Girandoni - rakouská vojenská opakovací větrovka vz. 1779
Richard Stuchlík
Naposledy upraveno: 09.01.2014
Tvůrce vojenské opakovací větrovky, opředené četnými mýty, Bartolomeo Girandoni (někdy uváděn jako Girardoni) se narodil se 30. května 1744 v Cortině d’Ampezzo v jižním Tyrolsku. V roce 1762 se oženil, se svojí první ženou měl 4 děti, v roce 1775 ovdověl, o rok později se opět oženil a s druhou ženou měl dalších 6 dětí.
Fotografie použity s laskavým svolením Dr. Beemana - viz www.beemans.net
Girandoni se vyučil hodinářem a kromě puškařské dílny provozoval i hodinářskou praxi. Jeho zájem ale směřoval především ke zbraním. V počáteční fázi se zaměřil na vylepšování křesadlových zbraní a již existujících jednoranných větrovek. Girandoni tedy větrovku nevynalezl, pouze ji efektivně zdokonalil. Jeho zásadním přínosem bylo vytvoření jednoduchého zásobníku, který umožňoval opakované nabíjení a úprava vzhledu celé zbraně.
Girandoni zpočátku pracoval na systému opakovaného nabíjení u křesadlových zbraní i větrovek současně. U opakovacích křesadlových pušek ale úspěch neměl. V roce 1778 předložil s doporučením polního maršála Rouneraye komisi rakouského ministerstva války dvě opakovací zbraně. Jednu s obvyklým křesadlovým systémem a druhou využívající energie stlačeného vzduchu z rezervoáru (tlakové nádoby, láhve) – větrovku. Obě zbraně byly vybaveny trubicovými zásobníky, umístěnými podél hlavně. U větrovky byl jeden na 22 olověných střel. Křesadlová karabina měla ještě druhý pro střelný prach. Obě zbraně měly posuvný příčný podavač v bloku závěru.
Císař Josef II. projevil o obě varianty zbraní nebývalý zájem. Dne 19. března 1779 nařídil předsedajícímu polnímu maršálu hraběti Lacymu provedení zkoušek obou zbraní v co možná nejrychlejším čase. Testování bylo ukončeno v červnu téhož roku s úspěšnými výsledky. Franz Moritz hrabě Lacy císaři navrhl zhotovení 1 000 křesadlových a 500 vzduchových pušek - větrovek. S důrazem na přísné utajení následovalo jednání o financování celé zakázky a podrobnosti o velikosti a složení pracovního týmu. Díky velkým sympatiím císaře k zajímavé konstrukci zbraní bylo vše dojednáno brzy, koncem roku 1779.
Zakázka byla objednána a Bartolomeo Girandoni se z rodné Cortiny přestěhoval i s rodinou do Vídně. Ve vídeňské dílně zahájil v prosinci 1779 výrobu se svým spolupracovníkem Francem Collim a dvěma dalšími dělníky. První oficiální zmínka o Girandoniho větrovce se nachází v úředních záznamech dělostřeleckého institutu z roku 1779, které zapsal Lacy. Nad vším dohlížel Nejvyšší vojenský úřad řízený polním maršálem hrabětem Colloredem, který měl za celý projekt zodpovědnost. Vezmeme-li v úvahu ztuhlost a byrokracii c. k. úřadů, je úžasné jak rychle byl projekt přijat a převeden do výroby. Vše během 9 měsíců. Příčinnou byl bezpochyby zájem samotného císaře.
V období let 1780 až 1784 Girandoni vyrobil se svým kolegou a dvěma dělníky 274 kusů větrovek bez tlakových nádob a 111 křesadlových opakovacích karabin. Měsíční produkce dosahovala asi 6 – 7 kompletních zbraní, proto bylo Girandonimu vytýkáno pomalé tempo výroby. Rovněž bylo kritizováno, že část své produkce dodává i na civilní trh.
