Harcování dle c. k. cvičného řádu z roku 1807/1808
Václav Kuttan - Karel Sáček
Naposledy upraveno: 23.04.2018
Rozkazem arcivévody Karla ze dne 15. května 1806 byl uveden v platnost nový cvičný řád pro pěchotu – Abrichtungs-Reglement für die k. und k. k. Infanterie. Tento předpis představoval základní fundament vojenského vzdělání, protože upravoval výcvik jednotlivců a nejmenších oddílů do úrovně čety. (Digitálně např. viz digital.onb.ac.at)
Pro potřebu zeměbrany (Landwehr), která začala být formována v roce 1808, vyšlo tiskem několik upravených verzí tohoto řádu. Je poněkud překvapivé, že součástí výtahu pro vnitrorakouskou zeměbranu - Abrichtungs-Vorschrift für die Innerösterreichische Landwehre je i hlava Abrichtung zum Plänkeln, která je věnována boji v rozptýlené formaci neboli harcování (Plänkeln, Tirailliren) - digitálně viz např. digital.onb.ac.at. Mj. vnitřní Rakousy bylo souhrnné pojmenování pro čtyři dědičné země: Štýrsko (Steiermark), Korutany (Kärnthen), Kraňsko (Krain) a Přímoří (Küstenland).
Důstojníci vnitrorakouské zeměbrany 1809: korutanský nadporučík, štýrský hejtman, salzburský(?) praporčík a kraňský poručík.
(STROBL von Ravelsberg, Ferdinand. Die Landwehr anno neun, Wien 1908, příloha)
Tato ustanovení totiž Abrichtungs-Reglement neobsahuje, protože jsou zpracována až v navazujícím (pokročilejším) cvičném řádu pro větší jednotky: Exercier-Reglement für die kaiserlich-königliche Infanterie – podrobněji viz komentář na konci tohoto příspěvku.
Georg Kininger: vnitrorakouská zeměbrana 1809.
Autentické vyobrazení zachycuje rozdíl mezi adjustací „běžných“ zeměbranců a příslušníků lehkých / mysliveckých jednotek zformovaných v rámci této zeměbrany. Ačkoliv Výtah ze cvičného předpisu pro vnitrorakouskou zeměbranu z roku 1808 mezi těmito druhy pěších zeměbranců nikterak nerozlišuje, lze předpokládat, že ustanovení o harcování byla uváděna v praxi především těmi, kteří byli vyobrazeni v pravém dolním rohu.
Za mnohem více překvapivé však lze považovat, že cvičný řád pro vnitrorakouskou zeměbranu byl v roce 1985 kompletně přeložen do češtiny a pod názvem Výcvikový předpis pro vnitrorakouskou zeměbranu – výtah z c. k. pěchotního výcvikového řádu vydán formou strojopisu pro potřebu členů základní organizace Svazarmu Beroun I. Autorem tohoto překladu byl Václav Kuttan, přepis na psacím stroji zhotovila Eva Klofátová. Počet exemplářů tohoto téměř zapomenutého překladatelského počinu není znám. V soukromé sbírce se zachoval jeden ve formě cyklostylové rozmnoženiny, pro kterou je typická velmi obtížná čitelnost. Celá kapitola Kuthanova překladu věnovaná harcování byla proto digitalizována a její obsahové nesrovnalosti korigovány podle německého originálu.
Charakteristiku ustanovení o boji v rozptýlené formaci z roku 1808 shrnul překladatel poměrně výstižně v závěru doslovu svého díla: Překládaný Výcvikový předpis je útlá knížečka v tuhých plátnem potažených deskách typické šedozelené (hechtgrau) barvy, tištěná na ručním papíru. Písmo je v originále místy špatně čitelné vinou vydrobeného papíru, přesto však bylo možno pořídit překlad úplný. Ponechával jsem úmyslně zastaralý slovosled i v češtině a užíval jsem vojenských výrazů zavedených v československé buržoasní armádě, protože tato čerpala přímo při svém zrodu z německého slovníku rakousko–uherské armády... Celkově je Výcvikový předpis ve své největší části pořadového výcviku těžkopádný, avšak část pojednávající o výcviku harcovníků je pro čtenáře, záživná a ukazuje, že pušky předovky bylo lze používat v různých střeleckých polohách a že tedy střelecký boj s předovkami nevyžadoval výlučně vzpřímený postoj, jak se někdy mylně dokazovalo.
