Dragouni a "rakušáctví"
Lubomír Uhlíř
Naposledy upraveno: 04.01.2015
První leden jako začátek moderního evropského (a do značné míry i světového) kalendářního roku bývá často používán jako počáteční datum platnosti různých opatření ve sféře civilní i vojenské. U nás tomu tak bylo i v dobách habsbursko-lotrinské monarchie, v armádě vzdor tomu, že vojenský rok začínal prvním říjnem. Tak např. od 1.1.1799 byly zavedeny nové uniformy s antikizující helmou, od 1.1.1870 byla hodnost podporučíka přejmenována na poručíka či od 1.1.1883 platila nová vojenská teritoriální reforma, spojená se založením pěších pluků č. 81-102. My se ale zaměříme na období první Československé republiky, kde byl 1. leden 1936[1] stanoven jako počáteční datum změny, podle níž byly všechny dosavadní čs. jezdecké pluky přejmenovány na pluky dragounské.[2]
Zprávy o chystaném opatření pronikly na veřejnost již v roce 1935, ale zprvu nevzbudily téměř žádnou odezvu. Teprve později se rozpoutala malá žurnalistická válka, kde staronový název byl obdařen nálepkou rakušáctví. Snad jediným užitečným produktem této verbální přestřelky byla pěkná publikace Františka Martínka (vytvořená ze tří jeho přednášek z let 1935-1937) o historickém vývoji dragounů, v níž se autor snažil uvést věci na pravou míru.[3]
B. Kozina: Vítěz (pohlednice z počátku 20. století - J. Plichta, Praha)
Martínkova kniha stojí za přečtení. Její autor byl netoliko vzdělaný člověk se širokým rozhledem, ale byl obdařen i darem předložit danou problematiku ve velmi čtivé podobě. Argumenty zde obsažené jsou věcné a racionální. F. Martínek popisuje vznik aféry a současně se staví proti tendencím přetrhávat vojenské tradice: „S počátku byl ohlas v časopisech[4] skoro veskrze příznivý, nebo aspoň neutrální. Teprve později vyskytla se v tisku též řada výkladů odsuzujících, ironických i přímo nevraživých, které se však téměř napořád opíraly o historické údaje nedostatečně založené a nepřesně zjištěné, anebo mylně chápané a podle starých předsudků tradované. Tyto hlasy vyplývaly skoro vesměs z názoru, že naše armáda musí navazovati jedině na tradici husitskou a na tradici legionářskou a že nejen ve svém duchu, nýbrž ani ve vnější formě nemá se dotýkati ničeho, co by nějak připomínalo dobu 400 let habsburského panování v našich zemích. Tu jde ovšem o rozdílné pojetí, jak se má naše novodobá vojenská tradice utvářeti; zkoumáme-li však podstatu věci blíže, dojdeme logicky k tomu, že nikdy nebude lze stavěti se výlučně na toto rigorosní stanovisko, poněvadž mnohé a mnohé projevy života dnešních vojsk mají své kořeny v dobách, kdy byly založeny a kdy se rozvíjely armády stálé, tedy právě v dobách, kdy u nás vládla dynastie habsburská. Nelze-li jen tak prostě opomíjeti poslední tři, čtyři staletí ze života některého národa, byť i nesamostatného, v jiných oborech historické vědy, tím méně bude to možné při sledování a studiu prvků a jevů v historii zřízení tak výhradně novodobého, jakým jsou stálá vojska.“[5] Příznačný je autorem uváděný fakt, že sami jezdci přijali své přejmenování se subordinační lhostejností.[6] Tím zřejmě vystihuje podstatu celé věci, kde zavedení názvu dragounů dovedlo rozvášnit vnější civilní pozorovatele, zatímco vojákům samým, jichž se týkalo, zřejmě příliš nezáleželo na tom, jaký termín bude používán.
F. Martínek již v úvodu upozorňuje na skutečnost, že bezprostředně po 28. říjnu 1918 se nechuť k názvu dragoun nijak neprojevovala a že vůbec prvním jmenováním, které se vyskytlo v Úředním věstníku MNO, bylo rozhodnutí ministra Klofáče, kterým se nadporučíci v záloze František Udržal a Václav Štěpánek povyšovali dnem 25.11.1918 na záložní rytmistry 7. dragounského pluku.[7] Mnohdy hysterické reakce na znovu zařazení pojmu dragoun do vojenské terminologie ovšem mohly pocházet pouze od osob, jímž byly vojenské historické reálie na hony vzdáleny.
=O=O=O=
Změny názvů formací nejsou ve vojenství ničím neobvyklým, byť jejich příčiny mohly být různého druhu. Pokud by se někdo obrnil trpělivostí a vzal na sebe úkol zpracovat tuto problematiku ve světovém měřítku, pak by plodem jeho práce byla kniha dozajista velmi objemná, pokud by svoji práci vůbec dokončil. U vědomí mizivé reálnosti této představy aspoň krátce připomeneme některé terminologické změny, týkající se jízdy v česko-rakouském prostředí.
Jako první uvedeme dva názvy jezdeckých kategorií, kyrysníků a arkebuzírů. „Pojmenování 'kyrysník' je názornou ukázkou terminologického přesmyku. Kyrysníci (Cuirassiers, Cürassiere, Kürassiere) byli pokračovateli středověké rytířské jízdy. V 16. stol. jejich ochranná zbroj značně připomíná jejich předchůdce. Plechové brnění nadále chrání horní polovinu jejich těla, pouze na nohou je zredukováno na přední chrániče stehen, nohy jsou ale obuty do vysokých kožených bot. Výzbroj tvoří palaš - modifikace meče s ochranným košem na ruku, pár pistolí v sedlových holstrech a někdy i jezdecká lance. Na počátku třicetileté války je lancemi ozbrojena jen část kyrysníků. V průběhu této války se pak objevuje další jízdní kategorie - arkebuzíři (Arquebusiers). Jejich ochranná zbroj je značně lehčí, většinou se jedná pouze o helmu a náprsní a zádový kyrys. Výzbroj tvoří palaše, pistole a pušky (arkebuzy). Tyto dvě kategorie pak existují vedle sebe po celou dobu třicetileté války. Ale v jejím průběhu dochází k odlehčování zbroje kyrysníků, která se posléze redukuje většinou na helmu a kyrys. Kromě toho kyrysníci přestávají používat lance a objevují se u nich pušky. Jinými slovy - kyrysníci se modifikují podle vzoru arkebuzírů. Nicméně jejich název zůstává nezměněn a když jsou ke konci třicetileté války arkebuzíři rušeni či převáděni mezi kyrysníky, zůstávají ke konci války sice podle jména kyrysníci, kteří jsou ale vyzbrojeni jako původní arkebuzíři. Nicméně název kyrysníků se užívá i nadále, zatímco pojem arkebuzírů je přesunut do archivu historických pojmů.“[8] K uvedenému je možno pouze dodat, že pojem kyrysníků figuroval v rakouském vojenském názvosloví pouze do roku 1867, kdy všech tehdejších 12 kyrysnických pluků bylo převedeno mezi dragouny (s ponecháním svých dosavadních čísel) - nyní byl dřívější kyrysnický pluk č. 1 novým dragounským plukem č. 1 atd.[9]
Celou řadu terminologických změn nám poskytují další dvě jezdecké kategorie - dragouni a švališaři čili švališeři. Druhá z těchto kategorií je více než o sto let mladší než prvá - dragouni se v armádě habsburských císařů vyskytují poprvé za třicetileté války, zatímco švališaři až za sedmileté války. V roce 1758 se také poprvé objevil termín lehcí dragouni (Leichte Dragoner). Líhní švališarů byl známý pluk „kolínských holobrádků“ (tj. od roku 1867 dragounský pluk č. 14), založený v roce 1725 jako dragounský pluk Westerloo.[10] Majitelem pluku se stal v roce 1758 polní podmaršál Christian Philipp kníže Löwenstein-Wertheim, který při převzetí funkce založil jako součást tohoto pluku tzv. lehký dragounský pluk. Nový pluk byl označován jako Leichtes Dragoner-Regiment Jung-Löwenstein, zatímco původní pluk jako Dragoner-Regiment Alt-Löwenstein.[11] V roce 1759 byl z lehkých dragounů vytvořen vůbec první švališarský pluk Chevauxlegers-Regiment Löwenstein.[12]) Poté byly švališarské pluky vytvářeny ve větším množství, někdy se jednalo o převody dragounů do této kategorie. Až v roce 1798 bylo rozhodnuto, že dragouni a švališaři budou spojeni do jediné kategorie, pro jejíž označení byl zvolen již 40 let nepoužívaný název lehkých dragounů. Dodatečně si někdo uvědomil, že toto označení je za dané situace obdařeno nadbytečným přídomkem lehký (neboť žádná jiná kategorie dragounů v té době neexistovala, vyjma pro válečné účely stavěné štábní dragouny), takže ještě v průběhu roku 1798 byl tento přídomek z označení vypuštěn a nadále byli příslušníci této jezdecké kategorie oficiálně označováni jako dragouni.[13] Ale již v roce 1801 byla provedena další změna, představující návrat před rok 1798, tj. jezdecká kategorie dragounů byla rozdělena na dragouny a švališary. Zatímco švališaři v roce 1851 zanikli, dragouni existovali v armádě bývalé monarchie až do roku 1918, ať již jejich celkový počet byl snižován či zvyšován.
Rakouští dragouni. Dragouni, ostatně jako jezdci všeobecně, byli oblíbeným námětem i pro dětské hračky. Vyobrazená vystřihovánka zachycuje přehlídkovou formaci rakouských dragounů z let 1868-1885. Hračka je to hezká, ale různé detaily neodpovídají skutečnosti. Časové vymezení je možno učinit podle toho, že vojáci mají oblečeny blusy zapínané lištou a kabáty nosí v závěsu přes levé rameno (v letech 1885-1914/1918, po odstranění blus, se v podobném provedení nosily oblečené kabáty a v závěsu světle modré kožíšky). Blusy ovšem mají tři zásadní nedostatky. Jednak mají límec celý pokrytý egalizační barvou (správně má být na límci jen výložka – Paroli), dále mají rukávové výložky rovněž v egalizační barvě (rukávové výložky na blusách neexistovaly) a konečně byly tmavě modré (ne světle modré). Malíř omylem vytvořil dragounské blusy v provedení a s doplňky, které náležely na kabát (Waffenrock).
Ukázku terminologické absorpce můžeme předvést na zeměbraneckých dragounech a zeměbraneckých hulánech předlitavské (rakouské) zeměbrany dualistické monarchie. Po zřízení předlitavské zeměbrany v ní figurovali vedle sebe zeměbranečtí dragouni (Landwehr-Dragoner) a zeměbranečtí huláni (Landwehr-Uhlanen), organizovaní zprvu po eskadronách, později po plucích. Ale v roce 1894 byli zeměbranečtí dragouni zařazeni mezi zeměbranecké hulány.[14] V roce 1917 pak byli tito přejmenováni na zeměbranecké jízdní střelce (Landwehr-Reitende Schützen).[15]
Terminologickou různorodost po bývalé monarchii převzala i nová čs. armáda a udržovala ji v letech 1918-1920. Byly zde užívány české adekváty původních názvů až do amalgamu v roce 1920, v jehož rámci byly spojeny bývalé legionářské a domácí (tj. někdejší rakousko-uherské) formace. Tehdy bylo zavedeno jednotné označení jezdecký pluk.
Samotný pojem dragounů ovšem celkem nejvýstižněji odpovídal situaci mezi světovými válkami, kdy u tehdejší vojenské jízdy se mělo vzhledem k současnému stavu výzbroje počítat především s dragounským způsobem boje v původním slova smyslu. V období 1918-1939 byly názory na použití jízdy různé, tu více, tu méně realistické, což se nakonec odrazilo i ve využití tohoto druhu zbraně za II. světové války. Převážně negativní zkušenosti z I. světové války sice byly varovným mementem, mnohdy ale přehlíženým. Tak se např. ještě ve 30. letech 20. století setkáváme s názory na převážné použití jízdy ve funkci rychlých jednotek, přičemž měla být realizována i součinnost s obrněnou technikou.[16] Celkově lze ale vidět realističtější pohled, který měl být vštěpován již každému rekrutovi. V čs. příručce pro mužstvo se k tomu vyjádřila osoba nanejvýš povolaná, major jezdectva Bohuslav Kohout: „Na koni bojuje jezdec s tasenou šavlí; může se však vrhnouti zase jen na jezdce, pak s boku na dělostřelectvo, dále na trény - a na pěchotu, ale jen tehdy, je-li v nepořádku a na ústupu; jinak na ni šavlí zpravidla neútočí... Když sesedne s koně, bojuje jezdec zrovna tak jako pěšák; koně se spoutají a jeden jezdec je drží, čtyři i více koní.“[17] Vidíme tedy zcela evidentní návrat ke způsobu boje klasických dragounů.
Meziválečné jezdectvo nacházelo své uplatnění i v akcích policejního charakteru, v tzv. ozbrojených vojenských asistencích, poskytovaných armádou civilní státní správě. Konkrétně v případech větších nepokojů, které nebylo možno zvládnout ozbrojenými bezpečnostními sbory - policií a četnictvem. Předpis pro vojenské asistence[18] počítal vedle pěchoty i s použitím jízdy. V jeho výčtu nacházíme sice i dělostřelectvo, ale s tím, že má být dle své povahy a přirozeně dle okolností používáno jako pěchota či jízda. Jezdectvo se mělo užívat ve stylu tehdejší jízdní policie - slovy současného zákona o policii bychom hovořili o „vytlačování koňmi“,[19] přičemž připadalo v úvahu i používání chladných zbraní. Předpis ovšem realisticky varoval před užívání jízdy proti organizovanému odporu.
K uvedenému lze dodat, že převážné působení čs. meziválečné jízdní policie (četnictvo hipomobilní součásti nemělo) spočívalo v jejich jízdních zákrocích při rozptylování davu. Pronásledování zločinců bylo již poněkud sporné v dobách stále více se rozmáhajícího motorismu, přičemž ve městech bylo toto i v minulosti mnohdy dosti problematické a mohlo by se spíše uplatňovat v modernějších širokých ulicích, nežli v křivolakých úzkých uličkách středověké zástavby.[20] Při rozptylování davu se pak měly uplatňovat i jízdní vojenské asistence. Můžeme zde uvést i případ jiného typu, který byl ale výjimečný. V květnu 1938 byly na jihomoravské hranici nasazeny mj. dragounské pluky 2 a 6. Dragouni konali službu na hranicích běžně jako pěchota, ale výjimečně byli užíváni i jako jízda. Dalo by se ovšem říci, že důvody, vedoucí k dále uvedenému nasazení jezdců, byly spíše politické. Při rozhánění ordnerů Konráda Henleina v jedné vesnici byli dragouni použiti místo pěchoty, která naopak byla stažena, protože bylo pravděpodobné, že by při zákroku došlo ke střelbě. Do obce pak vjelo 30 až 40 dragounů na koních, ale protože vytlačování koňmi bylo neúčinné, rozptýlili dav šavlemi, tedy zcela ve stylu klasické jezdecké ataky.[21]
=O=O=O=
Vraťme se ale zpátky k nálepce rakušáctví, které se staronovým dragounům dostalo. Neblahost tohoto přídomku lze sledovat jako příslovečnou červenou niť, táhnoucí se celou historií první čs. republiky. Dnes již téměř nic neříkající termín byl tehdy signum diabolicum, jehož použití mohlo být i žalovatelné. Šlo o podobné pejorativní označení nepřátelských postojů, smýšlení či jednání, jakým bylo za protektorátu židobolševictví či židoplutokracie, po roce 1945 kolaborace, po únoru 1948 reakcionářství a kontrarevoluce nebo dnes terorizmus či extremismus. Negativistické postoje k bývalé monarchii bylo možno v meziválečné ČSR sledovat ve sféře civilní i vojenské. Přitom démonizace bývalé monarchie měla dva, v podstatě nezávislé kořeny.
Prvním z nich byla nenávist k bývalému panovnickému rodu, který byl pasován na pramen zla a útisku. V podstatě se nejednalo o nic nového nebo česky specifického, šlo vlastně o osud všech padlých dynastií - stačí připomenout např. tendence protistuartovské v Anglii po roce 1649, protibourbonské za Velké francouzské revoluce případně po Červencové revoluci, či protiromanovské po obou ruských revolucích roku 1917. V československém prostředí byl odpor vůči habsbursko-lotrinské dynastii, motivovaný převážně útrapami I. světové války, veden někdy až ad absurdum - viz např. vyvlastnění rodu Hohenbergů[22] v roce 1921, které tak až čs. republika postavila na roveň arcivévodům, kteréžto postavení jim zesnulý František Josef po celý život tvrdošíjně odpíral.[23] Přitom protihabsburské postoje byly samy o sobě poněkud záhadné, porovnáme-li okřídlené heslo „300 let jsme trpěli“ s faktem, že české země setrvávaly k 28.10.1918 ve svazku habsburského (habsbursko-lotrinského) soustátí již bezmála 400 let.
Zde je možno připomenout, že třistaleté období použil např. Josef Svatopluk Machar (1864-1942) ve svém plamenném projevu dne 3.11.1918 k předčasně vzpomínanému výročí bitvy na Bílé hoře: „Na Hradě promlouvá básník Machar z balkónu k tisícům studentů, kteří k němu vzhlížejí s obdivem. Je to velký spisovatel, hrdina, který byl vězněn v roce 1916 ve Vídni po řadu měsíců pro obvinění (chybné), že v emigrantském tisku vydal vlasteneckou báseň. Nyní volá: 'Také nad Habsburky se vznášela Nemesis. Tři sta let byla neblahá rodina Habsburků neštěstím pro všechny národy, které ovládala. Co to bylo za rodinu: degenerovaní lidé, blázni, idioti, hlupáci, hulváti. Lidstvo dnes nechápe, jak bylo možné po tři sta let snášet jejich nadvládu. Kvůli nim neskončil v Rakousku středověk objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem, nýbrž skončil v této říši teprve objevením amerického prezidenta Wilsona v Evropě.' Kde se v této prostoduchosti ztratil jemný a ironický básník, rafinovaný estét? Závan nacionalismu, který se opírá do nových států, způsobil, že mnoho intelektuálů, kteří měli být uvážlivými a umírněnými mluvčími nové demokracie, ztratilo hlavu.“[24] Z třistaletého utrpení se posléze stalo jisté prvorepublikové dogma, které nebylo zapomenuto dokonce ani ve vypjaté době II. světové války. Tak Jan Masaryk prohlásil v rozhlasovém projevu z Londýna dne 28. října 1939: „Ačkoliv zarmouceni, radujeme se, vzpomínajíce našeho osvobození po třech stech letech útisku; to nám nemůže být zakázáno.“[25]
Druhým kořenem byly obyčejné sousedské rozpory, věc zřejmě stará tak jako usedlé lidstvo, které se mohly dostávat na úroveň národnostních rozporů, pokud byli na jedné straně Češi a na druhé Němci. Při politickém přiživování těchto tendencí pak došlo k vytvoření fenoménu, který s větší či menší intenzitou poznamenával to, co je nyní označováno jako problémy česko-německého soužití, přičemž v různých oblastech přirozeně hrála roli převaha té které národnosti korunní země.
