou a vycvičenou polskou armádu. Rozsah a intenzita povstání byla také ve srovnání s povstáním 1830-1831 mnohem menší. Povstalecká vojenská organizace sice měla k dispozici asi 200.000 vycvičených a zbraněschopných mužů z řad polského obyvatelstva, avšak chyběly zbraně, zejména těžké (dělostřelectvo) a rovněž chyběla i vojenská organizace a schopní velitelé, kteří by dokázali hnutí jako celek i jednotlivé akce koordinovat a řídit. Proto povstání nemělo od samého počátku naděje na úspěch. Zúčastnila se ho pouze střední a drobná šlechta, malá část městského obyvatelstva a inteligence. Velmoži, tj. vysoká šlechta a rovněž sedláci stáli většinou stranou. Ze 453 měst a městeček propuklo povstání pouze ve dvaceti. Proti ruskému vojsku v počtu 90.000 mužů stálo zprvu 10.000 povstalců, jejichž počet se později zvýšil na 30.000. Zde pro srovnání uveďme, že v roce 1830 čítala armáda Polského království asi 55.000 mužů (40.000 pěchoty a 15.000 jízdy) a měla k dispozici 140 děl.
Povstalci v roce 1863 byli ozbrojeni puškami různých vzorů a provenience a chladnými zbraněmi - šavlemi a upravenými kosami. Povstalci pochopitelně postrádali válečné zásoby a skladiště a jiné vojenské potřeby. Od samého počátku nemohl mít boj jiný ráz než partyzánský, k čemuž se ostatně hodily rozsáhlé lesy a močály, kterými bylo ruské Polsko pokryto. Pro nedostatek zásobování nebylo povstalcům možno operovat ve větších oddílech. Nejpočetnější oddíl měl „generál“ Maryan Langiewicz, který se sám prohlásil za vojenského diktátora Polska. Jeho „vojsko“ čítalo 4.000 mužů. Oddíl svedl 18.3.1863 vítěznou bitvu s Rusy u Grochowisek, avšak poté musel zahájit spěšný ústup usilovným pochodem před ruskou přesilou, aby se vyhnul obklíčení. Již druhý den po boji - 19.3.1863 překročil se svým „vojskem“ rakouskou hranici v Haliči a složil před rakouskými vojenskými úřady zbraně. Byl potom internován, nejprve v Tarnowě, pak na Moravě. Také jiní povstalečtí vůdci mohli proti Rusům bojovat pouze podle partyzánské zásady: „Udeř a uteč!“ Na víc jim síly a prostředky nestačily. Organizátoři povstání hned od počátku spoléhali na zahraniční zakročení. V širokých vrstvách národa, zejména mezi drobnými sedláky, tvořícími většinu polské populace, nebylo pro jejich úsilí pochopení. Selský lid viděl v povstalcích jen zpupnou šlechtu, která jej utiskovala a vysávala. Stejně se povstalci zklamali v očekávání vypuknutí povstání na Litvě a Západní Ukrajině (tehdy Malé Rusi). Tam se povstalecké hnutí dostavilo s velkým zpožděním a to ve zcela nedostatečné míře.
Se zvláštním zaujetím se však ujal polské věci císař Napoleon III. Svým diplomatickým úsilím přiměl také vlády Velké Británie a Rakouska ke společnému diplomatickému zákroku, k němuž došlo 10.4.1863. Dubnová nóta polekala ruskou vládu natolik, že již tři dny poté, 13.4.1863 vyhlásila všeobecnou amnestii pro všechny polské povstalce, kteří by do 30 dnů, tj. do 13.5.1863 složili zbraň. Dále přislíbila rozsáhlou autonomii Polského království ve smyslu carského „Organického statutu“ z roku 1832. To byl značný úspěch Napoleonovy politiky a patrně by se mohl stát zakladatelem příštího uspořádání polských záležitostí trvalejšího dosahu, kdyby nebyl zmařen neprozíravostí a malým smyslem pro realitu, kterými se vždy v dějinách vyznačovala polská politická reprezentace. Poláci si totiž ruskou smířlivost mylně vykládali jako důkaz slabosti ruské vlády a blízkosti vojenských zákroků evropských mocností proti Rusku ve prospěch polské věci.
Císař Napoleon III. sám spatřoval v celé záležitosti možnost znovu vystoupit na jevišti mezinárodní politiky v roli zastánce a ochránce ideje národního státu, tentokrát polského. K tomu přispívala i okolnost, že v samém okolí císařově byli horlivý přátelé Poláků, jako nemanželský syn Napoleona I. hrabě (1866 vévoda) Aleksander Floryan Józef Walewski-Colonna (1810-1868), který bojoval v polských řadách proti Rusům roku 1831 a rovněž i francouzská katolická strana, která viděla v polském živlu svou přední stráž na východě. Sám papež se modlil za polský úspěch a proto bylo pochopitelné, že v kruzích blízkých císařskému dvoru nalézalo oporu hnutí „pro Polonia“. Na druhé straně si císař Napoleon III. byl vědom skutečnosti, že takovéto zasahování do polských záležitostí může narušit dosud křehkou konstrukci francouzsko-ruských vztahů, kterou se snažil od ukončení krymské války budovat na podkladě společné averze vůči věrolomnému a nespolehlivému Rakousku. Pokoušel se tedy důvěrným osobním jednáním s carem Alexandrem II. vymoci pro Poláky žádoucí ústupky, avšak neměl v tom většího úspěchu. Protože však francouzská veřejnost stále důrazněji zdvíhala svůj hlas pro Poláky v senátu i v tisku spoustou petic a bouřlivých projevů, odhodlal se konečně k důraznějšímu postupu.
Především navrhnul diplomaticky vídeňské vládě plán obnovení samostatného Polska v rámci obecné úpravy sporných evropských otázek, přičemž nabízel Rakousku za Halič, která by připadla obnovenému polskému státu a za Benátsko, které by připadlo Itálii, odškodnění na Balkáně, čímž měl na mysli Bosnu a Hercegovinu, případně i Srbsko, Valašsko a Moldavsko, jakož i v Pruském Slezsku. Také sliboval Rakousku pomoc při úpravě záležitostí, týkajících se Německého spolku. Avšak provedení těchto plánů by si vyžadovalo války s Ruskem a Pruskem a k tomu nebylo ve Vídni dosti odvahy. Ostatně i britská vláda, kterou Napoleon III. o jednání uvědomil, varovala před tímto postupem, který by mohl na evropské pevnině rozpoutat válečný požár velkého rozsahu. Proto se musel císař spokojit se společným diplomatickým zákrokem, k němuž došlo 10.4.1863. Všechny tři mocnosti - Francie, Velká Británie a Rakousko se obrátily na cara se žádostí o udělení ústavních svobod Polákům. Napoleon III. zdůrazňoval právo národů na ústavní svobody a neomezoval svůj požadavek jen na ruské Poláky. Velká Británie se dovolávala úmluv z roku 1815, kterými byla Polákům zaručena široká autonomie a ústava. Rakousko si stěžovalo na důsledky zmatků, které se z ruského Polska přenášejí do Haliče. protože se zdálo, že hrozí obnovení protiruské koalice z doby krymské války, ruská vláda ustoupila a carským reskriptem ze 13.4.1863 přislíbila amnestii a rozšíření samosprávy Polákům. Zároveň však ruský ministr zahraničních věcí kníže Gorčakov učinil obratný tah, když vyzval diplomatickou nótou Francii, Velkou Británii a Rakousko, aby přesněji vymezily okruh otázek, jejichž řešení se jim jeví žádoucím pro Poláky. A na tom se tyto velmoci vůbec nedovedly dohodnout. Když se pak v polovici června 1863 velmoci ujednotily na novém kroku, doporučujícím především návrat k zřízení Polského království z let 1815-1831, odmítl car rozhodně jejich zakročení a konečný výsledek dalšího vleklého diplomatického jednání byl, že Velká Británie a Rakousko mohly škodolibě pozorovat, jak se pomalu a pracně budované přátelství mezi Francií a Ruskem vážně zkalilo.
Mezitím byly vojenské aktivity povstalců postupně potlačeny, takže druhá nóta velmocí ze 17. a 18.6.1863 již neodpovídala aktuální vojenské situaci. Na podzim 1863 bylo polské povstání v podstatě potlačeno. V září 1863 prohlásila carská vláda důrazně, že již nemíní vésti s nikým žádná diplomatická jednání o polských záležitostech, protože by to vedlo jen k prodlužování povstání ke škodě samotného polského živlu. Rakousko se s tím skutečně spokojilo a dokonce učinilo v Haliči opatření, zamezující podporu vzbouřenců ze strany haličských Poláků. Také Velká Británie reagovala na sebevědomý ruský projev jen vlažně. Napoleon III. tak zůstal v polské otázce osamocen. Pokusil se sice ještě 4.11.1863 diplomatickou cestou a projevem v senátu docílit svolání všech mocností na mezinárodní kongres do Paříže, kde by se projednaly polské záležitosti, ale i jiné ožehavé evropské otázky. Avšak císařova výzva se nesetkala s úspěchem. Velká Británie odpověděla přímo, že vídeňský kongres v letech 1814-1815 předcházela dlouhotrvající veliká válka a následná únava z ní, čehož nyní není a rovněž ostatní velmoci odpověděly zdrženlivě. Napoleon III. byl tedy nucen uznat, že i tato cesta k řešení polské otázky zklamala a ponechat Poláky jejich osudu. Výsledek jeho angažovanosti byl pouze ten, že proti sobě podráždil ve Francii mínění kruhů, které byly ochotny za polskou svobodu i vstoupit do války proti Rusku a zároveň přivedl cara Alexandra II. k přesvědčení, že ze všech velmocí je pravým přítelem Ruska jedině Prusko, které po celou dobu polského povstání stálo na straně Ruska a účinně pomáhalo Rusům tlumit polské národní hnutí. Tato věc pak měla velmi důležité následky pro další vývoj v Evropě.
60. léta XIX. století byla vyvrcholením vítězství idejí národního státu. Byla to éra národního sjednocení německého a italského národa a to právě v duchu národnostních idejí, hlásaných především císařem Napoleonem III. Ten však jistě netušil, jaké to bude mít dopady především na Francii a její postavení v Evropě. Konečným důsledkem tohoto procesu byla skutečnost, že Francie se stala sousedem dvou nově vznikajících velmocí, z nichž žádná nepřinášela Francii bezpečné sousedství a trvale klidnou hranici. Zatím byl však tento proces jenom ve stadiu zrání a pouze málokdo dokázal odhadnout jeho dosah a důsledky. Jedním z těchto nemnohých evropských politiků a státníků byl Otto von Bismarck, příští tvůrce II. Německé říše.
U tohoto největšího evropského státníka XIX. století je třeba se poněkud pozastavit, protože on bude počínaje rokem 1862 partnerem a protihráčem císaře Napoleona III. na poli mezinárodní politiky na evropském jevišti. Narodil se 1.4.1815 jako potomek starého severoněmeckého junkerského rodu. Studoval na univerzitě v Göttingen, poté nedlouho působil jako pruský státní úředník a svoji povinnou vojenskou základní službu odsloužil jako jednoroční dobrovolník u pruské zeměbrany (Landwehr). Nakonec zakotvil jako běžný pruský velkostatkář při správě svých junkerských statků. V roce 1847 vstoupil poprvé na politické jeviště jako poslanec pruského spojeného sněmu za konzervativní stranu. Zde se prezentoval jako nesmlouvavý konzervativec a tvrdý monarchista, zuřivě potírající jak demokraty, tak liberály. Svými projevy na sebe připoutal pozornost dvorských kruhů a to mu posloužilo jako odrazový můstek v celé další politické kariéře, trvající déle než čtyři desítiletí. Jestliže liberálové a demokraté spatřovali v Bismarckovi prototyp arogantního junkera, slunil se zato neohrožený mladý muž, který se nebál říkat lůze do očí ty nejnepříjemnější pravdy, v přízni královského dvora, kde byl stále velmi milostivě přijímán. V roce 1851 byl Bismarck jmenován do funkce tajného legačního rady a byl vyslán s pruskou delegací do frankfurtského říšského sněmu. Tehdy poprvé vystoupil na parket vysoké mezinárodní politiky. Bismarckovo přesvědčení o tom, že Rakousko je nejdůležitější překážkou Prusku v jeho velmocenském rozpětí a že tedy Prusko musí vybojovat svůj osudový boj s Rakouskem o prvenství v Německu, uzrálo právě zde.
