Úvodní stránka > Hoši jako květ - příběh 35. pěšího pluku a města Plzně

Hoši jako květ - příběh 35. pěšího pluku a města Plzně

28.09.2010 17:15

Himl, hergot, sakrament! Ten plzeňskej regiment,
to jsou hoši jako panny, každý je jak malovaný.
Žádné bázně neznají, vesele si zpívají.

Refrén: Pětatřicátníci, chlapci jako květ,
na vás byla vždycky radost pohledět.
/: Když jste mašírovali, všechny pany plakaly.
vy plzeňští chlapci, navraťte se zpět. :/

Ten plzeňskej regiment, Himl, hergot, sakrament!
vesele vstříc smrti kráčí, třebas doma hořce pláčí,
pro své hochy ze zlata, ta plzeňská děvčata.

Refrén

Ten plzeňskej regiment, Himl, hergot, sakrament!
Na sever, kde Strypa beží, pochovaný v zemi leží,
větérek mu nad hlavou, šumí píseň dumavou.

Refrén

V první polovině roku 2010 byla vydána kniha autorské dvojice Jan DRNEK – Václav VONDROVSKÝ: Hoši jako květ. Příběh pluku a města 1683-2010. V rámci Armády ČR je odkaz někdejšího císařského pěšího pluku č. 35 dodnes rozvíjen plzeňskou rotou aktivních záloh, proto lze fenomén „pětatřicátníků“ bez nadsázky označit za jednu z nejpevnějších tradic ozbrojených sil českých zemí.

Kniha čítá 301 stran a je doplněna četnými ilustracemi i plány jednotlivých polních tažení. Text zde publikovaného elektronického výňatku je shodný s textem knihy, oproti originálu však s výjimkou několika snímků (dnes již neexistujících) plzeňských kasáren neobsahuje žádné ilustrace.

Další informace, včetně možností pořízení této knihy, lze nalézt na internetových stránkách Jana Drnka jandrnek.cz, popřípadě přímo na jeho e-mailové adrese: CSAops@email.cz

První válka s Francií (1792-1797)

Začátek francouzské revoluce datují dějiny na 14. července roku 1789, kdy pařížská lůza povraždila nebránící se stráž Bastily, bývalého vězení, v té době užívaného jako útulek pro mentálně postižené ubožáky. Událost i její heroická interpretace přesně charakterizují podstatu této revoluce. Začala, stejně jako kdysi anglická revoluce, emancipační vzpourou stavů proti králi. Stavy ve Francii však do svého boje neváhaly zapojit sílu chudinských mas. Jednou vzbouřené masy pak mohl ke svým cílům zneužít kdokoliv dostatečně šikovný a bezohledný. Masy převálcovaly stavy i krále a politické síly se zformovaly do mocichtivých soupeřících klanů. Z osvícenských idejí se stala rovnostářská

ideologie a kdekterý vrah se zaklínal jménem i zájmem státu. Tažení proti církvi a duchovnímu stavu vůbec, odbouralo tenkou kulturní a civilizační vrstvu a obnažilo kmenovou strukturu Francouzů, která se projevila stmelující tendencí dovnitř kmene, strachem, afinitou a agresí vně kmene. Tento proces byl značně usnadněn předchozí téměř staletou snahou absolutistických panovníků sjednotit a centralizovat stát na bázi společného jazyka. Z kmenové podstaty a jazykové báze vznikl nacionalismus jako nový a pro zbytek Evropy doposud těžko pochopitelný fenomén. Revoluce uvolnila ničivou energii mas, která pustošila jak samu Francii, tak i okolní země. Pokud chtěli dočasní vládci Francie zabránit sebezničení země v krvavé občanské válce, museli tuto energii usměrnit a obrátit ji vnějším směrem, tj. najít Francouzům nepřítele a vyvolat pocit ohrožení, poté vrhnout proti nepříteli masy a toto opakovat tak dlouho, až se ona energie vyčerpá a spotřebuje.

Tradiční evropští monarchové a mocní muži tento proces zpočátku nechápali a nebyli si vědomi toho, co kontinentu hrozí. Ve francouzské revoluci spatřovali jen nebezpečí nevhodného příkladu pro vlastní stavy a masy poddaných. Rozhodli se revoluci v Paříži potlačit silou svých vojsk, čímž jí pouze dopomohli k tomu, aby se zformovala a ukáznila. Nabídli jí své vlastní země jako cíl. Vojevůdci, generálové a muži vojenského řemesla si neuvědomovali, že právě skončil věk gentlemanských válek, kdy vojsko představovalo jistý druh společenské elity se zvláštními vztahy, rituály a pravidly a odlišovalo se od ostatního obyvatelstva, které se o války nezajímalo, pokud některá z armád přímo nevpadla do jejich kraje či města. Francouzská revoluce tento rozdíl zcela smazala. Válka se náhle stala záležitostí všech občanů a ti poskytli armádě masu nevycvičených, ale odhodlaných a motivovaných mužů. Proti vycvičeným profesionálům se hnala lidová armáda, jejíž důstojnictvo vyrůstalo za pochodu s každou válečnou zkušeností, bez rozdílu původu a stavu, na principu přirozeného výběru. Početně omezené profesionální armády narazily na několikanásobnou přesilu nadšených hord doplňovaných z nevyčerpatelného zdroje národa, hord nehledících na ztráty a postupujících nezadržitelně.

Francouzské Národní shromáždění (parlament) vyhlásilo všeobecnou brannou povinnost a organizovalo výrobu zbraní. Zděšení zavládlo nejprve v okolních státech: Velké Británii, Nizozemí, Španělsku a v Itálii. Prusko a Rakousko musely nadlouho odložit své spory o dominanci nad mocensky roztříštěným Německem a domluvit se na společné obraně toho, oč soupeřily. 25. srpna roku 1791 podepsali Leopold II. a Fridrich Vilém III. v Pilnici spojeneckou smlouvu namířenou proti Francii. Obě země měly v plánu se zdržet vojenských akcí, pokud nebude napadeno jejich zájmové území. Soudilo se, že revoluce zahubí sama sebe a přejde v občanskou válku. 1. března 1793 zemřel náhle a nečekaně Leopold

II. a na trůn nastoupil konzervativní absolutista císař František II. Leopoldova mladší sestra Marie Antoinetta byla současně manželkou Ludvíka XVI. a francouzskou královnou. V případě Habsburků šlo tedy mimo jiné i o rodovou čest. V červnu 1791 se francouzský královský pár pokusil o útěk ze země, ale byl u hranic zadržen. Král se ocitl v internaci a v září téhož roku musel přísahat nové ústavě a Deklaraci lidských práv. Stal se občanem Kapetem.

Ludvík XVI. se v létě 1789 ocitl de facto v zajetí revoluce. Roajalisté, šlechta a duchovenstvo prchali houfně ze země. Král se uchýlil k chytrému tahu a jménem francouzského lidu nechal po podpisu rakousko-pruské smlouvy svého vyslance ve Vídni doručit Leopoldovi II. ultimátum: Vídeň buďto ihned zruší spojenectví s Pruskem, nebo jí on, král Francie, vypoví válku. Císař Leopold II. pochopil Ludvíkův záměr přimět armády evropských velmocí, aby potlačily revoluci a na ultimátum neodpověděl. 20. dubna roku 1792 Ludvík vyhlásil Rakousku válku a francouzské armády vstoupily do habsburského Nizozemí. Prusko i Rakousko se tak ocitly ve válce s Francií. V září se vévoda brunšvický, velitel intervenčních vojsk, dopustil nešťastného prohlášení, že srovná Paříž se zemí, bude-li královské rodině zkřiven byť jen vlas na hlavě. Pařížská lůza si vynutila královo uvěznění a den po bitvě u Valmy, 21. září, byla Francie prohlášena republikou. 21. ledna 1793 byl Ludvík XVI. obviněn ze zrady a popraven gilotinou. 16. října pak byla po vykonstruovaném procesu popravena i královna Marie Antoinetta Habsburská. Vyhlášení republiky a dvojitá královražda, to vše bylo na soudobé poměry a pro ostatní panovníky až příliš silné kafe. Z války o vliv a území se stala první evropská ideová válka, která tento kontinent změnila navždy.

Revoluční vláda Francie převzala po monarchii řadové vojsko o síle asi 150 000 mužů. Větší část důstojnického sboru ovšem dezertovala a armáda se ocitla na pokraji rozpadu.

V červenci roku 1792 překročily spojené pruské a rakouské armády hranice Francie a postupovaly na Paříž. Intervenční koaliční sbory se soustředily u Lucemburku (Clerfait), mezi Komblencem a Mohučí na Rýnu (vév. brunšvický) a u Heidelbergu (Hohenlohe). Svými pohyby směřovaly k soustředění u Verdunu a 20. září se spojily u Valmy pod vrchním velením vévody brunšvického, v celkové síle asi 45 000 mužů. Morálka vojáků však byla podlomena epidemií úplavice.

Revoluční vláda se snažila tažení zastavit a rychlými pochody soustředila síly generála Kellermanna z prostoru Nancy, kterým spěchal vstříc sbor generála Beurnonvilla ze severu od Lile na holandské hranici. Oba sbory se, stejně jako ty alianční, spojily v prostoru Valmy. Vrchní velení převzal generál Dumouriez, který měl k dispozici asi 56 000 mužů. Manévr spojení revolučních sborů měl za účel přerušení komunikací aliančních armád. Tyto se západně od Valmy sešikovaly do dvou linií, kdy Rakušané tvořili zálohu a pruské sbory čelo. Francouzské sbory měly organizační potíže a vytvořily spíše hlubokou než lineární sestavu. To je však pro tento moment zachránilo, neboť ani dva pruské čelní útoky nedokázaly francouzskou sestavu rozrazit. Nepřítel se zkrátka nechoval tak, jak měl, a nepřijal klasické schéma bitvy. Proti pruským liniím se vyrojila mračna lehké pěchoty, volně operujících střelců pálících z krytů, což Prusům znemožňovalo zahlédnout nepřátelské členění. Následovala palba soustředěných francouzských děl. Bitva byla vlastně spíše potyčkou než řádnou bitvou. Na obou stranách padlo asi jen 500 mužů a Francouzi nebyli schopni zorganizovat ani pronásledování, přestože se spojenci stahovali z bojiště v bitevním pořádku až do 30. září. Strategicky však byla bitva u Valmy francouzským vítězstvím, neboť zachránila Paříž a přinutila spojence přerušit intervenci do té doby, než někdo vymyslí jak dosáhnout vítězství v takových ne-bitvách. Dumouriez s armádou odtáhl do habsburského Nizozemí a začal je obsazovat. 6. 11. 1792 se 42 000 Dumouriezových mužů obořilo na pouhých 14 000 Rakušanů prince Alberta v opevnění u Jemappes. Francouzské velení, zřejmě z nedostatku výzbroje a výcviku, zde poprvé záměrně seřadilo revoluční houfy do hlubokých kolon, jejichž nástup krylo rozptýlení lehkých střelců - tiraillierů. Ukázalo se, že klasická lineární taktika nedostačuje k zachycení úderů semknutých kolon. Rakušané museli ustoupit, ale ani zde nedokázalo francouzské velení zorganizovat efektivní pronásledování. Revoluční armády vpadly také do Nizzy a Savojska.

35. pěší pluk se válečných operací toho roku přímo nezúčastnil. Pod velením plukovníka Šimona z Wolfu odtáhly teprve koncem roku tři prapory z Plzně a z Chebu v celkové síle 2 193 mužů do dolního Porýní. 16. prosince došel pluk do Stoda, 18. do Klenče, 24. o Vánocích do Oberhofu a 27. do Eibachu jihozápadně od Norimberku. Odtud se zvedl až 11. ledna 1793. Přes Schlanerbach došel 17. ledna do Helmstadtu, 23. do Höchstu, 30. do Heilingerothu, 3. února do Limersdorfu a u Dürenu se připojil k hlavní armádě.

Teprve zde v Nizozemí se vojáci dozvídali novinky. 20. ledna 1793 ve Frankfurtu zemřel majitel pluku Brentano-Cimaroli a o den později byl v Paříži popraven Ludvík XVI. K alianci se rychle přidávaly další země jako Velká Británie, Španělsko, Sardinsko a Holandsko. Spojenectví ohlásili i Švédové.

Nejen Francouzům, ale i Rakušanům v tomto válečném období jaksi chyběli zdatní vojevůdci. Esa minulých válek stárla a odcházela:

Polní maršál František Mořic hrabě Lacy, defenzivní hrdina z války o brambory byl osmašedesátiletým penzistou a zemřel roku 1801. Polní maršál Gideon Ernst hrabě Laudon, velitel v Uhrách a v Čechách v bojích s Pruskem, zemřel 14. 7. 1790. Generalissimus Leopold Josef Maria hrabě Daun, vítěz od Kolína, zemřel již 5. 2. roku 1766. Maršál Maxmilián Ulysses Browne zemřel ještě za obléhání Prahy Prusy, 26. 6. 1756. Zbýval polní maršál Josiáš Bedřich princ sasko-koburský, který se zúčastnil sedmileté války a proslavil se v Uhrách, kde na Turcích dobyl Chotin a porazil je u Fokšan a Martinešti. I tento poslední opravdu schopný vojevůdce byl již šestapadesátiletý a prožíval v Nizozemí svoji poslední válečnou kampaň. O rok později odešel do penze a v roce 1815 zemřel.

Arcivévoda Karel byl třetím synem zesnulého císaře Leopolda II. a vojenskou dráhu si vybral sám, vyškolen saským plukovníkem Carlem von Lindenau. František II. byl jeho bratrem a časem si zvykl svěřovat mu vojenské záležitosti, kterým sám nerozuměl. V roce 1793 byl teprve dvaadvacetiletý Karel jmenován místodržitelem v Nizozemí. Měl z něho vyrůst výrazný vojenský talent a po celou dobu vytrvale bojoval jak proti revoluční Francii, tak později proti Napoleonovi. Bojoval v Německu i v Itálii a stal se prezidentem dvorní válečné rady, ministrem války i námořnictva.

Schopní vojevůdci chyběli po smrti vojenského génia Fridricha II. také Prusku, kde měly osobnosti typu maršála Blüchera teprve vyrůst a vyzrát, ovšem za cenu trpkých porážek a ztrát. Totéž se týkalo britských velikánů generála Welingtona a admirála Nelsona či ruského generála Kutuzova.

Základní taktickou jednotkou francouzské revoluční armády se stal bataillon – prapor (u spojenců to byl stále pluk). Praporu byla přidělena dvě čtyřliberní děla. Jistý počet praporů vytvářel brigádu a dvě brigády tvořily divizi. Divize kromě brigád disponovala i vlastní jezdeckou složkou a dvěma samostatnými dělostřeleckými bateriemi se šesti děly (jedním z děl byla houfnice). Doplněním ženijní složky se z francouzské divize stala malá soběstačná armáda, nejmenší jednotka, která byla jako armáda schopna samostatně operovat a bojovat. Šlo o první verzi divize, jak ji známe z dnešního válečnictví. Dvě a více divizí tvořily sbor.

Ve zbytku roku 1792 vytlačily francouzské armády spojenecká vojska, především rakouská, z habsburského Nizozemí, dnešní Belgie. Jeden s francouzských sborů vyrazil od Lile a odsud postupoval při pobřeží až k Antverpám, kam dorazil 30. listopadu. Dumouriez po bitvě u Valmy se sborem o síle 42 000 mužů překročil hranici poněkud východněji a 6. listopadu vytlačil Rakušany prince Alberta od Jemappes. 14. listopadu obsadil Brusel a stočil se k východu. Tím ze severu obcházel jednotky polního maršála Koburga a generála Clerfaita u Namuru. Ty se také musely stahovat na východ ke Kolínu nad Rýnem. Zde se k nim začátkem února připojily posily z Říše a s nimi i 35. pluk z Plzně.

V březnu 1793 bylo již rakouské vojsko reorganizováno a doplněno posilami tak, že dosáhlo počtu 70 000 mužů. Koburg začal od Cách postupovat k západu. Pětatřicátý pluk byl zařazen do druhé linie sboru polního maršála Josiáše vévody sasko-koburského. 1. března se zapojil do bojů u Alvenhofenu (porážka francouzského sboru) a 5. března byl zařazen do exekučního sboru polního podmaršálka Kheula. Historické záznamy uvádí k tomuto datu ztrátu 7 mužů úkladnou vraždou, tedy zřejmě nějakým záškodnickým přepadem. 14. března byl pluk Brentano (č. 35) přeřazen do první linie pod velení polního zbrojmistra hraběte Colloreda. Stal se součástí brigády generálmajora Czerneczyho spolu s Wartensbenovým plukem č. 28.

17. března dorazilo rakouské vojsko, táhnoucí na Maastricht, na výšiny na pravém břehu malé Geetty a zaujalo linii od Oberwindenu po Dormaelu. Ve středu linie ležela osada Neerwinden. 35. pluk s celou brigádou se ocitl přímo ve středu první linie. Francouzská Dumouriezova armáda Rakušany překvapila, když se náhle rozvinula na levém západním břehu a přinutila je k urychlenému budování okopů. Dumouriez měl slabší jezdectvo a chyběl mu tedy ofenzivní prvek. Rakušané se však sešikovali v těsném prostoru a museli svou sestavu rozčlenit spíše do hloubky než do šířky. Dumouriez se rozhodl zkusit křídelní obchvat a následujícího dne 18. března zaútočil osmi kolonami. Ani takový soustředěný útok neslavil úspěch a zde se hluboké členění rakouské sestavy ukázalo být výhodou. Francouzský tlak na křídla narůstal a hrozilo obklíčení. V kritické chvíli přesunul císařský generál Clerfayt záložní prapory ze třetího sledu na ohrožená křídla a zabránil katastrofě. Nejen to. Zavířily tamborské bubny a rakouské středové formace vyrazily proti středu nepřítele. 35. pluk stojící právě zde ve středu linie bojoval jednou svou částí o Neerwinden, jedním praporem o osadu Leau, kterou dobyl. Zvláštní pochvalu obdržel za statečnost major Eduard hrabě Wallis. Francouzská sestava byla záhy proražena, zejména díky akcím českých granátníků. Rakušané ovládli pole. Francouzi ztratili 3 000 mrtvých a raněných, 1 000 zajatých a 30 děl. Rakušané přišli o 97 důstojníků, 2 762 mrtvých a raněných vojáků a 779 koní. Pluk měl pouze 2 raněné a 2 pohřešované, přesto, že po celý čas bitvy se nalézal v jejím středu v nejprudší srážce. V jedné z dalších srážek 21. března však bylo zraněno 30 jeho příslušníků.

Koburgova armáda pak tlačila Francouze dále na západ. 22. a 23. března se bojovalo u Löwenu, který Dumouriez opustil 24. března. V těchto bojích se 35. pluk dostal do ohně několikrát. Padl setník Josef Schulz a 23 mužů. Raněn byl nadporučík Karel Vnorovských, poručíci Josef Appel a Leonard Waitzer, praporečník Josef Böhm a 57 mužů. Podporučík Karel Oldřich z Adelsteinu byl vyznamenán za včasný zásah, kterým s několika dobrovolníky pluku zabránil francouzskému vklínění mezi hlavní sestavu a levé křídlo rakouské armády. Pluk obsadil Železné hory. Dumouriez krátce poté vyklidil Brussel, do jehož ulic vjel princ koburský 25. března. 35. pluk byl toho dne ubytován na brusselském předměstí Schaerbeeku.

Dumouriez se dále stahoval k Tournayi těsně pronásledován Rakušany (35. pluk v první linii). Francouzský velitel věděl, že ho v Paříži za porážku čeká revoluční spravedlnost v podobě gilotiny. Koburgovu pobočníkovi Mackovi nabídl, že vyklidí celou Belgii, když mu Rakušané umožní, aby se stáhl s celou armádou do Francie, kde hodlal zaútočit na Paříž. Ihned nechal pozatýkat politické komisaře Konventu a předal je Rakušanům. Dumouriez, generál staré školy, si ovšem neuvědomil, že velí revoluční a politické armádě, nikoliv pouze živému stroji, který poslechne jakýkoliv rozkaz. Jeden z vyšších důstojníků Davout (později Napoleonův maršál) na něho nechal střílet a Dumouriezovi nezbylo nic jiného než aby se pod ochranu rakouských ozbrojených sil uchýlil sám.

