Dragouni v historickém vývoji vojenství

08.12.2007 17:11

Bohuslav TESÁREK

Naposledy upraveno: 08.12.2007

 

Použití jezdeckého koně k boji dalo bojovníkům jak vyšší manévrovost, tak údernou sílu jezdecké zteče, kde hmotnost koně násobí ničivý náraz střetu.

Ruční palná zbraň, která díky svému technickému vývoji brzy mohla být přemísťována jednotlivcem, ukončila zdánlivě výhodu, jakou měl útočící jezdec nad pěšákem. V bitvě u Pavie roku 1525, kde španělské vojsko mělo jen 3 % bojovníků vyzbrojených mušketami, zastavilo jejich palbou obávanou masu francouzské „těžké jízdy“. Znamenalo to konec „rytířského“ druhu jezdectva, které ovládalo bojiště i přes skvělé výkony švýcarské pěchoty po skoro celý středověk.

Klasik vojenské teorie, pruský generál von Clausewitz, jehož ucelený nástin vojenství nebyl dosud překonán, hovoří o vzájemném působení činitelů ozbrojeného zápasu i války jako celku. Toto vzájemné působení „ukládá protivníkům navzájem, jak jednat“ a tato vzájemná příčinná vazba platí i mezi všemi prvky války, ozbrojených sil a válčících stran vůbec.

Tuto zákonitost můžeme postihnout také ve vztazích mezi vyvíjejícími se zbraněmi a jejich použitím, tvořícím součást taktiky. Jakmile začaly na bojišti znít výstřely děl i ručních palných zbraní, pěchota se před jejich účinky rozptyluje do menších celků, místo snadno zranitelných sevřených bojových sestav středověké taktiky. Vznikají tzv. tercie (dle latinského názvu, mají tři součásti - předvoj, hlavní voj a zadní voj). Tyto čtverce pěchoty, tvořené mušketýry, vedoucími palbu, a pikenýry či pikéry, chránícími střelce dlouhými kopími, jsou napadány jezdectvem nového typu, tzv. rejtary (německy Reiter, francouzsky reitres).

Ruční palné zbraně znamenají tedy nutnost změnit charakter jezdectva, které za časů „rytířské“ jízdy ovládalo bojiště. Rejtaři, vyzbrojení jezdeckými meči, později palaši a dlouhohlavňovými pistolemi, jsou nasazováni zcela jinak, než masa bývalé obrněné jízdy. Sami chráněni jen náprsním a zádovým kyrysem, přilbou, rukavicemi a vysokými botami, jsou členěni do čet, několik čet tvoří eskadronu a několik eskadron pak jezdecký pluk. Za „autora“ tohoto nového typu jezdce je považován nizozemský princ Vilém Oraňský, ale za původce výzbroje princ Moritz z Oranje-Nassau. Bojová sestava těchto jezdců umožňuje tvořit mnoho typů formací a reagovat tak na změny situace na bojišti i na její různé varianty.

Zatímco rytířská jízda útočí v nespořádané mase v šicích velké délky a v průběhu střetu není ovladatelná, rejtaři proti novému typu bojové sestavy pěchoty nastupují v eskadronách, členěných do několika řadů, zpravidla pěti. Přibližují se k semknutému tvaru pěchoty těmito řady, přední z nich odpálí své pistole a odjíždí na konec sestavy dvěma způsoby - buď rozptýleně, nebo v zástupu, a v průběhu návratu znovu nabíjejí. Takto palbou narušují sestavu pěchoty do té doby, než je ztrátami rozptýlena a uzrála k jezdecké zteči - atace - chladnou zbraní.

Postupně je z výzbroje jezdectva vyřazeno krátké kopí a počátkem 17. století je jezdectvo většinou vyzbrojeno jen jednou či dvěma pistolemi s kolečkovým zámkem a palašem - to jsou první kyrysníci, nebo ještě k tomu zkrácenou ručnicí rovněž s kolečkovým zámkem, jednou nebo dvěma pistolemi, ale i palašem. V druhém případě jde o tzv. arkebuzíry, zvané také Bandalierreiter, protože arkebuza byla zavěšena na háku na bandalíru.

V polovině 16. století vzniká třetí druh jezdce, který se přesunuje na koni, ale bojuje jako pěšák. Samotný název tohoto druhu vojska, druhu, který je původně považován za pěchotu, vznikl tam, kde vznikl i tento druh - ve Francii, i když některé prameny tvrdí, že poprvé se objevil v knížectví Piemont (na hranicích Francie a Italie). Zde je uváděn jako tvůrce piemontský maršál Brissac, který v piemontském vojsku někdy v letech 1550-1560 posadil pěšáky na koně, aby urychlil jejich přesuny.

Všeobecně se má za to, že název „Dragon“, který je přibližně stejný ve všech jazycích, vznikl z latinského „draco“, tedy drak, protože obraz tohoto tvora údajně nesly bojové zástavy dragounů. Existuje ovšem i názor, že dragouni byli ve Francii pojmenováni podle krátké muškety či arkebuzy, zvané „dragon“. Mimochodem, francouzská armáda ještě v tomto století měla karabinu „Mondragon“. V každém případě je vznik názvu dragounů vojensko-historickým problémem.

Coby pěchota se dlouhou dobu dělili na mušketýry a pikenýry či pikéry, vyzbrojené pochopitelně daleko kratšími píkami než jejich čistě pěchotní protějšky, vhodnějšími pro přesuny koňmo. Později byly součástí dragounských pluků i granátnické setniny, které zanikají až s celkovým zánikem tohoto druhu v pěchotě vůbec.

Zdálo by se, že zde vývoj učinil překotný skok a spojením palebné síly tehdejších ručních palných zbraní a rychlého manévru vytvořil předobraz dnešních motostřelců. Skutečností však zůstává, že pěší jednotky, přepravované koňmo, ale bojující jako pěchota, nebyly natolik početné, aby po svém přesunu mohly ovlivnit významněji taktiku tehdejšího období. Jsou tedy nasazováni k bojové činnosti ve zvláštních podmínkách a s omezeným účelem - k nenadálým přepadům takticky dominantních objektů, jako jsou malé pevnostní objekty, brány do pevností, k překvapivým útokům na nepřátelská ležení a k ohrožení komunikačních linií protivníka.

Další technický vývoj ruční palné zbraně současně ovlivňuje charakter bojové činnosti. Již koncem 16. století pokrokovější armáda Nizozemí začíná používat místo tercií lineární bojovou sestavu. Ta je umožněna především zdokonalenou palnou zbraní, kterou se dá lépe manipulovat v menším prostoru a tedy umožňuje sevřenější řady střelců, které se mohou tak rozvinout k soustředění větší palebné síly současně. Hustota palby roste a může být navíc rychlou změnou sestavy soustřeďována na určitém směru.

Nizozemská pěchota, rozčleněná do tří palebných linií, přičemž je čelo sestavy mnohem delší než její hloubka, vede palbu daleko větším počtem hlavní, než tomu bylo v terciové sestavě a vítá útočící jezdectvo účinnější palbou. Rozčlenění do linie pak skýtá palbě jezdeckých pistolí méně cílů.

 

Švédský král Gustav Adolf

Švédové lineární systém ještě více zdokonalují - dělí své pěšáky do praporů, seskupených do dvou sledů. Postupem praporů ze druhého do prvního sledu vytvářejí husté, souvislé střelecké linie. Proti takovému způsobu boje je útok rejtarů již málo účinný. Proto také švédský král Gustav Adolf II. své arkebuzíry nahrazuje dragouny, které jako první proměňuje z pěšáků, přesunujících se na koních, v klasické jezdce. Dělí své jezdectvo na těžké kyrysníky a lehčí dragouny. Kyrysníci se již nezdržují vedením palby za volného tempa jízdy s přejížděním jako rejtaři, ale vrhají se v mase tryskem chladnou zbraní na střelecké linie, aby prorazili jejich malou hloubku sestavy a rozehnali protivníka. Pistolí užívají jen zblízka a najisto. Dragouni se odlišují jen lehčí ochrannou zbrojí a proto jsou nasazováni v ostatních jezdeckých akcích mimo přímý úder, vyhrazený kyrysníkům.

Samotná třicetiletá válka byla pozoruhodná právě jen novou taktikou Gustava Adolfa, zvaného „Severský lev“. Proti jeho liniím, s jezdectvem na křídlech a dělostřelectvem v mezerách bojové sestavy, jsou španělské čtverce, s menšími čtverci ve svých rozích, vítaným cílem pěchotní i dělostřelecké palby. Dva až tři tisíce mužů v jedné takové tercii, s jezdectvem mezi jednotlivými neohrabanými lidskými čtverci, se pohybovalo nemotorně. Děla, vysunutá před čtverce, se stávala často kořistí protivníka.

Skutečnost, že císařská vojska, používající zastaralé tercie, porazila na Bílé Hoře vojsko stavovské, sešikované podle nizozemského vzoru již do linií, netkvěla v převaze bojové sestavy vojsk katolické ligy.

V bitvě u Breitenfeldu 17.9.1631 Gustav Adolf porazil totiž právě díky své nové sestavě daleko silnější císařskou armádu Tillyho. Švédská pěchota zde stála ve dvou liniích, každá linie měla tři pěší řady, a jezdectvo stálo na křídlech. Původně skoro vyrovnané počty obou stran se výrazně změnily v neprospěch Švédů, když císařští rozehnali saské vojsko, tvořící téměř 40 % protestantské spojené armády Gustava Adolfa. Pappenheimova jízda, která Sasy rozprášila, zaútočila v jednom momentu dokonce na švédský týl. Zde se osvědčila pružnost sestavy Švédů - mohli rychle přeskupovat síly a palbou mušketýrů zastavovat jezdecké zteče císařských vojsk, zatímco málo početné švédské jezdectvo v protiútocích nepřátelské jezdecké útoky odrazilo.

V konečné fázi bitvy těžkopádné Tillyho síly obchvátily málo početné Švédy na křídlech jejich sestavy. To dosud většinou znamenalo porážku. Ale švédské síly se právě díky své nové sestavě opět přeskupily, semkly se a vedly ničivou palbu. Švédské jezdectvo udeřilo na císařské v zuřivém náporu, v trysku, bez obvyklé palby jen chladnou zbraní a zahnalo je. Gustav Adolf se zálohou jízdy a dělostřelectvem udeřil naopak na císařský týl. Nakupená masa habsburských žoldnéřů byla bezmocná, když se protivník zmocnil jejich děl a pálil do jejich davů. Tilly s menší částí vojska uprchl na sever, pronásledován další svěží zálohou švédských jezdců. Císařské vojsko mělo 7.000 padlých a 5.000 zajatých, švédsko-saské vojsko jen 1.500 padlých Švédů a 3.000 Sasů.

V této bitvě, která již byla jednou z mála, kdy ještě početně menší vojsko poráží početnějšího protivníka, se prokázala velmi výrazně převaha jak nové bojové sestavy, tak koncepce nasazení jezdectva jako úderné masy, která drtí pěchotu nárazem a sečnými zbraněmi, aniž by se vystavila silné palbě ručních zbraní.

Gustav Adolf také učinil první krok, měnící od základu charakter tehdejších ozbrojených sil. Místo najímání žoldnéřů přikázal kněžím v celém svém království provést soupis všech mužů starších patnácti let. Takto shromážděný kontingent nahradil verbování nucenými odvody.

To je začátek konce systému volného podnikání v oblasti vojenství. Majitelé pluků, kteří jako svobodní podnikatelé nabízeli své zboží tomu, kdo lépe zaplatil, byli vznikem systému stálého vojska, kdy podnikal již pouze panovník, rozehnáni k prospěchu věci a pokroku vojenství jako takového.

Konečně osvícený vojevůdce Gustav Adolf sestavil své pěší pluky ze dvou třetin z mušketýrů, kteří vedou palbu po četách a řadech. Jsou členěni do praporů, 3 až 4 prapory nebo 2 pluky po celkem 8mi rotách tvoří brigádu. Brigády ve dvou hlavních liniích pak pružně mění sestavu a tvoří samy základní součásti celé švédské armády. Jezdectvo stojí na křídlech a útočí, jak již bylo uvedeno, v mase a samostatně, sečnou zbraní a úderem rozvrací sestavu nepřítele.

Po skončení třicetileté války zjišťují hlavy skoro všech evropských států, že drazí a nespolehliví žoldnéři jsou zbytečným přepychem. Ale ani tak zvaná zemská hotovost není plnohodnotnou bojovou silou pro svoji neschopnost kvalitně bojovat ve stále složitějším způsobu válčení. Polní maršál hrabě Raimund Montecuccoli, jeden z rakouských vojenských myslitelů, jimiž tato země nikdy příliš neoplývala, hněvivě prohlásil o zemské hotovosti, že je to „neznalá, nezkušená, nevycvičená a nepořádná sebranka, která dovede zbraň vláčet, nikoli ji používat“. Císař Ferdinand III. již roku 1649 ponechává část žoldnéřské armády ve stálé službě státu - 9 pěších, 9 kyrysnických a 1 dragounský pluk.

Ve Francii, kde se po porážce Frondy stává král absolutním monarchou, budují stálou armádu k jeho službám otec a syn Le Fellierové. V Anglii staví svou „New Model Army“ (armádu nového vzoru) Oliver Cromwell.

Rusko, probuzené osvíceným diktátorem Petrem I. Velikým, staví rovněž stálou armádu. Po vzoru švédského vojevůdce tvoří zuřivý Petr pouze dragounské pluky vedle nepravidelného jezdectva kozáků a Kalmyků a ke konci jeho vlády má ruská armáda 33 dragounských pluků. Až po jeho smrti vzniká první ruský kyrysnický pluk. Jeho dragounské pluky mají také zárodek jízdního dělostřelectva - u každého pluku dvě tříliberní děla a několik moždířů. Petr také nasazuje v bitvě masu jezdectva, i když jeho dragouni ještě bojují i pěšky, i na koních. V roce 1709 již disponuje 40.000 dragouny a obrovskými tlupami nepravidelných jezdců a nasazuje jízdu ve sborech 12.000 až 15.000 mužů.

V té době i maličké Prusko staví své stálé vojsko a mezi tím málem, čím disponuje „Velký kurfiřt“ Friedrich Wilhelm, je prvních 500 pruských dragounů.

Ve všech těchto prvních stálých armádách druhé poloviny 17. století mají dragouni své pevné místo. Jejich vlastí a příznivou půdou je Francie, kde ze 14 dragounských pluků na počátku výstavby armády se rozvíjí tento druh vojska na 43 pluků koncem století.

Avšak téměř všude - v Rakousku dokonce až do období vlády Marie Terezie - jsou zatím dragouni neplnohodnotnou součástí jezdectva a někde se ještě nepočítají mezi jezdectvo vůbec.

Technika přináší další pokrok v oblasti zbraní. Ještě před konstrukcí křesadlového puškového zámku gaskoňský baron Puysegur, původem z Bayonne, při obraně města, jíž velel, přichází na nápad použít dýky, zastrčené do hlavně muškety, jako náhražky kopí. Nápad se osvědčil, podnikavý baron používá dýk ze svého rodného města a nové zbrani se proto říká „bayonnete“. Vynález, zdokonalený tak, že nahrazuje u pěchoty zcela pikenýry, je zaveden ve Francii v roce 1661, v Anglii v roce 1663 a postupně proniká do všech armád. V roce 1670 zavádí francouzská armáda jako první nový typ pušky s křesadlovým zámkem.

Pro tehdejšího jezdce to znamená dvojí - že každý pěšák teď může jak střílet, tak bodat, a že na menší délku linie se díky snazší manipulaci s novou puškou vejde vedle sebe více střelců, palba se tedy zhustí a navíc zrychlí. Musí však přijít teprve vyvrcholení systému lineární taktiky v polovině 18. století, aby se změnila i taktika jezdectva.

Absolutní monarchie Evropy vedly mnoho válek v období sta let od poloviny 17. do poloviny 18. století, ale až tak zvané slezské války a sedmiletá válka přivedly taktiku a charakter jezdectva k výrazným změnám. Zatímco jezdectvo nyní rozpačitě pojíždí před hustou palbou pěchoty v různých druzích lineárních bojových sestav a pak jen chrání křídla a spoje a útočí současně s postupující pěchotou při zteči, armáda malého Pruska roste a cvičí se ve vrcholném umění boje v linii.

 

Pruský král Friedrich II.

Pruský král Friedrich Wilhelm II., kterému snad celá vzdělaná Evropa říkala posměšně „král-kaprál“, přes svou dětinskou zálibu v gardě „obrů“ zanechal svému synu Friedrichu II. dvě užitečné věci. První byla plná královská pokladna. Tělnatý a cholericky založený monarcha se hrdlil s poměrně chudými pruskými zemany - junkery, i s měšťany o každý peníz a skrblil na všech královských výdajích, vyjma nákupu gardových dlouhánů, tak dlouho, až pruský stát disponoval značnými finančními aktivy.