Pobytem ve Frankfurtu získal Bismarck široký rozhled v mezinárodně politické problematice. Byl obecně považován za hlavního exponenta proruské konzervativní strany, která se scházela u ruského vyslance v Berlíně barona von Budberga. Ve skutečnosti se Bismarck, aspoň v zahraniční politice, oprostil od světonázorových předsudků, které „kromě dobrého svědomí nic dobrého nepřinášejí“, jak sám při jedné příležitosti trefně poznamenal. Jestliže v době krymské války varoval před rozchodem s Ruskem, neměl proto jiný důvod než chladnou kalkulaci, podle níž by se tento krok Prusku nevyplatil. Poukazoval zcela realisticky na skutečnost, že prospěch ze společné akce evropských mocností Francie, Velké Británie, Rakouska a Pruska proti Rusku by v rámci Německého spolku mělo jedině Rakousko a rovněž i úhlavní nepřátelé Pruska a Německa - Poláci. Zde je třeba zdůraznit, že případná obnova Polska jako nezávislého státu byla stálou Bismarckovou „noční můrou“ po celou čtyřicetiletou epochu jeho politického působení a z toho hlediska je třeba posuzovat veškeré Bismarckovy zahraničně politické postoje a z nich vyplývající počiny od jeho příchodu k moci až po odchod z politického jeviště. Když pak Rakousko uzavřelo roku 1854 v naději na získání podunajských knížectví Moldavska a Valašska přímou dohodu s Velkou Británií a Francií jako případnou cenu za vstup Rakouska do války proti Rusku po boku obou západních mocností, čili jak se Bismarck s despektem vyjádřil „aby pro sebe vyhandlovalo pár smradlavých Valachů“, zahájil proti tomu Bismarck jako vyslanec Pruska ve Frankfurtu intenzívní aktivitu, jejímž cílem bylo zamezit tomu, aby Prusko i ostatní německé státy podporovaly zištné cíle rakouské vlády. Bismarck tehdy prohlásil: „Veškeré aliance států mají cenu pouze tehdy, jsou-li pečetí oboustranných reálných zájmů. Prusko ani ostatní Německo nemají ani sebemenší zájem na zvětšení Rakouska!“
Tento tvrdý politický realista, naprosto bezohledný bojovník a geniální politický kombinátor, byl v roce 1859 vyslán na nejdůležitější pruský diplomatický post vyslance pruského krále u imperátora všeruského v Petrohradě. Zde byl Bismarck nad pomyšlení dobře uvítán - carevna-matka Charlotta, sestra pruského prince-regenta Wilhelma, pozdějšího pruského krále Wilhelma I. a vdova po caru Nikolaji I. a zároveň matka nynějšího cara Alexandra II., jej uvítala jako vyslance svého bratra, před nímž neměla žádná tajemství. Její syn car Alexandr II. Bismarckovi nezapomněl jeho proruský postoj za krymské války. Na znamení velké carské přízně obdržel pruský vyslanec zcela neslýchané privilegium, které neměl zástupce žádné jiné mocnosti - směl při audienci u cara kouřit. S carovým kancléřem knížetem Gorčakovem se Bismarck znal osobně z doby, kdy tento byl vyslancem ve Stuttgartu. Oba spojovala silná averze proti Rakousku. V průběhu své politické mise v Rusku prohloubil Bismarck vzájemné prusko-ruské vztahy, což mělo značný dopad na vývoj událostí v letech 1864-1871, kdy se řešila s konečnou platností otázka německého sjednocení.
Když byl v roce 1862 Bismarck přeložen jako vyslanec do Paříže, kde nedávno zemřel pruský vyslanec Pourtalés, odnášel si sebou důvěrnou známost s petrohradskou dvorskou společností, důvěru cara Alexandra II. a úctu kancléře knížete Gorčakova. Dne 1.6.1862 odevzdal do rukou císaře Napoleona III. své pověřovací listiny a nastoupil svůj úřad. I když Bismarckovo působení v Paříži bylo nedlouhé, trvalo zhruba čtyři měsíce, uvedlo jej v přímý osobní styk s císařem Napoleonem III. Lze říci, že se tu setkali dva muži, kteří si byli v mnohém velice podobní, avšak v jedné věci byl mezi nimi značný rozdíl. Zatímco Napoleon byl již za zenitem svých úspěchů, o 7 let mladší Bismarck byl teprve na počátku své hvězdné státnické dráhy. Krátký pobyt ve Francii stačil Bismarckovi k tomu, aby poznal, že přes všechen vnější lesk II. císařství směřuje veškeré úsilí císaře Napoleona k udržení sebe a své dynastie na trůnu. Co ve skutečnosti oba státníci v té době spolu projednávali, to bylo v rozličných memoárech líčeno různě. V té době již byla Francie zaangažována ve zdlouhavé a nákladné vojenské expedici v Mexiku, která pohlcovala stále více jejích vojenských sil a finančních prostředků, aniž by byl v dohledu konečný úspěch. Kromě toho mělo II. císařství „přivázánu další kouli na noze“ v podobě římské otázky, zatěžující Francii již od roku 1849, aniž by jí to přinášelo jakýkoliv prospěch. Později si Bismarck liboval, že „nahlédl císaři Napoleonovi do karet“, jak se sám vyjádřil. Přišlo mu to velmi vhod později, když začal svoji odvážnou hru na velké evropské šachovnici. Když se Bismarck na podzim 1862 na králův rozkaz vracel do Berlína, aby stanul v čele pruské vlády jako kancléř a loučil se s Napoleonem III., jehož sláva se v tu chvíli již překláněla přes svůj kulminační bod, byl již hotov se svým názorem na císaře: „Dumm und sentimental!“ - hloupý a sentimentální. Z Bismarckových úst by snad znělo lépe a s jeho osobností by se více srovnávalo, kdyby tato charakteristika zněla: „Sentimental und darum dumm!“ - sentimentální a proto hloupý. Je pravda, že císařova osobnost byla v té době již nalomena počínající chorobou, jež mu s postupem času stále více znemožňovala aktivnější účast na řízení státu a tím i na mezinárodně politických rozhodnutích. To je třeba uvážit, budeme-li hodnotit císařovo působení v letech 1864-1870.
Ve střetnutí koalice Pruska a Rakouska s malým Dánskem v roce 1864 stál Napoleon III. politicky na straně Pruska a svým chováním do značné míry ovlivnil i chování ostatních evropských mocností. Odtržení provincií Šlesviku, Holštýna a Lauenburgu, v nichž převládalo německojazyčné obyvatelstvo, od Dánska a jejich přivtělení v té či oné podobě k Německému spolku bylo zcela v souladu s napoleonskou národnostní teorií. Dánské tažení však bylo pouhým prologem k mnohem důležitějšímu střetnutí a to s Rakouskem o hegemonii v Německu. Této válce však předcházela z pruské strany dokonalá příprava nejen na poli vojenském, ale i na poli diplomatickém. Bismarckovi přitom šlo o dvě věci: za prvé, aby izoloval svého příštího protivníka tak, aby mu odnikud z ciziny nepřišla případná vojenská pomoc - a za druhé, aby svému protivníkovi způsobil na jiném konci jeho říše vojenskou diversi pomocí dalšího státu, který by současně s Pruskem vystoupil vojensky a tím vázal část protivníkových sil. Bismarckovi však bylo samozřejmě jasné, že se může pustit do války jen se svolením Francie. Proto navštívil v říjnu 1865 Napoleona III. v Biarritzu a aniž se nějak určitě zavázal, vzbudil v něm naději, že Francie bude moci využít války v Německu a připojit nějaké území. Tím získal císařův souhlas, i když dosti podmíněný a nikterak určitě nevyjádřený. Napoleon tím ovšem sledoval vlastní cíle, mezi něž patřilo případné získání Belgie či aspoň její frankofonní části Valonska, případně i Lucemburska a posílení vlastních politických pozicí v jižním Německu - Bavorsku, Württembersku a Bádensku, které bylo od válek krále Ludvíka XIV. koncem XVII. století tradiční sférou francouzského vlivu. Za tu cenu byl připraven popřát Prusku rozšíření jeho držav na úkor malostátů v severním Německu.
Zcela jistě však nebylo jeho úmyslem dovolit, aby v sousedství Francie vznikl pod pruským vedením nějaký velestát, který by Francii zatarasil postup k Rýnu. Bylo zcela v souladu se zájmem Francie, aby Rakousko, jevící se jako stát nejvíce spjatý se smlouvami z roku 1815, po porážce, kterou utrpělo v roce 1859, obdrželo další, tentokrát od Pruska. Postranním úmyslem, který při tom císař Napoleon choval, byla naděje, že i Prusko se bojem proti Rakousku natolik zakrvácí a zeslabí, že na konci války vystoupí Francie jako rozhodčí, který má své síly uchovány nedotčeny, zatímco vítězné Prusko i poražené Rakousko budou natolik zeslabeny, že budou muset přijmout podmínky, které jim císař Napoleon III. jako rozhodčí a velký mírotvorce nadiktuje. Skutečnost se však od Napoleonových předpokladů značně odlišovala a splnění záměrů a nadějí, které choval, zcela znemožnila. Všeobecná evropská situace byla na jaře 1866 příznivá pro pruské plány. Velká Británie nebyla na dění ve střední Evropě vůbec zainteresována. Nikdo ze směrodatných londýnských politiků nedohlédl, že tu počíná proces zásadního přesunu mocenské rovnováhy na evropské pevnině. Možnost, že by vítězné Prusko mohlo spojit pod svým vedením celé Německo, které by se mohlo v bližší či vzdálenější budoucnosti pokusit ohrozit britské panství na mořích a oceánech, čili „vyrvat Británii Neptunův trojzubec“, si žádný britský politik té doby nedovedl vůbec představit. Prusko se v Londýně jevilo jako pevninský stát bez jakýchkoliv nároků na námořní rozpětí a tímto prismatem bylo posuzováno celé Německo i Němci jakožto národ. Britskou politiku tehdy více zajímalo, co se děje v zámoří - boje v Indii a koloniální výpravy do Číny a případně Persie byly pro ni důležitější, než válka v Evropě.
Pokud se týká ruského stanoviska, to se od porážky v krymské válce vyznačovalo značnou zdrženlivostí v poměru k dění na evropském politickém jevišti a kromě toho porážka uštědřená Rakousku od Pruska sedm let po podobné lekci, uštědřené Rakušanům od Francie, vůbec nebyl v rozporu s ruskými státními zájmy. Francouzský vyslanec v Berlíně Benedetti hlásil dne 10.4.1866 do Paříže: „Po dlouhou dobu s nemalým údivem pozoruji, s jakou lhostejností pohlíží vláda v Petrohradě od samého počátku na pruské nároky a na možnost boje obou německých mocností [tj. Pruska a Rakouska - pozn. aut.]. Neméně bije do očí trvalá důvěra, se kterou se setkáváme u Bismarcka vzhledem k postojům a záměrům Ruska!“
Znamenalo to tedy, že ani od Ruska nehrozilo Prusku žádné nebezpečí a tak jediná velmoc, se kterou musel Bismarck obezřetně počítat než „vytasil meč z pochvy“ byla Francie. Avšak tentokrát císař Napoleon přes všechnu zchytralost a dlouholeté zkušenosti z vysoké politiky narazil na státníka ještě zchytralejšího a ještě prozíravějšího. Protože podporoval plány na připojení Benátska k Italskému království a králem Viktorem Emanuelem II. byl seznámen se zněním alianční prusko-italské smlouvy, nemohl se dosti dobře postavit proti Bismarckovi, který řešil současně s italskou otázkou také otázku německou. Nadto ještě Bismarck sám klamal císaře tím, že při svých každoročních návštěvách v Biarritzu, které předcházely válce roku 1866, nabízel Napoleonovi ledacos, čím by mohl rozšířit francouzské území. Slíbil-li mu přitom Bismarck část německého území na levém břehu Rýna, není doloženo. Bismarck sám to několikrát rozhodně popřel. Ale jak známo, politik může popřít vše, co nelze písemně nebo jiným věrohodným svědectvím doložit. Protože se tyto rozhovory mezi Bismarckem a Napoleonem konaly zásadně bez přítomnosti třetích osob a pochopitelně neexistovaly žádné věrohodné písemné záznamy, stálo by zde vždy pouze tvrzení proti tvrzení. Že by císaři Napoleonovi, přes jeho stále proklamované ideje národního státu, případné získání německy mluvícího Porýní nepřekáželo, o tom nelze pochybovat. Ostatně nepřekáželo mu ani Savojsko a Nizza, přestože byly osídleny italskojazyčným obyvatelstvem. Vše, co bylo v pozdějších letech zveřejněno o vyjednáváních mezi Bismarckem a Napoleonem jak z německé tak z francouzské strany, skutečnost co možná nejvíce zastíralo. Proto jsme v tomto případě odkázáni pouze na hypotézy, ze kterých lze vyvodit s větší či menší určitostí, že Bismarck nabízel Napoleonovi jak osobně, tak prostřednictvím svých agentů ty krajiny v Porýní, kde se mluvilo francouzsky, tedy Belgii nebo alespoň její frankofonní část - Valonsko, Lucembursko a možná též frankofonní švýcarské kantony. Tím by německým národním zájmům neublížil a přitom ponechával Napoleonovi na vůli, jak by se těch území zmocnil.
