Jižní Čechy za války o dědictví rakouské 1740-1748
Jan VOGELTANZ
Naposledy upraveno: 25.04.2010
Jihočeská krajina mezi Otavou a Lužnicí sice v historii neproslula velkými vojenskými střety, nicméně v nejednom období dějin zemí Koruny české zde protahovali ozbrojenci mnoha stran a na četných místech nejen spolu bojovali, ale především zanechávali za sebou bolestné pustošivé stopy.
Nehledě na počátek právě v regionu začínajícího husitského hnutí s hromadnými odchody na táborské hradiště, když předtím bylo dobyto nedaleké Sezimovo Ústí a první proslulé vítězství trocnovského hejtmana u Sudoměře na počátku r. l420, k větším srážkám nepřátelských stran na tomto teritoriu prakticky až do stavovského povstání r. 1618 nedošlo. Tábor sice zůstával jako strategická základna polních vojsk až do Lipan a na druhé straně královské České Budějovice byly důležitým centrem katolické strany - spolu s opěrnými body pánů erbu z Růže - ale významné bitvy tohoto období se odehrály mimo kraj.
Císařský fyzilír pluku Deutschmeister 1740-42 a kyrysník pluku Portugal 1740-42.
(Všechny ilustrace zhotovil autor textu.)
Ještě před osudnou defenestrací 23.5.1618 ovšem v prvních týdnech r. 1611 tudy táhly na Prahu praporce a kornety pasovského vojska a po nezdařeném dobrodružství se jejich zbytky prakticky stejnou cestou vracely zpět, ale opět - mimo přechodná obsazení jihočeských měst a drobné šarvátky - se měly jižní Čechy stát prvními bojišti následné třicetileté války.
Tak ještě v osmnáctém roce se českobudějovické ulice setkaly s prvními mušketýry a rejtary císařských vojsk, připravujících se na boj s odbojnými stavy, když generál Buquoy v létě a na podzim zahájil proti plukům stavovského direktoria ofenzivní akce, a na druhé straně nedaleký Rudolfov byl místem prvního mustruňku nové proticísařské armády. Následující rok přinesl do kraje už první ozbrojené srážky, když 10. června 1619 porazil Buquoy u Záblatí stavovského spojence Mansfelda. Nicméně koncem září byl císařský generál nucen před silnějším stavovským vojskem ustoupit do Rakous, kde probíhaly další boje. Za necelý rok ovšem po vstupu Katolické Ligy na straně Ferdinanda II. se stalo území jižních Čech místem prvních ofenzivních akcí spojených císařsko-ligistických vojsk, s neblaze proslulým masakrem 29.9.1620 v Písku, vypleněném Marradasovými žoldnéři.
Následující čtvrtstoletí sice přineslo - mimo zimní kvartýry a průtahy - poměrný klid, ale 6. března 1645 se na pomezí středočeského Podblanicka a jihočeského Táborska odehrála největší bitva války na českém území, když u obce Jankova utržili císařští pod Götzem a Hatzfeldem ponižující porážku.
Klid zbraní trval v malebné krajině na Otavě, Blanici, Malši, Vltavě a Lužnici takřka celé století. O to větší nápor přišel na počátku čtyřicátých let XVIII. století.
Tehdy po smrti císaře Karla VI. na podzim 1740 se ocitla dědička trůnu, mladičká Marie Terezie v dramatickém osamění tváří v tvář mnoha nepřátelům, z nichž jako první na ni zaútočil rovněž nově nastoupivší pruský král Bedřich II. Jeho vpádem do Slezska začala I. slezská válka, první konflikt z řady dalších, zvaných války o dědictví rakouské, z českého pohledu pak války o dědictví Koruny české.
Nezkušené panovnici nastala tak doba v jejím čtyřicetiletém panování nejtěžší, neboť nástupnictví bylo záhy zpochybněno i jejími příbuznými v Mnichově a Drážďanech, kteří si - za následné vydatné vojenské pomoci Versailles - činili nároky na dědičné země, především právě na Čechy. Nezůstalo tak u perfidního vpádu Prusů do takřka bezbranného Slezska, neboť v pozdním létě 1741 přišla další pohroma v podobě invaze Bavorů, Francouzů a Sasů do Českého království. Hlavní nápor spojenců pocítily od počátku západní a především právě jižní Čechy. Tam po překročení dolnorakouských hranic severně od Křemže vpadla francouzsko-bavorská vojska, která již 26. října 1741 obsadila České Budějovice.