Náhled na Kuttanův překlad vydaný roku 1985 Svazarmem.
Abrichtungs-Vorschrift für die Innerösterreichische Landwehre,
s. 78-96:
Třetí hlava - Výcvik k harcování
(Drittes Hauptstück - Abrichtung zum Plänkern)
Harcovat znamená bojovat rozptýleně (zerstreut). Terén, na němž se bojuje, nedovolí vždy zůstat v sevřeném tvaru (geschlossen). Čím je členitější, tím je to těžší. Aby se kryli před nepřátelskou palbou, mohou rozptýlení lidé (zerstreute Leute) využívat také malé kryty, díry, stromy apod., které by nemohly být použity sevřenou jednotkou.
V takovém členitém terénu můžeme tedy použít harcovníky (Plänkler) proti sevřené nepřátelské jednotce a využít tyto výhody. Má-li však harcovníky nepřítel, musíme je mít též, abychom mu zabránili využít této výhody proti naší sevřené jednotce. Pak budou v členitém terénu bojovat harcovníci proti harcovníkům. Ti, kteří, jsou statečnější, dovedou lépe využít terén a více dodržují pořádek a soulad, získávají převahu.
Proto je pečlivý výcvik v harcování velmi důležitý.
Přes tyto výhody, které mají harcovníci v členitém terénu a v pouhé střelbě - sami proti sevřené jednotce, musí přece ustoupit, jakmile je sevřená jednotka napadne bodáky.
Ostatně rozptýlený boj je již sám o sobě rozkladem (Auflösung) a když by celá jednotka harcovala, bylo by obtížné ji vést nebo přivést znovu do pořádku.
Proto musí harcovat vždy jen část jednotky - a to jen menší část, zbytek musí zůstat v sevřeném tvaru.
Harcovníci budou využívat výhody terénu, přivedou do zmatku nepřátelskou jednotku, která harcovníky nemá, nebo mohou krýt postavení a pohyb vlastní jednotky až do okamžiku, kdy může být činná. Naproti tomu sevřená jednotka řídí pohyb harcovníků a dodává jim jistotu. Chrání je, když jsou odraženi převahou nebo sevřeným útokem a přejímá boj, když dojde k rozhodujícímu.
Aby bylo možno nacvičit podle potřeby oba způsoby boje (Gefechtsarten), je k harcování učena třetí řada, která proto v sevřeném boji nemůže střílet. Jakým způsobem se v celku tato řada chová a jak se formuje, bude vysvětleno později. Protože však je při harcování každý jednotlivý muž přenechán většinou sám sobě a sám musí rozhodovat, jak využívat výhody terénu a jak působit nepříteli největší škody, musí být každý jednotlivec k tomu pečlivě připravován.
Využití terénu pro jednotlivé muže pozůstává v tom, že je v boji kryje proti nepřátelské střelbě. Při tom nemůže vzpřímeně stát, ale aby kryt byl účinný, musí dřepět, klečet, sedět nebo se položit a v těchto polohách musí zvládnout nabíjení a umět střílet.
Jednotlivý výcvik bude spočívat tedy v nabíjení a střelbě v různých polohách a v poučení, jak využívat rozličné terénní překážky.