Druhým dědictvím byla dokonale vycepovaná pěchota. Již za doby „krále-kaprála“ pálil pruský pěšák 5 ran za minutu, zatímco pěšáci jiných armád jen 2 až 3 rány. Díky třetí technické novince, která vznikla vedle bajonetu a křesadlového zámku na ručnici - náboji, se palba zrychlila a zjednodušila.

Náboj, čili papírová schránka, obsahující jak střelu, tak dávku prachu pro hlaveň i pro zápalnou pánvičku, a pruský zlepšovák - kovový nabiják místo často se lámajícího dřevěného - znamenají vyvrcholení co do rychlosti a mohutnosti palby, vedené pěchotou z lineární bojové sestavy.

Když nastupuje na pruský trůn jedna z nejpestřejších postav mezi mocnými tohoto světa, „král-filosof“ Friedrich II., střílí vycepovaný pruský pěšák nejrychleji na světě. Je však potřeba mnoho dalšího, aby pruské království úspěšně vzdorovalo velmocem Evropy, tedy jejich armádám.

Friedrich, zvaný pak po zásluze „Veliký“, disponoval slušnými teoretickými znalostmi v oblasti vojenství, které ovšem neměl z počátku nijak v oblibě. Ke svému vojenskému vzdělání byl z velké části dotlučen údery fajfky svého otce, stejně jako k vědám státnickým a hospodářským, zatímco on sám měl zálibu ve filosofii a literatuře. Studiem tehdejších vojenských myslitelů a krátkou stáží u prince Eugena Savojského, ale zejména pak vlastními pronikavými úsudky a úvahami se propracoval k výrazné vojevůdcovské dokonalosti a tuto uplatnil v tísnivé nutnosti válek, které jeho stát vedl.

V tak zvaných slezských válkách a v pozdější sedmileté válce vyvrcholilo umění boje v lineární bojové sestavě. Základem této sestavy je řada (linea) střelců, hustě postupujících současně vpřed nebo stojících na místě a vedoucích co možno nejrychlejší a nejsoustředěnější palbu buď na útočící jezdectvo, nebo na stejnou linii střelců protivníka.

Pruští pěšáci - střelci, kteří již od roku 1708 slouží ve vojsku svého krále doživotně, stojí „rameno na rameni“ v řadách a pohybují se na povely velitelů „plutonů“ čili čet. Podle rytmu bubnů, fléten a hobojů postupují „rychlostí“ 75 kroků za minutu vpřed. Místo, aby dbali palby protivníka, věnují větší pozornost vyrovnání řady a povelům, zejména pak ale sledují hůl svého kaprála.

Tak postupuje pruská pěchota ve třech, případně i jen ve dvou liniích, vzdálených od sebe 150 až 500 kroků. Pak na povel zahajují „palbu za postupu“, která je specialitou pruské pěchoty - jedna četa učiní na povel tři dlouhé kroky vpřed, její přední řad poklekne na koleno, druhý se sehne, a z těchto posic, kdy třetí řad stojí, vypálí salvu. Pak postupuje dále. Po četách je takto v pohybu - „Feuer im Advacieren“ - vedena takřka nepřetržitá palba po celé délce první linie. Buď pálí postupně v pořadí liché nebo zase sudé pelotony linie, zatímco ostatní nabíjejí, nebo tímto systémem je vedena postupně palba z jednoho křídla sestavy až na druhé, nebo ze středu na křídla. K tomuto systému dospěl „starý Fric“ na základě těchto zkušeností:

1. Přechod z pochodové či předbojové sestavy do bojové je obtížný.

2. Postup vpřed, kdy se linie roztahuje až na 1.000 kroků (750 metrů) a rozvinuje vedle sebe až 20 praporů pěchoty, je možný jen při těsném semknutí jedinců v jednotlivých celcích.

3. Toto množství je nutno držet ve stálém pohybu - jakmile se jednou zastaví, je skoro nemožné je v bojových podmínkách opět uvést do chodu.

4. Jakmile se pomalu, ale s děsivou strojovostí se pohybující bojový šik pruské pěchoty přiblíží na vzdálenost, kdy je možno přejít k bodákovému útoku, protivník se zpravidla ve zmatku začne stahovat. Protože spořádaný ústup je v lineárním bojovém tvaru nemožný, dochází ke zmatku a úprku.

5. Vítězí ten, kdo se rychleji a spořádaněji řadí, s jistotou a rázně postupuje a rychleji střílí.

Toto vše jej přesvědčilo, že v podmínkách boje tímto způsobem je nezbytné proměnit vojáka ve stroj. Stroj, který netrpí psychickými výkyvy a poruchami, ale běží dle určeného systému a režimu.

Když uvážíme i na tehdejší dobu mizerný lidský materiál, ze kterého bylo nuceno obyvateli málo bohaté Prusko stavět svůj poměrně početný kontingent vojska, pochopíme to, co humanisté všech epoch nazývají pohrdavě „pruským drilem“. V lineární taktice měl každý voják své pevné místo a musel vykonávat co nejrychleji a nejpřesněji určené pohyby a cviky. K tomu musel být vycepován do strojové přesnosti a monotónní pravidelnosti.

V bojové sestavě, kterou se zabýváme, pěchotní palba odrážela celkem jistě a bezpečně tehdejší jezdecké ataky. Od dob Gustava Adolfa totiž role jezdectva, kterému bylo v lineární taktice přiřazena částečně právem pomocná úloha, je omezeno na podporu pěchotního postupu a útoku. Hovoříme o taktice pruské pěchoty obsáhleji proto, aby bylo jasné, proč Friedrich Veliký provedl revoluci v nasazení svého jezdectva.

Obecně se má za to, že se tak stalo pod dojmem počátečně nepříznivé situace v bitvě u Mollwitz (dnes Malujowice). Když však sledujeme jeho úvahy nad celou věcí, vidíme, že dospěl svým „zdravým rozumem“, nezatíženým dogmatickými doktrinami vojensky až převzdělaných teoretiků ostatních zemí, k závěru:

- ve stávajícím systému taktiky, který nemohl sám a v jednom vojsku přebudovat od základů, je dosažení převahy v určitém místě spojeno s narušením strojového pořádku lineární sestavy a tedy skoro nemožné,

- proto musí přizpůsobit svou koncepci vytváření početní převahy právě systému lineární taktiky - tvoří tzv. „kosý šik“, kterým této převahy dosahuje i v lineárním uspořádání sil,

- k průlomu bojové sestavy střelců protivníka nestačí ani jezdectvo, popojíždějící před touto linií a postřelující ji, když salvy pěšáků a jejich bodáky jsou dostatečnou obranou.

Rozhodl proto nasadit své jezdectvo novým způsobem, zjevně inspirovaným Gustavem Adolfem. Pruské jezdectvo se proto vrhá na sestavu protivníka v těsném bojovém šiku, „třmen u třmene“, ve stále narůstajícím tempu jízdy. V těsně semknuté mase se nezdržuje palbou a míří přímo na pěší šik. Ani terénní překážky, ani palba nemůže tuto rozjetou masu lidí a koní zastavit. V trysku, do něhož přechází, naráží na bojový šik a bije do něj jak koňskými těly, tak palaši. Pistolí má pruská jízda povoleno použít, až když prolomí první i druhou řadu pěšáků.

Pruští kavaleristé, což tehdy není obvyklé, cvičí jízdu na koni denně, učí se provádět veškeré obraty v těsném tvaru za nejvyšší možné rychlosti, překonávat v rychlé jízdě terénní překážky a hlavně znovu a znovu šermovat těžkými palaši v plné jízdě. Tato jezdecká formace o dvou řadech pak vyjíždí, přechází do lehkého, pak plného klusu, tasí palaše či šavle a přechází do cvalu, končícího tryskem.

Koncepce „starého Frice“ se plně osvědčila. Jeho samého tak nadchl boj jeho dragounů v bitvě u Hohenfriedbergu, že složil proslulý „Hohenfriedberg-Marsch!“, začínající slovy: „Auf Ansbach, Dragoner, auf Ansbach-Bayreuth!“. Zde dragouni, které Friedrich užívá již jako těžké bitevní jezdectvo stejně jako kyrysníky, i když ještě jsou někdy užíváni pro pěší boj v malých jednotkách, dosahují mimo jiné i kořisti 66 praporů a standart a proto nosí na památku tento pluk na patrontaškách číslici „66“. Pochod, složený králem, smí hrát tamboři pluku stejně jako u pluků gardových granátníků.

Poměrně brzy tento způsob boje jezdectva přejímají i armády ostatních států. Nakonec i armáda ruského cara, která přes všechna ujišťování vojensko-historického sovětského „agitpropu“ nikdy pokrokovostí nehřešila, v roce 1755 dostává pro jezdectvo instrukci, v níž se praví: „Každá činnost a síla jízdy záleží v chrabrosti mužů, v dobrém užívání palašů, v dobrém semknutí a v prudkém úderu ve cvalu.“

Vedení války, jak je prováděl pruský král, zvýšilo podíl jezdectva na celkové úderné síle vojska, když pěchota byla v lineárním systému v útoku stále příliš pomalá. To způsobilo, že jezdectvo se brzy stalo hlavním prostředkem útoku a manévrování, zvýšil se podíl tzv. lehkého jezdectva (husaři, huláni, švališeři, jízdní myslivci a podobně) a celkový podíl jezdectva vůbec začíná tvořit 20 až 30 % celkového stavu vojska.

Je charakteristické, že „pruský drill“, který je úporně po další staletí napadán jak ze Západu, tak z Východu - zajisté ovšem jen z politických či prestižních hledisek odpůrců všeho pruského - vyžadoval v průměru jen jednoho důstojníka na 29 vojáků. Francouzská armáda, která se vždy považovala za nedostižný idol světového vojenství, musela mít k velení vojsku jednoho důstojníka na 11 vojáků. V době „osvícenství“ to zajisté charakterisuje vojenskou odbornost obou armád. Ostatní armády na tom nebyly lépe, spíše hůře.

V té době také panovala tak zvaná „vysilovací“ strategie, která měla za cíl šetřit živou sílu, tedy poddané absolutního monarchy, zdlouhavým manévrováním po tehdy průchodných komunikacích od jedné základny k druhé, tedy od jednoho pevnostního skladu ke druhému. O totéž se ovšem snažil i protivník a tak se války začínaly podobat šachovým partiím. Jeden se snažil druhému přerušit spojení se základnou, „vymanévrovat“ jej do nepříznivého postavení a zbavit jej možnosti vůbec vojsko udržovat v poli. K obraně spojů a základen pak sloužila obranná „kordonová“ strategie, spočívající v rozptýlení sil značně rovnoměrně od obranných čar.

V tomto období byl Friedrichův „kosý šik“ a nový způsob drtivého úderu jezdectva jediným způsobem, jak dosáhnout převahy sil na zvoleném směru. Jinak toto lineární taktika i strategie vylučovaly. Teprve nástupem Napoleonových armád se stagnace vojenství zastavila.

 

Francouzská revoluce a Napoleon

Francouzská revoluce měšťanů a lidové masy proti monarchii znamenala převrat v charakteru válek. Dosud bojují monarchové jeden proti druhému o území a poddané, případně v malém měřítku krotí vzpurné podřízené v koloniích. Války nebyly vedeny pro zničení ozbrojených sil protivníka, ale s cílem vytlačit jej z území.

Koncem osmnáctého století však již válka znamená neúprosný boj nové třídy měšťáků proti šlechtě a církvi, boj o moc ve státě, tedy boj na život a na smrt, týkající se samotných základů tehdejší lidské společnosti.

Francouzské měšťanstvo a s ním spojené masy vnášejí do vojenství prvek chladného racionalismu, vypočítavé účelnosti. Způsob myšlení aristokrata je tehdy naprosto rozdílný od kalkulace obchodníka a řemeslníka, případně majitele manufaktury. Šlechtic, majitel půdy a nevolníků, případně již poddaných a nájemců, považuje boj za zbytečný, jakmile se zmocnil protivníkova území a podmanil si jeho obyvatele. Snaží se šetřit pracovní sílu svých poddaných a hrozí se proto vysokých bojových ztrát. Naopak francouzský buržoa dychtí po zničení konkurence až do jejího hrdla a statků. Může obětovat libovolný počet „svobodných občanů“, kteří jsou pro něj daleko méně důležití, než pro šlechtice. Místo idealistických konstrukcí má své kupecké počty - jestliže vrhne na jedno místo proti deseti vojákům protivníka svých sto, jestliže pálí jeho stovka děl proti desíti nepřátelským, musí se dostavit úspěch.

Protože měšťák nemá k disposici potřebnou masu vycvičených vojáků, opatří si ji. Nadšenci, kteří jako obvykle podléhají vzletným heslům, tvoří ve Francii dobrovolnické prapory, které mají bránit zemi po boku zbylých pluků královské armády. Svůj majetek si ochrání měšťák už sám v Národní gardě. Když se ukáže, že nadšení dobrovolníků rychle vyprchává díky trpkým zkušenostem, sahá stále se měnící vláda měšťáků po „leveé en masse“ - hromadných odvodech. Místo jen části rekrutů ve feudálním systému jsou nyní zataženi do války všichni svobodní muži a vdovci od 18 do 25 let.

Je nutno mít silnou armádu - vedle toho, že nová Francie vyhlašuje již 20.4.1792 válku Rakousku, jakobínská vláda provádí „export revoluce“ a připojuje k Francii Savojsko, Nizzu a německé Porýní. Na dobytém území provádějí komisaři z Paříže konfiskaci šlechtického a církevního majetku a zavádějí revoluční pořádek.

Když 10. srpna 1792 je svržen pod vedením jakobínů francouzský král, rakousko-pruská vojska vévody Brunšvického, spolu s emigranty - roajalisty, vpadají do Francie a jsou zastavena až 20. září u Valmy. Dva dny nato je Francie prohlášena republikou.

Dne 6. listopadu 1792 se střetává čtyřnásobná francouzská přesila s rakouskými silami u belgické vsi Jemmapes. Zde nasazuje generál Dumouriez nevycvičené vojáky proti lineární rakouské sestavě ve tvaru, který se dosud používal jen pro přesuny - v koloně. Úspěchu sice dosáhl až obejitím rakouského křídla a přerušením komunikace, ale na světě byla nová bojová sestava. Francouzští důstojníci, kteří byli svědky války amerických osadníků proti červenokabátníkům britského krále Jiřího za oceánem, přinesli do Francie zkušenost rozptýlených elitních střelců, kteří z terénního krytu střílejí pochodující pěšáky v lineární sestavě. Kombinace obou - rozptýlených střeleckých řad „tirailleurs“ a masy necvičených pěšáků v bojových srazech či kolonách - tvoří novou bojovou sestavu nového způsobu vedení války, války zcela nového charakteru.

Kolona, čili způsob řazení jednotek jedné za druhou v určitých odstupech není ničím novým. Dosud ale byla tato sestava užívána pro přesuny. Nyní je na vybrané místo nepřátelské lineární sestavy, „zpracované“ dělostřeleckou palbou a palbou střeleckých řad, vrhán do boje na bodák jeden prapor za druhým v praporních kolonách, hustě členěných do řadů za sebou. Sebelepší pěšáci v lineární sestavě musí nakonec podlehnout přesile sebehorších pěšáků v kolonách.

U Jemmapes šlo ovšem o řešení z nouze. Ale měšťák si rychle dovede spočítat, co se vyplatí. Ministr války - inženýr Lazar Carnot hlásá novou vojenskou doktrinu: „Hlavní zásadou je provádět bojovou činnost masami vojsk a vždy útočně - využívat každé příležitosti k bodákové zteči a nepřetržitě pronásledovat protivníka až k jeho úplnému zničení.“ Měšťácký matematik neměl smysl pro sentimentální kavalírství aristokratů.

Když vyprchalo oblouzení revolučním heslem „Mír chýším - válku palácům“, když vychladlí nadšenci vidí, že chýše zůstávají chýšemi a paláce jen mění majitele, Konvent vyhlašuje všeobecnou mobilisaci 23. srpna 1793. Revoluční armáda, vítězka od Valmy a Jemmapes, je totiž na jaře tohoto roku vytlačena z Belgie, kam vpadla a sám Dumouriez přebíhá k Rakušanům. V Bretagni a ve Vendeé vypukají povstání. Jakobíni nastolují diktaturu a provádějí teroristické čistky. Angličané však ztrácejí přístav Toulon, a to za vydatného přispění 24letého dělostřeleckého majora Napoleona Bonaparta, který je proto povýšen na brigádního generála.

První mobilisace přivádí do řad polní armády 450.000 mužů. Třicet závodů země vyrábí nyní železná děla a roční výroba činí 13 tisíc děl ze železa a 7 tisíc děl z bronzu. Koncem roku 1793 má Francie v poli 600.000 vojáků proti 400.000 vojákům nepřátelské koalice, rozptýleným na dlouhém kordonu. Na jaře roku 1794 je to pak 1,200.000 Francouzů ve zbrani - 14 armád stojí proti 800.000 nepřátelům revoluce. Z nich je soustředěno do většího celku jen 158.000 vojáků prince Koburského v Belgii, a to na frontě od Namuru po mořské pobřeží.