Rakušané dosáhli Tournai 2. dubna 1793 a vytlačili tím Francouze z Belgie na jejich vlastní území. Rakouský sbor, v němž byl vřazen i plzeňský pluk, se 7. dubna zvedl z Tournayi a překročil francouzskou hranici. Sbor měl za úkol oblehnout pevnost Condé a plzeňský pluk zaujal koncem dubna pozici u Raismes, mezi Condé a Valenciennes. V té době se francouzský Dampierův sbor pokusil Condé osvobodit a mezi 1. a 8. květnem zde probíhaly prudké boje. Francouzi v nich ztratili 12 děl a 4 500 mužů, Rakušané 928 mužů. Pluk přišel o poručíka Josefa Klocka, ale jako jednotka byl princem koburským vychválen za zteč na opatství Vicoigne, které sloužilo Francouzům jako opora jižně od lesa u Raismes. 10. května došlo k úspěšné zteči, v níž ztratil plzeňský pluk mimo jiné setníky Josefa Meissnera z Löwenbergu a Josefa Wagnera.

Garnizónní prapor 35. pluku dislokovaný zatím v Chebu byl v dubnu mobilizován a 22. července došel do Mohuče. Současně byly z Prahy vyslány tam ubytované granátnické setniny pluku. 29. května došly do Ampferbachu a dále přes Koblenz, Trevír a Lucemburk 29. června do vojenského tábora u Hérinu, západně od Valenciennes, kde byly zařazeny k pozorovacímu sboru, konkrétně do granátnického Ulrichova praporu a s ním do brigády generálmajora Liliena.

25. května postoupily střelecké prapory pluku do Fresnes v rámci obkličování Valenciennes. 11. července se vzdala pevnost Condé, kde Rakušané pobrali významné množství zajatců, děl a zásob. 28. července kapitulovala pevnost Valenciennes a deset dnů před tím padl ve srážce u Anzinu setník pluku Rausch z Tauenbergu. Při útoku 25. července stavěl pluk setníka, 5 důstojníků, 300 střelců 8 tesařů a 266 dělníků k útoku na část opevnění, tzv. rohatku. Zde padl setník Otto z Hanxledenu. Vyznamenali se nadporučíci Josef Bieber, Jan z Vnorovských a poručík Josef Bureš. Dobytí Valenciennes stálo Rakušany 37 důstojníků a 1 274 mužů. Získali 175 děl, skladiště pušek a munice, hotových peněz a potravin.

Protože mezitím vstoupila do protifrancouzské koalice Velká Británie, dostavil se v srpnu na bojiště i vévoda z Yorku se sborem 22 000 Angličanů, Hannoverských a Hessenských. Yorský sbor byl posílen 15 000 Rakušany pod velením polního zbrojmistra Alviznyho, mezi nimi i plzeňským 35. plukem. Sbor táhl proti pevnosti Dünkirchen, kde se pluk dostal do opevnění v Hondschootu.

6. září udeřil francouzský sbor u Rakušany obsazené osady Rexpoede a vzal do zajetí generála Freytaga s jeho muži, kteří se pokoušeli osadu dobýt nazpět. Ve dvě hodiny ráno 7. září zaútočil na osadu Wallmodenův sbor (včetně plzeňského pluku) a Freytaga osvobodil. Francouzi vedení generálem Houchardem otevřeli stavidla na řece Düně a zaplavili krajinu kolem pevnosti Dünkirchen. Rakouské velení nařídilo ústup z některých obléhacích pozic. Rozkaz se však nedostal do jedné z redut v které byl detašován setník sv. pán z Nothumu s částí 35. pluku, s oddílem Hannoveřanů a 8 děly. Jednotka přesto prošla zatopeným územím a odtáhla pod vodou i svá děla. Poté byl pluk pověřen krytím ústupu těžkých děl z jiné části opevnění. Byl napaden francouzskou jednotkou, jejíž vojáci užili lsti a uvázali si bílé pruhy látky kolem ramen, takže vypadali jako Hessenští vojáci. Lest byla rozpoznána pozdě a Francouzům se podařilo zajmout velitele plukovníka Šimona z Wolfu, podporučíka Prokopa hraběte Vratislava, praporečníka hraběte Amadea a 100 mužů. Zabit byl podporučík Josef z Kofflernu.

13. září se Rakušanům vzdal opěrný bod Le Quesnoy a 5 000 Francouzů přešlo do zajetí. Na obležení se podílely i granátnické setniny zařazené v Ulrichově praporu, které zde kryly kopání obléhacích příkopů. 30. září byli granátníci odveleni k Maubeuge.

Plzeňský pluk se tou dobou dostal do tábora u Meninu, kde dostal nového majitele generálmajora Františka sv. pána z Wenckheimu. Od začátku října byl pluk v táboře u Cysoignu, kde se 22. října účastnil bitvy, v níž se vyznamenal nadporučík Samuel Giffing. Pluk zde pobyl do 10. listopadu, načež byl rozdělen k přezimování. Granátnické setniny šly s Ulrichem do Mesvinu u Monsu a štáb a dva prapory do okolí Rumes. Celkové ztráty pluku v celé kampani roku 1793 vykazovaly:

Kampaň r. 1793	plukovník	pplk.	setník	npor.	poručík	ppor.	prapor.	mužů	celkem
*Mrtvých*			5			1	1	88	95
*Zraněných*			1	1		2	1	137	142
*Zajatých*	1						1	100	102
*Celkem ztráta*	1		6	1		3	3	325	339

Mužstvo pluku vybojovalo jednu zlatou a 29 stříbrných medailí udělených majitelem pluku v táboře Rumes. Zlatou medaili za statečnost dostal šikovatel Josef Häupel. Tři desátníci obdrželi po šesti dukátech odměny. Poprvé bylo vyznamenávání zvláštním císařským nařízením zveřejněno jmenovitě v novinách v říši. Císařským místodržitelem Belgie se stal arcivévoda Karel.

Spojenci v roce 1793 dokázali postavit do pole přibližně stejné počty vojsk jako revoluční Francie, dokázali svoji profesionální převahu v bitvě a vyhnali okupanty z Belgie. Prusové obsadili Worms, Špýr a oblehli Mohuč. Obsazení několika pevností na okraji francouzského území v září až listopadu neznamenalo v celkovém rozsahu války zhola nic. Zapotřebí byl rychlý, mohutný, sbíhavý a z několika směrů vedený úder na Paříž, nikoliv série pohraničních potyček o pevnosti. Ztráta Belgie, Codé a Valenciennes, stejně jako vylodění Britů na kontinentu, vyvolaly ve Francouzích všeobecný pocit ohrožení, což vedlo za prvé k říjnové popravě královny Marie Antoinetty, za druhé k masovým odvodům obyvatelstva do občanské armády. Pocit ohrožení napomohl v Paříži jakobínům, aby na přelomu května a června svrhli umírněné girondisty. K moci se dostali radikálové a nastolili krvavý teror.

V obsazeném Polsku došlo roku 1794 k národnímu povstání Tadeusze Kociuszka, které brutálně potlačila ruská Suvorovova armáda. Tažení bylo využito k obsazení zbytku svobodného polského území (třetí dělení), čímž Polsko jako stát zaniklo. Území si rozdělili koaliční spojenci Rusko, Prusko a Rakousko, které získalo Krakov, Lubin a západní Halič.

Ještě v dubnu 1794 setrvávala armáda spojenců rozdělena po vsích v úzkém pohraničním územním pásu mezi Sambrou a Šeldou. Jen zvolna se shromažďovaly tři spojenecké armády. Koburgova rakouská, Yorkova britská a holandská prince oranžského. Velení z nich sestavovalo pět armádních sborů. Polní zbrojmistr Clerfayt shromáždil pod svým velením jeden z těchto sborů u Marquinu v západních Flandrech. Mezi 28 000 muži byl zařazen i 35. plzeňský pluk, přesněji u granátnické divize pod polním zbrojmistrem hrabětem Kounicem mezi Bettignies a Rochefortem. Vojáci pluku táhli z Mesvinu k Monsu a Maubeuge.

26. dubna zvítězili spojenci nad francouzskou armádou, která vyrazila z Guise u Le Cateau cambresis a Cateau. 30. srpna dobyli Landrecies. V ten okamžik se ale karta obrátila. Na bojiště dorazila vlna čerstvých francouzských armád a revoluce zahájila nápor současně na všech frontách. Zatímco spojenecké vojsko zůstalo vázáno bitvou u Guise, nastoupilo 26. dubna 50 000 Francouzů u Werwicku a smetlo tam stojící Hannoveřany. Byl obklíčen Ypern a Menin. Clerfayt, aby zachránil situaci, se vrhl k Meninu a obsadil jej. Již 29. dubna byl poražen u Mouscronu. (35. pluk hájil v této bitvě dělostřelecké baterie a reduty a utrpěl značné ztráty). 10. května se Clerfayt otočil proti Kortryku, Weater-Meulenu a Heulu. I zde se 35. pluk projevil statečně a z obklíčení jej 11. května v 17 hodin vysvobodil teprve nájezd Latourova 14. dragounského pluku. Toho dne padl v bitvě majitel pluku František sv. pán z Wenckheimu. 12. května se v improvizovaných podmínkách konal slavnostní pohřeb majitele pluku v Iseghemu a rovnou z obřadu byl pluk odvelen do Ingelmünsteru do zadního voje armády. Zde se ihned po příchodu dostal do bojů a po celý 13. květen hájil Ingelmünster před dorážejícím francouzským předvojem.

Princ Koburský se pokoušel zvrátit situaci na bojišti a opět převzít iniciativu. Sešikoval armádu do šesti kolon a napadl hlavní francouzské síly. Plzeňský pluk postupoval nadále v koloně pod Clerfaytovým velením k řece Lyse od níž 17. května zahnal nepřítele. Kolona obsadila i část Werwicku na levém břehu řeky. 18. května překročil Clerfayt Lysu a postoupil na Bousbeck a Lincelles. Vzhledem k vývoji na jiných bojištích dostal Clerfayt rozkaz k ústupu. Pětatřicátníci měli jeho ústup krýt a Clerfayt setrval u nich. Při ústupových bojích padl setník pluku Leopold baron Nothum.

Pluk se bil ještě 30. a 31. května u Geety. Boje byly součástí bitvy u Tourcoingu, v níž Francouzi nakonec získali převahu. Francouzský generál Jourdan pak od Lingey táhl s téměř 80 000 muži jižní Belgií k pevnosti Charleroi na řece Sambře. Odtud chyběl jen malý skok do Bruselu.

Granátnické plukovní setniny zařazené v Kounicově sboru bojovaly 11. a 12. května u Fontaine l´Eveque na řece Sambře a 13. u Rouveroy. Dále 24. května ve třetí koloně Kounicova sboru u Erquelinnes. Granátníci vzali Francouzům 6 děl, ale ztratili desátníka s 18 muži a měli 24 raněných.

Polní zbrojmistr Kounic onemocněl a velení jeho sboru převzal princ oranžský. 1. června vedl princ 32 000 mužů k osvobození Charleroi. Granátníkům ve čtvrté koloně velel holandský generál hrabě Wartensleben a pod jeho velením se podařilo dobýt vesnice Heppingnies a Vagnée. 7. června byli granátníci odesláni se šesti prapory do Flander, kam táhli přes Ath a Rousselaere. Zde bojovali 10. června v záloze útvaru. 13. června k Rousselaere přitáhl princ koburský s hlavními silami a zbytkem pluku. Táhl v pěti kolonách na Ypern. Pětatřicátníci setrvali pod velením Clerfaytovým. Granátníci pluku v útvaru generála Kerpena utrpěli velké ztráty při útocích na reduty u Hooglede a v lesích u Briche.

Koburgovi se nepodařilo získat zpět Ypern a Francouzi obsazovali jednu pozici za druhou. Le Quesnoy padlo 15. června, 17. června Landrecies, 27. Condé a Valenciennes. K hlavní bitvě došlo u Fleurs (u Charleroi) 26. června. Princ koburský zde s 46 000 muži zaútočil ze severu a západu na Jourdansovy pozice bráněné téměř dvojnásobkem Francouzů. Koburg, jehož armáda stále ještě převyšovala nepřítele profesionalitou a kázní, zde narazil na doposud nevídaně hlubokou obrannou sestavu se silnou zálohou ve dvou skupinách po 10 a 14 000 mužích se silným koncentrovaným dělostřelectvem. Počáteční úspěch spojenců a prolomení vnější obranné linie byly zaskočeny protiútokem záloh a vrženy zpět.

Spojenci museli ustupovat za Maasu a postupně vyklízeli nejen loňské pozice na francouzském území, ale i celou Belgii, kterou Habsburkové, aniž to tušili, ztráceli navždy. 4. října byla spojenecká armáda zatlačena zpátky k Rýnu a následujícího dne přešla u Kolína na pravý břeh. Pětatřicátníci ustupovali z Roermondu k Düsseldorfu chráněni stále 14. Latourovým dragounským plukem, který vytrvale bránil jejich odříznutí nepřítelem. Po krátkém odpočinku v Düsseldorfu převzal nad plukem velení polní zbrojmistr Alvizny a odvedl jej k Yorkovým silám do Dolního Porýní přes Kaiserswerth, Duisburg, Emmerich. Pětatřicátníci zaujali pozice u Zevenaaru na pravém břehu Rýna u holandských hranic. Dvě setniny obsadily ostrov Bylandt.

Garnizónní prapor pluku byl v roce 1794 posádkou v Mohuči, pevnosti hájené Prusy. Teprve ke konci roku bylo 200 mužů vysláno k obsazení předsunutého postavení - náspu klubistů u Zahlbachu, dva kilometry jihozápadně před Mohučí. 2. prosince musela posádka tato postavení vyklidit po ztrátě 90 mužů.

Celkové ztráty pluku v celé kampani roku 1794 vykazovaly:

Kampaň r. 1793	Plk.	Plk.	Set.	nadpor.	poručík	ppor.	prapor.	mužů	Celkem
*Mrtvých*	1		1				1	238	241
*Zraněných*			1	2				275	278
*Zajatých*	1							300	301
*Celkem ztráta*	2		2	2			1	813	820

Mužstvo získalo 4 stříbrné medaile za statečnost.

Armáda nového typu. Na konci roku 1794 si již spojenečtí generálové a maršálové museli uvědomovat, že bojují jakousi úplně jinou válku, než pro jakou byli vycvičeni a vyškoleni, jaká byla bojována již více než dvě sta let. Ke změnám v taktice a strategii by bylo jistě došlo i bez Francouzské revoluce, již kvůli změnám v kvalitě, výkonu a dostřelu zbraní, které předznamenávaly další ústup jezdectva do pozadí a další renesanci pěchoty a dělostřelectva na bojišti. Změny by pravděpodobně přišly z Francie, i kdyby jí nadále vládl Ludvík XVI. a jeho potomci. V posledních generacích totiž Francie disponovala řadou vojenských novátorských myslitelů a teoretiků.

Pierre-Joseph de Bourcet přišel s myšlenkou vějířovitého tažení. Jednalo se nikoliv o úder sevřenou pěstí, ale jakoby dlaní s roztaženými prsty. Armáda rozdělená do soběstačných a samostatného boje schopných divizí měla směřovat na větší počet potenciálních cílů a zmást tak velení nepřítele, který by nebyl schopen určit, co je hlavním cílem útoku a musel by sám roztáhnout a roztříštit své vlastní síly. Útočník by se pak mohl rozhodnout, určit hlavní cíl tam, kde se obránce nestihne po svém roztažení včas koncentrovat, rychle sevřít otevřenou dlaň do pěsti a udeřit. Taková strategie měla obránce připravit o jeho počáteční koncepci obrany a znehodnotit jeho plány. Kdyby obránce ponechal svou vlastní armádu koncentrovanou k obraně jednoho bodu, mohl vějířovitě roztažený útočník udeřit na jiné, nechráněné body. Kolony útočníka musely postupovat v takové vzdálenosti, aby byly schopny se kdykoliv soustředit a koncentrovat sílu. Bourcetova strategie radila nezaměřovat se na jediný předem daný cíl, ale volit cíle podle situace a chování obránce. Vějířovitý útok ovšem vyžadoval úplně jiný typ armády, než jakým disponoval král před rokem 1789. Víme, že o podobnou strategii se již v sedmileté válce pokoušel pruský Fridrich II. Veliký při vpádech do Čech několika proudy, ale ani on neměl k dispozici dostatečně pružný a rychlý typ armády. Fridrich navíc operoval jen v malém prostoru, v němž nemohla tato strategie přinést odpovídající poučení a byla vždy dostatečně vykryta rakouskými obránci. Takový typ armády vytvořila teprve revoluce, která produkovala motivované vojáky, které nebylo třeba hlídat, krotit drilem a přesouvat v přísně sevřených útvarech. A produkovala je v nevídaném množství.

Dalším novátorem byl vévoda de Guibert, který se soustředil na zvýšení mobility nově koncipovaných divizí. Divize měla být schopna bojovat samostatně jako malá armáda, a měla proto mít v sestavě všechny druhy zbraní. Měla postupovat rychleji než nepřítel a cestami, kterými by celá armáda nebo sbor neprošly. Guibert se shodoval s pruským Fridrichem v tom, že armáda se má živit sama na území nepřítele drancováním a rekvírováním, čímž by bylo možno odbourat náročné zásobování a uvolnit více mužů technických oddílů pro boj. Teprve revoluce dala francouzským vojákům a velitelům do rukou ty správné ideově odůvodněné argumenty k odhození základní etiky a k uskutečnění nemilosrdné pomsty.

Jean Baptiste Vacquette de Gribeuval razil myšlenku, podle níž se strategie úderu neměla řídit plánem a pevně určeným cílem, měla mít pouze povšechný konečný cíl a měla se řídit na bojišti zjištěnou příležitostí, která by vedla k úderům do nejslaběji chráněných míst nepřítele. K tomu účelu mělo být zřízeno zvlášť lehké dělostřelectvo, aby mohlo postupovat spolu s každou divizí a v bitvě mohlo být rychle soustředěno na jedno místo či během bitvy přesouváno. Takticky měla být každá pozice, kterou zaujme nepřítel, okamžitě napadána nikoliv čelně, ale pokud možno zezadu nebo z boků. Jinými slovy: Konec statických bitev v nichž se dvě lineární formace několik hodin masakrovaly a poté jedna z nich v pořádku ustoupila, aby druhý den mohla bojovat znovu. Válka měla být nyní překvapivá, rychlá, přelévavá a nepřítel měl být důsledně ničen, obkličován a pronásledován, aby již nemohl bojovat. Gribeuvalovy myšlenky rozvinul Jean rytíř du Teil, který sám vyvíjel lehký kanón s hladkým vývrtem hlavně, který by táhlo jen dvouspřeží koní a mohl by se pohybovat i s jízdním oddílem. Sražení oddílů vybavených lehkými děly v místě zjištěné slabiny nepřítele by se pak rovnalo sražení velkého počtu děl v tomto místě a nabytí značné úderné síly.

Teprve Napoleon Bonaparte dokázal všechny tyto novátorské teorie uvést do praxe poté, kdy je pečlivě prostudoval a kdy mu revoluce poskytla dostatek vhodného materiálu. Proto se jeho armáda stala prototypem úplně nové armády budoucího věku a klasické tradiční armády evropských panovníků na ni jen těžko hledaly odpověď. Napoleon měl k dispozici nesrovnatelně větší počty vojáků i důstojníků, než jeho odpůrci, ale měl také doktrínu, která mu říkala, že celková početnost armády vůbec není důležitá. Důležité je pouze to, aby dosáhl početní převahy v každém jednotlivém lokálním střetu. K tomu potřeboval jen rychlost, celkový přehled a překvapení.

V roce 1795 stáli otřesení spojenci zpět na Rýně. Francouzi se zmocnili Belgie a německého území na levém břehu řeky. Spojenci byli v defenzívě a jejich obranu zajišťovaly od severu pevnosti Düsseldorf, Kolín, Mohuč, Worms a Heidelberg. Záměrem francouzského velení bylo překročit Rýn a po získání pozic na jeho pravém břehu by již nic nebránilo v přímém a sbíhavém úderu na Vídeň. Prusové, kterým se nyní nabízely ohromné územní zisky v západním Polsku, si uvolnili ruce a 5. dubna uzavřeli s Francií mír v Basileji. Krátce poté od koalice odpadlo Nizozemí a Španělsko. Proti republikánským armádám stála jen Británie a habsburská monarchie. Britové se i tak omezili jen na kontrolu mořských tras a finančně podporovali Vídeň.

Většina plzeňského pluku přezimovala v Broken pod velením polního zbrojmistra Alvizyho. Pluk se 20. března přesunul do Düsseldorfu, kde ležel do poloviny května. Garnizónní prapor se stále nacházel v Mohuči a granátnické setniny zařazené do Frankenbuschova pluku setrvávaly v Merheimu u Kolína, odkud již na podzim 1794 přešly do Weisskirchenu u Frankfurtu. Od 25. dubna byli granátníci v táboře u Rheinheimu až do 2. července 1795.