V té věci obsahují patrně pravdu Bismarckovy paměti, zveřejněné Lotharem Buschem. Busch cituje Bismarckovo přiznání: „Napoleon nepochopil v roce 1866 co by mu mohlo být na prospěch, vždyť se mu také mohl podařit 'obchůdek', jenže neměl v létě 1866 odvahu učinit to, co z jeho hlediska bylo správné. Zatímco jsme bojovali proti Rakousku, měl obsadit Belgii a měl ji pro své budoucí zabezpečení vzít v zástavu. Nemohli jsme mu v tom tehdy zabránit a že by proti němu zakročila Velká Britanie nebylo pravděpodobné. V každém případě se toho mohl odvážit!“ Toto Bismarckovo doznání se zcela shoduje s rozmluvou, kterou měl dne 10.6.1866 s Napoleonovým tajným agentem, maďarským revolučním generálem Türrem, kterého ujišťoval, že „kdyby císař Napoleon chtěl, byla by válka pro nás velmi lehká. Císař by si mohl vzít Belgii i Lucembursko. To vše jsem již císaři navrhnul, ale on to zamítl!“ Je ovšem pravda, že Napoleon před válkou samou nebyl ještě pevně rozhodnut, jaké stanovisko zaujme. Horečně sondoval na obě strany - v květnu 1866 nabízel alianci Prusku proti Rakousku, v červnu zase Rakousku proti Prusku. Vývoj válečných událostí, které se odehrály na tehdejší dobu s neslýchanou rychlostí, předstihl všechny jeho plány. Jeho nerozhodnost vedla k vyčkávavému postoji, ve kterém císařská politika v podstatě setrvala až do bitvy u Hradce Králové dne 3.7.1866.
Jako celá Evropa, tak i Napoleon očekával, že pruské vojsko bude poraženo. Porážka rakouských vojsk byla jako blesk z čistého nebe. Bitva u Sadové, jak bývá také bitva u Hradce Králové nazývána, překvapila každého, neboť nebylo příkladu, že by vojenské tažení bylo vedeno s takovou rychlostí. Nikdo se nenadál, že pruské vojsko tak rychle a dokonale zvítězí nad vojskem rakouským. Nyní však už Napoleon nemohl dále vyčkávat. Již v noci ze 4. na 5.7.1866 odeslal pruskému králi Wilhelmovi I. telegram, ve kterém se přimlouval za příměří. Napoleon byl zklamán. Domníval se, že válka potrvá dlouho, že se v ní oba protivníci vyčerpají a on bude moci diktovat podmínky. Ministr zahraničních věcí jej nutil, aby vyslal na pruskou hranici vojsko, ale ministr války zchladil jeho zápal doznáním, že má pohotově pouze 40.000 mužů a že není dostatek válečných potřeb, protože francouzské vojsko bylo stále zaměstnáno válkou v Mexiku. Nyní vyvstaly před Bismarckem těžké úkoly. Přijmout Napoleonovo prostřednictví znamenalo omezovat vlastní vůli cizím vlivem, který by zcela jistě ovlivňoval další vývoj situace ve prospěch poraženého Rakouska. Odmítnout císaře Napoleona se jevilo velmi nebezpečným, protože důsledkem toho by mohly být komplikace na Rýně ba i válka s Francií. A válka na dvě fronty by pro pruskou armádu, přes všechnu její kvalitativní převahu, mohla znamenat úkol, který by patrně přesáhl její síly. Expozé francouzského ministra vojenství, kterým odmítl návrhy bojechtivého ministra zahraničí, Bismarckovi v té době známo nebylo. Také mu ještě nebylo známo, že se Napoleon III. v důsledku zprávy ministra vojenství rozhodl pro zachování neutrality. A zde se právě projevila Bismarckova diplomatická genialita a jeho převaha nad Napoleonem; podařilo se mu přelstít i státníka tak lstivého jakým byl císař Francouzů.
Proti Napoleonovi užil prostředku, který se až doposud vždy v politice osvědčil - hleděl získat čas odklady, zdůvodňovanými přerušovaným telegrafickým spojením (ačkoliv pro svoji potřebu dovedli Prusové dobře a rychle opravovat přerušené dráty) a také povinné ohledy na italského spojence, bez něhož nemohl a nechtěl Bismarck s Napoleonem vyjednávat, mu byly výbornou výmluvou a zároveň mu dopřávaly pokud možno nejdelší časové prodlevy. Každá získaná chvíle byla drahocenná. Protahovat jednání, avšak nedotýkat se osobní Napoleonovy ješitnosti, odkládat jeho návrhy až nový vývoj válečných událostí znemožní jejich realizaci a přitom svalovat vinu za průtahy z pruských beder, to bylo nyní prvořadým úkolem pruské diplomacie, ale i pruského válečnictví. Bismarck odklízel na poli diplomacie z cesty všechny překážky, které bránily pruskému postupu na Vídeň a Moltke dodával svými vítězstvími - osm vítězství v průběhu sedmi dní - pruské diplomacii směry, kterými se měla ubírat. Pruské vojsko postupovalo rychle na Vídeň a Rakousko žádalo Francii o urgentní pomoc. Když však přišel dne 13.7.1866 rakouský vyslanec k Napoleonovi, nalezl jej nemocna. Stále opakoval: „Nejsem připraven“.
Ve své korespondenci s Napoleonem se Bismarck odvolával na hlavní stan, Moltke zase svaloval vinu na diplomacii a politické zřetele, přičemž armády pod jeho velením postupovaly vpřed rychlostí na tu dobu nevídanou do Rakous a do Uher. Bismarck zatím prostřednictvím svých agentů rozehrával různé kombinace s „uherskou kartou“ a „českou kartou“, jež měly urychlit porážku Rakouska pro případ, že by se rakouským vojevůdcům podařilo zastavit pruskou armádu na jejím vítězném postupu. To, že nakonec k realizaci těchto plánů nedošlo, bylo způsobeno rychlostí, s jakou se zhroutilo odhodlání vídeňské vlády k pokračování ve válce. Kdyby totiž válka nabyla zdlouhavého charakteru, bylo by pravděpodobně pod pruskou záštitou došlo k roznícení maďarského národního povstání s cílem odtrhnout Uhry od habsburského soustátí a rovněž k podnícení českého separatismu, který by směřoval k odtržení českých zemí od Rakouska a vzniku nezávislého Českého království, samozřejmě pod pruskou patronací. Jak by v tomto případě vyhlížela mapa Evropy po ukončení války a co by zbylo z někdejšího Rakouského císařství se lze pouze domýšlet.
Programem císaře Napoleona bylo naproti tomu zachování pokud možno silného postavení Rakouska, které by i v budoucnosti vázalo pruské vítěze a tím umožňovalo Francii rozhodčí úlohu v řešení německé otázky. Vítězný a rychlý postup pruských armád však tyto naděje mařil. Zachránit, co ještě vůbec zachránit lze, bylo tedy nejen metou rakouských státníků, ale i snahou francouzské politiky. Bismarck však s vyjednáváním nespěchal. Dne 10.7.1866 odeslal do Paříže svého emisara prince von Reuss s listem, obsahujícím základní podmínky míru: vyloučení Rakouska z Německa, zřízení německého spolkového státu pod pruským vedením a zaokrouhlení nesouvislého pruského území. Bismarckovi záleželo na tom, aby Napoleon uznal tyto zásady bez jakékoliv změny, starostí Moltkeho bylo, aby se do druhého a třetího bodu vešlo co nejvíce, tj. aby vítězný postup pruských vojsk zahrnul co největší území. Napoleon původně nechtěl o vyhoštění Rakouska z německého spolkového státu ani slyšet, ale zprávy o vítězném postupu pruských vojsk a starost, aby se snad nezmocnila i Vídně jej nutila k povolnosti. Dne 16.7.1866 telegrafoval Bismarckovi své požadavky: zachování celistvosti Rakouska, souhlas s vytvořením severoněmeckého spolkového státu pod pruským vedením, požadavek Francie vůči Prusku uznat oprávnění jihoněmeckých států (Bavorsko, Württembersko, Bádensko) vytvořit nezávislý jihoněmecký spolek, který by přes svoji neodvislost mohl udržovat národní svazek mezi německým jihem a severem na základě svobodné vzájemné dohody německých států mezi sebou. O zvětšení pruského území, tedy o věci na níž pruskému králi nejvíce zaleželo, nebylo v Napoleonových podmínkách ani zmínky. Tedy žádný souhlas s pruskými anexemi, avšak ani žádný nesouhlas.
V průběhu následujícího jednání mezi Bismarckem a Napoleonovým vyslancem Benedettim Bismarck sice ustoupil od požadavku anexe části Čech a zbytku rakouského Slezska, avšak tvrdě trval na anexi Saska, Kurhessenska a Hannoverska jako na požadavku, který je zcela ospravedlněn pruskými oběťmi. Benedettiho odpor byl zlomen teprve prohlášením Rakouska, které se na pruský nátlak vzdalo francouzského prostřednictví a prohlásilo, že chce s Pruskem jednat samo. Ostatně i vývoj situace na bojišti nahrával Bismarckovi v jeho duelu s Benedettim - 20.7.1866 se Prusové po novém úspěchu u Blumenau (nyní Lamač u Bratislavy) zmocnili přechodu přes Dunaj. Za těchto okolností přijalo Rakousko téhož dne pruské podmínky výměnou za pětidenní příměří: souhlas s připojením severoněmeckých spojenců Rakouska kromě Saska k Prusku, vyloučení Francie z dvoustranného vyjednávání o mír, souhlas se smírčími Napoleonovými návrhy ze dne 16.7.1866 Pruskem „poněkud porozšířenými“. Napoleonovi tak zůstala před Evropou čest, že Prusko přijalo jeho program za svůj, byť i poněkud upravený ve smyslu pruských požadavků, avšak zároveň mu bylo dáno na srozuměnou, že jeho dalších zprostředkovatelských služeb již není zapotřebí. Zároveň dal Bismarck Napoleonovi najevo, že pruské anexe v severním Německu jsou v podstatě hotovou a nezvratnou věcí. Jihoněmeckým státům že Prusko povolí zvláštní podmínky, avšak tyto státy si Napoleonovo prostřednictví nevyžádaly a proto se císařovo zprostředkování vztahuje pouze na Rakousko.
Pruský král Wilhelm I. by sice byl rád zakončil vítězné tažení triumfálním vstupem do Vídně v čele svých vojsk, avšak Bismarck, který viděl mnohem dále, se postavil proti tomu. Rovněž odmítl nároky svého krále na připojení některých rakouských území. Záleželo mu totiž na tom, aby budoucí rakousko-pruské vztahy nezatěžoval nějakými hořkostmi a pocity zbytečného ponižování poraženého protivníka. Uvědomoval si, že poražené Rakousko vyloučené z příštího uspořádání německých záležitostí nemůže být pro vítězné Prusko konkurentem, ale naopak časem po opadnutí emocí a protipruských averzí, spojených s válkou, může dojít k postupné normalizaci vztahů mezi oběma mocnostmi a nakonec i k přátelské spolupráci, které bude možno v budoucnosti využít. Proto tedy přiměl svého krále, aby přijal podmínky, navrhované Francií, Pruskem pouze modifikované. Předběžné úmluvy byly podepsány 26.7.1866 a potvrzeny pražským mírem 23.8.1866.
Rakousko postoupilo Prusku své nároky na Šlesvik a Holštýn, prohlásilo, že uznává Německý spolek za rozpuštěný a uzná nový, vytvořený bez rakouské účasti. Prusko mohlo nyní utvořit spolek, k němuž přistoupily všechny severoněmecké státy, jihoněmecké však zůstaly mimo. Napoleon III. se sice domníval, že tyto státy utvoří jižní spolek, čímž by bylo zabráněno sjednocení Německa. Chtěl též využít této příležitosti a pokud by Prusko souhlasilo, přivtělit k Francii některá území, což Bismarck přiléhavě nazval „politikou spropitného“. Napoleon III. žádal část levého pobřeží Rýna. Bismarck si dal návrh podat písemně a pak jej ukázal jižním státům. Tím je obratně popudil proti Francii a přiměl sjednat s Pruskem spolek na výboj a odboj, čímž bylo znemožněno vytvoření jakéhokoliv separátního jihoněmeckého spolku. Bismarck řekl dokonce posměšně, že „císařova intervence nebyla zdaru na škodu“. Napoleon III. se vzdal tedy tohoto záměru a zamýšlel obsadit a anektovat Belgii. Avšak pravou chvíli pro uskutečnění tohoto záměru již promeškal. Bismarck si dal opět návrh podat písemnou formou a prozatím tento cenný kompromitující materiál uzavřel ve svém trezoru. Použije jej až v roce 1870, kdy jej uveřejní, aby znepřátelil Belgii s Francií.