Císařský důstojník kyrysnického pluku Portugal 1740-42 a tereziánský důstojník pěchoty 1742-45 (v této době byla nošena šerpa i kokarda v zelené barvě, neboť císařem byl Karel Albrecht, jehož armáda –Bavoři– užívala původní žlutou s černými průsvity a černou kokardu).
Situace v Čechách se stala v této době pro Marii Terezii značně kritickou. Vedle slabé pražské posádky se u Plzně nacházel jediný slabý sbor polního maršála knížete Lobkowicze, který měl zabránit postupu na Prahu, na kterou táhl francouzský generál Gassion od západu.
V jižních Čechách ovšem nezůstalo zdaleka u okupace budějovické. Francouzi a Bavoři během podzimu obsadili Týn nad Vltavou, Písek a podél Lužnice se roztáhli až k Jindřichově Hradci, kam vpadla francouzská kavalerie pod generálem Bonnardem.
Nicméně Marie Terezie poprvé ukázala svou typickou houževnatost a její pluky - po uzavření příměří s Prusy - se rychle vzpamatovaly a převzaly postupně strategickou iniciativu. Energie mladé panovnice byla obdivuhodná a její příklad následovali i její generálové. Lobkowicz takticky ustoupil před přesilou od Plzně až k východočeské Kouřimi, aby podpořil další tereziánský útvar, nově zformovaný na Vysočině. 6. listopadu stál u Německého Brodu a 18. téhož měsíce měl dosáhnout Jindřichova Hradce. Právě v jihovýchodním cípu Čech se válečné štěstí rychle obracelo ve prospěch mladé arcivévodkyně, neboť přicházely nové posily z Uher a husaři se měli stát ne sice zázračnou zbraní, ale přece jen novým efektivním prvkem celé následující kampaně. Rychle se přesunující uherská jízda způsobila záhy překvapivými útoky na týl a spoje protivníka nepřipravenému soupeři nemalé škody, které jej vyčerpávaly a ochromovaly. A tak již rychlým přesunem 11.11. dorazilo od Znojma k Jindřichovu Hradci vybrané komando husarů Nadásdyho pluku a za tři dny čtrnáctého rozrazilo oddíl Bonnardovy kavalerie. Záhy na to Francouzi v Jindřichově Hradci kapitulovali a již 17. listopadu k městu dorazila armáda pod velením manžela Marie Terezie Františka Štěpána.
V Českých Budějovicích sice ještě zůstala posádka francouzského generála du Brecarda, ale již 19. listopadu zahájil František Štěpán postup na Prahu, ke které se blížil nebezpečně od Plzně zmíněný francouzský sbor pod Gassionem.
Třebaže velitel francouzsko-bavorského tělesa v jižních Čechách Törring chtěl tereziánskému postupu zabránit stržením mostů přes Lužnici a francouzští pěšáci ještě zůstávali v počtu 5.400 v Třeboni a celý pěší pluk Berry v Týně nad Vltavou, Tábor byl na Törringův rozkaz již vyklizen 18.11. a tak postupně bylo Bechyňsko Francouzi opuštěno. Nápor husarských útoků se stupňoval a donutil postupně Törringa stáhnout se z povodí Lužnice k Třeboni a nakonec hned 19. listopadu od Týna ustoupil další francouzský velitel Leuville a přesunul se směrem na sever. Situace donutila spojence převézt z ohrožené oblasti zásoby potravin a prachu k Písku, včetně i následně dělostřeleckého materiálu. Na odpor se postavili nakonec i budějovičtí, kteří neposkytli Francouzům nutné povozy. Ústup k dosud neohroženému Písku pokračoval, přičemž Törring nechal ničit přechody přes Vltavu, aby zabránil tereziánským jednotkám v postupu. Poslední Törringova detašovaná jednotka v Týně nad Vltavou se stáhla po objevení uherských husarů na levý břeh.
V Písku zůstali Bavoři a Francouzi do 21. listopadu, poté odtahovali severním směrem na Prahu posílit Gassionův sbor. V poslední listopadový den protáhli Milínem a Dobříší až k Mníšku a 27. listopadu se spojili s Gassionem u Zbraslavi. Až do Mirotic byli neustále napadáni uherskými husary.