§1. Nabíjení a střelba v různých polohách muže
(Laden und Schießen in den verschiedenen Stellungen des Mannes)
Vsedě (Im Sitzen)
Muž natočí levou stranu k nepříteli a sedí s pravou nohou nataženou, levou však tak ohnutou, že koleno je vyvýšeno. Puška leží téměř rovně tak, že levá ruka, která ji drží za první objímku, přijde na levé koleno. V této poloze je uchopen náboj, nasypán (aufgeschüttet) prach a uzavřena pánvička. Pak přesune muž levou ruku až na zámek a přesune jí pušku před tělem na levou stranu. Otočí ji zároveň tak, že zámek přejde vzhůru a nabiják proti tělu. Posune pušku doleva stranou od sebe levou rukou, jak jen délka paže stačí, uchopí ji pravou rukou (která drží náboj) nahoře za úsťovou objímkou a levou rukou u střední objímky a položí ji pro vsypání (Einschütten) náboje na trochu zdviženou přední část levého stehna. Aby se prach lépe sesypal dolů (hinabrollen), je nutno pušku uchopit levou rukou poblíž zámku a trochu udeřit (gestossen) o zem a pak znovu přivést do původní polohy. Uchopení nabijáku, jeho použití při nabíjení (Ansetzen) a skrytí provést jako jindy. Muž přesune nakonec opět levou ruku na pušce dopředu, jak jen může, přednese pušku a zamíří (schlagt an). Při míření (Anschlagen) se podepře levý loket o levé koleno - tak se získá opěrný bod, čímž se může s větší jistotou cílit (zielen). Sedí-li muž vedle nějaké překážky, např. vedle meze, která mu brání v otočení pušky doleva k nabití, může udělat pouze poloviční obrat vpravo a opřít záda o překážku.
Překládaný cvičný řád z roku 1808 neobsahuje žádné instruktážní ilustrace pro nabíjení ani střelbu v polohách doporučených pro rozptýlený boj. V roce 2016 proto členové KVH Nový Jičín v uniformách fyzilírů řadového pěšího pluku Kaunitz č. 20 (viz kaunitz.cz) provedli rekonstrukci této netypické manipulace s předovkou.
Pro posouzení výsledků jejich úsilí lze doporučit srovnání s ilustracemi přílohy cvičného řádu Abrichtungs-Reglement für die kaiserlich-königlichen Fuß-Truppen z roku 1862 na konci tohoto příspěvku.
Vkleče (Im Knien)
Muž klečí na pravém koleni, položí pušku rovně na levé, uchopí ji pevně levou rukou, která přijde přibližně za první objímku a nasype prach. Levá ruka se pak přesune poblíž zámku, aby mohla tak lépe otočit pušku přes levé koleno k nabíjení. Poloha pušky musí být taková, aby zámek přišel nahoru, a musí být vystrčena co nejvíce doleva, aby náboj mohl být pohodlně vpraven do hlavně a aby mohlo být zacházeno nabijákem. To se dělá, jak bylo zmíněno výše, stejně jako údery (Aufstoßen) kvůli sesypání prachu.
Je-li vlevo překážka, udělá muž potřebný obrat. Po skončeném nabíjení je puška uchopena levou rukou poblíž zámku, aby mohla být zvednuta. Při míření bude spočívat opět levý loket na levém koleni.
V dřepu (Hockend)
Protože muž v této poloze nemůže tak dlouho vydržet, jako vsedě nebo vkleče, je jí možno použít jen tehdy, když se nedá sedět či klečet kvůli vodě nebo jiné překážce.
Počínání při nabíjení a míření je tak málo odlišné od polohy vkleče, že není třeba jakýkoliv zvláštní předpis.
Vleže (Im Liegen)
Nabíjení se provádí vsedě – viz výše. Pro zamíření se muž položí na břicho s oběma lokty opřenými o zem, protože tímto způsobem může nejlépe vládnout puškou. Nabíjení se může provádět i vleže, je to však obtížné, zvláště s nabijáky, které mají zesílený jen jeden konec a musí se obracet. Je tedy vynecháno, aby se výcvik zrychlil.
Nabíjení a střelba ve zmíněných čtyřech polohách se má učit dohromady a zpočátku na povel. Lidé mohou být rozestavěni v kruhu nebo v linii dva kroky od sebe.
