Haličský Landesdragoner Mathias Rottenberg

17.10.2010 16:59

Miroslav Svoboda

Naposledy upraveno: 17.11.2010

 

Historie ozbrojených a zpravidla i uniformovaných sborů je jedním z velmi atraktivních badatelských témat, přední místo v zájmu badatelů v našich zemích pak zaujímají dějiny armády habsburského soustátí coby údělu mnoha našich předků, kteří byli nuceni v tomto vojsku sloužit. V souvislosti s dějinami habsburské armády vznikly i práce, týkající se bezpečnostních sborů, působících v habsburské monarchii v průběhu 19. století. I tyto složky státního aparátu poskytovaly v minulosti obživu řadě našich předků a v mnoha rodinách se do dnešních dnů dochovaly fotografie dědů a pradědů v uniformách četníků či financů. Uniformovaný sbor, někdy považovaný za předchůdce četnictva, existoval v našich zemích již na konci 18. století.¹⁾ Byli jím tzv. krajští dragouni, sloužící jako v podstatě jízdní poslové u jednotlivých krajských úřadů. Jedním z mnoha krajských dragounů, avšak jedním z mála, které dnes známe jménem, byl i rodák z východních Čech Mathias Rottenberg, jehož složka coby krajského dragouna se spletitými a bohužel dnes neznámými cestami osudu dochovala až do dnešních dnů.²⁾

Mathias Rottenberg se narodil v roce 1743 ve Vysokém Mýtě, kde navštěvoval i místní školu, neboť vzhledem k jeho pozdějším osudům lze u něho právem gramotnost předpokládat. Bez detailního studia vysokomýtských matrik nelze zjistit, z jaké rodiny pocházel a zda měl nějaké sourozence, situace v rodině však patrně nebyla příliš růžová, když si pětadvacetiletý Mathias zvolil vojenskou kariéru. Narukoval k pěšímu pluku, jehož majitelem byl vždy vládnoucí příslušník habsburského rodu, proto také v roce 1769 obdržel při číslování rakouských pluků číslo 1, které mu zůstalo až do hořkého konce monarchie. V řadách císařova pluku, nesoucího na svých bílých kabátech vyložení červené barvy a zlaté knoflíky, strávil Mathias téměř třicet let, přičemž dosáhl hodnosti kaprála, tedy dnešního desátníka. Pluk se během oněch třiceti let zúčastnil všech významných tažení rakouské armády, naposledy, těsně před koncem 18. století, bojoval v západní Evropě proti revoluční Francii.

Vojenská kariéra Mathiase Rottenbega by bezpochyby byla delší, u pluku byli s jeho službou spokojeni, avšak z rozhodnutí generálního vojenského velitelství (General Militaire Commando) nastoupil desátník Rottenberg 1. listopadu 1797 u krajského úřadu v haličské Zamośći jako krajský dragoun (Landesdragoner). Propouštěcí list mu v Olomouci vyhotovil tehdejší velitel čtvrtého praporu 1. pěšího pluku císaře Františka II. major Riboulet. Mateřský pluk se svého desátníka zbavoval jen nerad, neboť svou službu vykonával věrně a čestně k naprosté spokojenosti velících důstojníků. Mathiasovi Rottenbergovi bylo po 357 měsících odsloužených v bílém kabátě rakouských infanteristů již 54 let a byl ženatý s blíže neznámou Rosalií, s níž měl nejméně jednu dceru.

Místem nového Rottenbergova působení byla haličská Zamość, ležící v té části Polska, která v rámci tzv. Prvního dělení Polska v roce 1772 připadla císařovně Marie Terezii. Správními centry tohoto rozsáhlého území na pomezí dnešního Polska a Ukrajiny byl Krakov a Lvov a ty se přirozeně staly i centry habsburské správy.³⁾ Dalším z poměrně významných haličských lokalit bylo právě město a pevnost Zamość, sídlo krajského úřadu.