Mezitím František Štěpán postupoval podél Lužnice na Tábor, kam dorazil 24. listopadu a odtud dále na Prahu, aby zabránil jejímu dobytí. Nicméně v Poříčí nad Sázavou jej 27. dostihla zpráva o jejím pádu. Nepříliš vzdáleni se spojili v téže době u Zbraslavi 28.11. Törring s Leuvillem, o den později dotáhl František Štěpán do Benešova.
Uherský pěšák tereziánské armády pluku Kökényesdi de Vettes 1742 a uherský důstojník tereziánské pěšího pluku Gyulai 1741-42.
S nastávající zimou byly manévry obou armád ve velkém zastaveny a obě nepřátelská uskupení se stáhla do zimních kvartýrů. Jižní Čechy včetně Písku a Českých Budějovic byly nyní v rukou tereziánských pluků, které se ubytovaly v prostoru mezi soutokem Vltavy a Sázavy a v počtu 19 pěších a 5 kyrysnických pluků se rozložily na linii Německý Brod - Tábor - Bechyně - Týn nad Vltavou - Písek - Strakonice, přičemž nejen České Budějovice, ale i Písek a Strakonice byly osazeny silnými posádkami. Pro tak značný počet jednotek v celých jižních Čechách se ovšem v zimních měsících nedostávalo zásob všeho druhu.
Ve spojeneckých plánech Francouzů a Bavorů se nicméně stále uvažovalo o ofenzivním postupu, jakmile by to klimatické podmínky dovolily, tedy o dobytí Chebu na jaře 1742, znovuobsazení Českých Budějovic a dokončení okupace Čech až na českomoravské pomezí.
Přesuny spojenců začaly již počátkem prosince 1741. FM Törring a generál d’Aubigné se 7 pěšími prapory a 16 eskadronami (celkem 3.400 mužů) bavorských jednotek a se 12 bataliony pěchoty a 17 eskadronami jízdy francouzského kontingentu (celkem 6.350 mužů) a s 8 děly měli znovu obsadit České Budějovice a Písek.
Saské oddíly postoupily podél Sázavy až na Vysočinu k Pelhřimovu a Jihlavě a měly vázat rakouské pravé křídlo a donutit je k ústupu.
Již 6. prosince byl Bavory a Francouzi po šarvátce s uherskými husary obsazen Písek. Následujícího dne stáli spojenci u Protivína a již 9. prosince u Hluboké, která byla bez tereziánské posádky, 10.2. došlo ke spojení d’Augbigného s Törringen.
V Českých Budějovicích v téže době byly 2 pluky pěchoty tereziánské armády, čtyři pluky kyrysníků a jeden husarský pluk. Freistadt v Horním Rakousku, Tábor, Týn nad Vltavou, Veselí nad Lužnicí a další místa v kraji až po Jindřichův Hradec, kde bylo sídlo tereziánského štábu, byla obsazené oddíly Marie Terezie. Proto d’Aubigné zůstal v ležení v prostoru Písek - Protivín až k Hluboké, která byla jako opěrný bod. Bylo čekáno na zásoby a další rozkazy.
Osmého prosince dostal František Štěpán v Jindřichově Hradci zprávu o postupu francouzsko-bavorského kontingentu v síle 18.000 mužů na České Budějovice. Situace jihočeské metropole byla svízelná, ve městě samém byly pod velením pplk. barona Ledebura jen dva pěší prapory a granátnická rota, 5.12. sem dorazilo ze slezského prostoru 748 mužů. Byla slíbena pomoc Františkem Štěpánem, který nechal u Třeboně soustředit pěchotu a 5 jízdních pluků (4 kyrysnické a 1 husarský pluk), které měly zasáhnout proti nepříteli v případě, že by překročil Vltavu. České Budějovice by v případě obsazení Francouzi měly být co nejdřív dobyty zpět, neboť přestavovaly důležitý strategický bod.
Uherský husar tereziánského pluku Baranyai a uherský husarský důstojník tereziánského pluku Nadasdy v letech 1741-45.