18. dubna byl generál Clerfayt povýšen a polního maršálka a převzal velení celé rakouské armády. Odpadnutí Pruska si vyžádalo přesuny rakouských vojsk podél celé rýnské linie. Pětatřicátníkům byla vymezena první linie mezi Angerode, Kaiserwerthem a Düsseldorfem. 2. prapor pod velením majora Teschnera přešel do Mühlheimu a Opladenu. 9. července se vrátili k pluku dříve zajatí důstojníci plukovník Šimon z Wolfu a major Eduard hrabě Wallis. Wolf byl ihned povýšen na generálmajora. Pětatřicátníci se 4. srpna přesunuli v sestavě brigády generálmajora Riese zařazené do Erbachova pozorovacího sboru do Kalkumu u Kaserwerthu.

V noci na 7. září přešli Francouzi do ofenzivy. Kontingent 7 000 mužů Lefebrovy divize přeplul přes Rýn a dal se na pochod k Argemundu. Most u Argemundu hájila skupina majora Wallise 35. pluku, jíž přímo velel setník Josef Bieber. Skupina měla dvě děla. Francouzské přesile kladla odpor až do svítání, kdy setník vydal rozkaz k ústupu do tábora v Kalkumu. Vzápětí se terčem francouzského útoku stal samotný tábor. Při jeho obraně padl do zajetí podporučík Josef sv. pán Schorlemer s mužstvem. Rakušané museli pod tlakem i nadále ustupovat. Erbachův sbor se 8. září dostal do Ebersfeldu a Schelmu. 9. byla vytvořena skupina generálmajora Riese čítající 35. pluk, jeden prapor 7. pluku a prapor slavonského pluku. Skupina se přesouvala přes Lennep, mühlheimskou silnicí k Wippeře, aby se spojila s armádou polního podmaršálka prince Württemberského. 23. září byl pluk v Aschaffenburgu ubytován.

Granátnické setniny pluku se 3. července přesunuly z tábora u Rheinheimu do Schweitzingenu, západně od Heidelbergu. 31. srpna musely zpět do Lorsche a 26. září stály v Handschichheimu severně od Heidelbergu. 4. října byl celý granátnický prapor přesunut do okolí Mohuče a odsud 27. října do Wiesbadenu. Celý pluk se v jedné bojové akci setkal na konci října v Clerfaitově tažení na Mohuč. Pevnost Mohuč drželi Francouzi v obklíčení již téměř rok a s podzimem předchozího roku okolo ní vybudovali obléhací opevnění. 29. října 1795 čítal obléhací sbor 200 děl a 33 000 mužů.

Clerfait zaútočil třemi kolonami. Plzeňský pluk měl jeden prapor v první linii střední kolony, druhý prapor ve druhé linii a garnizónní prapor mezi zálohami. Granátníci stáli s Frankenbuschovým granátnickým praporem také mezi zálohami jimž velel polní podmaršálek baron Werneck. Kanonádou od Monachu byla zahájena bitva, která skončila úplným uvolněním Mohuče. Císařskou stranu stála tato bitva:

Mohuč 29. 10. 1795	Císařští celkem				35. pluk
Mohuč 29. 10. 1795		gen.	důst.	mužů	celkem	major	setník	npor.	prap.	mužů
*mrtvých*	2	4	154	160					24
*zraněných*		72	1 108	1 180	1	2	3	1	121
*pohřešovaných*		1	124	125					11
*celkem ztráta*	2	77	1 386	1 465	1	2	3	1	156

Kořist tvořilo 138 obléhacích děl, vozový park, sklad munice a další zásoby. Ztráty pluku vznikly v bitvě samé i při pronásledování nepřítele. K raněným důstojníkům patřili major sv. pán Teschner, setníci Josef Kohoutek a Karel z Vnorovských, nadporučíci Galloy de Sinoet, Ludvík Liebetrau von Mendorf a Karel Oldřich von Adelstein, praporčík Jan Burgue.

13. listopadu vedly dva prapory 35. pluku útok na Ungstein. I. prapor dobyl výšiny nad solivarem v Dürkheimu. 14. listopadu se pohnula celá Clerfaytova armáda a zatlačila Francouze nazpět. Plzeňský pluk se tohoto závěrečného boje také účastnil a zaznamenal v oněch dvou dnech ztrátu 31 mrtvých. Zraněni byli: setník Josef Beche, podporučík Petr Kerner, praporčík Filip Knapp a 143 mužů. 17 mužů padlo do zajetí.

Clerfayt táhl na Meissenheim, kde se srazil s hlavní francouzskou Jourdanovou armádou. Při dobytí Meissenheimu 8. prosince císařskými útočily dvě setniny plzeňského pluku (3. a 4.) pod velením setníka Ullricha na přístupový most a dobyly jej. Kraj u Hünsrucku byl zemědělsky chudý a ve špatně zásobeném francouzském vojsku vypukl hladomor, zima a nemoci. Jourdanovi se armáda rozpadala před očima. Denně ztrácel tisíce dezertérů a byl nakonec nucen odtáhnout zpět do Francie.

Poslední boje roku probíhaly 16. až 18. prosince o výšiny nad Hennweilerem a Hunsrückem. Tyto boje zůstaly bez rozhodného výsledku. Pluk ztratil 18 mrtvých a 118 raněných. 26. prosince odtáhl k Hambachu, 2. ledna 1796 do Lautreckenu a o den později do Horního Salzbachu. 4. ledna byl ve Winnweilernu a v Kaiserslauternu, kde mu bylo vymezeno ubytování na zimní období.

Kampaň r. 1795	št. důst.	pplk.	setník	npor.	poručík	ppor.	prapor.	mužů	celkem
*Mrtvých*								78	78
*Zraněných*	1		3	3		1	2	372	382
*Zajatých*						1		53	54
*Celkem ztráta*	1		3	3		2	2	503	514

V první polovině roku došlo k obsazení celého Holandska a dobytí Haagu Francouzi, čímž byl Britům zablokován přístup na pevninu a tím vyřazen jeden z členů koalice. Císařští zůstali osamoceni, v září ztratili opěrné body na dolním Rýnu (Düsseldorf a Kolín) a jejich nejsevernější pevností na Rýnu se stala Mohuč, kterou se jim v listopadu podařilo uhájit. Po odchodu Prusů museli Rakušané koncentrovat své síly jižně od Mohuče, aby byly bráněny přístupové cesty do jižního Německa a k Vídni. Ve Španělsku si zprvu Francouzi vedli dobře, ale v průběhu roku vypuklo všeobecné povstání a operace zde začaly váznout napadány divokou guerillou v nepřehledné krajině.

Na rok 1796 připravilo direktorium smělý plán na vyřazení Rakouska z války dvojitým klešťovým tažením armád skrze Německo a Bavorsko na severu, skrze severní Itálii na jihu. Obě ramena kleští se měla setkat ve Vídni. Pro rakouské velení byl tento způsob bleskové války vedené bez ohledu na získání pevností a obranných linií, do velké hloubky nepřátelského území, stěží uvěřitelný. Velení předpokládalo víceméně poziční přetahovanou o pevnosti na Rýnu. Už vůbec nepředpokládalo, že by druhořadé francouzské síly na jihu dokázaly z Riviéry přejít Alpy a bojovat v Itálii. Nikdo nepočítal s fenoménem, který se jmenoval Napoleon Bonaparte, a právě vstoupil na scénu světových dějin.

V Itálii toho roku plzeňský pluk nebojoval, takže se o ní zmíníme později jen krátce. Naše pozornost zůstane upřena na operace na Rýnu, kde proti armádám Clerfayta a arcivévody Karla stály dvě francouzské armády Jourdanova a Moreauova. Zatímco Napoleon s bandou nevyzbrojených otrhanců vyrazil již 5. dubna přes Alpy, na Rýnu se až do června mnoho neudálo.

Plzeňský pluk byl 29. května soustředěn k Moorlauteunu a Kaiserslauternu. Protože plukovníka Ullricha von Adelstein přeložili ke gardě, byl novým velitelem pluku jmenován čerstvě povýšený plukovník Václav Nesslinger von Schölgengraben převelený od 50. pěšího pluku. Podplukovník Karel Haensler byl s garnizónním praporem detašován v Mannheimu, přes který pluk táhl 2. června na Karlsruhe a Rastatt, dále do ležení u Stllhofenu, kde se 10. června připojil k Latourově sboru. Dvě další setniny (1. a 2.) zůstaly v Rastattu.

V té době již měly rakouské armády v Itálii za sebou řadu potupných porážek. 12. dubna byli císařští poraženi u Montenotte, 14. dubna bylo u Millesima rozdrceno spojenecké sardinsko-piemontské vojsko. Napoleon vrazil mezi piemontské a rakouské síly klín a dobyl Turín. Během 15 dnů svedl šest vítězných bitev, vyřadil a okupoval Piemont, pobil 10 000 a zajal 15 000 mužů. Když polovině května vstoupil do Milána, jeho armáda již byla vyzbrojena, oblečena a nakrmena. Od rýnské armády bylo urychleně odesláno do Itálie 25 000 mužů.

Arcivévoda Karel se s rýnskou armádou (90 000 mužů) pohnul na sever od Mohuče, aby překročil řeku Lahnu u Weilburgu, Launu a Wetzlaru, a zasáhl proti Jourdanovi, jenž v červnu se 75 000 muži přešel u Koblenze Rýn na pravou stranu a operoval zde proti Frankfurtu. 15. června došlo k prvním srážkám u Wetzlaru, po kterých Francouzi ustoupili. 35. pluk zřejmě bojoval v první linii, neboť zaznamenal ztrátu 21 mrtvých, 155 mužů zajatých nepřítelem, včetně setníků Jiřího Illeka a Jana Hammera a poručíka Nepomuka Longhyho. 4. a 5. července se prudce bojovalo u Gernsbachu a Kuppenheimu, kde bylo z pluku nasazeno 8 setnin. 9. července se tytéž setniny bily u Malsche. Francouzi mezitím postoupili přes Lahnu západně od Karlových pozic a začali ohrožovat jeho týl. Karel byl nucen ustoupit a 10. července byl poražen u Friedbergu. Nyní se všemi silami rychle ustupoval na východ na Würzburg.

16. července byl od pluku vyslán major s II. praporem a dvěma setninami (1. a 2.) do Kanndstadtu hájit brod přes Neckar, neboť krize narůstala i na jihu. Tam se 25. června dalo do pohybu Moreauových dalších 80 000 mužů. Generál Latour s 55 000 muži je nedokázal zastavit. 17. července se Latour zarazil u Kornwestheimu jižně od Ludwigdburgu a Mühlhausenu, prakticky před Stuttgartem. Obě armády, jak Karlova, tak Latourova, se namísto boje o rýnské pozice nyní zoufale pokoušely zabránit vpádu Francouzů do Bavorska. 18. června se francouzský sbor generála St. Cyra objevil před Stuttgartem a jeho křídelní kolony útočily na Kannstadt a Berg. V Bergu se bránil plzeňský pluk se Schröderovým 7. plukem (brigáda hr. Bailleta). Do 21. útočili Francouzi bezvýsledně.

Na severním směru obrany však Jourdan arcivévodu Karla zatlačoval poměrně rychlým tempem do Bavor. V tomto vojsku bojovalo oněch 8 setnin pluku pod majorem Teschnerem. 22. července obsadil Jourdan Bamberg, 27. Königstein a 9. srpna byl v Norimberku. Odtud se dvěma křídly, přes Amberg a Neumarkt pokoušel sevřít Řezno.

Na jižním směru se Moreauovy sbory dostaly 10. srpna k Neresheimu. Rakouská armáda měla levé křídlo u Krumbachu a toto křídlo tvořil Giulayův sbor u Günzburgu. V tomto sboru ustupoval major hrabě Wallis se čtyřmi setninami plzeňského pluku. Ve středu rakouské sestavy mezi Amerdingem, Forheimem a Eglingem stál major Teschner s osmi setninami pluku. Arcivévoda Karel se již smířil s nutností překročit na jižním směru před Morouem Dunaj u Donauwörthu a ustoupit na Augšpurk a Mnichov. Před tím chtěl ale svést ještě jednu zdržovací bitvu. Zaútočil 11. srpna u Neresheimu. Vítězně postupovalo levé křídlo se čtyřmi Wallisovými setninami. Ve středu byla bitva nakonec prohrána a raněn byl i major Teschner. Velení nad jeho osmi setninami převzal setník Petr Latscher. Spíše než o bitvu šlo o řadu osamocených srážek a soubojů. Ve 14 hodin odpoledne zavelel Karel k ústupu. 13. přešla armáda Dunaj. 17. srpna se Wallisovy a Teschnerovy setniny opět spojily u Rainu na Lechu. Oba prapory byly nyní pohromadě, garnizónní prapor se již nacházel ve Schwarzwaldu ve sboru polního podmaršálka Petrasche. 3. září se pluk dostal do Moosburgu, kde se 7. zapojil do prohraného boje. 8. září ustoupil do Kronwinkelu a 10. bojoval několik hodin u Fimbachu, kde padl setník Jan Beche a 57 mužů. Raněni byli setníci Josef Bieber, Jan Jeník rytíř z Bratřic, podporučík Wolfgang sv. pán Metternich a zajato bylo 18 mužů.

Francouzské armády postupovaly. Když se Moreau se 70 000 muži převalil u Augšpurku přes Dunaj, zaujala císařská armáda postavení za řekou Isar a opřela se o Mnichov. 23. srpna zde odrazila výpad generála Ferina. Francouzské síly postupovaly nekoordinovaně a při rychlém pohybu na velké vzdálenosti vázlo jejich zásobování. V těsném dotyku s nepřítelem si nemohli francouzští velitelé dovolit rozpustit hlavní tělesa armád k drancování krajiny.

Latour se 40 000 muži ustupoval od Augšpurku k Friesingu, kde přešel na pravý břeh Isaru. Francouzská armáda jej pronásledovala po levém břehu a u Friesingu zahnula na sever k Ingolstadtu. Latour přebrodil Dunaj zpět na levý břeh a nyní kousal Moreaua do pat. V bitvě u Ingolstadtu 1. září neuspěl a musel opět ustoupit na východ.

Arcivévoda Karel ustupující od Neresheimu na východ prošel Ingolstadtem již v polovině srpna. Zde dostal zprávy o Jourdanově armádě, která postupovala na sever od něho na Řezno a právě se rozdělila na dvě čelisti kleští. Karel si uvědomil dvě věci. Za prvé, že Jourdanův útok je nebezpečný, protože může projít Šumavou a zaútočit na Prahu. Za druhé, že rozdělením svých sil na dvě části mu francouzský generál nabízí možnost porazit jednu skupinu po druhé. Otočil armádu k severu a rozdrtil jižní čelist Jourdanovy armády 28. srpna u Neumarktu. Okamžitě se pustil k severovýchodu, aby dorazil zbytek. Severní francouzská skupina narazila 18. srpna na řeku Hábu, za kterou mezitím zaujal postavení rakouský generál Wartensleben, který před Jourdanem doposud ustupoval. Do 23. 8. se Jourdan pokoušel překročit Hábu bojem, ale byl odražen. S Wartenslebenem v zádech se vracel do výchozího postavení u Ambergu, kde do něho z boku narazil arcivévoda Karel postupující od Neumarktu. 24. srpna se Jourdan ocitl v pasti a jeho armáda byla před Ambergem rozdrcena. Francouzský postup na Vídeň byl zastaven a vržen zpět. Karel okamžitě zorganizoval protiofenzívu.

Na jižním křídla protiofenzívy postupoval Latour přes Pobenhausen k Neuburgu na Dunaji. Ustupující Francouzi se 14. září přebrodili na levý břeh a pokoušeli se v přechodu zabránit Rakušanům. Boje se účastnil také plzeňský pluk, který postupoval v Latourově sestavě. Kadet šikovatel Václav Kramerius zde získal stříbrnou medaili za statečnost. 15. září boje o brody pokračovaly. Pluk se vyznamenal účinnými přesně mířenými salvami a setnina praporečníka Heřmana Prachta vyhnala Francouze ze strategicky důležitého selského dvorce, což přímo vedlo k francouzskému ústupu od řeky. Pluk ukořistil dělo a zajal 163 Francouzů. Padl podporučík Jan Schmidt a 49 mužů. Raněn byl major Wallis, nadporučík Jakub Galloy de Sinost a podporučík František Malý. S nimi bylo zraněno 102 mužů a dalších 55 bylo zajato. Velení pluku převzal prozatímně nejstarší setník Jiří Ocskay.

Při dalším pronásledování Francouzů Latourem se pluk dostal 21. září do Pöttmesu a 22. září do Rainu na Lechu. 24. byl v Burgau, 25. ve Weissenhornu a 29. do okolí Biberachu. Zde se k pluku opět připojil major Wallis.

Na severním křídle protiútoku 3. září porazil arcivévoda Karel Jourdana a poté zamířil na Mohuč a Koblenz. Na jižním směru stáli Rakušané 1. října pravým křídlem u Bodamského jezera, středem u Schussenriedu a Buchau, levým křídlem mezi Alleshausenem a Uttenweilerem. Plzeňský pluk byl v Latourově sestavě zařazen I. praporem v jejím středu u Steinhausenu jihozápadně od Biberachu, II. praporem na levém křídle mezi Olzreute a Hernetsweilerem. 2. října proběhla bitva u Biberachu, v níž bral I. prapor ztečí návrší u Schussenriedu a II. prapor podporovaný dělostřelectvem uhájil postavení u Vrostu mezi 15. a 17. hodinou odpolední. Francouzi nakonec obsadili strategické výšiny a Latour musel ustoupit k Biberachu. Plzeňský pluk kryl ústup a opouštěl bojiště jako poslední jednotka. V této bitvě měl 23 mrtvých, raněn byl opět major Eduard hrabě Wallis, setník Jan Hamer, nadporučíci August Altvater a Jan Schmied, praporečník Filip Knapp a 75 mužů. Dalších 75 mužů bylo zajato. Hrabě Wallis byl 16. 11. povýšen na podplukovníka, ale již 26. 11. na následky zranění zemřel. Pluk ztratil tři šestiliberní děla a 23 koní dělostřelectva. Praporečník Jan Fenyveszy byl povýšen na podporučíka. Pluk přímo v den bitvy obdržel nového velitele plukovníka Václava Nesslingera ze Schölgengrabenu.

Moreau sice bitvu u Biberachu vyhrál, ale vzhledem k paralelnímu postupu arcivévody Karla ustoupil za Rýn. Latour se opět vydal kupředu. Plzeňský pluk v jeho sestavě dospěl 6. října do Ochsenhausenu, 10. do Futtlingenu, 13. do Donauschingenu, 14. do Willingenu a 17. do Mahlbergu. Zde se Latour spojil s armádou arcivévody Karla a s ním přitáhl i Petraschův sbor se začleněným garnizónním praporem 35. pluku. Rakouská, nyní posílená armáda zaútočila 19. a 20. října na Francouze u Emmendingenu. Plzeňáci postupovali na Köndringen, dobyli přechody přes Elz a obsadili Themingen. 20. října napadli Riegel. V bojích padl praporečník František Helméř s 39 muži. Zraněn byl sám velitel plukovník Václav Nesslinger, nadporučík Václav Adlesberg, praporečníci Heřman z Prachtu a Alois Ritter se 135 muži. Pohřešováno bylo 31 mužů. 21. října dospěl pluk do Wasserweileru a 23. do Neuenburgu. 24. se zapojil do potyčky u Schliengenu, 25. října tábořil u Lielu, 26. odtáhl z Wintersweileru, 27. přišel do Weilu.

Polní zbrojmistr Latour obdržel vrchní velení obléhací armády u Kehlu. Měl k dispozici 55 pěších praporů a 46 eskadron jízdy. Do jeho sestavy patřil II. prapor 35. pluku pod velením majora Teschnera. 7. listopadu zahájili Rakušané stavbu kontravalační linie, 20. vyzbrojili náspy, 22. začali s kopáním obléhacích příkopů. Francouzi se pokusili o výpad, ale přišli o 3 000 mužů. 5. prosince byl dobyt velký Kehlkopf. 2. ledna 1797 byla ztečena první a 7. ledna druhá linie opevnění. 6. ledna byl zničen rýnský lodní most a 10. ledna pevnost Kehl kapitulovala.

