Císařský kyrysník – paměti Karla Johanna, rytíře von Grueber

10.09.2015 17:35

Jiří Kovařík (ed.)

Naposledy upraveno: 10.09.2015

 

Před několika dny se v knihkupectvích začalo objevovat kritické české vydání memoárů původně nesoucích titul Karl Johann Ritter von Grueber: Lebenserinnerungen eines Reiteroffiziers vor hundert Jahren. L. W. Seidel & Sohn, Wien 1906.

Překlad Jiřího Kovaříka je navíc doplněn vzpomínkami kyrysníka Müllera, hraběte Neipperga a pojednáním o rakouské kavalerii v napoleonských válkách.

Pravidelným návštěvníkům našeho portálu doporučujeme věnovat tomuto titulu (hraničícímu s kategorií povinné literatury) zvláštní pozornost, k čemuž přinášíme krátký úryvek. Kompletní obsah knihy a další podrobnosti lze nalézt na autorově blogu napoleon-knihy.blogspot.cz

 

 

Druhá kapitola: Vojenské začátky, kampaň roku 1800 a bitva u Hohenlinden

U kyrysnického pluku v Ödenburgu / Přesun na frontu v Bavorsku / Tragická smrt mladého hraběte / Pozor, jsou to kyrysníci! / Bitva u Hohenlinden / Zmrtvýchvstání poručíka Warmutha / Moje zranění / Cesta do špitálu v Uhrách / Hrozba amputace / Uzdravení a návrat k pluku / Služební postup.

 

Do Ödenburgu jsem dorazil 1. října roku 1800 a jeden poručík mě hned dovedl k veliteli depotu, rytmistru Dhanhauserovi, který mě přivítal velice přátelsky a dovolil, abych si sám vybral koně. Protože jsem před ním neskrýval svoji neznalost, co se poznatků o koních týče, sám mi vybral pěkného ohnivého a pětiletého světlého hnědáka, kterého jsem měl jako válečného koně po dobu deseti let, dokonce i poté, co jsem dosáhl hodnosti nadporučíka, až se stal v souladu s předpisy mým majetkem. Později, po tažení do Ruska, jsem ho prodal za osmnáct louisdorů rytmistru Albericimu od husarů Hessen-Homburg.¹⁾

Až do 30. října 1800, úhrnem tedy po dobu pouhého jednoho měsíce, jsem byl v Ödenburgu cvičen spolu s ostatními rekruty v jízdě, execírce a šermu²⁾ a 1. listopadu mě v transportu pod velením poručíka Stanisloa poslali ke kyrysnickému pluku Albert, nacházejícímu se v poli na Rýně.³⁾

Náš konvoj se přesunoval usilovnými pochody přes Vídeň, Linec a Augšpurk na Nördlingen, kde jsme se 30. listopadu připojili k našemu regimentu.

Velitelem pluku byl tehdy Obrist hrabě Radetzky,⁴⁾ později slavný a chrabrý maršál, a bývalý plukovník, baron Wolfskeel, náš generál, velel brigádě.⁵⁾

Pluk v tom čase tábořil zhruba hodinu cesty od Nördlingen na velké louce před zámkem, který patřil sestře generála Wolfskeela, jež byla vdovou a žila tu se svým osmnáctiletým synem. Jméno komtesy i zámku mi už vypadlo. Celý důstojnický sbor pluku byl onoho dne pozván na zámek k polední tabuli. Ježto šel poručík plukovníkovi během oběda ohlásit náš příjezd, musel tam hned zůstat a generál Wolfskeel poslal na přání své sestry do ležení lokaje, aby nás, dva kadety, rovněž přizval k tabuli. Při obědě se generál Wolfskeel snažil svoji sestru přesvědčit, že ne všechny nepřátelské kulky trefí cíl, že proto nemusí mít o svého syna, jenž velice toužil po vojenském stavu, obavy, k čemuž matka nemínila dát souhlas. Generál se jí snažil vysvětlit, že mu nemůže ve vstupu k pluku bránit. V něm bylo právě volné jedno poručické místo, a ježto měli plukovní velitelé v poli právo sami obsazovat subalterní místa, jmenoval Radetzky mladého hraběte. Hned mu dali přebývající uniformu, na což každý přispěl malým obnosem; generál Wolfskeel mu daroval plně vystrojeného jezdeckého koně.