Jakobínský Výbor pro veřejné blaho konečně energicky zajišťuje armádě zásobování a výzbroj. Dobrovolníci, kteří byli vedeni volenými důstojníky a v rozhodujících okamžicích bojů následkem nedostatku disciplíny propadali panice, jsou nyní nahrazeni odvedenci, kteří jsou drženi na uzdě a cvičeni. Navíc má francouzská armáda vysoké procento veteránů, sloužících již dva roky a zbytky královských pluků. Tyto řadové pluky jsou spojovány s dobrovolnickými prapory, aby zpevnily jejich bojovou hodnotu. Nový důstojnický sbor se rychle učí a především, jak trefně konstatuje Bedřich Engels: „...gilotina zajišťuje jednotu velení a sladěnost operací...“.

Dalším politickým vývojem či rvačkami o moc se rychle mění revoluční republika v Napoleonovo císařství a nadšený občan v potravu pro kanony. V dějinách jde o obvyklý jev.

Z hlediska dějin vojenství je však významné, že vojenské myšlení měšťáckého počtáře, zosobněné malým poručíkem kanonýrů z Korsiky, přetrvává ve svých základních rysech až do našeho století. Základní principy, které si měšťanstvo osvojilo, jsou zachovány podnes a v plné síle se prosazovaly od dob napoleonských válek po celé století, na jehož začátku se vyvinuly.

Základním principem, který odlišuje buržoazní vojenské myšlení od feudálního, je snaha zničit ozbrojené síly protivníka a nikoliv je jen vytlačit z území.

Z něj pramení Napoleonova snaha o svedení jediné rozhodující bitvy. Místo řady bojů a manévrů, prováděných „vyčerpávající“ strategií jeho předchůdců, se chladně kalkulující matematik snaží v omezeném prostoru a omezeném čase získat co nejrychleji rozhodné vítězství náporem co největší masy sil a prostředků.

Soustředění sil a prostředků na rozhodujícím úseku a směru se stává hlavním principem vojenského umění právě od doby Napoleona. Tomuto cíli je podřizována veškerá taktika i strategie korsického venkovana.

Lineární způsob boje, který přetrvával v armádách Napoleonových protivníků, byl pravým opakem těchto principů. Vedl proto k porážkám až do doby, kdy si i protivník osvojil napoleonskou taktiku.

Protože taktika i strategie tehdejší francouzské armády, umocněná Napoleonovým vojevůdcovským géniem, byla vzorem světovému vojenství téměř sto let, dává její pochopení obraz způsobů vedení bojů a organizace vojsk i v dalších obdobích.

Před hlavní bojovou linií, kterou tvoří postupující praporní kolony, postupují v hloubce až 150 m střelecké řady. Tito elitní střelci, vyzbrojení karabinami s rýhovanou hlavní, se v praporu napoleonské armády nazývají voltižéři a tvoří jednu ze šesti rot. Prapor, postupující v koloně, má 6 rot - 4 řadové střelecké, tedy fyzilírské, 1 voltižérskou a 1 granátnickou rotu, celkem 850 vojáků.

V divizi jsou dva až tři sledy praporů. První sled praporů postupuje za střelci a za tímto prvním sledem je další jeden či dva sledy praporů v pochodových tvarech, z nichž mohou rychle přejít do úderných kolon. Takto je „boj živen z hloubky“ a bojové úsilí neustále narůstá nasazováním nových a nových čerstvých záloh.

Záloha, která v lineárním způsobu válčení měla pramalý význam, se v novém způsobu válčení měšťáckých matematiků stává hlavním prostředkem vítězství - dává možnost nakupit síly do drtivé přesily.

Divize jsou Napoleonem spojovány do sborů. Konečná organizace sboru představuje 2 až 5 divizí pěchoty, 1 až 2 brigády jezdectva a 24 až 28 děl, k tomu 4 roty zákopníků.

Samotná divize je tvořena 2 až 3 brigádami a každá brigáda 2 pluky. Toto je ovšem výsledná organizace, která byla vytvořena po řadě obměn (polobrigády atd.) v roce 1804. A tato organizace v podstatě a v principech vydržela prakticky do počátku druhé světové války.

Napoleonova divize má 13 až 15 praporů pěchoty (83 % celkového stavu divize), 8 až 12 eskadron jezdectva (13 až 15 %), 12 děl (2 až 4 %) a 1 % zákopníků z celkového početního stavu celé divize. Pluk takové divize má 4 řadové a 1 záložní prapor, organizace praporů je uvedena již výše.

S touto základní organizací svých sil mohl Napoleon provádět rychlé manévrování, spojovat a rozdělovat tyto organizační celky podle potřeby. Vytvářel dokonce skupiny sborů v různé síle.

Potřeby, jímž podřídil systém organizace svých sil, byly v podstatě:

a) strategický manévr - obejití křídla nepřátelské bojové sestavy nebo obklíčení nepřítele vcelku;

b) taktický úkol - průlom středu bojové sestavy nepřítele, nebo obchvat jeho křídla.

Tyto dva druhy bojové činnosti tvořily základ jeho obdivuhodně jednoduchého vojenského umění. Byl a zůstal vždy poručíkem dělostřelectva, který se řídil „zdravým selským rozumem“ ve vojenství. Dnes tyto principy tvoří základ učebnic, ale nejdříve musely být objeveny a zobecněny.

Celou náplň napoleonské strategie, tak převratné ve své době, tvoří v podstatě:

- snaha přenesení tíhy válčení na území protivníka

- snaha zničit živou sílu protivníka

- snaha dosáhnout tohoto cíle soustředěním sil a prostředků na rozhodujícím směru

- snaha dosáhnout takového uspořádání sil a vytvoření takové situace, aby bylo nepřátelské uskupení možno porážet postupně či současně po jeho jednotlivých částech

- snaha dosáhnout vysoké rychlosti manévrování a přitom vytrvale a bez přestávek postupovat k dosažení konečných cílů

- veškeré přesuny vlastních vojsk a jejich manévry se snažit provádět mimo bojiště, mimo dotyk s protivníkem

- snaha nekompromisně dovršit úplné zničení sil protivníka jeho pronásledováním.

Z tohoto „receptu“, z něhož mimochodem přímo čiší kupecká houževnatost, vypočítavost a zavilost plebejce, může každý vojevůdce odvodit zásady pro svá tažení. „Každý má v tornistře maršálskou hůl“, prohlašoval skromně Napoleon. Ale jen jemu se podařilo touto holí vítězit. Proto také jinde prohlásil: „Gramatiku zajisté ovládá kdekdo, ale jen někteří dovedou psát literární díla“.

Jeho způsob boje, který vnutil svým protivníkům, vytvořil situace, kdy jsou bitvy sváděny v pásmech 10 až 20 km širokých oproti dosavadním 3 až 5 km, a trvají 2 až 3 dny místo původních 2 až 3 hodin.

Tato revoluce v taktice a strategii je o to pozoruhodnější, že tentokrát nebyla způsobena změnami ve výzbroji - křesadlové pušky jsou většinou konstrukce z konce 18. století. Pouze děla jsou díky odlehčení lafet pohyblivější a toho napoleonský způsob boje plně využívá.

Dostřel pušek s hladkou hlavní, křesadlovým zámkem a kovovým nabijákem nepřesahuje 200 m, ráže se pohybuje kolem 18 mm. Pouze prohnutí pažby u francouzské pušky z roku 1777, které je rychle zaváděno u ostatních armád, dovoluje lépe mířenou palbu. Bajonet nabývá na významu při hromadných bodákových ztečích praporních kolon.

Napoleon ovšem nemohl překročit svůj stín praktika a pragmatika taktické úrovně myšlení - jakmile začal využívat kolon k provádění své koncepce válčení, nepokročil již dále. To se projevilo vytvářením šablony, podle níž válčil, i absurdním používáním sestavy do kolon i v nevhodných rozměrech. U Wagramu vytvořil monstrum - kolonu o 36.000 vojácích - 100 řadů zde šlo za sebou, 50 eskadron jezdectva a 44 pěších praporů (mimo tzv. mladé gardy) se 104 kanony se hrnulo jako řeka, pochopitelně za patřičně vysokých ztrát. U Waterloo zase vytvořil kolonu z celé divize - 12 praporů šlo v zákrytu za sebou s intervalem jen 15 metrů mezi sebou.

V této šabloně šlo v taktice o jediné - prorazit střed nepřátelské sestavy a tím narušit lineární bojovou sestavu a ničit s nasazováním záloh protivníkovy síly po částech vždy drtivou přesilou.

Naprosto bez výhrad lze ocenit jednu z hlavních zásad Napoleonovy taktiky - vševojskovost jeho bojových sestav. Moderní princip součinnosti všech zbraní a druhů vojsk, platný v nejvyšší míře podnes, má základ právě v napoleonské taktice. Tuto vševojskovost budeme dále sledovat s ohledem na předmět našeho zájmu - jezdectvo. Ovšem k pochopení jeho způsobu nasazení a organizace bylo nezbytné projít v největší stručnosti základy nového pojetí taktiky a strategie.

Jezdectvo samo o sobě ztrácí na svém významu - stává se v epoše stále se zdokonalujících palných zbraní stále méně početným druhem vojska. Jak jsme viděli výše, v divizi činí jen 13 až 25 % celkového početního stavu živé síly. Napoleon však dává jezdectvu nové, i když možno s odkazem na „starého Frice“ namítnout, že „staronové“ bojové určení.

V roce 1805 dělí své jezdectvo na dva základní druhy:

a) těžké - kyrysníci a jízdní karabiníci

b) lehké - dragouni, jízdní myslivci a husaři.

Lehkému jezdectvu dává hlavní úlohy ve vševojskovém boji - vede průzkum, bojové zajištění a bojuje s pěchotou protivníka v rozptýleném tvaru jako podpora vlastní pěchoty. Mimoto se stará o zabezpečení komunikací a spojení mezi jednotlivými strategickými celky. Těžké jezdectvo je pak jeho údernou silou - útočí v mase a v sevřeném řadu.

Zde je nutno zdůraznit napoleonské pojetí úlohy dragounů – stopadesát let před vytvořením motorizované a mechanizované pěchoty dává svým dragounům stejný úkol: dosáhnout určeného úseku terénu co nejrychleji, dobýt jej na koni i v pěším tvaru a tento dobytý terén udržet. Čili přijet, sesednout a útočit, či zaútočit z chodu a na koni a pak v pěším pořádku se bránit, či bránit se protiútoky na koni.

Tato podobnost, nikoliv čistě náhodná, jde ještě dále - Muratův jezdecký sbor má jen 2 kyrysnické, ale 4 dragounské divize a 3 až 4 baterie jízdního dělostřelectva a pohybuje se na určených směrech jako samostatná úderná masa, plnící strategické úkoly. Jde zcela zjevně o předobraz úderných tankových a mechanizovaných klínů. Podíl těžké a lehké jízdy jasně naznačuje, že tento sbor je schopen vševojskového způsobu boje.

Jezdecký pluk Napoleonovy armády má 4 eskadrony, brigáda 2 pluky, divize 2 brigády. Jezdecká divize má v prvním sledu dva pluky k provedení čelního úderu, ve druhém sledu pak tři pluky, členěné v eskadronních kolonách stupňovitě, aby takto mohly udeřit na nepřátelské křídlo. Jen v některých případech měla jezdecká divize zálohu. Vidíme tedy, že pro úder, který vedlo buď těžké jezdectvo, nebo dragouni ve strategickém měřítku v rámci sboru, má jezdecká divize pět pluků místo čtyř.

Do útoku nastupují jezdci klusem a atakují pěchotu i jezdectvo protivníka masou, chladnou zbraní, protože obranná sestava byla již „změkčována“ dělostřeleckou a pěchotní palbou.

Napoleonova pěchota naopak proti úderu jezdectva zaujímá obrannou sestavu v tzv. „praporním karé“, což je prázdný čtverec s řadami střelců po obvodu; v rozích jsou často stavěna přidělená děla pluku.

V roce 1812 dostává Murat dokonce do své skupiny jezdeckých sborů 4 sbory o 40.000 jezdcích celkem - tato masa jezdectva však není již určena jako úderné uskupení, jako tomu je u jednotlivých jezdeckých sborů, ale tvoří pohyblivou zálohu, nasaditelnou tam, kde by si to situace vyžadovala.

Manévrovost celé Napoleonovy armády zajišťoval nový zásobovací systém, který ovšem nebyl u evropského obyvatelstva vůbec populární. Revoluční armáda nové Francie se totiž chovala jako stáda kobylek - neměla sklady ani zásobování a proto kraj, v němž se pohybovala, zplundrovala rekvizicemi a když jej „vyjedla“, byla nucena hnout se zase o kus dál.

Bonaparte do této svévole vnesl jen částečný pořádek - každý pěšák měl u sebe stravu všeho druhu na 4 dny, jeho další dávku na 4 dny vezl plukovní trén. Pak zde již byly vyšší sklady, které ovšem doplňovaly své zásoby opět rekvizicemi. Proto se také armády plebejců a měšťáků snažily ihned přenést tíži války na nepřátelské území. S municí tomu bylo obdobně - voják měl v tornistře 50 nábojů a 30 nábojů za ním vezl plukovní trén.

Protože byl Napoleon opravdový profesionál, který si osobní zkušeností osvojil vojenskou službu od nejnižší důstojnické hodnosti, mohl zobecnit jak své praktické zkušenosti, tak tvůrčím způsobem aplikovat to, čemu se naučil z teorie. O tom, že se usilovně učil teorii, svědčí jeho výrok: „Opravdové principy vedení války jsou ty, jimiž se řídilo sedm velkých vojevůdců, jejichž hrdinské činy pro nás zachovala historie: Alexandr, Hannibal, Caesar, Gustav Adolf, Turenne, princ Eugen a Friedrich.“

Tím nám také zachoval svědectví o zdrojích, které jej inspirovaly. Jeho okřídlené výroky jsou:

- Jestliže se hodláme pustit do bitvy, je nezbytné soustředit všechna svá vojska a nepouštět ze zřetele dokonce ani tu nejnepatrnější část; často jeden prapor rozhodne bitvu.

- Opravdové vojenské umění spočívá v umění být v daném okamžiku silnější než nepřítel.

- Jít každý zvlášť, bít společnými silami - to je největší strategické umění.

- Vojenské umění je umění oddělit se pro život a spojit se pro boj. Na bitevním poli není zbytečný žádný prapor nebo eskadrona.

- Velitelé, chránící svěží síly pro činnost po boji, budou téměř vždy rozdrceni.

Tyto zásady a principy platí pro celé období, jemuž říkáme kapitalistický společenský systém, a ten v různých variantách trvá od napoleonských dob dodnes. Proto se stal Napoleon modlou vojenského uvažování a praktické činnosti po celé další století.

Napoleonovo dědictví teoreticky rozvinuli reformátoři v armádách ostatních států, které přecházely od absolutistických monarchií k monarchiím konstitučním, fakticky pak k republikánskému systému vlády měšťáků, ať to otevřeně přiznávali či nikoliv.

Zkušenosti z bojů proti Napoleonovi, většinou trpké, donutily i jeho protivníky reformovat své ozbrojené síly i zásady jejich použití.

Nezávisle na Napoleonových teoretických závěrech formuloval některé správné principy vojenského umění rakouský polní maršál arcivévoda Karel již ve svých „Základech strategie“, vydaných roku 1803. V té době nemohl nic od Korsikána přebírat, protože ten měl jiné starosti než teoretizovat. Hovoří jednoznačně o nutnosti vedení „rozhodujících úderů“ do určitého místa a v příhodném okamžiku. Volbu místa a času těchto úderů považuje za základ vojenského umění. Dochází k závěru, že takový rozhodný úder je možný jen tam, kde byla vytvořena převaha sil. Vojenské umění tedy u arcivévody Karla, stejně jako u plebejce Napoleona, spočívá v umění soustředit a využít na rozhodujícím místě početně převažující síly. Bohužel svou vojenskou „opatrností“ a starostí o geometrické zákonitosti svých operačních linií se tento rakouský vojenský myslitel přiblížil pruskému vojenskému excentrikovi Büllowovi. Bývalý napoleonský generál a ředitel ruské vojenské akademie Švýcar Jomini už pak jen rozváděl Napoleonovy myšlenky a parazitoval na nich.

 

Carl von Clausevitz

Teorii vojenství nového společenského systému vyčerpávajícím způsobem vypracoval pruský generál Carl von Clausewitz. S použitím klasické německé filosofie a zejména dialektikou Hegela jako základní filosofickou metodou dosáhl dosud nepřekonaného uceleného poznání zákonitostí války a vojenství a v tomto ohledu je dosud nepřekonaným klasikem, jehož závěry a soudy platí podnes. Tento klasik vojenské teorie odvodil některé principy, jimiž se vojevůdcové a velitelský sbor různých států v minulém i současném století buď řídili, nebo neřídili. Podle toho také ta která armáda většinou dopadla.