Napoleon tak byl „vyšachován“ z účasti na řešení německé otázky. Jeho zprostředkování bylo použito pouze při předávání Benátska Italskému království. Italové, kteří vstoupili do války jako spojenec Pruska však ve válce proti Rakousku osvědčili pouze vojenskou nemohoucnost jak na zemi, tak i na moři. Dvojí rakouské vítězství u Custozzy nad italskou armádou a u ostrova Visu nad italským loďstvem „zachránilo čest rakouských zbraní a zmírnilo bolest nad porážkou rakouské armády na severních bojištích“ tím více, že jak na souši, tak i na moři byli Italové ve značné početní převaze nad Rakušany. Také výpad Garibaldiho sboru italských dobrovolníků do jižního Tyrolska byl odražen rakouským vojskem za pomoci tyrolské domobrany, avšak všechna tato vítězství byla prakticky bojem „na ztracené vartě“, protože bylo již předem rozhodnuto, že Benátsko bude předáno císaři Napoleonovi bez ohledu na to, zda rakouské vojsko na jižním bojišti zvítězí či nikoliv. Samozřejmě že předání Benátska císaři Napoleonovi resp. celé Napoleonovo prostřednictví v této věci, které bylo jak z rakouské, tak i z italské strany přijato víceméně s oboustranným povděkem, sloužilo pouze k tomu, aby Rakousko, které vlastně zvítězilo na jižním bojišti, nemuselo předávat své území poraženým Italům. Všichni zúčastnění přirozeně věděli, že toto teritorium bude dále předáno Itálii, což se také stalo. Italové pak, i když je hnětlo, že nemohli vstoupit do Benátek jako vítězové, mohli být rovněž v podstatě spokojeni se skutečností, že přes vojenský debakl připojili nakonec ke svému království další významné území, nad kterým až doposud vlála cizí vlajka.
Máme-li hodnotit roli, kterou v této kause sehrál císař Napoleon III., zjišťujeme, že vojenské vítězství nad Rakouskem v roce 1859 bylo posledním úspěšným podnikem II. císařství na poli zahraniční politiky. Všechny ostatní zahraničně politické kausy, v nichž Napoleon III. bral účast, dopadly pro něj i pro císařství neúspěšně a přinesly pouze ztráty životů, peněz a prestiže. Pouze mimoevropská koloniální tažení v Africe a Asii, která v průběhu 50. a 60. let simultánně probíhala, byla pro císařství úspěšná a přinesla francouzské armádě vítězné vavříny. To však nemělo žádný vliv na postavení Francie ve společenství evropských mocností. Avšak běh dějinných událostí v 60. letech nevěstil ani pro Francii, ani pro císaře samotného nic dobrého a ukazoval, že hvězda obnovitele císařství stále více zapadá. Nyní již následoval pouze řetěz neúspěchů, který vyvrcholil v září 1870 pádem císařství.
Reakce císaře Napoleona III. na výsledky roku 1866 byla vcelku rozpačitá a svědčila o jeho vnitřní nejistotě. Musel se smířit s tím, že Prusko díky jeho vcelku blahovolnému postoji značně zesílilo, aniž on, který to umožnil, zato dosáhl pro Francii sebemenší kompenzace. To samozřejmě nezůstalo utajeno francouzské veřejnosti, v níž vzrůstalo vření nespokojenosti s císařskou politikou. Císař se snažil těmto tendencím čelit osobním vystupováním a zvučnými projevy. Tak v projevu 16.9.1866 zdůrazňoval zisk plynoucí Francii z toho, že bojem Pruska s Rakouskem byla s konečnou platností likvidována Svatá aliance evropských mocností. Vytvoření německé národní jednoty označil za dějinnou nutnost a vítězství těch zásad národního státu, na nichž je založeno i samo II. císařství. Zároveň však v tomtéž projevu přiznal, že nyní bude třeba zdokonalit francouzskou vojenskou pohotovost, což již samo o sobě bylo neklamným znamením toho, že se na francouzském východním pomezí počala konstituovat nová mocnost, jejíž sousedství nemusí být pro Francii klidné a bezproblémové. První důsledky proměněného mezinárodně politického ovzduší se ukázaly v tzv. „lucemburské kause“.
Nejbližším cílem Napoleona III. se stalo získání Lucemburska, což mělo umlčet kritiky císařské politiky a vlastně částečně před Francouzi kompenzovat zvětšení pruské síly a moci v důsledku vítězné války roku 1866. Tato země o rozloze 2.586 km2 s asi 200.000 obyvatel, spojená personální unií s Nizozemskem, byla do roku 1866 členem Německého spolku. K nově utvořenému Severoněmeckému spolku sice nepřistoupila, avšak její hlavní město Luxemburg bylo jednou z německých spolkových pevností, ve které podle dosud platných spolkových ustanovení byla dislokována pruská posádka. A ani po rozpuštění Německého spolku se odtud nehýbala. Nizozemský král byl ochoten Lucembursko prodat Francii, ale bál se sporu s Berlínem. Napoleon III. se proto snažil počátkem roku 1867 získat důvěrným vyjednáváním s Bismarckem pruský souhlas a dostal odpověď, že se pruská vláda se záležitostí smíří, bude-li postavena před „hotovou věc“. Jednání o koupi Lucemburska však předčasně proniklo na veřejnost a způsobilo v Německu vzrušení. Němečtí nacionalisté poukazovali na skutečnost, že většinu lucemburského obyvatelstva tvoří Němci, kteří nesmějí být obětováni Francii. Bismarck sám byl vcelku s vývojem událostí spokojen. Čeho dosáhnout chtěl, toho již dosáhl a francouzskou pomoc už nepotřeboval. Proto neučinil nic, aby vzrušení v německé veřejnosti uklidnil. Naopak podepřel německé sebevědomí uveřejněním dosud tajných vojenských konvencí, uzavřených v srpnu 1866 mezi Pruskem a jihoněmeckými státy. Nizozemský král se polekal a ustoupil od podepsání smlouvy o prodeji Lucemburska Francii. Tím utrpěla císařova prestiž místo žádoucího úspěchu nový insult.
V dubnu 1867 se dokonce zdálo, že dojde k válce mezi Německem v čele s Pruskem na jedné a Francií na druhé straně, když Bismarck odepřel odvolání pruské posádky z lucemburské pevnosti. Nakonec však Napoleon III. ustoupil. Zvážil realisticky své možnosti a zjistil, že není ještě dosti silný k úspěšnému vojenskému střetnutí s Německem. Francouzské vojsko bylo v té době vázáno mexickým tažením a nemělo pohotově dostatečné množství vycvičených záloh. Kromě toho se chystala vojenská reforma, v jejímž rámci měla být celá francouzská armáda nově přezbrojena a zajištěno dostatečné množství vycvičených záloh, což by umožnilo zvýšit její početní válečný stav. Mimoto právě probíhala v Paříži světová výstava, která měla velký význam jak pro hospodářský život Francie, tak i pro lesk a prestiž II. císařství. Za těchto okolností nebylo dost dobře možno začít jakékoliv vojenské dobrodružství s výsledkem zcela nejistým.
Ale ani Bismarck ještě nestál o novou válku. Dotvářel právě Severoněmecký spolek a nebyl si ani jist chováním Rakouska, kde se pokusil prozatím bez úspěchu sondovat u císaře Františka Josefa I., zda by nebylo možno získat Vídeň pro případnou obrannou konvenci se severním a jižním Německem. Avšak ve Vídni tyto návrhy odmítli. Rozhodující vídeňské kruhy dosud spřádaly nerealistické plány na odplatu za Hradec Králové a zvrácení pražského míru. Za této situace Bismarck nechtěl předčasně dávat v sázku nedávno dosažené úspěchy. Nakonec došlo z iniciativy Velké Británie a Ruska v Londýně k mezinárodní diplomatické konferenci, která vyřešila lucemburskou otázku. Konference se shodla na tom, aby Lucembursko bylo neutralizováno a postaveno pod mezinárodní ochranu. Tím byly s definitivní platností pohřbeny všechny Napoleonovy plány na získání tohoto území a Prusové mohli se ctí odvolat posádku z pevnosti Luxemburg. Přitom obě strany mohly před svými občany prohlašovat toto řešení za úspěch - Napoleon proto, že dosáhl odchodu pruského vojska a Bismarck mohl před německým veřejným míněním vydávat za úspěch skutečnost, že lucemburští Němci nebudou uchváceni Francií.
Poměr mezi Paříží a Berlínem však zůstal tak zkalen, že nebezpečí prusko-francouzské války, které se v roce 1867 objevilo na obzoru mezinárodní politiky, zůstalo i nadále jako trvalý faktor ohrožení evropského míru. Právě v této době přikročila Francie k pokusům o reorganizaci vojska a k jeho přezbrojení. Od roku 1855 existovala možnost vykoupit se z vojenské služby. Takto získané peníze plynuly do Armádní dotační pokladny, z níž byli placeni délesloužící poddůstojníci a dobrovolníci. V roce 1868 ministr války generál Niel navrhl nový branný zákon, který zavrhoval výkup a v podstatě znamenal zavedení všeobecné branné povinnosti. Ve smyslu tohoto zákona se branná moc dělila na tři kategorie: aktivní armádu, zálohu aktivní armády a mobilní národní gardu. Branná povinnost trvala celkem 9 let, z toho 5 let v aktivní armádě a 4 roky v záloze aktivní armády. V mobilní národní gardě byli povini sloužit všichni mladí lidé, kteří byli od činné služby osvobozeni. V důsledku tohoto zákona byl zvýšen mobilizační počet francouzské armády z dosavadních 600.000 na 800.000 mužů a k ochraně pevností a měst měla sloužit mobilní národní garda v síle 400.000 mužů. Tím se dosavadní válečný početní stav francouzské armády zdvojnásobil z 600.000 na 1,200.000 mužů. To však byly prozatím pouze plány, které měly být realizovány do deseti let.
Dalším krokem bylo přezbrojení vojska novými puškami vzor Chassepot. Jednalo se o rýhovanou zadovku, která byla balisticky dokonalejší než pruská jehlovka. Tato puška umožňovala účinnou palbu na 1.200 až 1.500 kroků a bylo z ní lze odpálit 11 ran za minutu. Dávka střeliva, kterou každý pěšák nesl v sumkách, byla 90 nábojů. Kromě toho každý pěší a myslivecký prapor sebou vezl na dvou muničních vozech 1.100 nábojů. V rámci dělostřelectva byly zavedeny tzv. mitrailleusy, které byly předchůdcem kulometů. Mitrailleusy měly vzhled děla, které místo hlavně mělo svazek malorážových hlavní, někdy ve společném ochranném pouzdře. Bylo zformováno 24 baterií po 6 kusech, tj. celkem 144 mitrailleus. Tato zbraň se však neosvědčila, protože vojsko s ní neumělo zacházet. Mitraiullesy byly totiž tak utajovány, že v jejich obsluze bylo vycvičeno pouze na 150 vybraných důstojníků. Protože se do roku 1870 jejich počet z různých důvodů zmenšil a nikdo jiný s touto zbraní nedovedl zacházet, nebyly mitrailleusy skoro vůbec použity, nakonec padly do rukou Němců a jako kuriozita byly odvezeny s ostatní válečnou kořistí. Celá vojenská reforma včetně zavedení nových zbraní stála císařskou státní pokladnu 429 milionů franků.
Císař Napoleon III. si byl dobře vědom toho, že jen další úspěšná válka by mohla povznést pokleslou vážnost jeho moci. Kromě toho by vítězná válka s Pruskem odstranila nejen rizikový faktor, vyrůstající od roku 1866 na francouzské východní hranici, ale zároveň by znamenala triumf nad třetím členem bývalé Svaté aliance. Po vítězství nad Ruskem roku 1856 a Rakouskem roku 1859 by vítězství nad Pruskem bylo dalším článkem v řetězu slávy francouzské armády a II. císařství. Ze všech velmocenských členů bývalé protinapoleonské koalice by tedy zbývala již jen proradná Anglie, které by časem mohl být předložen účet za Waterloo a velikého vězně na ostrově Svaté Heleny.
Do stejné doby spadá i neslavný konec mexické výpravy a nové potíže v souvislosti s „římskou otázkou“. Tato neustále kalila poměr mezi Francií a Itálií, ale i mezi Napoleonem III. a papežem Piem IX.. Italské veřejné mínění nebylo nikterak spokojeno s výsledkem války roku 1866, přestože v ní Itálie získala Benátsko jen díky francouzskému přátelskému zprostředkování. Italové zcela nerealisticky zapomínali na skutečnost, že v této válce byli vlastně poraženi na zemi i na moři a nebýt toho, že bojovali v koalici s vítězným Pruskem a že i císař Napoleon III. jim byl přátelsky nakloněn, nejen že by vlastně nemuseli dostat vůbec nic, ale mohli by lehce ztratit i mnohé z toho, co se jim dosud podařilo získat. Zcela v rozporu s logikou i se zdravým rozumem zaznívaly v italské veřejnosti hlasy, obviňující císaře Napoleona III. z toho, že jeho zakročení připravilo Itálii o „skutečné válečné úspěchy“ a o získání Tridentska (Jižních Tyrol) a dokonce i Terstu, přestože tato území jim nikdo nesliboval a Bismarck se dokonce vyjádřil v tom smyslu, že pokusí-li se Italové urvat Rakousku Tyrolsko nebo Terst, to znamená území patřící k Německému spolku, pošle tam Rakušanům na pomoc 200.000 vojáků. Italské veřejné mínění rovněž nikterak nemínilo z ohledu na Francii upustit od získání Říma jakožto historického a přirozeného hlavního města italského státu. Tyto veřejně proklamované záměry samozřejmě vyvolávaly v řadách římsko-katolické církve a klerikálně naladěné části veřejnosti ve Francii protitlaky, působící na císaře Napoleona ve smyslu obrany zbytku papežova světského panství.