Podmaršálek zemský hrabě Füstenberg mezitím velel obléhacímu sboru u Hüningenu. V jeho sestavě byl I. a garnizónní prapor 35. pluku. Po pádu Kehlu sem dospěl i chybějící II. prapor a pluk se spojil a zařadili jej do brigády generálmajora Högela v divizi polního podmaršálka Neuendorfa. I. a garnizónní prapor útočily dne 30. ledna na pravý bok rohatky a obsadily ji. 1. února začala jednání o kapitulaci, ke které došlo 5. února. Pluku při poslední zteči padl velitel plukovník Nesslinger a 11 mužů. Zranění utržili nadporučíci Emanuel Püsch a Josef Melichárek s 32 muži.

Kampaň r. 1796	št. důst.	pplk.	setník	npor.	poručík	ppor.	prapor.	mužů	celkem
*Mrtvých*	1					2	1	200	204
*Zraněných*	1		3	5		2	3	344	358
*Zajatých*			2			1		222	225
*Celkem ztráta*	2		5	5		5	4	766	787

Po kapitulace Hüningenu se plzeňský pluk dostal 10. února k přezimování do Lorrachu. Novým velitelem se stal čerstvě povýšený plukovník Leopold sv. pán Ditrich z Adelfesu, převelený od Colloredova 56. pluku. Na podplukovníka byl povýšen major Jindřich Teschner. 17. dubna 1797 byly znovu zahájeny válečné operace. Pětatřicátníci zůstali posádkou v Lörrachu a neúčastnili se tažení.

Francouzská vláda usilovala o ukončení války již v listopadu 1796, poté, kdy byly její armády v Německu hnány zpět na Rýn. Snahy direktoria ztroskotaly na rakouském opojení z úspěchů na Rýnu a na snaze zachránit v Itálii Mantovu. Napoleon měl pod svým velením již 45 000 mužů. 7 000 mužů vyčlenil pro dobytí Mantovy a zbytkem čelil již čtvrtému pokusu Vídně zvrátit situaci v Itálii.

V řadě střetnutí dokázal Bonaparte během pěti dnů udržet Mantovu v izolaci a d´Alvitziho císařskou armádu o 48 000 mužích zredukoval na prchajících 13 000 mužů. Mantova kapitulovala 2. února 1797. Rakušané se stáhli do Alp, kam je Napoleon koncem února pronásledoval, a 29. března obsadil Klagenfurt. Nacházel se nyní zhruba 240 kilometrů od Vídně. Jeho další tažení v kombinaci se stále aktivní Morouovou armádou na Rýnu mohlo během měsíce zcela zvrátit dosavadní snažení císařských vojsk.

18. dubna podepsala rakouská vláda předběžné příměří a 17. října mírovou smlouvu v Campo Formia. Tímto mírem přišli Habsburkové o Belgii, Lombardii, Breisgau a hrabství Falkenstein. Na druhé straně získali Benátsko až po řeku Adiži, Dalmácii a Istrii.

Již 19. dubna byl 35. pluk odeslán do tábora u Weilu a 12. května byl ubytován v okolí Friedingenu. Plukovník Ditrich von Adelfels byl odvelen nazpět k 56. pluku a velitelem Pětatřicátníků se stal plukovník Josef sv. pán z Ulmu z 54. pluku (brzy vyznamenán tereziánským řádem).

28. srpna odešel pluk do tábora u Willingenu, kde se konala slavnostní přehlídka vojska před arcivévodou Karlem. 22. listopadu byl pluk ubytován v Emmendingenu u Rýnu. 8. prosince nastoupil zpáteční pochod přes Grimmelfingen, Augsburk, Waidhofen, Pföring (31. 12), Kehlheim (2. 1. 1778), Waidhausen (8. 1.), Bor (10. 1.), Kladruby (14. 1.) do Plzně, kam dorazil 15. ledna 1788 po pětileté nepřítomnosti.

Rok 1798 byl rokem klidu jen z hlediska pluků, jako byl 35. plzeňský. Diplomacie nezahálela. Napoleon odplul s armádou do Egypta a zasáhl tím Anglii na citlivém místě. Ta začala okamžitě organizovat druhou protifrancouzskou koalici. Dokázala získat i dva tak nepravděpodobné spojence, jakými bylo Rusko současně s Tureckem. Doznívaly některé reformy a rozvíjely se nové reformy na základě aktivit arcivévody Karla. Po celém území říše probíhalo nové vojenské mapování, kterým měl být vytvořen soubor map určených k vedení vojenských operací. Byl vybudován válečný archiv, základna pro vědeckou práci na poli vojenství. Každému z pěších pluků byl v tomto roce v rámci reorganizace přidán čtvrtý prapor. Dva prapory pluku byly sestaveny po šesti rotách, z čehož celkem dvě byly granátnické. Jeden prapor měl

čtyři roty (setniny). U pluku bylo tedy 18 rot fyzilírských a 2 granátnické. Během pokračující války se přeformovaly do čtyř fyzilírských a jednoho granátnického, tedy V. praporu. Vytvářel se ještě VI. prapor, záložní, o čtyřech rotách. Každý prapor měl vlastní zástavu. Rotu (setninu) vedli 4 důstojníci a 14 poddůstojníků. U každé roty byl furýr (cosi jako výkonný praporčík) a tři důstojničtí sluhové. Jeden sloužil setníkovi (kapitán). Byli zrušeni pištci a každý prapor i pluk měli pobočníka, který se stal důstojníkem. Fyzilírský prapor měl jedno dělo, granátnický dvě plukovní děla. Kvůli zmenšení trénu byl snížen počet stanů u setniny na 24, což při polním tažení odsuzovalo vždy polovinu roty k spaní venku. Roku 1809 byly stany zrušeny úplně. Roku 1798 dostali pěšáci osobní zavazadla, tornistry nošené na zádech.

Štáb, granátnické setniny a I. prapor plzeňského pluku byly ubytovány v Plzni, ostatní dva prapory v okolních vsích. 7. dubna byl pluk přemístěn přes Přeštice do Klatov, pouze nový IV. prapor zůstal v Plzni. Celkově byl stav doplněn na 3 038 mužů. S podzimem začaly přípravy na nové tažení a 6. listopadu byl plukovník Teschner s 274 granátníky poslán do Solnohradu. Skupina táhla přes Všeruby, Straubing a Burghausen. V Reutenhaslachu byl spolu s granátnickými setninami 3. a 50. pluku vytvořen granátnický prapor při doplňovací armádě v Bavorsku.

Druhá válka s Francií (1799 – 1801)

Vypukla 12. března, přičemž válku vypověděla Francie Rakousku, nikoliv naopak. Ovšem pohyby vojsk na rakouské straně nasvědčují tomu, že nikdo nebyl překvapen.

Granátníci z Reutenhaslachu dorazili 8. března do Memingenu a okolí Ostrachu. Plzeňský pluk se zvedl již začátkem ledna se třemi prapory o 3 578 mužích a zařadil se do brigády generálmajora Wolfa v divizi polního podmaršálka knížete Fürstenberga. 23. ledna překročil bavorskou hranici a pochodoval přes Koubu, Neunburg (2. 2.), Burglengenfeld (6. 2.) a Regenstauf, kde byla 12. 2. slavnostní přehlídka. Dále pochodoval do Řezna, Türkheimu (8. 3.) a do Arnachu (17. 3.) ku spojení s hlavní armádou arcivévody Karla. 20. 3. byl u Saulgau zařazen na pravé křídlo armádní sestavy.

Francouzské armády se v této době nacházely v Ostrachu (Jourdan) a Feldkirchu (Massena). Francouzi disponovali dohromady asi 66 000 muži. Karel, který se nacházel s 60 000 muži koncentrovanými do jediné armády již ve Švábsku, se rozhodl pro ofenzivní akci přímo proti Francouzům u Ostrachu. 21. března postupoval ve třech kolonách. 1. kolona, v níž postupoval i plzeňský pluk, se v husté mlze přiblížila k Hohentengenu a vyhnala Francouze z Enzkofenu, Beizkofenu i Hohentengenu, nad nímž Pětatřicátníci obsadili nízké návrší, odráželi z něho protiútoky a po dvojím útoku dobyli opevněnou ves Bremern. Zajali množství nepřátel a ukořistili několik děl. 7. a 8. setnina pod velením setníka Petra Latschera v rámci krytí postupu křídla 2. kolony napadla nepřátelský protiútok a Latschner byl za tuto akci na místě povýšen na majora. Granátníci bojovali s plukem. Zabit byl setník Jan z Vnorovských a 155 mužů. Raněni byli poručíci Josef Šánek a Alexandr Nattermann, praporečníci Jan Hugenstein a Václav Kramerius se 118 muži. Nepřítel zajal nadporučíka Augusta Altvatera se 3 muži.

Jourdan s armádou ustupoval po celý 22. březen k Stockachu, těsně následován Rakušany. Arcivévoda Karel hodlal kampaň v Německu rozhodnout jednou velkou bitvou a nechal pro ni rekognoskovat terén. Při rekognoskaci 25. března narazila rakouská střední kolona na Francouze a vyhnala je z městečka Aach. Arcivévoda stáhl předvoj nazpět a připravil se k bitvě. Útok pravého Merveldtova křídla byl odražen včetně jízdy směrem na Liptingen. Jourdan se rozhodl využít příležitost a poté, kdy rakouské pravé křídlo vyklidilo Šedý les u silnice na Stockach, vedl tudy obchvat do boku a týlu Karlovy armády. Polní zbrojmistr Wallis nasadil záložní prapory (mezi nimi i plzeňské) a útok zastavil. Poté vedl protiútok, který se změnil v několikahodinové potyčky vedené se střídavým úspěchem. Karel stál na levém křídle (i zde byly tři doposud čerstvé plzeňské prapory). Když viděl, že křídlo kolísá, obrátil se na velitele Pětatřicátníků plukovníka barona Ulma a vyzval jej, aby svým plukem Francouze zastavil, než přijdou posily. Pluk nastoupil s vlajícími prapory, za zvuků hudby s tureckými nástroji vlevo od Tuttlingenské silnice, na 250 kroků před nepřítelem se zastavil a zahájil palbu po praporech salvami. Nepřítel ustoupil. Arcivévoda ihned stáhl pět praporů z tohoto křídla do zálohy a nechal Francouze pronásledovat. Ti na útěku zapálili les, ale Rakušané postupovali i přesto. Francouzská pěchota se stáhla na návrší u Liptingenu. Arcivévoda Karel dobyl rozhodného vítězství a Francouzi se stahovali k Curychu, aby se spojili s Masénovým sborem.

Celý 35. pluk byl vyznamenán a vyzdvižen v armádním rozkazu pro záchranu křídla armády v bitvě. Major Josef Richter byl vyslán do Vídně s čestným poselstvím o vítězství. Poté byl povýšen na plukovníka a byl mu svěřen 20. pluk. Setník Bieber byl povýšen na majora a pochváleni byli setníci Jagsch a Püsche. Toto hrdinství stálo pluk na mrtvých 291 mužů, včetně kadeta Josefa hraběte Garideta. Raněni byli setník Štěpán Osztoich z Ostrosacu, nadporučík Karel baron O´Bryn, praporečníci Bedřich baron Hartencourt, Petr Dellaseau a Jan František Mates, dále kadet Konstantin de Boyle s 304 muži. Až do 6. dubna se pluk zotavoval u Liptingenu, 15. dubna dorazil do Mühlhausenu a tam setrval do 6. května.

Krátce na to, 18. května, se III. prapor pluku dostal do potyčky s Francouzi u Rheinfeldenu a 25. května se pět setnin pluku účastnilo boje o most u Andelfingenu. 28. května byly napadeny rakouské přední stráže mezi Rorbasem a Embrachem. U Pfungenu je odrazily dva prapory Pětatřicátníků pod velením majora Morzina. V těchto bojích měl pluk pouze zraněné, a to setníky Samuela Griffinga, Ferdinanda hraběte Clam-Gallase, nadporučíky Jana Böhma, Josefa Bureše z Greifenbachu a Františka Xavera z Kittely, poručíka Karla Hayna, kadeta Adolfa z Dillmersdorfu a praporečníka Petra Supplicatse se 263 muži. Do zajetí padl podporučík František baron Villany, Josef z Kittely a 70 mužů. Zraněný setník Karel z Walderaieru 18. června v Mösskirchu zemřel.

Při červnovém pochodu do Švýcarska byl 35. pluk zařazen ve středu sestavy pod velením polního zbrojmistra Wallise, jinak v brigádě Rosenbergově, v divizi polního podmaršálka knížete Reusse. 4. června Rakušané narazili na postavení francouzského generála Oudinota u Wipchingenu. Zaútočili v pěti kolonách, přičemž Pětatřicátníci postupovali u středové zálohy. I. a II. prapor byly určeny ke krytí pravého boku. Ve 14 hodin odpoledne byla i záloha vyslána do útoku na horu nad Curychem. Útok však neuspěl a III. prapor plzeňského pluku v něm ztratil 90 mužů. Ve 21 hodin večer byla bitva přerušena bez úspěchu na obou stranách. Pětatřicátníci zůstali v postavení u Pümlingu. Mezitím dospěl k Curychu i granátnický prapor, který 28. května překročil Rýn u Schaffhausenu a dorazil na bojiště přes Kloten. Celý 35. pluk držel od 6. června přední stráže a tábořil u Steinmaurenu. 16. srpna byl stažen do Dettingenu, kde kryl stavbu mostu.

Curych se nepodařilo dobýt, ale jižní Německo bylo zajištěno. V polovině srpna dorazila přes Těšín a Prahu spojenecká ruská vojska generála Rimského-Korsakova (27 000 mužů). Rosenbergův ruský sbor o 20 000 mužích táhl přes Olomouc a Vídeň přímo k Benátkám, kde se spojil se Suvorovovým pomocným sborem (10 000 mužů) a rakouskou Melasovou armádou (80 000 mužů) u Trevisa. Již 17. - 19. června svedla tato spojená vojska proti Macdonaldovi vítěznou bitvu na řece Terbii, což jim otevřelo cestu na Milán, prošla Sardinskem a 15. srpna porazila Moreaua u Novi. Nejhoršímu se v Itálii pokusil zabránit Macdonaldův sbor o síle 29 000 mužů, který se zdvihl od Neapole a spěchal na sever, aby vpadl obléhatelům Milána do boku. 17. června byl spojenci napaden u Piacenzy a již 19. prchal zpět na jih do Parmy, poté do Pisy a podél pobřeží se jeho zbytek o 16 000 Francouzích dostal do Janova, kde se 18. července spojil s Moreauem. Suvorov se v září naprosto unikátním tažením probil na sever přes Alpy a 24. – 25. září napadl v Průsmyku Sv. Gotharda a u Čertova mostu od jihu Masénu. Námořní síly pod velením admirála Ušakova mezitím zcela ovládly Jaderské i Tyrhénské moře.

18. srpna byl plzeňský pluk v Dettingenu vystřídán Rusy a pochodoval dle rozkazů přes Bülach a Engen do Donaueschingenu, kam dorazil 29. srpna. Zde byl 28. září velitel pluku plukovník baron Ulm povýšen na generálmajora podplukovník Teschner na plukovníka, přičemž byl jmenován novým velitelem pluku. 9. října pluk tábořil u Willingenu, 27. ve Welschingenu, 30. ve Stockachu, 2. listopadu v táboře u Bregence. 12. byl v Dornbirnu, 20. v Tettanangu, 22. v Saulgau, 23. v Sigmaringenu, 26. v Hechingenu a 29. v Eberdingenu. Vzápětí byl vyslán do bojů u Wieslochu. Boj byl veden proti francouzskému sboru usazenému ve Steinfurtu a Weileru. 2. prosince byl vyslán proti opevnění jeden prapor pluku podporovaný dvěma eskadronami Mackových kyrysníků. Podařilo se jim dobýt Weiler. Další prapor pluku se mezitím účastnil dobytí Odenheimu, což se podařilo až o 21. hodině večer. Francouzi ustoupili k Wieslochu. 3. prosince se konal všeobecný útok Rakušanů v pěti kolonách. Přímo na Wiesloch postupoval Bieberův prapor a přestože byl napadán francouzskou jízdou, podařilo se mu pod ochranou mlhy vtrhnout do města, kde pobil mnoho nepřátel, zajistil všechna přítomná děla a zajal 250 mužů. Další prapory pluku dobyly ztečí Rauenburg. Večer požádal francouzský generál La Courbe o příměří. Polní podmaršálek Sztáray souhlasil. U Wieslochu zaznamenal plukovní deník 160 mrtvých, 56 raněných a 10 zajatých. 9. prosince pluk pokračoval v zimní vojenské turistice na Mannheim, 12. přitáhl do Bruchsaalu, 16. do Wieslochu, 17. do Heidelbergu a 24. o Vánocích do Schwetzingenu, kde přezimoval. Čtvrtý prapor stále setrvával v Plzni a staral se o výcvik nováčků získaných jak z plzeňského obvodu, tak i z Haliče a verbováním z Německa. Zásluhou úsilí 4. garnizónního praporu v Plzni byl na konci roku stav pluku doplněn na předepsaných 4 612 mužů, včetně plného počtu důstojníků a poddůstojníků. Válečná kampaň roku 1799 patří k nejúspěšnějším tažením 35. pěšího pluku vůbec.

V říjnu 1799 se Suvorov urazil kvůli výtkám rakouských velitelů, kterým se nelíbilo, že Rusové řádí na spojeneckém území hůře než nepřítel. Po neshodách s vídeňskými diplomaty odešly ruské armády zpět a Rakušané zůstali na bojišti opět sami. Napoleon se na podzim vrátil z Egypta a 9. listopadu provedl převrat, který mu vynesl pozici diktátora – I. konsula. Zrušil direktorium a nyní mohl řídit všechny ozbrojené síly země zcela podle svých představ. Ve Francii tím skončila revoluce, ale země nebyla o nic méně nebezpečná, právě naopak. Byla to již zcela jiná Francie než před revolucí.

Napoleon se osobně ujal jižní armády, provedl ji Švýcarskem a vpadl ze severu do Sardinska. Již 14. června roku 1800 rozdrtil Melasovu rakousko-italskou armádu u Marenga.

Plzeňský pluk přezimoval v Heidelbergu. Již 8. ledna 1800 byl přeložen do Mannheimu. Panovaly kruté mrazy a vojáci pluku dostali za úkol stavět přední stráže na březích Rýna. Desátník Schnellbügel si povšiml, že francouzský prapor stavící stráže na druhém břehu vždy k ránu své místo opouští. Přepravil se na druhý břeh a po odchodu francouzské stráže zakopal pod popel opuštěného ohniště asi padesát posbíraných granátů. Ohniště naaranžoval zpět. Večer nepřítel opět zaujal postavení a oheň rozdělal. Výbuch zabil většinu mužů francouzské stráže, která se potom stáhla dále od břehu Rýna. Plzeňský pluk byl zjara zařazen do sboru polního podmaršálka knížete Hohenlohe.

Proti arcivévodovi Karlovi intrikovala ve Vídni mocenská militantní skupina císařova mladšího bratra Jana, který se opíral o prezidenta dvorní válečné rady Baillet-Latoura a gen. Macka. Karel musel v dubnu r. 1800 opustit armádu, vrátit se do Vídně a předat velení pol. zbrojmistru sv. pánu Krayovi.

Francouzské velení Moreauova sboru vypracovalo pro tohoroční válečnou kampaň pozoruhodný plán založený na klamu. Demonstrační jednotky předstíraly soustřeďování francouzských sil u Breisachu a Kehlu. Jakmile byla pozornost Rakušanů odlákána tím směrem, byly skutečné hlavní síly soustředěny blíže k Basileji, u Waldshutu a Sv. Blažeje, na svazích Schwartzwaldu. Armáda nepřítele pak vpadla do Švábska z nečekaného směru od jihu. Kray musel urychleně přeformovat hornorýnskou armádu. K jihu byl s ostatními jednotkami orientován i 35. pluk, který podél Rýna dorazil 1. května k Offenburgu. 15. května byl zařazen do sboru polního podmaršálka Stárraye.

Bylo však pozdě a Kray ustupoval, hledaje místo, kde by armádu reorganizoval a opět mohl převzít iniciativu. Byl poražen v bitvě u Biberachu a couval zpět k Ulmu. Zatímco Moreau disponoval armádou o 88 000 mužích, Kray měl k dispozici jen 62 106 mužů. Pětatřicátníci ustupovali přes Hausach, Hechingen a Reutlingen do Blaubeuren. 16. května vrhl Kray proti Francouzům tři kolony a vyslal Stárrayův sbor, aby s 1. kolonou obešel levé francouzské křídlo přes Klingenstein a Marchbronn. Tato bitva však byla také prohrána a Srárray ustoupil za Blaubach. Do 3. června byl pak pluk s celou armádou v okolí Ulmu a konal posádkové služby v pevnosti samé. Kray se snažil postavit proti Francouzům frontovou linii opřenou o Ulm a roztahoval sbory na jih k Memmingenu.