Jedním z faktorů ovlivňujících pomalé tempo výroby byl i nekvalitní materiál pro výrobu tlakových nádob. Došlo proto k reorganizaci, po které se Girandoni stal zodpovědným za výběr surovin i vyplácení odměn dělníkům. Císař reorganizaci podpořil, a aby se dílna dále soustředila jen na větrovky, nechal zastavit výrobu opakovacích křesadlových karabin. Výroba se zrychlila a mezi léty 1785 – 1787 bylo dokončeno 700 kusů větrovek. V polovině roku 1787 už disponoval erár více než 1 000 kusy větrovek. Politická situace poskytla příležitost vyzkoušet je prakticky na bitevním poli, ve válce s Tureckem. Císař, který se osobně podílel na přípravách vojenského tažení, údajně možnostem použití nově zavedené zbraně věnoval zvláštní pozornost.
V armádním depotu bylo připraveno 1 000 větrovek s jednou tlakovou nádobou. 200 kusů bylo vydáno pro potřeby Dvorské válečné rady. Ta ale požadovala ke každé zbrani dvě záložní tlakové láhve, což vyvolalo zděšení. Tlakové láhve byly z hlediska výroby nejnáročnější a měly na svědomí vytýkané časové ztráty. Kvůli nekvalitním surovinám byly defekty materiálu zjišťovány až při tlakových zkouškách. Požadavek válečné rady tedy byl uspokojen demontáží nádob ze zbývajících 400 větrovek v arzenálu, čímž de facto došlo k jejich dočasnému vyřazení. Jejich rychlá kompletace nebyla kvůli uvedeným potížím reálná.
Kožený vak projektovaný pro přenos dvou náhradních nádob, čtyř trubicových zásobníků pro rychlé přebíjení, ruční pumpy a dalších drobností teprve čekal na schválení. Také o jeho vývoj císař projevoval zájem a zasahoval do něj.
Kožený vak s příslušenstvím a ruční pumpou.
Císař dohlížel na řešení všech komplikací i na rychlé vyřízení objednávek. Kvůli nedostatku ručních pump na plnění tlakových nádob, byl v těchto objednávkách poprvé zmíněn velký mechanický pumpovací stroj navržený taktéž Girandonim. Jeden takový stroj měl být přidělen na pět větrovek. Nicméně Girandoni tvrdil, že pumpovací stroj je pomalejší než ruční pumpa a sám jej používal jen tlakové zkoušky pro nově vyrobené láhve. Pumpovací stroje byly připevněné na speciálních povozech a dva byly určeny ke zkouškám v polních podmínkách. Jako běžný prostředek pro plnění tlakových lahví měly nadále sloužit ruční pumpy.
Pumpovací stroj v expozici vídeňského Heeresgeschichtliches Museum (Arsenalu).
Foto: K. Sáček, 2013.
Úsilí začalo přinášet žádoucí výsledky. Do skladiště v Petrovaradinu (něm.: Peterwardein, maď.: Pétervárad) bylo odesláno prvních 200 větrovek se vším příslušenstvím. Císař vydal instrukce pro zbývajících 800 kusů větrovek, které měly být zkompletovány nejpozději do 1. dubna 1788. Girandoni dostal i další dělníky, o které žádal. Zachoval se i dopis císaři, který psal Girandoni: „Dostal jsem příkaz k tomu, abych vyrobil 400 pump a 2400 tlakových nádob na stlačený vzduch do konce března 1788. Rád bych jen připomenul, že k výrobě 400 pump nemám žádných výhrad nicméně k výrobě a odzkoušení takového množství tlakových nádob požaduji více času. Železo je špatné kvality, špatně zušlechtěné s mnoha vadami. Každá z vyrobených lahví je nejpřísněji testována. Pro důvody, které jsem popsal, nejsem schopný určit termín dokončení a dodání. Vynasnažím se udělat vše pro urychlené dodání.“
Korespondence mezi Girandonim a císařem je naznačuje, že se osobně setkali. Počet tří tlakových lahví na jednu zbraň zůstal zachován – jedna byla přímo součástí zbraně, další dvě ve vaku. Pravděpodobně z těchto důvodů bylo také upuštěno od pokračování ve výrobě opakovacích křesadlových karabin.
