Giuseppe Garibaldi 3/3

08.07.2013 19:40

Richard Uhlíř

Naposledy upraveno: 08.07.2013

 

X. Tažení v roce 1866

Ve střední Evropě zatím nazrávala ke konečnému řešení otázka, odkud se bude vládnout v Německu - zda jako dosud z Vídně a Frankfurtu, nebo z Berlína. Její konečné řešení viselo ve vzduchu již delší čas. V témže měsíci září 1862, když GARIBALDI ztroskotal u Aspromonte, telegrafoval pruský král WILHELM I. do mořských lázní pruskému diplomatu, Otto BISMARCKOVI von Schönhausen, který tam trávil dovolenou, aby se neprodleně vrátil do Berlína; čekalo ho tam povýšení do čela pruské vlády. Dne 23.9.1862 pak byl jmenován pruský junker Otto BISMARCK pruským ministerským předsedou a tím uchopil do svých rukou otěže zahraniční politiky Pruského království. Nikdo z tehdejších vedoucích státníků Evropy netušil, co to pro budoucnost Evropy, konkrétně pak pro budoucí osudy Německa, Rakouska, Itálie ale také Francie bude znamenat.

Garibaldiho důstojníci 1865-66 a 1870-71.
(autor Jan Vogeltanz)
 

A již 4.12.1862 pronesl tento nový muž číslo jedna pruské politiky slovo, o němž mohli ve Vídni přemýšlet. Toho dne sdělil rakouskému vyslanci hraběti KAROLYMU v důvěrném rozhovoru: „Rakousko by se o sebe postaralo nejlépe, kdyby své těžiště přeneslo z Vídně do Pešti!“ BISMARCK tak posílal Rakousko na východ, dávaje mu na srozuměnou, že pro ně není v Německu vedle Pruska místa. Ve Vídni nepochopili, že tato rada je míněna zcela vážně a že jejím uposlechnutím by se vyvarovali značných obětí lidských i materiálních v prohrané válce a to v budoucnosti zcela nedaleké. Místo toho ve Vídni uzrávalo rozhodnutí, svést s Pruskem nový zápas o nadvládu v Německu a to jak prostředky diplomatickými, tak i, bude-li to zapotřebí, prostředky vojenskými. Rakouští diplomaté si však vedli v zápase proti BISMARCKOVI stejně nedovedně, jako nedlouho před tím proti CAVOUROVI. Určitým řešením pro Rakousko by byla změna politického kurzu vůči Itálii, kdyby se zřekla svého trvale neudržitelného panství v Benátsku za příslib spojenectví, nebo alespoň přátelské neutrality pro případ konfliktu mezi Rakouskem a Pruskem.

Je samozřejmě otázkou, jak cenným a užitečným spojencem by byla italská armáda Rakušanům v boji proti Prusku, vezmou-li se v úvahu válečné výkony italské armády a válečného loďstva v roce 1866. Mnohem více by patrně pomohla Rakousku přátelské neutralita Itálie, která by je zbavila nutnosti držet na jižních hranicích armádu více než 100.000 vojáků, kteří by mohli místo toho být hned od počátku války nasazeni na severních bojištích. I tak by byl nepochybně konečný výsledek války stejný s tím však, že by vojenské operace trvaly možná o pár týdnů déle. Rakouská diplomacie se mohla také pokusit o sblížení se ctižádostivým francouzským císařem NAPOLEONEM III., což by mohlo zkomplikovat strategickou situaci Pruska vojenským tlakem na jeho západní porýnskou hranici. Místo toho přistoupili rakouští státníci na alianci s Pruskem a po jeho boku vytáhla rakouská armáda roku 1864 proti malému Dánsku, aby mu společně odňali Šlesvik, Holštýn a Lauenburg. Společné vojenské tažení proti Dánsku umožnilo pruskému velení porovnat výkonnost pruských jehlovek s rakouskými předovkami a pruské řízení operací a práce štábů s rakouskou taktikou a velením. Těchto poznatků pak Prusové bohatě využili o dva roky později na německých ale zejména na českých bojištích.

Po skončení dánského tažení vynaložil BISMARCK svůj státnický důvtip, aby vmanévroval Rakousko do situace, ve které mu nezbýval než boj bez vyhlídek na úspěch, nebo ústup bez boje. Rakousko chtělo polabská vévodství, společně dobytá, dopřát princi z rodu AUGUSTENBURG. Prusko naproti tomu chtělo kořist podržet pro sebe. Rakousko, které mělo ve spolkové radě Německého spolku většinu, chtělo ponechat rozhodnutí na spolkové radě. O výsledek se v tomto případě nemuselo strachovat. BISMARCK naproti tomu neuznával Německý spolek za soudce nad Pruskem, nýbrž usiloval o jeho likvidaci a přestavbu ve federativní německý stát. V čele tohoto státu by samozřejmě stálo Prusko a Rakousko by z něho bylo vyloučeno.

Již v červnu 1865 za pobytu v Karlových Varech se svěřil BISMARCK vévodovi de GRAMMONT, francouzskému vyslanci u vídeňského dvora, že si přeje válku s Rakouskem a že Prusko dobude nadvlády v Německu stůj co stůj, po dobrém nebo po zlém. Bavorskému ministrovi PFORDTENOVI brzy na to, 23.7.1865, BISMARCK v rozhovoru řekl, že považuje válku s Rakouskem za jistou a blízkou. Nechť se ostatní německé státy rozhodnou, ke komu se přidají. Prusové si nikdy nepřáli podmanit jižní Německo. Tam ať je Bavorsko přirozeným dědice Rakouska. Když pak bavorský ministr projevil obavu, že tak veliká válka by znamenala požár, který by mohl snadno přeskočit i na střechy sousedů, zejména Sasko že by se mohlo stát jevištěm souboje, uklidňoval jej BISMARCK rozhodně, že v Sasku nebude válčeno, nýbrž v zemích českých. Předpokládaný a předem vypočítaný účinek této „otevřenosti“ BISMARCKOVY se dostavil záhy. Vídeň se zalekla a již pět dní nato - 28.7.1865 - poslala svého vyslance hraběte BLOMA za BISMARCKEM a králem WILHELMEM I. do Gasteinu, aby za každou cenu dosáhl urovnání sporů. Tam teprve sehrál BISMARCK vůči zástupci Rakouska se státnickým mistrovstvím diplomatickou komedii: zaujal pózu konzervativního obhájce trůnů a oltářů - kterým vůbec nebyl - proti společnému nepříteli - revoluci - a vybízel Rakousko, aby ujednalo s Pruskem plán k odstranění tohoto nebezpečí. BISMARCK strašil rakouského diplomata tvrzením, že dojde-li mezi Pruskem a Rakouskem k rozporům kvůli Šlesviku a Holštýnu, pak bude z jejich rozkolu vítězně těžit revoluce v Německu. Proto nechť se v zájmu „společné obrany ohrožených trůnů“ obě čelní mocnosti Německa dohodnou na rozdělaní správy obou vévodství v tom smyslu, že Šlesvik podrží Prusko, Holštýnsko Rakousko.

Je ovšem nutno poznamenat, že v té době žádná revoluce v Německu nehrozila a BISMARCK sám to věděl nejlépe. Proto byly z jeho strany poukazy na hrozící německou revoluci jenom strašákem, který ale na vídeňské státníky vždy platil. U rakouských konservativních kruhů, jejichž představitelem hrabě BLOME byl, tato argumentace „zabrala“. Tak došlo 14.8.1865 k uzavření gasteinské smlouvy, kterou Rakousko postoupilo Prusku vládu nad Šlesvikem a Lauenburgem za částku 1,5 milionů pruských tolarů (která však nikdy nebyla vyplacena), dále kontrolu v Kielském přístavu, dovolilo Prusům razit holštýnským územím průplav, spojující moře Severní s Baltickým, zakládat v Holštýnsku pruské železnice a telegrafní linky a každý druhý rok střídat rakouskou posádku s pruskou v pevnosti Rendsburg. Po podepsání této smlouvy se vyjádřil BISMARCK v úzkém kruhu svých nejbližších spolupracovníků: „Toho jsem se nenadal, že by mě některý rakouský státník takovou smlouvu mohl podepsat!“ Za tento skvělý diplomatický úspěch povýšil král WILHELM I. junkera BISMARCKA do hraběcího stavu.

Již měsíc nato navštívil BISMARCK císaře NAPOLEONA III. v lázních Biarritzu, aby jej získal pro své plány, v nichž byla také vyhrazena úloha Itálii. Aby Itálii získal pro své záměry, prosadil BISMARCK již počátkem roku 1865 uzavření obchodní smlouvy mezi „Německou celní jednotou“ a Italským královstvím, kterému se tímto dostalo nejen mezinárodního uznání, ale i cenných výhod hmotných. Od té doby BISMARCK postupně stále více zasvěcoval italskou vládu do diplomatických tajů pokračujících neshod s Rakouskem, až konečně naznačil králi VITTORIO EMMANUELEMU II., jakou cenu by Itálie obdržela za alianci s Pruskem proti Rakousku. Cena byla vysoká - Benátsko. Italové však zprvu váhali. Vyžádali si čas na rozmyšlenou, což zdůvodnili tím, že Itálie není dosud připravena na velkou válku.

Pravá příčina jejich opatrnosti však vězela jinde - byla to nedůvěra ve skutečné úmysly pruské vlády jakož i ve vojenskou sílu Pruska. Když potom došlo k prusko-rakouské smlouvě v Gasteinu, domnívali se italští ministři, že pruská nabídka Itálii na vojenskou alianci byla jen diplomatickou hrou, mající přinutit Rakousko k uzavření dohody s Pruskem.

V odvetu za tuto domnělou zradu nabídli italští diplomaté Rakousku dobrý obchod: 200 milionů náhrady a italskou neutralitu v příští rakousko-pruské válce zato, když Rakousko postoupí Benátsko i s pevnostním čtyřhranem Itálii. Kdyby vídeňští státníci tuto nabídku dobře zvážili a poté ji bez dlouhého otálení přijali, mohlo Rakousko uniknout válce na dvou frontách a ještě navíc získat slušnou sumu 200 milionů. Rakousko však prokázalo sice smysl pro čest, ale bohužel jen velmi malý smysl pro reálnou politiku a s „mravním rozhořčením“ italskou nabídku odmítlo. Ztratilo tak nakonec Benátsko i s pevnostním čtyřhranem a nedostalo za to ani vindru. A navíc, přišlo o Benátsko i přesto, že nad svým jižním protivníkem zvítězilo na zemi i na moři. Je ovšem pravda, že ani případná italská přátelská neutralita by na výsledku války mnoho nezměnila. Možná by prodloužila boje na českých bojištích o pár týdnů, ale výsledek by byl se vší pravděpodobností stejný.

Po rakouském odmítnutí znovu zvážili Italové BISMARCKOVU nabídku, poradili se s císařem NAPOLEONEM III. a s jeho souhlasem již bez rozpaků „stiskli pravici“ BISMARCKOVI. Do února 1866 byla aliance italsko-pruská z italské strany tak dalece připravena, že již 28.2.1866 italský generál GOVONNE přijel do Berlína, aby s Prusy projednal uzavření aliance. Téhož dne se pod předsednictvím krále WILEHLMA I. sešla ministerská rada, která s definitivní platností rozhodla o přijetí návrhu aliance mezi královstvími pruským a italským. Dne 8.4.1866 byla podepsána definitivní spojenecká smlouva, kterou se vláda krále VITTORIA EMMANUELEHO II. zavazovala podporovat svou brannou mocí na zemi i na moři pruského krále ve válce proti Rakousku a jeho případným spojencům v jeho úsilí o zamýšlené přetvoření Německého spolku. Pruský král se naproti tomu zavázal, vynutit na Rakousku brannou mocí postoupení Benátska i s pevnostním čtyřhranem Italskému království. Oba spojení monarchové se pak navzájem zavázali, že jeden bez druhého nesloží zhraň a neuzavřou s Rakouskem separátní mír. Při tom italská vláda ujistila Prusko svým souhlasem a podporou - jak se doslovně pravilo „...jestliže Prusko se postaví do čela národní strany a svolá parlament, po němž německý národ již tolik let touží, aby tak Německu po vyloučení Rakouska byl zabezpečen pokrok a svobodomyslná zařízení na způsob těch, jakým se těší Itálie.“ Tak zněl text italského vládního prohlášení, které tvořilo dodatek spojenecké smlouvy s Pruskem.