3. Bailletova kolona se 5. června v 6 hodin ráno přebrodila přes Illeru u Brandenburgu a postoupila k Dietensheimu. U brandenburského mostu zůstal plukovník Morzin s I. praporem pluku a jednou eskadronou jízdy, aby chránili vstup do Illerského údolí. Zbytek pluku se dostal do bojů u Engenu, které trvaly několik hodin. Pluk kupodivu ztratil jen 10 mužů. V bojích nepadlo rozhodnutí a muži tábořili přímo na bojišti. 8. 6. pak odtáhli do tábora Thalfingenu u Ulmu. 18. se přemístili s celým Stárrayovým sborem do Dillingenu. Tři prapory pluku se střídaly při hlídkování na čáře Hochstädt – Donauwörth.

Polní zbrojmistr Kray nedosahoval kvalit arcivévody Karla a neměl ani jeho předvídavost. Pohyby Moreauových sil považoval pouze za pokus vylákat Rakušany ze zabezpečených postavení u Ulmu do otevřené bitvy, v níž by měl Moreau početní převahu. Moreau se však 19. června přepravil přes Dunaj na nechráněném místě u Dillingenu a Donauwörthu. Úder dopadl na dva prapory plzeňského pluku v zákopech u Blindheimu a Höchstadtu a na prapor začleněný ve skupině generála sv. pána de Vaux u Donauwörthu. Vaux byl brzy vytlačen, zatímco oba plzeňské prapory se držely tvrdošíjně. I ony musely nakonec ustoupit, protože posily byly příliš vzdáleny a nemohly dorazit včas. Podplukovník hrabě Morzin padl se dvěma setninami II. praporu a s celým III. praporem u Laningen do zajetí. Zabit byl podporučík Moers a 77 mužů, zranění utrpěl podporučík Weiss a s ním 230 mužů. Do zajetí padlo 21 důstojníků, 4 praporečníci a 1 148 mužů.

Polní zbrojmistr Kray se musel rychle pokusit obejít Francouze velkým obloukem a zachránit své operační, zásobovací i ústupové linie. 26. června vedl armádu z Monheimu přes Rennertshofen k Neuburgu. Moreau mu byl těsně v patách a stíhal Rakušany ustupující za neustálých zdržovacích bojů. I. prapor Pětatřicátníků bojoval 12. června u Bleichenu, 20. 6. u Donauwörthu a u Hauenstättenu. Dospěl do Ingolstadtu a byl zde spolu s jeho posádkou vzápětí obklíčen. Do té doby ztratil 112 mužů.

15. července bylo uzavřeno příměří v Parsdorfu. Plukovní štáb přesídlil z Ingolstadtu do Rosenheimu, kam se brzy dostaly čtyři setniny II. praporu a dorazil sem i doplňovací kontingent 400 mužů z Plzně. Do 2. září byly sestaveny dva prapory. II. prapor byl ihned vyslán s Teschnerovou brigádou přes Solnohrad, Reichenhall a Kuffstein do Rattenbergu, aby obsadil průsmyky nad Achnerským jezerem. Brzy nato byly oba prapory staženy do Pasova. Díky příměří se ze zajetí vrátili důstojníci pluku a dorazily další posily z Plzně. Tím se podařilo postavit také III. prapor.

8. září se velení armády ujal sám arcivévoda Jan, který již 18. listopadu vypověděl příměří a obnovil boje. Moreau hodlal dobýt a otevřít průsmyky na severních tyrolských hranicích, přičemž chtěl hlavní rakouské síly udržet v postaveních na Innu. Přes Tyrolsko by pak mohl tato postavení obejít z jihu a dostat se do dunajského údolí. Janův štáb zamýšlel útočit na Landshut.

35. pluk s hlavní armádou táhl 25. listopadu z Pasova přes Fürstenzel a Ganghofen k Vilsbiburgu. Nápor na Landshut nakonec ztroskotal na počasí. Deště podmáčely cesty a znemožnily pohyb. 3. prosince se Francouzi soustředili u Hohenlindenu a Jan se zde rozhodl svést bitvu. Pětatřicátníci stáli zařazení v brigádě generálmajora Vincenta s divizí podmaršálka arcivévody Ferdinanda ve sboru polního zbrojmistra Kienmayera, který tvořil pravou křídelní kolonu mezi Längdorfem a Kopfsburgem. Ferdinandova divize pak postupovala přes Isen, Pietlbach na Buch, kde se šikovala před lesem. Francouzi generála Legranda vedli proti tomuto křídlu útok sevřenými hlubokými kolonami. Ferdinand posílal na ohrožené místo postupně I. prapor plzeňského pluku, prapor Clerfaytova pluku a poté další pětatřicátnický prapor pod velením plukovníka Teschnera, dokud nebyl francouzský nápor odražen. Legrand však disponoval početnými zálohami a mohl si dovolit vyslat ještě další kolonu v širším oblouku, aby pravé křídlo Rakušanů obešla. Tato kolona se záhy objevila v zádech obranné linie v Buchu. Na levém křídle byl generál Fresnel také zatlačován přesilou a situaci nezachránil ani protiútok 13. dragounského pluku. Rakušané opět ustupovali. Pluk pohřbil 3 důstojníky a 242 muže. Zraněno bylo 5 důstojníků a 415 mužů, zajato 11 důstojníků a 349 mužů.

Arcivévoda Jan musel nyní chránit poslední linii na Innu, na samotných rakouských hranicích. Plzeňský pluk ustoupil přes Velden a Östing do Mühldorfu, kde až do 10. prosince vytrvale odrážel francouzské nápory. Polní zbrojmistr Kienmayer, jemuž náležela obrana úseku Mühldorf – Kraiburg, musel 11. prosince opustit mosty na Innu a ustoupil přes Burghausen a Laufen k Solnohradu. 35. pluk tvořil zadní voj a 14. prosince musel odrazit útok v solnohradské oboře ve kterém ztratil 23 mužů. 17. 12. bojoval u Frankemarktu, kde padl nadporučík Konstantin de Boyle s 13 muži, zraněn byl setník Hickemann, který pak zemřel v Tullnu. Bylo zraněno 43 mužů. 18. 12. byl pluk ve Schwanenstadtu, 21. 12. bojoval u Štýru, kde zajal 71 Francouzů a ukořistil 44 koní s 11 proviantními povozy. 26. 12. stál ve Zwerndorfu a v tuto chvíli bylo uzavřeno nové příměří ve Štýru. Pluk přezimoval v Königstettenu a Traismanernu. Granátníci pluku zařazení v Rufferově praporu bojovali u Engenu. Möskirchu. Biberachu a na Illeře. Ztráty zaznamenali granátníci u Hohenlindenu a bili se ještě u Solnohradu.

V lednu již Napoleon ovládl znovu celou severní Itálii a byl schopen ohrožovat z jihu Vídeň. Moreauova armáda stála na Innu a do Vídně jí zbýval také jen skok. Kamarila arcivévody Jana se ukázala jako neschopná efektivně řídit vojenské operace a prohrála každou bitvu, do které se pustila. Napoleonovým armádám navíc stále docházely nové posily a jejich četnost znatelně sílila. Finančně vyčerpané Rakousko nemohlo takovým silám vzdorovat nadále samo, ale jen v koalici. 9. února musela rakouská vláda uzavřít mír v Lunéville a smířit se se ztrátou Toskánska a Modeny.

Do 7. února 1801 odpočíval pluk v zimovištích. Důstojníci zajatí u Hohenlindenu se po výměnách zajatců vrátili. 8. února se pluk přeplavil přes Dunaj u Steinu a pochodoval přes Křemži do Eggenburgu. 2. dubna odešel do Schilternu, dalšího dne se opět přeplavil přes Dunaj a táhl přes Mautern, Melk a Amstetten do Štýru. 29. dubna dostal povolení k návratu do Čech trasou – Fleckendorf, Cáhlov, Písek, Sedlec, Kasejovice a Blovice. Do Plzně se pluk vrátil 12. června. Již 22. června se však musel přesunout na bavorskou hranici do Mutěnína a Hostouně. 17. srpna se několik setnin vysunulo do Schönsee, ale 6. září bylo po všem a pluk se vrátil do Plzně, kam záhy dorazili i granátníci.

Tři roky míru. Novým majitelem plzeňského pluku se 1. ledna 1802 stal vévoda Herkules II. Modenský a poprvé se stalo, že byl určen i spolumajitel pluku generálmajor Antonín hrabě Bussy z Mognotu. 10. ledna zemřel velitel pluku plukovník Jindřich z Teschneru, což důstojnický sbor a mužstvo prožívali vždy jako závažnější událost, než úmrtí majitelů. Velitel byl pluku vždy nablízku a vedl své muže do nejprudších bojů, byl jedním z nich. Teschner byl navíc mužem, který u pluku vyrostl z nižších důstojnických funkcí a prošel se svými muži nejednu válečnou kampaň. Byl prvním velitelem, kterému pluk nechal postavit v Plzni na Parádním náměstí (před jižní branou) pomník (roku 1844 byl přenesen do zahrady vojenské nemocnice, později justičního paláce a roku 1895 nechal pluk pomník převézt do nové vojenské nemocnice na Bory). Novým velitelem pluku se stal plukovník Vincent hrabě Morzin, který však zemřel již 30. září roku 1803 a byl nahrazen Arnoštem sv. pánem Eichlerem z Auritzu, který byl vzat od 50. pluku a 14. listopadu povýšen na plukovníka. Jako by tomu nebylo dost, zemřel 14. října 1803 v Trevisu majitel polní maršálek Herkules II., vévoda Modenský a majitelem pluku se stal vnuk JCKV arcivévoda Maxmilián Rakouský de Este. Hned 4. února 1804 zemřel v Plzni nový velitel pluku Eichler a jeho místo zaujal plukovník Josef z Bieberu, také osvědčený délesloužící důstojník pluku, který měl důvěru a respekt. 10. dubna zemřel v Brně i spolumajitel pluku Antonín Bussy a byl nahrazen polním podmarš. Eugenem hrabětem Argentauem.

14. února 1804 se v Praze konala slavnostní přehlídka, při níž byl pluk ubytován v Hloupětíně a teprve 30. října se vrátil do Plzně.

Roku 1802 teprve dospěly k pluku některé dřívější reformní vymoženosti, například nařízení ohledně privátních sluhů subalterních důstojníků, kaplanů a auditorů, dále povýšení adjutantské hodnosti mezi hodnosti důstojnické. Přišlo také nařízení, které již patřilo mezi nové reformní kroky arcivévody Karla a sice změna doživotní služby pěšáka v desetiletou. Toto nařízení začalo platit od 4. května 1802 a Karel je prosadil proti velkému odporu konzervativní kamarily dvorské rady.

25. října 1804 byl reformován i doplňovací systém, nyní nazývaný konskripční a odvodní (Conscriptions und Recrutierungssystem). Každý pluk se nyní doplňoval jen v jednom okresu či kraji. Arcivévoda Karel se snažil o omezování tělesných trestů, zvyšoval vojákům služné a materiální zabezpečení. Zvýšil se také počet secvičovacích manévrů. U důstojníků byly oceňovány projevy vlastní iniciativy.

6. srpna roku 1805 se pluk o počtu 3 759 mužů přesunul do „parádního tábora“ u Welsu. Byl rozdělen jinak než v předchozích letech, podle reformních nařízení jej nyní tvořily čtyři polní prapory a jeden granátnický, všechny po čtyřech setninách. Vojáci již tušili, že do Welsu nepochodují jen k přehlídkám a parádám. Blížila se další válečná kampaň a Rakousko nenápadně shromažďovalo vojska.

Třetí válka s Francií (1805)

O tuto válku arcivévoda Karel nestál a snažil se jí zabránit, jak mohl. Tušil, že s nedozbrojenou armádou, u které proběhla reforma jen z poloviny, nemá šanci zvítězit nad Francouzi, kteří získali pevné velení a prudce zvyšovali počty svých armád. Rakousko stály dvě minulé války neuvěřitelných 100 miliónů zlatých ročně (státní výdaje v míru představovaly jen 14 mil.) a státní dluh dosáhl výše půl miliardy zlatých. Blížil se finanční bankrot říše. Zdanění začalo být neúnosné zejména v Čechách, které platily v přepočtu na hlavu čtyřikrát více než například Uhry. Rok 1804 poznamenala neúroda, následný hlad i zdražování. Dvorští jestřábi, kteří prohráli minulou válku, toužili po odvetě a arciv. Jan s gen. Mackem dokázali ovlivnit císaře Františka II. natolik, že v květnu 1805 podepsal alianční smlouvu s Británií a Ruskem. Nikdo netušil, jak bude tato válka katastrofální a krátká. František, který předvídal, že s Římsko-německou říší a tedy i císařským titulem je nyní již konec, prohlásil 2. prosince 1804 habsburské državy císařstvím a stal se císařem Františkem I. Snad šlo jen o protitah k Napoleonově vyhlášení Francie císařstvím a k jeho císařské korunovaci, k níž došlo ve stejnou dobu.

Největším rivalem Francie byla v té době Velká Británie, a Napoleon shromažďoval armádu u přístavů na severu Francie, aby s ní provedl intervenci na britské ostrovy. Tento projekt zhatil admirál Nelson, který spojenou španělsko-francouzskou flotilu rozdrtil u Trafalgaru.

Generál Mack shromažďoval své síly u Ulmu. Plzeňský pluk pochodoval na shromaždiště rovnou z Welsu, odkud vyšel 4. září. 9. září prošel Pfarrkirchenem a 13. se zastavil v Moosburgu, kde se oddělil granátnický prapor pod velením majora Codellyho. Pluk pokračoval 16. do Pottheimu, 19. do Illersdissenu, 27. do Tiefenbachu a 3. října dorazil do Ulmu. Zde postavil čelní stráže a 8. října obsadil dunajský most u Günsburgu. Generál Mack shromáždil u Ulmu asi 30 000 mužů.

Napoleon bleskovým pochodem, za pouhých 28 dnů, přesunul sedm sborů i gardu od Calais, a Muratovo jezdectvo z Holandska k Rýnu. Když koncem srpna dorazil na Rýn, měl k dispozici již armádu o 220 000 mužích s 340 děly organizovanými ve zvláštních útvarech po bateriích. Navíc poslal do Itálie Masénu s 50 000 muži. Takové síle čelila říšská armáda naposledy roku 1683 u Vídně, ale tehdy se nejednalo o moderně vyzbrojenou a vycvičenou armádu evropského typu. Za Rýnem musel Napoleon armádu poněkud rozptýlit, ale i tak měl u Ulmu více než trojnásobnou převahu. Napoleon hrál o čas, neboť musel rakouské síly rozdrtit před příchodem Rusů, v té době ještě vzdálených na 600 kilometrů daleko. 22. září měl již Mack k dispozici 46 000 mužů, které rozvinul na Illeru a Dunaji v linii Günsburg – Kempten. Kinemayer měl k dispozici další sbor o 20 000 mužích, který ale musel rozptýlit k zajištění přechodů přes Dunaj na pravém křídle od Ambergu k Neuburgu. Levé křídlo zajišťovalo Jelačičových 14 000 mužů u Vorarlbergu. Armády se již dávno nedaly přehlédnout z jednoho velitelského stanoviště jako za slezských válek a bitvy armád přecházely do bitev celých frontů. Francouzi rozvinuli front dlouhý 250 kilometrů podél Rýna a Mohanu. Napoleon donutil Bavorsko, aby se postavilo na jeho stranu.

24. září zahájil Napoleon přepravu přes Rýn, 1. října předsunul kupředu Marmontův, Bernadottův a bavorský sbor v kolonách s úkolem obejít pravé Mackovo křídlo a přejít Dunaj mezi Řeznem a Donauwörthem. Ney postupoval na Stuttgart, Murat a Cannes na Schwarzwald, takže Rakušané nedokázali rozpoznat pravý cíl tažení. Francouzský voják měl v torně jen suchary na čtyři dny a munici pro jediný boj, takže armády drancovaly venkov. Zmatený rakouský velitel Mack zůstával na místě a nemanévroval, což Napoleonovi zjednodušilo situaci. 5. října Mackovi došlo, že jej Francouzi obcházejí širokým obloukem zprava a ze severu. Ani tehdy se mu nechtělo opouštět silnou pozici a ještě více koncentroval linii mezi Günzburgem a Ulmem. Kienmayer se stáhl na Aichach. 7. října čelo Solutova sboru a Muratova jízda zaútočily na Donauwörth a odrazili obránce brodů přes Dunaj. Ney se na levém křídle snažil odříznout Mackovi ústupové cesty do Čech. Kienmayer ustupoval k Mnichovu, poté dostal rozkaz bránit se na Dunaji a stahovat se na Inn, kde měl čekat na příchod Rusů. 8. října byl napaden Aufenbergův sbor u Wertingenu a Murat odřízl Rakušanům ústupovou cestu na Vídeň. Napoleonovým cílem nebylo, jako obvykle, nepřítele zatlačit, ale obklíčit ho a zničit. Teprve 9. října se Mack rozhodl ustoupit k Augsburku, ale jediná zbylá cesta k ústupu vedla přes günzburský most do Čech. 10. října se rakouská armáda včetně Jalačičova sboru soustředila u Ulmu. Cestu na Mnichov jí přehradily tři francouzské sbory, zatímco Solutův sbor odřízl cestu do Tyrolska. Mack se ocitl v obklíčení. Vydal rozkaz, aby se armáda probila přes Heidenheim do Čech a Jelačič na Vorarlberg. 11. října narazil Klenauúv rakouský předvoj u Goslachu na Dupontovu francouzskou divizi a rozdrtil ji. Dupot ztratil 2 000 mužů a ustoupil na Albeck. Mack se ovšem polekal a stáhl armádu nazpět do Ulmu. Tam bylo 13. října 23 000 Rakušanů s 59 děly zcela obklíčeno 120 000 Francouzi. Po zahájení dělostřeleckého bombardování Ulmu 17. října císařský jestřáb generál Mack kapituloval. U Trochtelfingenu kapituloval Warnech s 8 000 muži. Nezkrotný Jelačič se s 5 000 muži probil na jih a arcivévoda Ferdinand unikl s 2 000 jezdci nocí k severu. Hlavní rakouská armáda přestala existovat, aniž svedla nějaký velký boj.

Plzeňský pluk se dostal do boje 11. října u Griesbergu a Ulmu. V noci z 13. na 14. se I., II. a IV. prapor musely stáhnout do Ulmu před nepřátelskou přesilou. III. prapor vedený majorem Jagschem poněkud zabloudil, a právě proto se nedostal v Ulmu do obklíčení a do zajetí. Jagsch dostal rozkaz urychleně se probít zpět do Plzně a z trosek a tamních zdrojů sestavit nový pluk. Důstojníci zajatí Francouzi v Ulmu byli na čestné slovo propuštěni a 29. října se vrátili do Plzně. V Plzni byl vedle zachráněného III. praporu ze záloh vytvořen další prapor a pod velením majora Georgína odtáhl do Litovle na Moravu.

Arcivévoda Ferdinand táhl po úniku přes Cheb, Plzeň a Prahu na Jihlavu, kam došel 2. prosince. Z opatrné vzdálenosti jeho cestu kopíroval Bernadottův pozorovací sbor. III. prapor plzeňských táhl také na Moravu a připojil se k oddílům polního podmaršálka barona Waquanta, který u Štok a Německého brodu napadl zmíněný Bernadottův sbor. Zde onen jediný prapor zajal 200 Francouzů a 2 děla, přičemž přišel o 122 mužů. Granátnický prapor, který byl od 14. září v Moosburgu, odešel do Mnichova a 20. října, když bylo u Ulmu již vše ztraceno, se stáhl přes Mühldorf, Braunau a Riedl do Štýru, kde se připojil ke sboru polního podmaršálka hraběte Merveldta.

Při ústupu sboru tvořili plzeňští granátníci zadní voj. V Neuhauském údolí u Mariazzelu byl sbor dostižen francouzským předvojem a jen za velkých ztrát dokázal uniknout. Granátníkům padl setník Kerner a 48 mužů. Raněn byl nadporučík baron Hardoncourt, poručík Dittmayer a 63 muži. Do zajetí padl major baron Codelly, setníci Stein a Quesnoy s 243 muži. Adjutant podporučík Ries zachránil korouhev praporu. Šikovatel Sponar shromáždil 80 mužů z oněch zajatých granátníků, ozbrojil je pohozenými zbraněmi a prosekal se z francouzského oddílu do lesů, kde se spojil s jiným plukovním granátnickým oddílem. Poté se dostal přes Annaberg a Sonleiten do Vídeňského Nového Města, odtud do Uher, kde se připojil ke zbytku praporu.

