Dějiny řadového pěšího pluku Arcivévoda Karel č. 3
Naposledy upraveno: 29.07.2007
Vydáno pro mužstvo pluku a tomuto věnováno u příležitosti 100letého výročí bitvy u Aspern.
Náš pluk čítá se k nejstarším a nejslavnějším celé armády. Bezmála 200 let stár, působil na všech bojištích v Evropě. Všude, kde rakouské vojsko vystoupilo, získal si slávu a udržel svou zbraní čest bez poskvrny.
Od svého zřízení prodělal 28 válek, které činily úhrnem 49 válečných let. V oněch 28 válkách prodělal pluk věhlasně na 200 bitev a větších srážek, nečítaje v to mnoho menších potýček a srážek.
Vy dnešní mladí »Karláci« můžete býti pyšni, že náležíte k takovému slávy bohatému, staroosvědčenému vojenskému tělesu.
Učte se z dějepisu Vašeho pluku, jak udatně, srdnatě a zmužile Vaší předkové před nepřítelem se zachovali. Nikdy nezapomněly na svou čest a povinnost, raději obětovali život.
Když Vás náš císař pán a nejvyšší vojevůdce někdy k obraně naší milované vlasti zavolá, přičiňte se následovati našich starých »Karláků«!
Věrni Vaší přísaze, držte se stejně a zmužile jako oni a dopomozte naši starobylé, slavné, modrými pentlemi okrášlené korouhvy ku cti a vítězství.
Štít pluku, který jste převzali čistý a stkvělý, odevzdejte v tom samém stavu Vašim. mladším nastupujícím soudruhům.
Životopis arcivévody Karla.
Arcivévoda Karel narozen byl 5. září 1771 ve Florencii jako třetí syn pozdějšího, císaře Leopolda II.
Již v útlém, chlapeckém věku vyznamenával se vysokým nadáním a vzdor slabosti tělesné ukazoval výraznou náklonnost k vojenství a válečným vědomostem.
Brzy naskytla se mu příležitost jeho vojenskou způsobilost a nadání vojevůdcovské dokázati.
Již v roce 1792, teprve 21 roků stár, bojoval Jako brigádník v bitvě u Jemappes (v dnešním království Belgickém) proti Francouzům a vyznamenal se v následujícím roce 1793 ve srážce u Aldenhofenu (Kolína nad Rýnem) tou měrou, že se mu mohla k vítězství tomuto hlavní zásluha připsati.
Ještě v tom samém roce odehrála se bitva u Neervindenu (jihovýchodně Brusselu), při které vybojovali Rakušané vítězství hlavně zakročením pravého křídla pod vedením arcivévody Karla. Za to obdržel velkokříž řádu Marie Terezie a byl na to povýšen za polního podmaršálka.
V roce 1794 byly vydobyty vítězství vynikajícím spoluúčinkováním arcivévody Karla u Landrecies Catean (v severovýchodní Francii), Tournay a Charleroi (v dnešním království Belgickém), začež byl jmenován zbrojmistrem. Dále vyznamenal se ještě obzvláště v bitvě u Fleurus (jižně Brusselu).
1796 převzal velení armády v Podrýnsku a ukázal v tomto válečném tažení proti Francouzům své voje vůdcovské nadání v plné záři.
On vyhrál v tomto roce bitku u Wetzlar a Uckerath, bitvu u Würzburka a bitvy u Altenkirchen, Emmendingen a Schlingen. Koncem roku byli Francouzi za Rýn zatlačeni.
Když v roce 1799 opětně válka s Francouzy vypukla, převzal arcivévoda velení nad vojsky v jižním Německu a zatlačil Francouze dvěma vítěznými bitvami u Ostrah a Stokach přes Rýn.
Na to obrátil se do Švýcarska a zahnal v porážce u Zurichu tam se nalézající nepřátelská vojska zpět. Mezitím bylo jeho zdraví tak silné otřeseno, že v roce 1800 nucen byl s armádou se rozloučiti.
1801 jmenoval jej císař pán polním maršálkem a předsedou dvorní válečné rady (dnes válečné ministerstvo). Zde věnoval se s neunavitelnou horlivostí a s obětavou oddaností organisaci a vycvičení armády.
Při vypuknutí války 1805 proti Francouzům, převzal velení, armády v Italii a vydobyl v porážce u Caldiero (východně Verony) skvělá vítězství nad francouzským maršálkem Massenou.
1806 byl jmenován »generalisimem«; pracoval dále bez odpočinku při vyzbrojení a vycvičení vojska, až zase 1809 nová válka proti Francouzům povstala.
V tomto roce slavíme nejskvělejší den vítězství arcivévody, neboť na 21. a 22. května 1809 porazil doposud nepřemožitelného císaře Napoleona v otevřené polní bitvě u Aspern a Esslingen.
Bylo to na 22. května, když kritická chvíle nastoupila, tu uchopil arcivévoda vlastnoručně korouhev 2. praporu pěšího pluku Zach č. 15 a vrhnul se v čele svých vojsk s takovou udatností na nepřítele že konečně Napoleona přemohl.
Skvělý pomník u hradu císařského ve Vídni ukazuje arcivévodu, jak on vedl s korouhví v ruce útočící kolony u Aspern k vítěztví.
Po této skvělé události ztratil arcivévoda opětně své zdraví, nepřevzal více velení a věnoval se úplně studiím.
V r. 1815 zasnoubil se s princeznou Henriettou z Nassau; z tohoto manželství povstalo 5 synů a 2 dcery. Nejstarší syn arcivévoda Albrecht stal se v r. 1866 nezapomenutelným vítězem u Kustozy. Mladší z obou dcer, arcivévodkyně Marie Karla jest manželkou generála pěchoty arcivévody Rainera a kmotrou praporu našeho pluku. Arcivévoda Karel zachranitel Rakouska v těžkých dobách, vítěz nad nepřemožitelným císařem Napoleonem, zemřel 30. dubna 1847 ve Vídni a jest v kapucínské hrobce pochován.
Dějepis pluku
Od 1753 do 1771 stál pluk s malými přerývkami v Brusselu.
V roku 1767 obdržel pluk blankytné výložky a bílé knoflíky, které ještě dnes nosí.
1771-1778.
1771 byl pluk přeložen na Moravu a přišel 1777 do Kremže a později do Korneuburgu. Mezi tím byl jeden prapor v Haliči.
Válka o bavorské dědictví 1778-1779.
V roku 1778 vypukla válka mezi Rakouskem a Pruskem o bavorské dědictví. Pluk byl nejdříve u armády v Čechách, později u jednoho sboru na Moravě vřaděn. V tomto polním tažení nepřišlo k žádné zvláštní bitce. Po uzavření míru 1779 byl pluk do Dolních Rakous přeložen.
1780.
V roku 1780 zemřel dosavadní majitel pluku vévoda Karel z Lothringů. Nyní byl jmenován na jeho místo arcivévoda Karel, jehož vznešeným jménem pluk od toho času s pýchou se honosí.