Praktická zkušenost z nácviku polohy vleže: pokud voják měl na torně připnutý plášť, nemohl mířenou střelbu vleže vůbec provádět, protože kvůli týlovému štítku přilby nebylo možné zaklonit hlavu. V případě tedy, že plášť neměl srolován přes rameno „en bandalier“, byl nucen v této poloze přilbu sejmout.
Za chůze a v běhu (Im Gehen und Laufen)
Některé pohyby při nabíjení mohou se dělat za chůze nebo přímo v běhu, při některých se však musí však zůstat stát. Při hledání a uchopení náboje se běží, v okamžiku, kdy chce muž nasypat prach až do vpravení náboje do hlavně, zůstane stát. Jakmile je v hlavni, opět běží a za běhu vytahuje nabiják. Když jej hodlá vpravit do hlavně, zůstává na okamžik stát, dokud není spodní konec v ústí a právě tak při skrytí nabijáku. Zalícení (Ansetzen) provede muž za pohybu, při zamíření (Anschlagen) zůstane stát nebo si klekne, sedne, nebo se položí.
§ 2. O využití terénu jednotlivě
(Uiber die Benutzung des Terrains einzeln)
Využívání terénu jednotlivcem při harcování spočívá v tom, že se jím zcela nebo zčásti kryje před nepřátelskými kulemi.
Kryty, které se nabízí k použití, jsou prohlubně, jámy, příkopy, meze, úvozy, stromy, houští, křoviny nebo ploty, hromady hlíny, domy, zdi a podobně; za nimi muž nabíjí a střílí, když stojí na místě, klečí, dřepí, sedí nebo leží podle výše uvedených návodů, nebo běží od jednoho tohoto krytu k druhému, je-li na postupu nebo ústupu.
Výcvik spočívá v tom, že jsou muži prováděni různými terény a prakticky se poučí, jak může každý vyjmenované kryty dle následujících předpisů využít.
Roviny (Ebene)
V úplné rovině není žádný objekt, jímž by se muž mohl krýt. Zde se může vyhnout nebezpečí jen svým postojem. Klekne-li, budou přes něj létat kule, které by jej zasáhly do hlavy nebo prsou, pokud by byl vzpřímen, a lehne-li na zem, pak jej může zasáhnout jen velmi málo kulí.
Muže je zde třeba poučit, že když harcuje v rovině na místě, měl by se snížit k zemi, zalehávat a podle nahoře uvedených poučení nabíjet a střílet vsedě či vleže, protože jej v této poloze může zasáhnout jen velmi málo kulí - kromě obloukových střel (Bogenschüsse), které na něj mohou dopadnout ze shora. To je však možné jen tehdy, když je hodně vzdálen od nepřítele, jehož kule ztratily svou sílu. Když je tedy muž šikovný, nemůže učinit nic moudřejšího, než se přiblížit do samé blízkosti nepřítele, jehož kule jej přelétají - a jestliže narazí na bázlivější, ti se budou držet vzadu.
Prohlubně a jámy (Vertiefungen und Löcher)
Neexistují vlastně žádné úplné roviny, i když se to na prvý pohled zdá. Při podrobnějším průzkumu se najdou různé prohlubně, které sice vzpřímeně stojícímu muži dávají málo možností, když si však do nich lehne, zcela či zčásti jej kryjí.
Je třeba muži ukázat, jak může tyto prohlubně najít, a že když se dostane do jejich blízkosti, má k nim přeběhnou a v nich zalehnout či sednout.
Co bylo řečeno výše o obloukových střelách, je zde třeba opakovat a muže poučit, že se tím méně vydává v nebezpečí, čímž blíže leží k nepříteli.
Dále bude vysvětleno, jak se lze během kupředu od jedné prohlubně k jiné dostat blízko k nepříteli.
Nabíjení a střelba vsedě nebo vleže spotřebuje více času než ve vzpřímeném stoji a muž nemůže tak rychle pálit. Důležitější než rychlost je přesnost střelby, a proto jeden nebo dva výstřely, které zasáhnou, jsou lepší než sto do vzduchu. Každý dobrý harcovník si má vzít za své zasáhnout nejméně jednoho nepřítele, a proto se k němu musí snažit dostat docela blízko a dobře zamířit.