Po uzavření této smlouvy se válečné přípravy v Prusku i v Itálii rozběhly na plné obrátky. Rakousko, kterého se tento alianční traktát dotýkal nejvíce, se dozvědělo teprve koncem dubna 1866 o tom, že mezi Florencií a Berlínem byla uzavřena spojenecká smlouva a že v obou státech se usilovně zbrojí. Ve Vídni již nemohli být ani na chvíli v pochybnostech, proti komu toto zbrojení směřuje. Mezitím již císař NAPOLEON III. vzkázal králi VITTORIU EMMANUELEMU II. důvěrně po hraběti ARESOVI, že bude považovat spojení Benátska s Itálií za případ, který je v zájmu Evropy a je ochoten jej diplomaticky všemožně podpořit. Rakousko již vycítilo, že situace začíná nabývat obrysů nebezpečných a hrozivých a doslova v předvečer války samo nabídlo Itálii Benátsko i s pevnostním čtyřhranem a to bez jakékoliv finanční náhrady, pouze za příslib neutrality - tedy přesně to, co o rok dříve s „mravním rozhořčením“ rozhodně odmítlo jenom s tím rozdílem, že tentokráte postupovalo toto území bez jakékoliv finanční náhrady - tedy za nejhorších možných pro sebe podmínek. Bylo však již pozdě; Itálie byla v té době vázána spojeneckou smlouvou s Pruskem a neměla tedy volnost jednání. Bez Pruska již nemohla uzavírat s Rakouskem jakékoliv separátní dohody. Italská odpověď na rakouskou nabídku byla krátká, jasná a rozhodná. Zněla lakonicky: „Příliš pozdě!“

Již 30.4.1866 ministr SCIALOIA předložil italskému parlamentu návrh zmocnit vládu, aby si mohla opatřovat nutné finanční prostředky pro vedení války královskými dekrety i mimořádnými nařízeními, to jest bez schválení poslaneckou sněmovnou. Tento zákon byl mimořádný a byl opatřením jednoznačně válečným. Sněmovna jej však přijala jednomyslně za nadšeného skandování „Evviva Italia! Evviva il Re!“ („Sláva Itálii! Sláva králi!“). Hned první z královských dekretů nařizoval zformování 20 dobrovolnických praporů. Prapory měly být rozděleny do 4 brigád, každá po 5 praporech. 1. brigáda byla formována ve Varese, 2. brigáda v Como, 3. brigáda v Bari, 4. brigáda v Bardelle. Zároveň vypravil král důvěrné poselství na Capreru s prosbou GARIBALDIMU, aby se v souladu s přáním celého italského národa postavil tomuto sboru dobrovolníků do čela jako jeho velitel. GARIBALDI samozřejmě ihned přislíbil. S potěšením pak vyslechl zprávu, když mu královi poslové, vesměs jeho staří spolubojovníci vypravovali o dopise, který poslal ze své londýnské emigrace, králi Giuseppe MAZZINI. V něm tento republikánský vůdce „slavnostně slibuje, že chce vynaložit vše, aby všechny italské národní síly se spojily k osvobození Benátská, pročež zajistí ze své strany, aby mohutný proud italské národní vůle nebyl ničím rušen!“ - to jest zajistí naprostou loyalitu italských republikánů vůči králi, aby v italském táboře nedošlo k jakýmkoliv různicím mezi přívrženci monarchie a přívrženci republiky. GARIBALDI sám byl s MAZZINIM v písemném styku a pilně si s ním vyměňoval myšlenky o dalekosáhlém plánu boje proti Rakousku, jež sahal až po Dunaj.

Oba předpokládali všeobecné povstání v Uhrách, které tehdejší maďarská emigrace v Turínu, Paříži a Londýně v čele s Lájosem KOSSUTHEM, TÜRREM a generálem KLAPKOU chystala pro případ velké války proti Rakousku. GARIBALDI vypracoval válečný plán a poslal jej králi VITTORIOVI EMMANUELEMU, který jej svěřil generálu La MARMOROVI. Tento plán znal rovněž MAZZINI, který byl na jedné straně ve styku s GARIBALDIM, na druhé straně - zcela diskrétně - ve styku s BISMARCKEM. MAZZINI zaslal kopii plánu do Berlína BISMARCKOVI, který jej pro podrobné prostudování postoupil vojenským pánům. Náčelník generálního štábu generál Helmuth von MOLTKE a ministr války generál Albrecht von ROON plán prostudovali a vyslovili s ním souhlas.

Pruskému generálnímu štábu se zamlouvala GARIBALDIHO myšlenka, aby italské královské vojsko silou 200.000 mužů od ústí Pádu obešlo rakouský pevnostní čtyřhran podél břehu Adriatického moře, proniklo Benátskem na Udine, odtud na Laibach a pak postupovalo na sever přímo na Vídeň. Zatím by GARIBALDI v jižní Itálii shromáždil armádu 50.000 dobrovolníků, které by v přístavu Bari nalodil na dopravní lodi a pod ochranou italského válečného loďstva přistál na dalmatském pobřeží v Rjece. Zde by vzbouřil proti Rakousku Slovince a Chorvaty a s nimi přes Zábřeh táhl do Uher, kde by již maďarští revoluční vůdcové připravili maďarské národní povstání. Takovýto důrazný plán vojenských akcí podporoval i BISMARCK, kterému záleželo na co nejrychlejším a co nejkratším průběhu války. Ve svém poselství italské vládě se BISMARCK vyslovuje zcela jasně v intencích plánu, o kterém byla zmínka, takto: „Itálie se nesmí spokojit s tím, aby pronikla jen k severní hranici Benátska, nýbrž musí si razit cestu až k Dunaji; my budeme postupovat ke středu Rakouského císařství od severu a v samém středu Rakouského císařství se musí spojit s naším vojskem. Krátce - musí se dát na pochod k Vídni. Chce-li si zajistit trvalé držení Benátska, musí dříve Rakousko bodnout do srdce... Ostatně máme prostředek zcela spolehlivý, abychom oběma našim vojskům zajistili účinnou součinnost na společné půdě. Tato půda jsou Uhry. Pruská vláda dala před nedávnem uherskou otázku dopodrobna prostudovat, i nabyla přesvědčení, že bude-li tato země Pruskem a Itálií stejně podporována, může být oběma spojencům pojidlem a strategickou oporou. Odešlete tedy silnou výpravu na východní pobřeží Adriatického moře; dle všeho, co bylo pruské vládě oznámeno, byla by podobná výprava od Slovanů i Uhrů srdečně přijata; Chorvatské a uherské pluky rakouského vojska velmi brzy odmítnou bojovat proti bojovníkům, kteří byli v jejich vlastních zemích přátelsky uvítáni. Ze severu může z pruského Slezska proniknout do Uher sbor dobrovolníků, sestávajících pokud možno z maďarských národních živlů. Tam se spojí s italským vojskem proniknuvším do Uher z jihu, jakož i s národní armádou, která by se musela ihned zorganizovat. Rány, které by pak na Rakousko dopadaly, nezasahovaly by již jen jednotlivé údy, ale srdce samo.“

Avšak těžkopádnému, metodickému italskému generálnímu štábu a zejména ministru války generálu La MARMOROVI se tyto smělé koncepce nezamlouvaly, neboť mu připadaly příliš krkolomné a nebezpečné. Uhájil v královské radě před nimi svůj plán konvenčního válčení: udeřit s polovinou italského vojska v síle asi 120.000 mužů čelně na rakouský pevnostní čtyřhran, s druhou polovinou pak postupovat od ústí Pádu podél pobřeží Adriatického moře do Benátska. Zatím by GARIBALDIHO dobrovolnický sbor jako krajní levé křídlo pronikl do Jižního Tyrolska a postupoval směrem na Trident. GARIBALDIHO úkol by v tomto případě byl pouze podpůrný a spočíval by v tom, že by kryl levé křídlo hlavní armády a svými operacemi v Jižním Tyrolsku by působil diverzi vůči rakouskému pravému křídlu, kryjícímu Tyrolsko. Tento La MARMORŮV plán nakonec obstál a tak bylo GARIBALDIMU do třetice vykázáno totéž horské bojiště, na kterém válčil již v letech 1848/49 a 1859.

Nadšení, jakým národní válka za sjednocení a GARIBALDIHO osobnost nadchla italskou mládež, bylo nevylíčitelné. V několika málo dnech se přihlásilo přes 150.000 dobrovolníků. Celá Itálie bouřila nadšením, ale ministru války generálu La MARMOROVI a jeho komisním generálům se tento příval dobrovolníků vůbec nezamlouval. Přijali jich pouze 40.000 mužů, kteří měli tvořit pátý armádní sbor určený pro nejobtížnější - horský terén válečných operací. Avšak vyskytly se těžkosti s opatřením dobrých zbraní a uniforem v potřebném množství. Někteří historikové připisují tyto potíže obstrukcím, které činilo velení regulérní královské armády při formování dobrovolnických útvarů. Bližší pravdě však zřejmě bude tvrzení, že tento nedostatek byl jaksi italské armádě vlastní po celou dobu její existence a provázel ji až do XX. století. (Jak známo, v roce 1940 když Itálie po německém vítězství nad Francií vstoupila do války proti Francii a Velké Británii po boku III. Říše, vyhlásil Mussolini částečnou mobilizaci záložníků. Byly zmobilizovány 4 miliony rezervistů, avšak po jejich narukování do kasáren musely být opět demobilizovány 2 miliony z nich a poslány zpět domů. Zjistilo se totiž, že pro ně nebylo nejen dosti zbraní a uniforem, ale dokonce ani vojenských bot.)

Jakkoliv velení italské královské armády nepovažovalo nikdy rozličné dobrovolnické sbory za žádný zvláštní přínos válečnému úsilí, přece jen je nutno v zájmu historické objektivity potíže, spojené s jejich formováním považovat za „průvodní nemoci“ italského vojska, nikoliv za projevy nějakých zlomyslných obstrukcí. Největší část těchto potíží plynula z obvyklé italské vojensko-organizační neschopnosti. Ty pak bylo nutno, případ od případu, překonávat zákrokem „vyšších míst“. Tak se stalo, že GARIBALDI rozmrzelý potížemi a průtahy při formování, vyzbrojování a vystrojování svých dobrovolníků, obrátil se přímo na krále, neohlížeje se na vrchní velení armády. Král mu samozřejmě vyhověl a tak GARIBALDI po královské intervenci obdržel obratem vše, co potřeboval. Byl na příklad nucen dohadovat se s velením armády o dodání 8 baterií polních a horských děl jakož i koní pro několik eskadron jízdy, jež byla začleněna do sestavu jeho dobrovolnického sboru. To vše GARIBALDI po královském zásahu nakonec obdržel. Avšak největší potíže činilo formování velitelského sboru dobrovolníků. Tady už král příliš pomoci nemohl, protože prostě nebylo „z čeho brát“. Nejlepší GARIBALDIHO generálové - MEDICI, BIXIO, COSENZ a SIRTORI byli již královskými generály a veleli divizím řadového vojska. Ty tedy musel GARIBALDI oželet. Bylo mu však umožněno využít důstojníků řadového vojska, kteří byli momentálně buď v příkaznosti, nebo na dovolené, které doplnil z řad svých bývalých spolubojovníků z let 1848/49, 1859 a 1860.

Dne 12.6.1866 přijel GARIBALDI v doprovodu svých dvou synů Menottiho a Ricciottiho do Cavriana, kde měl král svůj hlavní stan, aby vyslechl strategické rozkazy královy a La MARMOROVY. Bylo mu doporučeno, aby zvolil za svůj hlavní stan zprvu Brescii, v dalším průběhu operací pak Saló na západním břehu Gardského jezera; odtud měl se svým sborem operovat stále po západním břehu jezera směrem na sever k Toscolanu, Gargnanu, Rivě, Arcu a Tridentu. Tam měl také po východním břehu postupovat generál MEDICI. GARIBALDIMU byl tedy vytyčen úkol, aby se svým starým spolubojovníkem MEDICIM vydobyl Itálii Jižní Tyrolsko. Generál La MARMORA měl s hlavní armádou vítězně proniknout pevnostním čtyřhranem mezi Veronou a Mantovou k Vicenze. Generál CIALDINI měl s další armádou dobýt Benátsko a postoupit k ústí Pádu, kde měl vyčkat, až generál La MARMORA projde pevnostním čtyřhranem. Další průběh operací měl být stanoven až po splnění těchto úkolů.

Dne 20.6.1866 vydal král VITTORIO EMMANUELE II. svůj válečný manifest a tím byla válka Rakousku vypovězena. Za zmínku tu stojí skutečnost, že zatím co v roce 1859 vypověděli válku Rakušané, nyní to byli Italové, kteří vypověděli válku Rakousku a tím se stali útočníky. Dislokace bojujících armád byla následující: Levé křídlo italské armády tvořil dobrovolnický sbor pod velením generála GARIBALDIHO. Čítal 40.000 mužů se 60 děly. Se sborem generála GARIBALDIHO kooperovala divize generála MEDICIHO s 10.000 muži a 30 děly. Obě formace tvořily levé křídlo italské polní armády a jejich úkolem bylo operovat po obou březích Gardského jezera ve směru na Trident. Jižně od nich, ve středu bojové sestavy, operovala hlavní armáda pod velením generála La MARMORY v počtu 120.000 mužů s 270 děly. U hlavní armády byl rovněž král a hlavní stan italské armády. Na jih od střední armády operoval se svou armádou generál CIALDINI. Jeho armáda byla předurčena k obsazení Benátska a čítala 100.000 mužů se 180 děly. Celkem čítala italská polní armáda 270.000 mužů s 540 děly.