Po obědě se nově jmenovaný poručík odebral s našimi důstojníky do plukovního ležení. Ježto byl nadporučík Schimer navečer vyslán s jedním Zugem⁶⁾ na průzkum směrem k nepřátelským hlídkám, které se nalézaly před Neeresheimem, vyprosil si mladý hrabě na plukovníkovi, aby se mohl k hlídce přidat, což mu bylo povoleno.

Uplynula sotva hodina, co jízdní oddíl opustil ležení, když jsme zaslechli dosti vzdálenou střelbu z pušek. Výstřely se stále víc blížily a Radetzky rozkázal nadporučíku hraběti Clarymu, aby se svým družstvem vyrazil jako podpora. Po hodině se oba nadporučíci vrátili se svými oddíly zpět a na nosítkách z dřevěných tyčí s sebou přinášeli mrtvolu mladého hraběte. První výstřel nepřátelské hlídky, na níž nadporučík Schimer narazil, proletěl hraběti, který mu jel po boku, hrudí...

Umíte si představit zoufalství matky, když přinesli na zámek tělo jejího syna. Vojenské pocty, které mu byly při ukládání do rodinné hrobky prokázány, pro ni mohly mít leda velice trpkou příchuť.

Následujícího dne byl regiment nasazen proti francouzským grenadiers à cheval⁷⁾, kterým jsme vážně zvalchovali hřbety. Převládalo ponuré, deštivé počasí a my si oblékli kabáty⁸⁾. Francouzské jezdectvo na nás zaútočilo, hroty svých dlouhých palašů měly vytrčené vpřed, jenže většina čepelí se zlámala o naše kyrysy, které nebylo pod plášti vidět⁹⁾. Jakmile došlo k rozražení bitevní linie, nastala barbarská mela a jatka pro všechny nebožáky, co spadli pod břicha svých koní.

Výsledkem toho se stalo, že francouzští důstojníci pak pokaždé, když narazili na rakouské jezdce v mantlech, na svoje muže křičeli, načež ti svoje palaše zvedli:

„Garde à vous! Ce sont les cuirassiers!“¹⁰⁾

V důsledku té šarvátky se moje jméno ocitlo spolu s vícero jinými kyrysníky v denním rozkaze.

Potom však začal ústup rakouské armády, které velel arcivévoda Jan s podmaršálkem Lauerem jako Generalquartirmeisterm.¹¹⁾ Armáda se rozložila kolem Mühldorfu a Hohenlinden.

Třetího prosince 1800 se náš regiment rozvinul na okraji lesa za Mühlhausenem, zatímco se armáda protahovala napříč lesem od Mühlhausenu k Hohenlinden.

Rachot děl se minutu od minuty přibližoval a my soudili, že naše armáda bezpochyby znovu ustupuje, jenže náš pluk, ať už šlo o chybu hlavního stanu, nebo o záměr, zůstával v záloze a žádný rozkaz k ústupu nedostal. Nikdo netušil, jak k tomu došlo, náhle jsme ale spatřili vpravo od nás a stejně tak i vlevo Francouze a vypadalo to, že na nás co chvíli zaútočí.

Náhle jsme se dozvěděli, že francouzští pěší myslivci¹²⁾ obsadili les, před nímž my stáli. Plukovník Radetzky tam s námi cvalem vyjel. Dostali jsme se dost dopředu, po nepříteli nebylo ani vidu, ani slechu a my si už mysleli, že si tu zprávu někdo vybájil, když se na nás ze stromů sneslo krupobití ran z pušek. Nepřátelští myslivci na ty stromy vyšplhali, pevně se v nich usadili a doslova nás nachytali na švestkách. Všichni jsme prchali doslova ventre à terre.¹³⁾ Mnozí kyrysníci a nejeden kůň zůstali v tom nečekaném dešti střel v lese. Vyjeli jsme z něho a cválali asi čtvrt hodiny, až jsme uviděli vpravo od nás jeden rakouský regiment řadové pěchoty. Tehdy Radetzky náš pluk shromáždil a přeskupil.¹⁴⁾

Rád bych tu připomněl jednu událost, která s bitvou u Hohenlinden souvisí, ačkoliv k ní došlo až o pár let později. K řadě jezdců, kteří v onom lese zůstali, patřil i poručík Warmuth, sražený střelnou ranou do pravého spánku z koně. Spolu s mnoha dalšími padl Francouzům do rukou a k těm spadlým ze sedel patřil také jeden Wachtmeister,¹⁵⁾ kterému se ale za nějakou dobu podařilo vyváznout. Pak nám vyprávěl, že viděl poručíka Warmutha, jak leží mrtvý na zemi. Dodal i to, že onoho důstojníka vhodili spolu s řadou kyrysníků do společného hrobu. Když pak do roka a do dne nedorazily o Warmuthovi žádné zprávy, byl Wachtmeister předvolán před plukovní soud, aby tu učinil řádné a formální prohlášení, na jehož základě pak plukovní kaplan vystavil vdově certifikát o skonu jejího manžela. Ona se pak znovu provdala za nějakého fiskálního úředníka v Günsu.