Co bylo řečeno o prohlubních, platí většinou pro jámy, v nichž může muž vkleče nebo vsedě střílet a také pohodlněji a rychleji nabíjet. Způsob míření a nabíjení závisí na hloubce a charakteru jámy. Je-li hluboká méně než tři střevíce (Schuh, překládá se též jako stopa a odpovídá cca 31,6 cm; 3 střevíce představují tedy zhruba 95 cm), lze v ní sedět nebo klečet, mezi 3 a 4½ střevíci se dá stát. Hlubší než 4½ střevíce (= 142 cm) je ale neupotřebitelná, protože z ní muž nemůže vidět - pokud okraj není dostatečně povlovný, aby na jeho úpatí mohl nabíjet a pak na žádanou výši vystoupit. Aby byla získána výhoda, musí být prohlubeň nejméně 3 střevíce dlouhá a polovinu toho široká, v tom případě v ní lze klečet. Jáma o těchto rozměrech a 2 střevících (= 63 cm) hloubky, z níž vykopaná hlína je nahrnuta dopředu, je dobrým krytem.
Příkopy (Gräben)
Příkopy směřující proti nepříteli se využívají stejným způsobem jako prohlubně a jsou v tomto smyslu výhodnější, protože lze měnit pozice. Zcela malé příkopy mohou být využity, když se v nich usadíme po délce. Muž musí pak být poučen, aby byl kvůli míření byl otočen k nepříteli levou stranou.
Také příkopy, které směřují šikmo proti nepříteli, mohou být dobře využity, pokud je nepřítel nemůže je po délce přehlédnout.
Příkopy, které jsou hlubší než 4½ střevíce, můžeme využít jen tehdy, nejsou-li moc příkré.
V poli se často dělají umělé příkopy a vykopaná půda se navrší na tu stranu, odkud je očekáván nepřítel, tím se vytváří předprseň (Brustwehr). Ta vytváří výšku, která kryje muže v příkopu stojícího nebo klečícího.
Tyto se nazývají zákopy (Laufgräben). Nejlepší jsou ty, které muže kryjí a on může ve stoje nabíjet a které mají výstupek, na nějž vstoupí, aby pálil přes předprseň. Zákopy mají tu výhodu, že jejich zadní stěna je nižší, čímž je ulehčeno vystoupení. To je naopak ztíženo u trochu hlubších přírodních příkopů (Feldgräben).
Meze (Erdrände)
Jsou vlastně stupně, které se nejčastěji nacházejí v krajině a poskytují muži, za nimi se nacházejícímu, velmi dobrý přirozený kryt. O mezích platí se zřetelem ke způsobu využití totéž, co bylo řečeno o příkopech, s tím, že muž zde stojí volněji a dále také, že je kryt zezadu. Je-li výška prohlubně zhruba 3 střevíce, tak muž při nabíjení sedí opřen zády o mez. Při míření se otočí se tak, že je k mezi levou stranou. Za zhruba 4 střevíce vysokou mezí může nabíjet vkleče, v dřepu či vsedě a při míření stát zpříma.
Rozumí se, že když spád meze vede od nepřítele a ne jemu napříč, v tom případě neskýtá žádné výhody. Směr meze musí být jako u příkopu přibližně souběžný s nepřátelským postavením nebo aspoň ne příliš šikmý, aby jen nepřítel nemohl po délce nebo odzadu přehlédnout.
Úvozy (Hohlwege)
Úvozy je možno považovat za velké příkopy a mohou také být na tak využity, jak vyplývá ze shora uvedeného.
Stromy (Bäume)
Trochu silnější strom kryje dostatečně za ním stojícího muže. I slabší strom kryje větší část jeho těla. Nejlepší postavení je vzpřímeně za stromem, na nějž muž přitiskne levé předloktí. Proto, aby se tak zachoval, je mu vštípeno, aby levou ruku od stromu nikdy neodtahoval, nýbrž s ní v této pozici mohl provádět všechny střelecké úkony. Je-li strom tak tlustý, že za ním mohou stát dva i víc mužů, tedy musí střílet jeden za druhým, a to vždy po pravé straně.