Proti těmto silám stála rakouská „Jižní armáda“, které velel arcivévoda ALBRECHT von HABSBURG. Měl k dispozici celkem 120.000 mužů s 240 děly. Z nich 20.000 mužů hájilo Jižní Tyrolsko, 75.000 mužů stálo v poli proti La MARMOROVI a CIALDINIMU a 25.000 mužů tvořilo posádky pevnostního čtverce. Měli tedy Italové v poli početní převahu v lidech i v dělostřelectvu zhruba 1 : 2,5. Vzájemný poměr sil mezi Rakušany a Italy byl tedy mnohem nevýhodnější pro Rakušany než v roce 1859, kdy činil zhruba 1:1. Také operační plány Rakušanů byly nyní na rozdíl od roku 1859 výhradně defenzivní; rakouské velení si bylo vědomo skutečnosti, že válka bude rozhodnuta na severních bojištích, při čemž Benátsko tvořilo pouze vedlejší bojiště.

Italové se ujali iniciativy a vyrazili na všech směrech s nadšením do útoku. Počáteční euforie jim však vydržela pouze po první čtyři dny, pak rychle skončila. Dne 24.6.1866 se hlavní armáda generála La MARMORY, operující ve středu italské bojové sestavy, setkala na svém postupu s Rakušany u města Custozzy. Na italské straně se boje účastnilo 100.000 mužů, na rakouské straně 40.000. Z počátečních vzájemných šarvátek předvojů obou armád se rozvinula bitva, do níž se postupně zapojovaly na obou stranách další a další útvary. Italská vojska byla postupně tlačena zpět a nakonec donucena k ústupu na celé frontě, Ústup se však vinou dezorganizace italského velení proměnil v chaotický útěk. Král i generál La MARMORA ztratili dostatečnou orientaci a spojení s bojujícími útvary a nakonec také i nervy. Italské velení považovalo srážku, ve které ztratilo pouhých 800 padlých, 3.000 raněných a 4.200 pohřešovaných za „katastrofální porážku“ a nevědělo si jiné rady, než nařídit všeobecný ústup. „Katastrofální porážka“ byla důsledkem katastrofálního velení vojskům. Italská generalita ke své škodě odmítla plán navrhovaný Prusy. Ještě horší bylo, že i jednotliví italští generálové jednali na vlastní pěst bez vzájemné koordinace. Velmi neblaze se projevila vzájemná řevnivost mezi generály La MARMOROU a CIALDINIM, kteří si rozdělili velení mezi sebou.

Generál CIALDINI byl stejně jako pruští generálové proti frontálnímu útoku na pevnostní čtverec a chtěl jej obejít a pak postupovat směrem na Vídeň. Generál La MARMORA, velící jádru vojska na řece Mincio, se naopak chtěl „probourat“ pevnostním čtvercem a tím si sám zvolil úkol nejobtížnější a pro něho osobně přesahující jeho síly. Na svém předpokládaném postupu chtěl dosáhnout severních hranic Benátska a dále jeho plány nesahaly. Svůj postup řídil bez ohledu na postup CIALDINIHO a s nedostatkem jakýchkoliv zpráv o protivníkovi. Italové však přesto měli štěstí v neštěstí - arcivévoda ALBRECHT předpokládal, že porazil u Custozzy pouhý předvoj italské armády. O tom, že porazil hlavní italskou armádu, o rozsahu porážky, kterou Italům způsobil ani o jejím dosahu a panice, která Italy zachvátila, neměl tušení. Proto také ustupující Italy nepronásledoval. Kdyby to byl učinil, byl by patrně vyřadil Itálii z války a přinutil krále ke kapitulaci, protože zničení nejsilnější italské armády - La MARMOROVY - by přinutilo k ústupu nejen GARIBALDIHO, jehož úloha byla v podstatě pouze podružná, ale i CIALDINIHO. Zkrátka zničení La MARMCROVY armády by na Italy mělo stejný vliv jako porážka BENEDEKOVY armády u Sadové na rakouské vedení války. Pak by již králi VITTORIO EMMANUELEMU nezbývalo nic jiného, než požádat co nejrychleji Rakušany o mír.

Právě v té době se GARIBALDI chystal k dalšímu postupu, nic nevěda o tom, co se odehrálo na hlavním bojišti. Dne 25.6.1866 však dostal od generála La MARMORY telegram šokujícího obsahu: „Katastrofální porážka - Ústup za řeku Oglio - Zachraňte hrdinnou Brescii a horní Lombardii.“ GARIBALDI neznal ještě nic bližšího o boji u Custozzy, avšak z panického tónu La MARMOROVA telegramu usoudil, že poražené italské armádě hrozí vážné nebezpečí. Svolal tedy svůj štáb a seznámil své důstojníky s textem došlé depeše. Po krátké poradě vydal rozkaz zastavit postup sboru a nastoupit rychlý pochod z Alp od západního břehu na jih na Brescii. Ve Veltlinu ponechal jako pozorovací sbor Guicciardovu brigádu a s ostatními silami rychlým pochodem dosáhl 28.6.1866 městyse Lonata na železnici uprostřed cesty mezi Peschierou a Brescií na jižním břehu Gardského jezera. Zatím se jižně od Peschiery přiblížila jedna rakouská brigáda. Garibaldi rozdělil svůj sbor do tří oddílů - jeden oddíl vyslal po železniční trati vstříc blížícímu se nepříteli; ostatní dva oddíly ukryl za okolními budovami a zahradami osady Lonato na pravém a levém křídle. Zanedlouho došlo k boji: Rakušané se setkali s oddílem, který jim byl vyslán vstříc a zatlačili jej na Lonato. Zde však byli z obou stran napadeni GARIBALDIHO oddíly, které na ně zaútočily bodáky. Po dvouhodinovém boji byli Rakušané donuceni ustoupit zpět k Peschieře. Tato srážka neměla dalších důsledků; z rakouské strany se jednalo o pouhý průzkum bojem, takže tvrzení některých italských historiků, že „GARIBALDIHO vítězství zachránilo levé křídlo poražené italské armády ne-li před hanbou zajetí, tedy jistě před krutou pohromou...“ je dosti nadsazené. O tom, že ani GARIBALDI sám na tomto úseku fronty již žádné další boje neočekával svědčí ostatně skutečnost, že již 30.6.1866 odpochodoval se svým vojskem zpět do Saló, aby odtamtud znovu začal dobývat pozic, jež musel pro neočekávaný neúspěch hlavní armády a v důsledku zoufalé La MARMOROVY depeše opustit.

V noci na 3.7.1866 postupoval již opět k výšinám hory Suello, kterou zatím obsadili rakouští tyrolští myslivci. Tady ovšem narazil na vojáky elitních císařských oddílů, kteří nejen že se dobře vyznali ve vedení války v horách, ale navíc výborně znali místní terén, protože bojovali doma. Když se GARIBALDIHO dobrovolníci tiše, neslyšné a hbitě „jako kočky“ přiblížili k jejich postavením, domnívaje se, že císařští v tmavé noci odpočívají ve svých stanech, zjistili ke svému nemalému překvapení, že tyrolští myslivci nejen nespí, ale dobře o nich vědí a jsou připraveni je „náležitě uvítat“. Desetkrát se GARIBALDIHO dobrovolníci pokusili útokem vypudit tyrolské myslivce z jejich postavení a po každé byli odraženi a přinuceni ustoupit. GARIBALDI sám se zúčastnil boje a byl poraněn kulkou na pravém lýtku a kromě toho jej další kulka lehce poranila do holeně levé nohy. Zápas trval po celý den až do noční tmy. Pak se pod clonou noci tyrolští myslivci nepozorovaně stáhli, a když chtěl GARIBALDI příštího dne obnovit útok, zjistil, že před ním již nikdo nestojí. Tyrolští myslivci se zkrátka vyznali v partyzánské válce stejně dobře jako GARIBALDI; umění nečekaně se objevit a nečekaně „zmizet“ patřilo k jejich bojovým dovednostem. GARIBALDIHO poranění nebylo sice tak nebezpečné, jako poranění od Aspromonte, ale přesto jej na několik dní vyřadilo z činnosti. Nezabránilo mu však v úvahách o dalších válečných plánech. Uzrálo v něm rozhodnutí, přepravit část svého vojska přes Gardské jezero, aby se postupem údolím Adiže spojila s divizí generála MEDICIHO a spolu s ní postupovala na Trident.

Uprostřed těchto úvah a příprav náhle otřásla Evropou světodějná událost: v týž den, kdy GARIBALDI bojoval s tyrolskými myslivci na Monte Duello, 3.7.1866 došlo na českém bojišti k bitvě u Sadové či u Hradce Králové, která prakticky rozhodla o výsledku celého válečného tažení. Italské bojiště tvořilo ze strategického pohledu pouze vedlejší frontu v operacích pruských a italských armád proti Rakousku. Hlavní bojiště bylo na severu v Čechách. Zde se rozhodlo o výsledku války. Pruská armáda zahájila válečné operace proti Rakousku a jeho maloněmeckým spojencům 14.6.1866. Zatím co menší část pruského polního vojska operovala na německých bojištích proti vojskům hannoverskému, bavorskému, württemberskému, bádenskému, hessenskému a vojskům dalších německých malostátů, spojených s Rakouskem, hlavní část pruského vojska, rozdělená ve tři armády (Labskou armádu, 1. armádu a 2. armádu) prošla Saskem a vpadla do Čech. Sasky král se svým vojskem opustil bez boje svou zem, ustoupil do Čech a spojil se zde s rakouskou Severní armádou. Spojená vojska rakousko-saská svedla několik, vesměs neúspěšných bojů proti postupujícím pruským armádám. Bitva u Hradce Králové byla největší bitvou této války, která rozhodla o celém jejím výsledku. Zdrcující porážka, kterou Rakušané a s nimi spojení Sasové utrpěli, odsoudila rakousko-saské spojence k trvalé defenzivě a k rychlému ústupu z Čech na Moravu, z Moravy pak zčásti na západní Slovensko, zčásti do Rakous směrem k Vídni. Za těchto okolností ztrácel strategický význam jakýkoliv úspěch Rakušanů na jižním bojišti. Rakouské velení tu mohlo mít jen jediný zájem: co nejrychleji ukončit boje na jižním bojišti a přesunout maximum vojenských sil na sever k Vídni, která byla pruským „Blitzkriegem“ velmi ohrožena. Proto se rakouské velení na jižní frontě omezovalo na pouhou defenzivu a útočnou iniciativu zcela přenechávalo Italům. Ostatně po bitvě u Custozzy tak mohli Rakušané činit s klidným vědomím, dobře vědouc, že Italové žádných útočných akci většího rázu stejně schopni nejsou. Pokud se týkalo regulérní královské armády, měli zcela pravdu. Ne tak ovšem, pokud se týkalo GARIBALDIHO a jeho dobrovolníků.

Pro GARIBALDIHO byly zprávy ze severního bojiště pobídkou k další usilovné činnosti. Tušil, že se blíží konec války a chtěl se proto probít do Tridentu domnívaje se, že pozice Itálie při uzavírání míru bude tím lepší, čím větší území se Italům v průběhu války podaří ovládnout. Již dva dny po bitvě u Sadové, 5.7.1866 přemístil svůj štáb do Bagolina, odkud zahájil tridentskou ofensivu. Záchvaty dny a bolestivé poranění ho donutily použít kočáru, ve kterém sledoval svoje dobrovolníky a odkud vydával rozkazy. Rakušané postupu jeho sboru v podstatě nekladli odpor a docházelo pouze ke srážkám garibaldiánských předvojů a rakouských zadních vojů, kryjících odchod rakouských vojsk. Proto byl GARIBALDI překvapen, když rakouský generál KUHN, velící vojskům která hájila Tyrolsko, podnikl 16.7.1866 zcela nečekaný protiútok, který postup GARIBALDIHO sboru zastavil a vrhl zpět. Rozpoutaly se usilovné boje, které trvaly dva dny. Po dvoudenních bojích vyklidili Rakušané pevné postavení u Ampole. Předvoj GARIBALDIHO sboru pronikl údolím Val di Sedro až do obce Bezzecca a Tiarno, kde došlo k nejvýznamnějšímu boji GARIBALDIHO sboru za celé tyrolské tažení. Když rakouský generál KUHN zjistil, že italská divize generála MEDICIHO postupuje do údolí Val Sugana, rozhodl se zaútočit napřed na GARIBALDIHO, kterého měl blíže a poté udeřit na MEDICIHO, který byl početné slabší.

Úder GARIBALDIMU měl být zasazen útokem dvou kolon: první kolona v síle 6.000 mužů měla napadnout levé křídlo a střed GARIBALDIHO sboru, druhá kolona v síle 4.500 mužů měla proniknout údolím Val Concei mezi Tiarnem a Bezzeccu, obejít GARIBALDIHO pravé křídlo a spojit se s první kolonou v týle GARIBALDIHO sboru. Tím měla být GARIBALDIHO porážka dovršena. Plán generála KUHNA se zpočátku dařil, obě kolony postupovaly podle stanoveného plánu. Zvláště úspěšná byla druhá kolona, postupující údolím Val Concei na Bezzeccu, kterou se Rakušanům podařilo obsadit. GARIBALDIMU se však v kritické fázi boje podařilo energicky zasáhnout do průběhu boje - nasadil dělostřelectvo pod velením majora DOGLIOTTIHO, která zastavilo postupující Rakušany neproniknutelnou palebnou přehradou. Poté na Rakušany zaútočili GARIBALDIHO dobrovolníci bajonety a díky své číselné převaze je po prudkém boji zblízka přinutili ustoupit. Po této bitvě generál KUHN ustoupil se svými oddíly do německé části Tyrol. GARIBALDIHO dobrovolníci poté obklíčili město Rivu na severním břehu Gardského jezera a pevnost Lardaro. Dobýt tato místa se jim však již nepodařilo.