1780-1787.
Do 1787 zůstal pluk ve své posádce v Dolních Rakousích.
Turecká válka 1787-1790.
V roku 1787 vypukla válka mezi Ruskem. a Tureckem. Rakousko se s Ruskem spojilo a poslalo armádu 30.000 mužů silnou do pole.
1787 byl pluk posádkou v Uhrách a dělal tuto válku sebou tím, že jeho prapory k rozmanitým vojenským sborům přiděleny byly. Mimo mnoho malých bitek, kterých se oddělení pluku súčastnily, účinkoval pluk jmenovitě při dobývání Novi (1788), kdež si major Gomez de Parientos našeho pluku řád Marie Teresie vydobyl a při dobývání Bělehradu (1789), při kterém ze zpráv na císaře pána odeslaných vyniknuli nejvíce: major Rolcourt, Nugent a setník Lorengo. Tím přišel Bělehrad, který byl před 50. lety Turkům odstoupen, zase k Rakousku. .
Konečně jsou také pamětihodné bitvy u Fokšani a Martinestie v Rumunsku (1789).
V tomto válečném tažení vyslovuje se velitel armády vévoda z Coburgů ve svých zprávách o podplukovníku Foullonovi našeho pluku velice pochvalně.
1790-1792.
Po ukončení války 1790 přišel pluk na krátký čas na Moravu a do Slezska, brzy na to do Vídně a okolí, kdež zůstal do 1792.
Války proti Francouzsku 1792-1815.
Francouzskou revolucí povstala 1792 válka proti Francouzsku, kteráž s mnohými přerývkami do roku 1815 trvala.
Pluk skládal se tenkráte ze 2 setnin granátníků a ze 3 praporů po 6 setninách.
Jeden prapor pluku a granátníci šli koncem 1792 na bojiště do Německa ke sboru generála jízdy Wurmsera, kdežto 2. prapor odebral se na bojiště do Nizozemska k armádě prince Josiase z Coburgů.
1793.
K posledu jmenovaný prapor súčastnil se bitvy u Aldenhofenu a později oné u Neervinden, v kterýchž se náš vznešený majitel pluku arcivévoda Karel obzvláště vyznamenal. (Viz životopis arcivévodův.). Tento prapor účinkoval v bitce u Famars a při obléhání vícero pevností. Mezi tím přibyl také 3. prapor k armádě prince Coburga.
Prapor a granátníci, kteří se na jihoněmeckém bojišti nalézali, súčastnili se útoku na opevněné a Francouzi obsazené Weisenburgské čáry (linie), při čemž nepřítel úplně zahnán byl, ztrativ 8.000 mužů, zanechav mimo to 31 děl a 12 práporů v rukou Rakušanů.
Z ostatních vícero malých půtek jest ona u Retschweiler pozoruhodnou, které se granátníci súčastnili. Generál jízdy Wurmser řekl ve své zprávě o této půtce:
»Granátníci konali zázraky chrabrosti!«
Připomenouti se musí, že ve zprávách o bojích tohoto roku velitel praporu podplukovník Lattermann, jakož i znamenité držení všech oddělení pluku vůbec vícekráte pochválně bylo jmenováno.
1794.
V roce 1794 súčastnili se dva prapory v Nizozemsku bojů u Landrecies, ve kterých se vyznamenali: setník Pflannzelter, nadporučík Baumgarten, podporučík Hauer, šikovatel Jaring a desátník Hubinger
Teď následovala půtka u Courtray, ve které pluk 8 hodin v silném kartáčovém ohni byl a postup francouzského jízdectva zadržel.
Později bojoval pluk v boji u Ingelmünstru, ve kterém se nejen plukovník a velitel pluku Foullon znovu obzvláštní chladnokrevností a chrabrostí vyznamenal, nýbrž i také pluk vůbec se tak udatně držel, že brigádník, generalmajor Kollovrat majiteli pluku arcivévodovi Karlovi následovně řekl:
»Kdyby v jedné armádě jen takové prapory byly, jako ony v »Karlově pěchotě«, byla by pro každého generála vyhraná věc, každého nepřítele, ať stojí kde chce, tak silný, jak vůbec možno jest, zcela lehko přemoci. «
Dále se súčastnili oba prapory půtky u Lincelles, ve které se zase velitel pluku, plukovník Foullon, tou měrou vyznamenal, že byl za generalmajora povýšen.
Na jeho místo se dostal dříve jmenovaný, na plukovníka povýšený podplukovník Lattermann.
Mezi mnohými malými půtkami musí ona u Gentu obzvláště býti jmenována, ve které major L’Aisné od pluku oproti rozkazu k ústupu na vlastní zodpovědnost se svým praporem zůstal stát, ano později ještě sám ku útoku přešel a Francouze nazpět zahnal, čímž tito se nemohli zmocniti přechodu přes řeku Šeldu. Major L’Aisné obdržel za tento čin řád Marie Terezie.
Konečně jest ještě boj u Jülichu pozoruhoden, ve kterém velitel pluku, plukovník Lattermann a všechny mu podřízené oddíly za jejich chrabré držení pochváleni byli.
Prapor a granátníci, kteří se na německém. bojišti nalézali, súčastnili se v roce 1794 jen malých šarvátek.
1795.
V roce 1795 byly jmenované prapory v Nizozemích také do armády na středním Rýně vřaděny, tak že se teď celý pluk na německém bojišti nalézal. Pluk se súčastnil v tomto roce potyčky u Handschuhsheimu, boje u Mannheimu a šarvátek u Pfeddersheimu, Lambsheimu, Edinkhofenu a Kaiserslauternu, načež brzo příměří nastalo.
Ve všech těchto bojích vyznamenal se pluk tak jako doposud; obzvláště podplukovník de Curvy a major Pfannzelter byli několikrát pochváleni.
V bojích u Mannheimu vyznamenali se tři muži našeho pluku obzvláštním hrdinstvím.
Desátník Matěj Kauflein, svobodník Kazimír Steineck a pěšák Jan Welsch hlásili se, když se o tom jednalo, most přes řeku Neckar zrušiti, dobrovolně k tomuto podniku.
V prudkém kartáčovém ohni a v dešti kulek připlazili se až k mostu, položili zápalné svítivé koule na něj, tak že tento shořel. Všichni tři obdrželi za tento čin zlatou medaili za udatnost.
Dále byl proveden v roce 1795 hrdinný čin pěšáka Josefa Kluga od pluku; avšak není již známo, ve kterém boji tento byl proveden. V jednom boji s Francouzy byl jeho šikovatel a několik granátníků nepřítelem obklíčeni a zajati. Pěšák Klug shromáždil z vlastního popudu vícero mužů, udeřil překvapeně bodákem na nepřítele, zahnal jej a osvobodil zajatce. Dostal za to zlatou medaili.