V srpnu 1803, když jsme pobývali v táboře v Simmeringu, dorazil z Vídně vévoda Albert, majitel našeho pluku, aby u něj provedl přehlídku. Regiment nastoupil rozvinutě nedaleko stanu, ve kterém se vévoda strojil. Zapínal si kyrys, chystal se vyhoupnout do sedla a předjet před čelem svých jednotek, v té chvíli však před stanem zastavil fiakr a z něho vystoupil důstojník v plukovním stejnokroji, který vzápětí do stanu vešel.

Chvíli nato vyjel před čelo pluku vévoda, následovaný oním oficírem, a přivolal si důstojnický sbor k sobě. Jakmile jsme kolem něj vytvořili půlkruh, řekl nám:

„Pánové, přivádím jednoho vašeho kamaráda z onoho světa. Poručík Warmuth, pohřešovaný u Hohenlinden, opustil říši mrtvých.“

Stáli jsme překvapeně, pak převládla radost, všichni ale chtěli vědět, kde je klíč k oné záhadě, a vévoda líčil, co se přihodilo.

To, co vyprávěl Wachtmeister, bylo pravdou až k chvíli, kdy Warmutha dotáhli ke společnému hrobu, kde se jej chystali pochovat spolu se všemi ostatními kyrysníky, co u Hohenlinden padli.

Když došlo na pohřbívání, spustil se vlahý déšť a vlhkost Warmutha probrala z bezvědomí. Francouzi si všimli, jak se hýbe hlína, kterou na těla házeli, kvapem ji odhrabali a jeho poslali na káře jednoho venkovana do špitálu v Mühldorfu.

Rána na hlavě ovšem byla taková, že zůstal při vědomí jen okamžik, načež upadl znovu do komatu.

Za nějaký čas evakuovali raněné z nemocnice v Mühldorfu do Štrasburku, potom do Dijonu a tam zůstal Warmuth s pomatenými smysly rok a půl v ošetření.

Nevěděli, co je zač, nedostali z něho žádnou informaci, neboť v těch prchavých chvílích, kdy se mu vědomí vyjasnilo, zas nedokázal mluvit a do Mühldorfu byl dovezen, svlečený z uniformy, což bylo obvyklé u všech mužů, padlých na bitevním poli. Pro všechny nemocnice, jimiž prošel, tak zůstal neznámým člověkem

Jen co se lékařům podařilo jeho duševní poruchu vyléčit, schvátila ho nervová horečka a po ní jiné těžké, dlouhé nemoci, následkem čehož byl takřka soustavně v deliriu. Zcela se uzdravil teprve po třech letech, teprve pak mohl pomýšlet na návrat do Rakouska. S Francií se už dávno předtím uzavřel mír, došlo na výměny všech zajatců, proto se jej francouzské úřady okamžitě ujaly a samy zařídily jeho repatriaci… Jak rozpačitě se ale tvářil, když zjistil, že se jeho žena znovu vdala!¹⁶⁾

Církevní autority by sice nakrásně mohly druhý sňatek prohlásit za neplatný, Warmuth už ale nechtěl se svou ženou žít. Byl z toho dlouhý proces, jeho choť vysoudila na svém druhém manželovi doživotní rentu, dva roky nato ale zemřela v Günsu, kam se odstěhovala.

Co se Warmutha týče, dotáhl to u pluku do hodnosti majora a zemřel roku 1815 na prudký záchvat mrtvice, což byl následek zranění, které ho ostatně nikdy nepřestalo trápit.

Vraťme se ale k bitvě u Hohenlinden.

Moje místo bylo na pravém křídle Obrist (1.)-Eskadron¹⁷⁾ za první rotou a v druhém řadu. Můj rytmistr, velitel eskadrony Borovjak, si všiml, jak jsem ve tváři bledý, a prohodil:

„Milý kadete, zdá se mi, že máte dělovou zimnici…!“

Než jsem se zmohl na odpověď, kyrysník, stojící za mnou ve třetím řadu, opáčil:

„Pane rytmistře, střelili ho do levé nohy!“

V té samé chvíli mnou projela bolest, podíval jsem se dolů na nohu a uviděl v botě díru o průměru mušketové kulky. Proud teplé krve mi současně botu máčel.