Dne 25.7.1866 obdržel GARIBALDI zprávu z králova hlavního stanu, že mezi Itálií a Rakouskem bylo uzavřeno příměří, zprvu jen na osm dní, které však bylo poté prodlouženo. Současně došla GARIBALDIMU zpráva o zdrcující porážce italského válečného loďstva v bitvě u ostrova Vis. Italské vrchní velení chtělo napravit reputaci italských ozbrojených sil, tak těžce pochroumanou porážkou u Custozzy. Na pozemní vojsko a jeho velení, otřesené a deprimované nedávným neúspěchem, nebylo možno se v tomto směru spolehnout. Itálie však měla ještě silné válečné loďstvo, které počtem svých lodí Rakušany předčilo. Proto král rozhodl, podniknout proti Rakušanům námořní operaci a s využitím početní převahy napravit ostudnou porážku, kterou italské vojsko nedávno utrpělo. Velitel loďstva admirál PERSANO dostal rozkaz, vyhledat rakouské loďstvo a svést s ním bitvu. Italové spoléhali na svoji číselnou převahu a podcenili rakouské námořníky i jejich velitele. Jejich přezíravý postoj se jim však vymstil. Admirál PERSANO vděčil za svou velitelskou funkci spíše dvorské kariéře, než vlastním schopnostem námořníka a velitele. Mezi důstojnickým sborem italského válečného loďstva kolovaly o PERSANOVI různé historky, zvláště od doby, kdy se mu při slavnostní přehlídce s královskou rodinou na palubě „podařilo“ uváznout se svou admirálskou lodí na mělčině.

Admirál PERSANO dostal tedy rozkaz k ofenzivní činnosti, avšak prozatím se ani on, ani jeho loďstvo nehýbali z přístavu Ancona, kde jej královský rozkaz zastihl. Ofenzivní iniciativy se však uchopili Rakušané. Rakouské válečné loďstvo, kterému velel kontraadmirál Wilhelm von TEGETTHOFF vyplulo na moře a připlulo před přístav Anconu, kde kotvil se svým loďstvem PERSANO. Rakušané bombardovali přístav i lodi, avšak PERSANO nevydal ani rozkaz nepřátelskou palbu opětovat, nemluvě o tom, že by vyplul se svým loďstvem a svedl s Rakušany námořní bitvu. Když byl poté nadřízenými obviněn ze zbabělosti, vymlouval se na nedostatek paliva a poruchu strojů. Nakonec, pod tíhou kritiky se odhodlal vyplout na širé moře. Tím však byla jeho míra bojechtivosti vyčerpána a nařídil návrat do bezpečí přístavu dříve, než se vůbec mohl setkat s nepřítelem. Teprve když mu poté generál La MARMORA sdělil, že bude na králův rozkaz pro zbabělost a neschopnost zbaven velení a degradován, vyplul PERSANO se svým loďstvem na moře, chovaje tajné přání, aby se s Rakušany vůbec nesetkal. Měl však smůlu - u ostrova Vis křižoval se svým loďstvem kontraadmirál TEGETTHOFF.

Pod italskou vlajkou plulo 34 válečných lodí - z toho 12 obrněných a 22 neobrněných. Pod rakouskou vlajkou plulo 27 válečných lodí - z toho 7 obrněných a 20 neobrněných. Měli tedy Italové silnou početní převahu nad Rakušany. Co však jim chybělo, byl bojový duch jak mezi mužstvem, tak i mezi veliteli. Rakušané je překonávali nejen po této stránce, ale také lépe řízenou palbou a dovedným taktickým manévrováním. TEGETTHOFF sám byl zkušený a „ostřílený“ mořský vlk a byl nesmírně populární u svých podřízených - jak u důstojníků, tak zejména u mužstva. Po té stránce se mu PERSANO vůbec nemohl rovnat. Osobnost velitele vždycky patří k těm nejdůležitějším stránkám, které v boji rozhodují o úspěchu nebo neúspěchu. Výslednicí součtu všech těchto faktů byla drtivá porážka italského loďstva. Porážka tak drtivá, že se zcela vyrovnala ostudě italského vojska u Custozzy. PERSANO se sice pokusil svalit vinu za porážku na své podřízené, ale nebylo mu to nic platné; z rozhodnutí senátu jej král degradoval - nešťastný PERSANO ztratil hodnost, velení, vojenská vyznamenání i nárok na penzi a byl s hanbou a potupou vyhnán z řad italského válečného loďstva. Mohl si ještě gratulovat, že neskončil ve vězení.

Italské ozbrojené síly - pozemní i námořní - tedy utrpěly dvě porážky - nejen značné, ale i ostudné, protože v obou případech byla číselná převaha na italské straně. V obou případech zvítězila kvalita nad kvantitou. Italští pozemní i námořní stratégové předvedli udivené evropské veřejnosti obraz totální vojenské neschopnosti, který potom provázel italské ozbrojené síly v podstatě až do druhé světové války včetně. Pozdější výrok německého maršála Helmutha von MOLTKEHO: „Kdo se spojí s Itálií, bude mít co dělat, aby neprohrál válku!“ - který bývá také reprodukován ve zostřené formě: „Kdo chce prohrát válku, ať se spojí s Itálií!“ vystihoval ve své podstatě víceméně přesně dojem, který Itálie a její branná moc budili v evropských vojácích i státnících. Čest italských zbraní se sice usilovně a obětavě pokoušel zachránit GARIBALDI se svými dobrovolníky, ale výsledek války a celkový špatný dojem z italského válčení se mu napravit nepodařilo. Odium celkově nejslabší branné moci utkvělo na italském vojsku a námořnictvu na dlouhá další desítiletí.

Zatím na severním válčišti se BISMARCK snažil vytěžit z pruských vítězství vše, co bylo možno. Bylo v zájmu Pruska ukončit co nejdříve válku, aby se předešlo případnému vmísení třetích, dosud nezúčastněných mocností; BISMARCK tu měl na mysli zejména případnou intervenci císaře NAPOLEONA III. V kruhu svých nejbližších spolupracovníků se BISMARCK vyjádřil, že „zprostředkovací pokusy cizích mocností zpravidla dobře začínají, ale špatně končívají!“ Proto se také snažil ukončit válku s Rakouskem co nejrychleji a bez zbytečného ponižování poraženého protivníka. Z toho důvodu se postavil na odpor tlaku pruské generality na krále, aby válka byla slavně zakončena vítěznou přehlídkou pruského vojska v dobyté Vídni a rovněž nesouhlasil ani s králem WILHELMEM I., který zamýšlel odtrhnout od poražené rakouské monarchie část Čech nebo rakouské Slezsko. BISMARCKOVI dostačovalo vytlačení Rakouska z Německa a závazek z jeho strany, že se více nebude vměšovat do německých záležitostí, tedy do toho, jak Prusko tyto záležitosti upraví. Počítal s tím, že po určité době, až mezi rakouskými Němci vychladnou protipruské emoce způsobené válkou a zklamáním z porážky, podaří se v bližší nebo vzdálenější budoucnosti získat Rakousko na svou stranu jako příštího spojence. Jedině tak lze rozumět BISMARCKOVU postupu při sjednávání míru s Rakouskem.

Při tom vůbec nedbal na zájmy italského spojence, o jehož vojenských kvalitách se oprávněně vyjadřoval ironicky; věděl, že Itálie musí respektovat jeho rozhodnutí, protože na prosazení vlastních hledisek nemá dosti síly ani odhodlání. Proto se bez vědomí Italů dohodl s Rakouskem - mělo odstoupit Benátsko francouzskému císaři NAPOLEONOVI III., který je dále předá Itálii. Ostatně, tak tomu bylo i v roce 1859 v případě Lombardie. Na rozhořčené námitky generála La MARMORY, že by pro Itálii bylo pokořující přijmout Benátsko jako francouzský dar, nebyl brán žádný zřetel. Ostatně Itálie vlastně válku prohrála na zemi i na moři, a kdyby nebojovala v koalici s vítězným Pruskem, nejen že by nemusela dostat vůbec nic, ale mohla i ztratit leccos z toho, čeho až posud nabyla - třeba Lombardsko. BISMARCK rovněž odmítl jakékoliv další italské požadavky, týkající se Tridentska a Terstu. Prohlásil, že obě území jsou německá, patřící nejen k Rakousku, ale i k bývalému Německému spolku a že německými také zůstanou; v případě, že by se kdokoliv cizí pokusil zmocnit se jich, pošle tam Rakousku na pomoc 200.000 vojáků. Proto musela Itálie nakonec přistoupit i na vyklizení Tridentska, obsazeného GARIBALDIHO dobrovolníky, které dle podmínek mírové smlouvy zůstalo Rakousku. V případě jakékoliv další konfrontace s Itálii mohlo nyní po uzavření míru s Pruskem přesunout na italskou hranici celou svoji armádu ze severního bojiště. Samozřejmě, že za těchto okolností nebylo pro Itálii myslitelno další pokračování v boji.

Dne 9.8.1866 přijala italská vláda podmínky příměří včetně vyklizení Tridentska. GARIBALDI se o tom dozvěděl z telegramu, který mu zaslal generál La MARMORA. Telegram zněl: „Politické zřetele naléhavě vyžadují uzavřít příměří - Všechny naše ozbrojené síly se stáhnou z Tyrol - To je králův rozkaz - Zajistěte, aby do 11.8.1866 v 04,00 hodin ráno byly jednotky pod Vaším velením mimo tyrolské hranice“. Ohromeny GARIBALDI jen potvrdil příjem telegramu stručnou odpovědí: „Uposlechnu rozkazu“. Nic jiného mu také nezbývalo. Myšlenku, na vzpouru, která mu proběhla hlavou, rychle zahnal. Jeho zdravý rozum a smysl pro realitu mu jasně říkal, že na vzniklé situace by takovýto počin již nic změnit nemohl. GARIBALDI nikdy neměl valného mínění o královských generálech, a proto ho nikterak nepřekvapily porážky dvorních stratégů. Nemohl však královské vládě odpustit vyklizení Tridentska a promarnění výsledků bojů, které si vyžádaly 2.382 životů jeho dobrovolníků. Co však GARIBALDIHO překvapilo a s čím nepočítal, byl postoj prostých rolníků v Tridentsku. GARIBALDI očekával, že tito prostí lidé přivítají jeho dobrovolníky jako osvoboditele a budou masově vstupovat pod jeho prapory. Opak byl však pravda.

Obyvatelé Tridentska přijali příchod GARIBALDIHO dobrovolníků jako vpád cizích nepřátelských hord a mnohdy dobrovolně bojovali se zbraní v ruce na rakouské straně. Jakékoliv italské národní cítění zcela postrádali. Cítili se prostě být Rakušany a dle toho i jednali. V GARIBALDIM i jeho dobrovolnících vyvolávali pochybnosti o tom, jestli jejich padlí nezemřeli zcela zbytečně. S trpkostí si museli přiznat, že přišli osvobodit tyto prosté lidi proti jejich vůli. Pozdě poznávali, že prostí venkované v Tridentsku nemají společné zájmy s benátskou městskou buržoasií, která se cítila poškozena rakouskou obchodní politikou a ještě méně společných zájmů mají s italsko-nacionalisticky smýšlejícími intelektuály, kteří odtrženi od prostých lidí vytvářeli si rozmanité vlastenecké mýty, jež pak vydávali za realitu. Klamali tak nejvíce sami sebe. Pokud se týče Tridentska samotného, to jest Jižních Tyrol, tam nějaký italský nacionalismus nezdomácněl dodnes, i když Jižní Tyroly dnes patří rozhodnutím velmocí k Itálii, dosud jsou více Südtirol než Alto Adige.

