Franz baron Trenck, velitel pandurů – příběhy rokokového dobrodruha
Jan Vogeltanz
Naposledy upraveno: 06.12.2012
„Generál Trenck, který bandury a jiné uherské vojsko komendýroval, přišel do arestu města Vídně. Příčina toho měla býti, že při bitvě u města Trautenau v ten čas, když bitva se s Prusy stala, v určitý čas nepřišel. Kde tu sice přítomen svým komando býti měl, tudy pruskému vojsku průduch zanechal, že jsme naše všanc vsaditi musili a on král preyský nad námi vítězství obdržel. Za druhé, že krále pruského chyceného skrz některý den míti měl, a když jemu Trenckovi několik milionů zlatých připověděl a skutečně jemu na vexel u Republiky venetianské vykázal, jej svobodného pustil.“
Zpráva v letopise Františka Vácslava Felíře, asesora práva rychtářského na Starém Městě pražském, z května roku 1744 vzbudila v tehdejších společenských vrstvách nepochybně značnou sensaci a také skandál. Zmíněný Trenck – Felířem mylně povýšený na generála – totiž byl tehdy nepochybně jedním z nejproslulejších protagonistů válek o dědictví rakouské, zuřících ve čtyřicátých letech osmnáctého století nejen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, ale také v Bavorsku a na Rýně či v Nizozemí, a dokonce i v Itálii. Zde všude se utkala vojska právě ve Vídni nastoupivší mladičké panovnice Marie Terezie a jejích nečetných spojenců s mohutnou protihabsburskou koalicí, v jejímž čele stál francouzský král Ludvík XV. spolu se svým nejsilnějším partnerem Bedřichem II., králem pruským.
Pandur Trenckova sboru v letech 1741-45 a po reorganizaci v letech 1745-50.
(ilustrace zhotovil autor textu)
Rozporuplná postava barona Trencka nebyla ovšem v XVIII. století tak zcela výjimečným zjevem. Jako jedné z kuriózních osobností osvícenského věku mu byla však věnována velká publicita již za jeho života, což zajisté při jeho poměrně podřízeném postavení v rámci vojenské hierarchie – větší část své bouřlivé kariéry prožil jako major a podplukovník – zase nebyla popularita zcela běžná. Nicméně jeho způsoby a chování, stejně jako jemu podřízených pandurů byly ovšem pro takřka celé století v relativním klidu žijící kraje střední Evropy šokem. Vždyť vlastně v této oblasti pouze Bavorsko prožilo válečné průtahy i střety, a to na počátku XVIII. století za války o dědictví španělské. Jinak Čechy, Morava a Slezsko od třicetileté války byly skutečně ušetřeny přímých bojových akcí, které ovšem probíhaly v blízkých zemích (hned po třicetileté válce nový konflikt polsko–švédský – „Potopa“ – v padesátých letech XVII. století resp. O několik desetiletí vypuknuvší válka severská proti Karlu XII., králi švédskému, souběžně probíhající s konfliktem o nástupnictví v Madridě či jižně od Dunaje zuřící boje s Portou v několika střetech a fázích až do r. 1739. Pouze takřka permanentní průtahy vojenských kontingentů a pak pro venkovské i městské obyvatelstvo tíživé zimní kvartýry a samozřejmě daně a odvody dávaly lidu zmíněných zemí pocítit tíhu válek vedených císaři Leopoldem I. i Karlem VI.
Nebývalá udatnost hraničící často s hazardem, jdoucí však ruku v ruce s odpuzující brutalitou, byla tehdy typická nejen pro husary – odtud „husarský kousek“ jako fanfaronský čin – ale především pro bojovníky z oblasti tzv. vojenské hranice, tedy z Banátu a Slavonie, z povodí Dunaje a Sávy a dalších oblastí hraničících s Osmanskou říší. Jisté je, že razantní vstup uherských a charvátských válečníků na středoevropské válčiště let čtyřicátých v mnohém pozměnil názory tehdejších taktiků a štábních teoretiků angažovaných armád. Vždyť vedle velkých bitev oněch dob, kde poprvé začala slavit úspěchy nově praktikovaná lineární taktika pruského krále, byly to právě na druhé straně malé akce drobné války (guerilly) v týlu nepřítele, rušení zásobovacích linií, přepady nepřátelských konvojů a menších útvarů, ležení a skladů, dobrý průzkum a vlastní kvalitní propojení. V tomto partyzánském vedení boje skutečně vynikali jak uherští husaři, tak zmíněné nepravidelné oddíly najatých dobrovolníků, jinak ovšem vlastně zkušených profesionálů, stejně obratných a udatných v boji jako bezohledných a loupeživých. V malé válce pak tito Kroboti či banduři, jak jsou nazýváni v soudobých pramenech, soutěžili o dvouznačnou pověst s husary, kteří rovněž zasahovali nepřítele na nejméně očekávaných místech. Nesčetné drobné půtky s tímto stále unikajícím a nenadále se objevujícím nepřítelem natolik oslabily nepřátele Marie Terezie, že zpočátku takřka bezvýchodné postavení dcery Karla VI. se záhy změnilo k jejímu prospěchu a celková situace se pak i nadále vyvíjela v mnoha ohledech pro mladou arcivévodkyni a záhy uherskou královnu poměrně uspokojivě. Zmíněné nepravidelné oddíly pěší i jízdní mají také hlavní vojenský podíl na vypuzení Bavorů a Francouzů z Čech, ze značné části Bavorska i na vyhnání Prusů z Moravy a zamezení jejich postupu v Čechách v letech 1742 – 1745.
Dobrodružný život nejznámějšího z velitelů těchto neregulérních oddílů Franze barona Trencka zaujal současníky bezpochyby daleko více než mnohdy daleko fantasknější příběhy jeho současníků, předchůdců nebo následovníků. To už není Grimmelshausenova postava Simplicissima z třicetileté vojny, ale v osudu slavonského barona lze spíš nalézt prvky blízké další kuriózní postavy osmnáctého století, historického barona Münchhausena, jinak literární perzóny fantastických příběhů a velkých mystifikací známého barona Prášila. V jeho vymyšlených kouscích lze nalézt ovšem i zrnko reality historicky známé z doložených činů jiných protagonistů nastupující éry rokoka. Tak například v neúspěšné válce s Portou v letech 1736 – 39 přispěl k úspěchu tureckých zbraní nepochybně i svým podílem bývalý francouzský a poté císařský důstojník Claude Alexandre comte de Bonneval, ostatně vězněný podobně jako Trenek jistý čas rovněž na brněnském Špilberku. Hrabě de Bonneval po svém přestupu k islámu přijal jméno Achmed a vešel v další známost jako velitel sultánova dělostřelectva, které v rámci technických možností reorganizoval podle západoevropského vzoru a dostal se na čelné místo mezi osmanské vojenské hodnosti jako „tří rossschweifův generál“ (jak stojí v dobových pamětech), tedy paša se třemi bunčuky.