=O=O=O=
Je třeba míti na paměti, že veškeré národnostní rozpory mnohonárodní monarchii vůbec neprospívaly. Obviňování státu či dynastie z nadržování té či oné národnosti bylo ponejvíce účelové. Monarchie své národnostní menšiny nepotlačovala, natož pak aby se je snažila zlikvidovat. Tzv. poněmčovací tendence, přičítané mnohdy habsburskému soustátí, vycházely především z potřeby jednotného státního komunikačního prostředku. Proto také byla např. velitelskou řečí v dualistické společné armádě němčina, nicméně vedle ní existovaly vždy tzv. plukovní řeči (Regiments-Sprachen), tj. národní jazyk či jazyky, převládající v oblasti, z níž byl ten který pluk doplňován. Plukovních řečí se používalo k vysvětlování vojenské terminologie (povelové techniky atd.) těm vojákům, kteří němčinu buď neovládali vůbec, nebo pouze špatně. Odlišná situace byla v dualistických zeměbranách, kde němčina zůstávala velitelskou řečí pouze v Předlitavsku, zatímco v Zalitavsku to byla maďarština nebo chorvatština.[26]
Myšlenka poněmčování, jejímž nejsilnějším argumentem byla národnost panující dynastie, pak bývala dovršována zcela zcestnými závěry, které někdejší monarchii přičítaly tendence srovnatelné s nacistickou Třetí Německou Říší. Nesmyslnost těchto úvah je evidentní. Na jedné straně tu máme mnohonárodní habsburskou (habsbursko-lotrinskou) monarchii, která veškeré své národy akceptuje - ne nadarmo se císař ve válečných proklamacích obracel k mým národům a ne k mému národu. V národnostním centralismu někdejší monarchie beznadějně zaostávala za I. čs. republikou, která uzákonila československou národnost či jak říká Benjamin Kuras dvojnárod,[27] aby ji z této chiméry vyvedl až autonomistický kolaps roku 1938. Přirozeně v Rakousku (Rakousko-Uhersku) bylo propagováno státní vlastenectví, což ovšem existovalo ve všech tehdejších státech, existuje dodnes a bude existovat po celou dobu, dokud budou existovat státy.[28]
Naopak ideovým základem III. Říše, která byla národním státem v pojetí 2. poloviny 19. století,[29] byl rasově čistý národ vycházející z německé krve, což samo o sobě vylučovalo neněmecké resp. v oslabenější formě negermánské národnosti z jakýchkoliv pozic, vyjma oněch krajně podřadných. Nereálnost těchto idejí se ukázala v průběhu II. světové války, kdy z nouze a následkem velkých ztrát na frontách byli do elitní součásti Zbraní SS zařazováni nejen negermánští Evropané, ale i mimoevropské národy jako Tataři či Indové.[30]
Hovoříme-li o československém fenoménu rakušáctví, nemůžeme pominout jeho čelného zastánce a hlasatele, jímž byl prvý čs. prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho osoba byla povznesena do panteonu národních velikánů v roce 1918, smetena v období protektorátu, podruhé povznesena po roce 1945, podruhé smetena po roce 1948 a pokud si odmyslíme krátké intermezzo kolem roku 1968 (kdy se začalo připouštět, že „Masaryk nestřílel do dělníků“), pak potřetí povznesena po roce 1989, kde setrvává (v české části bývalého čs. státu) dodnes. V současné době se do kritiky jeho osobnosti pouštějí převážně zastánci komunistických idejí, což je možná důvodem toho, že ostatní, kteří nejsou vyznavači Karla Marxe a Vladimíra Iljiče Uljanova, se raději zdržují negativních hodnocení T.G.M. Masaryk tedy zůstává zahalen prvorepublikovou „tatíčkovskou“ aureolou, v čemž je utvrzován i obecný lid jeho portrétem na nominálně nejvyšší platné bankovce, stejně jako „sběratelé vyznamenání“ (nejsou myšleni faleristé) vysokým státním řádem, nesoucím jeho jméno.
Přitom se samozřejmě jednalo o osobnost rozporuplnou a chybující, tak jak je to dáno každému člověku. T. G. Masaryk například prohlásil v řeči na veřejné schůzi, pořádané studentskou organizací České strany pokrokové v Hlaholu dne 6.3.1909: „...malý stát jest jen míčem v politice mocných...“.[31] Za I. světové války se ovšem tohoto svého přesvědčení nedržel, možná na ně v tu dobu i zapomněl. Na sklonku svého života pak zřejmě nabýval představy o jakémsi specifickém modu vivendi pro malé národy, přičemž mu ale evidentně unikali výše zmínění jeho hráči s míčem: „Problém malého národa: musí si hledat ve všem taktiku vlastní, musí pracovat intensivněji než velcí páni ...“;[32] „Vytvoření malých států, tak zvaná balkanisace, je mnohem menší brzdou pro Evropu, než nároky států velkých... Správný poměr velmocí a států malých závisí jen na posílení demokracie.“[33] V prvém případě Masaryk opomíjí, že malostáty mohou mít jen malé nároky, ve druhém případě pak zaznívá pouze jeho zbožné přání. K demokracii pak Masaryk podotýká: „Opravdová tolerance je ctností demokracie.“[34] Tento krásně znějící výrok by si ovšem zasloužil zařadit již do kategorie utopií.
Masaryk měl tendenci nedržet se svých předsevzetí. O tom svědčí i vývoj jeho představ o monarchismu a republikanismu z doby I. světové války: „V důvěrném memorandu, které na jaře 1915 sepsal Masaryk pro Spojence, stálo, že 'Čechy jsou projektovány jako monarchistický stát; česká republika je zastávána jen několika radikálními politiky'. Český lid, praví se tu, je úplně rusofilský a ruská dynastie by byla velmi populární. Masaryk tenkrát podával jen objektivní informace o smýšlení doma. Sám patřil spíše mezi oněch 'několik radikálních politiků', nepokládal však za radno s tím vystupovat, dokud ruská hvězda stála tak vysoko na nebi. Ale již za rok nato, když ruské porážky byly zřejmé a když zahraniční vedení se následkem toho orientovalo směrem k západu, Masaryk veřejně se vyslovil pro republikanismus.“[35] Ve svědectví Ferdinanda Peroutky názorně vidíme na jedné straně Masarykovy schopnosti přizpůsobovat se okamžité politické situaci a na druhé straně jeho velkorysé přehlížení vlastních myšlenek a proklamací z minulosti.
Co se týče nepřátelstvím vůči Habsburkům a jejich monarchii, Masaryk se s ním od doby svého exilu nijak netajil a setrval v něm po celý zbytek života. O tom svědčí i jeho výroky, pronesené v roce 1933 v rozhovorech s Emilem Ludwigem, který na jejich základě napsal jednu ze svých knih.[36] Můžeme citovat: „...Habsburkové nám byli politicky a kulturně vždy cizí, ba nepřátelští.“;[37] „Když jsme se spojili s Rakouskem, byl náš národ od Habsburků v každém ohledu potlačován...“[38]
Můžeme připomenout i jiný Masarykův výrok z roku 1933, pronesený při stejné příležitosti: „Habsburkové nejsou pro nás žádné nebezpečí.“[39] Této zásady se ale I. republika příliš nedržela. Pozdější generál a šéf vojenské špionáže František Moravec o tom zanechal svědectví ve svých pamětech, vydaných z jeho pozůstalosti.[40] Moravcova kariéra zpravodajského důstojníka začala v roce 1930 a počátkem roku 1934 byl přeložen ke generálnímu štábu jako přednosta výzvědné a protivýzvědné sekce druhého (zpravodajského) oddělení. Situaci tehdejšího čs. vojenského zpravodajství charakterizuje takto: „V době mého příchodu bylo 2. oddělení stále ještě více zaměřeno proti Rakousku a možné restauraci Habsburků než proti Německu jako hlavnímu protivníku.“[41] Pro ilustraci lze uvést i poněkud drsný výrok plukovníka S. Ingra podle Moravcovy citace: „My se od těch moulů z 2. oddělení nedovíme nic. Neznám ani přesnou dislokaci německých mírových divisí, a to je přece minimum, které se dá očekávat od zpravodajské služby. Zato víme do všech podrobností, co kdy měla Zita[42] k obědu a která velkovévodkyně[43] se s kým vyspala. Myslím, že nemůže být horší zpravodajské služby než ta naše.“[44]
Byl-li nositelem protirakouských a protihabsburských tendencí sám prezident, nelze se divit, že našel mnoho snaživých napodobitelů. Někteří ovšem později svoje postoje revidovali.
Mnoho důkazů o strašidlu rakušáctví přináší ve svých pamětech známý dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, který jistou dobu po vzniku republiky působil jako šéf protokolu v prezidentské kanceláři. Jeho paměti[45] sice nesou stopu zatrpklosti nedoceněného člověka, posléze odstraněného ze služby, nicméně přinášejí celou řadu zajímavých postřehů právě na téma rakušáctví. Například k jednání o zřízení úřadu ceremoniáře či šéfa protokolu v lednu 1919 uvádí: „Republikáni se bojí ne tak toho pojmu [ceremoniální kanceláře; pozn. aut.], jako slova, které připomíná panovnický dvůr, aby se nezdálo, že jsou ve stopách panovnických.“[46] Situaci na Hradě charakterizuje takto: „Pokud okolí presidentovo v republice demokratické dobře chápe svoje demokratické poslání, je dobře, je-li však prosyceno starým duchem monarchickým (u nás bychom řekli, nedovedlo-li se ještě odrakouštit), je to ouraz.“[47] Nástup do funkce v červnu 1919 komentuje následovně: „A tak jsem se stal ceremoniářem či obřadníkem, ale nikoli s tím titulem. Tedy ovšem ani ceremoniářem republiky československé, ani ceremoniářem presidentovým. Zůstal jsem oficiálně 'profesorem, přiděleným kanceláři presidenta republiky, jemuž bylo svěřeno obřadnictví'. - Voila tout. Ceremoniář byl by příliš zaváněl monarchismem a jenom to ne! Věc ovšem zůstala, ale teď musilo všecko po demokraticku, to jest jináč, než bylo ve Vídni, aspoň zdánlivě. Tak sluhům a lokajům říkalo se jen 'stolníci' nebo 'zřízenci', ač naprosto ničím se od lokajů nelišili, ani službou, ani chováním, leda, že na jejich úboru (černém fraku) nebylo stříbrných a zlatých šňůr anebo knoflíků, a úbor se nenosil za všedních okolností... Vždycky jsem měl dojem, že v republice mají demokratismus spíše jen na jazyku, nežli v srdci. V předsíních kanceláří, ministerských i jiných, také už ne sluhové, nýbrž jen zřízenci nebo dokonce podúředníci... Té honby za tituly v naší republice, kde myslili, že tituly odstraní, bláhovci! ...Povahy, ba podstaty člověka, jako člověka nepředěláš, a ješitnosti ho nezbavíš. Pryč s tituly v republice! Ale co teď máme radů všelijakých a presidentů a přednostů všech druhů, - jakživo jich tolik u nás nebylo a kde kdo se za něčím takovým pachtí, až ouzko z toho. Ale nechať! Jen kdyby si lidé nenasazovali škrabošky, jako že o ty věci nestojí, že je to zbytečné pozlátko a podobné řeči. Je to licoměrnost. A takoví obyčejně nejvíc o to stojí.“[48] V prostředí první republiky se ovšem mnohdy jednalo o problém vyrovnávání se s vlastní minulostí. Zajímavá je úvaha Gutha-Jarkovského k celkové situaci po 28. říjnu 1918: „Byla hned taková obecná řeč, že bez silných loktů v tomto chaosu nikam se nedostaneš. Chytří lidé dovedli využít situace a najednou viděli jsme jezdit po Praze v automobilech, většinou rekvirovaných, a shánět a jednat lidi, o nichž dříve veřejný život nevěděl nic, ale teď deroucí se mocí mermo na povrch. Tak jistý nepatrný úředník stal se pojednou veřejným činitelem, všude byl a pořád lítal po Praze - až se konečně uchytil v jistém ministerstvu, pohlížeje z těchto výšin na staré literáty a umělce. Rada Y., kdysi buršák - viděl jsem sám jeho fotografii z mladších let, s cereviskou na hlavě, - ocítl se zas v ministerstvu jiném atd...“[49]
A stojí za povšimnutí, že protirakouské tóny zaznívaly nejen z kruhů blízkých vládě či Hradu, ale i z opačné strany z řad krajní komunistické opozice. K reakcím veřejnosti na nový úřad se Guth-Jarkovský vyjadřuje následovně: „Nesčetné byly útoky novinářské na můj úřad obřadnický, i na moji osobu. Byla by z nich hezká knížka, ale knížka plná zlomyslností, nepravd a zvláště jedu. Psali je lidé, kteří v obřadnictví viděli jen opičení po Rakousku a kterým byl solí v očích čistý límec a slušný úbor. Zejména Rudé Právo mělo mne na mušce a radilo, aby byl přezkoumán duševní stav některých osob ve službách hradních; myslilo mne. (8.IV.21.)“.[50] Rudé Právo (č. 57 ze dne 4.3.1922) je citováno i v souvislosti s přípravou řádu Bílého Lva: „Dr. Guth-Jarkovský, dosavadní praobyčejný učitel slušnosti na Hradě, povýšil mezi bohy. Bude pověřen organisací připravovaného řádu Bílého Lva, jenž bude míti za úkol udělat čáru mezi praobyčejnými demokraty a kromobyčejnými naddemokraty, jichž prsa bude zdobiti Bílý Lev, jehož potřebu už dávno pociťovali všichni majitelé bývalých císařských řádů. Nutno dohoniti Evropu!“[51]
=O=O=O=
Při nasazování příslovečné psí hlavy někdejší monarchii se neangažovaly pouze české intelektuální kruhy. V tomto počínání bylo bráno zavděk čímkoliv, včetně pokleslých literárních výtvorů. A tak mohl zahájit své vítězné tažení světem i Haškův Josef Švejk[52] zcela ve smyslu propagandistického filmu Velká cesta,[53] natočeného o čtyři desetiletí později sovětským režisérem Jurijem Ozerovem. Tento film byl ovšem vytvořen na oslavu rudoarmějského komisaře Jaroslava Haška, který byl prezentován jako živoucí ukázka letitého československo-sovětského přátelství. Vedle toho zde byla využita v plné míře možnost tepat a zesměšňovat kapitalistické padouchy všech dostupných režimů, která se zde přímo nabízela.
Na rozdíl od Ozerovova filmu, který již dávno zapadl do propadliště dějin, Haškův román se těší stále obrovské popularitě nejen u nás, ale i ve světě. O tom svědčí i řada překladů (udávají se překlady do 54 jazyků), ale i četná zpracování filmová, divadelní a jiná. Dále pak jsou to různé napodobeniny, v níž je postavička vojáka, která jako by Švejkovi z oka vypadla, zasazována do různých světových armád. Obliba Švejka je zřejmě letitou záležitostí - např. doc. dr. František Havelka z olomoucké univerzity tvrdil již v 60. letech 20. století, že Švejk patří mezi tři nejvíce překládané knihy na světě.[54] A obliba Švejka se pak přenesla i na jeho autora, takže se Jaroslav Hašek (1883-1923) dostal na seznam výročí UNESCO v roce 1983.[55]
Situaci při vzniku Švejka charakterizoval Lukáš Novosad takto: „Zprvu nebyl přijat vlídně... čeští knihkupci odmítali knížku prodávat pro její vulgárnost.“[56] Ve Wikipedii nacházíme následující shrnutí tehdejších postojů české spisovatelské obce: „Příznivců měl román zpočátku málo (jako první ho za velké dílo označil zřejmě Ivan Olbracht v kulturní rubrice Rudého Práva, pozitivní postoj k němu zaujali i bratři Čapkové). Diskuse o hodnotě díla se vedly i později. Proti Švejkovi se postavil např. Václav Černý, přihlásila se však k němu celá plejáda českých literárních teoretiků, umělců či intelektuálů.“[57] Příznivý postoj Ivana Olbrachta vzhledem k jeho politické orientaci celkem nepřekvapuje. Je ale dosti překvapivý v případě bratří Čapků. U těchto intelektuálních obdivovatelů T.G.M je vysvětlitelný snad jenom tehdy módním ostrým protirakouským tónem, případně antimilitaristickým zaměřením, vdechnutým románu Jaroslavem Haškem.
Obliba Švejka se bude možná jevit v jiném světle, když připomeneme atributy, přiřčené mu samotným Jaroslavem Haškem, který jej zcela jednoznačně definoval jako příslušníka pražského podsvětí - překupníka odcizených věcí (obchodoval s kradenými psy) a padělatele nižší kategorie (prodávaným psům padělal rodokmeny). I to by měli mít na paměti obdivovatelé Švejka, kteří mají mnohdy tendenci vidět v něm pouze poněkud přitroublého a dosti zlomyslného hospodského povaleče a šprýmaře, který se stal prototypem českého „baviče“.
Filmového zpracování se Haškův román dožil již za I. republiky a pak znovu v roce 1956. Zůstaneme-li ještě v prvorepublikovém prostředí, stojí za povšimnutí, že zfilmovaný Švejk se nestal zdrojem pozornosti filmové cenzury (která tehdy existovala spolu s cenzurou novinovou či divadelní na rozdíl od zrušené cenzury knižní). Stejně tak je pozoruhodná celková obliba Švejka v širokém spektru čtenářstva (vesměs tedy pánského, neboť dámy mohl tento Haškův výtvor snadno odradit vodopádem sprostoty). Ve vlně austrofobie, zaplavující tehdejší Československo, bylo mnoho lidí ochotno vidět ve Švejkovi pouze karikaturu „rakušáctví“ či snahu o „odrakouštění“. Přitom jim jaksi unikalo Haškovo anarchistické ego a nebyli schopni domyslet, že „starého Procházku, kterého museli sázet na nočník“ mohl výhledově klidně nahradit tatíček Masaryk. Ctitelům Haškových sentencí v budoucnosti rovněž unikalo, že totéž by se dalo přiřknout soudruhu Zápotockému, soudruhu Svobodovi či soudruhu Husákovi. Prostě vulgární posměšky na seniory lze použít účelově proti komukoliv. Hašek sám ovšem žádné výpady do soudobého čs. prostředí nečinil, neboť byl zcela vytížen psaním svého románu, který nakonec ani nedokončil. Pouze jeho předčasná smrt, kterou si sám způsobil svým nemírným alkoholismem, zabránila tomu, aby mohl otravovat prvorepublikové prostředí svými vulgárními anarchistickými pamflety.
Haškův román, dopsaný Karlem Vaňkem, pak mohl nastoupit svoji „velkou anabazi“ (nikoliv pouze budějovickou), kdy s výjimkou protektorátu se hřál na výsluní oficiální přízně nejen čtenářské veřejnosti, ale po II. světové válce i státních kulturních, ba i školských institucí.