Podle konvence z roku 1864, uzavřené mezi císařem Napoleonem III. a italským králem Viktorem Emanuelem II., opustila v prosinci 1866 francouzská posádka Řím. Na nátlak klerikální strany však císař prohlásil, že by papeži znovu přispěl na pomoc, kdyby byl ohrožován v držení zbytku svého státu. Napoleon také souhlasil se zformováním dobrovolnického sboru papežského vojska, který tvořili francouzští vojáci a důstojníci. Sbor byl vytvořen v Antibes pod záštitou francouzské vojenské správy a měl setrvat v Římě po odchodu francouzské armády do té doby, než si papež zformuje vlastní dostatečně silné vojsko. Italské nacionalistické kruhy na to rozhořčeně poukazovaly a tlačily na svého krále, aby neupouštěl od Říma a na dohodu z roku 1864 se příliš nevázal. Poměr mezi Italským královstvím a papežem se ještě více zostřil tím, že italská vláda provedla konfiskaci církevních statků. Mezitím oddíly italských vlasteneckých dobrovolníků vpadly od severu do zbytku papežských držav, tzv. patrimonia sv. Petra. Italský národní hrdina Giuseppe Garibaldi (4.7.1807-2.6.1882) opustil v říjnu 1867 ostrov Capreru a postavil se jim do čela. Současně se také v Římě pokusili italští nacionalisté o roznícení povstání a zdálo se, že světské panství papežů je ztraceno. Nátlak francouzských klerikálů na Napoleona III. zesílil do té míry, že císař vyslal znovu papeži na pomoc francouzské vojsko. I když velmi nerad a vědom si toho, že vojenská intervence proti italským nacionalistům na záchranu papeže nepřinese ani Francii, ani jemu samotnému kromě mezinárodně politických komplikací žádný jiný výsledek. V přístavu Civitavecchia opět přistál francouzský vojenský sbor, s jehož pomocí byl 3.11.1867 Garibaldiho oddíl poražen a vytlačen z papežského území, aniž by se italské královské vojsko, které rovněž vstoupilo na území Církevního státu, odvážilo poskytnout mu pomoc. Italské veřejné mínění tím bylo na výsost pobouřeno a zvláště neobratná formulace ve vojenské francouzské zprávě, že „u Mentany Chassepotky konaly divy“, která měla vzbudit důvěru francouzského vojska k nově zavedené pušce, zvedla v Itálii vlny protifrancouzských emocí. Korunu všemu nasadil francouzský ministr Rouher, který ve svém projevu prohlásil, že „Itálie nebude nikdy vládnout nad Římem!“ Italové rázem zapomněli na pomoc císaře Napoleona v letech 1859 a 1866 a Francie se stala národním nepřítelem všech Italů.
Ve Francii odsuzovali liberálové a republikáni vojenský zákrok v Římě, stejně jako se předtím stavěli proti tažení v Mexiku. Napoleon se tedy pokusil z celé záležitousti vycouvat tím, že navrhl svolání kongresu evropských velmocí, kde chtěl dosáhnout, aby ochranu papeže převzalo souručenství evropských velmocí. To by pak Napoleonovi umožnilo odvolat z Říma francouzské vojsko a tak se celého problému zbavit. Jeho návrh však neměl úspěch a žádná evropská mocnost neměla zájem angažovat se v této věci a „tahat horké kaštany z ohně“ za Francii. Francouzské vojsko tedy opět uvázlo v Římě a za těchto poměrů bylo jasné, že by se Itálie v případě prusko-francouzské války zcela jistě nepostavila na francouzskou stranu.
Možnost této války visela od roku 1866 neustále ve vzduchu. Císař sám, který byl v té době sužován chorobou, zcela podvazující jeho duševní schopnosti, již po válce nikterak zvlášť netoužil. Na jedné straně by sice vítězná válka byla přesně to, co by císařství vyvedlo z vnitřních i mezinárodně politických nesnází. Na druhé straně si však Napoleon při pohledu na výkony francouzské armády v Mexiku nebyl jist výsledkem a byl si vědom toho, že případný neúspěch by se vší pravděpodobností mohl znamenat konec císařství. Proto by se císař s Pruskem rád přátelsky dohodnul, kdyby mohl dosáhnout pruské podpory k zabrání Belgie. Na to však nebyla v té době již naděje.
Rovněž v okolí císaře nebylo jednoty v názoru na vztah k Prusku. Někteří jeho rádcové byli přesvědčeni, že by se Francie měla smířit s tím, že Prusko ovládlo severní Německo a dokonce i s tím, kdyby se vliv Berlína rozšířil také na jihoněmecké státy. Totéž hlásali také někteří republikáni, např. Jules Favre a Jules Simon. Tato názorová skupina v podstatě realisticky hodnotila nový poměr sil, jaký vyplynul z války roku 1866 a obávala se důsledků války s Německem v čele s Prusy. Druhá skupina, k níž patřila především císařovna Eugenie a většina generálů a císařových dvořanů však tvrdila, že „la revanche de Sadowa“ je nezbytná k povznesení vážnosti Francie. Rovněž i někteří opoziční politikové jako Thiers a Gambetta byli téhož názoru. Císař sám chorobou stále více otřesený kolísal mezi oběma tábory. Když však se mu nepodařilo dosáhnout dohody s Pruskem ani v otázce Lucemburska, ani v otázce Belgie, klonil se stále více k válečné straně a snažil se zajistit si v příští válce úspěch hledáním silných spojenců.
Jako příští potenciální spojenci připadali v úvahu Rusko, Rakousko-Uhersko a Velká Británie. Císaři přitom vůbec nevadilo, že v případě Ruska a Rakouska se jedná o bývalé nepřátele, které před nemnoha lety porazil. Napoleon III. byl v politice realista a uvědomoval si, že včerejší nepřítel může být zítřejším spojencem a včerejší spojenec může být zítřejším nepřítelem.
Získat si přátelství Ruska bylo snad možno podporou ruských snah o setřesení tíživých závazků pařížského míru z roku 1856 a společným postupem ve „východní otázce“, tj. v záležitostech Balkánského poloostrova. Napoleon učinil některé kroky v tomto směru, avšak obával se, aby těsnou součinností s carem proti sobě nepopudil Rakousko a Velkou Británii. Ovšem zisk z těchto námluv byl velmi pochybný při pevném přátelství cara Alexandra II. s Berlínem. Navíc Napoleon III. se carovi jevil jako nespolehlivý svojí podporou polských požadavků v průběhu polského povstání 1863-1864. A carova nedůvěra byla zvýšena tím, že při návštěvě světové výstavy v Paříži byl Alexandr II. zahrnut veřejnými urážkami ze strany polské emigrace. Jakýsi Polák tam na něho dokonce učinil pokus o atentát, aniž byl pak příliš přísně potrestán. Za těchto okolností ovšem nebylo možno počítat s jakoukoliv francouzsko-ruskou aliancí.
Ani pokusy o alianci s Rakousko-Uherskem k ničemu nevedly. Napoleon velmi stál o to, aby jej nově uspořádaná dualistická Rakousko-uherská monarchie učinila svým spojencem proti vzrostlé pruské moci. Myšlenka aliance s Francií měla u vídeňského dvora své stoupence jako byl arcivévoda Albrecht, vítěz u Custozzy. Měla však také mocné odpůrce, mezi něž patřil zejména ministerský předseda uherské vlády hrabě Julius Andrássy, který se obával, že by úspěšný odvetný boj proti Prusku po boku Francie mohl ohrozit dualismus a způsobit návrat směrem k unitárnímu státu. Proto jakákoliv porážka Pruska nebo jeho oslabení by mohla přímo ohrozit postavení Uher a znamenala nebezpečí pro maďarský národní zájem. Ani říšský kancléř hrabě Beust nebyl stoupencem útoku Rakousko-Uherska na Německo sjednocené okolo Pruska. Počítal s tím, že by v tomto případě šel všechen německý národ svorně za Bismarckem do boje, který by byl jak rakouským Němcům, tak i Maďarům velmi nemilý. Zároveň se obával i možnosti, že v případě útočné války koalice Rakousko-Uherska a Francie na Německo by na straně Německa vystoupil i ruský car. Toto nebezpečí bylo zcela reálné a v takovémto případě by muselo Rakousko-Uhersko čelit samo úderu ruských armád, zatímco Francie by byla poutána všemi svými silami bojem s německými armádami a nemohla by tedy Rakušanům jakkoliv pomoci. Ani rozličná opakovaná jednání mezi francouzskými a rakousko-uherskými diplomaty a vojáky v letech 1867 a 1869 nepřinesla žádný pozitivní výsledek.
Pokud se týká Velké Británie, pokusy o alianci nepřesáhly některé důvěrné diplomatické sondáže a nezávazné pokusy. Žádná jednání v tomto směru se však vůbec nerozvinula, protože Británie měla na záležitostech evropské pevniny pouze minimální zájem.
Rovněž jednání s Itálií, o která se Napoleon pokoušel, nebyla úspěšná. Celá věc skončila tím, že si v září 1869 Napoleon III., František Josef I. a Viktor Emanuel II. vyměnili osobní dopisy, ve kterých vyslovili názor, že je třeba chránit evropský mír proti jakýmkoliv nespravedlivým nárokům, aniž by byl jmenován konkrétní stát, který by měl tyto nároky vznášet. Další iniciativy v tomto směru však ze žádné strany nenásledovaly. Ostatně jakékoliv spolupráci mezi císařem Napoleonem a Itálií bránila přetrvávající francouzská okupace Říma, která udržovala světské panství papeže a tím bránila dovršení italské národní jednoty.
Mezitím se vzájemný francouzsko-německý poměr přiostřil vznikem tzv. „španělské otázky“. Od roku 1814, kdy se na španělský trůn vrátila dynastie Bourbonů, byla tato země po celé půlstoletí dějištěm neustálých vzpour, revolucí, občanských válek a různých převratů. Zvláště za vlády královny Isabely II. (1830-1833-1868-1904) propadla země úplnému chaosu. Jeden politický převrat následoval druhý, jedna vojenská vzpoura následovala druhou a to vše bylo ještě okořeněno dlouhým řetězem dvorských skandálů. Královna střídala neustále své milce a milence a aby celá záležitost byla ještě „korunována“, dotovala tyto své „blízké přítele“ ze státní kasy a to částkami nemalými. V důsledku toho se nedostávalo peněz na další státní výdaje a zejména, což bylo pro královnu nejnebezpečnější, na výplatu žoldu armádě. A jak známo, špatně placené vojsko je tím nejrevolučnějším elementem a tím největším ohrožením pro režim v každém státě.
Proto v podstatě nikoho, kromě královny samotné a jejich nejbližších, nikterak zvlášť nepřekvapilo, když v září 1868 vypukla revoluce tzv. progresistů, tj. liberálů, podporovaná masivně armádou a válečným námořnictvem. Do čela revoluce se postavil generál Juan Prim y Prats, od roku 1843 hrabě de Reus, od roku 1859 markýz de los Castillejos (6.12.1814-30.12.1870). Ke svému štěstí se v té době královna i s jedním ze svých milenců zdržovala mimo Španělsko na francouzské riviéře a tím ušla vězení nebo popravišti. Nově vytvořená prozatímní vláda prohlásila bourbonskou dynastii za svrženu a nyní nastala otázka, co bude dále. Generál Prim brzy poznal, že republikánské zřízení, doporučované demokratickou stranou a katalánskými separatisty, odporuje náladě většiny národa. Bylo tedy rozhodnuto zachovat monarchii, ale dosadit na španělský trůn novou dynastii.
Nebylo však snadné nalézt nového nápadníka trůnu. Prozatímní vláda jednala s italským královským dvorem o mladšího syna krále Viktora Emanuela II., prince Viktora Amadea Savojského, skupina zvaná „paniberské hnutí“, směřující k dynastickému spojení s Portugalskem, jednala v Lisabonu o prince z rodu Braganza a mluvilo se i o jiných kandidaturách. Všude se však objevovaly různé překážky a komplikace. Konečně se jednatelům madridských regentů podařilo kontaktovat prince Leopolda von Hohenzollern-Sigmaringen, bratra knížete Karla I. (1866-1881-1914), který roku 1866 nastoupil na panovnický trůn v Rumunsku. Dynastie Hohenzollern-Sigmaringen byla poboční větví hohenzollernského rodu, panujícího v Prusku. Na rozdíl od hlavní větve, která byla luteránská, žila v jižním Německu ve Švábsku a zůstala katolickou. Roku 1849 uznala svrchovanost pruského krále a její členové pak sloužili namnoze v pruských vojenských a diplomatických službách. Na podzim 1869 přijel do Sigmaringen jednatel španělské vlády s nabídkou španělské královské koruny pro prince Leopolda. Princ Leopold neměl sice příliš chuti pouštět se do podniku tak dobrodružného, jakým se mu jevilo nápadnictví koruny ve Španělsku a při rozervanosti tamních poměrů se mu ani nelze divit. Zdálo se tedy, že i tento pokus selže.