Rok po Trenckově průjezdu Slovenskem, r. 1741, se narodil ve vsi Vrbové v nitranské stolici Moric August hrabě Beňovský, muž neméně odvážný a vzpurný jako potomní pandurský plukovník. Beňovský svou neuvěřitelnou kariéru zahájil jako husarský důstojník tereziánské armády a po odchodu z habsburských služeb se účastnil bojů barské konfederace v Polsku proti vojskům carevny Kateřiny II. Byl zajat a vypovězen do sibiřského vyhnanství až na vzdálenou Kamčatku. Zde požíval poměrně značné volnosti a získal si nejen přízeň gubernátora Nilova, ale i srdce jeho dcery Afanasji. Obojího využil a zneužil a uprchl se svými druhy na uchvácené lodi. Po nebezpečné plavbě několika světovými moři dorazil do Francie, kde vstoupil do královských služeb a nakonec padl roku 1786 jako král Madagaskaru v bojích se svými dřívějšími francouzskými příznivci.
Osmnácté století tedy zdaleka nebylo jenom věkem osvícenství érou filosofů, rafinovaného rokoka a klasicismu a skvělých galantních slavností, ale i otrlých dobrodruhů, z nichž tři výše jmenovaní nejsou zdaleka jediní – stačí ještě připomenout G. Casanovu – i když možná poněkud více známí. Nejednalo se vůbec o ideální postavy známé z didaktické literatury francouzské (Candide, Emile), ale spíše o drsné chlapíky z reálně pojatých příběhů anglických, z nichž opět se lze pro ilustraci zmínit o Tomu Jonesovi Fieldingově. Ale to už byla doba pozdější, dávno po Trenckově smrti, krátce před výbuchem revolučních událostí ve Francii.
Vraťme se k příběhům šlechtice z vojenské hranice. Počátek zmíněného věku rozumu znamenal pro habsburskou monarchii jednu z největších politických a hospodářských zátěží v její historii. Tehdy za panování Leopolda I. a jeho nástupce Josefa I. úporně zápasila císařská vojska a jejich koaliční spojenci z Říše, Nizozemí a Anglie s francouzskými pluky Ludvíka XIV. Nejen v Nizozemsku, na Rýně a v Bavorsku, ale i v Itálii a na Pyrenejském poloostrově. Navíc uherský magnát a francouzský spojenec František Rákocsy útočil na habsburské pozice v Uhrách a Sedmihradsku a vázal tak nemalou část císařských jednotek ve východních oblastech mocnářství. Byla to doba války o dědictví španělské i éra slavného velitele prince Evžena Savojského.
Na Nový rok 1711, tedy v závěrečném období tohoto evropského konfliktu, se v rodině Ehrenreicha von Trencka, velitele pevnosti v Reggio di Calabria na jihu Apeninského poloostrova, narodil třetí syn, který dostal při křtu jméno František Serafinský. Mladý baron vstoupil jako student do jezuitské koleje v Šoproni (tehdy bylo město s vojenskou posádkou známé jako Oedenburg) na rakousko-uherském pomezí. Po dovršení šestnáctého roku zahájil podle tehdejších zvyklostí vojenskou kariéru fénrycha, tedy v nejnižší důstojnické hodnosti, v pěším pluku hraběte Pálffyho. Už tenkrát se negativně projevila jeho neukázněná povaha a pro neposlušnost byl r. 1732 propuštěn. Ještě rok předtím se oženil s baronkou Josefinou von Tillier, ale manželství netrvalo dlouho; Trenckova mladá manželka zemřela již roku 1737 po šesti letech společného svazku. Během těchto let se manželům Trenckovým narodily čtyři děti, z nichž žádné nepřežilo matku.
Zámek v chorvatské obci Trenkovo - dříve Mitrovica.
(Foto: Harald Skala)
Ovdovělý mladý baron vstoupil ještě v roce smrti své choti do ruských služeb a hned mu byla udělena hodnost husarského rytmistra. Třebaže v této době vedlo Rusko válku s Tureckem jako spojenec císaře Karla VI., na bojiště se husarský oficír nedostal, takže nemohl projevit svůj temperament. Nicméně za pobytu v garnizoně v ukrajinské metropoli se již v dubnu r. 1738 poprvé setkal s pozdějším kolegou Gideonem Laudonem. V řadách carevniny lehké kavalerie se ovšem dostal i do prvního sporu s nadřízenými, kdy jako zánovní rytmistr se neovládl a zpolíčkoval svého velitele. Závažný kázeňský přestupek znamenal samozřejmě nejen degradaci, ale i následný těžký trest. Ovšem Trenck měl na své straně mocného protektora v osobě tehdejšího předního dvořana a důvěrníka ruské panovnice, polního maršála hraběte Münnicha, který slavonského barona ze závažného maléru dostal a uklidil jej na krátkou dobu jako carského kurýra až do vzdálené Astrachaně u Kaspického moře. Pobyt v této stepní pevnosti na euro-asijském rozhraní u volžské delty se ovšem v podstatě rovnal vyhnanství, i když to nebyla Sibiř. Ve zdejším divokém prostředí utržil i zrnění kopím, neznámo zda při přepadu kozáky, Kirgizy či Baškiry, ale není vyloučen ani souboj, neboť při prchlivosti Franze Trencka by to nebylo nic neobvyklého. Vzhledem k tomu, že byl neobyčejně odolné nátury, vyléčil se velmi brzy. Nevystřízlivěl ale ze své popudlivosti. Tehdy totiž už jako major orlovských dragounů napadl v srpnu r. 1739 opět nadřízeného, znovu jej inzultoval, opět mu hrozil trest nejvyšší a v lepším případě deportace na Sibiř. Ovšem nepoučil se a následovalo nové napadení představeného plukovníka Meyera. Tentokrát již hrozila baronovi oprátka. Na popravišti byl omilostněn na poslední chvíli, nicméně tato nová Münnichova intervence byla také poslední a 10. ledna 1740, krátce po svých devětadvacátých narozeninách byl z Ruska s konečnou platností vyhoštěn, navíc s písemným závazkem, že na území carského impéria již nikdy nevstoupí.