Tyto popisy naznačují, že převážná část 35. pěšího pluku se dostala do zajetí již v Ulmu. Granátníci byli také buďto zajati, nebo detašováni do Uher. III. a nově vytvořený prapor zřejmě došly na Moravu, ale není známo, zda se účastnily dalších operací a zejména bitvy u Slavkova. Proto se o zbytku tažení zmíníme jen stručně.

Z debaklu u Ulmu unikl oddíl 8 000 mužů knížete Karla Schwarzenberga a 22. října překročil u Chebu hranici oddíl 3 000 mužů arcivévody Ferdinanda. Ven z pasti se dostalo ještě 2 000 Jelačičových mužů a některé menší skupinky. Napoleonovi nestálo v cestě již zhola nic. 15. listopadu obsadil Vídeň a přes neporušené mosty pronikl na Moravu. Rakušané pro něho již nepředstavovali nebezpečí, zato ho čekala srážka s ruským maršálem Kutuzovem. Ruskou armádu právě přiváděl na Moravu osobně car Alexandr I., což znamenalo, že Kutuzovův génius bude mít nasazenu ohlávku. Se zbytky rakouských armád se zde soustředilo o něco méně než 90 000 mužů spojeneckých sil. Prusové ke své škodě váhali, aby na svou vypočítavost doplatili o necelý rok později.

Arcivévoda Karel mezitím sestavil v Uhrách novou armádu o 90 000 mužích a mířil s ní na sever. Napoleon musel jednat rychle a zabránit spojení Karla s Kutuzovem. Měl jen 75 000 mužů, ale nemohl čekat na posily. Záměr mu usnadnili spojenci, kteří na něho zaútočili 2. prosince u Slavkova. Car, rakouský císař František a Kutuzov sám byli uprostřed bojiště chránění Kolowratovou kolonou. Kolowrat se zbytky rakouských sil se utkal se Solutovým sborem a vytlačil ho z Prateckých výšin. Ve 13 hodin odpoledne ale bitva skončila porážkou aliančních sil. Napoleon opět triumfoval.

Rakouské ztráty u Slavkova činily 5 922 mužů zajatých, mrtvých i raněných a 18 děl. V Ulmu přišli Rakušané o mnohem více mužů a docela zbytečně. Rusové přišli o 20 400 mužů a 168 děl celkem. Napoleon zaplatil za bitvu 9 188 muži.

Císař František ihned po bitvě požádal o příměří a s Napoleonem se setkal ve Spáleném Mlýně u Nasedlovic. Rakousko bylo vyřazeno a zcela poraženo během pouhých čtyř měsíců války. Mír byl podepsán 24. prosince v Prešpurku a byl pro Rakousko katastrofální, neboť Napoleon právě začal přeorganizovávat Evropu podle svých představ. Rakousko ztratilo Benátsko, Istrii, Dalmácii a část Tyrolska. Císař František se musel oficiálně vzdát římské císařské koruny, což fakticky znamenalo zánik této říše trvající od dob Karla Velikého již po tisíc let. Generál Mack byl za své velení u Ulmu souzen válečným tribunálem a uvězněn až do všeobecné amnestie roku 1814.

Po příměří z 3. prosince byly dva prapory 35. plzeňského pluku ubytovány v Litovli na Moravě. Granátnický prapor zůstal ve Skalici až do dalšího roku.

Kampaň r. 1805	št.důst.	pplk.	setník	npor.	poručík	ppor.	prapor.	mužů	celkem
mrtvých			1					170	171
zraněných				1		1		60	62
zajatých	4		11	5		7	11	2 152	2 190
celkem ztráta	4		12	6		8	11	2 382	2 423

V roce 1806, po porážce u Slavkova, mohlo Rakousko na jakýkoliv významnější vliv v bývalé německé říši zapomenout. Katastrofální vývoj přinesl jediné pozitivum, a sice definitivní úpadek vlivu dvorských jestřábů a vojenských diletantů. Vrchní velení císařských armád bylo vráceno do rukou arcivévody Karla, který využil dočasného nuceného vyřazení Rakouska z koalice k dokončení reforem armády, k jejímu doplnění a k přípravě na úplně jiný typ válečných operací…

Pluk v mezidobí. 35. pluk se vrátil do Plzně začátkem roku 1806. Granátnický prapor přesídlil do Rokycan. V březnu již byla reformována základní struktura pluku, tj. dvě granátnické setniny, dva fyzilírské prapory po šesti a jeden prapor o čtyřech setninách. Zrušeny byly dvě granátnické a šest střeleckých setnin. Armáda měla nyní, když se 6. srpna vzdal císař František titulu německého císaře, omezenou možnost odvodů, neboť nemohla odvádět a verbovat rekruty v Německu. V září, po přeformování, byl pluk nakrátko odvelen do Krumlova a hned v říjnu se přesunul do Žatce k neutrální armádě. Koncem roku byla neutrální armáda rozpuštěna a plzeňský pluk odešel do Benátek nad Jizerou. V Cilli a v Křemži byly pro pluk založeny kadetní setniny, zdroj budoucího důstojnického sboru. V prosinci se pěchota zbavila helmic a obdržela čáky.

Začátkem roku 1807 se dosavadní majitel pluku arcivévoda Maxmilián stal majitelem 2. dělostřeleckého pluku a Pětatřicátníci dostali od 1. dubna za majitele plukovníka arcivévodu Jana Nepomuka. 1. června dostala armáda nový Služební řád arcivévody Karla, který byl svého času nejlepším vojenským předpisem v celé Evropě a cvičilo podle něho mnoho armád. V Rakousku platil do roku 1860 a podle tohoto řádu byly cvičeny ještě armády bojující v americké občanské válce severu proti jihu.

2. února roku 1808 odešel pluk z Benátek do Dřevčic, 3. do Vysočan, 5. táhl přes Prahu do Chrasťan, 6. do Berouna a 11. do Plzně, kde si užíval mírového stavu. 13. srpna byl velitel pluku Josef Bieber povýšen na generálmajora a 15. srpna byl novým velitelem jmenován podplukovník Josef Schäffer.

9. června bylo nařízeno vytvoření zemské domobrany, budoucího Landsturmu. Zatím zřízeno devět praporů po šesti setninách. Po poslední válečné zkušenosti byla přijata jiná doktrína užívání dělostřelectva. Děla byla odebrána jednotlivým praporům a zformována do baterií po 8 dělech.

Čtvrtá válka s Francií (1809)

Rakouská armáda se vlivem reforem arcivévody Karla vzpamatovala. Dosáhla celkového počtu 400 000 mužů, moci, která se již mohla postavit masovým francouzským armádám. Byla ukázněná a lépe připravená než kdykoliv před tím. Bylo v ní mnoho zkušených veteránů. Rakousko nikdy nemělo takovou armádu. Velké množství francouzských sil bylo začátkem roku 1809 vázáno znovudobytím Španělska a Napoleon musel pacifikovat množství jiných povstání. Musel udržovat vojenské posádky rozptýlené po celé Evropě. Rakouská dvorská rada obdržela zprávy o brzkém vylodění Britů na kontinent a kabinet včetně císaře dospěli k názoru, že nastal čas vyřídit si s Napoleonem účty.

Arcivévoda Karel převzal 20. února vrchní velení armády a začal soustřeďovat své síly. Do zbraně byla povolána i zeměbrana a arcivévoda povolil zřizování dobrovolnických praporů. 16. února nastal pro plzeňský pluk opět válečný stav. III. prapor zvýšil stav na šest setnin a byl zřízen doplňovací útvar.

Hlavní Karlova armáda postupovala do Bavor, sbor arcivévody Jana souběžně do Tyrolska na Bassau. Sbor arcivévody Ferdinanda měl táhnout k Varšavě. 35. pluk byl přidělen k jízdnímu sboru generála hraběte Bellegarda u Žatce. 25. února vyšel z Plzně do Číhané, 26. přes Toužim, 27. do Karlových Varů, 2. března do Lubence, 3. do Podbořan a 15. března byl v Žatci. Granátníci pochodovali do Tábora, kde spolu s granátníky 25. a 54. pluku vytvořili granátnický prapor pod velením osvědčeného majora Leiningena. Z tábora doputovali granátníci 25. března do Jindřichova Hradce a přes Třeboň došli 30. do Vitorazska, 3. dubna do Lince. 8. již v bitevním pořádku tábořili v Taufkirchenu s hlavní armádou arcivévody Karla, který 9. dubna oznámil maršálu Lefebvrovi začátek nepřátelství.

Plzeňští infanteristé zařazení v předvoji I. sboru došli právě toho dne, kdy vypukla válka, do Boru. 10. dubna byli v Rozvadově, 13. v Hirschau. Odsud směřovali k Ursensollenu, ale 14. dubna narazili na Francouze pochodující po silnici od Neumarktu. Polní podmaršálek Frensel obdržel rozkaz neútočit a zaujmout postavení u Ambergu. Zaútočila francouzská kolona, byla však poražena a pronásledována k Neumarktu. Vyznamenal se setník baron Hromada, který se 13. a 14. setninou vyhnal nepřítele z lesa a ihned byl povýšen na majora. Bubeník Kapron od 14. setiny dostal stříbrnou medaili. 20. dubna byl Bellegardův sbor v Neumarktu a 23. u Řezna. Mezitím se granátníci pluku dostali do bojů u Hausenu.

Na hlavním bojišti se ukazovalo, že Francouzi stahují své rozptýlené síly rychleji, než se čekalo. Bojovalo se u Řezna na Dunaji a u Landshutu na Issaru. Napoleon disponoval přesilou 159 000 mužů nad Karlovými 120 000 muži. Arcivévoda Karel byl postupně vytlačen a vymanévrován. Jeho armáda zaujala postavení na Innu. Rakušané se potřebovali odpoutat od nepřítele, aby vojsko reorganizovali a otočili. 28. dubna vyrazila hlavní rakouská armáda z Kouby. Plzeňský pluk při tom táhl skrze těžko schůdné lesy, granátníci ustoupili do Čech a tábořili u Všerub. 1. května navíc zemřel majitel pluku arcivévoda Jan Nepomuk a spolumajitel hrabě Argenteau se stal plnohodnotným majitelem. Pěchota pluku se 4. května dostala do Lazu, granátníci do Písku.

Karel stahoval armádu k Linci, ale Francouze měl stále v patách a ti jej tlačili na Vídeň. Napoleon nyní potřeboval svést rozhodující bitvu a rozhodnout válku, která mu nebyla vhod. 13. května obsadil Vídeň. Karel shromáždil na Moravském poli 121 000 mužů. Plzeňské prapory se ocitly v Göllersdorfu, granátníci u Hollabrunu. Poté byl pluk zařazen do Wartenslebenovy brigády ve Fresnelově divizi, granátníci do Murayovy brigády v Lindenauově divizi.

Dobytím Vídně Napoleon nic nezískal a rakouská armáda na něho čekala za Dunajem. Potřeboval přejít na levý břeh a pokusil se o to u Aspern, přes ostrov Lobau, který koryto toku dělil a poskytoval při přechodu záchytný bod. 20. května obsadila ostrov Molitorova divize a v noci na 21. květen se na druhou stranu dostaly celé čtyři divize jistící předmostí mezi Aspern a Esslingen. Napoleon postrádal informace o postavení Rakušanů. Karel sestavil vojsko do dvou bitevních linií a čekal, až Francouzi přepraví tak velkou část armády, aby před rakouským útokem necouvli a přijali boj v naději na vítězství, ale na druhé straně, aby ještě nestihli využít celou svoji sílu. Vystihl, že tato situace mu dává možnost zničit část Napoleonovy armády a oslabit jej v kritické fázi tažení. Dobře odhadl správný okamžik. V 10 hodin dopoledne 22. května vydal rozkazy a zaútočil v pěti kolonách na Aspern a levým obchvatem mezi Raasdorfem a Breitenlee.

Plzeňský pluk stál ráno 22. května v původní sestavě se 42. plukem jako Schäfferova brigáda ve druhé koloně. Tu tvořil I. armádní sbor generála Bellegarda. Granátnický sbor polního podmaršálka D´Asprema stál jako záloha a směřoval ke Gerasdorfu. V čele 2. kolony jel i arcivévoda Karel. U Süssenbrunnu pozdravil vojsko i sám císař František I.

Odpoledne ve 13 hodin 22. května se proti Masénovým postavením jižně od Aspern objevila hlavní kolona Rakušanů postupující za zpěvu a turecké hudby I. prapor 35. pluku se pak účastnil opakovaných útoků předvoje na Aspern a dobyl první domy. Boje zde zuřily o každou zídku a každý metr půdy. Osada Aspern hořela a prapor dostal od pluku

další tři setniny posil a spolupracoval s praporem 17. Reuss-Planenova pluku. Během dvou hodin boje hořící osada třikrát změnila majitele. Mollitorova francouzská divize Masénova sboru dobyla Aspern nazpět, ale vzápětí narazila na celou rozvinutou sestavu Rakušanů. Mezitím se totiž rozvinul hlavní voj 2. kolony a v 17 hodin zaútočil na Aspern silami 17., 47. a 11. pluku. Tato síla dobyla Aspern počtvrté a udržela osadu po celý zbytek dne. Napoleon přikázal úder na rakouský střed. 14 jezdeckých pluků se vrhlo do mezery mezi Aspern a Eslingenem proti 2. a 3. koloně a rakouskému jezdectvu. Francouzská pěchota postupovala za jízdou. Nyní se dostal do boje i III. prapor pětatřicátníků. Rakušané posunuli děla do mezer mezi pěšími útvary. Tři francouzské kyrysnické pluky zastavily 100 metrů od linie a vyslaly parlamentáře s výzvou složit zbraně. Dostalo se jim odpovědi: Přijďte si pro ně! Následoval masivní úder kyrysníků, které rakouská pěchota s ledovým klidem nechala přicválat na 15 metrů a smetla je přesnými salvami. Francouzská jízda utrpěla velké ztráty a couvla, přičemž k ústupu strhla i nastupující pěchotu. Protože byl znovu protržen most a k většímu opakovanému útoku nemohly dorazit posily, byl útok odvolán. Hladina Dunaje prudce stoupla a řekou pluly stromy, klády a hořící vory, které Rakušané posílali po proudu, aby, Napoleonovi znemožnili vysílat posily pro Masénu. V 15 hodin odpoledne se Rakušanům podařilo strhnout most.

Levé rakouské křídlo postupovalo na Eslingen, ale zde byla situace složitější, protože masivně stavěné sýpky poskytovaly Francouzům v obraně dobrou oporu. Snaha celé 4. a 5. kolony vyzněla naprázdno. Nakonec se rakouským granátníkům podařilo sýpky zapálit, ale Eslingen nedobyli. Noc přerušila boj a jednotky setrvaly v dobytých a hájených postaveních. Prudké boje stále probíhaly o Aspern, jehož východní část ovládalo 8 praporů 2. kolony, zbytek stál ve dvou liniích o něco severněji, čelem k jihovýchodu. 1. prapor Pětatřicátníků strávil noc také v uličkách Aspern. Hodinu po půlnoci se Francouzi pokusili o dobytí vsi naposledy a byli odraženi.

Noc také umožnila Napoleonovi opravit most přes řeku. 23. května v 8 hodin ráno stálo na levém břehu již 80 000 Francouzů. Napoleon povolal ze zálohy gardu, která ještě před svítáním, okolo třetí hodiny nastoupila v husté mlze proti obraně Aspern. Bellegarde tam vyslal II. prapor Pětatřicátníků. Obráncům vsi docházela munice a byli pod prudkými útoky staženi ke hřbitovu. O znovuzískání vsi se pokusil 14. pluk, ale byl odražen.

Granátnický sbor stojící u Breitenlee byl postaven za 3. kolonu. Napoleon se pokusil zachránit Aspern, semkl dělostřelectvo a vyslal kupředu jízdu. Vypukl dělostřelecký souboj, ve kterém na obou stranách střílelo přibližně 400 děl. Po něm, o osmé hodině nastoupilo 5 francouzských divizí podporovaných jízdou proti rakouskému středu tvořenému 2. a 3. kolonou. Rakouská jízda odrazila francouzskou, ale některé útvary 3. kolony začaly pod náporem ustupovat. Situaci zachránil sám arcivévoda Karel, který dorazil na místo, osobně pozvedl korouhev II. praporu 15. Zachova pluku a vedl protiútok podporován granátníky. Francouzský nápor byl odražen všeobecným bodákovým protiútokem. Granátnický sbor následoval 2. kolonu a vklínil se na východní straně do mezery mezi Aspern a Eslingenem. V poledne vnikl polní podmaršálek D´Aspre po čtvrtém útoku od západu přes Panskou zahradu do Eslingenu. Zakrátko byl ze vsi znovu vytlačen. Francouzi byli rakouským protiútokem 2. kolony stěsnáni na příliš malém prostoru a rakouská dělostřelba jim začala působit velké ztráty. Ustupovali pomalu k Lobavě. Rakušané těžili ze své momentální převahy na levém břehu a postupně obešli francouzská křídla. Střed sestavy nakonec obsadil Eslingen. Rakouský postup na křídlech začínal být stále výraznější a francouzská armáda se stahovala zpět za Dunaj.

V bitvě bojovalo na rakouské straně něco přes 80 000 mužů, Francouzi stihli přepravit přibližně stejný počet. Zbytek Napoleonovy armády zůstal odsouzen k nečinnosti na pravém břehu. V 19 hodin večer přikázal Napoleon Masénovi, aby držel ostrov Lobau jako předmostí a odpoutal armádu.

Rakušané vyhráli svou první velkou bitvu s Napoleonem, ačkoliv se ještě měli co učit. Za úspěch zaplatili ztrátou 771 důstojníků a 22 592 mužů. Francouzská armáda ztratila 13 generálů a 44 373 mužů. Na bojišti bylo sebráno 13 000 pušek, 3 000 kyrysů a 3 děla. Plzeňský pluk ztratil 3 důstojníky a 85 mrtvých, 10 důstojníků a 544 mužů raněných, 116 zajatých a pohřešovaných. Vyznamenal se podporučík praporní adjutant Clemens baron Werde. Šikovatelé Ignác Fedra a Štětina obdrželi od arcivévody Karla přímo na bojišti stříbrnou medaili za statečnost.

Po bitvě se 35. pluk dostal k Enzersdorfu, kde stavěl přední stráže a kromě toho pomáhal při opevňovacích pracích na Dunaji. Po čtyřech týdnech byl převelen do postavení k Wagramu a zařazen do 2. linie I. sboru.

Napoleon zanechal zbrklých pokusů o přechod Dunaje a stahoval síly, zatímco sám vyčkával ve Vídni. Po zevrubném průzkumu rakouských pozic na levém břehu se rozhodl nasměrovat hlavní úder na slabé místo u Wagramu, kde levé rakouské křídlo navazovalo na střed sestavy. Do začátku července shromáždil 202 000 mužů a 4. 7. ve 22 hodin večer zahájil manévr přepravou Oudinotova sboru na levý břeh Dunaje. Arcivévoda Karel měl k dispozici 128 000 mužů, tedy výrazně menší sílu, a navíc reagoval na pohyb Francouzů pomalu. Napoleonovi se během bitvy podařilo přepravit přes Dunaj pouze 170 000 mužů, což jeho početní převahu poněkud snižovalo. Právě u Wagramu, v druhé linii levého rakouského křídla stál i 35. plzeňský pluk, stále v I. Bellegardově sboru, Fresnelově divizi a Schäfferově brigádě.

V 7 hodin ráno měl Napoleon na levém břehu řeky dostatek sil a zahájil útok směrem na Wagram. Po celý 5. červenec rakouské síly jeho nápor úspěšně odrážely v linii podél Ruského potoka, přičemž poprvé rozvinuli před praporními kolonami neuspořádané rojnice střelců. Plzeňský pluk se dostal do ohně v 18 hodin večer, kdy na postavení, jehož byl součástí, zaútočily dvě francouzské kolony. Levá, kryta dýmem z hořícího Raumersdorfu pronikla úžlabinou a vnikla do mezery mezi I. a II. sborem. Levé křídlo I. sboru se ocitlo ve zmatku a Vogelsangův pluk první linie s III. Rainerovým praporem Pětatřicátníků se rozpadaly, hnány ke druhé linii k nerozeznání smíchány s nepřítelem. Plukovník Schäffer zdvihl korouhev IV. praporu, postavil se do čela pluku a zvrátil útěk v protiútok. Francouzi se zachytili v opuštěných příkopech první rakouské linie, kde je pak podpořila jízda k novému náporu. Ten byl odražen a Plzeňský pluk pronásledoval nepřítele až k Russbachu, kde se zakopal. V této akci se vyznamenal nadporučík Matěj Dittnayer, který z vlastního popudu s muži 16. setniny napadl dva oddíly Francouzů, rozehnal je, zajal generála a 200 mužů, ukořistil orla a prapor 106. francouzského pluku, dobyl nazpět rakouské dělo a zadržoval nepřítele, dokud se zbytek pluku nezorganizoval k dalšímu výpadu. Byl mu udělen rytířský tereziánský kříž.