Konečně se vyznamenal v tomto roce ještě šikovatel Čeněk Lukas. V jedné šarvátce napadl jedno nepřátelské oddělení, které se na jedné výšině velmi výhodně umístilo a postavení technicky sesílilo, bez, rozkazu, s málo muži, tak prudko, že nepřítel, který mnohem silnější byl jeho postavení s velkými ztrátami opustil. Lukas držel houževnatě tuto výšinu a ulehčil tímto pozdější všeobecný útok náramně. On dostal za tel1to čin zlatou medaili.
1796.
V roce 1796 byly tři prapory pluku k armádě na Rýně, která pod velením arcivévody Karla stála, přiděleny. Prvotně byly sice k armádě Wurmsera určeny a byly by tímto způsobem přišly do Vlašska (Italie). Avšak na přání arcivévody, který jeho chrábrý pluk u sebe míti chtěl, byla výměna s jiným plukem provedena.
Pluk se súčastnil následujících bojů:
Půtky u Maltsch, šarvátky u Kannstadtu a Esslingenu, ve kterých plukovník Lattermann a major Pfannzelter zase pochváleni byli; bitva u Nerescheimu, bitka u Geisenfeldu, bitva u Emmendingenu, ve které obzvláště jeden prapor našeho pluku pod vedením plukovního velitele Lattermanna mnoho ku konečnému úspěchu přispěl a sice tím způsobem, že na jednom bodě, kde stav velmi kritickým byl, se skloněnými bodáky ani ránu nevydav a při zvuku hudby útočil a nepřítele zahnal. Celý pluk arcivévody Karla byl při této příležitosti za jeho statné a chrabré chování pochválen, obzvláště plukovník Lattermann a štábní důstojníci.
Konečně následovala ještě bitva u Schliengenu po které ustoupili Francouzi za Rýn.
Pluk súčastnil se na to obléhání pevnosti Kehl-u, která se vzdala začátkem ledna 1797.
Podivuhodnou byla vytrvalost všech obléhajících oddílů, ježto nepohodou zimy mnoho trpěly. Déšť, sníh a mrazy střídaly se ustavičně, ale vzdor všem námahám a mnohým nemocím zůstala dobrá vůle a vytrvalost nezlomena.
V posledním tažení r. 1796 v Německu obdržel šikovatel Melchior Gerneth od našeho pluku za vícero statečných činů zlatou medaili. Jeden z těchto činů byl proveden, však, místo, kde proveden byl, není známo. On bránil jeden most s půl setninou proti mnohem silnějšímu nepříteli s houževnatou chrabrostí a kryl ústup vlastních oddílů tak dlouho, až tyto zase shromážděny a do pořádku dány byly. Když jeho velitel setniny později byl, raněn, převzal velení setniny, vedl tuto s bodákem zase proti nepříteli a zahnal ho také nazpět.
Divise granátníků našeho pluku byla v r. 1796 přidělena armádě polního maršálka Wurmser-a v Italii a boj vedla proti Francouzům pod Bonapartem v půtce u Gavardo (Saló) a v bitvě u Bassano.
V prvé jmenované půtce obzvláště se vyznamenal setník Drechsel našeho pluku a jeho granátníci. Mezi bojem zpozoroval totiž setník Drechsel nenadále, že nepřátelské oddělení hledí se pravého boku a zád Rakušanů zmocniti. Bez dalšího rozkazu postoupil ihned se svými granátníky na další výšinu, učinil útok na postupující Francouze, zatlačil je nazpět a přispěl tímto ku vítěznému ukončení boje o údolí. Setník Drechsel obdržel v r. 1801. za tento hrdinný čin a za neobyčejné výkony v polním tažení 1799 řád Marie Terezie.
1797.
V roce 1797 súčastnily se dva prapory pluku. v Německu ještě několika šarvátek, mezi nimiž se vyznamenává bitva u Dierscheimu. V zprávě o tomto generalmajor Klinglin klade obzvláštní důraz na pochvaluhodnou chrabrost statného pluku arcivévody »Karla«.
1799.
Již v dubnu bylo uzavřeno příměří. Po čas tohoto krátkého míru ležel náš pluk v Praze posádkou; ale již roku 1799 znovu počala válka s Francouzem. Náš pluk byl vřaděn do hlavní armády, která. pod velením arcivévody Karla stála v Německu a byl počátkem jmenovaného roku do Bavorska přeložen.
Krátce po vítězné bitvě u Ostrach, které se ale náš pluk nesúčastnil, došlo ku srážce u Steusslingenu, ve které, jako vždycky, pluk udatně bojoval a jmenované vesnice bodákem se zmocnil. V této srážce pracoval desátník Neumann našeho pluku, jako velitel stranní hlídky tak obratně, že se mu poštěstilo jednoho nepřátelského brigadýra a 3 francouzské důstojníky zajati.
Za tento znamenitý čin obdržel stříbrnou medaili. Teď následovala arcivévodou Karlem vyhraná bitva u Stockach, ve které se pluk zase vyznamenal a od všech představených pochválen byl. Obzvláště se vyznamenal setník Drechsel od pluku, který za to, jakož i za jeho čin ve srážce u Gavardo (Saló) v r. 1796, řád Marie Terezie obdržel. - Později došlo ještě ku půtce u Winterthuru a pak k bitvě u Ziirichu, ve které se kladl obzvláštní důraz na výborné jednání…
Po této bitvě obrátil se arcivévoda Karel s jedním dílem armády, v němž také náš pluk byl, zase do Německa nazpět, aby i zde Francouze zatlačil. Pluk se súčastnil dobytí opevnění Neckaru a Mannheimu, ve kterém 3 francouzští generálové, 45 důstojníků a 1800 mužů do rakouského zajetí padlo a 1400 mužů z francouzského vojska na bojišti zůstalo. Při této příležitosti byla chrabrost všech oddílů od, arcivévody neobyčejně pochválena, obzvláště ale uznány za nejlepší ze všech pluků 4 pluky a mezi těmito na prvním místě pluk arcivévody Karla.
Vícero chrabrých činů bylo provedeno poddůstojníky a vojíny, bohužel však mnoho z nich není dnes již známo.
Desátník Matěj Schmiskowitz velel při útoku na Neckarau setnině, jelikož všichni důstojníci a starší poddůstojníci setniny padli aneb zraněni byli a dobyl s jedním dílem svých lidí nepřátelskou baterii; její ochranné mužstvo dílem pobil, dílem rozprášil aneb zajal. Za tento čin obdržel stříbrnou medaili.
Bubeník František Kuchner předběhl při útoku na jednu šanci svého oddělení a bubnoval bez rozkazu v prudkém nepřátelském ohni signál k útoku, čímž nepřítele do nepokoje a nepořádku uvedl. Na to obešel nepřátelská postavení a bubnoval vzadu tohoto pochod granátníků, takže nepřítel v mínění, že jest ze zadu napaden, na útěk se dal. Za udatnost obdržel stříbrnou medaili.
Desátník Leonhard Arms zmocnil se se svým mužstvem jedné malé šance, opravil most, vypáčil vrata jedné dřevárny a zmocnil se jednoho děla a vozíku na prach. Obdržel stříbrnou medaili.