V témže roce na konci května se vracel bývalý carský důstojník přes Halič domů a po vstupu na uherské teritorium se setkal ve starobylém spišském městě Levoči se svým otcem, který zde v oné době byl velitelem tamní garnizony. Zda se dozvěděl již tady nebo až na svém zboží ve Slavonii o poplenění svých statků, není známo. Jisté je, že po zhlédnutí poničené vesnice, která ležela v horkém hraničním pásmu jednal vysloužilý ruský husar rychle a nekompromisně. Sebral několik desítek svých poddaných povinných vojenskou službou na hranici, a provedl s nimi odvetný výpad proti pachatelům, hraničním lupičům podnikajícím loupežné nájezdy na císařské území z oblastí patřících Osmanské říši. Samozřejmě, že se celá partyzánská akce neutajila a na základě žaloby z porušení hranice – jednalo se v podstatě o mezinárodní zápletku – se měl z tohoto činu zodpovídat před vojenským tribunálem v Osijeku (tehdy Esseg). Pochopitelně obsílku k soudu ignoroval a nedostavil se, naopak utekl až do Vídně, kde si získal opět protekci nejvyšší, neboť se za něj postavil švagr mladičké Marie Terezie Karel Lotrinský. Ten mu svou mocnou podporou – podobně jako před nedávnem v Rusku hrabě Münnich – zajistil beztrestnost. Navenek z vděčnosti, ale pravděpodobně z podstatně prozaičtějších a nižších pohnutek, nabídl v těžkých dobách, které tehdy na počátku panovnické dráhy Marii Terezii nastaly, budoucí uherské a české královně své služby. Konkrétně se jednalo o postavení dobrovolnického sboru pandurů, tedy obyvatel vojenské hranice, a zároveň s co nejrychlejším nasazením této formace proti zle dotírajícímu Bedřichovi II. Ten se stal po vpádu do Slezska na konci r. 1740 v krátké době prakticky jeho pánem a vše nasvědčovalo tomu, že se s okupací tohoto bohatého vévodství nespokojí.
Vypočítavý baron – sliboval si od polního tažení vedle dobrodružství i vydatnou válečnou kořist – si opravdu nemohl vybrat pro svou nabídku vhodnější dobu. Marie Terezie totiž usilovně sháněla vojsko na obranu svých ohrožených dědičných zemí a proto s povděkem tento tak velkoryse vypadající kompliment přijala. Příslib postavení tisícovky ke všemu odhodlaných válečníků musel na ni učinit nesporný dojem. Trenek obdržel patent k najímání mužstva hodnost nejvyššího strážmistra, která se rovnala pozdějšími majorovi. Stalo se tak 27. února r. 1741 a verbování ve Slavonii a na Sávě mohlo začít. Skladba tělesa pod velením ještě nedávno obžalovaného šlechtice byla pestrá – hlavní jádro tvořili omilostnění hraniční lupiči a jiné kriminální živly. Potřeba každé pušky a šavle však byla příliš naléhavá a tak se na kvalitu moc nehledělo.
Není zcela pravdou, že sbor byl postaven na vlastní Trenckovy náklady, naopak, přispívali venkované a panství djakovské dalo 4.185 zlatých 42 krejcarů.
Výzbroj spolu s výstrojí nebyly nijak laciné, stály celkem 62.000 zlatých. Pro pandury příslovečná byla jejich bizarní garderoba. Vyhlížela opravdu fantasticky a děsivě, na válčištích působila zcela neobvykle. Sestávala z pestré směsi elementů lidových a regionálních, charvátských, slavonských a dalmatských, ale také z uherských a v neposlední řadě i tureckých a bosensko-hercegovinských. Zcela typický a pro pandury a také jiné nepravidelné hraničářské oddíly, ba i pro pozdější regulérní hraničářskou pěchotu byl červený plášť s kápí. Nosili jej všichni panduři jako hlavní atribut své adjustace. Pestřejší a romantičtější to bylo už s pokrývkami hlavy a dalšími oděvními součástkami až po obutí. Tak vedle plstěných čák s křídlem obvykle v černé nebo tmavohnědé barvě, ostatně nošených i husary a nejen uherskými až k různým typům kožešinových čepic, homolovitých i válcových, z kůže ovčí, vlčí, liščí, vydří, přes kalpaky vykrojené vepředu a se splývajícím dýnkem obvykle v červené barvě, až po šátky a poloturbany v kombinaci opět s homolovými čepicemi či beranicemi. Ještě pestřejší byly kazajky, košile, kabátce a kamizoly, dolmany a atily, polokaftany a jiné svrchní i spodní oděvy. Přes košili měli panduři barona Trencka často i dolman se šňůrami. Od r. 1744 dokonce jako předpisový v zelené barvě s červenými šňůrami. Po balkánském způsobu (nošený křesťany i muslimy), byl kolem pasu uvazován šerpový pás, často i hedvábný, za ním pak zasunuty pistole a handžáry či nože. Další pistole byly v pouzdře na řemeni, stejně jako šavle, nošeny zkřížené přes prsa a pobité mosazným kováním, stejně jako šavle, váčky s kulemi a prachovnice. Konečně výzbroj uzavírala dlouhá celokovová balkánská či turecká ručnice – ta s dřevěnou zdobenou pažbou. Ale zbraň byly i kořistní nejrůznějšího původu. Nošena byla i uherská šavlová taška.