Přes zklamání mnohých italských nacionalistů z neuskutečněné anexe Tridentska a Terstu, vyzněla mírová smlouva pro Itálii více než příznivě. Dostalo se jí většího podílu, než mohla po svém neslavném tažení a po dvou opravdu ostudných porážkách - na zemi u Custozzy i na moři u Visu - očekávat. Itálii připadlo Benátsko i s pevnostním čtyřúhelníkem, který až dosud tvořil baštu rakouského panství v severní Itálii. Přesto však vojenské neúspěchy vytvořily v italském veřejném mínění komplex, který se následně neblaze projevil v dalším dějinném vývoji italského státu. Pokud se týká GARIBALDIHO samotného, jeho polní tažení v Tridentsku tvořilo v porovnání s výkony ostatních královských generálů světlejší stránku v dějinách italského válčení vůbec i v dějinách kampaně v roce 1866 zvlášť. Největší vklad, kterým GARIBALDI přispěl italské vojenské historii je skutečnost, že nebyl poražen a zahnán na útěk jako na příklad generál La MARMORA, ale vyklidil dobytá území na královský rozkaz v důsledku uzavřeného příměří. Protože GARIBALDIHO sbor tvořil pouhé levé křídlo italských armád a byl ze všech tří částí početně nejslabší, nebylo samozřejmě možno očekávat, že by GARIBALDI mohl napravit to, co generálové La MARMORA a CIALDINI pokazili. Ostatně GARIBALDI měl pouze krýt levé křídlo italské fronty a provádět akce, které měly víceméně povahu pouhé diverze. To vše je třeba mít na paměti, chceme-li hodnotit GARIBALDIHO velitelské působení v roce 1866 a jeho výsledky v kontextu italského válečného úsilí v roce 1866.

 

XI. Nezdařené tažení v roce 1867

Po ukončení své činnosti ve funkci velitele sboru dobrovolníků, která skončila rozpuštěním jeho sboru po uzavření míru, se GARIBALDI vrátil na Capreru, kde nějaký čas odpočíval. V únoru 1867 se vrátil do veřejného života. Na četné žádosti svých přátel a stoupenců se rozhodl kandidovat do parlamentu. Jeho poslaneckým programem byl „římská otázka“. Volebním heslem GARIBALDIHO se stala „italská trikolóra nad Kapitolem“.

Dosud však platila francouzsko-italská úmluva ze září 1864, ve které se Francie zavázala stáhnout do dvou let své vojsko z Říma, pokud se Itálie vzdá jeho anexe a na důkaz toho si zvolí jiné hlavní město. Italové svolili a přenesli sídlo své vlády, parlamentu i královskou rezidenci do Florencie. Proto císař NAPOLEON III. v prosinci 1866 skutečně vydal svému vojsku rozkaz k odchodu z Říma. Místo toho však byla zformována v jihofrancouzském městě Antibes „Legie papežských dobrovolníků“. Bylo to papežské vojsko, do něhož se hlásili katoličtí dobrovolníci z Francie, Belgie a Španělska; do jeho řad se přihlásilo také mnoho francouzských legitimistů z řad royalistické šlechty. Císař NAPOLEON III. tak formálně dodržel závazek stáhnout francouzské vojsko z Říma, na druhé straně tím, že povolil zformovat legii na francouzském území a povolil do ní vstup francouzských státních příslušníků, formálně dodržel závazek ochrany papeže a tím si uchoval kontrolu nad Římem. Zároveň se také „zbavil“ nejmilitantnějších royalistů - přívrženců bourbonské dynastie, kterým tak ochotně umožnil odchod z Francie a vstupem do papežského vojska si zajistil jejich dlouhodobý pobyt mimo Francii a tím i faktické vyřazení z francouzské vnitropolitické sféry.

Ale i italští nacionalističtí radikálové měli své záměry, jak dosáhnout svých cílů a při tom zachovat zdání neporušit viditelně francouzsko-italskou konvenci. Nejschůdnější cestou bylo rozvrácení Církevního státu zevnitř. Zároveň však s tím spojovali naděje na oživení republikánských tendencí na celém poloostrově. Silné lidové hnutí mělo zvrátit mocensko-politický poměr sil nejen v Římě samém, ale v celé Itálii ve prospěch republiky. GARIBALDI konal volební cestu po italských městech; jeho volební cesta vedla z Florencie do Bologne, Ferrary a Benátek. Odtud pak pokračoval dále do Lombardie a Piemontu. Ve svých veřejných projevech, s nimiž všude vystupoval, se vždy vracel k základnímu programu - úplnému osvobození a sjednocení země.

Tresť jeho volebního programu je obsažena zhruba v těchto výňatcích z jeho veřejných projevů: „V celé Itálii je třeba zajistit svobodu, ohroženou klerikalizmem a jeho spolčenci. V novém parlamentě, který bude představovat forum zástupců italského národa, nesmí být místo pro stoupence bratrovražedných plánů, ani pro lokaje padlých dynastií... Papežský Řím je popřením Boha, hnízdem popských zmijí, morovou institucí, usurpátorem jediné legální moci, která vzešla z republikánského parlamentu v roce 1849!“.

GARIBALDI se odvážil i na půdu teologické opozice a jeho nejoddanější stoupenci se na něho dokonce obraceli s přáním, aby jim pokřtil děti. Tím by ovšem tento jinak zasloužilý italský národní hrdina přesáhl z pole politického na pole náboženské a z vojevůdce a politického činitele by se stal náboženským reformátorem, kdyby v tomto trendu pokračoval i nadále. Naštěstí pro Itálii i pro GARIBALDIHO samotného, zvítězil GARIBALDIHO zdravý rozum a smysl pro realitu, což jej patrně zachránilo před pádem do veřejného posměchu. To co by za středověku zavedlo buřiče a reformátory „na hranici plamennou“, zavedlo by v rozumářském a osvíceném XIX. století každého, kdo by s podobnými iniciativami přišel, pouze do směšnosti. Provádět po francouzských encyklopedistech, pádu Bastily a Velké francouzské revoluci nějaké nábožensko-politické opravy a reformy - ať již jakékoliv - nemohlo v té době už být nosným programem žádné reálné politiky. Mohlo toho snad být využito pouze dočasně jako taktického nástroje v rámci nějaké celonárodní euforie. Jinak nikoliv. A tyto podmínky v 60. letech XIX. století v Itálii neexistovaly.

GARIBALDIHO politická činnost samozřejmě neunikla pozornosti francouzské diplomacie. Francouzský vyslanec u královského dvora ve Florencii protestoval proti GARIBALDIHO volební kampani, ale italský ministerský předseda RATTAZZI ho ujistil, že se jedná jen o silácké předvolební projevy. V průběhu předvolební kampaně si GARIBALDI „odskočil“ do Ženevy, kde 9.9.1867 zasedal mezinárodní mírový sjezd. Hodlal zde využit sjezdové tribuny k tomu, aby delegáty seznámil s dosud nevyřešenou římskou otázkou. Delegáti - mezi nimi i čelní představitelé evropského demokratického hnutí - zvolili GARIBALDIHO čestným předsedou sjezdu, třebaže ne všichni souhlasili s jeho názory. Katolíci odmítali jeho výpady proti papežství. Protestanty pobuřovalo jeho volnomyšlenkářství. Pacifisté zase zavrhovali jím hlásanou válku proti tyranům. GARIBALDI brzy bystře rozpoznal, že celé toto zasedání nikam nevede a je pouhým „mlácením prázdné slámy“. Proto nevyčkal ani závěru diskuze; 11.9.1867 odejel ze Ženevy pod záminkou volební kampaně, ve skutečnosti však jel připravit tažení proti papežskému Římu. Již na jaře 1867 vyzval GARIBALDI římské liberály, aby vytvořili ve Florencii středisko římských emigrantů, které mělo provádět revoluční propagandu a vedle toho shromažďovat finanční prostředky, určené pro revoluční akci. V té době již působil v Římě ilegální římský národní výbor, se kterým římští emigranti ve Florencii navázali styk, aby mohli vzájemně koordinovat revoluční činnost.

První ozbrojená akce vzešla z Terni, kde se 106 ozbrojených bojovníků pokusilo o vpád na území Církevního státu. Italské úřady se však o akci dozvěděly předem a poslaly vojáky, aby jim zabránili v přechodu na papežské území. Vojáci skupinu rozehnali a zčásti zadrželi. GARIBALDI připravoval vojenskou akci ve „velkém stylu“. Při přípravách akce však nedbal zásad konspirace a utajení. Tím se celá věc stávala víceméně veřejným tajemstvím. Na varování ze strany přátel nedbal. Také Francesco CRISPI poslal GARIBALDIMU list, ve kterém v podstatě projevil velkou předvídavost. Kdyby byl GARIBALDI jeho varování uposlechl, mohl si ušetřit nový nezdar a další zklamání. CRISPI psal: „Generále! Situace v zemi není nám dnes příznivá, právě tak jako situace v Evropě. Mohli bychom se dočkat nového Aspromonte, a to si naši političtí protivníci přejí, na to čekají. Generále! Zapřísahám Vás: zanechte toho podniku a zabraňte mu, pokud jej chystají jiní, je-li to ve Vaší moci!“. GARIBALDI však byl již pevně rozhodnut a varování nedbal. Jeho plánem bylo vyvolat v Římě povstání a přijít povstalcům na pomoc; věřil, že k tomu postačí „několik výstřelů do vzduchu“. V podstatě se měl opakovat stejný scénář jako v roce 1860 na Sicílii. K těmto představám svádělo i srovnání vojenských sil a prostředků bývalých neapolských Bourbonů a papeže-krále. Vyznívalo v podstatě v poměru 10 : 1 ve prospěch bourbonských ozbrojených sil v poměru k papežským žoldnéřům. A co bylo možno provést v bývalém království Obojí Sicílie, proč by tím spíše nemohlo být provedeno v Církevním státě?

Je třeba říci, že tento GARIBALDIHO názor sdíleli i král VITTORIO EMMANUELE II. a jeho ministerský předseda RATTAZZI. Navenek sice zachovávali vyčkávací postoj, aby nepoplašili papeže a nepodráždili císaře NAPOLEONA, ve skutečnosti však poskytovali GARIBALDIHO akci přímou, byť diskrétní podporu. Vyzbrojování GARIBALDIHO dobrovolníků se dělo z královských vojenských skladů. Dobrovolníci se shromažďovali zcela veřejně, v posledním stadiu příprav dokonce za asistence královské policie. GARIBALDI jim vydával telegrafické rozkazy nešifrovanou formou. Dobrovolníci byli rozděleni na pět kolon: - první kolona pod velením Menottiho GARIBALDIHO měla postupovat z Terni na Monterotondo; - druhá kolona pod velením ACERBIHO měla postupovat z Orvieta rovněž na Monterotondo; - třetí kolona pod velením NICOTERY měla postupovat z Aquilly na Velletri; - čtvrtá kolona pod velením SALOMONEHO měla postupovat z Pontecorvo rovněž na Velletri; - pátá kolona pod velením CANZIA měla provést námořní výsadek na pobřeží Církevního státu a poté postupovat na Řím; Po dosažení stanovených cílů měly všechny kolony zahájit koncentrický postup s cílem římský Kapitol.

Mezitím se však ministerský předseda RATTAZZI dozvěděl, že ono „veřejné tajemství“, které znala bezmála celá Itálie, již není tajemstvím ani pro papeže, ani pro císaře NAPOLEONA. V této situaci mohl mít vpád dobrovolníků na území Církevního státu za následek novou francouzskou vojenskou intervenci. Kromě toho italské vládnoucí kruhy zklamala kalkulace s „vůlí římského lidu“. Místo očekávané povstalecké aktivity vládla mezi Římany pasivita. To vyvolalo značné rozpaky mezi politiky ve Florencii, kteří v očekávaném povstání římského lidu viděli záminku pro připojení Říma k Italskému království. Římané však zachovávali klid a na barikády nikterak nepospíchali. Proto král, po zvážení všech vnitro- i zahraničněpolitických faktorů, rozhodl celý podnik prozatím „odtroubit“ a vyčkat na příznivější dobu. Bylo nutno celou akci co nejrychleji zastavit, aby se nemohla ani rozvinout. Na to, aby byl o věci zpraven GARIBALDI, nebyl již čas, neboť hrozilo nebezpečí z prodlení. Kromě toho nebylo jisto, jak GARIBALDI zareaguje a zda poslechne a akci zastaví, nebo zda učiní něco jiného. Bylo tedy nutno jednat.

Dne 24.9.1867 GARIBALDI nocoval v toskánské obci Sinalunga. Před rozedněním obklíčil dům jeho hostitele oddíl vojska a karabiniérů. Jejich velitel vzbudil GARIBALDIHO a jeho druhy a oznámil jim, že jsou zatčeni. S vojenskou eskortou nastoupili cestu vlakem do Pistoie a dál do Alessandrie, kde byli prozatím internováni v městské pevnosti. Bylo to v aktuální situaci patrně jediné možné řešení. Vždy přímočarý GARIBALDI neměl pro politické pletichy a zákulisní diplomacii nejmenší pochopení. V protestních listech se obracel k veřejnosti i k cizím vládám. Požádal dokonce o ochranu Spojené státy a Velkou Britanii s odůvodněním, že již nadále nechce být občanem takového státu, jakým je současná Itálie.

V Itálii byl ohlas na GARIBALDIHO zatčení neméně bouřlivý, než byl v roce 1862 po srážce u Aspromonte. V mnoha městech se konaly protivládní demonstrace a dokonce i vojenská stráž v pevnosti uvítala GARIBALDIHO voláním „Na Řím!“. V parlamentě levice napadla vládu za to, že se opovážila dát GARIBALDIHO zatknout, protože byl poslancem parlamentu a tudíž byl chráněn poslaneckou imunitou. Ministerský předseda RATTAZZI, který v celé záležitosti jednal pod tlakem, se snažil urychleně celou záležitost urovnat. Proto poslal za GARIBALDIM ministra námořnictví generála PESCETTA, aby s ním projednal podmínky, za kterých by mu vláda vrátila svobodu. Rozhořčený GARIBALDI však odmítl jakékoliv podmínky a vláda neviděla jiného řešení, než ho co nejrychleji dopravit na jeho ostrov.