Šikovatel Václav Guttner zahnal se svým oddělením nepřítele ze třech opevněni a pronásledoval jej dále. Obdržel stříbrnou medaili.
Pěšák Bartoloměj Fabschütz postoupil s vícero vojíny až k prvním domům města Neckarau, střílel odtud na jedno nepřátelské oddělení ze zadu a nutil je tímto ku ústupu. Za odměnu obdržel 2 dukáty.
Také pěšák Jan Wachtl obdržel za jeho chrabrý čin u Neckarau stříbrnou medaili, bližší okolnosti však nemohly býti zjištěny.
1800.
Boje byly teď přes zimu přerušeny, ale již v dubnu 1800 počalo nepřátelství na novo. Pluk súčastnil se v tomto roce šarvátky u Engen, ve které srdnatost a odvaha pluku arcivévody Karla a znamenitost jeho velitele plukovníka Bayera obzvláště byla vychvalována, brzy na to následovala půtka u Möskirchenu a u Biberachu a ještě vícero menších potýček.
V půtce u Biberachu vyznamenal se pluk úspěšným a znamenitě provedeným protiútokem.
Po několikaměsíčním příměří došlo pak ku konci roku k šarvátce u Ampfingenu, ve které polní podmaršálek Riesch všechny mu podřízené oddíly velmi chválí, na prvním místě ale pěší pluk arcivévody Karla. Dva dny později následuje bitva u Hohenlindenu. Krátce na to byl uzavřen mír, který trval až do roku 1805. V tomto čase ležel pluk krátkou dobu v okolí Mauternu u Kremže, později ve Vídni a okolí posádkou.
1805.
V roce 1805 vypukla znova válka s Francouzi pod Napoleonem, který v předcházejícím roce za Císaře byl zvolen. Rakousko nebylo vojensky pro tuto válku připraveno, jelikož se v důležitých vojenských reformách nalézalo a chtělo proto v příštím roce válku počíti. Anglie ale, která se sama útoku Napoleona obávala, přiměla Rakousko k tomu, že toto již v srpnu 1805 válku Francouzům vypovědělo. Tato měla býti jednou armádou v Německu a druhou v Italii vedená. Pluk byl následkem reorganisace rozdělen v 1 granátnický a ve 4 střelecké prapory po 4 setninách a mimo to v 1 záložný aneb náhradní prapor rozdělen. Kdežto záložný prapor ve Vídni zůstal a v tomto polním tažení vůbec před nepřítele se nedostal, bylo ostatních 5 praporů původně ku armádě v Italii určeno a dorazilo v srpnu do Lublaně. Zde však obdržel pluk rozkaz, aby se k armádě v Německu připojil a táhl teď přes Tyrolsko do okolí města Ulmu.
Sotva, že pluk na místo dorazil, již se súčastnil šarvátky u Günzburgu a u Elchingenu. Po tomto musely se rakouské oddíly do nedostatečně vyzbrojené pevnosti Ulmu zpět ztáhnouti. Při hájení pevnosti konal pluk arcivévody Karla a jeho hrdinný velitel major Steyrer pravé divy statečnosti, začež tento také obdržel řád Marie Terezie; avšak tyto chrabré činy nebyly bohužel v stavu válečné štěstí obrátiti. Pevnost nemohla se déle držeti a byla nucena konečně kapitulovat (se vzdáti). Tímto se pluk dostal do zajetí a nesúčastnil se dalšího poh1ího tažení.
Tvrdým byl osud, kterým pluk byl navštíven, ale jeho čest zůstala čistou. Bojoval jak až dosud chrabře a hrdinně tak, že jeho velitel nejvyšším vojenským řádem vyznamenán byl, což jest jistě nejlepším důkazem.
V roce 1805 ještě. jedna událost se přihodila při které příslušníci pluku přítomni byli a která vždy cenný list z věnce slávy v dějinách pluku bude tvořiti.
Nadporučík Bedřich svobodný pán z Mylius našeho pluku měl vésti hned na počátku polního tažení za armádou jeden doplňovací vojenský oddíl.
Na pochodu k armádě obdržel však zprávu o kapitulaci pevnosti Ulmu a vrátil se se svým mužstvem do Tyrol. Zde zastihl majora hraběte z Lippe, který teprve ku pluku byl přeložen v tom samém stavu co on sám byl.
Mezitím se oddíl s mužstvem, které ze zajetí uniklo, tou měrou sesilnil, že byl jeden prapor pod velením majora hraběte z Lipce utvořen. Tento prapor obdržel pak rozkaz, opevniti a obsaditi Šarnický průsmyk severně od Inomostí. Krátce na to bylo toto opevněné místo francouzským sborem generála Neye napadeno.
Nadporučík Mylius měl se svým mužstvem spodní opevnění obsazené a odrazil šťastně vícero čelných útoků Francouzů. Následkem toho zanechali Francouzi dalších útoků na toto místo a obrátili se proti šanci, která od majora Lippe obsazena byla. Již dostoupil nepřítel na přední opevnění a položil žebře na hlavní šance v tom okamžiku však dorazil nadporučík Mylius se svým oddělením, vypudil nepřítele z opevnění a jej tak důrazně pronásledoval, že nepřítel se již neodvážil další čelné útoky provésti.
Tento hrdinný čin musí býti tím více veleben, ježto nadporučík Mylius větším dílem méně vycvičené a boje nezvyklé doplňovací mužstvo pod sebou měl. On byl řádem Marie Terezie vyznamenán.
Vzpomínku na tento čin nadporučíka Myliuse nechal důstojnický sbor v r. 1909 obrazem vzbuditi.
Koncem roku po uzavřeni míru, navrátili se zbytky pluku ze zajetí a pluk dostal, se do Kremže do posádky, kde 4 léta zůstal.
V roce 1806 provedla se reorganisace armády, dle které každý pěší pluk ze 3 praporů po 6 setninách a 1 divise granátníků po 2 setninách se skládal.
1809.
V roce 1809 vidělo se Rakousko nezdary Napoleonovými ve Španělsku pohnuto ještě jedenkráte s Francií v zápas vejíti, ačkoliv arcivévoda Karel s ohledem na ještě dlouho neukončené reformy (novoty) v armádě, tento. čas za předčasný poznačil.
Válka měla býti na 3 bojištích vedena a sice hlavní armáda pod arcivévodou Karlem v Německu a po jedné vedlejší armádě v Italii a v Polsku.
Pluk byl k hlavní armádě přidělen a přišel po prvé v tomto polním tažení u Landshutu do ohně (16. dubna). V této půtce byli Bavoři, spojenci. Francouzů přes řeku Isar zahnáni. Několik málo dní na to byla půtka u Leuchling (21. dubna), ve které pluk tím se vyznamenal, že bodáky celou francouzskou divisi v dalším postupu zadržel.
