Generál Kaunitz pohřbený ve slavkovské rodové hrobce
Karel Sáček
Naposledy upraveno: 13.02.2023
Hrabě František Václav neboli Franz Wenzel Graf von Kaunitz-Rietberg se narodil dne 2. července 1742 ve Vídni jako pátý syn Václava Antonína – pozdějšího věhlasného dvorského a státního kancléře – a jeho manželky Marie Ernestiny hraběnky Starhembergové (ze čtyř starších bratrů se dospělosti dožili pouze dva, proto bývá František Václav označován jako kancléřův třetí syn). Jeho předkové patřili ke starobylému rodu Kouniců, kterému se v roce 1532 dostalo povýšení do panského stavu a v polovině 17. století se rozdělil na českou a moravskou větev. V 18. století byl jeho název používán většinou v německém přepisu „Kaunitz“ (vestfálské hrabství Rietberg bývá zase někdy uváděno jako Rittberg).
Hrabě František Václav hrabě byl určen pro vojenskou dráhu a na počátku sedmileté války nastoupil jako dobrovolník ke kyrysnickému pluku Trauttmansdorff. Později si jej oblíbil polní maršál Daun a učinil z něj svého křídelního pobočníka. Roku 1760 se Kaunitz vyznamenal v bitvě u Torgau, v níž byl zraněn. Po uzavření hubertsburského míru byl v březnu 1763 jmenován plukovníkem u pěšího pluku Baden (pozdější IR 23) a v roce 1766 ve stejné hodnosti přidělen k pěšímu pluku Kaiser (pozdější IR 1).
V roce 1773 byl hrabě František Václav povýšen do hodnosti generálmajora a téhož roku se stal majitelem valonského pěšího pluku č. 38. V roce 1783 byl povýšen na polního podmaršálka a současně se stal velícím generálem v chorvatské části Vojenské hranice. Dne 10. května 1785 byl jmenován majitelem řadového pěšího pluku č. 20. Toto titulární důstojenství mu zůstalo zachováno až do smrti, takže uvedený pluk nesl jeho jméno po celé období válek s revoluční a následně napoleonskou Francií.
Po vypuknutí francouzských revolučních válek byl Kaunitz vyslán s armádou do Rakouského Nizozemí, kde se v dubnu 1794 dočkal povýšení na polního zbrojmistra. Jako jeden z velitelů spojeneckých sil se v dubnu a květnu 1794 úspěšně podílel na střetnutích u Solre-le-Château, Colleret, Beaumont, Bossu, Merbes-le-Château, Rouvroi a Erquelinnes. Jako sborový velitel se taktéž osvědčil v bitvách u Charleroi 21. května 1794 a Fleurus 26. června téhož roku. Tím však jeho účast na polních taženích skončila. Důvod se dosud nepodařilo objasnit, svou roli v tom hypoteticky mohly sehrát následky předchozího zranění? V lednu 1797 byl František Václav jmenován velícím generálem v Západní Haliči a dubnu 1805 velícím generálem na Moravě a ve Slezsku. Dne 4. ledna 1806 ve svých 63 letech ukončil činnou vojenskou službu a nadále zůstal pouze generálem tzv. nepřiděleným (unangestellte). Také nad koncem jeho vojenské kariéry zůstávají otazníky – jeho načasování však naznačuje, že mohl souviset se zastávanou funkcí a průběhem vojenského tažení roku 1805 na Moravě.
Dosud jediný známý portrét Františka Václava hraběte Kounice,
podrobněji viz kaunitz-rietberg.de
V roce 1769 hrabě František Václav na základě intervence svého otce vstoupil do Řádu německých rytířů. O rok později se stal koadjutorem řádového bailiviku Vestfálsko (Deutschordensballei Westfalen; překlad též bailiva, balej či bailie) a od roku 1788 byl jejím zemským komturem. Rezidenci v Mülheimu téměř nenavštěvoval a dle kritiky od řádových představených svou funkci zanedbával. Vestfálský řádový bailivik byl zrušen, podobně jako většina dalších řádových držav, na základě Napoleonova rozhodnutí v roce 1809.
Hraběte Františka Václava lze také považovat za klíčovou postavu při šíření svobodného zednářství na Moravě. K seznámení s idejemi tohoto mýty opředeného společenství došlo mezi císařskými důstojníky vlivem francouzského prostředí v průběhu sedmileté války. Hrabě František Václav byl zasvěcen v roce 1761 a v lednu 1782 stál u vzniku lóže U vycházejícího slunce na východě (Zur aufgehenden Sonne im Orient), založené v rodovém paláci na brněnském Velkém náměstí (dnes Svobody).