Instituce krajského dragouna, v podstatě by se dalo říci krajského posla, byla zřízena v rámci správních reforem Josefa II. v letech 1783 - 1784.⁴⁾ Na Moravě byli jízdní krajští poslové zřízeni guberniálním nařízením z 25. dubna 1783 s tím, že každý krajský úřad má disponovat třemi dragouny, vždy jízdními, s ročním služným 250 zlatých, ve skutečnosti ale dostávali méně, ze služného museli navíc zaopatřit i svého koně.⁵⁾ V následujícím období let 1790-1848 byl každý krajský úřad v dědičných zemích vybaven třemi až pěti krajskými posly, kteří měli služné od 120 do 144 zlatých.⁶⁾ Stejnokroj tvořil hladký klobouk, šedohnědý plášť s rukávy (Roquelaur), štikově šedý kabát se žlutým vyložením a bílými knoflíky (zřejmě podobného střihu jako tehdejší vojenský) a bílé jezdecké kalhoty, k osobní ochraně a pro zvýšení vážnosti měl krajský dragoun k dispozici granátnickou šavli, zavěšenou na pěchotním bandalíru.⁷⁾ Krajští dragouni byli doplňováni ze schopných a spolehlivých poddůstojníků řadové armády, což byl i případ Matyáše Rottenberga, ohled byl brán i na zemskou příslušnost nového dragouna. Po přijetí mezi krajské posly získal bývalý voják první plat a erární stejnokroj, placený krajským úřadem.

V Haliči působili krajští dragouni rovněž jako pěší se služným 100 zlatých ročně a do této služby u krajského úřadu v Zamośći také v listopadu 1797 nastoupil někdejší voják Matyas Rottenberg.⁸⁾ Jeho kolega Růžička, který byl v důsledku Rottenbergova přijetí povýšen na jízdního, dostal služné již o 50 zlatých za rok vyšší, přesto ani jeho služné nedosahovalo částku vyplácenou zemským dragounům na Moravě. O výši Rottenbergova platu nerozhodoval krajský úřad v Zamośći, ale gubernium ve Lvově, přičemž výše služného krajských úřadníků na Moravě a ve Slezsku byla stanovena přímo císařským nařízením.⁹⁾

Detaily Rottenbergovy služby v Haliči bohužel neznáme. V jeho výkazu se objevují pouze odsloužené měsíce, podepsané vždy jeho nadřízeným, po většinu času jím byl blíže neznámý úředník jménem Pellegrini. Výkaz byl viditelně veden pouze pro účely vyplácení mzdy. V říjnu 1808 se rozhodnutím zemského gubernia ve Lvově zvýšilo Rottenbergovi služné o padesát zlatých, nelze však zjistit, zda bylo spojené s jeho povýšením mezi jízdní dragouny či zda stále vykonával svou službu pouze pěšky. To se však již Rottenbergovo působení v Zamośći chýlilo ke konci.

V poslední čtvrtině 18. století přestalo někdejší polské království existovat a jeho území bylo ve třech etapách postupně rozděleno mezi Prusko, Rakousko a Rusko. Je samozřejmé, že většina polské aristokracie se s novou situací nesmířila a stále usilovala o obnovu svého samostatného státu. Její naděje se splnily až v roce 1807, kdy po porážce Ruska vytvořil francouzský císař Napoleon z někdejšího Polska nárazníkové a sobě v podstatě podřízené Velkovévodství varšavské, formálně však zde vládl saský kurfiřt. Přední osobou nového státu byl ministr války kníže Józef Anton Poniatowsky, příslušník jednoho z nejstarších polských rodů, který měl své příbuzné na několika panovnických trůnech celé Evropy.