Po Vítězném Únoru tomu bylo nejinak, pouze s menší modifikací - Švejk směl být vydáván pouze ve své nedokončené podobě, dokonce s nedopsanou poslední větou. Vadila totiž osobnost legionáře Karla Vaňka, ani snad ne to, co napsal.[58] Přitom byla velkoryse přehlížena Haškova legionářská minulost,[59] ale byla zcela jednoznačně akcentována jeho minulost rudoarmějská. Haškova anarchistická minulost byla buď opomíjena, když to nebylo možné, byla spojována s negativním postojem k Rakousko-uherské monarchii. Jinak ale byl Jaroslav Hašek glorifikován v nejvyšší možné míře, jak trefně konstatují PhDr. Eduard Stehlík a Míla Sýkora: „Když se komunisté násilně uchopili moci v únoru 1948, začali vynášet a oslavovat tohoto pochybného literáta jako hrdinu. Zavedli na jeho oslavu tzv. Haškovu Lipnici,[60] kam každoročně přijíždělo mnoho našich významných herců a spisovatelů. Tyto nesmyslné, politicky motivované komunistické akce korunovali tím, že odstranili v Lipnici nad Sázavou pomník, který stál pod hradem a byl věnován hrdinům 1. světové války. Postavili ho legionáři a sokolové a snad právě proto byl komunistům solí v očích. Navíc však došlo k tomu, že na místo tohoto pomníku umístili bustu bolševika Jaroslava Haška.“[61]
Jak již bylo uvedeno, Švejk byl znovu zfilmován, jak v podobě hraného, tak loutkového filmu. Pro potřeby filmové zhuštěné zpracování materie nebylo tak nesnadné vypustit vodopády fekálií, řinoucí se z Haškovy knihy. Horší to již bylo, když někdo z ministerstva školství dostal téměř božský nápad zařadit Švejka do čítanek tehdejších měšťanských škol, v té době označovaných jako II. stupeň osmiletých středních [!] škol (OSŠ), což představovalo 6. až 8. postupný ročník, tj. žactvo 12 až 14leté. Kdyby se měla použít ona známá verze z I. světové války, nastal by klasický problém s vytečkováváním sprostých slov. Nehledě k tomu, že by tím byla způsobena nepatřičná pozornost žactva (copak nám to tady asi vytečkovali?), hrozilo nebezpečí, že v textu budou převažovat právě ty tečky. Řešení bylo vskutku šalamounské - použila se jedna z Haškových předválečných povídek, v níž vystupovala figurka infanteristy Josefa Švejka, přičemž zde ale absentovala vulgárnost známého románu.[62] V souvislosti s tím buď příslušné metodické pokyny pro učitele, případně iniciativnost některých z nich, vedle onoho příslovečného školského „Co chtěl básník slovy říci?“ přinášely různá nadlepšení, v jejichž rámci si žactvo muselo povinně glosovat stránky v čítance poznámkami, že se jedná o „předstíranou pokoru“ apod., aby si snad méně chápaví jedinci nemysleli, že Švejk skutečně chválí některého z rakousko-uherských důstojníků.[63] Taková prezentace Haškova Švejka pak mohla přirozeně ledaskoho odradit i v pozdějším věku.[64]
Komunistický režim, který propagací Švejka zabíjel dvě příslovečné mouchy jednou ranou - tupil nenáviděný habsburský režim a oslavoval soudruha komisaře Haška, jednoho z protagonistů (byť prapodivných) našeho přátelství se Sovětským svazem na věčné časy[65] - odešel na smetiště dějin. Švejk ale zůstal a s ním jeho obdivovatelé - švejkologové. O tom, s jakou neutuchávající energií plýtvají svůj čas a schopnosti na záležitosti, v limitě se blížící „lidové tvorbě na zdech veřejných záchodků“, svědčí již tři svazky švejkologické encyklopedie, které byly vydány v průběhu posledních deseti let.[66] A je to škoda, protože Milan Hodík i Pavel Landa mají na víc, než aby se snažili zpracovávat fakta, související s jejich idolem, z čehož pak povstává sice obsahově mnohdy zajímavá, ale celkově beztvará masa. A více než studiu Haškova díla by se měli oddávat studiu vojenských reálií, když se již pustili do oblasti rakouského militéru.[67] Švejk ovšem může být inspirací třeba k napsání kuchařky, jak nás o tom přesvědčuje Václav Malovický.[68]
V poslední době se setkáváme s různými oživeními švejkovské problematiky, která jsou mediálně zajímavá a proto ve větší či menší míře pronikají mezi širší veřejnost.
Prvním z nich byla divadelní inscenace z listopadu 2008, veselohra se zpěvy Švejk inspirovaná Haškovým románem, jejímž autorem je režisér a herec Václav Postránecký (nar. 1943).[69] Vedle toho, že vyvolala značnou polemiku,[70] je zajímavá i tím, že její iniciátor napadl malíře Josefa Ladu (1887-1957), který se stal u nás tradičním ilustrátorem Haškova díla,[71] a to velmi tvrdě: „Lada zjednodušenému vnímání Švejka napomohl. Hašek mu schválil jedinou podobu Švejka na první vydání na titulní stranu. A tam vidíme štíhlého muže kolem třiceti let. Co s ním provedl Josef Lada po Haškově smrti, je trestuhodné. Zatímco ostatní figury nechal beze změny, Švejka začal 'zdokonalovat', jak se sám ve svých pamětech pochlubil. Tam došlo k fatálnímu zjednodušení a chybnému vidění Švejka jako tlusté koblihy s půllitrem piva v ruce.“[72] Je pravda, že v Ladově pojetí byl Švejk tělnatou postavičkou s tváří skutečně připomínající koblihu. Výjimku činila pouze jeho ilustrace na obálce k prvnímu vydání Haškova románu, kde je Švejk stojící a nevzrušeně si zapalující fajfku mezi svištícími kulkami a vybuchujícími granáty - nikoliv ovšem „vykračující si uprostřed kulí, které mu létají kolem hlavy“, jak míní V. Postránecký o svém idolu.[73] Švejk na této ilustraci neměl ještě obtloustlou vizáž, obvyklou u pozdějších Ladových ilustrací.
Postráneckého nezakrývané zaujetí Švejkem[74] lze do jisté míry pochopit - nakonec jde o součást jeho obživy. Podobně pak je tomu i u zainteresovaných herců a hereček.[75] Nicméně úvahy na tema jak vlastně vypadala románová (a tedy neexistující) postava, jsou poněkud infantilní. A ke cti tvůrce oné „tlusté koblihy“ je nutno podotknout, že se Lada v barevném provedení švejkovských ilustrací držel pokud možno reálií - jeho Švejk má límcové výložky ve žlutozelené barvě, což odpovídá tomu, kam Hašek zařadil protagonistu svého románu, tj. do c. a k. pěšího pluku č. 91, který měl výložky v barvě papouščí zeleně (papageigrün). Ale Dalibor Gondík a Martin Sobotka, alternující v titulní roli, mají uniformy vyzdobeny červenými výložkami poněkud neurčitého odstínu.[76] Je pozoruhodné, s jakým klidem trpí V. Postránecký fakt, že mu garderobiéři přesouvají jeho idol do jakéhosi úplně jiného pluku.
Druhá mediální připomínka Švejka je vlastně vedlejším produktem bulharského rozhořčení nad jistou plastikou českého výtvarníka Davida Černého, kterou se cítili Bulhaři (aspoň někteří) být uraženi. Obdrženou facku (turecký záchod jako symbol Bulharska) vrátili ve formě obrázku Švejka, kálícího na mapu České republiky.[77] Možná ani netušili, že ve svém poněkud vulgárním provedení vystihli meritum díla anarchisty Jaroslava Haška.
=O=O=O=
Podobným způsobem jako civilní sféra se s problematikou rakušáctví potýkala i československá armáda. Přitom původně převážná většina vojska pocházela právě z řad ozbrojených sil bývalé monarchie. Jako ukázku lze uvést počty nositelů nejvyšší čs. meziválečné hodnosti - armádního generála. Těch existoval úctyhodný počet 60, avšak plných 45 z nich bylo do čs. armády přijato jako vojenští penzisté. Z celkového počtu pak bylo 49 bývalých rakousko-uherských generálů nebo admirálů a 5 bývalých rakousko-uherských důstojníků. Tři čtvrtiny armádních generálů ve výslužbě pak představovali generálové či admirálové bývalé monarchie.[78] V průběhu 20. let byla mezi důstojníky a rotmistry zhruba jedna třetina bývalých vojáků habsburské monarchie.[79] Přitom ale existovalo mnoho lidí, a to i na nejvyšších místech, kteří měli k bývalým rakousko-uherským vojákům bytostný odpor. Mezi ně náležel i někdejší ministr obrany Václav Klofáč, který cca v roce 1919 v dopise prezidentovi napsal: „... odpravovati »austriáky« je snadné, je-li náhrada. Té mnohdy není.“[80]
Zcela negativní postoj k habsburské monarchii následně přinesl odtržení od třistaletých (případně čtyřsetletých) vojenských tradic a lze říci, že s tímto faktem se armáda ČSR (jakož i ČSSR, ČSFR a ČR) v podstatě nevyrovnala po celou dobu své existence.
Českoslovenští dragouni. Další vystřihovánka, tentokrát z období I. republiky. Jsou na ni vyobrazeni čs. dragouni (jezdci) z let 1935-1939 v útoku. Až v roce 1935 totiž byla zavedena nová přilba. I zde jsou různé chybné detaily. Abstrahujme od omezených možností jezdecké ataky, v níž je vyobrazena většina figurek a povšimněme si pouze výstrojních a výzbrojních detailů. Jezdec v levém horním rohu má představovat důstojníka (nemá pušku ani bodák), ostatní mužstvo. Šavle byla zavěšeny u sedla, ovšem s výjimkou důstojníků, kteří je měli zavěšeny na opasku – zde vyobrazený důstojník ji má rovněž u sedla. Mužstvo bylo vyzbrojeno puškou a bodákem (na opasku), ale u některých vyobrazených příslušníků mužstva bodáky absentují. Přilba není opatřena krycím nátěrem v barvě khaki (tak ale můžeme nacházet vyobrazenou většinu vojáků na prvorepublikových vystřihovánkách). Kalhoty (rajtky) jsou u všech vybaveny žlutou paspulkou, pouze důstojník má širší lampas. Ve skutečnosti měli paspulky pouze důstojníci (lampasy nosili důstojníci pěchoty), mužstvo mělo rajtky bez barevných doplňků. Barva kalhot (khaki) je správná. V roce 1935 byly sice zavedeny pro jezdectvo červené rajtky, ale pro polní adjustaci se nadále počítalo s původními kalhotami v barvě khaki. Tak také vytáhli do pole dragouni za mobilizace v roce 1938.
Např. v roce 1927 u příležitosti oslav 10. výročí založení královéhradeckého pěšího pluku 4[81] byl vydán almanach, obsahující mj. i pasáž, týkající se někdejšího rakouského (rakousko-uherského) pěšího pluku č. 18. Její autor, plukovník ve výslužbě Josef Komárek, považoval za nutné svoji stať ukončit následující omluvou a zdůvodněním: „Byv vybídnut k sepsání výše uvedených řádků, váhal jsem tak učiniti, neb při vzpomínkách na zašlé doby, kdy jsme museli dávati životy a jmění svoje za rod, macešsky se k nám chovající, srdce mě vždy zabolí, ale učinil jsem tak přece v naději, že se naše vojenská mládež tento článek čtoucí v národním a vlasteneckém smýšlení utuží a povznese a s radostí uchopí meč a zvedne jej silou nezdolnou proti nepříteli, který jakýmkoliv způsobem by chtěl sáhnouti na naši tak těžce vydobytou svobodu, aby pro nás zase nenastaly doby smutné a těžké poroby.“[82]
Rozpaky z minulosti, či přesněji řečeno z pohledu na ni, lze vyčíst i z oficiálního sborníku, vydaného za spolupráce MNO, Památníku osvobození, Vojenského ústavu vědeckého a Svazu československého důstojnictva na sklonku I. republiky k oslavě armády.[83] Zcela příznačně je publikace uváděna Masarykovým rozkazem, vydaným při jeho abdikaci v prosinci 1935, kde se odstupující prezident zcela jednoznačně hlásí pouze k legionářským tradicím: „Vybudována byla [armáda; pozn. aut.] v demokratickém duchu našeho národa a v duchu našich legií... Přeji si, aby armáda pokračovala i nadále v tomto duchu.“[84] Stejně vyznívá i příspěvek tehdejšího ministra národní obrany Františka Machníka: „Nezapomínejme, že jsme neměli na poli novodobého vojenství žádné vlastní tradice, že jsme znali vojenství z Rakousko-Uherska většinou z jeho špatných stránek. Na této tradici jsme nemohli budovat. Musili jsme se opřít o vysoké mravní hodnoty, které nám přinášeli legionáři, a musili jsme je doplnit hlubokým vojenským věděním.“[85] Ještě dále jde podplukovník Karel Teringl, který se nejen distancuje od všech rakouských tradic, ale vyčítá monarchii dokonce i to, že zapříčinila ztrátu spojitosti s tradicemi husitskými a předhusitskými: „Určitým problémem pro pěstování vojenských tradic zůstává také doba před naší porobou, třebaže je to doba přímo nabitá slávou českých zbraní, slávou vojsk českých knížat, králů a hlavně husitských bojovníků. Tři staletí nesvobody vykonaly zhoubné dílo i na tomto poli. Našim porobitelům se podařilo zpřetrhat pouta a téměř zahladit přímé cesty k naší vojenské slávě. K naší velké lítosti si musíme přiznat, že jsme prakticky ztratili kontakt s onou dobou. Ani v legiích, kde se vyvíjelo tolik snahy oživit staré vojenské tradice, nepodařilo se tyto historické tradice učinit zcela živými. A to šlo o generaci, která v četbě Jiráskových děl měla hlavní duchovní oporu a která mu proto tak dobře rozuměla.“[86]
Poněkud komorněji působí slova divizního generála ing. Silvestra Bláhy, který hovoří již realističtěji o nemožnosti porušení kontinuity tradic: „Nezměnitelné základní formy vojenství, jak jsou v pravidelných armádách, musila zajisté také naše armáda odněkud přijmout. A byly tu právě hlavně formy rakousko-uherské armády, které se u nás uplatňovaly... Také naši důstojníci z legie a bývalí záložní důstojníci dostali základní vojenskou formaci v této armádě tak, že když vrchní velitel T. G. Masaryk dával podnět k unifikaci, zmiňoval se o tom, že i naše zahraniční legie vznikly z téže rakouské armády a že tedy části našeho vojska spojuje vlastně společný vývoj... Masaryk výslovně mluvil o jistém přínosu do naší organisace také ze staré armády, již považoval za výplod tisíciletého vývoje.“[87] V tomto smyslu, byť v poněkud jiné souvislosti, se vyjadřoval i tehdejší prezident dr. Edvard Beneš: „Budiž tu zdůrazněno, že nám bývalí rakouští důstojníci prokázali mnoho dobrých služeb a že jsme měli také řadu důstojníků německé národnosti, kteří byli vojáky čestnými, vzornými a oddanými.“[88] Zde se ale zřejmě jedná o něco jiného. Zaznívá tu spíše diplomatický tón se snahou otupit hrany národnostních třenic, ke konci třicátých let u nás velmi živých. Není bez zajímavosti povšimnout si i výroků plukovníka generálního štábu Emanuela Moravce, potomního protektorátního ministra školství a lidové osvěty. Moravec ovšem nezapřel své propagandistické ego a na bývalé monarchii nezůstává nitka suchá: „Rakousko-Uhersko z desítimilionového československého lidu za světové války odčerpalo více než jeden milion vojáků. Legionářů byla právě desetina. Devět desetin znalo jen službu v armádě rakouské a rakouského důstojníka. A tak vzpomínky na hroznou válku, odpor k vojenské organisaci, kterou národu zošklivila rakouská armáda, byly prvními velikými překážkami, s kterými se musilo zápasit při budování nové branné moci svobodného státu... Československá revoluční armáda, které se Masaryk postavil v čelo, neměla žádnou svěží vojenskou tradici. Poslední české pluky svobodného státu vykrvácely na Bílé hoře 1620 proti Habsburkům. Od té doby Čechoslováci neměli ani vlastní vojsko ani vlastního vojevůdce. Po třístaleté pomlce v naší vojenské a válečné historii první velikou vojenskou osobností našeho národa se stal T. G. Masaryk, který ve skutečnosti za světové války velel armádě více než 100.000 mužů.“[89] Poněkud nezvykle po předchozích odsudcích pak z jeho úst zaznívá připomínka boje našich předků proti Turkům, byť se nevyjadřuje, která že to válku je myšlena a zda tedy spadá do obzvláště nežádoucího třísetletého, či širšího čtyřsetletého období habsburské vlády: „Masaryk proto stále ukazoval na to, že v minulosti náš stát musil být vždy vojensky dobře opřen a že jeho občané zítra budou musit opět mít onu bojovnost a vzdornost, kterou ukázali jejich předkové za Přemyslovců, Žižky a za Jiříka Poděbradského, i v bojích proti Turkům.“[90]
Přitom československá první republika v mnohém i po formální stránce bývalou monarchii napodobovala. Je tedy zcela evidentní, že různé „protirakušácké“ kampaně se budou v tomto světle jevit jako zcela účelové, obzvláště, když se jednalo pouze o formu a nikoliv o obsah.
Je zajímavé, že v čs. vojenské sféře byly bez připomínek užívány názvy pluků,[91] i když v tomto lze vysledovat způsoby, převzaté z habsburské monarchie. V názvech pluků se uplatňovala různá místní jména, dále jména osobností a to včetně osobností žijících. Na příkladu ruských legií je možno v počátečním stádiu sledovat vzor místních jmen, užívaný ruskou armádou, když pro první dva vznikající legionářské pluky byly původně zvoleny názvy Pražský a Hanácký.[92] Takovéto označování ovšem bylo praktikováno pouze částečně, protože v názvech pluků ruských legiích se uplatňovala ponejvíce jména historických osobností. Nebylo to nic jiného, nežli jiné provedení přidělování historických názvů plukům, nařízené Františkem Josefem I. v 80. a 90. letech 19. století. V tehdejší rakousko-uherské armádě byla z hlediska tradic mnohem jednodušší situace, protože tu bylo k dispozici období dvou a půl století, pokud budeme počítat pouze dobu od vytvoření stálého vojska v roce 1649. Tak bylo možno vybírat k historickým názvům buď bývalé majitele, pod jejichž velením se pluk obzvláště vyznamenal, případně panovníka, za jehož vlády k něčemu takovému došlo (pokud nic takového neexistovalo, použily se tradice předchůdců - tak např. u pěších pluků č. 63-80, zřízených v roce 1860 a pluků č. 81-102, zřízených v roce 1883). U legií se v době jejich vzniku daly takové tradice dost těžko někde vzít, a tak se muselo brát zavděk různými zářnými vzory z minulosti, případně tím, co se za zářné vzory považovalo či považovat dalo.