Aby ostrov nemohl opustit, hlídkovalo v ostrovních vodách nepřetržitě 9 italských válečných lodí. Přesto však GARIBALDIHO neuhlídali. Po nezdařeném útěku 8.10.1867, při kterém byl královskými námořníky zachycen a vrácen zpět, podnikl 14.10.1867 druhý pokus o útěk. Tentokrát měl úspěch a po dobrodružném putování dorazil 19.10.1867 do Florencie. Romantický útěk z Caprery vyvolal v Itálii i v Evropě vzrušení. V celé Itálii se nenašel nikdo, kdo by se proti němu postavil. Ve Florencii právě padla vláda RATTAZZIHO; ztratila půdu pod nohama v římské otázce. RATTAZZI se pokoušel napodobit a opakovat CAVOUROVU politiku anexe papežských provincií Marche a Umbrie. Jeho politickou taktikou bylo kolísání mezi dvěma krajnostmi: na jedné straně posílal karabiniéry proti skupinám dobrovolníků, jež se chystaly překročit hranici papežského státu, na druhé straně trpěl a podporoval vpády dobrovolníků na papežské území; na jedné straně dal zatknout GARIBALDIHO, na druhé straně poskytl peníze na založení „Římské legie“; na jedné straně přikázal prefektovi v Perugii, aby odevzdal CRISPIMU pušky Národní gardy, na druhé straně nechal na hranicích zadržet skupinu povstalců. Neměl však CAVOUROVU diplomatickou obratnost, státnické zkušenosti a jistou dávku osobní protřelosti. To vše ve svém souhrnu přivodilo jeho pád.

Tentokrát totiž nebyly v sázce vedlejší provincie Církevního státu - Marche a Umbrie - jako v éře CAVOUROVĚ, nýbrž samotný Řím. A císař NAPOLEON III. tentokrát nepobízel italské státníky, aby „jednali rychle“, ale vyloženě je varoval a hrozil vojenskou intervencí. Na politickém obzoru mladého, ještě ne zcela konsolidovaného italského státu se tak objevilo reálné nebezpečí válečné konfrontace s Francií. A války s Francií se obával i král VITTORIO EMMANUELE II., většina jeho ministrů a generálů. Ti poslední ostatně věděli nejlépe, jaké výkony mohou v případě války očekávat sami od sebe i od svých armád a loďstva. Custozza i Vis byly dostatečně výmluvné a v dobré paměti. A to ještě bylo velkou neznámou, co v případě vojenské konfrontace Itálie s Francií udělají Rakušané. Zkrátka a dobře, RATTAZZI dělal podle názorů královských ministrů i generality příliš riskantní politiku, musel tedy padnout.

Dne 22.12.1867 se generál CIALDINI ještě naposledy pokusil odvrátit GARIBALDIHO od chystané akce otevřeným vylíčením všech zahraničně-politických a vojenských rizik, ale marně. Nová vláda dosud nebyla utvořena, a tak GARIBALDI odejel bez překážek do Rieti. Cestou ho zastihl CRISPIHO telegram: „Překročte ihned hranici - Vláda již na Vás vydala zatykač a posílá za Vámi karabiniéry!“. Karabiniérové však za GARIBALDIM příliš nepospíchali, neboť měli od krále rozkaz zatknout GARIBALDIHO teprve tehdy, utrpí-li nezdar a bude-li muset v důsledku toho ustoupit zpátky na italské území. I tentokrát hrála královská vláda obvyklou obojetnou hru. Ostatně, král to řekl britskému vyslanci PAGETOVI zcela otevřeně: „Kdybych měl silnější vojsko, podporoval bych GARIBALDIHO proti Francouzům; poněvadž však je moje vojsko slabé, nezbývá mi, než podporovat Francouze proti bouřliváckému generálovi!“.

Na území Církevního státu byl však stále klid a nic se nedělo; venkované se chovali ke GARIBALDIHO dobrovolníkům netečně. Také v samotném Římě byl klid, přestože tam mělo v noci 22.10.1867 vypuknout povstání. K povstání však nikde nedošlo. Noc z 22. na 23. října uběhla v naprostém klidu; „velký hrdinský čin“ se neuskutečnil. Jedinou výjimku, která narušila celkový poklid ve „Věčném městě“, byla ozbrojené srážka ve čtvrti Trastevere. Papežská policie obdržela udání, že v místní přádelně vlny je skladiště zbraní; vnikla do budovy a snažila se zatknout osoby tam shromážděné, které považovala za spiklence. Ti se úporně bránili střelbou. V nastalé přestřelce padlo 12 spiklenců. Jejich smrt byla jediným projevem odporu Římanů proti papežské moci. Ani GARIBALDIHO muži neměli úspěch, když chtěli vlastními akcemi vyburcovat Římany z netečnosti. CUCCHI se svým oddílem se marně pokoušel obsadit Kapitol; GUERZONIHO zastavily papežské stráže u brány Porta di San Paolo, když chtěl propašovat do města náklad zbraní. MONTI a TOGNETTI provedli akci, která se však ukázala zbytečnou a neužitečnou, když vyhodili do povětří část kasáren papežských Zuávů - Serristori, avšak kasárna byla v té době prázdná, protože jejich posádka byla právě v terénu v akci. Nejvýznamnější epizodou „vnějšího odporu“ bylo noční střetnutí papežských žoldnéřů s oddílem 75 GARIBALDIHO dobrovolníků u Villy Glori.

GARIBALDI osobně zatím vyrazil v čele oddílu 7.000 dobrovolníků, rozdělených do tří kolon. V cestě mu stálo městečko Monte Rotondo s pevností, obsazenou 2.000 papežských Zuávů. První útok na pevnost papežská posádka odrazila. GARIBALDI tedy nařídil druhý útok, při kterém použili jeho dobrovolníci chemické zbraně - clony sirného dýmu. Byl to druh boje, na který nebyli papežští žoldnéři připraveni; čpavý dým a zápach síry je přesvědčil, že na ně pravděpodobně zaútočili pekelníci. Překvapení bylo naprosté a úspěch úplný. GARIBALDIHO dobrovolníci pronikli pomocí clony sirného dýmu do městečka a přinutili papežské Zuávy ke spěšnému ústupu až útěku. Přitom 200 Zuávů padlo, 400 jich bylo zajato a ostatní utíkali, kdo kam mohl. Na místě nechali rovněž 2 děla, která GARIBALDIHO dobrovolníci ukořistili. Poté postupoval GARIBALDI s oběma děly dál na Řím. Jeho předvoj dosáhl římského předměstí, kde GARIBALDI nařídil na výšinách v okolí města zapálit ohně. Bylo to smluvené znamení pro povstalce ve městě k zahájení všeobecného útoku - zevně i zevnitř. K svému překvapení a zklamání se však z města nedočkal žádné odpovědi.

Když GARIBALDI viděl, že ve městě je klid a neprobíhá tam žádná povstalecké akce, rozhodl 31.10.1867 ustoupit do Monterotonda, kde v opevnění mohl lépe vzdorovat nepříteli a zajistit si zásobování. Během ústupu však značně poklesla morálka jeho dobrovolníků. Na zpátečním pochodu začaly a rozmnožily se dezerce - zběhlo na 2.000 mužů. Někteří dobrovolníci již nemohli snést tělesné útrapy, nečas a hlad; jiní zbíhali z důvodů politických - napřed to byli mazziniovci, republikáni a radikálové, kteří pochopili, že vybojovat Římskou republiku již nelze, po nich zbíhali monarchisté, ovlivnění královským manifestem, ve kterém král odsoudil GARIBALDIHO akci. Ve Florencii zatím došlo ke změně vlády: místo RATTAZZIHO nastoupil nový kabinet, v jehož čele stanul generál MENABREA, který přinutil dosud váhajícího krále, aby veřejně odsoudil GARIBALDIHO tažení. Ve dnech 30. a 31.10.1867 se v přístavu Civitavecchia vylodila francouzská divize v síle 9.000 mužů a další francouzská divize o stejné síle byla již na cestě a blížila se ke břehům Církevního státu. NAPOLEON III. pod tlakem francouzských klerikálů splnil svůj závazek z roku 1864 a francouzské vojsko se vracelo do Říma.

Italská vláda se tak ocitla v krajně delikátní situaci; na jedné straně byla dohodou z roku 1864 zavázána zabránit každému útoku na Církevní stát, respektive na to, co z něho ještě po amputacích z počátku 60. let ještě zbývalo; na druhé straně bylo třeba co nejrychleji „zajmout vzbouřence“ a to dříve, než tak učiní Francouzi nebo papežští, nebo než je francouzské vojsko svojí vojenskou převahou rozdrtí a zmasakruje. Proto vydal král svému vojsku rozkaz, aby „eventuelně postupovalo v souladu s francouzskými jednotkami“, čímž měla být italská vojenská akce kryta. Generál CIALDINI překročil se sborem 30.000 mužů italského královského vojska hranici Církevního státu, aby „pronásledoval vzbouřence“. Císař NAPOLEON však brzy prohlédl skutečné úmysly italského velení a proto generál CIALDINI dostal od francouzského velení kategorický příkaz, vrátit se na italské území. Kdyby měl GARIBALDI proti sobě jenom těch 12-15.000 papežských žoldnéřů, tvořících ozbrojenou moc papeže-krále, pravděpodobně by neváhal a riskoval by útočnou akci. Ale zásah francouzského vojska poměr sil nepříznivě zvrátil, proti tak silnému nepříteli se GARIBALDI nemohl postavit v poli s nadějí na úspěch.

Chtěl se proto přesunout do výhodnějšího postavení v Tivoli s Apeninami v zádech, blíže k jižním provinciím, kde obyvatelé v minulosti jeho dobrovolníky přijali s nadšením. Byl rozhodnut přejít na guerillový způsob boje, který chtěl vést tak dlouho, dokud v Římě nevzplane povstání. Stále ještě se nevzdával naděje, že guerilla v horách vzpruží Římany k nějaké aktivitě. Uvedené naděje však v té době již postrádaly oporu v reálném vývoji situace. GARIBALDI se tak ve svých iluzích a představách dostával stále více mimo realitu. Také kázeň jeho dobrovolníků a jejich odhodlání k boji rapidně upadaly. Když GARIBALDI 3.11.1867 časně ráno vydal rozkaz k přesunu, zavinila nekázeň a neposlušnost jeho bojovníků více než sedmihodinové zdržení. Mezitím se přiblížilo papežské vojsko pod velením generála KANZLERA. Následkem zdržení narazil GARIBALDIHO oddíl v síle 4.800 mužů po hodině pochodu na papežské vojsko v síle 9.000 žoldnéřů. Ke srážce došlo u obce Mentana. Papežští zaútočili, ale byli odraženi. Ve chvíli, když se GARIBALDI chystal přejít do útoku a dovršit své vítězství, dorazila na bojiště divize francouzského vojska, které velel generál De FAILLY. Početní převaha nepřátel a zejména palebná převaha francouzského vojska přinutila GARIBALDIHO ke spěšnému ústupu. Francouzské vojsko zde poprvé vyzkoušelo své nově zavedené pušky-zadovky typu „Chassepot“. Generál De FAILLY telegrafoval císaři NAPOLEONOVI: „Chassepotky konaly divy!“ Text tohoto telegramu, který měl císaře seznámit s účinkem nově zavedených zbraní a který byl určen jen císaři osobně, však vešel posléze v obecnou známost, v Itálii způsobil obecné rozhořčení a probudil silné protifrancouzské emoce. Byl z italské strany často citován a připomínán ještě dlouhá léta poté, kdykoliv se přiostřily vzájemné vztahy mezi Itálií a Francií.

Bezprostředně byl však účinek těchto „Chassepotek“ zcela přesvědčivý, jak o tom ostatně svědčí výsledky boje: padli 2 francouzští vojáci, 30 papežských žoldnéřů ale naproti tomu 150 GARIBALDIHO dobrovolníků. Kromě toho 1.600 dobrovolníků Francouzi zajali. Se zbytkem oddílu v síle asi 3.000 mužů ustoupil GARIBALDI spěšně z Církevního státu na italské území. Jakmile stanuli na půdě Italského království, rozpustil GARIBALDI svůj oddíl a požádal vládu, aby mu zajistila přepravu na Capreru. Byl však zatčen a 5.11.1867 internován v pevnosti Varignano. Předseda vlády generál MANABREA však nepočítal s pobouřením veřejného mínění, které způsobí zatčení národního hrdiny Itálie. Ani král neschválil kroky svého předsedy vlády vůči GARIBALDIMU a obával se nepokojů, které propukaly po celé Itálii a nabývaly stále větších rozměrů. Nakonec musel generál MANABREA na královský příkaz po dvaceti dnech internace propustit 25.11.1867 GARIBALDIHO na svobodu bez jakýchkoliv podmínek.