Zde je třeba se zmínit o skutečnosti, že mezi četné Clausewitzovy odpůrce se zařadila i taková vojevůdcovská hvězda, jakou byl nevoják Džugašvili, tragédií ruských dějin nejvyšší vojenský pán v SSSR. Odmítl Clausewitze jako „teoretika manufakturního období“, který nemá co říci období strojů. Teprve po jeho smrti mohl i stalinský vojenský historik generál Razin, profesor vojenských věd, napsat v roce 1958: „Teorii, kterou vypracoval Clausewitz a jejíž znalost patřila k obligátnímu minimu vyššího vojenského vzdělání, věnovali všeobecně souhlasnou pozornost vojenští teoretikové i praktici. Touto teorií se řídily generální štáby při výstavbě ozbrojených sil, při výchově velitelských kádrů a generality, stejně jako při vypracovávání válečných plánů.“ My jen k této výstižné charakteristice můžeme dodat, že se generální štáby jednotlivých zemí řídily Clausewitzovou teorií na různém stupni jejího pochopení. Ale že byla základem, k tomu se propracoval i takový stalinský zabedněnec, kterého citujeme, a znamená to tedy, že jde o co nejobecněji uznávanou pravdu.

Význam, úlohu a použití jezdectva Clausewitz rozebral nejprve v jeho historickém vývoji, od elitní součásti ozbrojených sil po období, kdy pěchota byla jen pomocnou složkou, podporující feudální jezdectvo, až do dob, kdy vývoj palných zbraní význam jezdectva potlačil. Rozebírá také nejvlastnější podstatu jezdectva jako druhu vojska - protože boj sám se skládá z ničivého účinku palby a z vlastního boje muže proti muži, pak jezdectvo působí jen bojem muže proti muži, dělostřelectvo jen palebným účinkem, pěchota pak obojím.

Z toho plyne univerzálnost použití pěchoty, zatímco jezdectvo se hodí jen k útoku. Co do samostatnosti řadí tedy za sebou pěchotu, po ní jezdectvo a nakonec dělostřelectvo. Ovšem největší účinnosti je dosaženo jen spojením tří druhů vojsk. Přitom dochází k závěru, že jezdectva jako takového lze nejsnáze postrádat. Co do poměru všech tří druhů vojska Clausewitz chápe, že stavy jednotlivých druhů vojska záleží především na počtu lidí ve státě, počtu koní, které mají k dispozici, a množství peněz na nákladné dělostřelectvo. Zde jako správný ekonom pruský generál abstrahuje od různých druhů materiálu a převádí vše na ekvivalent jim společný, tedy peníze. Clausewitz dále dochází k výpočtu, že eskadrona o 150 koních, baterie o 8 šestiliberkách a prapor o 800 pěšácích vyjdou přibližně nastejno. Neznamená to ovšem, že by podle tohoto výpočtu řídil strukturu vojska tak primitivně, jako uvažují Friedmanovi žáci dnes, neuvažovalo se tak ani na počátku minulého století.

Poměr druhů vojsk naopak podřizuje jejich charakteru. Dělostřelectvo je sice nejničivější, ale málo pohyblivé a potřebuje navíc ochranu, protože samo se bránit nemůže. Jezdectvo pak je spojeno s pohybem. Je-li ho málo, vojsko je těžkopádné, ale je-li ho zase příliš, obtížně se udržuje a vychází, že jeden jezdec přijde na pět pěšáků co do udržování všeho druhu. Je pak rozdíl, zda má vojsko 10.000 jezdců nebo 50.000 pěšáků.

Jezdectvu pak Clausewitz přisuzuje nejvyšší pohyblivost v taktice i ve strategii a schopnost obcházení a smělých manévrů vůbec. Nedostatek jezdectva odsuzuje vojsko k pomalosti a snaze operovat na co nejkratších vzdálenostech. Tedy poměr pěchoty, jezdectva a dělostřelectva ovládá způsob vedení bojové činnosti a naopak, volba druhu či způsobu bojování diktuje poměr těchto tří druhů vojsk. Je to jedna z četných ukázek dialektiky pruského filozofa v myšlení pruského generála, toto nalézání vzájemné příčinné souvislosti.

Dále ukazuje na historické příčiny odlišného charakteru jednotlivých národních armád a zde vyslovuje zajímavou, takřka prorockou myšlenku: „Rusko a Rakousko jsou státy, které jsou odkázány na početné jezdectvo, protože ve svém státním svazku mají ještě zlomky tatarského zřízení.“ Jakoby svým vnitřním zrakem viděl do našeho století, jímž ještě cválají kozáci, jezdci Buďoného i stalinští kavaleristé a polští huláni. Nebo jakoby slyšel zlomyslnou Bismarckovu poznámku: „Každý Maďar je buď husar, nebo advokát.“

Přiznává Napoleonovi, jehož byl upřímným ctitelem, nutnost jeho masy jezdectva právě pro územní rozsah jeho operací. Přesto předpovídá stálé snižování poměru jezdectva v budoucnosti, což se ukázalo pravdivým.

Nakonec vyzvedává základní princip stanovení poměru sil tří druhů vojska: „Vůbec vždycky, poněvadž je dělostřelectvo v aktu ničení nejsilnější a jezdectvo nejslabší, je nutno klást si otázku: Kolik dělostřelectva je možno mít, aniž je to na újmu, a s jak malým počtem jezdectva můžeme vystačit?“ Čili - dělostřelectva co nejvíce, pokud to jde, jezdectva co nejméně.

Konečně ve velmi zjednodušeném výkladu základních pouček vojenství, přizpůsobeném chápání pruského korunního prince a tedy myšlenkově málo namáhavém, vykládá roli jezdectva:

- Jezdectvo smíme použít teprve tehdy, když už nepřítel hodně utrpěl pěchotou a dělostřelectvem.

- Proto musíme jezdectvo postavit za pěchotu.

- Zahájit boj jezdectvem smíme jen tehdy, když je u nepřítele zmatek a rychlý ústup. Pak je možno směle jezdecky vyrazit.

- Jezdectvo udržujeme při boji tak blízko za bojovou sestavou, která je v nasazení, jak jen je to možné bez ztrát z nepřátelské dělové palby. Je tu k využití každého úspěchu, který se v boji ukáže.

- Pokud jezdectvo není zcela slabé, pak se z něj tvoří zvláštní jezdecká záloha, užívaná k dotírání na ustupujícího nepřítele, k pronásledování i zcela spořádaně ustupujícího či jen manévrujícího protivníka, ke strategickému obejití protivníka právě touto velikou jezdeckou zálohou.

Při postupu a přesunech zařazuje pak pluk jezdectva přednímu a zadnímu voji, tvořenému lehkou pěchotou, a zbytek jezdectva jako celku zařazuje až na konec předbojové a pochodové sestavy.

Těmito tézemi vyhradil Clausewitz jezdectvu jeho charakter a úkoly tak, jak skutečně byly zachovány po dalších sto let po jeho smrti, tedy do třicátých let našeho století, kdy nejvyspělejší armády světa nahrazují postupně koně motory.

Celé věci jsme zde věnovali tolik pozornosti proto, že máme-li správně historicky chápat úlohu jezdectva v posledních dvou stoletích a neupadat do romantického blouznění nebo vojenské choromyslnosti maniaků, zveličujících úlohu jezdce v boji, musíme se vžít do způsobu myšlení jak Napoleona, tak Clausewitze. Tato dvojice je ztělesněním vojenského myšlení po ona dvě století.

Odrazem nového vojenského myšlení, jak jsme se je pokusili ve velké stručnosti zachytit, byla řada jak celospolečenských, tak pochopitelně i vojenských reforem.

Tím, že padlo republikánské zřízení, zdaleka nebyl zastaven další vývoj, který neúprosně směřoval k přeměně měšťáka z poddaného v občana. Řada přeměn ve společenských vztazích byla v Prusku provedena reformami svobodného pána von Stein a pozvedla ospalý feudálně-junkerský stát k rozvoji osvobozeného rolnictva a k průmyslové revoluci, vedoucí nakonec ke sjednocení Německa a jeho vstupu mezi evropské i světové velmoci.

Naopak porážka části liberálně naladěného ruského důstojnictva, všeobecně známého jako „děkabristé“, zastavila vývoj této nejzaostalejší velmoci na dlouhou dobu.

Ve Francii se zvedaly a opadaly vlny hnutí, jímž se jak měšťáci, tak i vznikající dělnictvo, domáhají větších práv u zahnívající aristokracie, která se nakonec podnikáním sama stává měšťanstvem.

Anglie ve své „skvělé izolaci“ si již předtím vyřešila problémy se svou aristokracií tak, že ji prostě převedla mezi měšťáky, a své průmyslové podnikání, jímž se stala jakousi obrovskou tkalcovnou Evropy, povýšila na celonárodní záležitost. Z kolonií plynuly suroviny a britské dělnictvo po tom, co se domohlo nejdemokratičtějšího státního systému na světě, spokojeně přenechalo revoluční hnutí ostatním třídním bratřím.

Rakousko bylo velmi zaostalý feudální svazek zcela nesourodých národnostních celků, které se snažila pod svým žezlem udržet dosti již opotřebovaná habsburská monarchie. Proto také v něm probíhaly vnitřní diferenciace, které vyvrcholily revolučními vystoupeními v roce 1848.

Hned po napoleonských válkách si rakouští vládcové a jejich politikové uvědomovali toto vnitřní pnutí a usilovali na zahraničně-politickém poli o vytvoření svazu velmocí, který by zajistil vnější stabilitu a tak umožnil upevnění uvnitř mocnářství.

Tak vznikla tzv. „Svatá aliance“ monarchů a vlád Rakouska, Ruska a Pruska s Francií. Anglie jako předvoj průmyslového, podnikavého měšťanstva a papež jako nadnárodní ideologický intrikán se k tomuto nábožně pojmenovanému spolku nepřipojili, stejně jako turecký mocnář.

Nicméně tato „aliance“ zajistila poměrnou mezinárodní stabilitu do té doby, než si velmoci poradily s revolučními směry a pokusy uvnitř svých společností.

Vojensky bylo nutné reformovat armády, které byly od napoleonských vojsk důkladně bity. Ve spojení s nacionalistickým nadšením v Prusku a v probouzejícím se Německu vůbec, vytvářejí reformátoři Scharnhorst, Gneissenau a další systém, zajišťující poměrně malé zemi početnou armádu zavedením branné povinnosti po francouzském vzoru. Spolu se systémem zeměbrany a organizací vojska podle napoleonského vzoru položili základ moderní pruské vojenské moci, ale nástup reakce tyto snahy zastavil.

V Rakousku arcivévoda Karel vymohl zrušení prakticky doživotní dosavadní vojenské služby a byly zavedeny odvody podle pokrokového projektu osvíceného Josefa II. Podle francouzského vzoru jsou organizovány síly vojska do 11 sborů a 2 záložních sborů. Sbory mají vedle dvou řadových jednu „pohyblivou“ divizi, kterou tvoří 2 lehké brigády a takovou lehkou brigádu pak pluk lehké jízdy a 2 až 5 praporů lehké pěchoty. Mělo jít o vytvoření manévrové síly ve velmi moderním pojetí, ale další vývoj s nástupem zdivočelé a vylekané monarchistické reakce po roce 1815 i tyto snahy zmařil.

Řada vzpour a povstání v první polovině 19. století, kdy si jednotlivé mocnosti ve vzácné shodě pomáhaly tato protifeudální vystoupení potlačovat, stabilizovala jak mezinárodní klid, tak stagnaci ve vojenství. Tažení proti revolučním silám nijak vojenskou odbornou stránku neobohatilo. Bojovalo se s nerovnými protivníky. Také lokální války mocností proti národně se „probouzejícím“ menším celkům vojenství nijak kupředu nepomohly.

Pouze několik nadaných vojenských myslitelů dovedlo i z vojensky tak málo smysluplných, spíše „trestných“ tažení první poloviny 19. století, vytěžit něco pro další pokrok.

Jedním z nich byl nepochybně „Vater Radetzky“, rakouský vojevůdce skutečně zřídka se vyskytujícího formátu. Josef Václav Radecký z Radče, od roku 1836 polní maršál, velel rakouskému vojsku v Itálii v letech 1831-1857. Již v roce 1809 byl náčelníkem štábu rakouské armády. Zkušenosti z napoleonské éry a dalších tažení mu umožnily v jeho vysoké funkci zavést některé pokrokové prvky: jednotný druh pěchoty, součinnost druhů vojsk, letní polní výcvikové tábory od května do října. Jeho nový systém výcviku postupně od malých po větší formace, zakončený velkými podzimními manévry na úrovni divize - sbor v budoucnosti převzaly všechny moderní armády, ať již to přiznaly nebo ne. Rovněž na vysoké úrovni byl jeho systém teoretické výuky vojáků v zimních měsících. Pochopitelně to vše mohl provádět jen v rámci své pravomoci a působnosti v Itálii, jinde v Rakousku vládl starý osvědčený rakušácký šlendrián a vojenský diletantismus.

Jistě bychom nalezli ještě další podobné příklady, ale to nic nemění na skutečnosti, že po celé dlouhé období panovala ve vojenství celková stagnace. Důvodů je, jak tomu v dějinách bývá, mnoho. Hlavními však jsou celková společenská situace a nedostatek „velkých“ válek. V reakčních, policejních státech, které potlačují vývoj idejí, se tak vždy děje. Konzervativní model státu, bránící vývoji společenských věd a pluralitě ve společenském zřízení, vždy potlačuje tvůrčí myšlení, kterého se obává. Dává přednost lokajským typům bez vlastního názoru i ve vojenské teorii, protože pokrok je mu vždy podezřelý. Výsledkem je stagnace, na kterou vždy konzervatismus jako politický i vojenský směr těžce doplácí.

V jezdectvu se v tomto období změnilo tak málo, že nemá význam se o tom zmiňovat. Vládla napoleonská doktrína těžké (kyrysníci a dragouni) a lehké (ostatní druhy) jízdy.

Těžká jízda útočila zpravidla ve dvou sledech v sevřených formacích, sice ne již „třmen na třmenu“, ale s rozestupem šířky koně. Rozjetá masa drtila nejen pěchotu, která se při jezdecké atace bránila v „karé“ s hloubkou 3 mužů, nebo v hloučcích k sobě zády obrácených jednotlivců, když nestačili zaujmout onen čtverec. Bránili se bajonety a palbou, tehdy ovšem proti pádícím jezdcům málo účinnou.

Úderu těžké jízdy v sevřených sledech ostatně těžko odolávali i husaři, huláni či jiné druhy lehké jízdy. Podle Napoleonovy představy lehcí kavaleristé napadali trény, ojedinělé skupiny protivníka, vedli všechny druhy průzkumné činnosti, zajišťovali spojení a styk jednotlivých formací, případně pronásledovali ustupujícího protivníka.

Jak uvidíme dále, tato koncepce, či spíše strnulá doktrína, vydržela v jezdectvu až do první světové války.

V polovině minulého století proběhla, či spíše „protáhla se“ tak zvaná Krymská válka. Jak svými současníky, tak i pozdějšími je považována za jednu z nejhloupěji vedených válek, a to na obou stranách. Na druhé straně oceánu však byla poměrně brzy po ní vedena válka Severu proti Jihu a nezaslouženě vyvolala málo pozornosti.

Především sám charakter války budil u reakcionářů v Evropě pohoršení. Potlačení vzpoury vzbouřených živlů - to chápali, ale válka mezi občany jednoho státu na stejných úrovních po obou stranách pro ně představovala něco do té doby neslýchaného. Nikoliv vzpoura proti vládě, ale boj dvou vlád v jednom státě by totiž znamenal konec kterékoliv monarchie v Evropě. Ale ve skutečnosti obě armády v této válce nebyly zatíženy konzervativními dogmaty a vedly bojovou činnost čím dál tím více dovedněji a účinněji.

Jižané, vedení nadaným generálem Lee, počátkem války dovedně manévrovali a dokud nebyl odstraněn z funkce velitele Seveřanů dogmatik McClellan, který se naučil vojenskému umění v Krymské válce, měli vojenskou převahu.

Zejména svou dobu předběhli „opěšalí jezdci“ generála Jacksona, zvaného „Stonewall“ (kamenná zeď). Rychlými přesuny a smělými přepady po sesednutí napadali Seveřany na neočekávaných místech, na komunikacích a v týlu, působili zmatek a dodávali svému velení kvalitní informace. V průběhu dlouhé války se podobným pokrokovým metodám naučilo i jezdectvo Severu.

V této válce vyvinuli Američané již „trojkový“ systém bojových sestav (tři divize ve sboru, z nichž dvě v prvním, jedna ve druhém sledu; tři bojové sledy v divizi - dvě brigády v prvním, jedna ve druhém sledu). Husté řady střelců 150 kroků před prvním sledem již jsou předzvěstí pozdějších rojnic.