Můžeme ovšem najít i další podobnosti. Tak kupříkladu od doby císaře Františka I. (1745-1765) bylo tradicí, že panovník byl majitelem aspoň jednoho pluku. Např. František Josef byl majitelem dvanácti pluků, což bylo ovšem výsadou, kterou si nemohl dovolit každý.[93] V československé armádě nacházíme Masarykovo jméno u čtyř pluků, Benešovo u tří pluků.[94] Podobné pocty se dočkal, byť u jediného pluku, i Alois Jirásek,[95] zatímco Švehlovo jméno se dostalo do názvu jezdeckého (od roku 1936 dragounského) pluku 4 až po jeho smrti.[96] Feministky by se mohly cítit dotčeny tím, že se v názvu žádného čs. pluku neobjevilo jméno některé významné či zasloužilé ženy.[97] Zato však najdeme mezi lidmi, poctěnými tím, že jejich jméno se dostalo do plukovního názvu, i cizince.[98] Zde nám mimoděk vytane na mysli uherský pěší pluk č. 2 „Kaiser Alexander von Russland“ jakožto protagonista při udělování důstojenství majitele cizincům, a po něm řada dalších. Dlužno ovšem podotknout, že čs. armáda byla ušetřena oné kruté ironie osudu, že by se z jejích majitelů cizinců stali majitelé nepřátelé, čehož se dožil František Josef v roce 1866 a pak znovu za I. světové války.[99]
Aby nevznikl mylný dojem, že na rakouské záležitosti bylo v meziválečném Československu uvaleno velké mlčení, jako později za komunistů na některé ožehavé problémy,[100] je třeba upozornit na to, že z válečných dějin, přednášených na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě např. Miroslavem Petříkem nebo Antonínem Holubem,[101] vůbec nevymizelo období od Bílé hory po I. světovou válku. Naopak, uvedení vojenskohistoričtí odborníci velmi pečlivě zpracovali války habsburské monarchie. Ale v popředí jejich zájmu byla problematika strategická a taktická a organizačními záležitostmi armád se zabývali pouze v míře nutné pro potřeby výkladu válečných dějin.[102] Tento vojenský utilitarismus měl ovšem kořeny již v rakouské historiografii. Vzdor tomu, že Velká francouzská revoluce a Napoleon náleželi v habsburské monarchii po dosti dlouhou dobu k tabuisovaným tematům (tolerováno bylo nejvýše tak jejich proklínání), rakouská vojenská historiografie se koaličními válkami zabývala ve značném rozsahu.[103]
Samozřejmě i mimo čs. vojenskohistorické odborné kruhy nebylo dodržováno absolutní tabu na období 1620-1918. V předchozím byl zmíněn sborník MNO, vydaný k oslavě armády z roku 1938. V tomto roce se nejednalo o jedinou publikaci tohoto druhu, neboť z podnětu Národní rady československé vyšel jiný sborník, věnovaný čs. armádě,[104] oproti výše uvedenému asi ve dvojnásobném rozsahu. V obsáhlé stati Jana Kaprase, věnované vojenské historii,[105] je podchyceno období cca od 8. století do I. světové války, přičemž letům 1620-1914 je věnováno více než třetina celkového rozsahu textu. Této problematice se nevyhýbá ani pojednání Jana Kaprase mladšího, zaměřené na slavné vojáky a památná bojiště.[106] Zde defilují různé osobnosti Břetislavem I. počínaje a Stanislavem Čečkem konče. Připomínáni jsou vesměs protagonisté českého původu, ale nechybí mezi nimi ani Valdštejn, Jeník z Bratřic, Radecký a Karel Filip Schwarzenberg (1771-1820). Autor konstatuje, že po Bílé hoře zmizela česká armáda, ale: „Nezmizela však česká statečnost, naopak s císařskou armádou český voják protáhl v průběhu tří století téměř celou Evropou.“[107]
=O=O=O=
Na doplnění armádní problematiky lze připomenout, že na rozdíl od čs. armády bylo spolkové vojsko (Bundesheer) tehdejší Rakouské republiky ušetřeno obdobných problémů s tradicemi. Rakouská republika vojenské tradice někdejší monarchie nezavrhla a rakouská armáda se k nim hrdě hlásila. Od roku 1923 bylo k názvům vojenských jednotek přidáno doplňující označení součástí bývalé společné armády nebo předlitavské zeměbrany, udržování jejichž tradic bylo té které soudobé vojenské jednotce přiděleno.[108] Celý název pak měl tvar: název formace, dříve doplňující označení. Např. Wiener Infanterieregiment Nr. 4, früher Infanterieregiment Hoch- und Deutschmeister Nr. 4, nebo Steierisches Alpenjägerregiment Nr. 9, früher Schützenregiment Nr. 3, Schützenregiment Nr. 26 und Feldjägerbataillon Nr. 9. V doplňujícím označení se mohl vyskytovat název jednoho nebo více bývalých c.(a)k. útvarů a názvy některých formací bývalé monarchie se někdy vyskytovaly opakovaně u více jednotek spolkového vojska. Republikové součásti spolkového vojska se pak považovaly za pokračovatele svých historických předchůdců. Přitom u některých součástí byly udržovány vedle tradicí jednotek, uvedených v doplňujícím označení, ještě tradice dalších formací armády bývalé monarchie. Meziválečná rakouská armáda slavila i pamětní dny svých předchůdců (Regiments [Bataillons, Divisions] Gedenktag) - většinou se jednalo o výročí bitev, v nichž se ta která jednotka proslavila, výjimečně byla zvolena jiná významná data.[109]
To, že byla přebírána armádní tradice ještě neznamená, že stejným způsobem byla akceptována i tradice státní. Někdejší habsburská monarchie totiž neměla zaryté odpůrce pouze v československém prostředí, eventuelně mezi dalšími „ujařmenými slovanskými národy“, ale i mezi svými občany německé národnosti. Svědectví nám o tom zanechal bývalý předlitavský státní příslušník Adolf Hitler (20.4.1889-30.4.1945), rodák z Braunau am Inn, ve své známé knize Mein Kampf.[110]
Budeme-li sledovat Hitlerovu argumentaci, zjistíme, že je jakýmsi fotografickým negativem československé oficiální propagandy - co je u jednoho bílé, je u druhého černé a obráceně. Jestliže v Masarykově a Benešově podání bylo Rakousko hrobařem českého a slovenského národa - v jejich interpretaci tedy československého národa (odhlédneme-li od dalších neněmeckých a neuherských národností), podle Hitlera mělo naopak takovýto negativní dopad na své občany německé národnosti.
Hitler se nikterak netajil svým krajním odporem k Rakousko-uherské monarchii. Zásluhy na získání tohoto přesvědčení adresně připisoval svému někdejšímu profesoru historie na reálném gymnáziu dr. Leopoldu Pötschovi. Vlivu jeho přednášek přičítá Hitler vznik svých nepřátelských postojů ke státu a odvržení věrnosti císaři a dynastii: „Tento učitel udělal z dějepisu můj oblíbený předmět. Ovšemže jsem se stal už tehdy mladým revolucionářem, čehož on snad dosáhnout nechtěl. Kdopak by také mohl pod vedením takového učitele studovat německé dějiny a nestát se nepřítelem státu, jehož panovnický dům tak neblahým způsobem ovlivňoval osudy národa [německého; pozn. aut.]. Kdo nakonec mohl ještě zachovávat věrnost císaři a dynastii, která v minulosti i přítomnosti neustále zrazovala věc německého národa kvůli svému prospěchu?“[111]
Rakousko-Uhersku má velmi za zlé, že „nechovalo lásku“ k Němcům: „Nevěděli jsme snad už jako chlapci, že tento rakouský stát nechoval lásku k nám Němcům a chovat ani nemohl?“[112] Zde ovšem Hitler upadl do osidel propagandistické rétoriky, když hovoří o lásce státu k některému ze svých národů. Nicméně stojí za to zjistit, ke komu že to monarchie svoji lásku chovala. I na to má Hitler odpověď - byli to neněmecké národy, hlavně slovanské a snad nejhorší mezi nimi byli Češi, kteří dokonce infikovali panovnický rod: „Dějinné poznání o činnosti Habsburského domu bylo ještě podepřeno každodenními zkušenostmi. Na severu a na jihu rozežíral cizí národnostní jed tělo našeho národa a Vídeň sama se stávala stále více neněmeckým městem. 'Arcidům' se čechizoval, kde to jen bylo možné a byla to pěst bohyně věčného práva a neúprosné odplaty,[113] která nechala arcivévodu Františka Ferdinanda, největšího nepřítele rakouského němectví, padnout kulkou, kterou on sám ulil. On sám byl přece hlavním patronem slavizace Rakouska, potvrzené shora dolů!“[114]
Hitlerova nenávist k Habsburkům šla až tak daleko, že se jednu doby zabýval myšlenkou prohlásit tento bývalý panovnický rod za židy, k čemuž ale nakonec nedošlo.[115]
Je třeba dodat, že ani Habsburkové svého někdejšího poddaného Adolfa Hitlera příliš nemilovali. Tak po připojení Rakouska k Německu v roce 1938 proti této anexi protestoval peretendent rakouského trůnu Otto von Habsburg (1912-2011) a dokonce se domáhal zásahu mocností. Jediným výsledkem těchto aktivit ale bylo, že na něj byl v Německu dne 29.3.1938 vydán zatykač.[116]
Tolik v krátkosti pro ilustraci Hitlerových a tedy i nacistických a později oficiálních německých (protektorátních atd.) postojů k někdejšímu Rakousko-Uhersku a jeho panující dynastii.
=O=O=O=
Komunistický propagandistický aparát je starším generacím notoricky známý, ale mladší generace o něm neví nic nebo téměř nic a většinou jsou tyto záležitosti mimo okruh jejich zájmu. Není přirozeně účelem tohoto pojednání zabývat se marxistickými výlevy, leč je užitečné zaměřit se pouze na propagandu směrovanou na historiografii, která pak byla podkladem jediného státem povoleného výkladu historie, přirozeně včetně historie vojenské. Názornou ukázku lze předvést na brožuře z roku 1976, pojednávající o Vojenském muzeu: „Při výchovném působení Vojenské muzeum vychází především z nejvýznamnějších zdrojů tradic Čs. lidové armády, jimiž jsou husitské revoluční hnutí, boje čs. rudoarmejců na obranu sovětské moci, boj čs. interbrigadistů ve Španělsku, protifašistický boj českého a slovenského lidu vedený Komunistickou stranou Československa a 1. čs. armádního sboru v SSSR za druhé světové války, Slovenské národní povstání a Květnové povstání českého lidu, třídní bratrství a bojová družba se Sovětskou armádou, výstavba Československé lidové armády za pomoci sovětského lidu a sovětských zkušeností a zabezpečování internacionální obrany socialismu ve svazku se socialistickými armádami států Varšavské smlouvy.“[117]
K uvedené problematice se vyjadřuje trefně Richard Uhlíř: „Marxistického pojímání dějin přirozeně nemohla být ušetřena ani vojenská historiografie. Ani tomu nemohlo být jinak, protože měla ve své pracovní náplni vytvářet teoretickou základnu pro tvorbu podkladů politické propagandy a výchovy, zaměřené od vojenských škol všech stupňů a typů až po známé politické školení mužstva. A přirozeně též pro vytváření státem uznávaných (a nařízených) vojenských tradicí. V československých tradicích v marxistickém provedení pak zcela přirozeně nenacházely místo ty, které byly spjaté s monarchií habsburské-lotrinské dynastie. Je to celkem logické - rakouská (rakousko-uherská) monarchie byla z marxistického úhlu pohledu pouze jedním z vykořisťovatelských státních útvarů a bylo celkem lhostejné, zda byla napasována do šablony feudální či kapitalistické společensko-ekonomické formace, jak otcové marxisté označovali jednotlivé historické etapy, pojmenované takto jejich 'klasiky'. V čs. prostředí zde bylo ještě další specifikum, které umožňovalo černou nálepku, přidělenou dunajské monarchii, učinit ještě černější, a to akcentování národnostního útlaku, vyvíjeného z německé (případně maďarské) strany na stranu českou a slovenskou. Zde ovšem nebyli čs. marxisté vůbec originální a ani být nemohli. Stačilo jim vypůjčit si propagandistický slovník od první čs. republiky a pouze jej vhodně doplnit marxistickou frazeologií. V protirakouských a protihabsburských postojích byli totiž Masarykovi i Gottwaldovi propagandisté zcela identičtí.“[118] Příkladů by bylo možno najít bezpočet, zaměříme se na jediný ukázkový materiál, který je příznačný a prezentuje komunistický pohled na dějiny. „Názornou ukázku postojů k vojenským tradicím nám poskytuje příručka pro brance, používaná i ve školách v rámci předvojenské výchovy v padesátých letech minulého století. Učebnice patrně anonymního kolektivu autorů nese název PŘÍRUČKA PŘEDVOJEnSKÉ VÝCHOVY PRO ŽÁKY A POVOLANCE. Byla vydána MNO a vytisknuta Naším vojskem n.p. v Praze v roce 1955 pod číslem 14670.“[119] Protože R. Uhlíř ve své stati velmi podrobně přiblížil a okomentoval její obsah, zdržíme se zde dalších podrobností a budeme konstatovat pouze závěr: Rakouské vojenské tradice byly zcela nepřípustné, pročež se všichni raději tvářili, že neexistují.[120]
Toto je tedy, stručně vyjádřeno, neblahé dědictví komunistické historiografie. A bylo možno se s nimi setkávat na každém kroku tam, kde čs. vojenští historikové narazili na problematiku rakouské či rakousko-uherské armády.[121] Jako jeden příklad, který byl vystaven na odiv široké veřejnosti, je možno připomenout panel v někdejším Muzeu čs. armády na Žižkově, věnovaný známé rumburské vzpouře, kde se tvrdilo, že se v ní jednalo o pěší pluk č. 11. Tvůrcům tohoto exponátu zcela evidentně unikaly rozdíly mezi pěšími a střeleckými pluky. Toto neználkovství přežilo i „samet“, když v roce 1998 v nyní již neexistujících prostorech muzea na Hradčanském náměstí byla instalována výstava, věnovaná rakouské armádě. Čáko pro vyšší důstojníky pěchoty (model 1868) bylo poněkud rozpačitě označováno za čáko pro štábní a vyšší důstojníky, což jistě není třeba komentovat.[122]
=O=O=O=
I komunistická historiografie odešla do nenávratna již bezmála před dvěma desetiletími a má tedy cenu si položit otázku, co se od té doby změnilo. Přirozeně padly cenzurní zábrany a neexistuje státem nařízená šablona výkladu historie. Nicméně ve vojenské historiografii se velmi bolestně projevuje devadesátileté vakuum, jehož důsledkem bylo zapomnění rozsáhlé do té míry, že v dnešní době dělá velké potíže i těm lidem, kteří se hodlají armádou bývalé monarchie zabývat, neboť se projevují katastrofální neznalosti těch nejzákladnějších vojenských historických reálií.
Co se týče vojenských tradic, nehřejí se v naší tržní společnosti na výsluní přízně.[123] I když si jejich absenci někteří lidé uvědomují[124] či aspoň uvědomovali ještě v nedávné době, jako např. někdejší ministr obrany Karel Kühnl, který u příležitosti Dne ozbrojených sil ČR 30.6.2005 prohlásil: „Je mým trvalým přesvědčením, že stát bez armády není stát a armáda bez tradic není armáda.“[125] Snahy o navázání zpřetrhaných tradic jsou ovšem již staršího data. Tak např. již v roce 1993 vydalo oddělení sociálního řízení MO ČR sborník šesti historiků VHÚ (P. Havel, J. Galandauer, P. Hofman, J. Hrbek, V. Pilát, J. Fidler), v jehož úvodu se praví: „Chceme tak přispět k postupnému očišťování naší historie a armádních tradic od poúnorových nánosů, poodhalit v minulosti zamlčovaná fakta v této oblasti, a tak napomoci k zaplňování alespoň některých 'bílých míst'.“[126]
Jedním z protagonistů navázání a udržování tradic byl PhDr. Jiří Fidler, bývalý pracovník VHÚ, po jehož odchodu z této instituce tendence tohoto typu značně ochably. Ukázkou jeho upřímného úsilí je článek, publikovaný v časopise Generálního štábu AČR VOJENSKÉ ROZHLEDY v roce 1995.[127] I když jsou v jeho názvu inzerovány pouze tradice I. a II. odboje, autor se nevyhýbá ani rakouské problematice. Řadu zde uváděných fakt je ovšem nutno brát s nadhledem ne jako konkrétní údaj vzniku té které součásti, ale jako počáteční datum, ke kterému by se měla upírat její tradice. Tak např.: „Tři nejstarší vojenské útvary Armády ČR jsou spjaty s činností tohoto vojevůdce [Albrechta z Valdštejna; pozn. aut.] - 42. mechanizovaný prapor (vznik 1619), velitelství pražské posádky (vznik 1622, Valdštejn byl jejím prvním velitelem) a 33. mechanizovaný prapor (vznik 1629).“[128] 42. mechanizovaný prapor dozajista nevzniknul v roce 1619 atd.[129] Podobně je pak uváděno dále: „1. mechanizovaná brigáda - původně velitelství pražské divize rakouské armády, které se v r. 1808 vydělilo z posádkového velitelství v Praze (vytvořeno r. 1622) ... 2. mechanizovaná brigáda - vznikla v r. 1808 jako velitelství západočeské divize ... 6. mechanizovaná brigáda - nejprve velitelství brněnské divize rakouské armády, které se v r. 1808 vyčlenilo z posádkového a pevnostního velitelství Brno (vznik před r. 1645) ... 7. mechanizovaná brigáda - původně velitelství olomoucké divize rakouské armády, které se v r. 1808 vyčlenilo z velitelství olomoucké pevnosti (vznik koncem třicetileté války) ...“[130] Pokud si odmyslíme terminologické nepřesnosti (divize byly číslovány apod.), je možno v takovémto vzdáleném vyhledávání tradic při absenci návaznosti spatřovat poněkud umělou konstrukci. Autor se ovšem mýlí ve svém idealizovaném pohledu na I. republiku: „Po roce 1918 vytvářená československá armáda se těchto tradic [rakouských; pozn. aut.] nijak nezříkala...“.[131]
Jak ovšem může přístup k vojenským tradicím vypadat v praxi, o tom se můžeme přesvědčit na příkladu známého válečníka Albrechta z Valdštejna. Jeho osobnost se stala inspirativní do té míry, že podle rozkazu prezidenta ČR č. 18 z 24.4.2002, obsahující propůjčení historických názvů u příležitosti 57. výročí ukončení II. světové války v Evropě, byl ke dni 8.5.2002 propůjčen historický název 1. mechanizované divizi Brno „Albrechta z Valdštejna“.[132] Slavností propůjčení bojového praporu a historického názvu popsal v armádním čtrnáctidenníku A report Jan Procházka.[133] Z jeho reportáže vyjímáme: „K Albrechtu z Valdštejna můžeme podle slov generála Šedivého vzhlížet jako ke zdroji poučení, vzoru píle, odvahy, rozhodnosti a schopnosti řešit složité vojenské záležitosti. Jako člověk i jako profesionální voják byl zdrojem poučení pro všechny generace vojáků až do současnosti.“[134]
Tato tradicionalistická idyla ale neměla mít dlouhé trvání. Již po šesti týdnech byla v časopisu A report publikována stať, jejímž autorem byl pplk. Dr. Pavel Minařík CSc. z Vojenského ústředního archivu, v níž byl Valdštejn podroben tvrdé kritice.[135] Po výčtu Valdštejnových hříchů pak následuje jednoznačný odsudek: „Během své třicetileté vojenské služby se ale dopustil i mnoha morálních poklesků. Především dvakrát zradil svého vrchního velitele. Nejprve v roce 1619 dezertoval z vojska moravských stavů, přičemž ukradl i stavovskou pokladnu a zabil vrchního strážmistra,[136] který s dezercí pluku nesouhlasil. Podruhé v roce 1634 zradil římského císaře Ferdinanda II... Kodex příslušníka budoucí profesionální armády vyžaduje dodržování takových základních vojenských hodnot jako je čest, loajalita, nezištnost a obětavost, k čemuž se budou vojenští profesionálové zavazovat složením 'Slibu vojáka'. Vzorem pro jejich jednání je řada historických osobností našich dějin. Domnívám se však, že generalissimus vévoda Albrecht z Valdštejna mezi ně nepatří. Nebo snad má být vzorem příslušníka naší profesionální armády člověk, který zrazuje své nadřízené, krade, mění vyznání, obohacuje se na úkor druhých, z bojišť si přináší pohlavní choroby, neposkytne pomoc spojencům, odmítá plnit rozkazy nadřízených a zabíjí své podřízené? Domnívám se, že ne. V minulosti jeho jméno nesla v letech 2. světové války jedna divize, která příslušela k organizaci, označené Norimberským procesem za zločineckou. Etické hodnoty 17. století byly poněkud jiné než dnes. Co bylo kdysi běžné, nemá v moderní profesionální armádě demokratického státu místo.“[137]
Onou blíže nespecifikovanou divizí byla míněna jedna z formací Waffen SS, jak autor vysvětlil dne 29.6.2002 v odpovědi na dotaz v internetovém portálu VOJENSTVI.CZ: „Jméno frýdlantského vévody nesl 'bojový svazek SS Wallenstein' ('SS-Kampfverband' případně 'Gefechtsverband'), někdy uváděný jako '44. divize tankových granátníků SS' ve výstavbě. Jednalo se o souborné označení pro jednotky SS, které postupovaly od 5. května 1945 proti Pražskému povstání od jihu, všeobecně z cvičiště SS 'Böhmen' na Neveklovsku. Postup z jihu byl veden dvěmi bojovými skupinami. 'Západní' z Hradištka přes Zbraslav na Smíchov (SS-Kampfgruppe 'Moldauthal', v literatuře též jako 'Klein' nebo 'Emil' či 'Hradischko') a 'východní' proti Krči a Pankráci (SS-Kampfgruppe 'Joerchel' či 'Barbara'). K výše uvedeným skupinám se měly připojit i jednotky rozbité 2. tankové divize, postupující po plzeňské silnici a navagónované na nádraží v Hořovicích. Ty ale byly napadeny Vlasovci a stáhly se na západ směrem k Američanům. Ve svazku Wallenstein jsou dokumentovány i tři prapory Hlinkovy gardy, není ale zřejmé, zda byly bojově nasazeny. SS-Kampfverband Wallenstein bojoval v Praze na Smíchově až do 9. května. Následně byl francouzskými zpravodajci od 5. americké pěší divize odveden přes Řevnice k demarkační čáře v prostoru Čimelice. Část jednotek stačila přejít do amerického zajetí, část nikoliv a je velmi pravděpodobné, že se zúčastnily i bojů u Milína a v Březnici 11. a 12. května. (Při zpracování odpovědi bylo využito podkladovým [!] materiálů poskytnutých Mgr. Tomášem Jaklem). Transkripci svého příjmení jako Wallenstein používal Valdštejn od počátku 20. let 17. století.“[138]
V uvedeném textu se vyskytují určité nepřesnosti, týkající se Zbraní SS. Problematiku SS Division WALLENSTEIN uvádí na pravou míru Richard Uhlíř:[139]
„V průběhu druhého pololetí 1944 začal proces formování nových divizí - jak pozemního vojska (das Heer), tak i Waffen SS. Tento proces však u mnoha divizí nebyl dokončen ani do května 1945 a tak vzniklo několik svazků, nazývaných v poválečné německé vojenské literatuře die Schattendivisionen, tj. stínové divize, které sice nesly název Division, avšak ve skutečnosti mnohé nedosáhly ani bojové hodnoty brigády. Příčinou tohoto neblahého stavu byla skutečnost, že v uvedené době se již plně projevoval kritický nedostatek nejen lidí, ale i zbraní a výstroje, kterých bylo třeba na neustálé doplňování lidských i materiálních ztrát existujících divizí na frontách. V rámci Waffen SS se jednalo o tyto Schattendivisionen:
a) divize říšskoněmecké:
SS Panzergrenadier Division 'ALBERT LEO SCHLAGETER',
SS Panzergrenadier Division 'ALBRECHT von WALLENSTEIN',
SS Panzergrenadier Division 'FERDINAND von SCHILL',
SS Panzergrenadier Division 'FRIEDRICH LUDWIG JAHN',
SS Panzergrenadier Division 'GERHARD von SCHARNHORST',
SS Panzergrenadier Division 'THEODOR KÖRNER',
SS Panzergrenadier Division 'ULLRICH von HUTTEN',
SS Gebirgs Division 'ANDREAS HOFER';
b) divize cizí (tj. neněmecké a negermánské):
Waffen Grenadier Division der SS (Bulgarische Nr. 1),
Waffen Grenadier Division der SS (Rumänische Nr. 1),
Waffen Grenadier Division der SS (Serbische Nr. 1),
Waffen Grenadier Division der SS (Ungarische Nr. 4),
Waffen Gebirgskavallerie Division der SS (Kaukasische Nr. 1),
Waffen Kavallerie Division der SS (Ostturkische Nr. 1),
Waffen Gebirgs Division der SS (Tatarische Nr. 1).