Císař se poté zaměřil se na vlastní použití zbraně v armádě. Byl si vědom složitosti systému ve srovnání s křesadlovými zbraněmi, ale také obrovské palebné síly větrovek. Věděl, že pro zacházení s větrovkami je nutné vycvičit zvlášť vybrané vojáky. Dát tyto citlivé zbraně obyčejným vojákům by skončilo katastrofou. Ačkoliv byly vydány podrobné instrukce, určující kterým praporům větrovky přidělit, hlavní důraz byl kladen na schopnosti vojenských jednotek přizpůsobit se nové zbrani. O obyčejných vojácích nepřevládalo nejlepší mínění, což dokazuje úryvek výcvikové instrukce „inteligence prostých vojáků je velmi omezená...“
Další instrukce zdůrazňovaly, aby výcvik netrval příliš dlouho, byl co možná nejsrozumitelnější a aby vojáci nebyli příliš přetěžováni vědomostmi. Použití větrovek však bylo v kontrastu s veškerou péčí a zájmem o novou zbraň. Vojáci jimi vyzbrojení byli začleněni do tvaru společně s ostatními střelci. Je těžké pochopit, proč se císař tak velkou investici nepokusil využít ve prospěch nějakého nového taktického postupu.
Zpráva z 18. dubna 1788 od Colloredova zástupce Maurera sděluje, že ve skladišti v Petrovaradinu je jen 500 kusů větrovek. Situace se změnila na počátku května, kdy Maurer uvádí, že je schopný vydat 700 větrovek a ve skladišti je dalších 100 větrovek bez tlakových lahví. Opět se projevil nedostatek těchto rezervoárů. Stále jich chybělo asi 1 000, Girandoni poznamenává, že je schopný vyrobit 100 tlakových lahví za týden, faktem je i to, že 30% jich vyřazoval během zkušebního tlakování na testovacím stroji. Císař opětovně urgoval u Girandoniho nejrychlejší dodání a bez dalších připomínek. 21. června hlásí Maurer válečné radě, že ze čtyř transportů dokončených tlakových lahví jsou již dva na cestě do skladiště v Petrovaradinu s 300 kusy lahví. Zbývající budou vydány, jakmile to bude možné.
Císař zklamaný bojovými výsledky armády během tažení nařídil v listopadu 1788 stažení větrovek zpět do skladů. O úspěších větrovek v boji neexistuje žádná informace. Krátká zmínka je věnována ztrátě 20 větrovek při ústupu po srážce u Lugoje v září 1788. Zpráva o výkonu větrovky je obsažena ve Colloredově zprávě pro válečnou radu ze dne 21. 7. 1789. Píše se v ní o komplikovanosti větrovek ve srovnání s křesadlovými puškami i mnohých nedostatcích při jejich používání. Zpráva pokračuje konstatováním, že na konci tažení byla schopná střelby jen každá třetí větrovka. Jako řešení těchto problémů Colloredo navrhl soustředit střelce vyzbrojené větrovkami do speciálních jednotek. Za výhodu považoval i snazší logistické zajištění ucelené jednotky, než jedinců roztroušených po celé armádě. Zpráva byla zakončena úvahou nad lepší pohyblivostí takto vytvořené jednotky s možností kdekoliv rychle zasáhnout díky potenciálu rychle střílející větrovky.
Prezident válečné rady Hadik nadšeně schválil Colloredovy návrhy a vyhotovil velmi kladné hodnocení větrovky, byť s výhradou několika nedostatků. Hadik byl muž velice vážený v armádě i společnosti, a proto jeho komentář ovlivnil další vnímání. I přes problémy s údržbou bylo aktivní použití větrovek označeno za dobré.