VII. Poslední válka a pád Císařství
Do věci však zasáhl Bismarck. Nastoupení Němce a navíc člena hohenzollernské dynastie na trůn ve Španělsku se jevilo jako velmi vítaná možnost, protože přinášela Berlínu výhodu, že v případě války mezi Německem a Francií se na pyrenejské hranici Francie nemohla cítit zcela bezpečně a ponechat ji bez vojenské ochrany, i kdyby Španělsko zůstalo neutrální. Právě proto počítal s tím, že hohenzollernská kandidatura vzbudí v Paříži nevoli a vzhledem k napjatým poměrům, které v té době panovaly mezi Pruskem a Francií, značně zvětší nebezpečí války. Bismarck bystře odhadl, že v té chvíli může válka Prusku velmi prospět a že může urychlit sjednocení jihoněmeckých států se Severoněmeckým spolkem. Tomu mohla napomoci vlna německého nacionalismu, vzedmutá v souvislosti s obratně inscenovanou válkou s Francií. Války samotné se Bismarck nebál. Věřil vojákům, že německé válečné přípravy značně převyšují francouzské a před případným útokem z rakouské strany ho kryla vojenská konvence s Ruskem. Již roku 1868 uzavřel Alexandr II. s Wilhelmem I. dohodu, kterou se Rusko zavazovalo, dojde-li k válce Pruska s Francií, postavit na rakouských hranicích armádu čítající nejméně 200.000 vojáků, která by byla pro Vídeň zřetelnou pohrůžkou. Zmínili jsme již, že se rakouský kancléř hrabě Beust obával ruského útoku v případě vojenské aliance francouzsko - rakousko-uherské. Z této strany tedy Bismarck zabezpečil Německo před případným rakouským vmísením se do války mezi Německem a Francií.
Proto Bismarck prostřednictvím svých tajných jednatelů vykonával roku 1870 ve Španělsku nátlak na to, aby princi Leopoldovi byla nabídka opakována. Zároveň se snažil přemluvit prince Leopolda k přijetí nabídky a skutečně dosáhl toho, že princ vyslovil ochotu přijmout španělskou korunu, bude-li mu to pruským králem uloženo. Avšak ani král Wilhelm I. k tomu neměl příliš chuti. Konečně však i on ustoupil nátlaku svého kancléře a svých generálů a dal jako hlava hohenzollernského rodu své svolení ke kandidatuře. To Bismarckovi postačilo. Potom dosáhl neúnavným nátlakem v druhé polovici června 1870, že princ konečně nabídku přijal. Veškeré jednání probíhalo přísně důvěrně - kromě Bismarcka, vojáků a krále o něm nevěděli vůbec ani ostatní ministři pruské vlády. Bismarck trval na tom, aby celá věc byla zveřejněna teprve tehdy, až španělské národní shromáždění přikročí ke skutečnému provedení volby. Jenom tak bylo možno, aby očekávaný francouzský odpor narazil na hotovou věc a Španělům pak národní hrdost nedovolila ustoupit před francouzským nátlakem. Avšak vše se prozradilo předčasně, když zástupce generála Prima ohlásil přijetí kandidatury princem Leopoldem již 2.7.1870.
Jak Bismarck očekával, způsobila zpráva ve Francii neobyčejný rozruch. Francouzská vláda v tom viděla vážné vojenské ohrožení svých jižních hranic. Císař Napoleon III. byl postaven před vážné dilema: buď reagovat ostře a necouvnout ani před případným nebezpečím války, nebo ustoupit a smířit se s kandidaturou německého prince ve Španělsku. To by však znamenalo značné snížení velmocenské váhy Francie v Evropě a účinné zesílení pruské mezinárodní váhy. Navíc oleje do ohně přilévala i skutečnost, že byla porušena mezinárodní diplomatická praxe, podle níž při obsazování uprázdněného trůnu členem již vládnoucího rodu měly být konzultovány velmoci. Po dlouhých poradách se Napoleon III. rozhodnul pro rázný postup. Dne 4.7.1870 se obrátila francouzská vláda na Berlín s výslovným dotazem, hodlá-li Prusko opravdu podporovat kandidaturu prince Leopolda. Pruská vláda odpověděla, že jí o věci není nic známo, protože se jedná o soukromou záležitost hohenzollernského rodu resp. jeho poboční větve. V tom viděli Francouzi pouze neslušnou lež a v tvrzení, že Wilhelm I. dal své svolení nikoliv jako pruský král, nýbrž jako hlava hohenzollernské rodiny, pouhou vytáčku. Francouzský ministr zahraničí vévoda Gramont vystoupil 6.7.1870 před sněmovnu s ostrým projevem, který byl adresován nejen pro domácí potřebu, ale především do Berlína. Francouzskému vyslanci Benedettimu bylo uloženo navštívit krále Wilhelma I. a důrazně jej jménem císaře Napoleona požádat, aby nařídil princi Leopoldovi zřeknutí se kandidatury na španělský trůn. Králi Wilhelmovi byla celá záležitost krajně nepříjemná a rovněž nechtěl riskovat případný konflikt, který by také mohl špatně skončit a tím zmařit i důsledky vítězství z roku 1866. Proto vyslal král Wilhelm 10.7.1870 kurýra s poselstvím, ve kterém doporučoval princi Leopoldovi vyhovět francouzským požadavkům, ponechával mu však na zvážení, zda těmto požadavkům vyhovět chce nebo nechce. Rovněž rumunský kníže Karel I., princův bratr, doporučoval vyhovět požadavku císaře Napoleona a kandidatury se zříci. Princ sám však v té době cestoval inkognito někde v Alpách a tak ohlásil 12.7.1870 jeho otec jeho jménem, že odvolává svůj souhlas s kandidaturou. Tím se věc zdála být vyřízená.
Skutečnost ovšem byla jiná. Francouzům naprosto nedostačovalo, že princův otec odvolal jménem svého syna jeho kandidaturu. Skutečnost, že zatím neodřekl princ sám, budila obavu před novou Bismarckovou lstí. Ve francouzském zákonodárném sboru nabývaly převahu hlasy, žádající přinutit Prusko k výraznějšímu doznání ústupu a tyto hlasy se přenášely i na pařížskou ulici. Proto uložil Gramont vyslanci Benedettimu, aby vymohl na králi Wilhelmovi I. závazný slib, že ani do budoucna napřipustí, aby se princ Leopold nebo kterýkoliv Hohenzollern ucházel o španělský trůn. Kromě toho si Gramont předvolal pruského vyslance v Paříži a požadoval, aby král Wilhelm I. napsal osobní omluvný dopis císaři Napoleonovi III., ve kterém by slavnostně tento závazek potvrdil. Benedetti přednesl tento požadavek 13.7.1870 králi, kterého vyhledal na ranní lázeňské procházce. Wilhelm I. byl nemile dotčen a nejevil ochotu slíbit něco podobného, co by ho zavazovalo i do budoucnosti. Když však vyslanec znovu naléhal, slíbil, že s ním bude o této záležitosti ještě jednat, jakmile obdrží úřední znění prohlášení princova otce, jež mu dosud nedošlo. Je otázka, zda bylo politicky moudré nespokojit se s demarší v Madridu, jak vlastně chtěl Napoleon III., ale odpovídat na pruskou ofenzívu, která formálně vůbec pruskou nebyla, snahou co nejvíce Berlín pokořit.
Zde však zasáhl do věci Bismarck. Kancléř byl nespokojen s královou povolností. Rozjel se tedy za králem do Emže ještě, než se dozvěděl o výsledku jednání. V Berlíně ho však zastihla zpráva o rozhodnutí princova otce. Nejel tedy dále a dal králi najevo svůj nesouhlas tím, že podal demisi. Král se velmi znepokojil. Demisi samozřejmě nepřijal a netroufal si již osobně jednat s Benedettim, nýbrž oznámil mu svým pobočníkem, že schvaluje princovu rezignaci, ale pro další jednání jej odkázal na Bismarcka. Bylo v tom sice více zdrženlivosti, než v předchozích jednáních, avšak nejednalo se o odmítnutí, jež by ohrožovalo řádný diplomatický styk. Bismarck obdržel z Emže zprávu o králově rozhovoru s Benedettim a jeho dohře, právě když se radil s generály von Roonem a von Moltkem o situaci. Bismarck seznámil oba vojenské činitele s depeší, kterou právě od krále obdržel. V ní mu král podal zprávu o průběhu jednání, přičemž zřejmě poněkud přeakcentoval vlastní rozhodnost. Všichni si byli vědomi toho, že právě v této chvíli je Německo připraveno na válku, zatímco Francie ještě zdaleka nikoliv. Kdyby nyní došlo k válce, mělo Německo slušné vyhlídky na vítězství. Proto bylo zřeba dosáhnout toho, aby Napoleon byl vyprovokován k zahájení války proti Německu a tím stanul před Evropou v roli válečného paliče.
Bismarck tedy královu depeši poněkud „upravil“ tím, že její obsah zhutnil a zestručnil na polovinu, při čemž zdůraznil urážlivost francouzského požadavku a skutečnost, že král odmítl dotěrného vyslance dále přijímat, což vzbudilo mylný dojem, že došlo k přerušení diplomatických vztahů. V této nikoliv zfalšované, ale přece jen jednostranně vyhrocené podobě předal Bismarck depeši k dispozici tisku a rozeslal ji i diplomatickou cestou všem pruským a německým zastupitelstvím v cizině. Výpočet opravdu neselhal. Emžská depeše zapůsobila jako rozbuška na obou stranách Rýna. Celým Německem lomcovala bouře nevole nad troufalostí Francie a ve Francii byl obsah novinářské zprávy přijat jako národní urážka. V Paříži byla vláda nucena přiznat, že místo očekávaného úspěchu dostala tvrdý políček. Císař Napoleon III. pomýšlel sice ještě na to, zda by nebylo možno hledat východisko z krize v evropské diplomatické konferenci. Byl si vědom toho, že Francie dosud na velkou válku připravena není. Přezbrojování armády nebylo dosud ukončeno, zejména nebylo připraveno dostatečné množství vycvičených záloh, které předpokládal plán vojenské reformy. Nebyly zpracovány ani mobilizační, ani operační plány a slabinou byla zejména koordinace štábů a řídící činnost vůči vojskům. Po dlouhých poradách však vláda rozhodla, že nezbývá než válka. Dne 15.7.1870 odhlasovala sněmovna vyhlášení mobilizace a zároveň úvěr na ní. Dne 19.7.1870 předstoupil Bismarck v Berlíně před sněmovnu a oznámil jí: „Sděluji vážené sněmovně, že mi dnes zástupce francouzské vlády odevzdal notu o vypovězení války Francií.“
Francie byla ve válce izolována, protože Rakousko-Uhersko se obávalo Ruska a také Itálie byla rozladěna francouzskou posádkou v Římě. Ta byla stažena v srpnu 1870, aniž by Francie za to získala nějaké výhody. V září 1870 pak italská armáda obsadila zbytek papežských držav a tím bylo dovršeno sjednocení Itálie. Ve Velké Británii bylo veřejné mínění pobouřeno „nesvědomitou ctižádostí“ císaře Napoleona. Bismarck uveřejnil v listě Times Benedettiho návrh na prusko-francouzskou konvenci z roku 1866, týkající se připojení Belgie resp. Lucemburska. Ve světle tohoto návrhu se císař Napoleon III. jevil jako avanturistický rušitel míru a naopak Bismarck jako zachránce belgické a lucemburské neutrality. Válka tedy byla z pruské resp. německé strany dokonale diplomaticky připravena dříve, než padl první výstřel.
Neméně dobře byla připravena i po vojenské stránce. Severoněmecký spolek zahájil mobilizaci již 14.7.1870 uvedením vojsk do bojové pohotovosti a přípravou kasáren a mobilizačních zásob pro přijetí mobilizovaných záloh. V noci z 15. na 16.7.1870 v 0,30 hod. byla vyhlášena všeobecná mobilizace severoněmeckého vojska depeší: „Vše stáhnout. 16. červenec první den!“ Mobilizace byla ukončena 23.7.1870. Jihoněmecké státy začaly mobilizovat o den později 17.7.1870 a ukončily mobilizaci 24.7.1870. Mobilizace proběhla rychle a bez poruch. Celkem bylo zmobilizováno 1,500.000 mužů, z toho 45.000 důstojníků, 135.000 poddůstojníků a 1,320.000 mužstva. Bylo postaveno 17 armádních sborů se 34 divisemi, 8 jezdeckými divisemi a 4 záložními divisemi.