Jak shora uvedeno, proces formování žádné z těchto divizí již nemohl být dokončen. Proto také žádná z nich již neobdržela divizní číslo. Pouze každá cizí divize měla své národní číslo, které bylo zcela nezávislé na divizním čísle. Národní číslo měly všechny cizí formace - divize, brigády, pluky - a to vedle svého divizního, brigádního nebo plukovního čísla dle nomenklatury Waffen SS.
Pokud se týká SS Panzergrenadier Division 'ALBRECHT von WALLENSTEIN', počalo její formování na teritoriu Protektorátu Čechy a Morava opožděně, až na přelomu února a března 1945. Do května 1945 nemohlo být její formování dokončeno a v tomto nehotovém stavu ji zastihl konec války. Její bojová hodnota a palebná síla odpovídala nanejvýše posílenému pluku. Zato však měla přidělenu již divizní symboliku - znak na vozidlech divize (bojových i dopravních) tvořil gotický štít s hlavou jelena s parohy. Velitelem divize byl SS-Standartenführer und Oberst der Waffen SS Wolfgang JÖRCHEL. Vzhledem k jejímu nekopmletnímu stavu byla zasazena do boje nikoliv jako divize, nýbrž jako SS Kampfgruppe WALLENSTEIN. Její stav tvořil:
- Divisionskommando und Stab (velitelství a štáb),
- 2 Panzergrenadier Bataillone (prapory pancéřových granátníků),
- 1 Sturmgeschütz Kompagnie (rota útočných děl),
- 1 Panzerartillerie Abteilung (oddíl pancéřového dělostřelectva),
- 1 Panzerjäger Kompagnie (rota protitankových děl),
- 1 Pionier Kompagnie (rota ženistů),
- 1 Nachrichten Kompagnie (rota spojařů),
- 1 Feldgendarmerie Kompagnie (rota polního četnictva).
Co se týká čísla 44, uvedeného v textu Pavla Minaříka ve vztahu k této divizi, jedná se o naprostý omyl. Žádná divize Waffen SS nenesla vyšší číslo než 38. Toto divizní číslo bylo nejvyšší, které existovalo v rámci Waffen SS. Jejím nositelem byla 38. SS Panzergrenadier Division 'NIBELUNGEN', která byla poslední zkompletovanou divizí Waffen SS. Byla zformována 27.3.1945 z instruktorů a posluchačů důstojnických škol SS Junkerschule Braunschweig a SS Junkerschule Tölz. V memoárové literatuře bývá někdy označována jako SS JUNKERDIVISION.
Poněkud jiná byla situace v nomenklatuře brigád Waffen SS. Zde bylo nejvyšší číslo 55 a jejím nositelem byla 55. SS Freiwilligen Sturmbrigade 'WALLONIEN', složená z frankofonních belgických dobrovolníků - Valonů. Tato brigáda byla v listopadu 1944 rozvinuta v nomenklatuře Waffen SS jako 28. SS Freiwilligen Panzergrenadier Division 'WALLONIEN'. Přídomek Freiwilligen znamená, že se jednalo o tzv. germánskou divizi, složenou buď z etnických Němců, kteří nebyli občany Říše, nebo z germánských a jim na roveň postavených dobrovolníků. Za Germány byli počítáni Vlámové, Nizozemci, Dánové, Norové a Švédové. Za jim na roveň postavené byla považováni Valoni (jakožto bývalí příslušníci středověké Svaté Říše Římské), Finové a Slovinci (jakožto bývalí příslušníci alpských zemí rakouské monarchie.
Nositelem čísla 44 v brigádní nomenklatuře Waffen SS byla 44. Waffen Grenadier Brigade der SS 'ITALIEN' (Italienische Nr. 1). V únoru 1945 byla rozvinuta do síly divize a obdržela divizní číslo 29. Do konce války pak figurovala v nomenklatuře Waffen SS jako 29. Waffen Grenadier Division der SS 'ITALIEN' (Italienische Nr. 1). Své divizní číslo obdržela po rozpuštěné 29. Waffen Grenadier Division der SS 'RONA' (Russische Nr. 1),[140] složené z ruských dobrovolníků Waffen SS. Ta byla rozpuštěna v prosinci 1944 a její velitelé a vojáci byli převedeni do nově zformované ROA[141] generála Vlasova.“
Vraťme se ale zpátky k Valdštejnského skandálu. Jeho zárodek přirozeně neunikl žurnalistickým kruhům. Jaroslav Čuřík v Mladé frontě dnes ze dne 30.9.2002 jednak citoval Minaříkův článek, jednak uveřejnil názory historika Luďka Šuberta z brněnské vojenské akademie a velitele 1. mechanizované divize Brno „Albrechta z Valdštejna“ Hynka Blaška.[142] L. Šubert vystoupil jako obhájce zánovního názvu: „Proč bychom měli odmítat do našeho vojenského Panteonu osobnost, která je i u našich partnerů zevrubně prozkoumána a přes své objektivní slabiny vnímána jako jedna z největších ve světových vojenských dějinách? Chceme se snad zbavovat i toho mála mezinárodně uznávaných historických vojenských činitelů, kterými tento stát disponuje?“[143] H. Blaško se vyjadřuje poněkud rozpačitě a pro jistotu užívá osvědčenou metodu částečného distancování, zřejmě tehdy nevěděl, zda s Valdštejnem nebylo šlápnuto vedle: „Velitel divize Hynek Blaško tvrdí, že nikdo výběrem označení nic zlého nemyslel. 'Netušili jsme, že to bude kontroverzní. Albrecht z Valdštejna zbudoval první pravidelnou armádu. Jeho úloha ve vojenství je nepopiratelná a zhodnocení jeho osobnostních kvalit je na historicích,' uvedl Blaško, 'mě by v životě nenapadlo vyznávat stejné osobnostní hodnoty jako on. Nelze přece dělat všechno bezohledně. My chceme být právoplatnými občany této země a ne se ze společnosti vyčleňovat, nechceme, aby se nás někdo bál, ani abychom byli na obtíž. Důstojníky vedu k tomu, aby vyznávali jiné hodnoty, než byly zakódovány v Albrechtovi z Valdštejna. Důstojník je v našem pojetí člověk, který rozumí řemeslu, rozumí okolí a dokáže posoudit důsledky svého konání,' dodal Blaško. Velitelství divize podle něj navazuje na tradici původního moravského zemského vojenského velitelství, jehož předchůdce vznikl v roce 1621. Prvním velitelem byl tehdy právě Albrecht z Valdštejna.“[144] Valdštejnský problém se nakonec vyřešil sám - brněnská divize byla k 1.7.2003 sloučena s olomouckým velitelstvím: „Zhruba 130 vojáků i civilních zaměstnanců ušetřila armáda sloučením velitelství pozemních sil v Olomouci s velitelstvím 1. mechanizované divize v Brně. Řekl to mluvčí vojenských pozemních sil v Olomouci Zdeněk Kroutil. Obě velitelství se sloučila k 1. červenci. Do čela nového velení byl jmenován generálmajor Josef Sedlák. (čtk)“[145] Valdštejnovo jméno tak z českého vojenského názvosloví zmizelo.
Zastavme se ještě u protivaldštejnovských argumentů. Poukazy na problematičnost Valdštejnovy osoby sice mají reálné jádro, ale není jasné, proč se P. Minařík zaměřil pouze na něj. Týmž rozkazem, kterým bylo 1. mechanizované divizi propůjčeno Valdštejnovo jméno, obdržela i Vojenská střední škola ve Vyškově historický název „Jana Lucemburského“.[146] Je pozoruhodné, že tento panovník, který více času strávil různými válečnými dobrodružstvími v cizině než péčí o vlastní říši, kterou nadto výše zadlužil do nebývalé míry, se jeví přijatelným, nechceme-li přímo říci následování hodným. Velmi podivně pak působí připomínka využití Valdštejnova jména v rámci Zbraní SS, což zřejmě mělo navodit představu jeho další charakterové skvrny. Není ovšem jasné, jak by se mohl již tři staletí mrtvý generalissimus ohradit proti používání svého jména kýmkoliv a kdekoliv, ať již v roce 1945 nebo 2002. Pokud se ztotožníme s postojem P. Minaříka, pak budeme muset za nežádoucí prohlásit např. následující osobnosti: prince Evžena Savojského (č. 7), Floriána Geyera (č. 8), Götze von Berlichingen (č. 17), Skanderbega (č. 21), Marii Terezii (č. 22), Jana Hunyadiho (č. 25), Karla Velikého (č. 33) a svobodného pána z Lützovů (č. 37). Čísla v závorkách jsou totiž čísly divizí Zbraní SS[147] a ve smyslu výše uvedených myšlenkových pochodů bychom měli uvedené osobnosti považovat za nacistické a tedy nežádoucí. Za stejně zavržení hodné osobnosti bychom mohli považovat ty osoby, které jsou obsaženy v divizních názvech ve výše uvedené informaci Richarda Uhlíře. Když Absurdistan, tak důsledně!
Podobného odsudku jako Valdštejnovi by se mohlo dostat i patronu české země - již od 28.10.2000 nesl historický název s jeho jménem 42. mechanizovaný prapor Tábor „Svatováclavský“.[148] V případě knížete Václava by byl poukaz na zneužívání jeho osobnosti německou i protektorátní propagandou zcela na místě, neboť byl vydáván za protagonistu spolupráce s Němci. A ještě k tomu navrch známá tzv. Svatováclavská orlice.[149]
Mohlo by se zdát, že aférou v armádě protivaldštejnské aktivity skončí. Leč nikoliv. Když se připravovala instalace generalissimovy sochy v sídle Senátu na II. nádvoří Valdštejnského paláce,[150] ozval se již dne 7.8.2009 známý Jaroslav Kojzar,[151] který v Haló novinách ostře napadl nejen monument samotný i s jeho protagonistou, ale i autory tohoto projektu.[152]
Těmi ostatně začal: „Máte doma půldruhého milionu? Anebo si je prostě vezmete ze státního rozpočtu? Dají Vám je občané ze svých daní anebo vám přispějí ve sbírce? Ještě nevíte? Vidíte, a Senát, tedy jeho vedení, to ví. Stačí jen vzít těch půldruhého milionu a postavit na II. nádvoří Valdštejnského paláce sochu jednoho z největších Čechů. Koho? Masaryka? Beneše?[153] Karla IV.? Jana Husa? Komenského? Nikoli. Generalissima Wallensteina, tedy Valdštejna, abychom použili český přepis rodu. Byl přece jeden z největších českých velikánů. Zná ho celá Evropa.“[154] Dále se J. Kojzar nevraživě vyjádřil o nedávné valdštejnské výstavě, načež předvedl několik ironických návrhů na postavení soch, mj. i generálu Gajdovi.[155] V následujícím ještě ztepal vybrané příslušníky české šlechty, aby se znovu vrátil k exemplárnímu padouchovi Valdštejnovi. Závěr pak autor věnoval dalším výpadům proti Senátu: „Má se vévoda Frýdlantský stát jednou pro vždy příkladem pro lid český? Tedy, pokud jde o zrady a kořistnictví a pochopitelně, »jak (svou) nenasytností, tak i obchodním duchem« (Lexikon české šlechty)? Pak, MUDr. Sobotko, jste si vyvolil skutečně správného muže.“[156] Vzdor Kojzarovu protestu byl Valdštejnův pomník odhalen 16. října 2009 za hojné účasti příslušníků valdštejnského rodu.
=O=O=O=
Tečku za úvahami nad přetrváváním prvorepublikové a následné austrofobie učiníme připomínkou ze soudobé Olomouce. Nebude se tentokráte týkat Valdštejna, ale Radeckého. V olomouckých Radničních listech z roku 2008 je možno se dočíst: „Voják pěti císařů a 'Otec vojáků' doplatil po roce 1918 na to, že jej Rakousko příliš milovalo, než aby ho stát, založený na vymezení se vůči podunajské monarchii, nemohl než zatratit. Socialistické nazírání na dějiny je často tak zažrané pod kůži, že když padlo mezi několika nadšenci rozhodnutí připomenout si proslulého rodáka, bylo nutno nechat si vypracovat ve Vojenském historickém ústavu elaborát o tom, že slavný voják není věru žádný zrádce, kolaborant ani nepřítel lidu.“[157] K tomu dodejme, že prvé oslavy Radeckého se konaly v roce 2002. Že by Olomoucí stále obcházel duch Františka Lóna?[158]
=O=O=O=
Dragouni již dávno neprojíždějí ulicemi našich měst, vyjma snad Tradiční dragounský regiment čís. 14,[159] či obdobné formace v Rakousku, hlásící se k tradicím dragounských pluků č. 2[160] a 3.[161] Rovněž rakušáctví zapadlo do milosrdného zapomnění, ale jeho duch, jak jsme mohli vidět, žije dál.