Obzvláště se vyznamenal desátník Ludvík Winterthaler, který směle rozhodnut s jednou hlídkou do předu šel a generála Herveau, jenž na předku jedné francouzské kolony jel, s koně srazil, čímž tato kolona se zastavila a brzy se vrátila.
Winterthaler obdržel stříbrnou medailii.
Den na to bojovala Karlova pěchota v bitvě u Eggmühlu, ve které příliš mocní Francouzi Rakušany zatlačily nazpět a 23. dubna v boji na ústupu u Řezna (Regensburgu), při kterém arcivévoda Karel na severní břeh Dunaje přešel.
V tomto boji vykonal jeden muž pluku rekovný skutek, který nejproslulejším hrdinským činům všech časů důstojně na stranu může býti postaven a v dějinách slávy Karlovy pěchoty věčně první místo zaujímati bude.
Ku ochraně přechodu armády přes Dunaj měl 1. prapor pluku pod majorem hrabětem Paarem osadu a zámek, Burgweinting u Řezna (Regensburg) obsazen. Na prapor bylo ze všech stran útočeno a přišlo k boji muž proti muži. Obhájci bojovali udatně jako lvové, ale vzhledem na náramnou přesilu nepřítele byl konečně skoro celý prapor potřen. Několika málo mužům se poštěstilo uniknouti. Mezi těmito nalézal se také praporečník a svobodník Tomáš Kozábek. První klesl náhle těžce raněn k zemi a již přihnali se francouzští jezdcové, aby se praporu zmocnili. Tu uchytl svobodník Kozábek prapor, utíkal ku blízkému Dunaji a vrhl se do proudu. Vzdor prudkého ohně, který na něho byl vyslán, dosáhl, plovaje, neporaněn protější břeh a zachránil tímto způsobem prápor, který pluku do Čech přinesl
Kozábek obdržel za tento hrdinný čin mimo povýšení, zlatou medaili statečnosti a od císaře 1000 zlatých zlatek jako neobyčejnou odměnu.
Na památku záchrance práporu Kozábka byly v r. 1909 pochod Kozábka a pochodová píseň Kozábka složeny. Mimo toho upomínají nápisy u 1. praporu a u práporeční setniny na hrdinu Kozábka.1
Armáda arcivévody Karla táhla se nyní na severním břehu Dunaje proti Vídni nazpět. Kdežto Napoleon na jižním břehu Dunaje postupoval. 10. května tábořili Francouzi na Schmelzi ve Vídni, jakož i na Vídeňském kopečku (Wienerberg) a měli západní a jižní předměstí vídeňské obsazené; 13. května obsadili také město. Arcivévoda Karel dostihl 16. května Korneuburg u Bisambergu u Vídně.
Most přes Dunaj do Floridsdorfu byl od Rakušanů v čas spálen.
Napoleon se pokusil nyní na dvou místech přes Dunaj se dostati. Pokus u Nussdorfu se nepodařil, za to poštěstilo se mu postaviti most u Kaiser-Ebersdorfu.
20. května počala hlavní sila Napoleonova na severní břeh Dunaje přecházeti a Francouzi obsadili Aspern a Esslingen.
Jakmile arcivévoda Karel zprávu o přechodu Francouzů obdržel, rozhodl se útoku Napoleona předejíti a nechal jeho armádu ještě v noci na 21. května do čáry Stammersdorfu-Deutsch-Wagram postoupiti.
1809.
Bitva u Aspern a Esslingen 21. a 22. května.
21. května, postupoval arcivévoda Karel v pěti kolonách ku předu. Náš pluk tvořil při tom s Jedním praporem myslivců a 16 švadronami předvoj 4. sboru polního podmaršálka hraběte Rosenberga který na levém křídle jako 4. a 5. kolona se všeobecnou přímostí na Esslingen postupoval. Granátníci do jednoho sboru shromážděni, následovali jako záloha za středem těch 5 kolon. Rozhořčený boj o obě osady Asperna Esslingenm počal. Aspern od Francouzů udatně a hrdinně hájeno, bylo třikráte od Rakušanů dobyto a zase ztraceno, kolem 6. hod. večerní oddíly 1. a 2. kolony rakouské po čtvrté útočily na jmenované osady a konečně trvale obsadily.
Dvakráte v tomto dni pokusil se Napoleon rakouské bojovné čáry mezi Aspern a Esslingen mocnou jízdeckou silou proraziti obojíkráte ale roztříštil se útok na klidu a udatnosti rakouské pěchoty, která jejím ohněm francouzské kyrysníky s velikými ztrátami odrazila.
Levé křídlo Rakušanů nemohlo ale prospívati. Osada Esslingen, byla od přemoci francouzské houževnatě hájena. Toto obhajování bylo obzvláště pevně stavěnou sýpkou, (obilnici) na severním kraji vesnice a zídkou, která se kolem zahrad osady táhla, pod podporováno. Pozdě v noci byl boj ukončen.
Francouzské postavení bylo v oblouku Rakušany obklíčeno; osada Esslingen zůstala však v rukou Francouzů.
Pluk přišel v tomto dni jen s malými oddíly do ohně a také granátníci nesúčastnili se boje; 22. května počalo levé křídlo hned časně ráno po znovu útočiti na Esslingen.
Rakouské oddíly, včele pluk arcivévody Karla, postupovaly zmužile proti nepříteli a tomuto pluku poštěstilo se také do osady vniknouti. Jen několik domů a pevná obilnice (sýpka), která bez pomoci dělostřelectva nebyla ku vzetí, zůstaly v rukou Francouzů. Teď ale přišla jedna celá francouzská divise na pomoc a Rakušané museli zase nazpět.
Osada Esslingen byla dopoledne po druhé vzata a zase ztracena, také na pravém křídle byla osada Aspern od Francouzů na krátký čas dobyta. Napoleon opakoval již v předešlém dni podniknutý pokus, rakouský střed proraziti.
Proti tomuto Útoku vedl arcivévoda Karel osobně sbor granátníků ku odrazu a Napolenův pokus, rakouský střed proraziti se nepodařil. Tehdy to bylo, kdy arcivévoda Karel korouhev 2. praporu Zachovy pěchoty (dnes pěší pluk č. 15.) uchopil a včele od dělení neoddolatelně postupoval.
Napoleon vida, že osada Aspern znovu od Rakušanů vzata byla, rozhodl se ku ústupu, při nejdelším držení osady Esslingen. V noci na 23. května přešla francouzská armáda zase na druhý břeh Dunaje, ježto osada Esslingen znovu od Rakušanů vzata.
Poprvé byl Napoleon, ačkoliv v počtu mužstva silnější v otevřené polní bitvě poražen. Tuhý zápas byl veleslavně ukončen.
Náramné ztráty na obojích stranách svědčí, jak statečně Rakušané i Francouzi bojovali. Náš pluk ztratil 33 důstojníků a 604 mužů a velitel sboru kníže Rosenberg dí ve své zprávě o tomto boji: »Značné ztráty tohoto pluku ukazují, jak tento chrabře a vytrvale útočil.«
Dalším skvostným vysvědčením o velmi chrabrém držení se pluku, jest udělení řádu Marie. Terezie veliteli pluku, plukovníku z Fölseis za jeho chrabré a prozíravé chování v bitvě u Aspern-Esslingen.