Rovněž francouzské velení zahájilo mobilizační přípravy již 14.7.1870. Večer byli povoláni do zbraně záložníci a počínaje 16.7.1870 opouštěly jednotky s mírovými stavy posádky a byly překotně dopravovány na východní hranici. Za vojskovými tělesy následovaly doplňky mužstva, koní a materiálu. Ke kompletaci jednotek mělo dojít teprve v nástupové oblasti. Poněvadž dislokace vojska byla exteritoriální, docházelo při mobilizaci k třenicím ve velení, což se mnohde projevovalo těžkými zmatky. Mnohdy se stávalo, že velitelé nemohli najít své jednotky, záložníci rovněž bloudili, když marně hledali své pluky. Francouzská pěchota byla sice dobře vyzbrojena novými puškami systému Chassepot, neměla však náležité kázně v palbě. V dělostřelectvu pokusné zavedení mitrailleus nijak nevyvážilo nová ocelová děla se závěrovým nabíjením, zavedená v pruském vojsku. Francouzská intendance byla navíc velmi těžkopádná a přenechávala příliš mnoho improvizacím poslední chvíle. Mobilizace měla mnohdy zcela chaotický ráz tím, že jednotlivé sbory byly nuceny na rozličných místech shánět brance, výzbroj i oboz. Navíc francouzské železnice naprosto nestačily převážet vojska z jednoho kraje do druhého. Po tříletých reformách a přípravách měla francouzská armáda ve zbrani pouhých 600.000 mužů, z toho 350.000 mužů polních vojsk. Armáda sestávala z 1 gardového sboru se 2 divisemi, 7 armádních sborů po 3 až 4 divisích, jezdecké zálohy se 3 divisemi, dělostřelecké zálohy se 16 bateriemi a ženijní zálohy se 4 rotami.
Francie tak zůstala osamocena a německou vojenskou převahou od počátku zbavena výhody útočného postupu na německé území. Ale i obrana se jevila jako problematická pro nedostatek pevného plánu. Císař Napoleon III. přijal formálně vrchní velení, ačkoliv byl již těžce churav a neměl na rozdíl od svého velkého strýce žádné velitelské zkušenosti. Vojsko bylo složeno z nedostatečně doplněných pluků. Mnohé pluky byly na mírových početních stavech 1.300 až 1.400 mužů místo válečného početního stavu 3.000 až 4.000 mužů. v důsledku toho muselo francouzské velení, pokud chtělo dosíci plného počtu, odesílat do akcí místo jednoho pluku pluky dva až tři, tedy kádry pluků odesílat bez vojáků. Takový jev je ve válečné organizaci bez příkladu. Francouzská armáda tedy bojovala „s prázdnými kádry“. A co se stalo? Ze 120 pěších pluků jich u Sedanu a Met 116 upadlo do zajetí. Následkem toho byli Francouzi nuceni pokračovat ve válce bez velitelských kádrů, bez vycvičených profesionálních důstojníků a poddůstojníků. Ani udatnost prostých vojáků nemohla tento handicap vyrovnat, protože i sebeudatnější vojáci bez zkušených velitelů nemohou čelit protivníkovi, zvláště takovému, jakým byli Němci.
Od počátku válečných operací zaujímalo francouzské vojsko dlouhou obrannou čáru v Elsasku a Lotrinsku od Belfortu až k Thionville. Německý plán byl naproti tomu na myšlence důrazného úderu. Na německé straně rozhodoval především větší počet pluků, spolehlivější výcvik mužstva, kvalitní práce štábů a lepší zásobování bojujících oddílů.
Útok zahájily dvě severoněmecké armády na Lotrinsko, zatímco třetí armáda, složená hlavně z jihoněmeckých sborů pod velením pruského korunního prince Friedricha Wilhelma udeřila na Elsasko. Tato třetí armáda jako první dosáhla rozhodného úspěchu u Weissenburgu a Froeschwilleru. Zde narazila 4. a 6.8.1870 na francouzské sbory, kterým velel maršál Mac Mahon. Francouzská vojska byla poražena a s velkými ztrátami ustupovala směrem k Nancy. Část jihoněmeckých vojsk pak oblehla pevnost Strassburg. Ve stejné době severoněmecká vojska 6.8.1870 porazila Francouze u Fohrbachu. Poté vtrhla do Lotrinska a postupovala na Mety. Císař Napoleon III. přenesl velení na maršála Bazaina. Doufal, že se mu podaří ustupující armády soustředit v novém obranném postavení u Verdunu. Maršál Bazaine však zmeškal příhodnou chvíli k ústupu. Proto byl německým vojskem přinucen ve dnech 14.-18.8.1870 svést bitvu u Borny, Gravollete a Saint-Privat a po nich byl zatlačen se 170.000 muži do pevnosti Mety. Zde byli obklíčeni až do konce války, kdy pro nedostatek potravy museli kapitulovat před Němci. Zasáhnout jakkoliv do válečného dění se jim již nepodařilo. Generál Moltke nechal část vojska před Strassburgem a s ostatními pochodoval spojit se s korunním princem v úmyslu zničit francouzské zálohy, které se v polním táboře u Chalons snažil maršál Mac Mahon vytvořit ze zbytků vojsk, ustoupivších z Elsaska a z nových posil, dopravených narychlo ze zázemí. Tato vojska dosáhla zakrátko počtu 130.000 mužů a také císař Napoleon III. se u nich zdržoval. Maršál Mac Mahon zamýšlel ustoupit s tímto vojskem blíže k Paříži, aby mohl krýt hlavní město bez rizika, že by mohli Němci jeho vojsko obejít. Jeho myšlenka byla zcela správná, avšak zkřížily ji politické vlivy.
Císař Napoleon III. při odjezdu z Paříže k vojsku pověřil svoji manželku Eugenii vladařstvím. Po zprávách o neúspěších císařského vojska vzrůstal v Paříži nepokoj tím více, že zpočátku vláda klamala veřejné mínění nepravdivými zprávami o francouzských vítězstvích a německých porážkách. Když však postupně vycházela najevo pravda, bylo veřejné mínění pobouřeno a rovněž ve sněmovně donutila většina císařovnu k propuštění Olliviérova ministerstva, obviňovaného ze zanedbání péče o obranu vlasti. Novým ministerským předsedou měl být ustanoven generál Charles Cousin-Montauban hrabě Palikao, nositel velkokříže Čestné legie, zasloužilý voják, který se vyznamenal v bojích v severní Africe v letech 1831-1858 a v tažení do Číny v letech 1859-1860. Avšak rostoucí neúspěchy francouzské armády na frontě dodaly sílu hlasům republikánů, kteří žádali, aby obrana vlasti byla svěřena národu samému, nikoliv neschopné císařské vládě. Nepokoj v Paříži vzrůstal, když se počaly množit zprávy o možnosti ohrožení města nepřítelem. Proto císařovna stále naléhala na císaře, aby místo ústupu s vojskem na Paříž se pokusil zaútočit na německé armády a prorazit si cestu ke spojení s maršálem Bazainem, obklíčeným v pevnosti Mety. Císař nakonec tomuto nátlaku neodolal a proti svému lepšímu přesvědčení a vzdor naléhavým radám maršála Mac Mahona zamířil s vojskem místo na západ k Paříži na sever, odkud doufal, že se mu podaří snáze proniknout k Metám.
Pochod vojska však probíhal pomalým tempem; vojsko bylo unaveno, vázlo zásobování a v řízení operace vládl chaos. Oproti tomu pruská vojska rychlým a svěžím pochodem dostihla unavené francouzské sbory a 31.8.1870 je zatlačila k Sedanu, zastaralé pevnosti na belgické hranici. Zde bylo francouzské vojsko neprodyšně obklíčeno a k dovršení smůly byl těžce raněn maršál Mac Mahon. Velení armády převzal generál Wimpffen, alsaský Němec, který se marně namáhal prorazit německé obklíčení. V obklíčené armádě nastal úplný zmatek a výsledek zoufalého úsilí francouzského velení byl ten, že poražená armáda byla vtlačena do kotliny, do níž pálilo přes 700 německých děl. Napoleon III., který byl u své armády přítomen a sdílel útrapy svých vojáků, dospěl k přesvědčení, že další prodlužování boje by bylo pouze zbytečným krveproléváním bez možnosti uniknout s armádou z této pasti. Proto se rozhodl 2.9.1870 bezpodmínečně kapitulovat a pověřil generála Wimpffena zahájením vyjednávání s německým velením.
Teprve nyní se Němci dozvěděli, že mezi obklíčenými se nalézá Napoleon III. osobně. Zbraně složilo 3.000 důstojníků a 83.000 poddůstojníků a mužstva. Bylo ukořistěno 419 nepoškozených děl, plukovní zástavy (orli), všechna výzbroj, válečné pokladny atd. Přitom 24.000 Francouzů bylo zajato už předtím v průběhu bojů, dále 17.000 padlo a 3.000 Francouzů překročilo belgické hranice a bylo belgickým vojskem odzbrojeno a internováno. Na německé straně padlo 190 důstojníků a 2.832 poddůstojníků a mužstva. Teprve po provedení kapitulace došlo na blízkém zámku Bellevue ke schůzce císaře Napoleona III. s pruským králem Wilhelmem I. Schůzka trvala pouze čtvrt hodiny. hned po ní se zajatý císař pod ochranou pruské eskorty z obavy před vlastními vojáky uchýlil na vykázané místo pobytu v zámku Wilhelmshöhe u Kasselu.
Zpráva o sedanské pohromě uvrhla vládu v Paříži do úplné bezradnosti. Sněmovna bouřlivě žádala sesazení dynastie a jmenování prozatímní vlády národní obrany, pověřené obranou země. Národní garda odepřela zakročit se zbraní proti rozčileným davům a dne 4.9.1870 došlo k novému státnímu převratu. Sněmovna pod tlakem bouřlivých projevů pařížské ulice prohlásila dynastii Bonaparte za sesazenu a pařížští poslanci republikánské strany, vedení Gambettou a Favrem, provolali na radnici novou vládu „Gouvernement de la Défense nationale“ pod předsednictvím vojenského velitele Paříže generála Trochu. Císařovna Eugenie i se svým synem uprchla do Anglie. Druhé císařství skončilo. Válka pak pokračovala dále, ale Napoleon III. neměl na průběh událostí již žádný vliv. Taktéž mír uzavírala poražená Francouzská republika s vítězným Německým císařstvím.
Napoleon III. se po propuštění ze zajetí odebral za manželkou a synem do Velké Británie, kde žil s rodinou na zámku Chislehurst. V roce 1872 se obíral myšlenkou na pokus o státní převrat, avšak tyto plány již nemohl realizovat v důsledku stále se zhoršujícího zdravotního stavu. Již počátkem následujícího roku dne 9.1.1873 zemřel na následky komplikace po operaci močového kamene. Hlavou rodiny se nyní stal jeho jediný syn, který byl v roce 1874 v den svých 18. narozenin bonapartisty provolán císařem Napoleonem IV. Sloužil jako dělostřelecký důstojník v britské armádě a zúčastnil se v roce 1879 koloniálního tažení v jižní Africe proti Zulům. Zde také padl dne 1.6.1879. Po jeho smrti přešlo následnictví na potomky vestfálského krále Jerôma, což ale způsobilo rozkol mezi bonapartisty. Tito se pak rozpadli na dvě frakce a postupně ztratili politický vliv.
Anglie - Zulská válka 1879: pěšák a důstojník v polní adjustaci.
Ilustrace připomíná úmrtí Napoleona IV.
(autor: Jan Vogeltanz)
Nedlouho nato v roce 1883 zemřel bez potomků i bourbonský pretendent trůnu hrabě de Chambord (Jindřich V.), takže z Capetovského rodu zůstali pouze nápadníci trůnu z linie Valois. V 80. letech XIX. století pak byla ve Francii přijata řada opatření proti monarchistům. Nejprve to byl 9.12.1884 zákaz volby do senátu pro členy rodin, které v minulosti vládly ve Francii, následně 16.6.1885 zákaz volby do poslanecké sněmovny, dále zákon Národního shromáždění z 22.6.1886 o zákazu udělování jakéhokoliv volebního mandátu členům těchto rodin a koncem roku 1886 byli potomci těchto rodů vypovězeni z Francie.
Seznam literatury:
ALLERS, C. W., KRAEMER, H. Unser Bismarck. Leipzig s.a.
ALLMAYER-BECK, J. Ch. Frh. v., LESSING, E. Die K.(u.)K.-Armee 1848-1914. München-Gütersloh-Wien 1980.
AUBRY, O. Císařovna Eugenie I.-II. Praha 1932.
AUBRY, O. Napoleon. Erlenbach-Zürich-Leipzig s.a.
BÄR, A., QUESNEL, P., GROSSKOPF, A., MERKER, M. Bildersaal Deutscher Geschichte. Stuttgart-Berlin-Leipzig 1910.
BACHMANN, P., ZIESLER, K. Der deutsche Militarismus I. Berlin 1986.
BAMBERG Geschichte der orientalischen Angelegenheiten. Berlin 1888.
BELENKIJ, A. B. Razgrom meksikanskim narodom inostrannoj intervencii (1861-1867). Moskva 1959.
BÍLÝ, J., KADLECOVÁ, M., MATES, P., SCHELLE, K. Moderní dějiny státu a práva I. (Státa západní Evropy a USA). Brno 1992.
Bismarcks Gedanken und Erinnerungen. Berlin-Stuttgart 1928.
BÖRNER, K.-H. Wilhelm I. Berlin 1984.
BOGDANOVIČ Vostočnaja vojna 1853-56. Petěrburg 1876.
BOUHLER, P. Napoleon. Hvězdná dráha genia. Praha 1944.