Zejména Jižané rozvinuli účinný systém polních opevnění, který zvýšil odolnost jejich obranných sestav, což bylo v Evropě neznámou věcí.

V Evropě zatím postupuje před útočnou bitevní sestavou řídká řada elitních střelců, za nimi rotní a praporní hluboké kolony. Ty útočí na bodák masou jako před padesáti lety. Jezdectvo se rovněž žene v mase s tasenou šavlí bezhlavě vpřed.

Již v průběhu Krymské války začínají pěšáci pod palbou stále dokonalejších pušek opouštět husté sestavy a přecházet do řidších. Ruští nacionalističtí historikové to pochopitelně považují za projev génia ruského lidu, ale rozptýlení kolonních sestav do řadů a dvojřadů znaly již v šedesátých letech minulého století všechny vyspělé armády. Používaly však tuto sestavu pro tzv. „palebný boj“. Tento druh boje byl, vzhledem k tehdejšímu stavu pěchotních palných zbraní, veden na krátké vzdálenosti v málo přehledném a členitém terénu.

Určitý, nikoliv však rozhodující, zvrat ve vojenském umění přinesla válka mezi Rakouskem (a jeho spojenci z Německa) a Pruskem. Podle Napoleonovy doktríny byla po menších bojích svedena u Hradce Králové „generální bitva“. V ní zvítězilo především pruské vojenské myšlení. Rakouská armáda při všech nedostatcích mnohonárodní armády s konzervativními veliteli měla stejně kvalitní bojovou přípravu jako pruská, také měla převahu v kvalitě jezdectva a dělostřelectva. Na pruské straně byly dvě přednosti - rychleji (nikoliv však přesněji) střílející Dreyseho „jehlovka“ a kvalitnější vojenské mozky.

Již při prvních střetech u Hradce Králové nevyrazily do útoku pruské praporní kolony o 8 rotách, protože pruské velení tuto sestavu sice cvičilo a umělo používat, ale shledalo ji pro stávající terénní podmínky nevhodnou. Proti rakouským praporním kolonám, kdy dvojice rot (tzv. Division) útočily vedle sebe s mezerami 3 kroků do šířky a 6 kroků do hloubky útokem na bodáky, vylétly salvy pruských jehlovek.

Pruské rotní kolony se rozvíjely do „střeleckých řetězů“ a vedly v otevřeném terénu palbu, aby na otřesené rakouské kolony zaútočily z boků a do týlu. Teprve při rozhodujících momentech boje se vrhala pruská pěchota na bodáky v mase.

Nelze zde rozebírat podrobněji bitvu u Hradce Králové, i když je v poslední době ve středu určitého zájmu. Její význam ve vojenské historii je v uplatnění nového vojenského myšlení ze strany pruského velení.

Další evropskou válkou, která rozhodným způsobem ovlivnila vývoj vojenství, byla válka Pruska a ostatních německých států s Francií v letech 1870-1871. Zde již byly nasazeny pěší formace v rozptýlených sestavách, aby se bránily účinkům zlepšených zbraní pěchoty i dělostřelectva. Pro předmět, kterým se zde zabýváme, má význam především skutečnost, že jezdectvo stále více ztrácí onu úlohu, kterou mu dala tradice - totiž údernou sílu. Palba, která se zrychlila a zpřesnila, již účinně staví zeď projektilů proti rozjeté mase, útočící chladnou zbraní. Otázkou je jen míra, do které je masa jezdectva stavitelná.

Právě v období od prusko-francouzské války do první světové války ještě palba pěchotních zbraní, přes počátky palby z kulometů, není zcela schopna zastavit cválajícího jezdce - cíl rychle se pohybující.

Můžeme tedy představit dva činitele - účinnost nových palných zbraní a její závislost na charakteru cíle - do dvou křivek na grafu. Modrou křivkou zde bude odolnost cíle - cválajícího jezdce, který je zasažitelný zbraní pěšáka, na kterého útočí. Červenou křivkou bude účinnost zbraně pěšáka, přesnější a rychlejší palba, která stále účinněji jezdce zasahuje a zastavuje. Obě tyto křivky se zde objevují od počátku použití palných zbraní proti jezdectvu. Jezdectvo, jak jsme viděli, bylo ve středověku suverénním pánem bojišť, přes některé účinné formy boje různých druhů pěchoty. Když se objevila ona červená křivka, kterou zde předpokládáme v představě čtenáře, pomalu, ale jistě stoupá. Naopak modrá křivka klesá, a to přes některé výkyvy, kdy jezdectvo bylo nasazováno účinněji (švédské, pruské či napoleonské reformy nasazení jízdy). V určitém bodě se obě křivky protnou a pak bude modrá klesat k nule, červená stoupat, až graf skončí.

Dalším činitelem, který začal vyvstávat právě od rakousko-pruské války, je změněný charakter společnosti v Evropě vůbec. Vznik a rozvoj průmyslu umožnil, stejně jako to vyžadoval charakter nově se rozvíjejícího vojenství, nasazení masových armád a jejich přepravu železnicí. Masy vojáků bylo nutno zásobovat enormně větším objemem materiálu. Při dosud málo rozvinuté železniční síti znamenala tato nutnost daleko větší nasazení koní pro trén na úkor vlastního jezdectva. Válčící státy prostě musí ze svého stavu koní, který mají k disposici a který je pochopitelně omezen, nasazovat stále větší procento těchto zvířat mimo vlastní jezdectvo. Pokles stavu koní v jezdectvu znamená snížení jeho úderné síly.

Přesto, že obě války, rakousko-pruská a prusko-francouzská, prokázaly, že jezdectvo již není schopno řešit svou hlavní úlohu v bitvě, tedy masovými útoky v rozhodující fázi završit úsilí pěchoty, charakter nasazení jezdectva a jeho koncepce se nezměnily.

I po obou válkách zůstává hlavním úkolem jezdectva to, co mu určil Napoleon a co jsme výše vyjmenovali. Navíc, což je již méně oprávněné, hlavní formou boje jezdectva je boj jízdmo. Boj v sesednutí a palbou je vedlejším druhem bojové činnosti jezdectva. V tomto ohledu byl vždy tradičním úkolem dragounů. Zde vidíme, že se díky celkovému vývoji stává tento druh jízdy, dragouni, objektivně nejpokrokovějším druhem jezdectva.

Ale tuto jeho roli zatím oficiální doktríny ponechávají takřka bez povšimnutí. Vítězná pruská vojenská doktrína zdůrazňuje úlohu jezdectva pro udržení pohyblivosti celé války, což bylo nepochybně správné, ale také opakuje starou koncepci tzv. „bitevního jezdectva“ - masy, která v rozhodujícím okamžiku bitvy nebo boje udeří na kolísajícího protivníka.

Protože německý generální štáb a jeho myslitelé nebyli žádní snílkové nebo dogmatici, můžeme bez nebezpečí, že jim přisuzujeme nereálnou prozíravost, uzavřít, že v době obou válek, které vedli, ještě pěchotní a dělostřelecká palba nedosáhla onoho účinku, aby dala jezdectvu novou úlohu.

Konec 19. a počátek 20. století poznamenaly dvě války, které byly pro svůj charakter zprvu považovány za natolik specifické, že nemohly výrazněji ovlivnit vojenské myšlení evropských velmocí. Anglo-búrská a rusko-japonská válka totiž proběhly na válčištích, která se výrazně lišila od evropských, s velmi omezenou sítí komunikací, ve zvláštních přírodních podmínkách a konečně daleko od základen i od Evropy samotné. Proto si z nich žádná z armád velmocí takřka vůbec nevzala poučení.

Pomíjíme zde záměrně rusko-tureckou válku. Jak Rusko, tak Turecko byly v té době příliš zaostalými státy, než aby přinesly nějaký významnější vklad do vojenské historie, protože armáda je zpravidla odrazem obrazu svého státu a jeho společnosti. Pouze carsko-stalinští vojensko-historičtí propagandisté vidí ve válkách carského Ruska velký význam. Je to ostatně jejich pracovní povinností.

Nasazení jezdectva Búrů působilo v podmínkách válčiště jižní Afriky konzervativním britským vojevůdcům velké obtíže a jejich vojákům vysoké ztráty. Búrové válčili naprosto jako dragouni a jen málokdy se ostatně vůbec mohli odvážit bojovat jako „bitevní jezdectvo“ (ostatně by asi většinou neměli v tomto případě čím bojovat, protože každý Búr měl sice doma nějakou tu pušku, ale asi jen málokdo z nich šavli eventuelně píku). Ale spojení palby a pohybu, tento nejpokrokovější princip vojenství dosud, zde bylo rozvinuto, díky zvláštnostem této války, do neočekávaně vysokého stupně.

Za zmínku stojí také skutečnost, že Búrové zavedli totální mobilizaci svých sil - brannou povinnost mužů od 16 do 60 let. A každý muž se musel dostavit k mobilizačnímu středisku s koněm. Nejvyšší početní stav búrské armády tak dosáhl 30.000 vojáků. Šlo o jezdce, kteří však skoro výhradně bojovali jako pěšáci. Búrské dělostřelectvo tvořilo zanedbatelnou část celé armády, byť se zde jednalo vlastně o jediné búrské vojáky z povolání. Úspěchy tohoto způsobu boje byly takové, že Anglie musela zvýšit stavy své armády proti Búrům na 250.000 mužů. Jen vyčerpání búrských sil, jak na lidech, tak především na materiálu, nakonec vedla k jejich kapitulaci, nikoliv však k jejich vojenské porážce.

Spojení účinné palby a rychlého pohybu (na jihoafrických bojištích byl kůň jediným účinným prostředkem přesunů) učinilo z búrské války ve svých principech předpověď skutečně moderního způsobu vedení boje. V té době ještě neznamenal nejnovější vynález - kulomet - tak převratnou změnu taktiky, jak se tomu stalo v první světové válce.

Rusko-japonská válka z hlediska použití jezdectva znamenala varovnou předzvěst. Všichni význační vojenští teoretici i pozorovatelé mnoha států se shodli, že v této válce jezdectvo ve své klasické roli „bitevního“ úderného prostředku zcela selhalo. Nedošlo ani k jediné „klasické“ jezdecké bitvě, jak tomu bylo u Střezetic v prusko-rakouské válce nebo u Mars-la-Tour v prusko-francouzské válce. Říkáme-li bitva, míníme to obrazně, protože i ta největší jezdecká formace může svést jen boj. Je jen součástí vševojskového uskupení a jako pouhý druh zbraně nemůže hrát nějakou rozhodující roli sama o sobě.

Aby zdůvodnili, proč se skutečnost „nedrží“ ustáleného napoleonského dogmatu o mase jezdectva, drtící v rozhodném okamžiku protivníka, zdůrazňovali, že terén severovýchodní Číny či Mandžuska, jak bylo toto území tehdy nazýváno, je naprosto nevhodný pro klasické operace jízdy. Tentýž argument byl použit i pro případ anglo-búrské války.

Navíc byly škodolibě podtrhovány nedostatky ruského jezdectva vůbec. To bylo ovšem oprávněné tvrzení. V Mandžusku byli nasazeni převážně kozáci jak místních vojsk (amurského, zabajkalského, ussurijského), tak sibiřského, orenburského a dokonce kavkazského kozáckého vojska. Z „klasického“ druhu jezdectva zde byl nasazen zpočátku jen pluk Přímořských dragounů, tedy rovněž „místní“ útvar. Kozáci prokázali jak v rusko-japonské, tak v první světové válce, že se sice hodí k rozhánění demonstrací a k drancování, nejvýše k boji proti kavkazskýn a středoasijským kmenům, ale pro moderní válku proti rovnocennému nepříteli jsou pro svůj nedostatečný výcvik, vojenskou negramotnost a nekázeň málo použitelní. Jejich krasojezdecké kousky se hodily spíše do cirkusu než na opravdové bojiště. Dále se podle mínění odborníků zhoršil samotný materiál jezdectva, a to díky zvýšenému vývozu ruských koní. Klesla jeho odolnost a kvalita vůbec.

Skutečnost byla ovšem poněkud jiná. Dogmatické členění na „těžké“ či „bitevní“ jezdectvo, tedy kyrysníky a dragouny, jak je zachovávala napoleonská tradice, a na „lehké“ hulány, husary a národní druhy jízdy, přikazovalo zároveň oběma druhům jízdy pevně stanovenou činnost. Těžká jízda, jak jsme již viděli, měla v mase napadat pěší i jezdecké formace protivníka na bojišti, pronikat do jeho boků a týlu v taktickém ohledu i v operační hloubce. Lehká jízda pak měla vést průzkum a zajišťovat spojení a přesunové trasy.

V rusko-japonské válce se obě strany pokusily uvést tradiční doktrínu v život. Japonské jezdectvo, které prakticky již nebylo členěno na těžké a lehké, ani na tradiční druhy jízdy, vytvořilo dva typy jen rozdílným charakterem organizačních celků. Každá divize měla svůj jezdecký pluk, který prováděl především průzkum a bojové zajištění, tedy úkoly lehké jízdy. U každé armády, tvořené několika divizemi, je jezdecká brigáda o třech plucích. Tato má pronikat na křídla a do týlu protivníka, přerušovat jeho komunikace a případně pronásledovat ustupujícího. Japonské velení si již bylo plně vědomo skutečnosti, že jejich jezdectvo není schopno účinně udeřit na palebně silnou pěchotu, ani na masu kozáckého jezdectva. Proto omezilo úkoly jízdy na zcela moderní pojetí tohoto druhu zbraně a ponechalo mu jen průzkum a zajištění. Skutečnost, že jezdecké brigády (byly jen dvě) genmjr. Akijamy a prince Kanina dovedly vyvolat obejitím křídel ruské sestavy vždy zmatek v ruském týlu a přinutit celé sbory k ústupu, není výsledkem bojové hodnoty těchto jezdeckých svazků, ale neschopnosti ruského velení rozebrat se v celkové situaci. Škodolibé konstatování německých pozorovatelů, že dvě japonské eskadrony v bitvě u Mukdenu svými manévry poutaly 16.000 pěšáků a 5.000 jezdců, lze přijímat jen s ohledem na celkovou situaci a skutečně nedostatečný ruský průzkum a znalost Rusů o protivníkovi vůbec. Jen čtyři japonské eskadrony, ovšem posílené šesti kulomety a šesti jízdními kanony, vyvolávají v lednu 1905 v ruském velení takový respekt, že zde japonské síly odhadují nejméně na brigádu. Ze srovnání skutečné japonské síly a ruské představy o ní by se dala sestavit celá poučná statistika. Nebyla to tedy bojová hodnota japonského jezdectva, ale ruské nedostatky.

Naopak ruské jezdectvo tvořilo jezdeckou divizi u každého armádního sboru a kozáckou brigádu u tzv. sibiřského střeleckého sboru (ve válce bylo nakonec nasazeno 10 armádních, 6 sibiřských střeleckých a 2 evropské střelecké sbory). Poměr pěchoty k jezdectvu zde byl co do svazků 2 pěší nebo střelecké divize na 1 jezdeckou brigádu. Početní stavy jezdecké formace stejného stupně jako pěchotní byly ovšem nesrovnatelně nižší. Ale v únoru 1905 měla ruská armáda na bojišti 377 pěších praporů proti 263 japonským, 150 jezdeckých eskadron proti jen 66 japonským. Tato čísla výstižně ukazují rozdílný náhled na význam jezdectva v obou armádách. Vžité tvrzení evropských pozorovatelů, které ostatně ve vojenské historii neoprávněně trvá dosud - že totiž Japonci nemají ani jezdeckou tradici, ani schopnosti, ani vlastní koňský materiál - vyvrací sám fakt, že poslední historická bádání (historik Namio Egami) zjišťují, že rod, vládnoucí zemi Jamato, pocházel z lidu tzv. jezdců na koni „kiba“ a nálezy jezdecké výstroje se zde datují od druhé poloviny 5. století. Také je pravdou, že šlo o koně, zvané u nás populárně „mongolčíci“. Naposled jsme je zde viděli v řadách Rudé armády na konci druhé světové války. Nešlo ovšem o tzv. „huculy“.

Proč tedy japonská armáda, která mimochodem pro své jezdectvo doslova přeložilo německý jezdecký polní řád z roku 1895, používala svou jízdu již zcela odlišně od ruské?

Odmyslíme-li si národní specifika obou válčících stran, bojová praxe již v čínsko-japonské válce, kdy Číňané nasazovali jezdectvo kvalitativně sice nižší, ale co do doktríny rovnocenné kozáckému, poučila japonské vojáky o nadřazenosti moderní pěchotní palby nad útočící jízdní masou.