Neméně rozmanité byly i kalhoty, od širokých tureckých šarivari v modré nebo červené barvě, přes uherské husarské přiléhavé kalhoty důstojníků, často s bohatým vyšíváním dracounem až k hrubým nebíleným gatím ze surového plátna. Obutí bylo rovněž různé, nejčastěji se ovšem jednalo o karpatské a balkánské vůbec – opánky přivazované řemínky. Důstojníci, jmenovitě Trenck, pak byli oděni honosně po způsobu pyšných husarských důstojníků v dolmanech a kožíšcích – podle dobových vyobrazení byly v modré barvě – s bohatým šňůrováním ze zlatistého dracounu, s kalhotami s ozdobami ze stejného materiálu s kalpakem ze vzácné kožešiny a s rajčím či orlím pérem; u vyšších husarských důstojníků bylo celé malé orlí křídlo – byl to turecký i polský – či uherský zvyk již z předchozích staletí – zasazeno do mosazné pozlacené garnitury. Někdy bylo celé křídlo z kovu, s tepanými péry. Tak je známé například z portrétů proslulého pruského husarského generála Ziethena. Místo kožíšku pak nejen husarští oficíři, ale i pandurští velitelé nosili pro slavnostní příležitosti vydělané leopardí i tygří kožešiny sepnuté na prsou ozdobnou agrafou, opět zvyklost obvyklá i u uherských magnátů nebo polských velmožů a samozřejmě vyšších velitelů. Orientální nádherymilovnost a zalíbení v přepychu se odrazilo i na důstojnických čižmách, často z jemné semišové kůže či hladké kozinky, teletiny či kordovánu ce žluté, červené i zelené barvě, tedy opět obvyklá móda typická pro důstojníky husarů až do napoleonských válek.
Stejně jako kuriózní a přepestré odění byla exotická i pandurská muzika. Byla to vlastně tzv. turecká kapela s šalmajem, činely, tympány a trubkami s tzv. rolničkovým stromem, záhy přejatá i kapelami dalších evropských států v Německu i ve Francii a typická pro kapely německých armád až do současnosti. Tak se představili panduři 26. května ve Vídni před panovnicí na exkluzivním defilé. Divoce vyhlížející a respekt budící válečníci dostali jeden každý po nově raženém sedmnáctníku jako osobním daru Marie Terezie. I když byla tato stříbrná mince vážená, v nouzi ji brzy propili. Proto v budoucnu peníze nahradily medaile.
Pro obyčejného pandura mělo připadnout na denní žold 6 krejcarů a samozřejmě každému náležela válečná kořist, s výjimkou dobytých praporů a standart a dalších polních znamení jako bubnů a tympánů a rovněž náležitosti z dělostřelby, od děl po munici. Zverbováno bylo celkem 800 mužů.
Z Vídně se po slavnostním mustruňku a přehlídce před Marií Terezií baronův kontingent přesunul na slezské bojiště. Zde ovšem měl velení převzít další známý velitel nepravidelných houfů Daniel Johann Menzel, husarský důstojník s mnoha bojovými zkušenostmi guerillového vedení boje. V červenci jedenačtyřicátého roku už stáli Trenckem naverbování panduři na Nyse a byli přiděleni k většímu oddílu plukovníka Tripse. Poté jim byl přidělen operační úsek i Opole. Ale již u Ottmuchovských jezer vstoupili v neblahou povědomost krutými excesy i proti jinak loyálnímu obyvatelstvu a Trenck byl poprvé hnán k zodpovědnosti. Jeho trest byl mírný, vyšel s domácím vězením. Jeho podřízení to odnesli podstatně drsněji, protože někteří panduři byli za trest posláni na pevnostní práce do nedalekého Kladska. 21. července táhli jejich druhové pod Menzelovým komandem proti pruskému ležení, třiadvacátého téhož měsíce zapálili Strehlen, ale záhy byli ve svém řádění zpraženi pruskými hulány, zřejmě známého Natzmerova oddílu. Stalo se tak u Kamenice 4. srpna; poté ještě stáli u Pacskówa a 29. září u slezského Frýdlantu. Ale to se již jejich pobyt na slezském válčišti chýlil ke konci.
9. října totiž podepsala Marie Terezie s Bedřichem II. příměří prostřednictvím svých zástupců v Klein-Schellendorfu a válečné akce ve Slezsku na čas ustaly.
Pandurský houf pak byl převelen na rakouské válčiště ke Khevenhüllerově sboru, připravujícímu se na protiútok proti francouzsko-bavorské armádě, která tehdy dotáhla až ke klášteru Melk na hranicích Horních a Dolních Rakous. Zde na Dunaji představovala pro Vídeň stále ještě nebezpečí.
Přes svou neblahou reputaci, kterou si za několik měsíců dokázal nevázaný Trenck se svým sborem vysloužit, bylo na slezské přečiny zapomenuto, neboť převážila prokázaná bojová hodnota oddílu. Panduři se také hned razantně na novém válčišti uvedli přepadem nepřátelské kavalerie u Lince a po tomto prvním úspěchu následovalo zajetí dvou set Francouzů u Steyeru. U Klausenu, Spitalu a Windischgartenu obsadili Trenckovi bojovníci důležité přechody. Na Nový rok 1742 – v den svých jedenačtyřicátých narozenin – dobyl nejvyšší strážmistr se dvěma sty jízdními pandury Klausen.
V lednu 1742 byl Trenck podřízen generálu Bärnklauovi, tehdy Khevenhüllerovu podveliteli, operujícímu v jižním Bavorsku. Obava z uherských a charvátských přepadů, donutila tehdejšího bavorského velitele maršála hraběte Törringa táhnout širokým obloukem přes Klatovy – Furth im Wald – Cham – Straubing – Pasov, protože okolí pasovsko-bavorsko-rakouského pomezí už bylo - zejména na soutoku Dunaje a Innu – nebezpečné, v neposlední řadě i za přičinění agilního obrist-wachtmeistra pandurského sboru, který 29. ledna 1742 překročil bavorské hranice.
Byl to vstup neobyčejně rychlý, překvapivý a co do provedení neslýchaně brutální, zahajující tak dramatickou dobu Trenkova bavorského tažení, po generace připomínaného ohnivou a krvavou stopou.
Celý průběh této takřka dvacetileté kampaně se stal předmětem badatelského zájmu Karl Heinze Schröpfera z Waldmünchenu (Lesního Mnichova), občanským povoláním celního úředníka, který během takřka dvacetiletého bádání soustředil bohatý materiál, který – vedle mnoha menších pojednání - zprostředkoval ve dvou publikacích: Obrist Trenck – Chef der Panduren a Am Pandurensteig, kde takřka deníkovým způsobem den po dni popisuje průběh akcí pandurského sboru v datech 1742 – 43.
