Dopis z tažení roku 1813 v pamětech sedláka Dlaska
1814 přestala vojna s Francouzem, nebo Bonaparta chytili a na jeden ostrov Malta zavezli. A trvala 30 roků neb dřív celý svět proles a v české zemi u Teplic se vojna dokonala s ním. Když byl laudamus, stříleli a hrom taky bil…
Vejtach z jistého psaní jednoho vojáka, kaprála Františka Smrtě, který v poslední vojně, která se od českých hranic u Teplic až k Lajpciku zběhla, který takto své manželce až z Frankfurtu do Turnova, rozený Jircháříčkový, dne 11. listopadu odepsal:
„Tak se nám stalo u Lajpciku dne 16., 17., 18. října 1813 roce. Byla hrozná bitva, která po ty tři dny trvala a ode dvojí strany veliká síla lidu padlo, však naše celá armáda byla tuze šťastná, nebo přez 20 tisíc se počítá, co sme francouského vojska u Lajpciku zajali. To jest i plezírovanýma, který ani z místa pryč nemohli a 25 tisíc i s generálama a koňma k nám u Lajpciku s celou zbraní na naši stranu všecko uteklo a 8 tisíc se dvěma generálama se jich vopilo, to jest, Rusové vehnali do vody. Mimo toho ještě 8 generálů k chycení přišlo. Tak se počítá, co Francous tam stratil lidu, i se zbraní přez 80 tisíc a 300 kanonů, dva tisíce s prachem samých vozů a 400 profiantských vozů, 500 vozů bez koňů i s munice a 300 vozů, od kterých Francouzi prostranky posekali a s koňma pryč odjeli – však že tu žádných koňů k dostání nebylo, aby to vzali odcut, poručil generál Švarcumberk tu munici do povětří vyhodit, aby se pro ni Francous nevrátil.
Pak po ty tři dny trvající pataliji přijeli oba císařové a prajský král na to bojiště a místo, kde ta strašlivá a k spatření smutná bitva se skončila. Tu Aleksandr k našemu lidu se silným hlasem takto mluvit počal: Vy [v]ojáci, vy ste vynaložili všecku vaši sílu a vaše živobytí proti vašemu nepříteli, který juž tak dávný čas celý svět hubí. Za to ste sobě i vašim dětem a ma[n]želkám a rodičům a celému světu a obvzláštně vašemu země pánu velikou čest zejskali, která nikdy zapomenuta nebude. A po té skončené řeči poděkovali se k armádě a tu ode všeho lidu s velikým křikem vivat [pozdraveni byli]. A Bohu oni děkujíce za šťastné vítěství, odtut do Lajpciku odjeli. Kdy[ž] tam přijeli, tu všecky jménem Bernatoti [přivítal]. Tam již všichni na ně očekávali a měli při sobě zajatýho sadskýho krále, který v Lajpciku v jednom sklepě skovaný byl a při dobytí toho města do zajetí přišel. Toho ale hned poručil Aleksandr do Perlína odvésti.
Na to Francouzi o[d] Lajpciku s třema kalony silnýma pryč reterýrovali a my sme hned v patách za nima mašírovat museli, aby se zniknout nemohli, neb jim bylo mdlo hlady. Na té reterádě bylo teprva smutné divadlo, nebo všude jak na silnici a vedle na obouch stranách [mnoho] pobité[ho] francouského vojska leželo a všelikého [jiného] – a my sme museli mezi nima přez několik maršů přelízat. Tu bylo koňstva pobitého a přetrhanýho od jízdy a od kul. Dva tři kroky od sebe leželi, že v některém místě ani přejít možná nebylo. A co a co tu spálených vesnic a v nich lidu schořelýho, proto že ze zajmutí utéci kam neměli. A ani k vypsání [to] není; však nám, jak sme si to h vošklivost vzali, ani jíst nešmakovalo.