Navíc, japonské vojenské myšlení dospělo k velmi pokrokovému závěru a nový vynález - kulomet - nasadilo jako útočnou a nikoli jako obrannou zbraň. Vybrali si k tomu daleko lehčí francouzský systém Hotchkise místo těžšího Maxima, přijatého téměř všemi světovými armádami (25 kg proti 50 kg). Japonské kulometné formace (rota o 8 hlavních, četa o 2 hlavních) byly již vysunovány před pěchotu a „čistily“ jí cestu. Ovšem měřítko nasazení (divize má 24 hlavní) ještě nebylo tak významné, jako v první světové válce. Kulomet však spolu s palbou opakovačky pěšáka znamená definitivní konec tzv. „bitevního“ jezdectva.

Převážná většina akcí japonského jezdectva je pak vedena v duchu „jízdního střelce“ a v těsné součinnosti s pěchotou.

Na ruské straně je charakteristická akce kozáckého odřadu genmjr. Miščenka v lednu 1905. Do japonského hlubokého týlu je vyslán jezdecký odřad o 74,5 kozáckých sotních a jezdeckých eskadronách s 22 jízdními kanony. Jsou v něm 3 dragounské pluky (Přímořský a 51. a 52. dragounský pluk z Černigova a z Něžina), 1. donská, Uralsko-zabajkalská, kozácká divize, kavkazská jezdecká brigáda a 4 „komanda“ jízdních myslivců, dále 4 sotně pohraniční stráže a půl sotně průzkumníků hlavního velitele. K tomu kolona 1.500 nákladních koní a mezků. Celkem šlo o přibližně 2.000 jezdců, kteří postupovali průměrně 30 až 33 km denně, protože vstupovali do potyček s japonskými skupinkami, které potkávali cestou. Mimochodem porušili čínskou neutralitu vstupem na demilitarizované čínské území, čímž se jim podařilo obejít zdaleka japonské levé křídlo sestavy celé armády. Za tři dny dosáhli svého cíle - překladové železniční stanice Jing-kchou (podle současného mezinárodního přepisu čínštiny Yingkou) a silami 15 eskadron a sotní z 57 shromážděných zde zaútočili.

Japonský záložní pluk, který chránil tuto oblast, odrazil útok jízdy palbou a když Miščenko zjistil, že ze severu postupuje další japonský útvar obrany týlu, ustoupil. Výsledkem nájezdu bylo několik rozprášených týlových jednotek, 19 zajatců a zničení 2 vlaků a 600 povozů se zásobami. Vedle přerušení telegrafu a telefonu byla trochu poškozena železniční trať, ale po 6 hodinách byl na ní opět zahájen provoz. Ztráty nájezdníků činily 408 mužů a 158 koní. Celá akce byla ostře kritizováno i ruskými vojenskými odborníky ještě v průběhu války.

Debaklem Miščenkova nájezdu padla poslední klasická úloha tzv. „vojskového“ jezdectva. Strategický význam, který Napoleon přikládal velkým jezdeckým celkům, však byl zachován i v přípravách a počátečním období první světové války.

Kozáčtí generálmajoři z let 1904/1905 Samsonov a Rennenkampf vedli v roce 1914 jezdecké sbory ruské armády k podobnému debaklu u Mazurských jezer.

Přes zkušenosti z rusko-japonské války, kdy se mnoho základních a důležitých jevů a činností vojenství vymklo do té doby vžitým postulátům, nebyly z ní vyvozeny příslušné závěry. Důvodem je, jako ostatně tomu bylo i v případě občanské války ve Španělsku, především nechuť velení a správy největších armád měnit celkový charakter vžitých představ, na němž byl postaven celý základ vojenství té které země. Jak víme, většina armád se vždy připravuje na tu válku, která právě proběhla.

Na jedné straně je to zákonité. Jak podotkl Clausewitz mezi jiným „válka je vážná věc k vážnému účelu“ a vojenští myslitelé se vždy snažili přísně se držet reality. To, co proběhlo, bylo možno podrobit zkoumání, rozboru a zobecnění. Teprve na základě toho, co proběhlo, bylo možno dále uvažovat o tom, jak bude vypadat obraz příštího vývoje. Je tedy pochopitelné, že vojenské myšlení je ve své podstatě konzervativní a odmítá se odpoutat od přízemnosti zažité reality a dát prostor prognostické spekulaci. Tedy impulzivně rušit to, co zatím bylo empiricky potvrzeno, v zájmu toho, co ještě jisté a potvrzené není.

Vedle tohoto celkem pochopitelného váhání je vojenství každého státu v každém historickém období vázáno na politickou a ekonomickou základnu tohoto státu. V každém státě, v každé společnosti, probíhá neustálý boj o moc mezi jednotlivými společenskými skupinami a ta, která zrovna u moci je, bojuje o udržení „statu quo“. Protože armáda je nástrojem politiky, ať se různí idealisté a humanisté jakkoliv sami ohlupují představou „apolitické armády“, je i její charakter věcí politického modelu a politické koncepce. A pokud k tomu nedozraje situace, je armáda většinou konzervativní složkou společenského politického spektra.

Takové společenské mašinérie, jakými byly počátkem století armády velmocí, nemohly svůj charakter a své vojenské doktríny, tvořící základní filozofický souhrn názorů a představ na válku, měnit jen díky zkušenostem z války kdesi „na sopkách Mandžurie“.

Jezdectvo bylo v té době tradiční zbraní a navíc prestižní zbraní dosud dožívající feudální elity, zatím ještě dominující v zemědělství každého státu. Nelze nevidět, že mimo Francii a USA byly všechny mocnosti světa v té době monarchiemi. Uznat přežilost jezdectva by znamenalo provést vojensko-vědeckou revoluci. Jinými slovy, vojenští myslitelé mohli vidět konec účelnosti jezdce na koni, ale nemohli prosadit jeho odstranění. Celá armáda konzervativců, počínaje aristokracií gardových či tělesných jezdeckých pluků a konče dodavateli koní, obilnin a sedel, by podobné reformátory smetla.

Proto dokonce i v Německu, kde se vždy uvažovalo v oblasti vojenství realisticky a velmi plodně, bylo nutno zkušenosti z rusko-japonské války „uložit do šuplíku“ (mimochodem, podrobné dějiny a rozbory této války vycházely v redakci generálního štábu v Berlíně až do roku 1913) a omezit se na konstatování, že šlo o specifické podmínky válčiště, které není nasazení jezdectva příznivé. A že ruské kozácké jezdectvo je neukázněným a neznalým vojskem, podobným spíše tatarské hordě než evropské armádě. Podobnému sebeklamu propadly armády pozdějších Spojenců po zkušenostech z nasazení tanků ve Španělsku 1936-1939.

Přestože vyspělé armády světa, vyjma ovšem ruskou, omezily podíl jezdectva již před první světovou válkou na přípustné minimum, bylo např. v devadesátých letech přikročeno k tak málo smysluplnému anachronismu, jako je zavedení ocelových pík.

V pruské armádě měli lehké píky od poloviny 18. století jen huláni. Ve snaze sjednotit výzbroj jezdectva a alespoň nějak kompenzovat stále upadající bojovou sílu jezdectva v období rychlopalných zbraní, byly od roku 1888 zaváděny píky, zhotovované od r. 1890 z ocelové trubky. V německém jezdectvu vydržela tato archaická zbraň do roku 1927, kdy ji velení Reichswehru zrušilo, v ruské, potažmo sovětské armádě do roku 1931. Rekord ovšem udrželi polští huláni, kteří se s napřaženými píkami hnali s velkým elánem leč malým efektem proti německým tankům ještě v září l939.

Toto zachvátilo i ostatní armády. Již v roce 1890 vyzbrojuje Francie 10 dragounských pluků, tvořících samostatnou jezdeckou divizi, píkami. O ruském jezdectvu je zbytečné mluvit, zde měli kozáci píky skoro od svého vzniku. Britanie činí od počátku devadesátých let totéž, přitom její koloniální jezdectvo má píky již tradičně ve výzbroji od svého vzniku. Navíc má tradiční jízdní pluky „kopiníků“, zřetelné již v jejich názvu. V roce 1890 se kopí zavádí u 5. gardových dragounů v Aldershotu. V Indii mají britské hulánské pluky píky odjakživa, stejně jako bengálské jezdecké pluky. Italská armáda ještě v roce 1890 v otázce pík váhá, ale nakonec se připojuje také.

Výjimku z této módní vlny tvoří Rakousko-Uhersko. V armádě dualistického státu byla provedena celá řada změn, u jízdy to pak bylo zejména zrušení těžké a lehké jízdy a zavedení de facto jízdy jednotné v roce 1867. I když zůstaly až do roku 1918 zachovány tradiční jezdecké kategorie dragounů (mezi které byli zařazeni i bývalí kyrysníci), husarů a hulánů, jednalo se prakticky o jízdu s jednotným určením, výcvikem a od roku 1872 i s jednotnou výzbrojí. V tomto roce totiž byly zrušeny hulánské píky a tato archaická zbraň z armády dunajské monarchie zcela zmizela.

Před „velkou válkou bílých mužů“ tedy armády dosud disponují velkým podílem bojovníků na koních. Naštěstí je vojenské myšlení natolik reálně zaměřeno, že uznává již účinnost rychlopalných zbraní a pojetí jezdectva se konečně přibližuje klasickému dragounskému „střelci na koni“ místo feudálního sekáče šavlí.

Jak rostl stav moderních armád a ony se stávaly masovými, rostl i počet jezdeckých útvarů, spojovaných ve svazky. Od poloviny 19. století do jeho konce vzrůstá v Rusku ze 78 na 100 pluků, ve Francii z 62 na 89 pluků, v Anglii z 26 na 31, z 58 pruských na 93 říšskoněmeckých, pouze v Rakousku se počet snížil ze 48 na 42 rakousko-uherských (k těmto ovšem přibylo po vytvoření obou dualistických zeměbran a několika reformách v nich celkem 16 jezdeckých pluků a 2 menší formace jízdních střelců).

Počátkem našeho století se konečně objevil technický prostředek, který s definitivní platností předznamenal konec éry koně jako bojového prostředku. Spalovací motor, který uvedl do chodu první automobil, zrušil i poslední přednost jezdectva - jeho manévrovost. Teprve však na manévrech říšskoněmecké armády v roce 1912 a 1913 jsou nasazeny v sestavě jezdeckých divizí prapory myslivců (přitom nikoliv jízdních myslivců) na nákladních automobilech, zesílené každý kulometnou rotou a rotou cyklistů. Podobné pokusy proběhly i v ostatních armádách.

Snažili jsme se postihnout, co vedlo tehdejší společnost k zachování tak archaického druhu vojska, jakým jezdectvo již tenkrát bylo. K pochopení způsobu myšlení pohlédněme do úvah a závěrů pruského generálního štábu. Snad nás někdo obviní z omezenosti pohledu, ale pruské vojenské myšlení po staletí hrálo roli jakéhosi barometru vojenského počasí, jeho postavení mezi feudálním východem a kapitalistickým západem Evropy představuje, násobeno nouzí a z ní pramenící nutností, to, co můžeme nazvat „zlatou střední cestou“. Na východě přísahají zbytky středověku na tatarsko-mongolský princip otroka a pána, na západě podlézají průměru maloměšťáka. Prusko mezi těmito dvěma extrémy má své junkery i zatím nejvyspělejší sociální demokracii, v Německu se vyváženě setkává právo pracujícího i myslitele. Odmyslíme-li si extrém let 1933-1945, dějiny Německa s Pruskem v čele představují 250 let úměrného vývoje středu Evropy. Je snad zbytečné ještě uvádět, že ve velké míře platí výše vyřčené i pro středoevropskou rakousko-uherskou monarchii, která se ovšem musela potýkat s větším náporem zaostalosti na východě a na jihu, než Německo.

Říšskoněmecký bojový řád (Kriegs-Reglement) z 3. dubna 1909 sice připouští, že jezdectvo může bojovat pěšky v útočném boji (§ 456), avšak boj na hřbetě koně zůstává hlavním druhem bojové činnosti (§ 389). Hlavní těžiště bojové činnosti jezdectva je v útoku. „Jen tam, kde nelze použít píky, nebo kde není na místě, chápe se jezdectvo karabiny.“ Vychází se ze skutečnosti, že v rozhodujícím okamžiku - to jest, kdy vojsko „vyhmátne“ slabé místo protivníka, tedy „Schwerpunkt“ či rozhodující místo pro průběh boje - může se zvrátit průběh a výsledek celého boje nebo sražení i silami té nejmenší formace. Tedy i jezdeckou eskadronou. Co se týká jezdectva, jeho úkolem je značnou masou působit na křídla, boky a týl nepřátelské bojové sestavy. Zde má být protivník zasažen nejcitlivěji. Nejcennější výsledky může přinést působení na nepřátelské týlové komunikace (§§ 393 - 395).

Úder na nepřátelskou pěchotu silami jezdectva je nejúčinnější, když je veden překvapivě po skrytém přiblížené. To je pochopitelné - pěchota, která očekává jezdeckou ataku, zničí útočníka palbou rychlopalných zbraní. Ale - „proti pěchotě, otřesené průběhem boje, má jízda vždy úspěch. Zde ani nepadá na váhu směr, ani forma jezdecké ataky.“ (§ 443). Útoky proti pěchotě provádí jízda pokud možno z co nejvíce směrů a v hlubokém učlenění bojové sestavy, přičemž přední sledy najíždějí rozptýleně. Na dělostřelectvo útočí jízda z boků a z týlu, ale je-li toto v zakrytém postavení (pro nepřímou palbu), pak je možno útočit i čelně. Zejména vhodným objektem pro jezdeckou ataku je postavení těžkého dělostřelectva.

Sestavování vyšších jezdeckých formací (svazků a svazů), které německé vojenské názvosloví považuje za „vojskové jezdectvo“ (Heereskavallerie), závisí na zjištění průzkumu o situaci protivníka a je v kompetenci vyšších velitelů jezdectva. Tito podle svého uvážení spojují několik jezdeckých divizí do jezdeckého sboru (§ 523), pokud ovšem tak již neučinili v období přípravy operace (§ 229). Jezdecká divize sama sestává ze 3 jezdeckých brigád, každá brigáda ze 2 jezdeckých pluků a přidaných kulometných, ženijních a spojovacích jednotek, dále na úrovni tohoto sboru přidaných cyklistických a mysliveckých jednotek.

Z nejobecnějších zásad nasazení německého jezdectva je dále možno zdůraznit:

- Dnes se osvědčuje jen jezdectvo nejvyšších bojových kvalit.

- Toto jezdectvo musí být dokonale vycvičeno v boji jak koňmo, tak pěšmo; řešení ovšem nelze vidět ve špatně jezdících britských střelcích v búrské válce.

- Jezdec musí být, vzhledem k malé početnosti jezdeckých formací, výtečným střelcem. Zde jest poukázat na špatný výcvik ruského jezdectva na Dálném východě v letech 1904/05, které neumělo bojovat pěšky a tím omezilo výrazně svoji účinnost.

- Pokud má být vůbec ve válce jezdectvo použito, musí být dlouho a důkladně připravováno v míru - nesnese tedy záložní vojenský systém ve svém ohledu.

- Velení vševojskových svazů musí jezdectvu stanovit velmi přesné a velmi omezené úkoly, určované jeho skutečnými možnostmi.

Oproti roku 1895, kdy byl jak v německé, tak ve francouzské armádě považován boj jezdectva po sesednutí jen za výpomocný prostředek z nouze, je to určitý pokrok, jeden z mála důsledků zkušeností z rusko-japonské války. Navíc nebylo doceněno, že v době tzv. balkánských válek 1912-1913 se turecké jezdectvo, vycvičené rovněž podle německých názorů, snažilo stále o masové jezdecké ataky, ale nakonec muselo nastoupit do útoků s palnými zbraněmi.

Již rusko-japonská válka přinesla překvapivé roztažení bojových sestav i bojových linií do šířky i hloubky a obchvat a obejití, které měly být hlavními druhy manévrů zejména masy „vojskového jezdectva“, se staly stále obtížněji proveditelné. Daleko dosahující dělostřelecká palba znemožňuje již nyní soustřeďování masy jezdců, nezbytné pro skutečně účinný jízdní úder. Při vhodném terénu byl ještě možný úder plukem nebo brigádou, ale větší formace jezdectva již bylo obtížné v taktické hloubce soustředit.

Vedle kulometu je to také polní opevnění, tedy střelecký okop a drátěný zátaras, ale také „vlčí jámy“ a první miny, co zastavilo jezdecké ataky již v rusko-japonské válce.

Nebránilo to však skutečnosti, že mírové bojové řády všech zemí určovaly jezdectvu jako hlavní druh bojové činnosti útok chladnou zbraní. První světová válka měla ukázat, že v nových podmínkách je takový útok neúčinný a později zcela nemožný.