Polní zbrojmistr František Václav hrabě Kaunitz zemřel ve Vídni 19. prosince 1825 ve věku 83 let. Jeho ostatky byly převezeny do Slavkova u Brna a uloženy v tamní rodové hrobce pod hřbitovním kostelem sv. Jana Křtitele, zřízené jeho starším bratrem v roce 1795. Přítomnost generálových ostatků ve slavkovské hrobce potvrdil historicko-antropologický průzkum, který byl proveden v roce 1980 a jeho závěry publikovány ve studii PERNIČKA, Jan: Otevření hrobky moravských a českých Kouniců ve Slavkově u Brna, Vlastivědný věstník moravský XXXIV (1982), 143-151.
Vstup do rodové hrobky pod hřbitovním kostelem sv. Jana Křtitele ve Slavkově u Brna.
Z uvedené studie vyplývá, že jedna ze sedmi zde uložených rakví obsahovala měděný štítek s nápisem: „S. Excellenz der Hochgeb. Herr Graf Franz Wenzl Kaunitz-Rietberg k. k. wirklich. Gehei. Rath, Kamerer, Gross- und Land-Commantui des Hoh. Deutsch. Ordens, G. F-Z-M. und Innhaber des 20ten Linien-Inf. Regt., geboren den 2ten July 1742, gestorben in Wien den 19 ten December 1825.“
V překladu: „Jeho Excelence vysoce urozený pan hrabě František Václav Kaunitz-Rietberg, c. k. skutečný tajný rada, komorník, velkokomtur a zemský komtur Německého řádu, generál polní zbrojmistr a majitel 20. řadového pěšího pluku, narozený 2. července 1742, zemřel ve Vídni 19. prosince 1825.“
Z antropologického posouzení jeho ostatků, které bylo v roce 1980 provedeno tak, aby nedošlo k poškození mumifikovaných částí těl ani oděvu, vyplývá, že hrabě František Václav byl vysoký přibližně 170 cm. Jeho lebka byla protáhlá, obličej úzký a nos – podobně jako v případě otce i bratra Dominika Ondřeje – výrazně konvexní, tedy lidově označovaný jako „orlí“. Žádný pozůstatek zranění nebyl tímto aspektivním posouzením zjištěn. K poslednímu odpočinku nebyl hrabě Kaunitz uložen v generálské uniformě, nýbrž v řádovém oděvu Německých rytířů, který doplňovaly vysoké boty s ostruhami a semišové rukavice. Na nákrční stuze měl navíc zavěšený jeden smaltovaný řádový kříž, druhý textilní se nacházel na levé straně pohřebního pláště.
- Václav Antonín / Wenzel Anton (2. února 1711 – 27. června 1794): dvorský a státní kancléř, otec Františka Václava
- Arnošt Kryštof / Ernst Christoph (6. června 1737 – 19. května 1797): nejstarší bratr Františka Václava, diplomat, moravský zemský hejtman, nejvyšší maršálek císařského dvora (Obersthofmarschall), majitel slavkovského panství v letech 1794-1797 z jehož iniciativy došlo ke zřízení této hrobky
- Marie Leopoldina z Oettingen-Spielbergu (28. listopadu 1741 – 28. února 1795): manželka Arnošta Kryštofa
- Dominik Ondřej II. / Dominik Andreas (30. března 1739 – 24. listopadu 1812): druhý ze starších bratrů Františka Václava, diplomat, nejvyšší císařský štolba, nositel řádu zlatého rouna a Napoleonova Řádu Čestné legie, majitel slavkovského panství v letech 1797-1812
- Albrecht Vincenc / Albrecht Vinzenc (28. června 1829 – 24. ledna 1897): politik a proslulý mecenáš umění, představitel české rodové linie, který po vymření moravské větve převzal v roce 1862 slavkovské panství
- Karel Vilém / Karl Wilhelm (17. srpna 1861 – 21. srpna 1881): syn Albrechta Vincence.
Když po bitvě u Slavkova sepisoval Napoleonův maršál Soult své vojenské hlášení, mj. v něm uvedl: „Velký Kaunitz, rádce a ministr Marie Terezie, který jistým způsobem založil a konsolidoval rakouské císařství, je pochován ve Slavkově a bitva se odehrála téměř nad jeho hrobem…“ V tu chvíli Soult samozřejmě nemohl tušit, že do stejného „hrobu“ bude o dvě desetiletí později uložen i kancléřův syn, vojáci jehož pluku bojovali v bitvě tří císařů přímo proti jednotkám tohoto francouzského maršála.