Udělení nejvyššího vojenského řádu veliteli pluku jest pro cely pluk vysokým vyznamenáním a zasloužené uznání za jeho udatnost.
Bitva u Wagramu.
Napoleon stáhnul všechny možné posily a připravil se ku novému přechodu přes Dunaj. Toto provedl v noci ze 4. na 5. července a nyní přišlo ku bitvě u Wagramu (5. a 6. července). Značnou přesilou Francouzů, kterou Napoleon ku obklíčení levého křídla Rakušanů použil, byl arcivévoda Karel nucen boj o poledni 6. července zastaviti.
Bitva u Wagramu nebyla méně krvavou, jak ona u Aspern-Esslingen; pluk ztratil 17 důstoj. a 956 mužů.
Naproti tomu vydobili Rakušané 11 děl a 12 orlův (polní odznaky Francouzů, jako u nás prapor) a zajali 7000 Francouzů.
Arcivévoda Karel nastoupil nyní s hlavní kolonou které, byli .přidělenii, granátníci pluku, zpáteční tažení proti Znojmu. Čtvrtý sbor a v něm pluk arcivévody Karla, táhl přes Laa na Brno. Dne 10. června súčastnil se pluk srážky u Dolní Bystřice (Unter-Wisternitz) na Dyji, zatím co v tomto a také následujícím dni u hlavní kolony nerozhodná bitva u Znojma svedena byla.
Ještě v noci z 11. na 12. července bylo ve Znojmě uzavřeno příměří.
Nyní zůstane ještě uvésti výborné činy poddůstojníků a vojínů, které byly zaznamenány v polním tažení roku 1809:
Šikovatel Josef Grünwald převzal při útoku na Esslingen, při kterém všichni důstojníci setniny byli zraněni, velení setniny, shromáždil všechno mužstvo a útočil opětně na Esslingen. V bitvě u Wagramu velel Grünwald též setnině. Zde obdržel od velitelství pluku rozkaz útočit na mlýn mezi Grosshofen a Markgrafneusiedel. Grünwald nasadil k útoku a vrhl se první do hluboké mlýnské stoky, kteréhož příkladu jeho lidé následovali, vzal mlýn útokem a zahnal několik set silného nepřítele. Nyní opevnil se v mlýně k obraně a držel jej tak dlouho proti opětujícím se útokům Francouzů, až byl částkami druhých pluků vystřídán.
Za to obdržel Grunwald zlatou medailii.
Šikovatel Tomáš Fenzl spatřil na ústupu od Řezna (Regensburku) svého setníka, prince Neuwieda, kterak byl najednou velkým množstvím jezdců obklíčen. Odhodlaně vrhl se na tyto, sestřelil dva jezdce: s koní a razil si cestu k svému setníkovi, který se sám mezitím proti té přesile chrabře bránil. Najednou přerazil se princovi kord a již klesal princ, jsa těžce zraněn. V tom okamžiku byl však také Fenzl ranou palaše sražen k zemi. Oba leželi nyní beze známky života na zemi. Fenzl, který nabyl dříve vědomí, obvázal silně krvácející ránu, na hlavě svého setníka a přivedl jej opět k sobě. Oba měli nyní již jako zajatci býti od sebe odloučeni, avšak Fenzl objal svého setníka a přísahal raději zemříti, než ho v této chvíli opustiti. Tak byl princ podepřen na rameno svého i v zajetí věrného podřízeného, přiveden v k nepřátelskému veliteli, kdež byl obvázán. Fenzl měl býti. přiveden jako zajatec do Francie, on však uprchl a dostavil se krátce před bitvou u Aspern opět k pluku..
Fenzl obdržel stříbrnou medailii.
Desátník Jakub Payer první setniny granátníků zachránil v bitvě u Wagramu nadporučíka Rive před zajetím tím, způsobem, že z těch 5 vojínů, kteří toho důstojníka. přepadli, tři zabil a pak sám ještě jednoho nepřátelského důstojníka zajal.
Payer byl vyznamenán zlatou medailií.
Desátník František Kiesler téže setniny, vrazil v bitvě u Wagramu se svou četou do nepřátelských vojínů, kteří se za pevným předmětem nalézali. Kiesler mnohé z nich pobil, některé zajal, ostatní zahnal a choval se při tom tak obratně, že ze své čety ani jednoho muže neztratil.
On obdržel za to stříbrnou medaili.
Podobně choval se desátník Frant. Klagmayer, který vtrhl u Wagramu do jednoho francouzského řetězu harcovníků, všechny zahnal a při tom jednoho důstojníka a vícero vojínů zajal.
Klagmayer obdržel stříbrnou medailií.
Šikovatel Matěj Werkner shromáždil při ústupu pluku po bitvě u Wagramu 92 rot, se kterými se nepřátelské jízdě na důkladný odpor postavil a razil si potom se svými oddíly cestu k pluku. Byl pochválen, poněvadž dostal již u Esslingen (neví se ale z které příčiny) stříbrnou medailii.
Desátník Leopold Dürngruber velel v bitvě u Aspern a sice na druhý den, poněvadž byli již všichni důstojníci částečně mrtvi, částečně zranění. Taktéž i v bitvě u Wagramu. Přitom se osvědčil jako rychlý, udatný vůdce a obdržel 4 dukáty odměny.
Podobně vedl desátník Vavřinec Klock 6. července v bitvě u Wagramu 18. setninu. Při ústupu svého praporu tvořil zadní voj a při přechodu jedné příkopy, jsa těžce zraněn, padl k zemi. Vojínům, kteří k němu spěchali, aby jej zachránili před zajetím zamítl pomoc s napomenutím, aby následovali svou setninu, konali nadále svou povinnost a tak zdržovali co možno nepřítele. Za odměnu dostal 8 dukátů.
Desátník Antonín Böss choval se každopádně velmi čestně a chrabře, shromáždil opětně své ohněm nepřátelských děl rozehnané mužstvo á činil tak postupujícímu nepříteli dále odpor. Obdržel 4 dukáty odměny.
Šikovatel Jan Bichler odrazil v bitvě u Eggmühl malým počtem vojáků nepřátelské oddělení probil se u Řezna (regensburg) s 50 muži nepřátelským oddělením jízdy až ku pluku a zachránil tak mužstvo i sebe před zajetím. U Esslingen nadchnul své mužstvo tím, že poslední vytrval v nepřátelském ohni. Zrovna tak chrabře choval se v bitvě u Wagramu. Týž zachránil již také v polním tažení 1805 tehdejšího majora (pozdějšího plukovníka) Fölseis před zajetím. V čase bitvy u Aspern sloužil již 21. rok.
Bichler byl veřejně pochválen.