Však sotva co bylo – tu každý den sme od rána až do večera mašírovali, že di[v] sme jazyk nevyplazili, jak hladem, žízní a zimou a všima [jsme byli trápeni]. A to trvalo 17 dní v [j]ednom kuse a však se nám od tak silných maršů mnoho lidu zmarodilo. A to proto sme tak silně mašírovali, aby se tím víc francouská armáda zhubila, nedali jim kozáci ani odvařit, pořád v patách za nimi jeli a je chytali a napořád mordovali. A to trvalo od Lajpciku až k Framfurtu 17 dní a skrze tu reterádu Francouzi mnoho lidu [ztratili]. Mnoho set tu na cestě skrze hlad zemříti muselo, nebo jich všude po silnicích sedělo a hladem a zimou umíralo. Ty lidi ani k sobě podobný nebyli, tak vyhlíželi jako otrávený. A kam se děje, nebo nic jíst a pak ve dne v noci pořád mašírovat museli. A na to u jednoho města jménem Lyonu zas tu velká bitva se strhla, nebo zas Bavoři na Francouzy čekali a hned se do nich pustili a s nima se potýkali. Poněvadž ale Baboři tak silní jako Francouzi nebyli, nebo kdyby naše vojsko k tomu bylo nepřišlo, tak by Bavoři byli naskrz zmordovaný, a tu museli coubnout – však jim Francouzi přece nic neudělali. Tu za 8 tisíc Francouzů jen lidu a co koňů pobitých vostalo. Odtud do Majncu v krajinu svou reterádu vzali. Nynčko je celý Majnc od našeho vojska oblehnutý. Co se dále dít bude, o tom nic nevím.
Též věděti dávám, jak náš císař pán do města Frankfurtu přijel a přivítán byl. Šestýho Novembru ráno v 7 hodin naše celá armáda okolo Frankfurtu stála, na to sme hned na předměstí a až do města po všech ulicích ze dvouch stran špalír aneb frunty udělali. Na to okolo jedenáctý hodiny ruský císař v největší slávě a se všemi svými ministry a z jenerály proti našemu Františkovi za město vyjel, za ním ho následoval ne[j]vyšší řiditel města framfurdského, za ním celá městská karda v kroji [v] samým zlatě, ostatně jinšího panského pohlaví. Když se před městem Aleksandr s Františkem setkal, tu byl hrozný řhmot ode všeho lidu vivat. Na to řiditel města podal císaři pánu na aksamitovým polštáři a stříbrným talíři dva zlatý klíče. Dyž je František přijal, zase se stal hrozný hřmot a křik vivat. Na to se stala hrozná střelba a muziky a tu Františka jako znovu obnoveného císaře římského s velkou slávou do města doprovodili. Na to, jak kterej regment po druhém stál, tak taky za ním do města mašíroval až okolo ty rezidence, kde oba císařové svý obydlí měli. Na to celá armáda okolo císaře v ne[j]větší cti a parádě z města na svý štace mašírovala. To je všecko, [co se] za ten čas při armádě zběhlo.“
Přepsáno dne 22. dubna 1832. Jozef Dlask.
[DLASK, Josef. Paměti. Rukopis je uložen v Muzeu Českého ráje v Turnově, sign. R195. V rámci programu UNESCO Paměť světa – Memoriae Mundi Series Bohemica byl kompletně zpřístupněn v digitální podobě na www.manuscriptorium.com (odkaz Facsimile, začátek dopisu se nachází na s. 109r).
Text dopisu z tažení roku 1813 byl převzat z kritické edice tohoto rukopisu, kterou (kromě úvodní studie Josefa Pekaře) zpracoval František Kutnar: Paměti sedláka Josefa Dlaska. Praha, 1941, s. 25-28. Ze stejné edice pochází také opis zveřejněný pod názvem „Vejtach z jistého psaní jednoho vojáka aneb z pamětí sedláka Dlaska“ v Bulletinu Československé napoleonské společnosti č. 25/2003, s. 167-169.]