První bojovou akcí v Bavorsku bylo zničení mostů přes Isar a vypálení Vilshofenu, následovalo vyrabování obchodů v Plattlingu a začátek dosud nebývalých ukrutností proti bezbrannému obyvatelstvu dobývaného teritoria. Vzbudilo to nejen hrůzu u přímo postižených, kteří řádění Trenckovy soldatesky přežili, ale i značný odpor přímo u rakouského velení. Za rabování Plattlingu musel Trenck zaplatit náhradu 800 zlatých.
Boží muka u bavorské vesnice Oberaudorf, na kterých jsou zachyceni panduři nemilosrdcně dobíjející bavorského vojáka.
(Foto: Harald Skala)
Již 2. února stáli panduři u Deggendorfu, kde se zdrželi deset dní. Jejich chování se poněkud zmírnilo, totiž od bezuzdného řádění se přešlo dočasně k vybírání kontribuce poražených, v tomto případě zabavení soli a obilí, které byly dále prodány se ziskem. Trenck v této době opět podléhal Menzelovi a s ním také obsadil 13. února bavorskou metropoli. Nezdržel se ale v Mnichově dlouho, protože byl vyslán opět na Landshut a na cestě se u obce Mainburg střetl s bavorskými dragouny pluku Hohenzollern a s pěšáky Preysingova regimentu. Šarvátka dopadla pro pandury úspěšně, bylo zajato 196 dragounů a 103 pěšáků, přičemž vlastní ztráty činily jednu osobu padlou a 7 zraněných. Na bavorské straně bylo 34 mrtvých. Ovšem po obejití Landshutu byl pokus o dobytí Straubingu na Dunaji neúspěšný.
Slavonského majora čekal další bojový úkol, tentokrát na jihu Bavorska u Reichenhallu, kam byl vyslán podpořit svého kolegu von Lüttwitze. Zde opět Trenckovi muži rychlou akcí obsadili město, zajali 1.000 mužů a na 63.000 zlatých se počítala cena ukořistěných zásob soli z nedaleké Solné komory (Salzkammer) - I tentokrát byl vydán přísný zákaz plenění.
Válečné štěstí ovšem bylo střídavé, neboť pokus o vzetí Landsbergu na Lechu již 2. dubna se nezdařil. Navíc se hornobavorští obyvatelé rychle vzpamatovali z šoku a překvapení nad příchodem rabijátů v bizarních oblecích. Měšťané a sedláci v podhůří alpského masívu se statečně postavili na odpor v miličních formacích zvaných Landfahnen, podobně jako před čtyřiceti lety při podobné okupaci císařskými vojsky za války o dědictví španělské. 1.500 ozbrojených Bavorů vystoupilo srdnatě proti dvěma stům pandurům, kteří od 19. března operovali v oblasti Tölzu. Dvanáctého dubna dokonce bavorské oddíly úspěšně uskutečnily přepad Trenckova adjutanta Gondoly s doprovodem a zastřelili tohoto důstojníka i s 5 pandury u Zwiselbrücke na cestě z Tölzu do Mnichova. Ostatní zbylí ozbrojenci zbaběle uprchli a zanechali na místě bagáž. To ozbrojené bavorské sedláky povzbudilo a přimělo je k útoku přímo na Tölz odkud rovněž pandury vypudili. Trenck byl v této době v Haidhausenu a Fürstenfeldbrücku, kde od tamního kláštera vymáhal denně 600 a od měšťanů 300 zlatých. Jeho nadřízený generál Bärnklau byl však již nucen pod tlakem nastupujících bavorských jednotek se svým nevelkým kontingentem opustit Mnichov, ale jeho ústup z města byl pouze dočasný, neboť již 5. května vtáhl Trenck s předvojem svých vojáků do hlavního města Bavorska zpět a za ním následovaly další Bärnklauovy jednotky. Panduři si vedli zdatně, ačkoli měli ztráty. Přešli Isar a vstoupili opět do městských ulic, když předtím vypálili předměstí Zehel. Opět svou působivou roli sehrál děsivý vzhled rozlícených Slavonců.
Zpráva o Gondolově smrti a vypuzení dosud vlastně na bavorské půdě neporažených charvátských jednotek z města Tölzu se Trenck dozvěděl zpožděně, nicméně byl natolik rozlícen, že se rozhodl pro krvežíznivou pomstu. 22. května nechal zapálit městečko Caischain /Kaisheim a poté stejný osud potkal Tölz, 25 sedláků bylo pobito a zajatý vůdce bavorských ozbrojenců Bacherbauer byl odvlečen do Mnichova a zde ubit nelidsky k smrti. Opět začaly excesy, které novou vlnou neslýchané brutality otřásly i generálem Bärnklauem a ten opět Trencka volal k odpovědnosti. Ten ovšem byl 29. května v Mnichově a nemohl se přímo zodpovídat za nové bavorské vypálení a vyloupení Hilgartsbergu téhož dne. Ukrutnosti byly ovšem páchány i druhou stranou, zcela za pomstychtivé zásady oko za oko, zub za zub. Sedláci tehdy zajaté pandury věšeli za nohy a hlavu jim strčili do mraveniště.
Trenck 2. června společně s Menzelem opustil bavorskou metropoli a zahájil systematické dobývání malých městeček ve směru k Dunaji. Nešetřil ničeho a nikoho. Po Flinsbachu vyplenil kostel v Aussernzell, poté byl vyloupen další kostel v Gattersdorfu a 28. června byl vypálen zámeček ve Winzeru.
V červenci se na levém dunajském břehu v oblasti Bavorského lesa kam během měsíce Trenckovi hrdlořezové dotáhli z jižních Bavor, těmto zbojníkům postavilo na odpor 500 sedláků a střelců u zámku Klebstein nedaleko města Grafenu. V následujících dnech panduři vyrabovali městečko Schönberg, opět jako akt msty za ze zálohy zastřeleného uherského hejtmana a ještě v posledním červencovém týdnu byl 24. toho měsíce dobyt a vypálen zámek Diessenstein (mimo to ještě předtím jiné šlechtické sídlo Bärnstein). Tato akce se však stala pandurskému majorovi osudnou. Když si totiž při vstupu do zámeckého sklepení při neopatrném zacházení s pochodní způsobil vznícení četných prachovniček na svém těle, byl s těžkými popáleninami převezen na poslední chvíli na léčení do Pasova. Za své zranění a činy stejně odvážné, ale i kruté, byl povýšen na podplukovníka.