Příloha 1: Čestná a historická jména pěších pluků čs. armády v letech 1937, 1948 a 1950
|
Číslo |
Sloučení původních jednotek v březnu 1920 |
Říjen 1937 |
Březen 1948 |
Prosinec 1950 |
|
1 |
1. pluk ruských legií |
Mistra Jana Husi |
dtto |
dtto |
|
2 |
2. pluk ruských legií |
Jiřího z Poděbrad |
dtto |
dtto |
|
3 |
3. pluk ruských legií |
Jana Žižky z Trocnova |
dtto |
dtto |
|
4 |
4. pluk ruských legií |
Prokopa Velikého |
dtto |
- |
|
5 |
5. pluk ruských legií |
T. G. Masaryka |
dtto |
- |
|
6 |
6. pluk ruských legií |
Hanácký generála Janina |
Hanácký |
- |
|
7 |
7. pluk ruských legií |
Tatranský |
dtto |
- |
|
8 |
8. pluk ruských legií |
Slezský |
dtto |
dtto |
|
9 |
9. pluk ruských legií |
Karla Havlíčka Borovského |
dtto |
dtto |
|
10 |
10. pluk ruských legií |
Jana Sladkého Koziny |
dtto |
dtto |
|
11 |
11. pluk ruských legií |
Františka Palackého |
dtto |
dtto |
|
12 |
12. pluk ruských legií |
Generála M. R. Štefánika |
dtto |
- |
|
13 |
(c. a k.) pěší pluk č. 93 |
- |
Partyzána kapitána Jána Nálepky |
- |
|
14 |
(c. a k.) pěší pluk č. 67 |
- |
- |
Hrdiny Sovětského svazu kpt. Jána Nálepky |
|
18 |
(c. k.) střelecký pluk č. 7 |
Loirský |
Ostrožanský |
- |
|
20 |
(k. u.) střelecký pluk č. 2 |
- |
Dukelský |
dtto |
|
21 |
21. pluk francouzských legií |
Maršála Foche |
Terronský |
- |
|
22 |
22. pluk francouzských legií |
Argonský |
Argonský |
|
|
23 |
23. pluk francouzských legií |
Amerických Slovákov |
Amerických Slovákov |
P. O. Hviezdoslava |
|
25 |
(c. a k.) pěší pluk č. 25 |
- |
- |
Národního hrdiny Jana Švermy |
|
26 |
(c. a k.) pěší pluk č. 26 |
- |
- |
Juraje Jánošíka |
|
28 |
(c. a k.) pěší pluk č. 28 |
Tyrše a Fügnera |
Tyrše a Fügnera |
- |
|
29 |
(c. a k.) pěší pluk č. 75 |
plk. J. J. Švece |
Zborovský |
dtto |
|
30 |
(c. a k.) pěší pluk č. 98 |
Aloise Jiráska |
dtto |
- |
|
31 |
31. pluk italských legií |
Arco |
dtto |
Čs.-sovětského přátelství |
|
32 |
32. pluk italských legií |
Gardský |
dtto |
25. února 1948 |
|
33 |
33. pluk italských legií |
Doss Alto |
dtto |
- |
|
34 |
34. pluk italských legií |
Střelce Jana Čapka |
dtto |
dtto |
|
35 |
35. pluk italských legií |
Foligno |
dtto |
Čs. španělských dobrovolníků |
|
36 |
(c. a k.) pěší pluk č. 66 |
- |
Kijevský |
- |
|
38 |
(c. a k.) pěší pluk č. 88 |
- |
Sokolovský |
- |
|
39 |
39. pluk italských legií |
Výzvědný gen. Grazianiho |
Výzvědný |
dtto |
|
41 |
5. (k. u.) střelecký pluk č. |
Dr. Edvarda Beneše |
dtto |
- |
|
45 |
(c. a k.) pěší pluk č. 85 |
Rumunský |
- |
- |
|
48 |
(c. a k.) pěší pluk č. 102 |
Jugoslávský |
- |
Domácího odboje |
|
74 |
pluk neexistoval |
pluk neexistoval |
- |
Bělocerkevský |
|
77 |
pluk neexistoval |
pluk neexistoval |
- |
Národního hrdiny kpt. Vendelína Opatrného |
Příloha 2: Udržování c. (a) k. tradic ve spolkovém vojsku Rakouské republiky
|
Název formace |
Doplňující označení |
Udržována tradice jednotek |
|
Niederösterreichisches Infanterieregiment Nr.1 |
Schützenregiment Nr.21 |
k.k. Schützenregiment Nr.21 |
|
Wiener Infanterieregiment Nr.2 |
Schützenregiment Nr.1 u. Wiener Landsturm |
k.k. Schützenregiment Nr.1 u. k.k. Wiener Landsturm |
|
Wiener Infanterieregiment Nr.3 |
Schützenregiment Nr.24 |
k.k. Schützenregiment Nr.24 |
|
Wiener Infanterieregiment Nr.4 |
Infanterieregiment Hoch- und Deutschmeister Nr.4 |
k.u.k. Infanterieregiment Nr.4 |
|
Niederösterreichisches Infanterieregiment Nr.5 |
Infanterieregiment Nr.84 |
k.u.k. Infanterieregiment Nr.84 |
|
Niederösterreichisches Infanterieregiment Nr.6 |
Infanterieregiment Nr.49 |
k.u.k. Infanterieregiment Nr.49 |
|
Oberösterreichisches Alpenjägerregiment Nr.7 |
Infanterieregiment Nr.14 |
k.u.k. Infanterieregiment Nr.14 |
|
Oberösterreichisches Alpenjägerregiment Nr.8 |
Schützenregiment Nr.2 |
k.k. Schützenregiment Nr.2 |
|
Steierisches Alpenjägerregiment Nr.9 |
Schützenregiment Nr.3, Schützenregiment Nr.26 u. Feldjägerbataillon Nr.9 |
k.k. Schützenregiment Nr.3, k.k. Schützenregiment Nr.26 u. k.u.k. Feldjägerbataillon Nr.9 |
|
Steierisches Alpenjägerregiment Nr.10 |
Infanterieregiment Belgier Nr.27 u. Infanterieregiment Nr.47 |
k.u.k. Infanterieregiment Nr.27 u. k.u.k. Infanterieregiment Nr.47 |
|
Kärntner Alpenjägerregiment Nr.11 |
Infanterieregiment Khevenhüller Nr.7 u. Gebirgsschützenregiment Nr.1 |
k.u.k. Infanterieregiment Nr.7 u. k.k. Gebirgsschützenregiment Nr.1 |
|
Tiroler Alpenjägerregiment Nr.12 |
Tiroler Kaiserjäger |
k.u.k. Tiroler Kaiserjäger u. k.k. Tiroler Standschützen |
|
Burgenländisches Feldjägerbataillon Nr.1 |
Infanterieregiment Nr.76 |
k.u.k. Infanterieregiment Nr.76 |
|
Burgenländisches Feldjägerbataillon Nr.2 |
Infanterieregiment Nr.83 |
k.u.k. Infanterieregiment Nr.83 |
|
Salzburger Alpenjägerbataillon Nr.3 |
Infanterieregiment Rainer Nr.59 |
k.u.k. Infanterieregiment Nr.59 |
|
Vorarlberger Alpenjägerbataillon Nr.4 |
3.Regiment der Tiroler Kaiserjäger |
k.u.k. 3.Regiment der Tiroler Kaiserjäger u. k.k. Vorarlberger Standschützen |
|
Burgenländisches Feldjägerbataillon zu Rad Nr.1 |
Feldjägerbataillon Nr.11 |
k.u.k. Feldjägerbataillon Nr.11 |
|
Wiener Feldjägerbataillon zu Rad Nr.2 |
Feldjägerbataillon Nr.21 |
k.u.k. Feldjägerbataillon Nr.21 u. k.u.k. Radfahrbataillon Nr.2 |
|
Niederösterreichisches Feldjägerbataillon zu Rad Nr.3 |
Feldjägerbataillon Kopal Nr.10 |
k.u.k. Feldjägerbataillon Nr.10 |
|
Wiener Feldjägerbataillon zu Rad Nr.4 |
Radfahrbataillon Nr.1 |
k.u.k. Radfahrbataillon Nr.1 |
|
Kärntner Feldjägerbataillon zu Rad Nr.5 |
Feldjägerbataillon Nr.8 |
k.u.k. Feldjägerbataillon Nr.8 |
|
Tiroler Feldjägerbataillon zu Rad Nr.6 |
Kaiserschützen |
k.k. Kaiserschützen u. k.k. Tiroler Landsturm |
|
Selbständiges Artillerieregiment I.Abteilung |
Feldkanonenregiment Nr.6 |
k.u.k. Feldkanonenregiment Nr.6 u. k.u.k. Gebirgsartillerieregiment Nr.2 |
|
Selbständiges Artillerieregiment II.Abteilung |
Schwere Haubitzdivision Nr.2 |
k.u.k. Schwere Haubitzdivision Nr.2 u. k.u.k. Gebirgsartillerieregiment Nr.2 |
|
Selbständiges Artillerieregiment III.Abteilung |
Festungsartillerieregiment Nr.1 |
k.u.k. Festungsartillerieregiment Nr.1 |
|
Wiener Brigadeartillerieabteilung Nr.1 |
Feldkanonenregiment Nr.4 |
k.u.k. Feldkanonenregiment Nr.4, k.k. Landwehr Feldkanonendivision Nr.13 u. k.k. Landwehr Feldhaubitzbatterie Nr.13 |
|
Wiener Brigadeartillerieabteilung Nr.2 |
Feldhaubitzregiment Nr.2 |
k.u.k. Feldhaubitzregiment Nr.2 u. k.u.k. Reitende Artilleriedivision Nr.2 |
|
Niederösterreichische Brigadeartillerieabteilung Nr.3 |
Feldkanonenregiment Nr.42 |
k.u.k. Feldkanonenregiment Nr.42, k.u.k. Feldhaubitzregiment Nr.14 u. k.u.k. Schwere Haubitzdivision Nr.14 |
|
Oberösterreichische Brigadeartillerieabteilung Nr.4 |
Feldkanonenregiment Nr.40 |
k.u.k. Feldkanonenregiment Nr.40, k.k. Landwehr Feldkanonendivision Nr.44 u. k.k. Landwehr Feldhaubitzdivision Nr.44 |
|
Steierische Brigadeartillerieabteilung Nr.5 |
Feldhaubitzregiment Nr.3 |
k.u.k. Feldhaubitzregiment Nr.3, k.u.k. SHD Nr.3, k.k. Landwehr Feldkanonendivision Nr.22 u. k.k. Landwehr Feldhaubitzdivision Nr.22 |
|
Salzburger Feldkanonenbatterie Nr.1 der Brigadeartillerieabteilung Nr.6 |
Feldkanonenregiment Nr.41 |
k.u.k. Feldkanonenregiment Nr.41 |
|
Kärnter Feldhaubitzbatterie Nr.2 der Brigadeartillerieabteilung Nr.6 |
Feldkanonenregiment Nr.9 |
k.u.k. Feldkanonenregiment Nr.9 |
|
Tiroler Gebirgskanonenbatterie Nr.3 der Brigadeartillerieabteilung Nr.6 |
Gebirgsartillerieregiment Nr.14 |
k.u.k. Gebirgsartillerieregiment Nr.14 |
|
Vorarlberger Minenwerferbatterie Nr.4 der Brigadeartillerieabteilung Nr.6 |
Festungsartilleriebataillon Nr.1 |
k.u.k. Festungsartilleriebataillon Nr.1 |
|
Burgenländische Dragonerschwadron Nr.1 |
Dragonerregiment Nr.15 |
k.u.k. Dragonerregiment Nr.15 |
|
Wiener Dragonerschwadron Nr.2 |
Dragonerregiment Nr.3 |
k.u.k. Dragonerregiment Nr.3 |
|
Niederösterreichische Dragonerschwadron Nr.3 |
Dragonerregiment Nr.11 |
k.u.k. Dragonerregiment Nr.11 u. k.k. Reitendes Schützenregiment Nr.5 |
|
Oberösterreichische Dragonerschwadron Nr.4 |
Dragonerregiment Nr.4 |
k.u.k. Dragonerregiment Nr.4 u. k.k. Reitendes Schützenregiment Nr.6 |
|
Steirische Dragonerschwadron Nr.5 |
Dragonerregiment Nr.5 |
k.u.k. Dragonerregiment Nr.5 |
|
Salzburger Dragonerschwadron Nr.6 |
Reitende Tiroler Kaiserschützen |
k.k. Reitende Tiroler Kaiserschützen |
|
Wiener Pionierbataillon Nr.1 |
Sappeurbataillon Nr.2 |
k.u.k. Sappeurbataillon Nr.2 |
|
Wiener Pionierbataillon Nr.2 |
Eisenbahnregiment |
k.u.k. Eisenbahnregiment |
|
Niederösterreichesches Pionierbataillon Nr.3 |
Sappeurbataillon Nr.2 |
k.u.k. Sappeurbataillon Nr.2 |
|
Oberösterreichesches Pionierbataillon Nr.4 |
Pionierbataillon Nr.2 |
k.u.k. Pionierbataillon Nr.2 |
|
Steirisches Pionierbataillon Nr.5 |
Sappeurbataillon Nr.3 |
k.u.k. Sappeurbataillon Nr.3 u. k.u.k. Pionierbataillon Nr.3 |
|
Kärntner, Salzburger Pionierbataillon Nr.6 |
Sappeurbataillon Nr.14 |
k.u.k. Sappeurbataillon Nr.14 |
|
Vereinigte Brückenzüge |
Brückenbataillon |
k.u.k. Brückenbataillon |
|
Brigadetelegraphenkompagnie Nr.1-6 |
Telegraphenregiment |
k.u.k. Telegraphenregiment |
|
Brigadekraftfahrkompanie Nr.1-6 |
Autotruppe |
k.u.k. Autotruppe |
|
Brigadefahrkompanie Nr.1 |
Traindivision Nr.2 |
k.u.k. Traindivision Nr.2 |
|
Brigadefahrkompanie Nr.2 |
Traindivision Nr.2 |
k.u.k. Traindivision Nr.2 |
|
Brigadefahrkompanie Nr.3 |
Traindivision Nr.2 |
k.u.k. Traindivision Nr.2 |
|
Brigadefahrkompanie Nr.4 |
Traindivision Nr.14 |
k.u.k. Traindivision Nr.14 |
|
Brigadefahrkompanie Nr.5 |
Traindivision Nr.3 |
k.u.k. Traindivision Nr.3 |
|
Brigadefahrkompanie Nr.6 |
Traindivision Nr.14 |
k.u.k. Traindivision Nr.14 |
|
Heeresschule |
Theresianische und Technische Militärakademie |
Theresianische Militärakademie u. Technische Militärakademie |
Legenda k příloze č. 2: Překlad názvů jednotek a jejich zkratky
Abteilung, Abt. [rep.]
Alpenjägerbataillon, AJB (prapor alpských myslivců) [rep.]
Alpenjägerregiment, AJR (pluk alpských myslivců) [rep.]
Brigadeartillerieabteilung, BAA (oddíl brigádního dělostřelectva) [rep.]
Brigadefahrkompanie, BFK (brigádní dopravní setnina) [rep.]
Brigadekraftfahrkompanie, BKFK (brigádní automobilní setnina) [rep.]
Brigadetelegraphenkompagnie, BTK (brigádní telegrafní setnina) [rep.]
Dragonerregiment, DR (dragounský pluk) [cís.]
Dragonerschwadron, DSch (dragounská švadrona [eskadrona]) [rep.]
Eisenbahnregiment, ER (železniční pluk) [cís.]
Feldhaubitzbatterie, FHB (baterie polních houfnic) [rep.]
Feldhaubitzdivision, FHD (divizion polních houfnic) [cís.]
Feldhaubitzregiment, FHR (pluk polních houfnic) [cís.]
Feldjägerbataillon, FJB (prapor polních myslivců) [cís., rep.]
Feldjägerbataillon zu Rad, FJBR (cyklistický prapor polních myslivců) [rep.]
Feldkanonenbatterie, FKB (baterie polního dělostřelectva) [rep.]
Feldkanonendivision, FKD (divizion polního dělostřelectva) [cís.]
Feldkanonenregiment, FKR (pluk polního dělostřelectva) [cís.]
Festungsartilleriebataillon, FsAB (prapor pevnostního dělostřelectva) [cís.]
Festungsartillerieregiment, FsAR (pluk pevnostního dělostřelectva) [cís.]
Gebirgsartillerieregiment, GAR (pluk horského dělostřelectva) [cís.]
Gebirgskanonenbatterie, GKB (baterie horského dělostřelectva) [rep.]
Gebirgsschützenregiment, GSchR (pluk horských střelců) [cís.]
Infanterieregiment, IR (pěší pluk) [cís., rep.]
Landsturm, Lst. (domobrana) [cís.]
Landwehr, LW (zeměbrana) [cís.]
Minenwerferbatterie, MWB (minometná baterie) [rep.]
Pionierbataillon, PB (pionýrský prapor) [cís., rep.]
Radfahrbataillon, RFB (cyklistický prapor) [cís.]
Reitende Artilleriedivision, rtAD [cís.]
Reitendes Schützenregiment, rtSchR (pluk jízdních střelců) [cís.]
Regiment der Tiroler Kaiserjäger, RTKJ (pluk tyrolských císařských myslivců) [cís.]
Reitende Tiroler Kaiserschützen, rtTKSch (jízdní tyrolští císařští střelci) [cís.]
Selbständiges Artillerieregiment, SAR (samostatný dělostřelecký pluk) [rep.]
Sappeurbataillon, SB (sapérský prapor) [cís.]
Schützenregiment, SchR (střelecký pluk) [cís.]
Schwere Haubitzdivision, sHD (divizion těžkých houfnic) [cís.]
Traindivision, TD (divizion trénu [vozatajstva]) [cís.]
Telegraphenregiment, TR (telegrafní pluk) [cís.]
Dodatky k příspěvku
Karel Sáček, 28.10.2010
Při příležitosti výročí vzniku samostatného Československa udělil dne 28. října 2009 prezident ČR - jakožto vrchní velitel ozbrojených sil - klatovské vojenské posádce čestný název „Klatovských dragounů“. Podrobněji viz Klatovský deník, 29.10.2009: Vojáci dostali název, prapor zatím ne a Vojáci ke Klatovům prostě patří
Poznámky:
[1] Nikoliv v roce 1937: „... přejmenování jezdeckých pluků čs. armády na dragounské v roce 1937 bylo také formou určitého návratu ke vžitým tradicím.“ (GALANDAUER, J., HOFMAN, P. Česká vojenská tradice a historická paměť. In: Armáda - historie, tradice. Praha 1993, s. 55).
[2] Příslušné rozhodnutí ministra národní obrany bylo uveřejněno v Úředním věstníku dne 28.12.1935.
[3] MARTÍNEK, F. Z historie dragounů. Praha 1937.
[4] Jsou míněny reakce na znovuzavedení pojmu dragounů do oficiální vojenské terminologie.
[5] MARTÍNEK, F. Z historie dragounů, c.d., s. 5.
[6] Tamtéž, s. 65.
[7] Tamtéž, s. 6.
[8] UHLÍŘ, L., SÁČEK, K. Rozlišování součástí rakouské armády 1792-1815. In: Austerlitz 2005. DVD k 200. výročí bitvy u Slavkova. Brno 2006, s. 69-70.
[9] Oba stávající dragounské pluky (původně s čísly 1 a 2, nyní s čísly 13 a 14) byly přečíslovány, takže navazovaly na někdejší kyrysníky. Viz např. Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer und für die kaiserliche und königliche Kriegsmarine für 1913. Wien 1912, s. 822, 824. V souvislosti s tím bylo v roce 1869 odstraněno i dělení jízdy na lehkou a těžkou, neboť jedinými reprezentanty těžké jízdy byli právě zrušení kyrysníci.
[10] K problematice dragounů a švališarů viz např. AMON v. Treuenfest, G. Geschichte des k.k. Dragoner-Regimentes Feldmarschall Alfred Fürst zu Windisch-Graetz Nr. 14. Wien 1886, s. 109-110, 128; SCHREIBER, G. Des Kaisers Reiterei. Österreichische Kavallerie in vier Jahrhunderten. Wien 1967; UHLÍŘ, L. Vývoj organisace dragounských a švališarských pluků v rakouské armádě. primaplana.cz; TÝŽ Z dějin 14. dragounského pluku de Ligne. In: Vzpomínka na Kolín 18.6.1757. Brno 1987; UHLÍŘ, L., SÁČEK, K. Rozlišování součástí rakouské armády, c.d., s. 28-30, 45-46, příl. 6, 16-19; VOGELTANZ, J. Bitva u Kolína 18. června 1757. In: Střelecký magazín č. 6/1998, s. 38-39; WREDE, A., SEMEK, A. Geschichte der k. und k. Wehrmacht. Die Regimenter, Corps, Branchen und Anstalten von 1618 bis Ende des XIX. Jahrhunderts. I.-V. Wien 1898-1905, III. díl.
[11] Používání prefixů Alt- a Jung- v té době již náleželo minulosti a znovu se objevilo v rakousko-uherské armádě až v 80. a 90. letech 19. století, kdy byly některým plukům přiděleny historické názvy. Pokud si odmyslíme nepatřičnost majitelství dvou pluků, v té době se vyskytující pouze u členů panovnického arcidomu, nebyla zvolená dvojice prefixů správná ani po formální stránce. Tedy tak, jak se vyskytovala v minulosti, kdy bylo užívání prefixů do značné míry jednotné. Vesměs se pro dva pluky téhož majitele užívala dvojice Alt- (pro dříve založený pluk) a Neu- (pro později založený pluk), zatímco dva pluky různých majitelů ale stejného rodového jména byly označovány prefixy Alt- a Jung- (podle stejného principu jako předešle). Měla tedy být u Löwensteinových pluků správně použita první dvojici prefixů. Podrobněji k této problematice viz UHLÍŘ, L., SÁČEK, K. Rozlišování součástí rakouské armády, c.d., s. 8-11.
[12] Löwenstein si nadále ponechal majitelství nově vytvořeného švališarského pluku. Novým majitelem dragounského pluku Alt-Löwenstein byl v roce 1759 jmenován generál-major (později polní podmaršál) hrabě Joseph Saint-Ignon.
[13] Zde máme názornou ukázku „síly zvyku“, neboť dragouni z let 1798-1801 byli i nadále v oficiálních a snad ještě více v neoficiálních materiálech označováni jako lehcí dragouni.
[14] Dragounský pluk č. 1 jako hulánský pluk č. 5, dragounský pluk č. 2 jako hulánský pluk č. 4 a dragounský pluk č. 3 jako hulánský pluk č. 6.
[15] Viz např. Ranglisten der k.k. Landwehr und der k.k. Gendarmerie 1917. Wien 1917, s. 270n.
[16] Viz KOHOUT, B. Příručka pro vojíny. Vysoké Mýto (1939), s. 288; Vojenské dějiny Československa I.-V. Praha 1985-1989, III. díl, s. 449.