V noci se linie obou stran nezměnily a za svítání 6. července vydal arcivévoda Karel rozkaz k postupu pravého křídla směrem od Aspern podél řeky. Ve 4 hodiny ráno se levé křídlo Rakušanů střetlo u Glinzendorfu s Davoutovým sborem. Davout byl zastaven, ale Napoleon mu vyslal na pomoc gardu, která zvrátila poměr sil a pomalu Rakušany zatlačovala. Tento vývoj se dotýkal plzeňského pluku, který vstoupil do boje kolem poledne, kdy kryl ústup sboru a sám již nemohl ustoupit, protože se francouzská pěchota za jeho zády zmocnila vsi Baumersdorfu. Plukovník Schäffer srazil dva prapory k sobě a třetí rozptýlil tak, aby pluk mohl krýt těžké dělo. V prudké palbě pak pluk nalezl cestu k ústupu.

Kolem desáté hodiny dosáhlo pravé rakouské křídlo výrazného úspěchu a drtilo levé francouzské křídlo u Breitenlee a Aderklaa. Napoleon, aby zabránil nejhoršímu, rychle zde soustředil kolem stovky děl a nechal z bezprostřední blízkosti pálit do postupující rakouské pěchoty. Nezvítězil, ale získal čas a před polednem vyslal na jih od Süssenbrunnu Macdonaldův sbor podporovaný gardou. Zde se stalo něco úplně nového. Macdonald nechal tři divize pěchoty zformovat do těsně sevřeného útvaru, jímž rozrazil rakouské linie. Takovému útoku mohli Rakušané zabránit pouze tehdy, kdyby jej očekávali a měli na místě pohotově silné dělostřelectvo schopné koncentrované palby.

Napoleonova armáda sice mírně postoupila, ale byla dvoudenním bojem na samém pokraji vyčerpání. Arcivévoda Karel vydal povel k ústupu brněnskou silnicí na Znojmo. Francouzské jednotky nebyly s to jej při ústupu obtěžovat, ani pronásledovat. Zůstaly na bojišti a sbíraly síly. Napoleonovi se opět nepodařilo nepřítele rozdrtit. Musel se spokojit se strategickým ziskem přechodu Dunaje.

Při ústupu se plzeňský pluk roztrhl na jednotlivé prapory, které ustupovaly samostatně. I. prapor přes Eibesbrunn, kde se spojil s I. sborem. II. a III. prapor Pillichsdorf, kde se připojil k II. sboru. Teprve u Znojma se pluk opět spojil a nalezl zde i své granátnické setniny. Za Wagram obdržel šikovatel Michal Weis zlatou medaili, desátníci Willitzer, Jan Pauly, Tomáš Putzer a Wolfgang Wollner stříbrnou medaili, desátník Karel Schenk odměnu tří dukátů.

11. července došlo k další bitvě u Znojma, ale obě armády byly již natolik opotřebované a vyčerpané, že se Karel uprostřed boje dohodl s Napoleonem na příměří.

Plzeňský pluk obsadil 10. července výšiny u Nesechleb, I. armádní sbor překročil Dyji a obsadil vinice u města. Pluk bránil přechody přes Dyji od Milfronu a Tasovic. Šlo o dobré postavení, kterému neublížila ani dělostřelba. V noci byl pluk odvelen zpět k I. sboru a postaven na levé kříslo druhé linie.

Granátníkům bylo vymezeno postavení na kamenném mostu u Znojma. Hodinu před půlnocí se spustil prudký déšť v němž nebylo možno rozpoznat tvary na několik kroků. Hrabě Leiningen využil deště k výpadu granátníků a na druhém konci mostu rozehnal sraženou kolonu překvapených Francouzů. Zajal dva generály a několik důstojníků. Ve vinicích zajal pluk velký počet francouzských harcovníků, což se stalo podnětem k všeobecnému postupu I. sboru. Jeho levý bok byl v jedné z ulic napaden stovkami francouzských kyrysníků a útok jej rozdělil. V nastalém boji přišel pluk téměř o všechny své granátníky, vyjma 30 mužů. I. prapor pluku byl kolem poledne odvelen k vinicím u Tasovic, II. praporem byla doplněna první linie. I. prapor v dalších bojích ztratil 7 padlých, 5 důstojníků a 128 mužů raněných. Krátce poté bylo vyhlášeno příměří.

Karel patřil ve Vídni k mírové straně a nyní měl konečně k dispozici armádu schopnou skutečně zasáhnout a poškodit Napoleona. Konečně si osvojil vítěznou taktiku nepřítele a byl schopen vzdorovat tak obrovským silám, jaké mohla soustředit revoluční Francie. Nehodlal tento drahý a účinný nástroj předčasně zničit. Hodlal jej pěstovat a dotvářet. Karel dobře tušil, že přijde příhodnější čas pro jeho plné použití. Na jeho stranu se nakonec postavil i nový kancléř Metternich, velká část důstojnického sboru a stále více se prosazující generál Radecký. 14. října byl podepsán mír, kterým se Rakousko vzdalo Salzburku, Innské čtvrti, Haliče a země na jih od Drávy a Sávy.

Rakousku byla nadále povolena armáda do počtu 150 000 mužů a muselo zaplatit 85 miliónů zlatých válečné reparace. To vedlo roku 1811 ke státnímu bankrotu a zhroucení měny. Přesto Karel považoval tento mír za výhodný. Mohl totiž nad Napoleonem zvítězit v bitvě, mohl mu vzdorovat, ale válku muselo Rakousko nutně prohrát, vzhledem ke zdrojům a možnostem, jakými disponoval Napoleon ovládající téměř celou Evropu. Po takové porážce by byla říše přišla nejen o celou vycvičenou a zkušenou armádu, ale byla by také politicky rozdělena a rozkouskována. Přes politické dopady, jaké měla porážka roku 1809, je možné dívat se na tuto válečnou kampaň jako na nemalý úspěch rakouských zbraní, vzhledem k jejich předchozímu úpadku a debaklu v roce 1805. Nikdo kromě Rusů či Britů za mořem nemohl v této době porazit Francii. Rakušané se o to pokusili a obstáli se ctí. Rozhodně obstáli lépe než Prusové v roce 1806. A kdyby taková armáda, jakou měl roku 1809 pod svým velením arcivévoda Karel, mohla bojovat s Prusy, bolela by Hohenzollerny hlava.

Ještě 11. července se 35. pluk stáhl do Znojma, odkud byl odeslán do Jihlavy (15. 7.). 21. táhl dále přes Moravskou Třebovou, 28. přes Olomouc, 30. přes Kroměříž, 14. srpna došel do Trnavy, kde zůstal do 18. listopadu. Po sjednání míru byl od 24. listopadu do 3. prosince ubytován v Makovicích, 18. protáhl Brnem a přes Moravské na České Budějovice. 30. prošel přes Vodňany, 1. ledna do Horažďovic a 4. ledna roku 1810 si mohl dopřát odpočinek v Plzni, kde byl zeštíhlen na pouze mírový stav. V dalších dvou letech žil mírovým životem, přičemž II. prapor byl na čas přeložen do Prahy.

Pátá válka s Francií (1813 – 1815)

Zatímco Rakousko řešilo své vnitřní, hlavně ekonomické problémy, snažil se Napoleon zajistit nadvládu Francie nad Evropou. Rozvedl se s Josefínou a nechal si od Metternicha vnutit habsburskou princeznu Marii Louisu. Rakousko nemohlo zvítězit, snažilo se tedy přežít. Jediné Rusko si v celé kontinentální Evropě mohlo dovolit dělat nezávislou zahraniční politiku. Například nepřistoupilo na Napoleonův záměr obchodně izolovat Británii a vesele s Londýnem obchodovalo. Pokud zůstávalo Rusko nepokořené, bylo pro Napoleona stálým rizikovým faktorem a potenciálním spojencem Británie. Invaze na britské ostrovy nepřipadala v úvahu, dokud takový, stále naostřený nůž ve francouzských zádech existoval. Kdyby se Napoleonovi podařilo definitivně vyřadit Rusko ze hry, dokázal by jistě brzy vyřídit a anglický odpor. Wellington se roku 1809 vylodil v Portugalsku a neustále zde zaměstnával početné francouzské síly. Když Napoleon vstupoval do Ruska, osvobodila již britsko-španělská vojska celý jih Iberského poloostrova.

V červnu roku 1812 překročila ruskou hranici na Němenu největší armáda, jakou doposud Evropa spatřila. Napoleon dokázal vrhnout na východ 600 000 mužů ve zbrani. Rakouskému generálnímu štábu jistě zatrnulo při myšlence, že by monarchie musela někdy sama čelit takové síle. Jako důkaz loajality táhl s velikým Korsičanem i pomocný sbor vyslance Karla knížete Schwarzenberga v počtu 30 000 mužů, který se v létě toho roku dostal až k řece Styru, Schwarzenberg 12. srpna porazil ruský sbor generála Tormasova u Poddubna, ale na podzim zastavil Rakušany ve Volyni a v říjnu nikterak nebránil ruským silám z Valašska projít na sever k hlavním bojištím, Po debaklu v Moskvě se rychle stáhl a v prosinci již stál zpět v Haliči. Francouzský generál de Ségaur označil jednání Rakušanů za zradu a nebyl daleko od pravdy, alespoň v tom smyslu, že Schwarzenbergovo jednání bylo nepochybně záměrné. Z velké francouzské armády se do Varšavy vrátilo pouhých 20 000 mužů. Statisíce Francouzů umrzly na zasněžených pláních, zeslábly hladem nebo se ocitly v zajetí. Již 5. prosince 1812 opustil Napoleon armádu, kterou musel pokládat za ztracenou a vrátil se do Paříže, aby vyškrábal ze země poslední muže pro novou armádu. Většinu veteránů v Rusku ztratil a nyní musel stavět vojsko z čerstvých, nevycvičených rekrutů, neboť bylo zřejmé, že vzápětí se na něho vrhnou všichni, které v minulosti dokázal pokořit Samotná Francie byla na dně a národ si začínal uvědomovat, že jeho císař je pro něho větším nebezpečím, než případná porážka a okupace, Zrazovali jej nyní i jeho nejvěrnější maršálové, Bernadotte se nechal od spojenců koupit nabídkou švédského trůnu, na kterém jeho rod sedí dodnes.

30. ledna uzavřel císař s ruským carem příměří na neomezenou dobu. Tím začalo formováni šesté protifrancouzské koalice. 28. února 1813 byla v Kališi uzavřena prusko-ruská spojenecká smlouva, k níž se okamžitě připojila Anglie a Švédsko, jemuž bylo slíbeno připojení Norska. V Hamburku vypuklo protifrancouzské povstání a meklenburský vévoda vystoupil z Rýnského spolku. 27. června se ke koalici připojilo tajnou smlouvu v Reichenbachu i Rakousko. Koalici z větši části financovala Británie. Armády, které se proti Francii formovaly nyní, byly již zcela jinými armádami než ty z roku 1792. Nové síly se cítily být silami národními. Nacionalismus vnesený do Evropy Napoleonem bujel zejména v Prusku a v německých oblastech. Také ovšem ve Španělsku a v Itálii. 21. června porazil Wellington maršála Jourdana u Viktorie a nyní stál u hradby Pyrenejí.

Vídeň vyhlásila Napoleonovi otevřeně válku 10. srpna poté, kdy Napoleon odmítl nabídku čestného míru (kterou se Vídeň snažila zprostředkovat) a ruská Kutuzovova vojska se v odvetném tažení vydala do Evropy.

Plzeň prožívala napoleonské války zatím nedotčena, nicméně v obavách, aby se nestala bojištěm. Již 11. července roku 1800 vyslala do nově zřizovaného mysliveckého sboru dva myslivce a 22 dobrovolníků z ostrostřeleckého spolku. Když byla téhož roku zřízena dobrovolnická legie, zformoval se v Plzni morzinovský prapor o 1 100 mužích. Legie byla ale již v dubnu rozpuštěna.

V září roku 1802 zahájily státní úřady adaptaci části zrušeného dominikánského kláštera na vojenskou nemocnici, která zde pak fungovala téměř po celých sto let. Zbytek klášterního areálu byl asanován, roku 1805 se zde začala stavět klasicistní budova pro lyceum. To však bylo v dubnu 1809, po velkých ztrátách v poslední protifrancouzské válce, také dočasně proměněno ve vojenskou nemocnici (do listopadu 1810). Ohlášení vzniku Rakouského císařství v červenci roku 1804 Plzeňané (hrdí na svou věrnost panovníkovi) okázale oslavili. V ulicích města se objevily olejové lampy jako vůbec první forma veřejného osvětlení. Byla také zbourána další (Litická) brána vedoucí z městských hradeb jižním směrem. Skutečným šokem bylo pro Plzeňany zhroucení hodnoty papírových peněz v roce 1811 (pokles na pětinu hodnoty). Měšťané pak ještě dlouho trpěli nedůvěrou k papírovým bankovkám a nepřijímali je.

Dne 7. a 8. července 1812 se v Plzni na inspekční cestě zastavil sám císař František I. a přenocoval zde v Guldenerovském domě. 35. pluk ve městě během válek přebýval málokdy, vracel se pouze nakrátko v mezidobí válečných kampaní, aby se reorganizoval a odpočíval. Tehdy vojáci zaplavovali městské hospody vyprávěním o válečných útrapách a neuvěřitelnými historkami o hrdinských činech česko-rakouských vojáků. I Plzeň tehdy žila osudy příslušníků pluku a učila se jej brát za „svůj pluk“. Po celou válku zde působila konskripční odvodní komise a garnizónní oddělení cvičící doplňkové oddíly vysílané za plukem do války. Velká většina příslušníků pluku již v této době pocházela z města či okolního kraje a tito veteráni v době míru navštěvovali své rodiny, svá rodiště, kde vyprávěli o cizích krajích, kterými prošli. Obyvatelstvo nyní také sdílelo s plukem smutek nad padlými, neboť padlí vojáci pluku byli zároveň padlými krajany, které zde znali, kteří tu měli příbuzné a přátele. To vše činilo z pluku, kdysi jen ubytované cizí vojenské jednotky, nedílnou součást města a kraje, to vše vyvolávalo patriotické city a společný zájem.

Plzeňský pluk se Schwarzenbergova tažení do Ruska nezúčastnil ale byl roku 1813 postupně uváděn do válečného stavu. Bylo nově zřízeno šest setnin (17. - 22.) a dva prapory zeměbrany jako doplňovací útvar pluku. Všichni cítili, že nadchází poslední rozhodující zápas. Plukovníka Schäffera povýšili na generálmajora a novým velitelem se stal plukovník Adam Giessen z Giessenburgu.

23. března 1813 odešel z Plzně I. prapor s plukovním štábem a táhl přes Mýto, Beroun, Vysočany a Nymburk do Stěžer u Hradce Králové, kde se setkal s II. praporem, jenž sem přitáhl z Prahy. Pluk zařazený do Drechselovy brigády táhl s divizí polního podmaršálka Colloreda 26. května ze Stěžer do Jičína, kam došel 3. června. 4. srpna byl II. prapor odvelen do Terezína, kam mezitím z Plzně dorazil III. prapor pluku. I. prapor zůstal u divize a táhl s ni 8. srpna přes Horní Nouzov do Bělé. Zde zůstal od 10. do 15. srpna, kdy pokračoval na Postoloprty, Marienberg, Děpoltice a 25. večer došel na návrši u Drážďan. Z Terezína sem mezitím dorazíl II. prapor a pluk byl přiřazen k Abelově brigádě.

Ruská vojska obsadila 8. února Varšavu, v lednu Královec a Gdaňsk. Saský král ustoupil s vojskem do Čech a 24. - 25. dubna jeho vojsko protáhlo Plzní. Wittgensteinův ruský a Blücherův pruský sbor vtrhly do Saska a obsadily Drážďany. Napoleon se pohnul k východu a porazil spojence 2. května na levém břehu u Lützenu, přičemž znovu obsadil Drážďany. Saský král, doposud Napoleonův spojenec vtrhl do Lužice a spojenci byli u Budyšína 21. května poraženi podruhé. Davout mezitím obsadil a vydrancoval Hamburk. Spojenci ustoupili a koaliční vojska i Napoleon přisouvali posily. Metternich vyjednal příměří do 10. 8. a zorganizoval kongres v Praze. Zde ale jednání s Napoleonem povzbuzeným novými úspěchy selhalo. Poté vstoupilo na straně koalice do války i Rakousko.

V severním Německu se formovala Bernadottova švédská armáda o 130 000 mužích. 23. srpna se Bülovovi u Berlína u Grossbeerenu podařilo porazit Davouta, ale Bernadotte zůstal nečinný a Francouzi udrželi Berlin. V postupu na jih se spojence pokoušel brzdit Oudinotův sbor o 70 000 mužích. V téže době již stála pruská Blücherova armáda o 110 000 mužích u Vratislavi proti Neyově francouzské armádě o 120 000 mužích. Celé Prusko se ocitlo uprostřed povstání.

Napoleonovi se podařilo zverbovat 150 000 mužů, se kterými se v květnu pohnul od Erfurtu na východ a opatrně manévroval na středové pozici k Labi. Schwarzenbergova česká armáda dosáhla počtu 250 000 mužů (po příchodu cara Alexandra a Fridricha Viiéma III. dokonce 350 000 mužů). ale v srpnu se teprve shromažďovala a vysouvala své sbory k Drážďanům, čímž obcházela z jihu Napoleonovo pravé křídlo. Musel jednat co nejrychleji, aby odvrátil tuto hrozbu. Nejprve zaútočil na Blüchera, který před ním ustoupil za Katzbach. Pak se pokusilo výpad na Liberec, aby spojence rozdělil, ale Schwarzenberg jeho plán zhatil vpádem do Saska. Proti Blücherovi nechal Napoleon Macdonaldúv sbor. Blücherovi se 26. srpna u Wahlstattu podařilo Macdonalda porazit. Do 22. srpna se u Litoměřic a Loun připojila k rakouským silám stotisícová rusko-pruská armáda. Spojenecké síly tak dosáhly počtu 236 000 mužů a 398 děl. Byla to největší armáda shromážděná na území Čech do roku 1938.

Kdyby se Rakušanům podařilo obsadit Drážďany, získali by možnost podnikat z tohoto opěrného bodu výpady při Labi k severu a odříznout francouzské zásobovací i ústupové komunikace. Napoleon, který 19. srpna přijel do Žitavy, se proto rychle pohnul k městu doposud hájenému francouzskou posádkou. Rakušané překročili hraníce Saska 23. srpna.

Plzeňský pluk se dostal do bitvy 26. srpna, kdy bylo započato s dělostřeleckým bombardováním Drážďan. Spolu s Colloredovou divizí byl zařazen do 3. kolony mezi Kajicemi a Řehnicemi. Kolona postupovala k Děpoltické pasece a útočila na hradbu před Mosczinskou zahradou. Večer byl sbor přeformován a Pětatřicátníci postupovali ve 2. koloně proti náspu, na který podnikli několik marných zteči. Plukovník Geissen a praporečník Medefing utrpěli smrtelná zranění, zraněno bylo 5 dalších důstojníku a 326 mužů. 120 mužů padlo. Vojín Josef Šlechta obdržel stříbrnou medaili za to, že se probojoval až na násep.

27. srpna dorazil k Drážďanům Napoleon. Generál Radecký doporučil Schwarzenbergovi, aby se prozatím stáhl a zformoval. Car Alexandr však trval na svedení bitvy. Rakušané bylí nuceni se stáhnout zpět do Čech poté, kdy spojenci ztratili v bitvě téměř 40 000 mužů. Napoleon zde promarnil příležitost, kdy mohl zničit podstatnou část Schwarzenbergovy armády a pronásledoval ji jen I. Vandamovým sborem. Česká armáda ustupovala přes Mohelnici a Krupku. Poté se obrátila proti Vandamovým 42 000 Francouzů, kteří Rakušany předhonili přes Petrovice a odřízli jim ústupovou cestu. Francouzi narazili v údolí mezi Chlumcem a Přestanovem již 28. srpna na prusko-ruské síly, které se zprvu jen houževnatě bránily, avšak ještě po další dva dny jim docházely rakouské posily, až dosáhly síly 50 000 mužů. Kdyby byl Napoleon Schwarzenberga důsledně pronásledoval, byla by jeho armáda nyní ztracena a uzavřena v pasti údolí.