Opět se poměrně brzy zotavil, protože již 10. srpna stál u Regenu. Měl skutečně výdrž a stejně jako jeho otrlí drsní hoši, kteří se i zde činili. Ve městě zapálili budovu soudu a záhy nato dorazili do Zwieselu nedaleko českých hranic u Železné Rudy. V tomto horském městečku se ovšem spokojili pouze s výpalným a naturáliemi. O zámožnosti a vlastenectví zdejších již tehdy proslulých sklářských podnikatelů svědčí gesto jednoho z nich, Adama Hölzla, skláře z Oberzwieselau, který sám zaplatil celou požadovanou částku 700 zlatých. Hamižný čerstvě povýšený podplukovník ovšem nařídil navíc i výlov perel z potoků, jen aby získal tehdy velmi žádaný luxusní artikl.
Vzhledem k posílení spojeneckých vojsk v Bavorsku příchodem francouzských jednotek do Straubingu, bylo rozhodnuto nejvyšším tereziánským velitelem na bavorské půdě polním maršálem Khevenhüllerem zahájit odlehčovací diverzní akce v Horní Falci. To mělo alespoň částečně ochromit francouzské manévry na obou březích Dunaje mezi Straubingem a Řeznem. Tento bojový úkol byl svěřen právě Trenckovu oddílu. Zánovní podplukovník neprodleně vyrazil směrem na Cham hned v prvních zářijových dnech. Jeho panduři měli zajistit důležitou linii Straubing – Cham- Waldmünchem a také druhou spojnici Cham – Furth i. Wald a odtud dále do Čech na Horšovský Týn – Stod – Plzeň. Udržení chodu důležitých komunikací mělo přispět k rychlému spojení s armádou Karla Lotrinského, který táhl od Prahy vstříc hlavnímu nepřátelskému uskupení maršála Mailleboise, směřujícího přes Norimberk na Prahu, kterou hodlal vymanit z obklíčení.
7. září stál kontingent podplukovníka Trencka před Chamem. Vedle pandurů stojících pod jeho stálým velením ještě k hornofalckému městu dorazila posila 300 Charvátů dalších nepravidelných oddílů a navíc ještě dvě roty z řadových uherských pluků Forgáč a Ujváryi. Dělostřelba sestávala ovšem pouze ze dvou polních děl. Přední zabezpečovací hlídky byly vysunuty až k Neukirchenu a Eschlkamu.
V Chamu byla bavorská posádka složena z jednoho batalionu bavorského pluku Churprinz pod velením plukovníka Josefa hraběte Künigla. Tento prapor patřil k původní linecké bavorsko-francouzské posádce, na kterou se ovšem vztahovala povinnost plynoucí z kapitulačních podmínek z přelomu r. 1741-42 dále nebojovat proti tereziánské armádě.
Trenck nejprve vyslal k městu parlamentáře hejtmana barona Erlacha a jeho prostřednictvím žádal kapitulaci a vyklizení města. Künigl Trenckovy podmínky váhal přijmout, vzhledem k tomu, že bral ohledy na výše zmíněné linecké kapitulační podmínky. Cham byl obehnán hradbami a navíc ještě linií palisádového opevnění. Císař Karel VII. Albrecht dal ostatně plukovníkovi rozkaz město bránit a k tomu účelu dokonce vyslal bavorský maršál Seckendorff, vrchní velitel bavorské armády, inženýra technických vojsk poručíka Riedla, aby řídil zpevňovací práce chamské městské fortifikace.
Künigl proto žádal o čtyřiadvacetihodinovou lhůtu, během níž chtěl informovat o stavu věcí maršála Seckendorffa. Rovněž Trenck ovšem napsal ze svého ležení na kopci Kahlenberg, návrší nedaleko města, svému veliteli Khevenhüllerovi o instrukce, jak dále v této delikátní záležitosti postupovat. Během rekognoskační projížďky bylo na patrolu z města sice vystřeleno, ale následná Küniglova omluva byla akceptována a tak v noci 8. září byl u Chamu relativní klid.
Ráno chamský komandant shromáždil důstojníky svého štábu a diskutoval s nimi o dalším postupu. Jak důstojníci, tak měšťané byli ovšem rozhodnuti město bránit. Na základě usnesení sdělil velitel Chamu pandurskému podplukovníkovi, že město vyklizeno nebude.
Trenck se uchýlil k válečné lsti, když předstíral stahování svých jednotek, ve skutečnosti se však připravoval na noční útok. Obsadil další vrch Katzberg a děla uvedl do palebných postavení.
Přípravy pochopitelně neunikly zkušenému oku plukovníka Künigla a proto večer 8. září vyslal z vlastní iniciativy do pandurského ležení parlamentáře, jehož prostřednictvím žádal o možnost osobního dopisu maršálu Khevenhüllerovi.
Během zřejmě slibného jednání však došlo k osudnému incidentu, když byl výstřelem z hradeb těžce zraněn Trenckův fénrych. Jeho nadřízený okamžitě žádal zadostiučinění a stažení střelců z hradeb a parlamentář byl vzat jako rukojmí.
Než došlo k objasnění celého případu, přišel ve tři hodiny ráno 9. září pandurskému veliteli dopis od Khevenhüllera s určením pro plukovníka Künigla. Pandurský tambor jej neprodleně dodal adresátovi.
Obsahem dopisu bylo okamžité vydání města a dodržení linecké kapitulace. V případě zachování všech uvedených podmínek bylo zaručeno ušetření obyvatel i posádky, jinak všechny ohledy padají. V době doručení dopisu stál Khevenhüller u Metten, proto mohl zabránit i příchodu posil pro chamskou garnizónu. Künigl byl dopisem údajně silně rozrušen a svolal důstojníky na poslední poradu na devátou hodinu ranní. Měšťané na této poradě donutili pod hrozbou zastřelení plukovníka královské infanterie město bránit se zbraní v ruce a sami byli odhodláni jít na hradby. Po poslední Küniglově prosbě povolil Trenck už pouze jednu hodinu na konečné rozhodnutí.