Když na jaře 1809 začaly v prostoru jižního Německa válečné operace mezi rakouskou armádou pod velením arcivévody Karla a dosud nepřemoženými Napoleonovými Francouzi, začalo se bojovat i v daleké Haliči. Vrchnímu veliteli polských vojsk Poniatowskému připadl úkol čelit útoku rakouské armády arcivévody Ferdinanda Karla ďEste. Po několika vojenských neúspěších, zaviněných i arcivévodovou neschopností, se dostali Poláci do ofenzivy a v první polovině května již táhli k důležité pevnosti v Zamośći.¹⁰⁾ Při pohledu na první polské vojáky vypukla v krajském městě panika a nejen civilní obyvatelstvo, ale i představitelé státní správy odtud začali houfně prchat.¹¹⁾ Mezi prchajícími byl velmi pravděpodobně i Mathias Rottenberg, jehož osudy se nám od této chvíle ztrácejí v neproniknutelné mlze věků. Z jeho osobních záznamů je sice patrné, že svou službu vykonával i nadále, kde, to nevíme. Z pozdějších záznamů však vyplývá, že v Haliči nadále zůstal, neboť i nadále byl označován jako Galizisches dragoner. Přesnější však být nedovedeme, rozhodně se nevrátil do Zamośće, protože ta zůstala obsazena Poláky a mírem uzavřeným v Schönbrunnu v říjnu 1809 se stala součástí velkovévodství varšavského.

Do nového působiště odešel Rottenberg asi ve spěchu, protože již v září se odtud táží Pellegriniho, bývalého Mathiasova nadřízeného, na jeho loňské zvýšení platu. Zachovala se bohužel jen Pellegriniho odpověď, z níž nevyplývá, kdo byl tazatelem ani jejím adresátem. V neznámém působišti zůstal Rottenberg až do svého odchodu do výslužby květnu 1814, kdy mu bylo již 71 let. Nejspíše se tak stalo na jeho žádost, asi ze zdravotních důvodů, protože již 4. listopadu toho roku umírá.

Prohlášení o jeho smrti, spolu s dokladem o jeho nemajetnosti, vydal neznámý presidiální syndik o dva dny později. Většinu svého služného tak asi Rottenberg posílal své ženě Rosalii, která snad již tehdy žila v Mikulově u své dcery a jejího muže, který zde sloužil jako praporčík ve zde ubytovaném pěším pluku. Rosalii Rottenbergové byla v květnu 1815 vyměřena pravidelná penze, čímž se nám rodina bývalého desátníka 1. pěšího pluku císaře Františka II. nadobro ztrácí z pramenů. Nelze říci, zda Mathiasova žena žila v Mikulově již za života svého muže či zda se sem přistěhovala až po jeho smrti, zcela určitě však Mathias v Mikulově nezemřel, neboť zápis o jeho úmrtí není zapsán v žádné z matrik obou mikulovských římsko-katolických farností.¹²⁾

Další podrobnosti o životě Mathiase Rottenberga bychom zjišťovali jen velice těžko a není popravdě ani důvod, proč tak činit. Nebyl to příliš významný člověk a za to, že se do dnešních dnů zachovala složka s jeho služebními dokumenty, vděčíme více méně náhodě. Zbývá tedy zodpovědět poslední otázku, jak se dostaly Rottenbergovy dokumenty mezi písemnosti mikulovského magistrátu, tvořící dnes fond Archiv města Mikulova? Pravděpodobně se to muselo stát během nějakého řízení, týkajícího se snad vyplácení penze Mathiasově vdově, protože celá složka je rozhodnutím o jejím vyplácení uzavřena. Během pořádání magistrátních písemností v 19. století pak byla, snad omylem, zařazena mezi vojenské záležitosti, se kterými však mnoho společného nemá.

Přesto díky této náhodě můžeme poznat život člověka, který zase nebyl tak úplně všední, neboť krajských dragounů nebylo příliš mnoho a dnes se o tomto zaměstnání příliš mnoho neví.

 

Poznámky:

 

Původní adresa příspěvku:
 - primaplana.net/txt/kontext/svoboda-landesdragon.html