Pobídl jsem koně, aby vybočil z řadu, a v doprovodu jednoho kaprála jsem se vydal trochu dozadu, k obvazišti, které si zřídili lékaři našeho pluku. Tam už dovedli spousty raněných jak od naší jednotky, tak i od pěchoty, rozvinuté u našich křídel. Nedokázal jsem sesednout, kvůli zranění na levé noze jsem se neudržel na nohou, proto mě z koně snesli a za cenu prudkých bolestí mi botu zuli. Pak mi ránu prohlédli.

Krev ze mne crčela proudem, neboť ze stromu vypálená kulka skončila u lýtkové kosti. Průbojnost jí vzala moje jezdecká bota z vařené volské kůže. Chvatně mě obvázali a spolu s ostatními raněnými naložili na zrekvírovanou káru, která s námi v doprovodu eskorty kodrcala k Braunau v Horních Rakousích.

Je známo, že bitvu u Hohenlinden rakouská armáda prohrála a na kvapném ústupu musela používat hlavní silnici na Braunau, už tak přeplněnou konvoji s raněnými. Tyhle konvoje, neustále ustupujícími jednotkami popoháněné, tvořily nepřerušenou kolonu povozů, která se snažila dojet do Braunau bez zastávky. Ve městě ale byli všichni zaměstnáni evakuací nemocných a převozu schopných raněných na vozech, které vyslala vojenská správa. Na nás, kteří jsme sem dorazili jako noví, zbyly pro transport jen zrekvírované káry, jejichž potahy už skoro nedokázaly jít dál, a přesto nezbylo než pokračovat v cestě. Na převazy nezbyl čas. Na krátké zastávce v Braunau dostali ranění jen trochu tekutiny k utišení palčivé žízně, která nás sžírala. Obyvatelé Braunau nás počastovali vínem, to nás na pár hodin utišilo a umožnilo nám zapomenout na trápení. Většina z nás se probrala až v Linci, kam jsme dojeli bez přerušení v jedné jediné dlouhé etapě nejrychleji, jak se jen dalo.

Probuzení bylo naneštěstí ještě bolestivější, násobilo ji zanícení našich ran a my krutě cítili hrkotání vozu po cestě. Pro těžce raněné pak bylo překládání z vozu na vůz strašlivé.

Na každé zastávce odnášeli deset až dvanáct mrtvých a ty pak na místě pochovávali. Takhle jsme se dostali do Sankt-Pöltenu, kde nás, stále bez převazu a prohlídky ran, naložili na velké ploché lodice, které měly plout do Prešpurku v Uhrách. Ani Prešpurk ale neznamenal konec našeho utrpení. Museli nás odtud přepravit po zemi do Ungarisch-Altenburgu,¹⁸⁾ a i tahle poslední etapa, jakkoliv uběhla rychle, byla strastiplná.

Vojenská nemocnice v Altenburgu byla zřízena na zámku knížete Esterházyho či knížete Károlyho, už si nedokážu vzpomenout, který z těch dvou to byl. Všechny raněné odnosili do velkého sálu v přízemí a položili na slámu. Pak konečně snímali naše obvazy a museli to dělat s pomocí teplé vody.

Vrchnímu lékaři pluku, doktoru Hödlovi, sekundoval jistý počet dalších vojenských lékařů a všichni prohlíželi první řad na slámě ležících raněných. Byl jsem přibližně v desátém řadu a čtyři muže přede mnou odsoudila ta vizitace k amputaci nějaké končetiny, proto je hned po konziliu odnášeli na operační sál. Pak přišla s prohlídkou řada na mne.

Lomcovaly mnou bolesti, levou nohu jsem měl zanícenou až ke kolenu, byla to jedna velká známka infekce a hnisání. Samo snímání obvazů znamenalo bolestivou věc, následné omývání rány nepředstavovalo o nic menší trápení, pak přišlo ohledání s pomocí sondy a nakonec padl verdikt, pronesený chladným a bezbarvým hlasem:

„Ještě jeden k amputaci. A bude to nad kolenem, gangréna už zasáhla koleno. Odneste ho na sál!“

Z pomyšlení, že se stanu v sedmnácti invalidou, mě polila hrůza. Odstrčil jsem ošetřovatele, kteří se mě chystali s lhostejným výrazem zvednout, a odhodlaným hlasem jsem šéflékaři Hödlovi řekl, že se amputovat v žádném případě nenechám.