Po uplynutí poslední lhůty ve tři hodiny odpoledne bylo na Trenckův rozkaz zapáleno chamské předměstí, celkem 20 domů. V době požáru zahájila palbu obě děla s katzberských šancí. Jako munici použili dělostřelci zápalné koule a tak požár za přispění prudkého větru záhy zachvátil i město uvnitř hradeb. Obyvatelé a vojáci se v panice tlačili u východů z městských hradeb, mnozí ze strachu z ohně skákali přímo z hradeb a zabili se, před rozběsněným živlem se dalším prchající utopili v řece Regenu, když se pod jejich náporem prolomily mosty. V nastalém zmatku za všeobecného zděšení do města vpadli panduři a dokonávali dílo zkázy. Rozpoutalo se strašné loupení a vraždění za děsivého osvětlení města zasaženého zcela požárem.
Künigl se u tzv. Mostní brány (Brückentor) shromáždil se svými zbylými vojáky a důstojníky a složil zbraně včetně 5 praporů. Trenek okamžitě zajal všech 772 bavorských vojáků a důstojníků. Celé město lehlo popelem, pouze kostel Panny Marie zůstal ušetřen.
Třebaže větší část skladů s válečným materiálem i majetek měšťanů shořely, bylo ukořistěno 17 děl (jen tři ovšem byla použitelná) a zbytek další válečné kořisti, které se panduři zmocnili, byl ještě stále dostatečně velký. Jednalo se hlavně o potraviny a munici.
Řádění soldatesky bylo zcela bezuzdné, třebaže jí v tom Trenck mohl zabránit. Supí podíl na kořisti mimo jeho trupy měli také Nadásdyho husaři, kteří stáli v době vpádu do města nedaleko a přijeli k lupu později.
Město hořelo celé tři dny, loupení a rabování trvalo dnů devět. Ztráty chamských byly čtyřicet obyvatel města, které se podařilo identifikovat, mimo uhořelých, zasypaných troskami a utonulých. Teprve po kapitulaci posádky byl pandurský podplukovník ochoten dát pardon.
Zajatci byli odesláni do Deggendorfu až 12. září, odtud transportem po Dunaji do Vídně, ba až do Slavonska, kde byli zadržováni až do uzavření míru v r.1745. Plukovník von Künigl ovšem odvlečen nebyl. Zemřel r.1765.
Chamská tragédie přesáhla všechny dosavadní pandurské excesy. Třebaže se snad situace v nastalém zmatku při požáru a bojích mohla vymknout Trenckovi na několik hodin z rukou a ztratil tak kontrolu nad běsnící žoldáky, bylo od něj vrcholně trestuhodné, že se odebral záhy po dobytí města do ležení společně se zajatci a město nechal svým hrdlořezům v plén. Panovnice byla celou hroznou událostí otřesena a zničení Chamu také patřilo později k jednomu z bodů Trenckovi obžaloby. Slavonský důstojník sám měl později z tohoto zločinného počínání výčitky svědomí a nechal ve své závěti z 29.9.1749 odkázat 4.000 zlatých na zřízení útulku pro 30 opuštěných a nemajetných osob, především lidí, kteří jeho vinou zůstali v Bavorsku bez střechy nad hlavou a ožebračeni.
Důstojník c. k. řadového pěšího pluku č. 53 (uherského) v letech 1811-1830. Tradice tohoto pluku navazovala na Trenckův pandurský sbor. Vojín téhož pěšího pluku v polní adjustaci roku 1878.
Jednou z přeživších byla dcera chamského purkmistra Johanna Michaela Schwaba Katharina, známa později jako „Schwabenkatherl“. Neutekla, neskočila do Regenu, ale směle se postavila pronásledujícím pandurům i jejich veliteli. Zaujala jej svou srdnatostí natolik, že mu poté vedla dva roky domácnost. Pandurský podplukovník ji později – již jako plukovník – provdal za svého fenrycha Horváta, později ve Vídni oběšeného za krádež koní. Dítě narozené v manželtví s tímto koňským zlodějem bylo podle pamětníků baronu Trenckovi značně podobné. Käthi se vrátila po letech jako vdova do Chamu, uchytila se jako hospodyně u barona von Arnschwang a naposledy u správce pivovaru Oberspergra. Dožila se vysokého věku.
Když byly odhadnuty veškeré škody zruinovaného města, činily kolem 450.000 zlatých, v té době ohromnou sumu, takže ještě po deseti letech po katastrofě byl Cham oproštěn od dávek a daní a zubožení zbylí obyvatelé dostali také podporu ze širokého okolí.
Od Chamu vyrazil Trenck směrem na severozápad k pohraničnímu městečku Waldmünchen, před nímž se objevil 15. září. Ale hrabě Nadásdyi jej se svými husary o den předešel a téhož dne tábořili v okolí i jiné nepravidelné jednotky z vojenské hranice, patřící pod velení generála Helfreicha až do prostoru Prößdorfu, Astu a Hachy, přičemž ovšem ve městě sídlil štáb těchto formací.
Waldmünchen byl přinucen k placení mimořádných dávek v naturálií. Spolu s vesnicemi v okolí měl dodávat z každého dvora šestiliberní bochník chleba a po dvou a půl měřicích (přes 61 litrů měřice) pšenice a žita, včetně 50 otepí sena a slámy. Z města tehdy vyšlo přímo k Trenckovi dětské procesí vedené farářem Georgem Phillipem Braunem a duchovními Johannem Georgem Schallerem a Johannem Nikolausem Silberkornem. Prosby dětí zamezily alespoň nejhoršímu drancování, ale město přesto muselo zaplatit 1.052 zlatých přímo Trenckovi a ještě 50 dukátů a 212 zlatých a 30 krejcarů.Příštího dne odtáhl ziskuchtivý vůdce pandurů přes hranice do Čech. Pochodová trasa vedla poněkud oklikou směrem na Tiefenbach a Schönsee. Záhy se jeho útvar ovšem znovu objevil na bavorském území a tak již 27. října vyrazili panduři od Waidhausu opět na Dunaj, kam dorazili 3. listopadu k branám Deggendorfu. Za čtyři dny bylo město tereziánskými vojáky dobyto a poté po krátkém odpočinku v Niederalteichu se v prvních prosincových dnech královniny jednotky rozešly do zimních kvartýrů, přičemž nepravidelné oddíly, mezi nimi i Trenckovi muži, nastoupily cestu domů na jih k Dunaji a Sávě. Jejich velitel pak zimu na přelomu let 1742 a 1743 prožil ve Vídni.