Hadik a Colloredo byli uznávaní vojenští experti, proto válečná rada podpořila vytvoření samostatné jednotky, která měla být předpokladem lepších výsledků používání větrovek. Císař Josef II. ale tyto návrhy nepřijal a stále trval na tom, aby střelci z větrovek byli rozptýleni napříč armádou. Císař zemřel brzy poté v únoru 1790. Jeho nástupce Leopold II. rovněž projevil zájem o novou zbraň a mnohem pozorněji naslouchal konceptu speciálních jednotek. Nařídil stáhnout všechny větrovky do Vídně, kde měly být opraveny, zkontrolovány a doplněny. Na přelomu roku 1789 a 1790 se vzhledem k napjatým vztahům s Pruskem začaly v rámci nových dobrovolnických útvarů lehké pěchoty formovat dva prapory (10 setnin) označované jako sbor Tyrolských ostrostřelců. Tvořili jej vojáci, kteří se zúčastnili předchozích tažen, z nichž někteří už měli s větrovkami zkušenosti. Tento sbor byl zrušen až v září 1801, kdy bylo jeho mužstvo začleněno do nově vzniknuvšího Tyrolského mysliveckého pluku č. 64.
Kvůli špatnému stavu stažených zbraní, na kterých bylo nutné provést drobné, ale i rozsáhlejší opravy různých součástek, mělo vyzbrojení Tyrolského ostrostřeleckého sboru dvouleté zpoždění. K prodlevám ve vydávání větrovek z arzenálu ostrostřeleckému mužstvu možná také vedl strach ze šíření francouzských revolučních myšlenek. Nový císař František II. vyčkával, dokud si nebyl jistý loajalitou svých vojáků. Tato skutečnost může také vysvětlovat žádost válečné rady z roku 1793, ve které žádá o podporu císaře při dalším formování ostrostřeleckého sboru. Připojená zpráva jednoho z velitelů Tyrolských ostrostřelců Fennera (pozdějšího velitele sboru), hovořila o větrovkách jen kladně, a válečné radě navrhovala, aby jimi byli vyzbrojeni všichni vojáci (zřejmě tohoto sboru). Zpráva vycházela ze zkušeností z pruského a tureckého tažení, podle všeho byly větrovky velmi přesné a účinné. Přesvědčen argumenty císař se žádostí souhlasil. Válečná rada vyhověla s neuvěřitelnou rychlostí. 26. ledna 1794 bylo objednáno pro Tyrolský sbor dalších 500 větrovek se vším příslušenstvím, 4 dvounápravové vozy pro přepravu lahví a mechanické pumpy a mnoho dalších speciálních nástrojů. Rovněž byli zaučeni 4 puškaři, aby byli schopni provádět údržbu.
O pět let později Bartolomeus Girandoni ve Vídni-Penzingu zemřel. Psal se rok 1799. Válečná rada přijala zprávu od Nejvyššího dělostřeleckého úřadu o stavu dodaných větrovek. Z objednaných pěti set jich stále chybělo 362 kusů!
I když 45 kusů větrovek byli schopni úspěšně vyrobit jiní puškaři, císař se další dodávky pro armádu rozhodl zastavit. Stále častěji také se objevovaly poruchy z opotřebení, které bylo třeba opravovat. Tyto těžkosti také popsal podplukovník Fenner v lednu 1801. Nejčastější závažnou poruchou bylo prasknutí mosazného bloku závěru, který byl nejvíce namáhaným bodem (viz obr.)
Tato součástka je jedna z nejdůležitějších a její poruchu nebylo možné opravit v poli. Neopravitelné zbraně měly být navráceny, ale nahrazeny už nikdy nebyly. Další ze zpráv také uvádí mnoho ztracených větrovek při kapitulaci pevností Landrecies či Maastricht. Početní stav se doplňoval už jen konvenčními zbraněmi s křesadlovým zámkem. Tímto nařízením se zcela uzavírá éra větrovek v rakouské armádě. Poslední cesta Girandoniho větrovek vedla do vojenské zbrojnice v Olomouci.