Sedlák Josef Dlask žil v letech 1782-1853 v Dolánkách u Turnova. Jím sepsaná rodová kronika je považována za výjimečný pramen poznání venkovského života nejen v Pojizeří ale obecně celých Čechách. Kromě vlastních zážitků, počínajících přibližně rokem 1800, si zapisoval osvícensky smýšlející Dlask pozorování oblohy či měření času, vypisoval si historické události a věnoval se pamětihodnostem. Podrobnjěší charakteristiku jeho rukopisu lze nalézt na www.manuscriptorium.com - odkaz Document description. Dlaskův statek – svobodnická usedlost založená v roce 1716 dodnes existuje a je v ní umístněna národopisná expozice Muzea Českého ráje (viz www.muzeum-turnov.cz/dlaskuv-statek)
Kromě výše uvedeného dopisu si Josef Dlask ve svých pamětech vojenských událostí příliš nevšímá. I když se v roce 1804 krátce pohyboval v blízkosti arcivévody Karla...
1804 Toho roku sem vezl prince Karla z Brodu do Turnova a bylo od nás 50 párů koní [a] ještě nestačily. Já dostal 2 dukáty.
...například o bitvě u Slavkova bychom se od něj ale vůbec nedozvěděli:
1805 Draho. Pšenice korec za 50 zl, žito též 50 zl, ječmen 32 zl. Dne 26. září, když byla středa, sem se oženil. [Bylo] pozdní a chladné jaro a léta, v Čechách neouroda. Letní ouroda dozrávala v říjnu. V horách sváželi oves na saních. Jinde byly lepší žně a raní, nebo v Liberci bylo přes 50 zl obilí drahý. Vozil sem sám komisní mouku z Boleslavě, s Kolína, z Čáslavě v sudech. Pak ji museli zaplatiti, a co přišla almužna z Uher na tisíce centů rejže, to si páni všecku nechali. Sám sem ji z Boleslavě přives na Rohovec 30 centů a žádný nic nedostal.
S jeho vlastní vojenskou terminologií se tak lze seznámit až v zápiscích vztahujících se k událostem o dvě desetiletí mladších:
1833 Toho roku sem k Sobotce, k Náchodu vojsko mašírovalo 20. Juni. Pak v září měsíci se měli sjeti císařové a králové do Fridlantu a zatím ostali v Hradišti, ruský a náš císař pán a sacký král a prajský princ a ruský polský vejvoda. Všecky [šli] do sněmu, jenže prajskýho syna nepřijali, odjel hned domů se zlostí. Pak se dělaly manebry neb zkoušky slepý patálie se vším vojskem u Hradiště, myslivci v Mladé Boleslavi, pod Kosmonosy husaři a huláni a kyrysaři. Tu daroval náš císař pán ruskýmu císaři celý regment husarů po tom manévru. Tam sem také byl přítomný, kdež sem oba císaře i také císařovny a vývodkyni a všecky knížata a hrabata viděl. Tu musel mít císař ruský nový šaty a jak obršt sám ten regment přijat a také komendíroval a obdařil. Pak byl manebr u Hradce 4. den, kdež tam zase všecko jelo.
1839 Toho roku přijímal zdejší pan hrabě František panství dne 9. Juli v neděli odpoledne v 5 hodin… Ve městě byla karda na rynku a mnohokrát vystřelili s kverů a z moždířů. A hned zase na Rohozci pořád z moždířů, až se zem třásla… Při bráně stál vartu Jozef Podaník, zrozený s Kobylky N. 21 z Bafálky, vyslovžilý však pensírovaný a mnoho u vrchnosti naší každý i u pánů všech vážený, nábožný a na cti svobodný zachovalý a 77 let starý, v mnohých bojích a v cizích zemích dobře povědomý a zkušený, ve francovské vojně jistě od Boha obhájený, však přitom velmi nábožný. Ten stál s vytaženým mečem, až sme přijeli…
PS: V turnovském muzeu jsou uloženy mj. rukopisy dvou kronik Dlaskova současníka Jana Baptisty Cejnara z Frýdštejna, které by měly být také časem zpřístupněny v digitální podobě.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/edice/dlask.html