[17] KOHOUT, B. Příručka pro vojíny, c.d., s. 286. Ke starším představám o vedení války viz např. BLOCH, J. Válka budoucnosti. Pravděpodobné politické a hospodářské následky války mezi velmocemi. Praha 1904.
[18] Směrnice pro vojenské asistence (jejich dožadování, poskytování a upotřebení) G-10/G-XV. Praha 1923. Viz též MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva I.-III. Praha 1997-2001, II. díl, s. 118-120; Rukověť pro aspiranty a důstojníky v záloze. Díl I. Svazek 1. Pro všechny zbraně a služby. Praha 1936, s. 262-278 (obsahuje směrnici G-XV v komentovaném provedení).
[19] Dodnes (2009) platný zák. České národní rady č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění novel a doplňků, obsahuje vytlačování koňmi v § 38, odst. 1 (Donucovací prostředky). Podobně tomu bylo i v zák. Slovenskej národnej rady č. 204/1991 Zb., o Policajnom zbore Slovenskej republiky v § 48 (Vytláčanie koňmi). Tento zákon byl sice v roce 1993 zrušen, ale jej nahrazující a dodnes platná právní norma - zák. Národnej rady Slovenskej republiky č. 171/1993 Z.z., o Policajnom zbore, obsahuje v podstatě totéž v § 54 (Vytláčanie motorovými vozidlami a vytláčanie koňmi). Pro srovnání lze uvést, že bývalá federální právní norma - zák. Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky č. 333/1991 Sb., o Federálním policejním sboru a Sboru hradní policie, v § 41 (Donucovací prostředky) vytlačování koňmi neuvádí.
[20] Srov. MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva, c.d., I. díl, s. 27; UHLÍŘ, L. Kůň ve službách mužů zákona. In: Policista č. 12/1997, s. I-XV.
[21] Podle sdělení přímého účastníka zásahu Václava Měřičky (známého nestora české faleristiky), tehdy podporučíka dragounského pluku 2.
[22] Jedná se o morganatické potomky následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este a hraběnky Žofie Chotkové, potomní vévodkyně z Hohenbergu. K jejich vyvlastnění viz zák. č. 354/1921 Sb. z. a n. Srov. zák. 507/1921 Sb. z. a n., Čl. 208.
[23] Podle nedávných zpráv hromadných sdělovacích prostředků usiluje Sofie von Hohenberg, pravnučka zavražděného následníka trůnu, o zkonfiskovaný majetek, což by možná za současné politické konstelace, k restitucím mnohdy příznivé, nemuselo být až tak nereálné. Viz HORÁLEK, P. Český stát čeká spor o zámek Konopiště. In: Metro, 12.12.2006, s. 7.
[24] MICHEL, B. Smrt dvouhlavého orla. Rakousko-Uhersko 1916-1918. Praha 1994, s 234.
[25] MASARYK, J. Volá Londýn. Praha 1948, s. 16.
[26] Viz např. BARCY, Z., SOMOGYI, G. Királyért és hazáért. A. m. honvédség szervezete, egyenruhái és fegyverzete 1868-1918. Budapest s.a.
[27] “Tito tři muži [Masaryk, Beneš, Štefánik; pozn. aut.], proti všem očekáváním, uvedou do povědomí světa tento 'dvojnárod', o němž se historici všude domnívali, že vyhynul před třemi staletími.“ (KURAS, B. Češi na vlásku. Příručka národního přežívání. Praha 1998, s. 153). Idea čechoslovakismu ovšem náležela k posvátným a nedotknutelným dogmatům I. čs. republiky a pokud se někdo tehdy odhodlal k jejímu znevažování, činil tak na vlastní nebezpečí (jako např. slovenští separatisté). Tato umělá národnostní konstrukce vzala zcela za své v průběhu II. světové války a po roce 1945 se nenašel nikdo, kdo by se snažil oživit toto mrtvě narozené dítě. Dnes se již může o těchto záležitostech hovořit zcela otevřeně - viz např. názor Stanislava Komárka: „... vznikla podivná idea čechoslovakismu a Masarykovo 'Malé Rakousko-Uhersko' táhnoucí se úzkým transektem od Aše až po Hoverlu.“ (KOMÁREK, S. Zápisky z Okcidentu. Praha 2008, s. 161).
[28] Jeden příklad: „V roce 1921 byli [v čs. zemských četnických velitelstvích; pozn. aut.] zavedeni osvětoví referenti, kteří měli rozšiřovat všeobecné vědomosti nově přijatých četníků, umožnit jim pochopit politickou situaci a vychovávat je v 'pravém státním vlastenectví'.“ (MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva, c.d., II. díl, s. 54).
[29] Tj. státem s převažující početní většinou jedné národnosti.
[30] Viz např. TEJCHMAN, M. Ve službách Třetí říše. Hitlerovy zahraniční jednotky. Praha 1999; WILIAMSON, G., ANDREW, S. Waffen SS. Brno 2007.
[31] MASARYK, T. G. Student a politika. Praha 1990, s. 13.
[32] LUDWIG, E. Duch a čin. Rozmluvy s Masarykem. Praha 1935, s. 160.
[33] Tamtéž, s. 161.
[34] Tamtéž, s. 211.
[35] PEROUTKA, F. Budování státu, cd., I. díl, s. 146.
[36] LUDWIG, E. Duch a čin, c.d.
[37] Tamtéž, s. 100.
[38] Tamtéž, s. 188.
[39] Tamtéž, s. 209.
[40] MORAVEC, F. Špión, jemuž nevěřili. Praha 1990.
[41] Tamtéž, s. 34.
[42] Je míněna poslední rakouská císařovna.
[43] S největší pravděpodobností se mělo jednat o arcivévodkyně.
[44] MORAVEC, F. Špión, jemuž nevěřili, c.d., s. 38.
[45] GUTH-JARKOVSKÝ, J. S. Paměti III. Na dvoře republikánském 1919-1925. Praha 1929.
[46] Tamtéž, s. 66.
[47] Tamtéž, s. 27.
[48] Tamtéž, s. 88-89.
[49] Tamtéž, s. 50.
[50] Tamtéž, s. 126.
[51] Tamtéž, s. 324.
[52] Viz HAŠEK, J. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války I.-IV. Praha 1921-1923. Hašek zemřel na selhání ledvin před dokončením IV. dílu, román dopsal Karel Vaněk.
[53] Viz Velká cesta. https://www.cfn.cz. Koprodukční sovětsko-československý film (Mosfilm a Filmové studio Barrandov) měl premiéru 1.1.1963. Ozerovův výtvor se mj. hemžil uniformními poklesky.
[54] V jím uváděné trojici se vedle výtvoru J. Haška nacházela Bible a Eukleidovy Základy (geometrie). Tato informace, poskytnutá vysokoškolským pedagogem svým studentům, se nezdá být z dnešního pohledu ničím neobvyklým. Zejména proto, že doc. Havelka byl geometr a přednostní význam zde mělo seznámení posluchačstva s faktem o rozšířenosti Eukleidova díla. Je ale třeba mít na paměti, že tehdejší komunistický režim sám sebe prohlašoval za ateistický (i když skutečnosti by více odpovídalo, kdyby se označoval za antiteistický, neboť se jednalo a dogmatickou, netolerantní a agresivní formu ateismu). Každý vyznavač učení Marxe a Lenina by tedy měl být pohoršen prohlášením, že ve světě je takový zájem o Bibli. Není vyloučeno, že F. Havelka by byl nucen ze svého sdělení Bibli vypustit, kdyby je pronášel někdy v první polovině padesátých let. Jinak by riskoval, že ho někdo z jeho studentů udá. A tzv. náboženské zatížení (za jehož projev by mohlo být při troše snaživosti pokládáno toto vcelku indiferentní sdělení), bylo tehdy u všech pedagogů posuzováno vesměs velmi přísně, pouze s malými odchylkami - mezi poněkud tolerované skupiny náleželi lékaři, vyučující na vysokých školách. Ostatně neskrývaná náboženská víra byla všeobecně překážkou pro přijetí na vysokou školu, jak vzpomíná olomoucký biskup Josef Hrdlička: „Bylo to v padesátých letech, já měl po maturitě a nebyl jsem doporučen ke studiu na vysoké škole pro 'bigotní' vyznávání víry. Jako pomocný dělník jsem hledal duchovní zdroje, které by mi umožnily nejen přežít, ale dále růst.“ (HRDLIČKA, J., PALÁN, A. Všeho nechat a stavět Betlém! O vánoční poezii s olomouckým biskupem a překladatelem Josefem Hrdličkou. In: Katolický týdeník č. 51-52/2008, s. 3). Nicméně šedesátá léta se vyznačovala všeobecným uvolněním, i když pouze v mantinelech Chruščovova liberalismu.
[55] Při této příležitosti vydala čs. pošta známku s Haškovým portrétem.
[56] NOVOSAD, L. Kdo je vlastně Josef Švejk? In: Scéna DNES 8.11.2008 (příl. Mladá fronta DNES č. 263/2008), s. D2.
[57] Jaroslav Hašek. https://cs.wikipedia.org.
[58] Stejně tak nesmělo být vydáváno Vaňkovo pokračování Švejka (Švejk v zajetí a Švejk v revoluci - prvně uvedené nezaměňovat s Haškovým originálem Dobrý voják Švejk v zajetí, vydaným roku 1917 Slovanským nakladatelstvím v Kyjevě - viz Jaroslav Hašek, c.d.), které se na knižních pultech mohlo objevit znovu až po roce 1989. V tomto případě by ostatně vedle autora mohlo vadit i karikování ruských mužiků, což by se dalo pokládat za šíření protiruských (a tedy dle tehdejšího oficiálního mínění i protisovětských) tendencí.
[59] Do zmíněného Ozerovova filmu ale zakomponována byla.
[60] Lipnice nad Sázavou byla místem, kam se Hašek nakonec uchýlil po svém návratu do Československa a kde se upil k smrti (Jaroslav Hašek, c.d.).
[61] STEHLÍK, E., SÝKORA, M. Pravda o spisovateli Jaroslavu Haškovi. https://schol-methodicus.eu.
[62] HAŠEK, J. Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky. Praha 1912; TÝŽ Dobrý voják Švejk před válkou a jiné podivné historky. Praha 1922.
[63] V tomto vynikala např. jistá soudružka učitelka Losíková na jedné olomoucké osmileté střední škole (OSŠ), jak byly tehdy označovány základní školy.
[64] K tomu lze citovat PhDr. Milana Blahynku, který působil koncem 60. let 20. století jako externí redaktor v olomouckém Krajském nakladatelství. V rámci činností této instituce byl pověřován mj. pořádáním besed o literatuře. Na jednu z nich, věnovanou Haškovi, vzpomíná: „Byla to brigáda ze státního statku: třicet vojáků a asi stejný počet padlých dívek, které se měly řádnou prací proměnit v uvědomělé mravné svazačky... Ještě než jsem se dal do díla, přišla za mnou delegace - dívka a voják - s návrhem: Vyberte si dvě holky, hned vedle je volná cimra, a s osudy dobrého autora Jaroslava Haška nám dejte pokoj.“ (BLAHYNKA, M. Náměstí Republiky 1, KLK, KNO, léta padesátá. In: KOLÁŘ, B. (ed.) Z paměti literární Olomouce. Olomouc 2004, s. 157-158).
[65] Soudruzi Haškovi celkem velkoryse odpustili jeho účast v legiích - nebyl ovšem jediný, viz např. Zdeněk Fierlinger (1891-1976). Odpustili mu ale i to, že nesplnil stranický úkol, s nímž ho sovětští soudruzi vyslali do ČSR - organizovat komunistické hnutí - a místo toho se vrátil k alkoholismu (v Rusku dostal jako stranický úkol zákaz pití) a věnoval se psaní svého koprofilního románu. Viz Jaroslav Hašek, c.d.
[66] HODÍK, M., LANDA, P. Encyklopedie pro milovníky Švejka I.-II. Praha 1998-1999; TÍŽ Švejk - fikce a fakta. Praha 2006.
[67] Recenze knihy HODÍK, M., LANDA, P. Švejk - fikce a fakta, c.d. je dostupná na internetovém portálu PRIMAPLANA (UHLÍŘ, L. Švejk - fikce a desinformace. primaplana.cz). Zájemci se z ní mohou dozvědět o chatrných znalostech reálií rakouské armády, které prokazují oba autoři. Je to dosti zarážející u publikace, která již v názvu slibuje, že románovou fikci uvede na pravou míru.
[68] MALOVICKÝ, V. Švejkova cestopisná kuchařka. Praha 2006.
[69] Václav Postránecký. http:/cs.wikipedia.org, https://www.csfd.cz, https://zivotopis.osobnosti.cz.
[70] Postráneckého muzikálový Švejk se vymyká klasice. https://kultura.idnes.cz; POLÁČEK, J., KUBÍČKOVÁ, K. Moudrý blázen Švejk je fenomén. https://kultura.idnes.cz; JIŘÍK, J. Švejk podle Postráneckého. https://trebicsky.denik.cz, https://www.denik.cz; KÁBRT, J. Dělejte cokoliv. Bude to lepší než Švejk. In: Scéna DNES 8.11.2008 (příl. Mladá fronta DNES č. 263/2008), s. D3, https://kultura.idnes.cz; TÝŽ Dělejte cokoliv, bude to lepší než Postráneckého „nový“ Švejk. https://kultura.idnes.cz.
[71] Jen pro Švejka - včetně Vaňkova, vytvořil Lada celkem 1.339 kreseb (Josef Lada. https://cs.wikipedia.org). Až půl století po jeho smrti v roce 2008 mu začal konkurovat P. Urban (BEZR, O. Petr Urban neilustroval román o Švejkovi. Jen překreslil film. https://kultura.idnes.cz; KÁBRT, J. Švejk a kreslíř Petr Urban. https://kultura.idnes.cz).
[72] POSTRÁNECKÝ, V., KOČIČKOVÁ, K. Můj Švejk je Forrest Gump. In: Scéna DNES 8.11.2008 (příl. Mladá fronta DNES č. 263/2008), s. D3, https://kultura.idnes.cz.
[73] POSTRÁNECKÝ, V. Švejk nebyl tlustá kobliha. https://newstin.cz, https://tomezajima.cz, https://www.denik.cz.
[74] POSTRÁNECKÝ, V. Švejka prostě miluju. https://www.i-noviny.cz.
[75] DVOŘÁK, T. Dolinová bude mít ve Švejkovi hned čtyři role. https://www.denik.cz, https://znojemsky.denik.cz; KOVAŘÍKOVÁ, G., GONDÍK, D., SOBOTKA, M. Švejka chceme hrát tak, jak jsme si ho přečetli. https://jablonecky.denik.cz, https://www.denik.cz.
[76] Viz KOVAŘÍKOVÁ, G. Švejk v podání Gondíka a Sobotky kráčí do Hybernie. https://www.denik.cz.
[77] Viz HRÁBEK, L., PROKOP, D. Bulhaři vracejí úder. Na Entropu odpověděl nejčtenější denník Švejkem, který kálí na Česko. In: Metro č. 17/2009, s. 2; ADAM N. Bulharsko se brání karikaturou Švejka. In: Metro č. 21/2009, s. 7. Aféra se nakonec vyřešila sama, když byla česká kontroverzní plastika demontována. Viz BIGAS, J. Entropa v Bruselu končí. Pražané se mohou těšit na plastiku. K vidění bude v Holešovicích. In: Metro č. 90/2009, s. 9.
[78] K této problematice viz FIDLER, J., HAVEL, P., HOFMAN, P., PILÁT, V., ROMAŇÁK, A., STEHLÍK, E. Československá generalita. Biografie. Armádní generálové 1918-1938. Praha 1995. FUČÍK, J. Generál Podhajský. Praha, 2009.
[79] KOLDINSKÁ, M., ŠEDIVÝ, I. Válka a armáda v českých dějinách. Sociohistorické črty. Praha 2008, s. 160.
[80] Tamtéž, s. 157.
[81] Bylo zde ovšem míněno 10. výročí vzniku 4. střeleckého pluku ruských legií Prokopa Velikého, nikoliv výročí bývalého c.(a)k. pěšího pluku č. 18 založeného roku 1682, který byl s uvedeným legionářským plukem sloučen v roce 1920 pod číslem 4. Při tomto všeobecném amalgamu byla vždy upřednostňována čísla legionářských pluků před čísly pluků bývalé monarchie, ať již se jednalo o formace společné armády či obou zeměbran (pokud v nové formaci nefiguroval bývalý legionářský pluk, byla upřednostněna čísla pluků společné armáda před zeměbraneckými, pokud to ovšem bylo možné - tj. když se nejednalo o číslo větší než 48, což byl tehdejší počet čs. pěších pluků). K této problematice viz např. FIDLER, J. Unifikace československé branné moci. In: Vojenské rozhledy č. 4/1999, s. 165-168.
[82] KOMÁREK, J. Krátký náčrt dějin bývalého pěšího pluku 18. In: Almanach vydaný k oslavám 10. výročí založení pěšího pluku 4 Prokopa Velikého a ke sjezdu příslušníků bývalého 4. čsl. střeleckého pluku Prokopa Velikého a bývalého pluku 18 v květnu a červnu 1927. Hradec Králové 1927, s. 14.
[83] Dvacet let československé armády v osvobozeném státě. Praha 1938.
[84] Armádní rozkaz T. G. Masaryka ze dne 14.12.1935, čj. 5436/35 - dekret čís. 3123 pres.
[85] MACHNÍK, F. Do nového desítiletí. In: Dvacet let československé armády v osvobozeném státě. Praha 1938, s. 24.
[86] TERINGL, K. Vojenská tradice. In: Dvacet let československé armády v osvobozeném státě. Praha 1938, s. 49.
[87] BLÁHA, S. Ideový vývoj československé armády. In: Dvacet let československé armády v osvobozeném státě. Praha 1938, s. 42-44.
[88] BENEŠ, E. Dvacet let československé branné moci - Výsledky její práce a úkoly budoucnosti. In: Dvacet let československé armády v osvobozeném státě. Praha 1938, s. 13-14.
[89] MORAVEC, E. Armáda a národ. In: Dvacet let československé armády v osvobozeném státě. Praha 1938, s. 31-34.
[90] Tamtéž, s. 35.