„Nu, mladý muži, pak vám nezbývá než zemřít,“ pravil na to on.

„Bude to lepší než život invalidy,“ opáčil jsem.

Tahle rázná odpověď se lékaři, jak mi později prozradil, zalíbila a on se rozhodl, že udělá vše, aby mě zachránil. Byl jsem přenesen do místnosti v prvním patře, kde už leželi dva těžce zranění důstojníci, a svěřen třem lékařům do zvláštní péče.

Pět dní a pět nocí mi na nohu přikládali soustavně led, což hodně utišilo bolest a možná srazilo i horečku. Šestého dne, kdy zarudlost zánětu téměř zmizela, došlo na novou prohlídku rány. Po ní konstatovali, že kulka uvízla mezi tibií a fibulou proti kotníku: mám ji tam dosud (v květnu 1851) a odnesu si ji do hrobu. Její vyjmutí přinášelo riziko, že mi zlomí holenní či lýtkovou kost.

Uzdravoval jsem se pomalu, neboť z rány neustále vycházela cizí tělesa a zanesené nečistoty z kůže, sukna, látky, které tam spolu s kulkou vnikly. Šéflékař Hödl pravidelně dohlížel na každodenní převazy.

Tak uplynuly tři měsíce. Z oněch dvou důstojníků, mých druhů na pokoji, umřel jeden do čtrnácti dnů na svou ránu. Ten druhý, husarský Hauptmann Déak měl střelnou ránu na hlavě. Zahojila se mu a špitál po dvouměsíčním pobytu opustil. Já tu pak zbyl samojediný a doktoru Hödlovi i četbě vděčím za to, že jsem se příliš nenudil.

Během té doby byl uzavřen mír a můj regiment se vrátil do Ödenburgu v Uhrách, kde sídlil jeho štáb.¹⁹⁾ Já se k pluku přidal 1. dubna 1801. Hlásil jsem se svému novému rytmistru-veliteli eskadrony von Nothombovi a dva dny nato se ze mne stal Vizekorporal.²⁰⁾

V srpnu téhož roku jsem byl určen spolu s jedním rytmistrem, jedním vachtmistrem, dvěma kaprály a čtyřicítkou jezdců jako součást odřadu pod velením rytmistra von Nothomba, který měl odejet do Čech, aby převzal koně z remontů, určené pro důstojníky.²¹⁾

Rytmistr Nothomb se odebral dostavníkem do Lipska, kde nakoupil u koňských handlířů pětatřicet koní, které nám předali na saské hranici u Petrovic. Vedli jsme je v krátkých denních etapách, celá cesta ale tvořila jeden velký problém a já plnil naráz povinnosti furýra i rytmistrovy děvečky pro všechno, neboť mi plně důvěřoval. Tím pádem jsem den co den vyjížděl se čtyřmi kyrysníky před kolonou, abychom vybrali místo, kde se utáboříme. Musel jsem ze stájí vybírat ty, které měly kladky a provazy k uvázání koní s čerstvě podříznutými ocasy.²²⁾ Po jejich příjezdu jsem to byl já, kdo musel pod rytmistrovým dohledem ocas každého koně zavěsit, neboť nikdo jiný se tohohle opatření nedokázal patřičně zhostit. Ztratil jsem při tom pravidelně tolik času, že jsem nedokázal na cestu v roli furýra ubytovatele vyrazit dřív než před půlnocí.

Můj rytmistr byl nevyrovnaný člověk a trpělivost, s níž jsem jeho špatné nálady snášel, mi vynesla jeho náklonnost do té míry, že mě po celou cestu přizvával ke svému stolu a že v den příjezdu do Ödenburgu, což bylo 1. prosince 1801, mi u plukovníka Radetzkého vymohl povýšení na kaprála.

Rytmistr mne pak vzal i se svým odřadem do Baumgartneru.²³⁾ Trval na tom, abychom poručík Stanislo a já trávili večery s ním, a my tak u něj zůstávali hodně pozdě do noci. Hráli jsme, nebo jen rozprávěli a moje od přírody veselá nátura toho dobrého rytmistra občas rozesmála až k slzám.

Po pěti měsících, k 1. dubnu 1802, jsem byl jmenován prvním vachtmistrem eskadrony a 1. dubna 1804 mě určili za plukovního adjutanta se zařazením jako podporučík, nicméně mi ale zůstaly jen vachtmisterské požitky, což bylo v těch časech u pluků kavalerie častým zjevem.