GARIBALDI se vrátil na Capreru, roztrpčen zradou politiků, kteří ho „prodali Francii“, jak si stále představoval. Obvinil i MAZZINIHO a republikány, že ze závisti vyzývali jeho dobrovolníky k dezerci. Avšak MAZZINI tentokráte nebyl ničím vinen - od samého počátku rozmlouval GARIBALDIMU tažení na Řím; byl přesvědčen, že se Římané musí osvobodit sami vlastními silami. Pokud někdo GARIBALDIHO „podrazil“, nebyl to ani MAZZINI a jeho republikáni, ani král a jeho politikové a generálové, ale Římané svou nečinností a lhostejností, s jakou se postavili vůči GARIBALDIHO osvobozeneckému tažení. GARIBALDI byl však v důsledku svého neúspěchu v takovém duševním stavu, že nebyl schopen věci posuzovat objektivně. Pociťoval trpkost z porážky u Mentany, rozjitřenou vzpomínkou na, dle jeho mínění, zrady u Aspremonte. Cítil se osamělý, všemi obětovaný a zrazený. Zároveň trpěl i fyzicky. Záchvaty dny a revmatické horečky mu často nedovolily vstát z lůžka. Snažil se tedy alespoň využít vnucené nečinnosti k rozsáhlé politické i soukromé korespondenci; pokusil se i o literární tvorbu. Zde vyléval na papír své antipatie vůči císaři NAPOLEONOVI a Francouzům, mazziniovcům, konzervativcům, ale především svůj nesmiřitelný antiklerikalizmus. Vydal veřejnou výzvu, aby vlastenci v každém městě zabili v odvetu dva římsko-katolické kněze, odváží-li se papežské úřady popravit MONTIHO a TOGNETTIHO, obžalované z útoku na kasárna Serristori. Jeho výzva však nebyla v novinách zveřejněna a oba byli popraveni 24.11.1868. GARIBALDIHO antiklerikalizmus se poté změnil ve fanatickou posedlost.

 

XII. Poslední tažení 1870/71

Válkou roku 1866 vstoupilo do své konečné fáze řešení nejen německé, ale i italské otázky. Italská veřejnost přijímala její výsledky s pocity značně smíšenými. Výsledky bojové činnosti italského vojska i válečného loďstva byly více než tristní. Přesto Itálie získala Benátsko, ovšem nikoliv jako výsledek válečných triumfů - které se nedostavily - nýbrž jako výsledek zákulisní diplomatické činnosti a kabinetních dohod mezi diplomacií pruskou, rakouskou, francouzskou - a také italskou. Naproti tomu Tridentsko a Terst, které rovněž patřily k vytouženým metám italských nacionalistů, zůstaly i nadále v rakouských rukách. Vítězné Prusko dalo jednoznačně najevo, že hodlá podpořit Itálii jen v otázce anexe Benátska. Benátsko bylo vždy „cizím územím“, ležícím mimo hranice bývalého Německého spolku. Ten sice Prusové rozbili, ale nechtěli připustit zmenšení území, považovaného za součást německého životního prostoru, byť i toto území zůstávalo prozatím v rakouských rukách, to jest vně příští Německé Říše, jejíž ustavení bylo BISMARCKOVÝM cílem.

Italové si byli vědomi ceny dalšího možného pruského spojenectví, a proto se museli s tímto stavem smířit. Pozornost italských nacionalistů se tedy obrátila od severních hranic do středu Itálie. Církevní stát byl posledním cizorodým útvarem v srdci Itálie a vytouženým hlavním městem Itálie zůstával Věčný Řím. Dokonce i skvělá Florencie byla vnímána pouze jako etapa na postupném národně-sjednocovacím postupu italského národa z Turína přes Milán, Benátky a Florencii na Řím. Vláda i král VITTORIO EMMANUELE II. osobně si však byli dobře vědomi mezinárodně-politické reality, jejíž změna nebyla prozatím v jejich moci. Předčasná akce GARIBALDIHO na osvobození Říma z moci papežů-králů a jeho návratu italskému národu skončila fiaskem, jak jsme vylíčili v minulé kapitole. Jejím jediným výsledkem byl návrat francouzské armády do Říma a ani občasná zákulisní diplomatická jednání na tom nic nezměnila. Italové však nepovažovali tento stav za poslední slovo dějin, nýbrž pouze za dočasný odklad. Prozatím bylo tedy nutno vyčkat, čekání trvalo skoro tři roky.

V létě 1870 vypukla válka mezi Francií císaře NAPOLEONA III. a Německem, vedeným Pruskem. Francouzská armáda sklízela jednu porážku za druhou a Němci pochodovali od vítězství k vítězství. Dne 2.10.1870 kapitulovala u pevnosti Sedan obklíčená francouzské armáda, u které se zdržoval i císař NAPOLEON III. Francouzští vojáci i císař putovali do německého zajetí. O dva dny později prohlásila sněmovna v Paříži svržení dynastie BONAPARTE a vyhlášení republiky. Pád císařství vytvořil novou mocenskou situaci v Evropě a tím samozřejmě i v Itálii. Ihned po vypuknutí války opustilo francouzské vojsko Řím, ale italská vláda pro každý případ vyčkávala dalšího vývoje situace. Po pádu císařství se rázem situace vyjasnila a vyčkávání mohlo bez většího rizika skončit. Italská vláda vypověděla formálně zářijovou konvenci z roku 1864, ve které se tehdy zavázala respektovat a chránit integritu Církevního státu a oznámila všem evropským státům svůj úmysl obsadit Řím. Dosavadní ochránce Církevního státu NAPOLEON III. již nebyl císařem a neměl do věci co mluvit; z ostatních států proti tomu nikdo nic nenamítal.

Dne 8.9.1870 překročilo italské královské vojsko pod velením generála CADORNY hranice Církevního státu. Téhož dne vyslal VITTORIO EMMANUELE II. k papeži hraběte PONZU di San MARTINO s poselstvím, ve kterém byl papež vyzván, aby se po dobrém zřekl světského panství za záruku neodvislosti ve věcech církevních se zaručením exteritoriality území čtvrti Vatikán a Castel Gandolfo. Papež však jakékoliv smírné řešení odmítl. Když tedy papež nechtěl vyjednávat, musel král VITTORIO EMMANUELE II. jednat. Královský generál BIXIO, bývalý GARIBALDIHO spolubojovník, obsadil se svým vojskem námořní pevnost Civita Vecchia. Generál CADORNA v čele 20.000 mužů vyrazil pochodem na Řím. Papežští žoldnéři před nimi všude ustupovali bez boje, zatím co obyvatelstvo venkovských měst italskou armádu všude vítalo. Dne 20.9.1870 dorazil generál CADORNA k římským hradbám, za kterými se shromáždilo na 10.000 papežských žoldnéřů. Papežským velel generál KANZLER a plukovník De CHARETTE, francouzský royalistický emigrant. Generál CADORNA vyzval papežské, aby se vzdali. Ti však odpověděli střelbou. Nato rozstřílelo italské dělostřelectvo brána Porta Pia a vystřílelo průlom do hradeb. Po tříhodinové dělostřelecké přípravě italští vojáci zaútočili a pronikli do města. To stačilo - papež se vzdal a nařídil svým vojákům složit zbraně. Jeho armáda byla rozpuštěna, cizí žoldnéři byli dopraveni pod vojenskou eskortou „postrkem“ z Itálie a generál CADORNA jmenoval prozatímní správu města s úkolem připravit plebiscit římského lidu o připojení k Itálii. Dne 3.10.1870 se římský lid dostavil k svobodnému hlasování. Bylo zapsáno 167.548 voličů, z nichž se dostavilo 155.291. Z přítomných hlasovalo 153.681 pro spojení s Itálií, 1.507 proti spojení a 103 lístky byly prázdné. Tak skončilo světské panství papežů-králů a byla dovršena jednota Itálie. Na politické mapě Evropy se tak objevilo Italské království jako stát o rozloze 286.682 km2 s 27 miliony obyvatel.

Papež se na protest „proti násilí sardinského krále“ prohlásil za „vatikánského vězně“, uzavřel se ve své rezidenci a odmítl jakékoliv styky s Italským královstvím. Když za tři měsíce přijel do Říma král VITTORIO EMMANUELE II., odmítl papež přijmout jeho posly, kteří měli papeže ujistit o králově „synovské oddanosti“. Papežovo „trucování“ však již nemohlo na dokonané události nic změnit. Nad Římem zavlála za jásání a euforie celé Itálie italská zeleno-bílo-červená trikolóra se savojským křížem. Jednota Itálie byla dovršena.

Kdo však chyběl u tohoto „dovršení Itálie“ byl GARIBALDI. Přední bojovník za osvobození a sjednocení Itálie přijal zprávu o anexi Říma rezervovaně; jistě k tomu přispěly trpké vzpomínky na Aspromonte a Mentanu i vědomí, že král přišel k Římu vlastně „lacino“ když prostě využil pádu císaře NAPOLEONA III. a tím oslabení papežské vojenské moci. Naproti tomu GARIBALDI uvítal pád NAPOLEONA III., kterého upřímně nenáviděl pro jeho obojetné chování vůči italské národní věci a zvláště pro jeho ochranu papežova světského panování. Právě tak ho potěšila zpráva o vyhlášení Třetí republiky ve Francii, jejíž prozatímní vláda počala od září 1870 organizovat národní odpor proti vítězným německým armádám, postupujícím na Paříž. V GARIBALDIM se znovu probudilo jeho frankofilství z dob ranného mládí a jeho přirozené republikánské sklony, pohřbené pod nánosem zkušeností z celoživotní pouti vojáka a dobrodruha. GARIBALDI se rozhodl; s nadějí, že může být užitečný republice, poslal Leonu GAMBETTOVI, čelnému představiteli nového republikánského režimu telegram: „Nabízím Vám k disposici to, co ze mne zbývá“.

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: 4.10.1870 přistál u Caprery francouzský parník a starý GARIBALDIHO spolubojovník, francouzský plukovník BORDONNE mu přinášel pozvání „vlády národní obrany“ z Toursu, aby přispěl ohrožené Francouzské republice na pomoc svými zkušenostmi a službami. Dne 7.10.1870 už GARIBALDI vystupoval na břeh v Marseille, kde ho obyvatelé nadšeně uvítali. Stejných ovací se mu dostalo na cestě vlakem do Tours, kam za ním přiletěl balonem z obležené Paříže sám Leon GAMBETTA. Nabídl GARIBALDIMU, aby se odebral do Chambéry a stal se velitelem formujícího se sboru dobrovolníků. Pod GARIBALDIHO velení spadaly všechny dobrovolnické oddíly ve Vogézách, od Strassburgu po Paříž. Pod tímto honosným označením se však prozatím skrývalo pouhých 4.800 mužů. GARIBALDI odjel do města Dole ve Francouzské Juře, které si vybral jako sídlo pro svůj štáb. Našel tam prostředí, které důvěrně znal z Itálie i Jižní Ameriky - změť nejrůznějších národností - Francouze, Španěly, Poláky, Řeky - lidi nejrůznějšího kalibru a ražení, idealisty i dobrodruhy, hrdiny i pašeráky. Z těchto různorodých ozbrojenců měl vytvořit jednotný, bojeschopný svaz. GARIBALDI byl vcelku spokojen, jeho svěřenci se dokonale hodili pro guerillu, kterou hodlal vést a v níž byl mistrem. Dorazila i skupina italských dobrovolníků, které vedli jeho syn Riccioti, CANZIO a TANARA. Italští dobrovolníci byli v GARIBALDIHO malém sboru nejvíce ukázněnými bojovníky. Byli to vesměs staří veteráni z bojů v Itálii a navíc stoupenci republikánského směru MAZZINIHO, které přilákalo kouzlo jména „republika“. GARIBALDI se pustil s chutí do práce, třebaže někdy narážel u některých francouzských generálů na určitou stavovskou řevnivost.

Vojenská situace Francie byla velmi povážlivá: Francie zahájila válku s armádou v síle 600.000 mužů, kteří však ve chvíli vyhlášení republiky buď padli, nebo byli v německém zajetí, nebo obklíčeni zčásti v Paříži, kde bylo sevřeno 400.000 vojáků a národních gardistů, zčásti v pevnosti Mety, kde byl obklíčen maršál BAZAINE se 180.000 vojáky. Obě pevnosti byly sice dostatečně vyzbrojeny, ale velmi citlivou byla otázka zásob. V Paříži s dvoumilionovým obyvatelstvem vystačily zásoby do konce roku. Hůře však bylo v Metách, zde byla situace mnohem svízelnější. Vláda Republiky měla před sebou úkoly takřka nesplnitelné. Nejdéle do tří měsíců musely být vytvořeny armády, počtem převyšující postupující a vítězící Němce. Nešlo jen o vojáky, ale i o zbraně a válečné potřeby. Tyto masy však také bylo třeba ukáznit a vycvičit. To však bylo možno jen dokonalým výcvikem, ke kterému je zapotřebí dostatečného počtu profesionálních důstojníků a poddůstojníků. A to byla „Achillova pata“ francouzského válečnictví. Z těch 600.000 vojáků NAPOLEONA III. bylo již v německém zajetí na 350.000 vojáků, 10.000 důstojníků, 140 generálů, 4 maršálové - nečítaje císaře samého. Zbytek vojenských profesionálů - po odečtení padlých a zemřelých - byl obklíčen v Paříži a Metách. Nová branná moc, kterou GAMBETTA usilovně formoval, byla masou nadšených obránců vlasti, avšak bez náležité kázně a bez výcviku. Velmi bolestně chyběli zkušení profesionální vojáci. Žádné nadšení ani obětavost nemohly nahradit výcvik a zkušenosti profesionálních vojáků a zkušených štábních důstojníků.