Již v prvním období války se útoky ruského jezdectva na německou pěchotu ukázaly neúčinné. Na západní frontě se jezdectvo obou stran po několika neúspěšných pokusech přímým jezdeckým atakám vyhýbalo. Ukázalo se, že moderně vycvičená a vyzbrojená pěchota je proti přímému jezdeckému útoku naprosto odolná. Teprve když je otřesena předchozím bojem, její sestava narušena a jezdecká zteč čili ataka je provedena překvapivě a z několika směrů, je úder jezdectva chladnou zbraní skutečně účinný. K takovým situacím však docházelo zřídka. Hlavní roli pak zde nehrála bývalá dominující úderná síla jezdectva, ale pouze konečná fáze boje. Naopak byla ataka vždy úspěšná na postavení dělostřelectva, pokud nebylo chráněno pěchotou, což je ovšem přirozené.

Příklady, které je možno uvést, jsou málo přesvědčivé a často přímo zavádějící. Ataka dvou rumunských jezdeckých divizí dne 3.12.1916 do týlu vyčerpané německé 217. pěší divize, která měla navíc nedostatek střeliva, byla neúčinná. Naopak v boji u Tarnówky v září 1914 poutá svou činností jediná jezdecká divize generála Novikova celý smíšený rakousko-uherský a německý armádní sbor.

Na základě zkušeností ze světové války, kdy se jezdectvo vojensky rozloučilo se svou rolí jednoho z rozhodujících druhů zbraní, bylo mu určeno:

- Vést především průzkum v součinnosti s letectvem a s vybavením radiostanicemi.

- Krýt přesuny vlastních sil na křídlech velkých uskupení.

- Zasazovat údery na křídla, boky a týl protivníka silami vojskového jezdectva, tedy silnými, velkými formacemi.

- Při ústupu udržovat styk mezi vševojskovými uskupeními, krýt mezery, které vzniknou, a udržovat dotyk s postupujícím protivníkem.

- Vzhledem ke své vysoké manévrovosti působit jako „rychlá pěchota“, jako např. francouzská 7. jezdecká divize v boji na Marně 1914.

Zcela jiná byla situace na tzv. východní frontě. Když se carské Rusko vojensky zhroutilo - a učinilo tak samo, bez přispění „zlých bolševiků“, vypukla zde občanská válka. Německé a rakousko-uherské síly obsadily to, oč měly na ruském území zájem. Carská armáda se rozpadla. Místo ní měly v zájmu západních spojenců držet frontu a poutat německé a rakousko-uherské síly jednotky prozatímní vlády. Tato armáda Kerenského se rozpadla vlastním morálním i vojenským rozkladem a proti samotné vládě v Petrohradě se chystalo vojenské vystoupení reakčních carských sil generála Kornilova. Do tohoto zmatku účinně zasáhli bolševici, kteří využili dovedně tzv. „revoluční situace“ a zmocnili se celkem snadno moci ve státě.

Skutečností je, že carské samoděržaví bylo historickou fosílií již v roce 1917 a systém tatarsko-byzantského útlaku je již v tehdejším světě neúnosný. Nejlépe se v tomto ohledu lze informovat u zakladatele československého státu profesora Masaryka.

Další skutečností zůstává, že jezdectvo jako druh zbraně v moderní válce tohoto století sice na Západě selhalo, ale v podmínkách zaostalého Ruska sehrálo významnou roli. Když zmizela fronta moderních armád, začaly jednotlivé nájezdy kozáckých jednotek a obrana proti ním.

Ruské jezdectvo, které se již od dob Petra Velikého vlastně v zásadě dělilo na dragouny a kozáky, bylo v roce 1882 „reformováno“ tak, že zůstaly jen u gardy pluky kyrysníků, husarů, hulánů a jízdních granátníků, zatímco veškeré „nekozácké“ jezdectvo se stalo dragouny. Teprve před první světovou válkou byly formálně obnoveny ostatní druhy jízdy, při čemž každá jezdecká divize, tvořící součást armádního sboru, měla po pluku dragounů, husarů a hulánů. Toto již čistě formální a spíše jezdecko-folkloristické členění po roce 1917 zcela zmizelo, ale zůstaly jezdecké formace jednotlivých kozáckých „vojsk“.

Stejně jako v rusko-japonské, tak i v první světové válce se kozáci projevili jako zcela zbytečný přepych, pokud byli nasazeni proti moderním evropským armádám. Avšak proti ruským málo vycvičeným a mizerně vyzbrojeným mužikům revoluční armády, která byla v počátcích složena z málo vojensky odborných živlů, měla zpočátku určité úspěchy. Avšak jakmile bolševický režim nasadil zmobilisované staré frontové bojovníky, kteří prožili či spíše přežili skutečně moderní válku, byly kozácké jezdecké síly hladce poraženy. Ukázalo se, že kozáci jsou pouze tím, čím vždy byli - policejní silou, nasazovanou úspěšně proti bezbranné mase. Pokus „vzkřísit“ starou kozáckou slávu, podniknutý zbytky německé aristokracie (mezi nimi i hrabě Stauffenberg) v letech druhé světové války, skončil ovšem trapným fiaskem. Kozáci, podplácení po staletí carskou vládou, se ukázali pochybnou investicí. Ruští carové si tuto „elitu“ vydržovali především pro použití proti vlastním poddaným.

Že ve starém i novém Rusku přežilo jezdectvo jako významný druh zbraně, je výrazem zaostalosti této okrajové země civilizované Evropy. Jen to podtrhuje skutečnost, že v roce 1920 ve válce polsko-ruské byly ještě na obou stranách nasazeny masy jezdectva podle představ minulého století. Polsko jako nástupnický stát carského Ruska nebylo na tom ostatně ve všech směrech o mnoho lépe než Rusko samo.

Po zkušenostech první světové války Francie své jezdectvo zcela reorganizovala. Již v průběhu války v roce 1916 bylo 7 kyrysnických pluků přeměněno na pěchotu a další a další jezdecké pluky jsou dále přeformovány na „lehké“ (groupes légeres). V jezdeckých eskadronách stoupá počet lehkých kulometů ze 3 na 6 a pak jsou zaváděny granátomety. Jezdecké pluky pak dostávají kanony 37 mm a kulomety a lehké kanony na motorových vozidlech. Zvýšením počtů čet v eskadronách ze 3 na 4, počtů družstev v četě ze 3 na 4 znamená posílení palebné síly existujícího jezdectva. Opěšalý jezdecký pluk se tak stává palebně roven dvěma pěším rotám. Zrušit jezdectvo by bylo v letech 1914-1918 ještě krok příliš revoluční, ale prakticky se stávalo v moderních armádách jen poněkud odlišným druhem pěchoty. U sborů již jsou jen 2 eskadrony, u divizí jen 1 eskadrona. Tak se francouzské jezdectvo stalo ke konci ke konci války vlastně „jízdní pěchotou“.

Obdobný proces probíhal ve válečných letech v německé armádě. Jezdecké jednotky se měnily v elitní pěší prapory či jen roty. Klasické jezdecké útvary i svazky zůstaly ve své původní podobě jen na východní frontě a na Balkáně.

Typickým příkladem je vytvoření elitní Garde-Kavallerie-Schützen-Division. Z jezdeckých pluků gardy, stejně jako z jezdeckých pluků 5., 8. a 9. jezdecké divize je vytvořen na západní frontě v dubnu 1918 svazek elitní pěchoty, jehož početní stav i organizační členění odpovídá pěší divizi. V poválečném Německu sehrála „gardová divize jízdních střelců“ významnou úlohu v potlačení pokusu německých komunistů o státní převrat napřed v Berlíně a pak v Bavorsku. Jako jádro konzervativních sil byla tato divize s podivným názvem rozšířena na „dobrovolnický sbor“ (Freikorps), když pohltila většinu mužstva a hlavně důstojníků tradičních jezdeckých formací a vytvořila svaz o 40.000 mužích - výhradně „opěšalých“ kavaleristech. Za své zásluhy byla divize převzata po rozčlenění do 4 brigád do nově vzniklé profesionální armády poválečného Německa - Reichswehru, čili „říšské obrany“.

V Anglii, která vstupovala do první světové války s jedinou jezdeckou divizí na evropské frontě (ale tato divize měla 12 jezdeckých pluků), jezdectvo rovněž podlehlo válečné nutnosti a bylo nasazováno koncem války jako pěchota, vyjma průzkumu a bojového zabezpečení, prováděných ještě na koních.

První světová válka tedy znamenala „labutí píseň“ jezdectva jako druhu zbraně ve všech vyspělých státech, které se války zúčastnily. Pro naše téma je důležité, že přes všechny pestré názvy a tradice se nakonec celé jezdectvo, pokud se zachovalo, změnilo jen a jen v dragouny.

Shrneme-li podíl dragounů na světové válce 1914-1918, pak je nutno uvést, že v ruské armádě dragouni tvořili počátkem války celou jednu čtvrtinu jezdectva - každá jezdecká divize totiž měla 1 pluk dragounů, 1 pluk hulánů, 1 pluk husarů a 1 pluk kozáků. Těchto divizí nasadilo Rusko celkem 36. A ještě v roce 1917, před vypuknutím říjnové či listopadové revoluce, měla ruská armáda celých 21 dragounských pluků klasického typu.

Francie, jako „vlast dragounů“, měla v okamžiku vstupu do války ze svých 89 jezdeckých pluků plných 31 pluků dragounských.

Ze 12 britských jezdeckých pluků na frontě byly 3 pluky dragounů a mimoto existovalo 6 dragounských eskadron gardového jezdectva.

Německá říšská armáda v předvečer války měla mezi svými 110 jezdeckými pluky 2 gardové a 24 řadových pluků dragounů pruských a 2 dragounské pluky würtemberské, ale žádné bavorské a saské.

Rakousko-Uhersko stavělo svých 15 dragounských pluků převážně z vojáků z Čech a Moravy a také proto se stali dragouni tradičně druhem jezdectva i v první republice Československé. Z 383 jezdeckých eskadron Rakouska-Uherska, které šly do války, bylo plných 90 eskadron dragounů.

Válka ukázala, že tento poměr dragounů ve vztahu k ostatním tradičním druhům jezdectva, byl v podstatě málo doceněn - když tvořil poměr 1 dragouna na 3 až 4 jiné jezdce. Ke konci války byli všichni kavaleristé vlastně dragouny. Dragouny v jejich historickém slova smyslu, tedy těmi, kteří přijedou, sesednou a vedou boj pěšky.

Bylo by snad historicky oprávněné, kdyby další vývoj jezdectva vedl v tomto směru, nadiktovaném historickou nezbytností pekla masových jatek

Víme však dobře, že dějiny se nerady podřizují chladné a suchopárné logice a zákonitostem vojenského myšlení. Jinak by obraz naší společnosti byl, dovolíme si tvrdit, daleko hezčí.

Vedle působení striktně exaktního vojenského myšlení podléhá historie někdy málo pochopitelným zvratům. Tyto doslova kotrmelce dějin jsou výsledkem působení nejrůznějších sil. Zájmy mnohotvárných složek lidské společnosti ženou vývoj do někdy přímo absurdních zvratů a připomínají onoho krále ve starověké Indii, který přikazoval svým poddaným, aby ve dne spali a v noci pracovali.

Nelze se zde věnovat podrobným sociologickým a ekonomickým příčinám, které vedly k uchování jezdectva i po jeho historické kompromitaci v první světové válce. Vždy se našli společenští činitelé natolik vlivní, aby zachovali agrárníkům výhodné dodávky koní a sena, i dosti degenerovaných šlechticů a moderních vojenských snobů, aby to státní rozpočet zaplatil. A armáda státu zachovala jezdectvo.

Ovšem musíme se věnovat zajímavému jevu v dějinách vojenství, kdy celý společenský řád, proklamující sám sebe jako nejmodernější a historicky nejvyspělejší, zachoval feudální druh vojska jako druhý nejvýznamnější ve svých ozbrojených silách. Hovoříme ovšem o Stalinovu Rusku.

Zvláštnosti ruské společnosti, která byla, pokud ji považujeme skutečně za součást Evropy, na nejnižším stupni jak hospodářského, tak společenského vývoje, vedly k revolucím 1917 (únorové a říjnové) a k občanské válce. Vědomě pomíjíme sovětské tvrzení o intervenční válce. Neodpovídá historické skutečnosti. Tam, kde k intervenci skutečně došlo, to jest na Dálném východě, se Lenin obával byť jen náhodného střetu s japonskou armádou. Skutečná intervence, ke které ovšem nedošlo díky vzájemné řevnivosti států tak zvané „Dohody“, by znamenala velmi rychlý vojenský krach sovětského zřízení.

Specifika občanské války vedla k pozvednutí významu jezdectva jako nejrychlejšího druhu vojska - ovšem v Rusku.

První světovou válku začínalo Německo se 4 tisíci automobilů, ale Rusko jich mělo 4,5 tisíce, Francie 6 tisíc, Anglie pouhých 900. Avšak válku končilo 100.000 francouzských a 80.000 britských a amerických automobilů na západní frontě.

Deset let po skončení této války disponuje Rudá armáda v roce 1928 jen 350 nákladními a 700 osobními automobily a 67 pásovými traktory, jak považoval za vhodné uvést maršál Žukov ve svých memoárech.

Vedle tohoto faktu je ovšem nutno uvést především skutečnost, že ve stalinském Rusku bylo jen málo lidí, kteří skutečně vojenství na tehdejší světové úrovni rozuměli.

Samotná carská armáda disponovala přestárlým velitelským sborem, neschopným chápat moderní vojenství již v dobách rusko-japonské války. Příznačný je pro toto tvrzení fakt, že ještě v prvním desítiletí našeho století probíhal na ruské akademické vojenské půdě horoucí vědecký spor o samotnou národní doktrínu. Spor nakonec vyřešil gosudar-imperátor svým rozhodnutím. Zvítězila tak zvaná „národní“ vojenská škola, která podle Suvorova a Dragomirova měla za rozhodující zbraň ruský bodák a kozáckou šavli.

V tak zvané občanské válce se pak potýkali slepí s jednookými - carští poddůstojníci a zneuznaní aktivní důstojníci vedle násilně zařazených starých vojenských odborníků s exponenty carské armády, kteří už mezitím stačili prohrát světovou válku a prohráli i tu občanskou.

Zanechali po sobě ovšem vojenskoodbornou prázdnotu, kterou se marně snažili vyplnit noví vojenští myslitelé. Tito myslitelé rychle mizeli z velitelské scény Rudé armády.

Prvním, který musel zmizet, byl ten, který již v roce 1925 na lednovém plénu ÚV strany vmetl do tváře veteránům jezdectva:

„Mnozí naši soudruzi, zejména ti, kteří byli na frontách občanské války, žijí zřejmě náladami, vytvořenými epochou naší občanské války. Dovolím si tvrdit, že tyto nálady jsou velmi nebezpečné, protože válka, která později vypukne, se nebude podobat občanské válce.“

Muž, který pronesl tato prorocká slova, oslavovaný vojevůdce Frunze, byl 17. ledna 1925 jmenován na místo lidového komisaře pro armádu a námořnictvo, tedy dosazen na křeslo ministra války. Toto křeslo vyklidil po Stalinových zákulisních intrikách Lev Trockij (Lejba Bronštejn).

Dne 31.10.1925 Frunze umírá po operaci, na kterou jej proti jeho vůli vyslalo politbyro. Dne 6.11.1925 se stává jeho nástupcem Vorošilov. Tento „partyzánský velitel“ pak na sjezdu všemocné strany z jeho tribuny, tribuny XVII. sjezdu, hřímal: „Především je nezbytné jednou provždy skoncovat se škůdcovskými teoriemi o nahrazení koně strojem, o odumírání koní.“

Dále zmizeli „staří revolucionáři“ a pak vojevůdcové občanské války, mimo dvou diletantů - maršálů Buďoného a Vorošilova.

Sovětská armáda si dodnes ve svém vojenském folklóru zachovala světlou vzpomínku na kníratého kozáckého šikovatele, nositele 4 křížů řádu Svatého Jiří. Bylo známo, že dlouhá léta studoval na „zvláštní fakultě“ sovětské vojenské akademie. Zda šlo o „zvláštní“ školu, jak ji známe my, nelze s určitostí říci, ale sovětští důstojníci podnes vypravují, jak byl maršál povolán ke zkoušce z dějin rodné strany. Odeslal tam za sebe pobočníka, ale ten se vrátil s prázdnou - propadl. „Ptali se mě, kdo byl nějaký Karel Marx“, líčil zkroušeně pobočník. „A co jsi jim řekl?“ zlobí se maršál SSSR. „No, že se tak jmenoval jeden kůň v naší 4. eskadroně.“ Maršál zuří: „Hlupáku, což nevíš, že kůň Karel Marx dosud žije, ale slouží ve 3. eskadroně? Není divu, že tě vyhodili!“

Poválečná krize donutila snížit stavy jezdeckých divizí a jejich počet ze 34 na 19. V roce 1924 je dále jezdecký kolos, jakým byla sovětská jezdecká divize (o 2 brigádách, brigáda o 2 plucích, pluk o 4 eskadronách, s oddílem jízdního dělostřelectva a eskadronami ženistů a spojařů), redukována.