Z taktického pohledu nebylo příliš vhodné použít jednotky vyzbrojené větrovkami úderným způsobem. Střelci byli omezeni množstvím vzduchu v lahvích. Pomocné vozy se zásobou lahví nebyly schopny při takovémto způsobu nasazení operovat společně s rychle se pohybující jednotkou. Při odříznutí jednotky by byli střelci omezeni kapacitou vzduchu v rezervoárech. Mohli sice tlak vzduchu doplnit pumpováním, což ale bylo vyčerpávající, zdlouhavé a těžko proveditelné během boje. Takové plnění trvalo dvěma lidem asi 20 minut. Jednotka by tedy musela být stažena do týlu a při pumpování chráněna. Možná proto je větrovka charakterizována jako ideální pro obranu pevností, což potvrzuje i zmíněný fakt, že většinu jejich ztrát mají na svědomí jejich kapitulace.
Všechny části zbraně byly na rozdíl od běžných vojenských křesadlových zbraní vyrobeny s velkou přesností. Každá tlaková nádoba musela být použitelná na kteroukoliv jinou větrovku (při počtu necelých 1 500 vyrobených větrovek to bylo 4 500 rezervoárů), rovněž všechny ruční pumpy a součástky ovládající přepouštění a dávkování správného množství vzduchu. Tělo ventilu, vyrobené z tvrzené kůže, muselo mít stejný tvar.
Při sebemenší změně rozměru byl výsledek fatální. Zbraň nevystřelila vůbec a nebo přišla o veškerý tlak při prvním výstřelu. Právě při těchto detailech Girandoniho dílna nepochybně využila hodinářských znalostí a zkušeností svého zakladatele. Další důležitý detail byl v kalibraci hlavně. Ráže 464′′ byla použita na každé zbrani, odchylka by způsobila velké problémy.
Popis:
Celková délka: 1 230 mm
Váha: 4.2 kg (s plným zásobníkem 4.4 kg)
Ráže: 464′′ (11,75 mm)
Váha projektilu (sférická střela): 10g
Hlaveň: 12 drážek
Délka hlavně: 830 mm
Zásobník podél hlavně byl připájen cínem a měl kapacitu 22 střel.
Ventil z tvrzené kůže byl schopen uzavírat tlak až 60 barů a to díky úhlu sedla 60 stupňů. Byl vyroben z 3 vrstev kůže a vytvrzen vařením. Při úniku vzduchu stačilo ponořit rezervoár do vody, bobtnáním a rovnoměrným sesycháním kůže se sám utěsnil.
Tlaková nádoba byla vyrobena z 2 mm tenkého plechu, snýtovaná a spojená tvrdou pájkou. Právě v tomto bodě se B. Girandoni těžko vyrovnával s tehdejší technologií zpracování kovů. Pracovní tlak byl pravděpodobně 60 barů. Ruční pumpa takový tlak dosáhla v zhruba litrovém rezervoáru po 1500 pohybech pístem (Ilustrace Billa Younghusbanda, která zobrazuje tyrolského ostrostřelce s ruční pumpou, utírajícího si upocené čelo, tvoří barevnou přílohu E1 publikace vydavatelství Osprey Austrian Auxiliary Troops 1792-1816 a byla umístěna i na její titulní straně (viz: www.ospreypublishing.com) - v tomto případě je však nutno malíře poopravit, střelec při ručním pumpování držel tlakovou nádobu a nikoliv zde vyobrazený druhý konec s nasazeným speciálním klíčem). Množství takového vzduchu mělo stačit nejméně na 50 výstřelů. Dobové instrukce však doporučovaly vyměnit tlakovou nádržku při každém doplnění zásobníku střelami.
Píst pumpy měl průměr 12 mm a byl rovněž ze 7 kožených kroužků. Délka zdvihu činila asi 500 mm, člověk při váze 70 kg tedy mohl vyvinout velmi vysoký tlak.
Systém mechanismu zámku vychází z francouzského křesadlového. Má jen několik odlišností. Hlavní bicí pero není tvarováno do V, ale je jednoramenné, ploché. Síla pera je na ořech přenášena odvalováním rolničky. Konstrukce bicího pera umožňuje vyvinout mnohem větší sílu, která je nutná k přetlačení odporu stlačeného vzduchu v tlakové nádobě. Pro natažení kohoutu je třeba větší síly než u klasické křesadlové zbraně té doby. V zámkové desce je rovněž otvor pro aretaci napnutého pera pro demontáž. Větrovka má pod hlavní umístěn nabiják, nesloužil však pro nabíjení, nýbrž pro čištění, údržbu, popřípadě k odstranění uvízlé střely.