GAMBETTA a jeho spolupracovníci počítali, že do konce října 1870 shromáždí na 400.000 rekrutů pro řadové vojsko a mimo to ve všech krajích zřízené sbory dobrovolníků, franctireurů, mobilních i národních gardistů. (Franctireurové, franc-tireurs, čili svobodní střelci byli dobrovolníci, kteří na vlastní pěst podporovali francouzskou armádu ve válce 1870/1871, zejména formou guerillové války a diverzí. Němci je nepovažovali za regulární vojáky a dopadené franctireury na místě stříleli.)

Chtěli zřídit na různých místech země 10 opevněných táborů, z nichž každý by vycvičil 100.000 bojovníků - celkem tedy 1,000.000 mužů. Z nich chtěli utvořit 4 armády, každou v síle 200.000 mužů a tyto armády vrhnout soustředěně od severozápadu, jihozápadu i jihovýchodu k vyproštění Paříže. Zbývajících 200.000 mužů bylo určeno k vytvoření centrální zálohy, ze které by byly průběžně doplňovány ztráty jednotlivých bojujících armád, tak aby jejich početní stav neklesal. Mezitím by podle potřeb vedení války probíhala mobilizace a výcvik dalších a dalších branců. To však všechno byly prozatím jen plány a záměry. Situace na bojištích se vyvíjela pro Francouze velmi nepříznivě. Němci měli k dispozici 1,5 milionu vyzbrojených a vycvičených vojáků, z nichž asi 750.000 mužů s 1.800 děly tvořilo 17 armádních sborů se 34 pěšími divizemi, 4 záložními divizemi a 8 samostatnými jezdeckými divizemi polní vojsko, rozdělených do 4 armád a 4 samostatných polních oddílů. Tato síla zcela přesvědčivé drtila odpor zbytků bývalého císařského vojska i mnohem početnějších armád nadšených, ale nevycvičených národních obránců. Proti Francouzům pracoval také čas - k postavení dokonale vyzbrojených a vycvičených armád je nezbytno třeba delší doby a čas byl to, co Francouzi neměli. Také posádky menších francouzských pevností a opevnění kapitulovaly jedna za druhou.

Německý XIV. armádní sbor (bádenský) pod velením pruského generála pěchoty von WERDERA, posílený pruskými jednotkami v celkové síle 42.000 mužů, postupoval směrem na Besancon a hnal před sebou franctireury generála CAMBRIELSE. Na svém postupu dorazili Němci až k Dijonu a obsadili ho. Na rozkaz francouzského velení se 11.11.1870 GARIBALDI přesunul z Dole do Autunu a zahájil se svými muži typickou guerillu: přepadal ze zálohy kolony trénu, týlová zařízení, ničil mosty a železniční tratě. Celkovou válečnou situaci výsledky těchto, byť i účinné aktivit, ovlivnit nemohly, ale přesto zůstává skutečností, že byl jediným generálem bojujícím pod prapory Francie, který dosáhl v boji určitých, byť i přechodných úspěchů. Nespokojil se však jen s guerillou, jeho plány sahaly mnohem dále. Svého syna Ricciottiho vyslal se IV. brigádou dobrovolníků v síle 800 mužů zaútočit na město Chatillon, kde ležel posádkou batalion pruského Landwehru. Ricciottiho brigáda vyrazila z Autunu 14.11.1870 a 19.11.1870 se neočekávaným útokem zmocnila města nočním přepadem. Generál von WERDER, přesvědčený, že má co dělat se silným nepřítelem, poslal svým domobrancům do Chatillonu na pomoc jednu posílenou pěší divizi s dělostřelectvem v síle 20.000 mužů ze svého sboru v Dijonu. GARIBALDI se pokusil využít tohoto oslabení dijonské posádky a 26.11.1870 zaútočil překvapivým nočním útokem na město. Narazil však na dokonalou obranu, která jeho útok zastavila. Také Ricciotti musel před obrovskou přesilou spěšně vyklidit Chatillon a ustoupit. Jako zkušený velitel poznal GARIBALDI, že další postup je zde nemožný. Navíc Němci zahájili protiútok a hnali dobrovolníky zpět. Dne 1.12.1870 zaútočili Němci na Autun. Po úporných bojích byl GARIBALDI přinucen ustoupit.

Mezitím dostal GARIBALDI posily a reorganizoval svoje síly. Vznikla „Vogézská armáda“ zformovaná v prosinci 1870, jak se nyní jeho oddíly nazývaly. Měla nyní na 20.000 mužů, několik jízdních eskadron a asi 60 děl. Výzbroj byla dobrá, výstroj - odění a obuv - byla však chatrná, což pocítili dobrovolníci silně v tuhé zimě na přelomu let 1870/1871. Francouzské vrchní velení vkládalo velké naděje do armády generála BOURBAKIHO, která byla zformována na Loiře. Armáda byla silná 140.000 mužů a dobře vyzbrojená. Generál BOURBAKI dostal za úkol vyprostit obleženou francouzskou posádku v pevnosti Belfort a osvobodit Alsasko. Jako vedlejší úkol měl rušit německé spoje a přísunové cesty. GARIBALDI mu se svojí „Vogézskou armádou“ měl krýt levý bok. Aby se vyhnul obklíčení, vyklidil generál von WERDER Dijon a GARIBALDI dostal příkaz obsadit město a úporně je hájit. Dne 7.1.1871 vtáhla „Vogézská armáda“ do Dijonu, kde již zastihla jednotky generála BOURBAKIHO, vstoupivší do města nedlouho před ní. Bourbakiho „Loirská armáda“ se přesunovala na Besancon a Belfort.

Německé velení však zareagovalo na novou situaci rychle a pružně; německý I. armádní sbor (pruský), kterému velel generál jízdy Edwin von MANTEUFFEL, zaútočil do týla armády generála BOURBAKIHO. Dne 21.1.1871 stanulo pruské vojsko před Dijonem a vzápětí zahájilo útok na město ze dvou stran. V průběhu třídenních úporných bojů pruské jednotky třikrát dobyly zámek Pouilli, který tvořil klíčové postavení dijonské obrany a GARIBALDIHO dobrovolníci, vedení Ricciotim a CANZIEM je odtud třikrát vytlačili. Při posledním protiútoku Ricciotti ukořistil prapor 61. pruského pomořanského pěšího pluku, který vytáhl z hromady těl padlých pruských vojáků. Byla to jediná plukovní zástava, kterou pruská armáda ve válkách 1864, 1866 a 1870/71 ztratila.

V té době však již byla vojenská porážka Francie zpečetěna příměřím, podepsaným 29.1.1871; z příměří byla vyňata pouze GARIBALDIHO „Vogézská armáda“. „Loirská armáda“ generála BOURBAKIHO byla v té době již rozbita a rozprášena a její zbytky ustoupily do Švýcarska, kde byly švýcarským spolkovým vojskem odzbrojeny a internovány. Svůj úkol osvobodit pevnost Belfort nesplnila. Belfort se držel 105 dní. Posádce 17.000 mužů povolili Němci volný odchod. Ostatní francouzské pevnosti kapitulovaly; obléhání Met trvalo 69 dní a jejich posádka byla nucena kapitulovat z hladu. Strassburg se držel 74 dní a jeho posádka v síle 17.500 mužů kapitulovala, když Němci vystříleli do hradeb průlom. Velitel „Loirské armády“ generál BOURBAKI se pokusil o sebevraždu.

Generál von MANTEUFFEL připravil na konec ledna 1871 bojovou operaci proti Dijonu, s cílem rozdrtit poslední zbytky vojenského odporu na francouzském území - GARIBALDIHO „Vogézskou armádu“. GARIBALDI však dovedně vyvedl svoje bojovníky z obklíčení, zatímco mu Menotti kryl ústup. Tím skončila poslední GARIBALDIHO vojenská akce.

GARIBALDIHO poslední bitva byla dobojována. Jeho dlouhá cesta vítězství i porážek skončila. Šest francouzských departementů zvolilo GARIBALDIHO poslancem, ale Národní shromáždění, v němž tehdy převládaly klerikální živly, odmítlo mandát potvrdit s odůvodněním, že GARIBALDI není francouzským občanem. Dne 12.2.1871 se GARIBALDI rozloučil s Francouzi na zasedání parlamentu v Bordeaux. Druhý den se dostavil na zasedání Národního shromáždění ve svém tradičním kroji - námořnických kalhotách, rudé košili s ponchem přes rameno a typickou kulatou čapkou. Na zasedání však již nepromluvil. Počátkem března 1871, když se v Národním shromáždění v Bordeaux opět hovořilo o GARIBALDIHO mandátu, ujal se slova poslanec a spisovatel Victor HUGO s oslavnou řečí na GARIBALDIHO, kterou uzavřel charakteristikou; „Ze všech generálů, kteří bojovali za Francii, byl GARIBALDI jediný, který nebyl poražen!“

 

XIII. Závěr

Válkou v letech 1870/71 bylo v podstatě dovršeno překreslování politické mapy evropského kontinentu, které započalo únorovou revolucí v Paříži a boji v Itálii v roce 1848. Počátkem 70. let XIX. století bylo na evropské pevnině 6 států, které si činily nárok na postavení velmoci. Byly to 4 staré velmoci - Rusko se 75 miliony obyvatel, Rakousko-Uhersko s 38 miliony, Francie s 37 miliony a Velká Británie s 30 miliony obyvatel. K nim se přidružily 2 další, mladé a dynamické státy, rovněž pretendující na statut velmoci - Německo s 41 miliony obyvatel a Itálie se 27 miliony. V průběhu druhé poloviny 70. let došlo ještě ke korekturám politické mapy v oblasti Balkánského poloostrova, došlo ke vzniku Bulharska, další státy jako Srbsko, Černá Hora a Rumunsko se z nesuverénních států poplatných Osmanské říši staly státy suverénními. Poté nastal v Evropě relativní klid. Nový stav bylo třeba konsolidovat a na jeho dalších změnách prozatím nikdo zájem neměl, čas bojů tedy skončil - pro GARIBALDIHO také. Vojevůdce byl vystřídán rolníkem. Po návratu z bojů ve Francii GARIBALDI nějaký čas odpočíval, ale zájem o věci veřejné neztratil. V listopadu 1874 byl zvolen poslancem italského parlamentu. Dne 25.1.1875 přijel s rodinou do Říma na zahájení zasedání parlamentu. V lednu 1876 se ve volbách dostala k moci levice. GARIBALDI toho využil a 26.5.1876 předložil parlamentu svůj plán na melioraci venkova a vybudování přístavu v nedalekém Fiumicinu. V listopadu 1880 navštívil GARIBALDI ještě jedenkrát Milán. Poslední cestu podnikl nedlouho před svou smrtí na jaře 1882. Jeho cesta vedla přes Neapol do Palerma. Na této cestě se ještě naposledy setkal se starými spolubojovníky z roku 1860. Dne 16.4.1882 se vrátil z této své poslední, ale opravdu triumfální cesty na Capreru. Zanedlouho poté, 2.6.1882 GARIBALDI zemřel. O týden později, 8.6.1882 byl za účasti nejvyšších státních představitelů pohřben na svém soukromém hřbitově na Capreře. Jeho představy o Itálii svobodné a jednotné došly naplnění ještě za jeho života. Na naplnění jeho republikánských idejí musela Itálie čekat ještě dalších šest desítiletí.

 

Seznam literatury

Dějiny vojenského umění. Sborník materiálů I.-IV. Praha 1954-1955.

DURMAN, K., SVOBODA, M. Slovník moderních světových dějin. Praha 1969.

FRIČ, J. V. Paměti. Praha 1957.

GOMBOS, A. Giuseppe Garibaldi. Berlin 1936. Il Novissimo Melzi. Milano 1940.

KRÁTKÝ R. Garibaldi, hrdina Starého i Nového světa. Praha 1955. 

ORSI, P. Modení Italie. Hradec Králové 1908.

Ottův slovník naučný I.-XXVIII. Praha 1888-1909.

PIRUCHTA, L. Giuseppe Garibaldi. Praha 1971. Politické dějiny světa v datech 1.-2. Praha 1980.

SCHILLER, O. Zápas Čech a Italie za svobodu. Praha 1933.

SCHÖNLEIN, H. Geschichte des Krieges - Jahre 1870 und 1871. Stuttgart 1871.

ŠUSTA, J. Dějiny Evropy. Praha 1923.

TŮMA, K. Josef Garibaldi bohatýr svobody. Praha 1906.