Historie u Lesního Mnichova se stala později předlohou pro dramatické zpracování a tak každoroční trenckovské slavnosti konané v tomto pohraničním městě dodnes zůstávají povyražením pro širokou veřejnost, poslední léta i návštěvníky z Čech. Místní Trenckova společnost osobitým způsobem prezentuje napjaté události roku dvaačtyřicátého na přírodní scéně a ve svérázně pojatých kostýmech za účasti hojného komparsu.
Již na jaře r.1743 zahájil nově postavený Trenckův sbor pochod na Rýn, přes Bavorsko a Lech, k armádě Karla Lotrinského. 6. července třiačtyřicátého roku byl baron Trenck povýšen na plukovníka a za necelý měsíc – 5. srpna – opět na sebe upozornil, když jeho panduři jako první překročili tuto mohutnou řeku. 2. září ztečí obsadili pobřežní šance u Alt-Breisachu a šířili v tomto podzimním období respekt a děs i na tomto bojišti.
Po zimním odpočinku ale již v lednu r.1744 neklidný slavonský šlechtic opět naverboval nové ozbrojence, které tentokráte již jednotě vystrojil do zmíněných zelených dolmanů. V dubnu ještě byli panduři ve Vídni, v červnu už zase na bojišti a v červenci provedli přepad u Lauterburgu, na konci téhož měsíce 29. a 31. bojovali u Kloster-Neuburgu a Pfaffenhofenu. Ale to již se schylovalo k nové válce s Pruskem, takže Karel Lotrinský spěšně nastoupil pochod ze západních končin Německa zpátky do ohrožených Čech.
Bedřich II. skutečně na přelomu srpna a září 1744 vpadl do Čech a tak se spěchající Karlovou armádou táhl v prvních řadách i Franz von Trenck se svými pandury. 24. září stál po dvou letech opět před Lesním Mnichovem, ale to se jednalo jen o krátkou pauzu na spěšném marši. Po následujících týdnech už zápolili jeho drsní chlapíci s neméně ostřílenými pruskými husary generála Ziethena u Týna nad Vltavou. To už nebyl ustrašený protivník jako vyděšení Francouzi roku dvaačtyřicátého či bezbranní obyvatelé měst v Bavorsku a na Rýně, ale stejní hrdlořezové v černých uniformách a umrlčí lebkou na čákách nebo šarlatově červených dolmanech a tak nejeden pandur skončil pod zuřivým sekem husarské šavle. Chorvaté se ovšem nezalekli a 22. října ztečí dobyli České Budějovice a po vzetí města v noci opilí křepčili kolem táborového ohně s ukořistěnými pruskými granátnickými mitrami na hlavách.
Za pronásledování ustupujících Prusů z jižních Čech přes Sázavu směrem na Labe byl ovšem jejich plukovník 14. listopadu těžce zraněn za šarvátky u Kolína. Tentokrát mu zasáhla dělostřelecká koule koleno a třebaže se opět zakrátko uzdravil, následky už byly trvalé. Plukovník Trenck od této doby kulhal.
Po obligátní zimní pauze a nutné rekonvalescenci přišli panduři, tentokráte už jako regiment v Nadásdyiho sboru po několika letech opět na slezské bojiště, tentokrát k Löwitz, Rosswaldu, Dobersdorfu a na další místa srážek II. slezské války. V jejich úkolech byly zase guerillové akce, především přepady nepřátelských zásobovacích kolon. 18. května, čtrnáct dnů po příchodu na slezské válčiště, operovali Trenckovi vojáci již v severních Čechách, konkrétně u Broumova a Trutnova. Z této doby pravděpodobně pochází děj poutavé povídky Aloise Jiráska Pandurek, kterou český romanopisec uvedl alespoň v částečnou známost u naší čtenářské obce pověstné válečníky v červených pláštích. V povídce ostatně vystupuje i již za pobytu Trencka v Rusku zmíněný Gideon Laudon, později proslulý tereziánský a josefínský generál. Ten byl v tehdejším tažení skutečně přítomen jako mladý hejtman pandurského Trenckova regimentu a účastnil se také následného dobytí pruské pevnosti Kozlí (Kožle, Cosel) 25. května 1745. Tehdy panduři a další hraničářské oddíly opanovali prudkým útokem baterie fridericiánské posádky a vzápětí je namířili na město, které krátce nato dobyli. Trenck byl pak v následujících týdnech (jmenovitě 22. června) v Pačkově (Paczków, Alt-Patschkau). Později se přesunul s Esterházyho insurgentskými formacemi na Bruntálsko, odkud koncem srpna přešel s dalšími nepravidelnými oddíly do Čech, neboť Karel Lotrinský naléhavě potřeboval lehké jednotky k diverzním akcím proti Prusům v severovýchodních Čechách. Počátkem září byli Trenckovi panduři v akci při obležení a následném obsazení Nového Města nad Metují.
Dne 30. září byla svedena bitva u Žďáru, jinak Zárova (něm. Soor), po které byl Trenck obviněn ze zanedbání povinností, neboť panduři místo zcela reálné šance zajmout pruského krále úplně neukázněně a divoce – ostatně byl to jejich nejobvyklejší způsob – zahájili plundrování nepřátelského trénu a poté byly poté baronovi z vojenské hranice připsány nejen tyto excesy.
Následovalo zatčení na konci října r.1745 a nebylo ani lehké, stejně jako potomní vyšetřování všech domnělých i skutečných Trenckových deliktů. Výslechy se konaly v dubnu roku šestačtyřicátého a degradovaný plukovník se choval stále zpupně, neurvale a arogantně i k předsedovi senátu, kterého inzultoval. Obvinění přibývalo, přitížil zejména chamský masakr a další delikty, přátelé Trencka opouštěli, nepřátelé přibývali. V prosinci r.1746 byl vynesen trest nejtěžší a konečný ortel z 28.8.1748 potvrdil původní rozsudek. Po dvou dnech sice byl změněn na doživotí, ale bouřlivý život pandurského velitele a dobrodruha již neměl dlouhé trvání. 4. října 1749 zemřel Franz baron Trenck na vodnatelnost a z vězeňské cely v kasematech brněnského Špilberku pak byly jeho ostatky přeneseny a uloženy v kryptě kapucínského kostela v Brně.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/varia/vogeltanz-trenck.html