BRDLÍK, F. Průvodce po dějinách od nejstarších dob po skončení světové války. Praha 1926.
BRŮHA, J. Zamyšlení nad válkou prusko-rakouskou v roce jejího 125. výročí. In: Bulletin 1866 č. 4/1991.
BUSCH, M., SÜNDERMANN, H. Mit Bismarck vor Paris. München 1942.
CLAUSEWITZ, C. v. O válce. Praha 1959.
ČORNEJOVÁ, I., RAK, J. Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách. Praha 1996.
DANGL, V. Bitvy a bojiská. Od Wogatisburgu po Lamač. Bratislava 1984.
DAYOT, A. Napoleon in Bild und Wort. Berlin s.a.
Dějiny světa v deseti svazcích I.-X. Praha 1959-1968.
Dějiny vojenského umění II. Praha 1954.
Der Feldzug in der Krim 1854-55. Sammlung der Berichte beider Parteien. Leipzig 1855-1856.
DORAZIL, O. Světové dějiny v kostce. Vimperk-Rudná u Prahy 1993.
DORAZIL, O. Vládcové nového věku 4. (1804-1937). Klatovy 1993.
DUPUY, R. E., DUPUY, T. N. The Encyclopedia of Military History from 3500 B.C. to the present. New York-Evanston 1970.
DURMAN, K., SVOBODA, M. Slovník moderních světových dějin. Praha 1969.
EMMER, J. Kaiser Franz Josef I. Geschichte seines Lebens und seiner Regierung. Teschen 1880.
E.Š. Porážka Francie 1870-1871. Praha 1914.
Etude diplomatique sur la guerre de crimée, par un ancien diplomate. Petěrburg 1871.
FEHLEISEN, E. Der Deutsch-Französische Krieg 1870-71. 1910.
FLATHE, T. Geschichte der Neusten Zeit. Berlin s.a.
FROBENIUS, H. Die Hohenzollern. Berlin s.a.
FRÝD, N. Císařovna. Praha 1972.
FUNCKEN, L., FUNCKEN, F. L'Uniforme et les Armes des soldats du XIXe sićcle 1.-2. Tournai 1981-1982.
GALANDAUER, J. HONZÍK, M. Osud trůnu habsburského. Praha 1982, 1986.
GEFFKEN Zur Geschichten des orientalischen Krieges 1853-56. Berlin 1881.
HAMANNOVÁ, B. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha 1996.
HAMERLE, A. Geschichte der Päpste. Klagenfurt 1907.
HAMLEY The war in the Crimea. London 1891.
HARENBERG, B. Kronika lidstva. Bratislava 1992.
HASLIP, J. The Crown of Mexico. Maxmilian and His Empress Carlotta. New York 1973.
HEIGERT, H. Vzpomínka na Solferino - před 90 lety zemřel 30.10.1910 zakladatel Červeného kříže Henry Dunant. In: Bellum 1866 č. 4/2001.
HELLER, S. B. Válka z roku 1866 v Čechách, její vznik, děje a následky. Praha 1896.
HELLWALD, F. v. Maximilian I., Kaiser von Mexico. Wien 1869.
HLAVINKA, A. Dějiny světa v obrazech. Od pravěku do počátku XX. století IV./2. Brno 1913.
HOFFMANN, K. F. V. Erde und ihre Bewohner. Stuttgart 1865.
HOLUB, A. Válečné dějiny od úsvitu dějin až do konce světové války. Hranice na Moravě 1937.
HORSETZKY, A. v. Kriegsgeschichtlicher Übersicht der wichtigsten Feldzüge seit 1792. Wien (1913).
HRNČÍŘ, F. Dějiny Francie, Anglie, Ruska a Norska. Nymburk 1907.
HRNČÍŘ, F. Dějiny Německa. Nymburk 1911.
HROCH, M. Historické události - Evropa. Praha 1977.
CHÁB, V. Dějiny Francie od doby předhistorické až do r. 1947. Praha 1947.
CHARTRAND, R. HOOK, R. The Mexican Adventure 1861-67. London 1994.
CHVOSTOV, V. M., SEMJONOV, V. S., SKAZKIN, S. D., ZORIN, V. A. Dějiny diplomacie I. Praha 1961.
Il Novissimo Melzi. Milano 1940.
Illustrierte Geschichte des Krieges vom Jahre 1870 und 1871. Stuttgart 1871.
Illustrierte Geschichte des Krieges 1870-71. Stuttgart-Berlin-Leipzig s.a.
Illustrierte Kriegs-Chronik. Leipzig 1867, 1870.
Illustrierte Kriegs-Chronik 1870. Ulm 1890.
JEDLIČKA, O. Boje v Čechách a na Moravě za války roku 1866. Pardubice 1883.
JEFIMOV, A. V. a kol. Dejiny novoveku I.-II. Bratislava 1950.
KAEMMEL, O. Illustrierte Geschichte der Neusten Zeit. Leipzig 1898.
KALISTA, Z. Stručné dějiny československé. Praha 1992
Kapesní atlas světových dějin 2. díl. Praha 1982.
KEJKLÍČEK, M. Prusko-rakouská válka. https://bryn.webz.cz/prusko.html.
KOSINA, J. Illustrované dějiny světové III. Praha (1899).
KRAEMER, H. Das XIX. Jahrhundert im Wort und Bild. Politische und Kultur-Geschichte I.-IV. Berlin-Leipzig-Stuttgart-Wien (1900).
KRÁTKÝ, R. Giuseppe Garibaldi. Praha 1955.
KRONES, F. v. Oesterreichische Geschichte von 1526 bis zu Gegenwart. Leipzig 1900.
KRYŠTŮFEK, J. M. Dějiny nové doby I.-IV. Praha (1894).
KRYŠTŮFEK, J. M. Dějiny nové doby. Dějiny národa německého v době parlamentu frankfurtského. Praha (1906).
KRYŠTŮFEK, J. M. Dějiny nové doby. Prvý pokus o zavedení ústavnosti v soustátí habsburském. Praha 1902.
KŘÍŽEK, L. Francouzská cizinecká legie. Praha 1994.
KUDR, K. Válka rakousko-pruská 1866 v Čechách a na Moravě. Praha 1936.
KURZ Die Schlachten und Treffen des Krimkrieges. Berlin 1889.
LACOUR-GAYET, G. Napoleon, jeho život, dílo a doba. Praha 1931.
LOEWENSTEIN, B. Otto von Bismarck. Praha 1968.
LONLAY, D. de Francais et Allemands. Paris s.a.
LUDWIG, E. Bismarck. Praha 1931.
LUDWIG, E. Napoleon. Praha 1932.
MARKOV, W. ANDERLE, A. WERNER, E. Weltgeschichte. Die Länder der Erde von A - Z. Leipzig 1966.
MARX, K. Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta. Praha 1949.
MEČÍŘ, K. Historky o korunovaných hlavách, dámách, státnících a jiných. Praha 1917.
MELCHIOR-BONNET, B. Dictionnaire de la Révolution et de l'Empire. Paris 1965.
MENZEL, W. Der Deutsche Krieg im Jahr 1866. Stuttgart 1867.
MOLTKE, H. v. Der Italianische Feldzug des Jahres 1859. Berlin 1904.
Ottův slovník naučný I.-XXVIII. Praha 1888-1909.
PEČENKA, M. LUŇÁK, P. Encyklopedie moderní historie. Praha 1995.
PERNES, J. Habsburkové bez trůnu. Praha 1995.
PERNES, J. Maxmilián I. Mexický císař z rodu Habsburků. Praha 1997.
PETŘÍK, M. Válečné dějiny. Hranice na Moravě (1933).
PFLUGK-HARTUNG, v. Ullsteins Weltgeschichte. Berlin 1908.
PICATOSTE, F. Compendio de la historia de Espaęa. Madrid 1899.
PIRUCHA, L. Giuseppe Garibaldi. Praha 1971.
PLATON Ústava. Praha 1923.
PLOETZ, K. Auszug aus der alten, mittleren und neueren Geschichte. Berlin 1895.
PLOETZ, K. Hauptdaten der Weltgeschichte. Leipzig 1918, 1923, Berlin (1936).
POHL, W., VOCELKA, K. Habsburkové. Historie jednoho evropského rodu. Praha 1996.
Politické dějiny světa v datech 1.-2. Praha 1980.
PRÁŠEK, J. V. Rukojeť dějin všeobecných I.-IV. Praha 1906-(1911).
PROCHÁZKA, J. Bismarck a Hohenzollernské císařství. Praha 1890.
RIEGER, F. L., MALÝ, J. Slovník naučný I.-XI. Praha 1860-1874.
SECKLER, F. Weltgeschichte. In Wort und Bild dem Volke dargeboten. Konstanz (1900).
SEIGNOBOS, Ch. Politické dějiny Francie v století devatenáctém. Praha 1903.
SEIGNOBOS, Ch., MÉTIN, A. Současné dějiny od r. 1815 I.-V. Praha 1907.
SERGEJEV-CENSKIJ, S. N. Sevastopolská epopej. Praha 1954.
SHAMA, D. Genealogie delle dinastie nobili italiane. https://www.sardimpex.com/.
SCHRAMM, H., OTTO, F. Illustrierte Chronik des Deutschen Nationalskrieges im Jahre der deutschen Einigung. Leipzig 1871.
SKED, A. Úpadek a pád habsburské říše. Praha 1995.
Slovník antické kultury. Praha 1974.
STERNFELD, R. Französische Geschichte. Berlin-Leipzig 1922.
STRAGANZ, M. Geschichte der Neuesten Zeit. Von der grossen französischen Revolution (1789) bis zur Gegenwart. Wien (1913).
STRANTZ, V. v. Die Deutschen Einigungskriege. Illustrierte Kriegschronik der Jahre 1864, 1866 und 1870-71. Leipzig s.a.
Světová válka 1914-1915 slovem i obrazem. Praha 1915.
Světové dějiny v datech I. Praha 1964.
ŠINDELÁŘ, V. Cesta na popraviště. Praha 1997.
ŠUSTA, J. Dějiny Evropy v letech 1812-1870 I.-II. Praha (1922)-1923.
ŠUSTA, J. Světová politika v letech 1871-1914 I.-VI. Praha 1924-1931.
TARLE, J. V. Krymská válka I.-II. Praha 1951.
TARLE, J. V. Napoleon. Praha 1950.
THEROFF, P. Royal Genealogy site (Online Gotha). https://pages.prodigy.net/ptheroff/gotha/.
TŘEBICKÝ, J. V. Přehled dějin všeobecných. Třebíč 1910.
TŮMA, K. Josef Garibaldi - bohatýr svobody. Praha s.a.
Über Land und Meer. Allgemeine Illustrierte Zeitung 1870, Band 24. Stuttgart 1870.
UHLÍŘ, L. Italské pozemní vojsko v roce 1866. In: Bellum č. 1/1994.
UHLÍŘ, R. Armády Německého spolku - spojenci Rakouska a Pruska v roce 1866. In: Bellum 1866 č. 1/2002.
URBAN, O. František Josef I. Praha 1991.
URBAN, O. Politika a válka roku 1866. In: Hradec Králové 1866-1991 Königgrätz. Sborník příspěvků mezinárodní vědecké konference (6.-8.6.1991) 1. Hradec Králové 1991; Bellum 1866 č. 6/1995.
URBAN, O. Vzpomínka na Hradec Králové (Drama roku 1866). Praha 1986.
VLACH, A. Sir Wiliam Howard Russel - zvláštní zpravodaj The Times. In: Bellum 1866 č. 1-4/1999.
VOGELTANZ, J. Rakouský dobrovolnický sbor v Mexiku v letech 1864-1867. In: Bellum 1866 č. 1/1997.
VOGELTANZ, J. Stejnokroje italské armády v roce 1866. In: Bellum 1866 č. 3/1997.
VOGELTANZ, J. Stejnokroje spojenců Rakouska a Pruska v roce 1866. In: Bellum 1866 č. 4/2001.
VOGLER, G., VETTER, K. Preussen. Berlin 1984.
Vojenské dějiny Československa II. Praha 1986.
VOLZ, B., STURMHOEFEL, K. Illustrierte Geschichte der Neuesten Zeit I.-III. Leipzig 1895-1897.
VOSS, W. v. Illustrierte Geschichte der deutschen Einigungskriege 1864-1866. Stuttgart-Berlin-Leipzig s.a.
VYCPÁLEK, M. Generál Klapka, uherská legie a válka roku 1866. In: Bellum 1866 č. 2-3/2001.
WEISSENSTEINER, F. Velcí panovníci rodu Habsburského. 700 let evropské historie. Praha 1996.
WELLS, H. G. Dějiny světa. Praha 1926.
WELLS, H. G. Stručné dějiny světa. Praha 1931.
WIRTH, A. Im Wandel der Jahrtausende. Stuttgart-Berlin-Leipzig 1910.
Wörterbuch zur deutschen Militärgeschichte I.-II. Berlin 1985.
Související články:
Císař Napoleon III. a druhé Francouzské císařství 1/2
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/varia/uhlir-napoleon3.html