[91] Viz příloha 1, kde jsou uvedeny názvy čs. pěších pluků. V prvním sloupci tabulky je uveden přehled sloučení legionářských a domácích pluků z dubna 1920. Z něj jasně vyplývá, že čs. armáda využila pouze tradice legionářské, zatímco tradice formací někdejší monarchie byly zcela opomenuty. V rámci amalgamu byla dokonce preferována i čísla bývalých legionářských formací: „Princip rovnoprávnosti byl poněkud narušen zásadou, že zahraniční pluky se přetvářejí v pluky téhož čísla.“ (KOLDINSKÁ, M., ŠEDIVÝ, I. Válka a armáda v českých dějinách, c.d., s. 158). K tomu je ovšem nutno dodat, že např. u pěších pluků bylo možno využít legionářská čísla v neúplné sekvenci od 1 do 39, ale u rakousko-uherských pluků to možné tak zcela nebylo - v někdejší monarchii bylo 102 pěších pluků (za války dokonce 139), ale nová republika disponovala pouze 48 pěšími pluky. Ve druhém sloupci tabulky, týkajícím se I. republiky, je podchycen stav z října 1937, kdy byly provedeny poslední změny názvů. Je sestaven podle: FIDLER, J. Unifikace československé branné moci, c.d., s. 167; Vojenské dějiny Československa I.-V. Praha 1985-1989, III. díl (1918-1939), s. 105. Je ale nutno upozornit, že posledně jmenovaná publikace, která se této problematice věnuje na s. 105-111 a 529, uvádí názvy pluků s některými chybami a bez údajů o době jejich zavedení. Přesná data zavedení viz SLUKA, V. Československá armáda v datech I.-III. In: Historie a vojenství č. 5/1995, s. 98-138, č. 6/1995, s. 118-165, č. 1/1996, s. 87-123. K této problematice viz též GALANDAUER, J., HOFMAN, P. Česká vojenská tradice a historická paměť. In: Armáda - historie, tradice. Praha 1993, s. 45, 54-55. Srov. též KOLDINSKÁ, M., ŠEDIVÝ, I. Válka a armáda v českých dějinách, c.d., s. 437-438. Ve třetím a čtvrtém sloupci tabulky, které se týkají poválečného Československa, jsou údaje převzaté z BÍLEK, J., LÁNÍK, J., ŠACH, J. Československá armáda v prvním poválečném desetiletí (květen 1945 - květen 1955). Praha 2006, s. 62-63. Z tabulky pak celkem jasně vyplývá, jak se v průběhu doby měnil přístup k různým historickým osobnostem, tedy kdy byli tito lidé pro ten který režim přijatelní či nikoliv. K témuž viz rovněž PILÁT, J., FIDLER, J. K vývoji armádních tradic po roce 1945. In: Armáda - historie, tradice. Praha 1993, s. 72-82. Jako kuriozitu lze uvést, že v roce 1965 byl pluk Karla Havlíčka Borovského přejmenován na pluk Ernsta Thälmanna. Ne snad, že by Havlíček začal vadit, ale bylo se potřeba odměnit východoněmecké armádě. NVA totiž jednomu ze svých pluků udělila jméno Julia Fučíka (Tamtéž, s. 78).
[92] KUBÍČEK, A. Hanáci v revoluci. Kronika 6. čsl. střeleckého pluku Hanáckého. Olomouc 1928, s. 3.
[93] Vzdor tomu, že právě za tohoto panovníka byl dovršen proces faktické likvidace práv majitelů pluků, započatý již Josefem II., byla dodržována císařská instrukce z 27.4.1634, podle které nikdo neměl být majitelem více než jednoho pluku (WREDE, A., SEMEK, A., c.d., I. díl, s. 60). Císaře (resp. členů arcidomu) se to ovšem netýkalo.
[94] Pojmenování „T. G. Masaryka“ měly pěší pluk 5, jezdecký pluk 7, dělostřelecký pluk 9 a letecký pluk 1; „Dr. Edvarda Beneše“ pěší pluk 41, dělostřelecký pluk 101 a letecký pluk 2.
[95] Pěší pluk 30 obdržel název „Aloise Jiráska“ dne 31.5.1929 (SLUKA, V. Československá armáda v datech, c.d., č. 6/1995, s. 151); Jirásek, jak známo, zemřel dne 12.3.1930. Tento spisovatel byl inspirací pro armádní kruhy i posmrtně. Byla po něm pojmenována jednu ze skupin mobilizované armády v roce 1938.
[96] Antonín Švehla zemřel dne 12.12.1933, pluk po něm byl pojmenován až dne 16.12.1933.
[97] V tom byla stará monarchie k ženám štědřejší, pěší pluk č. 32 byl pojmenován po Marii Terezii (i když až v roce 1888) a dále husarský pluk č. 16 nesl za I. světové války jméno poslední císařovny Zity, která byla jedinou skutečnou majitelkou pluku.
[98] Např. francouzský maršál Foch, jehož jméno obdržel pěší pluk 21 dne 12.5.1923 v předvečer maršálovy návštěvy Československa ve dnech 14.-17.5.1923 (SLUKA, V. Československá armáda v datech, c.d., č. 6/1995, s. 131).
[99] Těchto pluků byla celá řada. Vzpomeňme za všechny v roce 1866 pěší pluk č. 34 (majitel pruský král Vilém I.) a v roce 1914 pěší pluk č. 55 (majitel černohorský král Nikola I.).
[100] Např. ve stalinské éře bylo zhola nemožné se jen zmínit o účastí Rusů i neruských národů Sovětského svazu v boji proti komunistickému režimu v řadách německé armády či Zbraní SS.
[101] Viz HOLUB, A. Válečné dějiny od úsvitu dějin až do konce světové války. Hranice na Moravě 1937; PETŘÍK, M. Válečné dějiny I. Hranice na Moravě (1933).
[102] Srov. KOLDINSKÁ, M., ŠEDIVÝ, I. Válka a armáda v českých dějinách, c.d., s. 5n.
[103] Viz např. SÁČEK, K., TUPÝ, O. Bitva u Slavkova v monografiích k dějinám rakouských pluků. In: Bitva u Slavkova a válka roku 1805. Třebíč 2005, s. 150-151.
[104] Armáda a národ. Praha 1938.
[105] KAPRAS, J. sen. Z dějin vojenského zřízení. In: Armáda a národ. Praha 1938, s. 57-86.
[106] KAPRAS, J. jun. Slavní vojáci. Památná bojiště. In: Armáda a národ. Praha 1938, s. 119-168.
[107] Tamtéž, s. 143.
[108] Viz příloha 2. Tabulka byla sestavena podle: Österreichs Bundesheer. Wien (1928) a Überlieferungspflege im Bundesheer. Durch die Jahrhunderte österreichischen Soldatentums. Wien 1931. Srov. UHLÍŘ, L. Dragouni Rakouské republiky. primaplana.cz; TÝŽ Polní myslivci a válka roku 1866. In: Stopami dějin Náchodska 2. Válka 1866 na Náchodsku. Náchod 1996, s. 96.
[109] Viz Schematismus für das k.u.k. Heer und für die k.u.k. Kriegsmarine für 1914. Wien 1914; UHLÍŘ, L. Pamětní dny formací rakousko-uherské armády. primaplana.cz; TÝŽ Udržování tradic napoleonských válek v rakousko-uherské armádě. In: Bulletin ČSNS č. 17/2001, s. 101-104, č. 18/2002, s. 17-23; TÝŽ Udržování tradic války roku 1866 v rakousko-uherské armádě. In: Bellum 1866 č. 1/2001, s. 2-14.
[110] HITLER, A. Můj boj. s.l. 2000.
[111] Tamtéž, s. 18.
[112] Tamtéž.
[113] Srov. výše citovaný Macharův projev ze 3.11.1918.
[114] HITLER, A. Můj boj, c.d., s. 18.
[115] Jistě by působilo dosti divně, kdyby jedna z potomních divizí Zbraní SS byla pojmenována po židovce - tedy po Marii Terezii.
[116] Viz GALANDAUER, J., HONZÍK, M. Osud trůnu habsburského. Praha 1982, s. 363.
[117] Vojenské muzeum. Praha 1976, s. 3-4.
[118] UHLÍŘ, R. Vojenské tradice v pojetí československých komunistů. primaplana.cz/.
[119] Tamtéž. Podobné „skvosty“ jako uvedená příručka vycházely ovšem až do konce komunistického režimu. Viz např. LIPTÁK, J. a kol. Přehled dějin vojenské politiky KSČ. Učebnice pro vojenské střední školy. Praha 1988.
[120] Ukázku akceptovaných osobností v komunistické éře viz příloha 1, kde ve srovnání se situací z I. republiky je možno si učinit představu, které osobnosti se naopak staly nepřijatelnými.
[121] Zájemce lze odkázat na UHLÍŘ, L., SÁČEK, K. Rozlišování součástí rakouské armády 1792-1815, c.d., s. 50-56 (kapitola Sekundární faktory v egalizaci), kde je uvedena celá řada příkladů chyb a nepřesností, z nichž mnohé pocházejí z tuzemské vojenské historiografie druhé poloviny 20. století. Srov. též UHLÍŘ, L., SÁČEK, K. Neoficiální a nepřesné označování součástí rakouské armády. primaplana.cz.
[122] Viz např. TUPÝ, O., SÁČEK, K., UHLÍŘ, L. Rakouská armáda v roce 1805. In: Třetí koaliční válka 1805. Brno 2004, s. 346; UHLÍŘ, L. Hodnosti rakouské armády v r. 1866. In: Bulletin 1866 č. 1/1991, s. 45-46; TÝŽ Hodnosti rakouské armády za koaličních válek. In: Bulletin ČSNS č. 20/2002, s. 72.
[123] Tak do května 1990 zůstávalo nepovšimnuto mezi názvy vojenských jednotek jméno Klementa Gottwalda (celkem třikrát) a Antonína Zápotockého, až do října 1990 jméno Ladislava Zápotockého. Viz MINAŘÍK, P. Čestné a historické názvy vojenských útvarů propůjčených a odejmutých v letech 1990-2002. https://vojenstvi.cz/armada/povalecna/utvary.
[124] Viz např. KOLDINSKÁ, M., ŠEDIVÝ, I. Válka a armáda v českých dějinách, c.d., s. 355-376.
[125] Viz PAJER, J. Armáda bez tradic není armáda. In: A report č. 14-15/2005, s. 6.
[126] Armáda - historie, tradice. Praha 1993, s. 3.
[127] FIDLER, J. Tradice prvního a druhého odboje v historii útvarů Armády České republiky. In: Vojenské rozhledy č. 3/1995, s. 149-154.
[128] Můžeme se setkávat i s jinými názory: „42. mechanizovaný prapor 'Svatováclavský' je nestarším útvarem Armády ČR. Jeho předchůdcem byl kyrysnický pluk, který vznikl v roce 1682, jenž proslul v bojích s Turky a ve válkách s Pruskem. Roku 1920 v rámci Československé armády byly oba pluky (?) spojeny do 8. jezdeckého pluku, poté, v roce 1929 byl pojmenován na pluk 'Knížete Václava Svatého'. V roce 1943 v Sovětském svazu vznikl tankový prapor, který válku zakončil jako 1. československá tanková brigáda a po jeho osvobození jeden z jeho praporů byl umístěn do Pardubic. Tam se také původně jezdecký pluk mění v mechanizovaný.“ (42. mechanizovaný prapor „Svatováclavský“ je součástí 4. brigády rychlého nasazení. https://www.42mpr.army.cz, https://www.army.cz).
[129] FIDLER, J. Tradice prvního a druhého odboje v historii útvarů Armády České republiky, c.d., s. 149.
[130] Tamtéž, s. 150-151.
[131] Tamtéž, s. 150.
[132] Viz MINAŘÍK, P. Čestné a historické názvy vojenských útvarů, c.d. Srov. MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny obecních policií I. Praha 2004, s. 136, kde je omylem uvedeno datum 9.5.2002.
[133] PROCHÁZKA, J. Albrecht z Valdštejna opět mezi vojáky. In: A report č. 10/2002, s. 3.
[134] Tamtéž.
[135] MINAŘÍK, P. Albrecht z Valdštejna a jeho životopis. In: A report č. 13/2002, s. 29.
[136] Vrchním strážmistrem je míněn Obrist-Wachtmeister, tj. plukovník-strážmistr, podle moderní nomenklatury major. P. Minaříkovi zřejmě v jeho spravedlivém rozhořčení poněkud unikaly reálie tehdejší armády (viz např. WREDE, A., SEMEK, A. Geschichte der k. und k. Wehrmacht, c.d., I. díl, s. 68-69).
[137] MINAŘÍK, P. Albrecht z Valdštejna a jeho životopis, c.d.
[138] https://www.vojenstvi.cz/vasedotazy - odpověď P. Minaříka na dotaz č. 111.
[139] Písemné sdělení, poskytnuté R. Uhlířem autorovi článku.
[140] RONA = Russkaja osvoboditělnaja narodnaja armija (Ruská osvobozenecká lidová armáda).
[141] ROA = Russkaja osvoboditělnaja armija (Ruská osvobozenecká armáda).
[142] ČUŘÍK, J. Název po nemorálním vojevůdci vyvolal reakce. In: Mladá fronta dnes (rubrika Jižní Morava) 30.9.2002, s. 1, 4.
[143] Tamtéž, s. 4.
[144] Tamtéž. Srov. FIDLER, J. Tradice prvního a druhého odboje v historii útvarů Armády České republiky, c.d., s. 149.
[145] Olomoucký den. In: Mladá fronta dnes, 7.7.2003.
[146] Viz MINAŘÍK, P. Čestné a historické názvy vojenských útvarů, c.d.
[147] Viz FUNCKEN, L., FUNCKEN, F. L'Uniforme et les Armes des soldats de la guerre 1939-1945 1.-3. Tournai 1972-1974, 2. díl, s. 64-72; WILIAMSON, G., ANDREW, S. Waffen SS, c.d., s. 62-73, 121-123, 131-133, 154-155, 174-176, 181.
[148] Viz MINAŘÍK, P. Čestné a historické názvy vojenských útvarů, c.d.
[149] Přesný název tohoto protektorátního vyznamenání z roku 1944 byl Čestný štít Protektorátu Čechy a Morava se Svatováclavskou orlicí (Ehrenschild des Protektorates Böhmen und Mähren mit dem Herzog-Wenzel-Adler). Vyznamenání tvořil gotický smaltovaný štítek v barvě slonové kosti, na němž byla černá orlice, obklopená rudými plameny. Existovaly tři stupně: u 1. stupně byl štítek v dolní polovině podložen zlatým půlvěncem, u 2. stupně stříbrným, u 3. stupně půlvěnec nebyl (MACEK, P., UHLÍŘ, L. Dějiny policie a četnictva I.-III. Praha 1997-2001, III. díl, s. 134, příl. 143).
[150] Malou Stranu bude zdobit socha Albrechta z Valdštejna. https://prazsky.denik.cz.
[151] Jaroslav Kojzar byl do listopadu 1989 šéfredaktorem Rudého práva. Viz Jaroslav Kojzar. https://www.blisty.cz.
[152] KOJZAR, J. Správný vzor. In: Haló noviny, 7.8.2009, s. 5.
[153] Soudruhu Kojzarovi ovšem nelze upřít politickou pružnost, nechceme-li užít některý z méně komorních výrazů. V dobách svého působení v Rudém právu by si asi mohl jen těžko dovolit prohlašovat Masaryka a Beneše za největší Čechy!
[154] KOJZAR, J. Správný vzor, c.d.
[155] Zde se j. Kojzar nenamáhal s ověřováním reálií, Gajdovi přiřknul křestní jméno „Radula“ místo správného „Radola“. Viz např. KLIMEK, A., HOFMAN, P. Vítěz, který prohrál. Generál Radola Gajda. Praha-Litomyšl 1995.
[156] KOJZAR, J. Správný vzor, c.d.
[157] Kdo byl maršál Radecký? In: Radniční listy. Měsíčník občanů města Olomouce č. 7/2008, s. 26.
[158] Docent (za normalizace profesor) František Lón byl dlouhodobým prorektorem olomoucké univerzity a vedoucím katedry marxismu-leninismu. Soudruh Lón byl významnou osobností komunistického režimu, kterému věrně sloužil po čtyři desetiletí: „Lón, František (1903-1986), politický pracovník KSČ a filozof, 1948-1950 zmocněnec akčního výboru Národní fronty na Ministerstvu školství a osvěty pro vysoké školy, od 1969 vedoucí zvláštní komise ÚV KSČ pro analýzu kateder společenských věd na vysokých školách, 1952-1976 vedoucí kateder marxismu-leninismu na LF a FF UP Olomouc, poté ředitel ÚML UP Olomouc, v 70. letech po určitou dobu v čele UP jako pověřený rektor a následně prorektor.“ (Stručný biografický slovník ke kulatému stolu České sociologie 1965-1989, s. 751. https://www.cecol.com). Do paměti univerzitních studentů se Lón možná vryl spíše jako poněkud komické figura - např. jeho dělení lidi na „prorektory a neprorektory“, jeho únavné přednášky úvodu do marxismu-leninismu, při nichž se občas rozčiloval, že v auditoriu sedí „černé ovce“ (jednalo se o posluchače, které již přestal zajímat jeho výklad, spočívající ve čtení vybraných novinových výstřižků, pročež se raději oddávali vzájemné konverzaci, někdy dosti hlučné) apod. Lón se proslavil ale i mimo akademickou půdu, např. byl permanentním hostem v pojišťovně, kde se domáhal proplacení oprav pomačkané či aspoň poškrábané karoserie vlastního auta, s nímž nebyl schopen bez defektu zajet ani vyjet do či z garáže. Tento poněkud idylický obraz z let šedesátých se zmodifikoval za normalizace, kdy Lón názorně předvedl, jaké schopnosti v něm dřímají. Velmi aktivně se zapojil do normalizačních prověrek a mnoho lidí mu vděčí za svůj vyhazov z Palackého univerzity. Ale neváhal ničit lidi ani jako soudní znalec. O tom zanechal svědectví PhDr. Jaroslav Krejčí, který přednášel filozofii na pedagogické fakultě v Ostravě. Po roce 1968 byl vyhozen a živil se v dělnických profesích. V roce 1973 byl zatčen a odsouzen ke třem rokům vězení za individuální rozvracení republiky. Na proces vzpomíná: „Vyšetřovatelé prvohlavových paragrafů [ustanovení obsažených v první hlavě trestního zákona - zločiny proti republice; pozn. aut.] byli zkušení hubitelé charakterů, odborníci na havárii svědomí a harakiri mozku. Jenže hubitelé charakterů nebyli jen političtí vyšetřovatelé, prokurátoři a soudci. Patřili k nim i soudní znalci pro filozofii z Univerzity Palackého. To mě šokovalo. V zabavených textech vyhledali soudní znalci z olomoucké univerzity protisocialistické a protistátní výzvy ke kontrarevoluci. Profesor František Lón dostal za vyhledání antikomunismu v mých textech dobře zaplaceno, i asistent germanistiky z katedry jazyků dostal za přeložení mého německého textu o Sokratově strategii lidskosti do češtiny osm set korun. Druhý soudní znalec z UP, docent politické ekonomie [tj. rovněž marxista jako F. Lón; pozn. aut.] obdržel peníze za posudek, údaje o tom byly v soudních spisech. Ostravští vyšetřovatelé obtížně pátrali a hledali soudní znalce pro filozofii po celé ČSSR. Ani vysoké školy vojenské nevyslaly tyto požadované soudní znalce pro filozofii. Jedině UP takové soudce dodala. Profesoru Františku Lónovi přinesli do soudní síně stůl, on se posadil a četl dlouhý soudní posudek. V době mého studia v Olomouci se již tehdy objevilo na fakultě rčení 'Po holení Pitralon, na marxismus Franta Lón'. Tento soudní znalec prohlásil Sokrata za aristokrata a můj text o něm za 'ideologickou zbraň namířenou proti komunismu vůbec a proti našemu společenskému zřízení zvláště'. Politický vyšetřovatel Sládek vyslovoval slovo Sokrates jako Stokrates a prohlašoval, že pomocí Stokratesa 'hanobím vedoucí roli KSČ'.“ (KREJČÍ, J. Světlo a stín ve vzpomínkách na Olomouc. In: KOLÁŘ, B. (ed.) Z paměti literární Olomouce. Olomouc 2004, s. 160).
[159] Viz (CHODOUNSKÝ, J.) Vojensko-historický spolek Tradiční dragounský regiment čís. 14 „Polního maršála Alfreda knížete Windisch-Graetz“ Kolín. (Kolín 2000); NOVÁK, M. Dragounský pluk polního maršála Alfréda knížete Windisch-Graetze Nr. 14 a jeho slavná historie se zvláštním zřetelem k městu Brandýsu nad Labem - Staré Boleslavi. Brandýs nad Labem-Stará Boleslav 2005.
[160] Viz Kavallerie in Österreich. Dragonerregiment No. II. https://www.kavallerie.at.
[161] Viz CHODOUNSKÝ, J. Tradiční dragounský pluk čís. 3 „Krále saského“. primaplana.cz.
Původní adresa příspěvku
- primaplana.net/txt/varia/dragouni-a-rakusactvi.html