Desátník Jan Reinberger velel u Esslingen, poněvadž již všichni důstojníci padli, setnině a zachoval se obezřele a udatně. Za to byl veřejně pochválen.
Desátník Josef Wössner ačkoliv obdržel 3 rány, neopustil v bitvě u Aspern bojiště, nýbrž pobízel své mužstvo ke statečnému chování a nesl konečně vedle sebe těžce raněného šikovatele Supana z místa boje. Týž byl veřejně pochválen.
Šikovatel Antonín Hauer byl v bitvě u Esslingen zraněn na rameně, nechal se obvázat a vrátil se ihned na bojiště. Když nyní obdržel druhou ránu na ramene zůstal dále u svého oddělení na bojišti. - V bitvě u Wagramu mu byla dělovou koulí levá ruka roztříštěna. Na to dostal se do zajetí, avšak uprchl, jsa již na polo pozdraven a dostavil se po ukončení valečného tažení opět ku pluku.
Za to byl veřejně pochválen.
Vojín Mikschütz jsa u Aspern těžce poraněn, zúčastnil se co napolo zahojený opět bitvy u Wagramu a bojoval zde znovu co hrdinný vojín. Byl za to veřejně pochválen.
Desátník Josef Seisselsberger druhé setniny granátníků byl s 20 vojíny v bitvě u Znojma nepřátelskou jízdou obklíčen. S hloučkem tímto napadl jezdce francouzské tak nemilosrdně, že se dali na útěk. Tím zachránil sebe i své mužstvo před zajetím. On dostal veřejnou pochvalu.
Konečně obdržel také šikovatel Antonín Laimer za vynikající chování v bitvě u Aspern-Esslingen zlatou medailii udatnosti. Bližší okolnosti, za kterých to dostal nejsou však známy. (Tento šikovatel stal se za to později důstojníkem a ještě později šlechticem.)
Po uzavření míru přišel pluk do Olomouce a divise granátníků do Uher do posádky. Z Olomouce dostal se pluk na velmi krátký čas do Haliče a na to do Kremže, kde až do roku 1813 zůstal. Divise granátníků dostala se týž čas do Vídně.
1813.
Na počátku roku 1813 uzavřelo Prusko s Ruskem obranný spolek proti Napoleonovi. Brzo na to počala válka mezi Francouzy na jedné a spojenými Prusy a Rusy na druhé straně. V srpnu téhož roku postavilo se i Rakousko na stranu spojenců a vypovědělo Napoleonovi válku.
V létě byl pluk nově sestaven a pozůstával nyní ze 3 praporů, 1 divise granátníků, 2 praporů zeměbrany a 1 záložní divise. (Poslední byla doplňovacím tělesem.)
První dva prapory obdržely své přidělení k armádě velené polním maršálkem knížetem Schwarzenberkem, která se zdržovala v Čechách a divise granátníků k armádě na Dunaji, která byla určena proti Bavorům, spojencům Francouzů. Třetí prapor a oba prapory zeměbrany zůstaly pro zatím až k jejich úplnému doplnění v Dolním Rakousku.
První a druhý prapor prodělali. sebou potýčku u Rauhensteinu a na to třídenní srážkou u Penigu nad Muldou (v Sasku.) V této potýčce vydobili si dva důstojníci pluku nejvyšší vojenské vyznamenání, řád Marie Terezie. Byli to setníci Huber a Horn, kterým se připisuje výsledek bitvy.
Setník Huber přepadl totiž posádku městské brány Peniku, vyhnal nepřítele z města, přešel potom Muldu na několika ještě pozůstalých trámech, odnešeného mostu a zmocnil se konečně také druhého břehu Muldy. - Setník Horn učinil zase útok přes jednu mělčinu řeky Muldy, při kterém mu však voda až přes prsa dosahovala a donutil nepřátelské dělostřelectvo, které až dosud s velkým úspěchem na rakouské oddíly střílelo, k ústupu.
Ale i také z mužstva pluku výtečně se vyznamenali dva muži v této šarvátce.
Šikovatel Ekhard Stockglausner zahnal nepřítele z předního břehu Muldy, přebrodil se pak za velkých obtíží přes řeku a útočil potom na jeden mlýn, ve kterém Francouzové ze všech oken střílejíce, co nejprudčeji se bránili. Při tom učinil mnoho zajatců a zahnal ostatní až za nejbližší vrcholy.
Za to obdržel zlatou medailii.
Vojín Antonín Brenner, jsa v čele několika soudruhů, vrhl se při útočení města Penigu na malý otvor městské zdi, ze které Francouzové stříleli. Nepřítel byl tím tak překvapen, že dal se na útěk a vydal tak městskou bránu.
On obdržel stříbrnou medailii.
Brzo po srážce u Penigu bojoval pluk v půtce u Lieberwokwitz u Drážďan, ve kterém prokázal desátník Leopold Lengresser podivuhodnou udatnost. Při útoku na posledně jmenované město zaslechl najednou volání o pomoc svého daleko v předu se nalezajícího velitele setniny, kterého již ztratil z očí. Chvatně shromáždil několik lidí, vrhl se s nimi nejprudším nepřátelským ohněm v neschůdném terénu ku předu, zachránil tak svého setníka před zajetím a učinil ještě sám zajatce.
Tento desátník se ještě zvláště vyznamenal v jedné šarvátce roku 1814 a obdržel potom zlatou medailii.
Konečně následovalaa ještě třídenní bitva národů u Lipska, kterou byl Napoleon donucen ke zpátečnímu tažení do Francie.
Po této bitvě obdržely některé pluky, mezi nimi také, dva prapory arcivévody Karla rozkaz k pochodu do Italie, aby sesílily tam bojující Rakušany.
Divise granátníků byla, jak již řečeno, zařaděna k dunajské armádě a měla válčiti proti Bavorům, kteří se však Napoleona sřekli a dali se na stranu spojenců. Na ten způsob spojená dunajská armáda měla nyní překazit Napoleonovi zpáteční tažení proti Francii. Tím přišlo k bitvě u Hanau, ve které byla chrabrost všech pluků všeobecně uznána.
Ku konci roku obdrželi také granátníci rozkaz k pochodu do Italie, kam již dříve ty tři polní prapory a později 1. a 2. prapor zeměbrany byly určeny. Tak byl koncem roku 1813 pluk se všemi částěmi buď již v Itálii. nebo alespoň tam na pochodu.
Toho roku prodělal třetí prapor, který nejdříve přibyl do Italie řadu menších v potyček na Pádu a dolní Adiži. Mez těmito byla srážka u Castagnaro, ve které tehdejší brigádník podplukovníka Weydera navrhl za jeho odhodlanost a udatnost k nejvyššímu vyznamenáni. Z mužstva byli šikovatel Seidl a Stulpnagl, pak desátníci Broidl a Kugelbacher za výtečné uznáni.
1814.
Roku 1814 bojoval pluk, neb jeho díly v bitvě na Mincio a ještě mnoha menších šarvátkách, po kterých v dubnu Francouzové Italii opustili.