Houští (Gebusch)
Houští nebo roští sestává z velkého počtu malých keříků, kterými se může kule bez překážek prodrat a zasáhnout toho, jenž stojí v jejím směru, muž má však tu výhodu, že jej nepřítel nemůže vidět a tím také na něj střílet. Jediné poučení, které je nutné, je, že musí často měnit své místo a nikdy nenabíjet tam, odkud vypálil.
Křoviny a ploty (Hecken und Zäune)
Totéž platí o křovinách a plotech. Pokud jsou ploty dřevěné, zadrží někdy i kuli.
Křoviny na mezích jsou většinou ku prospěchu, protože překážejí nepříteli vidět zvednutou hlavu při míření nad mezí.
Zdi (Mauern)
Zdi jsou bezpečným krytem proti slabší nepřátelské palbě. Překročí-li však výšku mezi 4 až 4½ střevíci, nemohou být použity, pokud není čas prokopat střílny. To je nazýváno krenelováním (Crenelliren), které pak poskytuje dostatečně kryt, a takové stanoviště obklopené zdmi lze těžko dobývat.
Má-li nepřítel dělo, je na újmu stát za zdí, protože úlomky kamenů ze zdi, zasažené dělovou kulí, škodí více, než kule sama. Pak je vůbec lepší stát raději víc vpředu nebo vzadu než těsně u zdi.
Domy (Häuser)
Pro domy platí totéž jako pro zdi, pokud se týká střelby z děl. Při slabé střelbě z pušek se musí stát vlevo od okna a nabíjet za pilířem, o nějž je opřena levá ruka při míření.
Harcovníci (Tirailleurs) na litografii Franze von Habermanna z roku 1840.
§ 3 – Výcvik harcovníků ve dvojících
(Unterricht der Plänkler zu zwei und zwei)
Z dosavadního je zřejmé, jak se má chovat každý jednotlivý harcovník, aby mohl využívat ke své ochraně každý příhodný kryt. Avšak celý oddíl, kde myslí každý jen na sebe, by se brzy stal skupinou bez pořádku. Harcovníci musí na sebe navzájem dávat pozor a pomáhat si. Aby toto mohli plnit, jsou rozděleni především po dvojicích (paarweise). Muži z jednoho páru se nesmějí nikdy odloučit, ale střídavě se navzájem podporovat, dávat na sebe pozor a souhlasně si počínat.
Zde následuje poučení, jak to všechno má být prováděno v boji na místě, stejně jako za postupu nebo ústupu.
Na místě (Auf der Stelle)
Jestliže se mají dva muži v boji navzájem podporovat, tak si každý volí (podle odpovídajícího postavení) místo, kde se může nejlépe krýt proti nepřátelské palbě a zároveň svou může odpovídat. Nejsou tedy nutné další připomínky, než že se oba mají v palbě střídat, a že tato má být tak prováděna, že jeden nevystřelí dříve, dokud druhý nemá obrácenou pušku k nabíjení (geschwenkt) a nezačne zacházet s nabijákem. Za pohybu jsou však nutná další hlediska.
Za postupu (Im Vorrücken)
Čím blíže se dostaneme k nepříteli, tím účinnější je náš výstřel. Jestliže muž postupuje a má vystřelit, je nejlepší nabít na místě, vyběhnout co nejrychleji s nabitou puškou vpřed, aby se se svým výstřelem dostal co nejblíže, a vrhnout se k zemi nebo si stoupnout za kryt jedním nebo jiným již popsaným způsobem. Během nabíjení má čas si tento kryt předem vyhlédnout. Dosáhl-li jej, vystřelil a vyhledal nové stanoviště, běží opět k němu a opakuje celé počínání tak dlouho, jak to situace dovolí. Jsou-li však dva muži pohromadě a běží spolu vpřed, zalehnou oba zároveň a nemohou se navzájem podporovat. Musí tedy ten první, jakmile má nabito, přeběhnout na předem vyhlédnuté místo a vypálit. Druhý mezi tím zůstává na svém místě a nabíjí. Jakmile má nabito a vidí, že první vypálil, vyběhne a zasedne nebo zalehne vedle něj a vystřelí, jakmile první obrátí pušku k nabíjení. První vyběhne k výstřelu hned, jak má znovu nabito, a pak zase druhý atd.