Konkrétně se jednalo o šestý, tzv. záložní prapor c. k. řadového pěšího pluku Kaunitz č. 20, zařazený v rámci IV. spojenecké kolony do pěší brigády generálmajora Rottermuda. Tento prapor čítající cca 900 mužů se zapojil do bojů na Prateckém návrší, především o kopec nazývaný Staré vinohrady (kóta 297) – podrobněji viz Boj Rottermundovy brigády na Starých vinohradech). Dle plukovních dějin „pochodovali jeho vojáci chladnokrevně a nebojácně proti nepříteli, ačkoliv se jejich mužstvo skládalo ponejvíce z rekrutů“ a jeho ztráty činily 13 mrtvých, 43 zraněných a 252 zajatých a dva pohřešované. Ve zprávě o počínání IV. kolony císařského rakouského vojska v bitvě u Slavkova z 11. prosince 1805 uvedl velící generál Vincenc hrabě Kolowrat-Libštejnský u ztrát pluku Kaunitz č. 20 údaje odlišné: 17 mrtvých, 35 zraněných a 312 nezvěstných.
Mužstvo c. k. řadového pěšího pluku č. 20 bylo od roku 1781 doplňováno z opavského kraje. Oživování historie našich předků, kteří pocházeli z tohoto regionu a bojovali v napoleonských válkách v uniformách s vyložením v barvě račí červeně, se dlouhodobě věnují kluby vojenské historie z Ostravy (představující granátníky) a Nového Jičína (fyzilíři). Jejich členové slavkovskou rodovou hrobku pravidelně navštěvují, aby vzdali poctu svému majiteli a pietně si připomněli pomíjivost vojenské slávy.
(foto: Projekt Austerlitz)
Na základě spolupráce klubu vojenské historie Nový Jičín (jehož členové přestavují fyzilíry c. k. řadového pěšího pluku Kaunitz č. 20 – podrobněji viz kaunitz.cz) a slavkovského římskokatolického děkana P. Milana Vavra byly v roce 2022 umístěny u vchodu do slavkovské kounicovské hrobky dvě pamětní desky. Jejich zhotovení a instalaci zajistilo město Slavkov u Brna v čele se starostou Michalem Boudným. Slavnostní odhalení a požehnání se uskutečnilo ve večerních hodinách 3. prosince 2022.
Horní pamětní deska připomíná všech sedm příslušníků tohoto šlechtického rodu, kteří byli ve zdejší hrobce uloženi k poslednímu odpočinutí. Spodní pak podrobněji přibližuje osobnost státního kancléře Václava Antonína Kounice a také jeho syna generála Františka Václava, kterému je věnován níže uvedený text:
HRABĚ FRANTIŠEK VÁCLAV KOUNIC BYL V ROCE 1805 VELÍCÍM
GENERÁLEM NA MORAVĚ A VE SLEZSKU A SOUČASNĚ MAJITELEM
C. K. PĚŠÍHO PLUKU Č. 20, DOPLŇOVANÉHO V OPAVSKÉM
A SAMBORSKÉM (HALIČSKÉM) KRAJI. V BITVĚ U SLAVKOVA
DNE 2. XII. 1805 PADLO 17 VOJÁKŮ TOHOTO PLUKU A DALŠÍ DESÍTKY
UTRŽILY ZRANĚNÍ ČASTO KONČÍCÍ ÚMRTÍM V POLNÍCH NEMOCNICÍCH.
Pro zajímavost lze dodat, že rodovým sídlem české větve rodu Kouniců byl od 17. století zámek v obci Nové Zámky (Neuschloss) na Českolipsku, které se od roku 1921 nově jmenují Zahrádky. Pod tamním kostelem sv. Barbory (ke kterému návštěvníka od zámku přivede jabloňová alej vysázená v roce 1799 a obnovená v letech 2001-2003), byla v roce 1803 zřízena také kounicovská hrobka. V ní byl vytvořen prostor pro 27 rakví, pohřbeno zde však bylo celkem 15 osob.
Vstup do hrobky české větve rodu Kouniců u kostela sv. Barbory v Zahrádkách (dříve Nových Zámcích).
Jeho architektonické řešení je typově velmi podobné u slavkovské hrobky.