Také ve všech těchto případech byly ony oddíly pluku, které se zde zúčastnily, vždy velice pochváleny a mnoho důstojníků za jejich zásluhy osobně jmenováni.
Z mužstva, pokud to jest ještě dnes známo, vyznamenalo se jich šest.
Šikovatel František Bruckner, vzal v bitvě na Mincio útokem nepřítelem obsazený dům a dobyl si tak vhodného postavení. Když pak převzal velení nad 4tou setninou (jejíž velitel byl již těžce zraněn), zahnal nepřítele, který byl již pomalu třetí setninu obklíčil, připravil mu dobře vedeným ohněm mnoho ztrát, učinil mnoho zajatých a ovládal udatně své postavení.
On obdržel zlatou medaili.
Ve srážce u Parmy byl setník hrabě Stubenberg s jednou částí setniny nepřátelskými jezdci přepaden a zajat. Desátník Michael Grath to spatřil, shromáždil rychle několik lidí a útočil jími, stále je pobízeje, nasazenými bodáky tak na nepřítele, že jich vždy několik pobil, zajal jednoho jezdce a ostatní se pak dali na útěk. Tak zachránil svého setníka a 20 mužův i před zajetím.
Za to obdržel zlatou medaili.
Pěšák Ferdinand Ott nalézal se v jedné šarvátce s několika muži v jednom velmi osamělém postavení, které bylo se všech stran nepřátelskou jízdou napadáno. Několik jeho soudruhův bylo již zajato. Konečně postavil se sám k obraně, podepřel se zády o jeden strom a chránil se s úspěchem tak dlouho, až jeho setnina mohla postupovat a tu jízdu zahnala.
On obdržel stříbrnou medaili.
Tesař Georg Dankel shromáždil v bitvě na Minci, když křídlo jeho setniny nepřítelem již bylo silně ohroženo a také již nastávala nouze o náboj, s největší píli munici od mrtvých a raněných a donášel ji s velkou odvahou setnině. Tím bylo umožněno, že útok nepřítele byl odražen a vlastní postavení ovládáno.
Dankl dostal 4 dukáty odměny.
Bubeník (tambor) Šebestín Schmied přivedl to v jedné šarvátce svým horlivým bubnováním k tomu, že se tři roztroušené setniny pluku opět shromáždily.
Tyto přivedeny zase do pořádku, útočily z novu na nepřítele a vrhly jej zpět.
Konečně se vyznamenal desátník Leopold Lengresser, který se již v šarvátce u Liebertwolkwitz r. 1813 velmi proukázal, opět v bitvě na Mincio. On kryl bok své setniny a později při útoku také její zad velmi obratně a ovládal se co nejsrdnatněji proti nepřátelské přesile.
On byl vyznamenán zlatou medailí.
Po uzavření míru byly opět zeměbranecké prapory rozpuštěny.
Pluk 1, 2 a na snížený stav postavený 3 prapor dostal se do Kremže, Granátníci do Budapešti posádkou.
1815.
R. 1815 vrátil se Napoleon, který minulého r. byl na ostrov Elbu do vyhnanství odsouzen, přišel zase do Francie. Za účelem znovuzahnání Napoleona obnovili Rakousko, Prusko, Rusko a Anglie jejich spolek a postavili vícero armád proti Francouzům. Napoleonův švakr Murat, král neapolský, mínil, že přišel čas, aby strhl na sebe vládu nad celou Italií a vypověděl ze své strany Rakousku válku. Poněvadž však byly v Italii jen slabé rakouské posádky, byly tam ihned poslány posily a mezi nimi také pluk arcivévody Karla (1, 2 a 3 prapor).
V dubnu dostavil se pluk v horní Italii, zúčastnil se na druhý měsíc dvoudenní bitvy u Folentina a táhl, dvakráte přestoupiv nejvyšší část Apenin, na velmi obtížných horských stezkách, kam před tím naše oddíly ještě nikdy nevkročily, za stálých bojů proti ustupujícím Neapolitánům až do okolí Neapole.
V tomto čase uzavřená konvence ukončila další nepřátelství, načež zůstal pluk v neapolských kasárnách.
Velmi brzo však obdržel pluk vedle druhých oddílů rozkaz, připojit se armádě ve Francii.
Divise granátníků pluku byla již při vypuknutí polního tažení vřaděna do armády na horním Rýně, které velel polní maršálek kníže Schwarzenberg.
V této armádě překročila řečená divise u Baselu (ve Švýcarsku) Rýn a dostala se konečně bez boje až do jihovýchodního okolí Paříže.
Mezi tím byl ale Napoleon se svou hlavní silou u Waterloo (v Belgii) rozhodně poražen a zřekl se trůnu.
Tím byla válka úplně ukončena.
Mezitím byly, jak již řečeno, ty tři prapory v pochodu z Neapole do Francie, jenž se děl částečně po vodě a docílily právě v době ukončení bitvy jižní Francii. Nyní byly oddíly pomalu zase stahovány. Ke konci roku dostaly se opět ty tři prapory pluku do Kremže, granátníci do Vídně.
1821.
Roku 1821 vypuklo v Piemontě povstání. Toto hnutí hrozilo také se rozšířiti po Lombardii, která patřila Rakousku a měla jen slabé posádky. Rokousko se tedy usneslo, tamnější oddíly sesíliti. Mezi jinými dostaly také dva prapory pluku rozkaz, rychlými pochody do Milána se dostati. v
Povstání bylo bez velkých námah potlačeno a pluk nepřišel ani do boje. Po ukončení revoluce ležel pluk až do podzimu 1823 střídavě v Miláne a Alessandrii (Piemont) posádkou, načež přišel zase do Kremže.
1830.
Roku 1830 slavil pluk padesátileté majitelství polního maršálka arcivévody Karla. Tato slavnost obdržela zvláštního poctění přítomností samého arcivévody Karla a jeho synův.
Zároveň byly také tři nové korouhve praporu pluku vysvěceny a jeden z těchto byl kmotrou praporu arcivévodkyní Terezii (nejstarší dcerou arcivévody Karla) darovanou modrohedvábnou praporeční stuhou okrášlen.
Na této stuze bylo stříbrem vyšito jméno vysokorodé zakladatelky a následující slova: »Vediž Vásk vítězství.«
Od r. 1830 až ku konci 1856 byly díly brněnského a uh.-hradištského okresu pluku jako verbovní okres určeny. V r. 1857 bylo město Kroměříž k stálému doplňovacímu okresu ustanoveno a zůstalo jím až po dnes.
Přetištěno:
Dějiny c. a k. pěšího pluku „Arcivévoda Karel č. 3“. Těšín, 1909, s. 3, 6-7, 16-43.
digitalniknihovna.cz/dsmo/view/uuid:072aa536-db00-4e8f-ae47-8a2e15101196
Původní adresa příspěvku:
Dějepis řadového pěšího pluku č. 3 „Karláků“
- primaplana.net/txt/clanky/karlaci.html