Tímto způsobem první muž řídí postup obou, protože vyhledává výhody terénu a zároveň je využívá. Druhý jej musí následovat a řídit se podle něj. Když se první umí správně chovat, druhý se nemůže tak snadno dopustit chyby. Nebo když jsou dohromady jeden šikovnější a jeden průměrný, tedy ten první vede druhého a postup se dobře daří. Vyskytují-li se kryty, mohou je využívat podle již uvedeného předpisu a běžet od jednoho k druhému. Příkopy, které vedou proti nepříteli, slouží nejen k čelnému krytí (Frontdeckung), ale kryjí i proti příčným střelám (schräge Schüsse) a jsou též využívány k postupu.
Oba muže je vždy nutno poučit, že druhý nesmí nikdy prvního předběhnout.
Když první druhého opustí, aby postupoval vpřed, tak druhý nemá dělat nic jiného, než prvního zase následovat.
Všeobecným pravidlem je, že každý musí postupovat k novému stanovišti (Standpunkt) jen s nabitou puškou, proto má provést nabití buď úplně, nebo z větší části ve svém starém postavení.
Za ústupu (Im Zurückziehen)
Za ústupu platí ještě další pravidlo, že muž ustupuje s nabitou puškou. Má-li tedy vystřeleno, musí zcela nebo zčásti nabít, pak 15 nebo 20 kroků odběhnout zpět, zalehnout a ze svého místa vystřelit, pak nabít, znovu odběhnout zpět atd.
Při dvou mužích nesmějí oba najednou ustupovat, neboť pak nemůže jeden druhého podporovat. Jeden – jakmile má nabito – ustupuje tedy nejdříve shora popsaným způsobem, nesmí však pálit, dokud také druhý neustoupí. Druhý ustupuje, když má vystřeleno a nasypáno (aufgeschüttet), během tohoto času se první připraví k jeho podpoře a zajištění (Aufnahme). Nesmí se však, jako při postupu vpřed (Avancieren), k prvnímu přidružit, ale proběhnout kolem něj a zaujmout pozici 20 až 25 kroků za ním. Když je prostor po ústupu druhého volný a tento zaujal již své nové místo, vypálí první, nabije a běží zpátky, aby se zastavil za druhým 20 až 25 kroků, a tak stále.
Rozdíl v pořadí při postupu a ústupu spočívá pouze v tom, že při postupu se druhý vždy přidruží k prvnímu, kdežto při ústupu běží na uvedenou vzdálenost za prvního, a to proto, aby se více využívalo terénu.
Jako všeobecné pravidlo pro dva muže, kteří k sobě patří, je stanoveno, že ten šikovnější se drží vždy více vpravo a ten vlevo se nacházející se podle něj řídí a dává se jím vést.
Zbývá ještě vysvětlit, jak se má chovat více zástupů (Rotten) nebo celý oddíl (Abtheilung). To však bude zařazeno, až se bude předvádět, jak se z třetí řady formují harcovnické oddíly, což se provádí při cvičení setnin a praporů.
Nejdůležitějším cvičením je výcvik jednotlivce a dvojic ve využívání terénu, protože při harcování je každý muž většinou ponechán sám sobě a musí jednat podle vlastního rozhodování a také proto, že harcovníci (mohou být i ve větším počtu) budou vždy bojovat ve dvojicích a každý pár se musí chovat právě tak, jak je předepsáno.