Podle testů dr. Beemana a jeho badatelského kolektivu z USA, které byly provedeny přesnou replikou, dosáhla větrovka těchto výkonů:
Tlak v láhvi: 800 psi / 55 bar
Úsťová rychlost: 900 fps / 274,3 m.s
Energie projektilu: 217 ft.lbs
Účinný dostřel: 120 kroků
Rychlost střelby: 22 ran během necelé minuty
Na jedno naplnění tlakového rezervoáru bylo vystřeleno 64 projektilů, 65. už neopustil hlaveň.
Z necelých 1500 kusů se dochovalo jen několik exemplářů.
Schéma funkce systému.
Píst ruční pumpy z kožených kroužků.
Deformace po nárazu na ocelovou desku.
Zmiňme se ještě krátce o častokrát opisované historce o přísném potrestání střelců vyzbrojených větrovkami, které měl nařídit císař Napoleon. Je nepodložená a poněkud vykonstruovaná. Celý příběh má pravděpodobně základ v nevysvětlené smrti jednoho muže ze štábu. Očitý svědek generál Mortier uvedl: „muž se zhroutil k zemi mrtev se střelným zraněním bez jediného slyšitelného výstřelu“. Po ohledání bylo vysloven závěr, že to mohla způsobit jedině nehlučná větrovka. Generála to údajně natolik rozčílilo, že vydal rozkaz o okamžitém oběšení při dopadení kteréhokoliv střelce s větrovkou.
Přestože v článku X tzv. vídeňské konvence z 25. února 1809 existuje zmínka o předání 25 kusů vojenských větrovek z c. k. eráru sboru brunšvického vévody, lze se setkat i s názorem, že proti Napoleonovým vojákům větrovky nikdy použity nebyly. Na druhé straně existuje i svědectví o kořistních větrovkách použitých Francouzi při bojích v Porýní.
Stažení větrovek z výzbroje rakouské armády neznamenal úplný konec existence Girandoniho systému. Celý koncept jeho větrovky byl velmi oblíbený a pokračoval dál v civilním světě. Puškaři jako Contriner ve Vídni a Staudenmayer v Anglii produkovali skvělé a bohatě zdobené větrovky pro zámožné „sportovní“ střelce, se strohou vojenskou verzí pochopitelně nesrovnatelné exempláře.
Protože byly větrovky považovány za zbraně zákeřné, museli jejich výrobci získat zvláštní povolení. Jejich další používání bylo zakazováno především kvůli nebezpečí při plnění zásobníku vzduchu, jehož příkladem může být úraz s vážným zraněním puškaře Bedřicha Poppeho v Praze Vršovicích roku 1881.
Použité prameny:
BAKER, G. - CURIE, C. The Construction and Operation of the Air Gun, The Austrian Army Reapeating Air Rifle Vol.1
BEEMAN, Robert D. Girandoni air rifles and Girandoni style air guns - A major research study, Austrian Large Bore Airguns, Girandoni style air rifles and pistols - preliminary research presentation. 2006. www.beemans.net
DOLÍNEK, Vladimír. Rakouská opakovačka z napoleonských válek. In: Přísně tajné! Literatura faktu 2006, č. 4, s. 25-29.
Fotografie použity s laskavým svolením Dr. Beemana
Ilustrační video na YouTube:
riflemanair: Rifle aire comprimido Girandoni, nahráno 26.09.2007, www.youtube.com/watch?v=6GzLa1Cvcuo
icoleo: How work the compressed air gun of 1779 Animation, nahráno 19.07.2010, www.youtube.com/watch?v=6GzLa1Cvcuo
Původní adresa příspěvku:
Rakouská vojenská opakovací větrovka vz. 1779
- primaplana.net/txt/clanky/girandoni.html