Ale již v roce 1926 je opět ustavena nová jezdecká divize o 2 brigádách a 2 plucích v nich, každý se 4 eskadronami. Jezdecký pluk navíc dostává eskadronu „tačanek“, tedy povozů s kulomety, v počtu 16 těžkých kulometů v eskadroně. Na tří- až čtyřspřežném lehkém voze je obsluhován 2 vojáky kulomet „Maxim“ vzor 1910 a 1 voják je kočím. Není bez zajímavosti, že čs. legie mimo jiné ukořistily v Rusku německý obrněný vozík na gumových obručích s velkorážným kulometem, tažený koňmi.

Na druhé straně se nelze divit vábné iluzi úderné síly jezdeckých divizí, sborů a armád, jakou chovali sovětští velitelé.

V roce 1920 došlo k posledním grandiózním střetům masy jezdectva v dějinách vojenství vůbec. 1. jezdecká armáda Buďoného se utkala se 2. a 4. kozáckým Donským jezdeckým sborem u stanice Jegorlygskaja 19. února a pak ještě 25. února. Jezdecká armáda zde byla posílena ještě 3 střeleckými divizemi a pak ještě rozdrtila 1. Kubáňský jezdecký sbor. Na obou stranách se bilo na stepi celkem okolo 25.000 jezdců, a to způsobem jako ve středověku.

Pak v létě a na podzim roku 1920 se osvědčila 1. jezdecká armáda v bojích proti mladé polské armádě, jezdecky také dosti nasycené polskými pověstnými hulány a jízdními střelci.

Specifika východních bojišť i celého dějiště války tak poznamenala sovětské vojenské myšlení. Sovětskými teoretiky byla vytvořena doktrína, založená na teorii „hluboké operace“, kde po průlomu obrany protivníka je do něj nasazena masa tanků a jezdectva k dosažení hlubokého vlomu do nepřátelské soustavy. Rychlý postup tanků a jezdectva v nepřátelském týle pak vede k obrovským obchvatům a obejitím.

Tato koncepce povyšuje jezdectvo na strategicko-operační druh zbraně a vojska. Proto také k roku 1928 má už Dělnicko-rolnická Rudá armáda 4 jezdecké sbory a mimo ně 12 jezdeckých divizí a 7 samostatných jezdeckých brigád. Mimo jiné zavádí pro ně velmi pestré barevné rozlišení - na plochých čepicích (místo dřívějších „bogatyrek“ či „buďonovek“) označuje barva dýnka příslušnou divizi nebo samostatnou jezdeckou brigádu, barva okolku příslušný jezdecký pluk nebo eskadronu dělostřelectva, spojařů či ženistů. Další rozlišení je provedeno bílými nebo žlutými pásky kolem okolku nahoře a dole. Tuto pestrou směs odstraňuje až stejnokrojová reforma v roce 1935.

V dubnu 1936, kdy již sovětská armáda disponuje největším počtem tanků na světě, je zaváděn nový organizační typ jezdecké divize, tedy v předvečer období, kdy jezdecké divize v ostatních armádách již jsou zcela mechanizovány nebo smíšeny s moto-mechanizovanými vojsky.

Nová jezdecká divize má 4 jezdecké pluky klasického jezdectva, 1 mechanizovaný pluk, 1 motorizovaný dělostřelecký pluk a další útvary bojového a týlového zabezpečení.

Mechanizovaný pluk má v roce 1935, kdy jeho vývoj již prošel obdobím 1929 - 1934, 4 eskadrony tanků BT-5 a 2 eskadrony obojživelných tančíků T-37 a později T-38. Tyto tančíky byly zkušebně i přepravovány vzduchem. Celkem bylo v sestavě pluku 90 tanků a tančíků. Tento mechanizovaný pluk byl v srpnu 1938 přeformován na tankový.

Pomineme-li období překotné mechanizace v letech 1931-1938, docházíme k období čistek ve velitelském sboru Rudé armády. Bylo o nich napsáno v poslední době tolik, že můžeme jen konstatovat, že velení sovětské armády bylo na všech stupních zbaveno zkušených a vzdělaných velitelů. Místo nich nastoupily takové figurky, jako maršál Kulik, vrchní politický komisař Mechlis a jiní. Ale také jezdečtí velitelé Timošenko, Rokossovskij, Bagramjan a především nejvyzdvihovanější sovětský vojevůdce Žukov. Skutečná role tohoto vychvalovaného bývalého carského dragouna 10. jezdecké divize ve druhé světové válce čeká ještě na své objektivní zhodnocení. Ale důležité pro nás je, že „mladý“ velitelský sbor Rudé armády se zaplnil především oddanými stalinskými kavaleristy. Podle jejich kvalifikace také probíhalo počáteční období sovětsko-německé války.

Do druhé světové války vstupuje Rudá armáda se 4 jezdeckými sbory. Nový jezdecký kolos má 19.000 vojáků, 16.000 koní, 128 lehkých tanků BT-5 a BT-7, 44 obrněných automobilů BA-10, 64 jízdních děl, 32 protitankových kanonů, 40 protileteckých kanonů a 128 minometů. Jak výzbroj tohoto svazu ukazuje, hlavní jeho bojovou silou byla jezdecká šavle. Tanky a děla byly jen doprovodnými prostředky. Jezdecké pluky měly 900 šavlí ve 4 eskadronách.

Průběh války devastoval sovětské klasické jezdectvo, takže mu nakonec zbyla jen pomocná role v tak zvaných jezdecko-mechanizovaných skupinách.

Hovoříme-li o sovětském jezdectvu, je pro stalinskou diktaturu příznačné, že nakonec sáhla i po osvědčeném nástroji carského samoděržaví - po kozáctvu. Byli obnoveni donští a kubáňští kozáci i se svými tradičními stejnokroji a na počátku druhé světové války se objevily „kozácké“ jezdecké sbory. Jako předtím, i v této době nevykázali významnějších bojových kvalit přes velkou propagaci. Naopak se z kozáků začaly formovat protisovětské kozácké jednotky hned, jak německá armáda dosáhla oblastí evropských kozáckých sídlišť.

Koncem války existoval XV. jezdecký kozácký sbor SS na Balkáně a mnoho samostatných kozáckých jednotek. Převážně působily jako účinná zbraň proti partyzánům mnoha zemí.

Ještě v roce 1947 disponovala sovětská armáda 15 jezdeckými divizemi, z nichž 9 bylo klasicky „koňmo“ a 6 motorizovaných.

Ostatní světové armády uchovávaly formálně jezdecké formace, ale prováděly rozsáhlé výzkumy a opatření, aby převedly vojáky, přepravované na koních, na vojáky, přepravované motory. Proběhlo několik koncepcí - vojáci na motocyklech, „obrnění pěšáci“ na tančících, kombinace klasických jezdců s motorizovanou pěchotou. Nejrozsáhlejší byly pokusy spojit obrněné automobily, nákladní automobily a koně. Obojí druhy povozů totiž měly zpočátku jen o málo větší rychlost než koně, a to jak na přesunu, tak v boji. Avšak vzrůstající rychlost motorových vozidel ponechala koně beznadějně vzadu a nakonec byl tento rozdíl rychlostí tak velký, že kombinované jednotky jezdectva a motorových vozidel byly rozpuštěny.

Dragouni ovšem zůstali druhem vojska ve francouzské armádě pro svoji tradici, i když nakonec usedli do obrněných a nákladních automobilů. Dokonce vznikl samostatný nový druh dragounů, „dragons potrés“, čili „vezení dragouni“, na nákladních automobilech. To však již šlo jen o nostalgickou vzpomínku.

I když jezdectvo zůstalo v mnoha méně rozvinutých armádách i v několika moderních (mezi jinými i československá armáda uchovala klasické jezdectvo - dragouny) ještě před válkou řádným druhem vojska, válečná praxe je odsunula zcela do pozadí.

Německá armáda, nadiktovaná Versaillskou smlouvou do formy „říšské obrany“ čili Reichswehru, byla odsouzena k uchování jezdectva ne snad proto, že by bylo považováno za moderní druh vojska, ale právě proto, že moderním nebylo. 18 jezdeckých pluků Reichswehru (oproti 22 koncem první světové války) činilo 16 % celkového stavu okleštěné armády. Navíc zde bylo ještě 7 jezdeckých eskadron pro průzkum u 7 pěších divizí. Až do roku 1927 nosilo německé jezdectvo 2,3 m dlouhé píky z ocelových trubek.

Nástupem nacismu k moci proběhla rychlá modernizace německých branných sil, rozšířených nakonec ve Wehrmacht. Zde jezdectvo bylo nakonec omezeno na 1 jezdeckou brigádu. 52 jezdeckých eskadron bylo vytvořeno v 52 nově zformovaných pěších divizích a horských divizích coby průzkum.

Již v roce 1934 je drtivá většina jezdeckých jednotek Reichswehru předána automobilním, průzkumným a protitankovým formacím. Zajímavým je, že v roce 1938 zůstaly ve Wehrmachtu po nějaký čas zachovány dva dragounské pluky bývalé rakouské armády. I když se konzervativní němečtí velitelé ještě nějaký čas snažili zachovat jezdectvo v klasické formě, mezi jinými i vlastenecký hrabě Claus Schenck von Stauffenberg, až rok 1943 přinesl částečné vzkříšení.

Pro bojové podmínky v ruských stepích jsou ustaveny 3 klasické jezdecké pluky, které jsou následujícího roku přeformovány a rozšířeny na dvě jezdecké brigády a spojením s maďarskou jezdeckou divizí tvoří nakonec jezdecký sbor. Rovněž dobrovolníci zbraní SS tvoří jezdecké národní svazky. Šlo ovšem o národy s jezdeckou tradicí - Maďary, kozáky a Kavkazany. Ale byla ustavena i čistě německá divize zbraní SS „Florian Geyer“ a koncem války další, pojmenovaná „Lützov“.

A tak nakonec německé klasické jezdectvo přenechalo Wehrmachtu jen tradiční označení - umrlčí lebku „Totenkopf“. V Reichswehru ji nosila v 5. jezdeckém pluku 1. a 2. eskadrona, ve 13. jezdeckém pluku 2. eskadrona a konečně i v 17. pěším pluku 1. a 2.prapor, 13. a 14. rota a plukovní štáb. Wehrmacht zavedl tento klasický znak pruského jezdectva pro své „rychlé síly“ - tankisty, průzkumníky na obrněných automobilech a nakonec si toto označení přisvojily i pověstné „Schutz-Staffeln“ a jejich „zbraně SS“.

Japonská armáda od roku 1937 převáděla jezdecké pluky svých pěších divizí na průzkumné pluky a poslední jezdecké formace byly v severní Číně v roce 1943 přeformovány na 3. tankovou divizi.

V Italii ještě byla „Rychlá divize“ členěna na 1 jezdeckou brigádu, 1 cyklistický pluk a jednotky motorizovaných zbraní.

Vývoj jak zbraní, tak vojenského umění - strategie a taktiky - nakonec dovedl jezdectvo ke konci jeho existence. Kůň přestal být prostředkem přesunu a manévru a ustoupil stroji. Z hlediska vojenské romantiky je to ovšem škoda - umírající tank nepohlédne na svého pána věrným okem.

S koněm odešla jedna epocha vojenství, ve které měly svaly a smysly člověka i zvířete rozhodující úlohu. Nastupuje stroj a způsoby myšlení, které někdy nabývají až groteskních forem.

Například již před druhou světovou válkou finančníci ve francouzské vládě zjistili, že protitankový granát stojí jen 150 franků, zatímco tank, který je tento granát schopen vyřadit, přijde na 1 milion franků. Vsadili na protitankové granáty místo tanků a jak to dopadlo, je známo. Není to ani první, ale bohužel ani poslední případ, kdy finančníci rozhodují o věcech vyššího řádu, než jsou schopni svým omezeným myšlením obsáhnout a postihnout.

V našem krátkém pojednání o vývoji jezdectva vůbec a dragounů zvlášť můžeme nakonec s uspokojením konstatovat, že veškeré moderní jezdectvo, pokud bylo nasazeno v obou světových válkách našeho století, se vlastně chová jako dragouni - k tomu je donutil charakter palby. Právem tedy zachovávají Francouzi tradiční názvy druhů jezdectva u dragounů, protože i moderní mechanizovaná pěchota je z vyššího nadhledu přesunuta na bojiště, místo koně transportérem, a buď útočí „v sedle“, nebo „sesedá“ a útočí pěšky - přesně tak jako dragouni. Husary ovšem nahradil letecký a jiný technický průzkum, kyrysníky tanky, huláni jsou nenahraditelní, protože neopakovatelní svým útokem píkami na tanky v Polsku v roce 1939. Mimochodem, polští vojenští publicisté dodnes tento absurdní jev vehementně popírají.

Pouze dragoun se převtělil do moderního pěšáka. Protože v boji člověka s člověkem je jednotlivý bojovník, který „uzří bělmo v oku nepřítele“, nezastupitelný.

Úsměv musí vyvolat obrázek „donského kozáka“ v tradičním stejnokroji, který přišel na pomoc moldavským Rusům a kontroluje automobily. Kdyby měl koně, stačila by houkačka automobilu k jeho vyplašení. Nemluvě o tom, jak by kůň při silniční kontrole po delší době reagoval na zplodiny motorů.

Zůstane tedy jezdectvo a s ním i dragouni již jen jevem drobné partyzánské války někde na konci světa. Ostatně při dnešních cenových relacích by jednotka ušlechtilých jezdeckých koní přišla asi hodně draho vzhledem k jejím možnostem bojového nasazení.

Koně městských policií jsou nešťastní tvorové, o jejichž ochranu by měly bojovat příslušné spolky. Na dlažbě a ve smogu velkoměsta jde o jasné trápení zvířat tím nejhrubějším způsobem. Nehovoře už o hluku.

Je tedy nutno se s jezdectvem rozloučit s nostalgickým povzdechem, že ani válka už není tím, čím kdysi bývala.

Zůstanou však neměnné její základní principy - zničení živé síly protivníka, kategorie palby, pohybu, úderné síly a manévru. Hovoříme tedy právem o vojenské vědě jako o souhrnu znalostí a o vojenském umění, kde vedle znalostí je třeba i talentu.

 

Seznam literatury

ALTEN, G. Handbuch für Heer und Flotte. Berlin 1907.

BALK, H. Entwicklung der Taktik im Weltkrieg. Berlin 1920.

CARLYLE, T. Friedrich der Grosse. Berlin 1929.

CLAUSEWITZ, C. Vom Kriege. Leipzig 1935.

Dějiny vojenského umění I.-IV. Praha 1954-1955.

FÖRSTER, G. a kol. Kurzer Abriss der deutschen Militärgeschichten. Berlin s.a.

GLESS, K. Das Pferd im Militärwesen. Berlin 1980.

GLESS, K. Rosse, Reiter, Fuhrwerksleut'. Das Pferd im Transportwesen. Berlin 1986.

GROEHLER, O. Die Kriege Friedrichs II. Berlin 1989.

GUDERIAN, H. Errinerungen einen Soldatens. Bonn 1951.

HARA, T., TAKEUČI, A. Nihon rikugun senšatai (Japonské tankové vojsko). Tókjó 1969.

HEŘMAN, J. Studie o jezdectvu. (neuveřejněná studie pro generální štáb československé armády). s.l. 1946.

KLUČINA, P., ROMAŇÁK, A., RICHTER, K. Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby II. (17. - 20. stol.). Praha 1984.

Mala encyklopedja wojskowa. Warszawa 1966.

Mannual de grade d'Infanterie. Paris 1934.

50 let vooruřennych sil SSSR. Moskva 1967.

REVENTLOW, E. Der Russisch-Japanische Krieg I.-III. Berlin-Schöneberg 1905-1906.

ROTMISTROV, A. P. a kol. Dějiny vojenského umění. Praha 1968.

Russisch-japanische Krieg. Berlin 1910.

SCHEIBERT, J. Der Freiheitskampf der Buren I.-III. Berlin 1900.

SCHNITTER, H. Absolutismus und Heer. Berlin 1987.

Sovětskaja vojennaja enciklopedija. Moskva 1976-1980.

Sovětskije vooružennyje sily. Moskva 1978.

USCZEK, H. H. Europäische Befreiungskriege. Berlin 1986.

USCZEK, H. H. Preussischdeutsche Kriege. Berlin 1984.

Wörterbuch zur deutschen Militärgeschichte. Berlin 1985.

 

Nepublikovaná stať předčasně zesnulého vojenského historika Bohuslava Tesárka (1943-2003) byla napsána v roce 1992 pro dragounský sborník vydavatelství ARtMi, který měl být vydán v následujícím roce. Vzhledem k tomu, že toto vydavatelství v roce 1993 ukončilo svoji činnost, k vydání sborníku nedošlo.

 

Původní adresa příspěvku:
 - primaplana.net/txt/varia/dragouni-v-historickem-vyvoji-vojenstvi-tesarek.html