Dodatky k příspěvku
31.08.2016 Karel Sáček
Jak bylo zmíněno v úvodu tohoto příspěvku, základní výcvikový předpis Abrichtungs-Reglement neobsahoval žádné konkrétní ustanovení o harcování. Kvůli nim musí každý zájemce sáhnout po cvičném řádu pro větší jednotky - do úrovně pluku: Exercier-Reglement für die kaiserlich-königliche Infanterie, platném od 15. května 1807. Jeho součástí je i 2. oddíl III. hlavy nazvaný O rozptýleném bitevním pořádku (Drittes Hauptstück, Zweyter Abschnitt - Von der zerstreuten Schlachtordnung; s. 179-204), přičemž tento oddíl je dále rozčleněn do pěti paragrafů digital.onb.ac.at.
Při srovnání obsahu těchto paragrafů se speciální třetí hlavou Výcvikového předpisu pro vnitrorakouskou zeměbranu lze brzy dojít k závěru, že uvedený zeměbranecký předpis v žádném případě nepředstavuje výtah z obecně platného Exercier-Reglementu, nýbrž svébytné zpracování tohoto tématu. A zůstává zatím stále nejasné, odkud byla harcovnická ustanovení pro zeměbranu převzata či čerpala inspiraci. To, čemu vnitrorakouský zeměbranecký předpis věnuje dva obsáhlé paragrafy (první a druhý), shrnuje Exercier-Reglement do pouhých dvou odstavců svého § 2) Einzelne Abrichtung des Soldaten zum Tiraillieren. A výcvik harcovníků ve dvojících (tedy § 3 zeměbraneckého předpisu) Exercier-Reglement nezmiňuje vůbec - srovnej též Zachovávání a předpis služebný s otázkami (1808), 4/4: tiraillerování neb plenklování.
Opusťme však již tento výcvikový předpis a věnujme ještě krátce pozornost ustanovením o rozptýleném bitevním pořádku obsaženým přímo v Exercier-Reglementu z roku 1807. Z nich se v současnosti stává předmětem příležitostných diskusí pasáž § 2 věnovaná granátníkům: „…do boje v rozptýleném bitevním pořádku nesmí být granátníci nikdy nasazeni…“ (… zu Gefechten in zerstreuter Schlachtordnung dürfen die Grenadiers nie verwendet werden…; s. 186). Následuje vysvětlení, že granátníci by sice harcování znát měli, ale od nich jako jádra armády se při každé příležitosti útoku či obrany očekává nasazení v sevřeném bitevním pořádku.
Striktní vyznění tohoto ustanovení vyvolává otázku, jak se měli velitelé granátnických formací zachovat, pokud se jejich jednotky ocitly v situaci vyžadující podporu harcovníků, kterou si nemohly vyžádat od ostatní pěchoty? A navíc, v bitvě o les u Stockachu dne 25. března 1799 arcivévoda Karel (tedy autor uvedeného Exercier-Reglementu) osobně vydal rozkaz k použití granátníků jak harcovníků v rozptýlené formaci, jak o tom informoval ve vlastním hlášení: „Když jsem na vyvýšenině spatřil nepřátelské tirailleury, vyčlenil jsem půlsetninu granátníků a poslal je jako rozptýlené střelce proti nim. Teprve za nimi postupoval lesním porostem granátnický prapor.“ Toto granátnické harcování bylo dokonce později zvěčněno i na malířském plátně - viz vyobrazení výše.
A jak naznačuje scéna z bojů o Aderklaa v roce 1809 v podání malíře Zimmera, také v opevněných či obydlených místech granátníci sevřenou formaci příliš uplatňovat nemohli. Exercier-Reglement k tomu obecně dodává, že při útoku na tento typ nepřátelských pozic měli být využiti harcovníci tak, aby odvedli pozornost od hlavního útoku.
Pro srovnání: Abrichtungs-Reglement für die kaiserlich-königlichen Fuß-Truppen z roku 1862, poslední výcvikový předpis upravující zacházení s puškami - předovkami. Ty sice již byly opatřeny spolehlivějším perkusním zámkem, nabíjení ale probíhalo stále ústím hlavně, takže se vojáci při harcování potýkali se stejnými obtížemi, jako jejich předchůdci v napoleonských válkách před více než padesáti lety.