Velení na straně spojenců převzal generál Brachy de Tolly. Plzeňský pluk se dostal 28. 8. do Děpoltic a 30. 8. do Duchcova. Byl stále zařazen do Colloredovy divize, která spolu s Bianchiovou divizí a jezdeckou brigádou hraběte Sorbenberga utvořila obchvatný sbor, jenž u Sobochleb odbočil vpravo na výšiny východně od Chabařovic. Jízda vedená ruským generálem Knorringem začala obchvacovat levé francouzské křídlo. Abelova brigáda (35. a 42. pluk) ji následovala jako záloha z linie Chabařovice - Česká Nová Ves. Knorring byl odražen a pronásledován, ale Abelova brigáda zachránila situaci a dorazila k pozici francouzské jízdní baterie. Dělostřelectvo připravilo útok a Pětatřicátníci ztečí na bodák baterii dobyli, přičemž ukořistili 11 děl. Brigáda postupovala a vytáhla děla na západní homoli, odkud střílela na chlumecký zámecký park, do boku francouzských pozic.

III. prapor pluku zařazený u Zeithenovy skupiny se na bojiště dostal z úplně opačné strany jako záloha II. pruského sboru, který pod Kleistovým velením spěchal od Streckenwaldu, ráno 29. srpna prošel nakléřovským průsmykem a 30. vpadl Francouzům u Varvažova do týla silou 30 000 mužů. Nyní byl v pasti lapen Vandam, pro kterého by zcela jistě již samotný obchvat levého křídla znamenal porážku, ale nyní nemohl ani ustoupit. Pouze několika málo Francouzům se podařilo uniknout přes Rudohoří a ve zmatku se prosekala i Cobrienauova jezdecká divize. 10 000 Francouzů, včetně Vandama, padlo do zajetí, 5 000 padlo či bylo raněno. Vítězové se zmocnili veškerého trénu a všech děl, přičemž ztratili 3 320 mužů. U 35. pluku padl setník a 54 mužů, raněno bylo 87 mužů. Desátník Prošek obdržel stříbrnou medaili za statečnost a v pluku bylo 11 mužů vyznamenáno ruským svatojiřským křižem.

Pluk setrval s Colloredovým sborem na bojišti u Chlumce. I. zeměbranecký prapor dorazil z Prahy, připojil se k pluku a dostal za úkol krýt dělostřelectvo. Za padlého plukovníka Giesselera dostal pluk nového velitele plukovníka Františka Ruebra z Ruebersburgu, ale až koncem záři. Hrabě Colloredo byl za svůj brilantní křídelní obchvat povýšen do hodnosti polního maršálka a poté přešli Pětatřicátníci k divizi polního podmaršálka barona Wimpfena. 9. října s celým sborem vyrazili přes Děpoltice, Hilbersdorf a Sedlice. 17. října dospěli na bojiště u Lipska.

Pruský generál Kleist zasáhl do bitvy u Chlumce na přímý rozkaz knížete Schwarzenberga, jehož štábu veleli nadějní generálové Radecký a Langenau. V době bitvy byl Schwarzenberg v saském Altenburgu, odkud řídil i odražení dalšího a pozdního Napoleonova pokusu o vpád do Čech 17. září u Kninic. 18. září probíhaly poslední boje na českém území u Telnice a Varvažova.

Obrovská armáda musela řešit nikdy před tím nepoznané logistické problémy. Mezi 1. a 20. zářím vysílali spojenci denně 1 500 vozů s raněnými a materiálem, které do zázemí dopravily celkem 40 000 raněných a nemocných. Za tuto dobu bylo vydáno dva milióny porcí chleba.

Napoleon viděl, že celou frontu již neudrží a stahoval své síly k Lipsku. Zde se pak odehrála klíčová „bitva národů“, kterou naplánoval český generál, náčelník Schwarzenbergova hlavního štábu, Josef Václav Radecký z Radče. Napoleon měl k dispozici 176 000 mužů, ovšem z valné části spojenců z Rýnského spolku, zejména ze Saska a Württemberska (Bavorsko již přecházelo ke koalici).

Bitva začala 16. října a první den disponoval Napoleon na místě početní převahou. Jeho záměrem bylo porazit nejprve českou armádu Rakušanů, než dorazí další spojenecké sily ze Slezska a ze severu. Spojenecké síly, které byly napadeny u Vachavy jižně od Lipska, se spíše bránily. Schwarzenberg i Napoleon měli na místě první den bitvy asi po 150 000 mužích. Po celý 17. říjen docházelo jen ke sporadickým střetům a obě strany stahovaly posily. Rakušané čekali na záložní ruskou Bennigsenovu armádu. Během tohoto dne začali Napoleonovi němečtí spojenci přecházet na stranu koaličních sil. Přesto se Korsičan odmítl včas stáhnout za Rýn, kde by své síly v obraně využil efektivněji. Blücher porazil Marmonta u Möckernu (severně od Lipska) a rychle se přiblížil.

18. října vypukla bitva naplno a k francouzské armádě u Lipska se stahovaly čtyři proudy spojeneckých armád, česká armáda, slezská, severní a ruská záložní. Francouzi se stále více dostávali do defenzívy a poté i do kleští u Probsthaydy. Neyovo křidlo bylo odříznuto, protože Sasové a Württemberšti stojící mezi Neyem a hlavními silami přešli ke spojencům. Po 16. hodině odpoledne byli již Francouzi jasně poražení. Jejich zbytky prchaly nocí na 19. října k průsmyku Lindenau. Po vyhození lipského mostu přes Esteru zůstala část armády odříznuta na pravém břehu a mnoho Francouzů se utopilo při pokusech uniknout z pasti. Sám Macdonald řeku přeplaval a maršálek Poniatowski se utopil. Saský král padl do zajetí. Francouzi u Lipska ztratili 40 000 mužů na mrtvých a raněných, dalších 100 000 bylo zčásti zajato, zčásti přeběhlo k vítězům, kteří však zaznamenali 52 000 mrtvých a raněných.

Granátnické setniny Plzeňského pluku se v rámci Callova granátnického praporu jíž 16. října zúčastnily zteče na obsazený dvůr v Auenhainu, bez něhož, jako opěrného bodu, nemohla armáda udržet dobytá postavení. Při zteči postupoval včele Simbschenův pluk a za ním z Gröbenu Weissenwolfova granátnická divize rozmístěná do šachovnice. Zraněn byl při tom setník Steiner z Eltenbergu a setník baron Quesnay.

Colloredův sbor se zbytkem pluku přišel na bojiště 17. října v 10 hodin ráno, ale do boje se hned nedostal. 18. října stál pluk již tradičně v sestavě Wimpfenovy divize s Colloredovým sborem na levém křídle armády, které velel princ Hessen-Homburg. Kolona nastupovala vlevo od granátníky dobytého dvorce. Wimpfenova divize postupovala společně se sborem pruského generála Kleista. Na nepřítele narazila východně od Dösenu, porazila ho a postupovala proti Probsthaydě. Poté divize posílila Beckovu brigádu, která hájila osady Dolice a Lesníky a musela ustupovat. Pallův a Fischerův granátnický prapor zvrátily situaci. I. granátnický prapor ve dvou kolonách osadu útokem na bodák a proti útočící jízdu rozstřílel salvami. Podplukovník Call za tento čin obdržel tereziánský kříž.

I s žalostnými zbytky svých sil na útěku dokázal ještě Napoleon 30. října porazit u Hanau Wredeho Bavory, kteří změnili stranu a pokoušeli se mu zablokovat ústupovou cestu přes Rýn.

Spojenci určili část svých sil k obsazení Německa a dobytí pevností, které ještě drželi Francouzi. Bülow se severní armádou vtáhl do Holandska, aby je navrátil domu oranžskému. V Itálii postoupila rakouská vojska až na Adiži. V Neapolsku Murat odpadl od Napoleona a uzavřel s Rakušany mír.

Bernadotte pacifikoval Dánsko a v lednu roku 1814 v Kielu donutil Dány k míru a k odstoupeni Norska Švédsku, které pak věnovalo Dánsku Pomořany.

Ve Francii se Napoleon pokoušel ještě jednou sestavit armádu z veteránu a z posledních zbytků mužské populace, které zemi ještě zbyly. Senát mu povolil povolání dalších 300 000 mužů, ale v parlamentu narazil na odpor. Spojenci (ruský car a rakouský císař František) byli nakloněni k tomu, že pouze izolují francouzské hranice. 13. listopadu ve Frankfurtu nabídli Napoleonovi mírovou smlouvu a byli ochotní respektovat hranicí na Rýnu. Pouze ostrý nesouhlas knížete Schwarzenberga a generála Radeckého je donutil vkročit do Francie a skoncovat s falešným císařem. Ten ostatně o mír ve skutečností nestál, chtěl vyjednáváním získat čas na nové vyzbrojení.

21. prosince překročil Schwarzenberg s armádou Rýn u Laufenbergu a Basileje. 1. ledna 1814 překročil Rýn i Blücher se slezskou armádou u Koblenze a Mannheimu. Na jihu překročil Wellington Pyreneje a obsadil Bordeaux. Z Holandska postupoval k jihu Bülow s ruským generálem Winzingerodem a v Itálii se dali opět do pohybu Rakušané pod Bellegardem. 29. ledna zaútočil Napoleon u Brienne na Blüchera, aby mu zabránil ve spojeni s Rakušany. Blücher ustoupil a posílen Rakušany porazil Napoleona 1. února u La Rothiére. Napoleon couvl za Aubu a nabídl císaři Františkovi dříve odmítnutý mír s hranicemi na Rýnu. Blücher zahájil postup na Paříž údolím Marny, Schwarzenberg údolím Sieny. Napoleon nechal proti Rakušanům jen slabé krycí síly a vším, co měl zaútočil na Blüchera, kterého porazil v pěti srážkách u Montmirailu mezi 10. a 14. únorem. Když Zahnal oslabené Prusy k Chalonsu, otočil se proti Rakušanům a porazil je 18. února v bitvě u Montereau. Schwarzenberg couvl k Aubě a spojil se s Prusy. Blücher pak vyrazil k Marně posílen Bülowem a Winzingerodem. Napoleon se znovu otočil proti Prusům a proti Rakušanům zanechal Macdonalda s Oudinotem. Schwarzenberg však oba maršály rozdrtil 27. února u Bar-sur-Aube. 9. a 10. března rozdrtil i Blücher Napoleona u Laonu. Se zbytkem poraženého vojska se Napoleon ještě jednou vrhl na Schwarzenberga a byl jím 20. a 21. března poražen u Arcis-sur-Aube. 19. března obsadili Rakušané Lyon a dohodli se se spojenci, že Napoleon musí být odstraněn v zájmu trvalého míru. Napoleon proklouzl s troskami armády k Rýnu, čímž hodlal odvrátit spojenecký postup k Paříži. 25. března byli maršálové Marmont a Mortier poraženi u Fére-Champenoise a couvli do Paříže, kde odňali velení neschopnému Napoleonovu bratru Josefovi. 30. března spojenci dobyli Montmartre a vtáhli do Paříže, kde o den později Talleyrand zradil Napoleona a prohlásil ho za zbaveného trůnu. Napoleon shromáždil ve Fontainebleau 50 000 mužů a zamýšlel táhnout na Paříž, ale maršálové mu tentokrát odepřeli poslušnost. 6. dubna se zřekl trůnu a přijal panství na ostrově Elba. Do Paříže se vrátil bratr Ludvíka XVI. jako král Ludvík XVIII.

Poté, kdy se hlavní armáda vydala stíhat Napoleona k Rýnu, byl III. prapor Plzeňského pluku přiřazen k obléhacímu sboru u Drážďan. Sbor čítal 44 453 mužů a 127 děl. 35 000 Francouzům v posádce velel maršál St. Cyr. Obléhání začalo 23. října a 11. listopadu se pevnost vzdala. Kořist činila 40 000 pušek a 245 děl. Plukovní šikovatel Kuff vynikl pří odražení francouzského výpadu z pevnosti. Se svou četou zajal 4 jezdce a 10 pěšáků, za což byl vyznamenán stříbrnou medailí.

Následně byl III. prapor odvelen k obléhání Hüningenu, který se vzdal až roku 1814 po sjednání přiměří. 5. dubna se prapor vyznamenal ztečením Mašikulské věže a odražením všech protiútoku. Stříbrnou medaili si zde vysloužil šikovatel Bosák, desátník Dragoner a svobodník Fleissner.

I. a II. fyzilírský prapor i I. zeměbranecký prapor pluku se zúčastnily výpravy do Francie v rámci Colloredova sboru. 22. října prošly Zeitz, 25. října Výmar, 28. října Muhlberg, 2. listopadu Dronbach, 9. Hettenheim, 16. Veinheim, 23. Niederbuhl, 30. Gundelfingen, 6. prosince Krutzingen, 21. překročily Rýn na Waldshut a Laufenburg do Švýcarska 22. prosince byl sbor v Baxu, 26. 12. v Brenngartenu, 1. ledna 1814 v Asnellu, 14. v Lavigne a 22. v Dijonu ve Francii. Zde byl I. zeměbranecký prapor pluku přidělen ke službě u trénu. 26. ledna 1814 táhli Pětatřicátníci do Tilney k obléhání Auxonu.

Z 3., 4., 7. - 10. setniny byl sestaven zvláštní prapor přidělený k létajícímu sboru generálmajora barona Scheithera. Prapor se 27. února srazil u Gori s nepřítelem a ztratil v boji 4 desátníky a 4 muže. 18. března se zvláštní prapor vyznamenal při zteči St. Georgie. Jíž 20. března útočil s jižní armádou na Limonet u Lyonu na levém křídle sestavy. Významnou se při tomto střetu stala akce harcovníku vedených podporučíky Klotem a Eckartem, kteří obsadili významné výšiny a hnali nepřítele až na předměstí Lyonu. Desátník Nath obdržel stříbrnou medaili za to, že v této akci zachránil podporučíku Eckartovi život. 2. dubna byl zvláštní prapor u Grenoblu a bojoval ve srážce u Voreppu, kde útočil na výšiny u Pomiéru. Klotzova 8. setnina zde dobyla čtyřliberní dělo a zajala skupinu Francouzů. Za tuto akci obdržel desátník Strokal peněžitou odměnu a později i ruský svatojiřský řád páté třídy. 17. dubna se zvláštní prapor vrátil přes Voiron do Lyonu, 1. května do Maconu a 23. května se v St. Gengoux opět připojil k 35. pluku, který se již od 16. května vracel domů.

12. července se I. prapor vrátil do Plzně. II. prapor byl od 20. července do 1. srpna v Memmingách pověřen transportem raněných a zajatců. 23. srpna byl jíž ve Stříbře. Ze zbytku řadových praporu a I. zeměbraneckého praporu byly v Plzni sestaveny dva plnohodnotné prapory. Zatímco ve Francii se opět vylodil Napoleon a sbíral novou armádu, obdržel oslabený 35. pěší pluk 9. března 1815 rozkaz k přesunu do Itálie. Pochodoval přes Budějovice, Linec, Wels, Reichenhall, Innomostí, Bozen, Trident, Veronu, Mantovu a Modenu, Bolognu a Florencií a 17. května prošel přes Řím. 28. května došel do S. Germana. I. prapor byl odeslán k obléhacímu vojsku u Gäety. Tuto pevnost dobývali Pětatřicátníci již podruhé, po 108 letech (1707).

20. června, dva dny po rozhodující bitvě u Waterloo, dostal pluk rozkaz k přesunu do Francie, kterou bylo třeba znovu okupovat a pacifikovat. Pochodoval přes Tolentino, 25. a 26. června si odpočinul v Římě, dále přes Florencii, Bolognu, Modenu, Parmu, Piacenzu, Alessandrii, Nizu. Brignolles, Aix, Cannes a Antibes, kde setrval až do 17. října se sborem generálmajora barona Gepperta. Hlavní události v Paříži tak Pětatřicátníci sledovali po celou letní sezónu jen jako vzdálený ohlas rozbouřeného světa z letní Riviéry. 18. října nastoupil pluk zpáteční pochod přes Aix, Valence, Lyon, Macon a Hünningen, kde překročili Rýn. 22. prosince dospěl do Všerub a na druhý svátek vánoční 26. prosince pochodoval již (prý za bouřlivých ovací Plzeňanů) do svých ubikací…

V mírových posádkách se pluk nacházel od návratu v červnu 1824. Na podzim se shromáždil v Terezíně, kde odbýval brigádní cvičení, po němž se I. prapor se štábem vrátily do Plzně.

Následujícího roku 1825 ležel III. prapor posádkou v Rokycanech.

V září 1826 se v Plzni konalo čtyřtýdenní polní cvičení, kterého se účastnily všechny čtyři prapory. Po cvičení se III. prapor odebral zpět do Rokycan, I. prapor do Terezína, zbytek pluku zůstal v Plzni. II. praporu se dostalo v Plzni cti, aby jako prvý vyzkoušel nově vybudovaná kasárna, která c. k. vojenský erár převzal 5. října.

1. srpna 1833 přijela do Plzně Jejich Císařská Veličenstva František I. a manželka Karla. Prohlédli si slavnostně vyzdobená kasárna a zdrželi se ve městě po tři dny. 35. pluk zapůjčil své hudební těleso ke slavnostem. Císařovna navštívila 3. srpna vojenskou vychovatelnu a prohlédla si práce žactva. Osobně ochutnávala stravu a kontrolovala ložnice, načež věnovala 50 zlatých na uspořádání zábavy. 4. srpna prohlížel císař kasárna i vychovatelnu a vykonal přehlídku pluku. Městu vyjádřil dík za vybudování kasáren.

Detail viz tento okaz

Píseň granátníků 35. pěšího regimentu

To červené vyložení, tralla tralla tralla dydum,
to jest pramen potěšení, tralla tralla tralla dydum.
Ty granátnické helmy, ty potěšují panny.
Fixum fidrum kompasarum, ty potěšují panny.

Ty granátnický čepice, tralla tralla tralla dydum
pozdvihují pannám srdce, tralla tralla tralla dydum.
Každá chce s nimi jíti, kdyby to mohlo býti.
Fixum fidrum kompasarum, mohlo býti.

Když jen přijde do hospody, tralla tralla tralla dydum,
hned po granátnících hledí, tralla tralla tralla dydum.
Pořád se na ně směje, byla by ráda v kole.
Fixum fidrum kompasarum, by ráda v kole.

Pár písniček přetancuje, tralla tralla tralla dydum,
hned se s nimi ven vykvituje, tralla tralla tralla dydum.
Nikdy se nezdržují, zvolna si špacírují.
Fixum fidrum kompasarum, zvolna si špacírují.

Ach to bylo milování, tralla tralla tralla dydum,
též velké potěšení, tralla tralla tralla dydum.
Pro výložky červené, veselí se srdce mé.
Fixum fidrum kompasarum, veselí se srdce mé.

Která se chcete vdávati, tralla tralla tralla dydum,
musíte peníze míti, tralla tralla tralla dydum.
Ta, která má peníze, dostane jistě muže.
Fixum fidrum kompasarum, dostane jistě muže.

Ach, má roztomilá Pepičko, tralla tralla tralla dydum,
promluv ke mně je slovíčko, tralla tralla tralla dydum.
Chceš-li mne za manžela, ráda by sis mne vzala.
Fixum fidrum kompasarum, ráda mne vzala.

Chcese každá panna vdáti, tralla tralla tralla dydum,
jen kdyby to mohlo býti, tralla tralla tralla dydum.
Ale to být nemůže, jen která má peníze.
Fixum fidrum kompasarum, jen která má peníze.

Ach, můj bože nejmilejší, tralla tralla tralla dydum,
jak mne ty výložky těší, tralla tralla tralla dydum.
Že jsou pěkné červené, raduje se srdce mé.
Fixum fidrum kompasarum, raduje srdce mé.

Související odkazy:

Jan Akela Drnek - plzeňský spisovatel, vychovatel tramp a monarchista - jandrnek.cz

Kapela 35. pěšího pluku Foligno - kapela35.websnadno.cz

35. (171.) rota aktivních záloh Krajského vojenského velitelství pro Plzeňský kraj - petatricatnici.eu

Původní adresa příspěvku:
Hoši jako květ
- primaplana.net/txt/clanky/35-jako-kvet.html

Štítky:

Aspern_1809 | Lipsko_1813

Zpět