Ještě v první polovině prosince byly soustřeďovány rakouské jednotky u Třeboně. Počet tereziánských kontingentů narůstal: 4 kyrysnické pluky byly doplněny dragouny pluku Württemberg, přítomno bylo jedenáct pěších pluků, na levém vltavském břehu navíc 2 pěší pluky. K dispozici bylo 25 praporů pěchoty a 30 eskadron a navíc 4 husarské pluky (Csáky, Dessöwffy, Splény a Ghilány), které operovaly na levém vltavském břehu a byly v dotyku s nepřítelem.
Lobkowicz navíc dostal rozkaz poslat jako posilu k armádě Františka Štěpána tři kyrysnické pluky (Hohenzollern, Caraffa a Birkenfeld) spolu s dragouny pluku Philibert. Na druhé straně dostal posilu šesti pěších pluků (Franz Lothringen, Seckendorff, Thüngen, Leopold Daun, Starhemberg a Ogilvy). Jeho operační prostor ležel mezi Jihlavou a Německým Brodem (včetně zimních kvartýrů) a měl tak krýt pravé křídlo hlavní armády Františka Štěpána a klást na Sázavě odpor na jihovýchod postupujícím oddílům francouzsko-saským.
Hlídky hlavní rakouské armády hledaly pak možnost brodu přes Vltavu a hlavní technický důstojník inženýr podplukovník Steiger zkoumal situaci českobudějovického opevnění, které bylo ovšem v neutěšeném stavu a mohlo odolat nepřátelskému útoku nejvýše 6 hodin. Byl nedostatek jak materiálu, tak dělníků, jichž bylo třeba nejméně 2.000, navíc 100 tesařů. Z materiálu bylo zapotřebí 20.000 fašin, tedy košů z proutí naplněných zeminou jako součást fortifikace, stejně jako 15.000 palisád, ale i 2.000 trámů. Práce na opevnění pak představovaly nejméně šest týdnů.
Dne 10. prosince bylo alespoň vybudováno 5 palebných postavení pro děla. Arcivévoda a velitel František Štěpán na střízlivé zhodnocení situace reagoval urychlením příprav k obraně nejen na opevnění Budějovic, ale i zajištění spojení s rakouskými zeměmi, když krytí přístupu na Moravě se nejevilo jako reálné, protože Lobkowiczův sbor nebyl sto zcela tomuto nepřátelskému postupu zabránit. Lobkowicz navíc 15. prosince dostal zprávu o pochodu nepřátelských oddílů směrem na Kutnou Horu, kde se už střetly s Baranyho husary. Měl ostatně od Františka Štěpána volnost jednání, protože Marie Terezie trvala především na udržení Českých Budějovic v souvislosti s připravovanou ofenzívou do Bavor vedenou maršálem Khevenhüllerem. Proto bylo třeba udržet strategické spojení s jižními Čechami a Rakouskem - důležitý opěrný bod Freistadt byl posílen dvěma pěšími prapory, 12 granátnickými rotami, oddílem husarů a 3 kompaniemi kyrysníků.
Jinak ovšem - přes průzkum husarských předních stráží - rakouské velení od 12. prosince nemělo přesnější informace o spojeneckých manévrech. Téhož dne byla obsazena Hluboká a třeboňský štáb se dozvěděl kusou inforaci o nepřátelských skupinách u Písku a Hluboké.
I Francouzi a Bavoři se snažili o spojení jihočeské oblasti s Bavorskem a proto d’Aubigné zajišťoval trasu Vimperk - Pasov.
V polovině prosince stály proti sobě dvě nepřátelské formace a to Francouzi mezi Pískem a Hlubokou v počtu 16.000 mužů. Rakušané pak měli k dispozici větší těleso o 20.000 mužích v prostoru Třeboně. Příchod posil na pravé křídlo (4 kyrysnických pluků) umožnil ofenzivní postup na České Budějovice a tak 22. prosince Rakušané zahájili postup přes Štěpánovice, Lišov a Rudolfov na České Budějovice, kde byl zřízen pontonový most a následujícího dne se po něm přesunuly jednotky na levý břeh. Zjistilo se, že se Francouzi od Hluboké stáhli k Písku.
Granátník pěšího pluku tereziánské armády 1740-44 a císařský dragoun pluku Württemberg 1741-42.
Další postup na Vodňany na Štědrý den se zpomalil. Po přestřelce se z města stáhla francouzská posádka se zanecháním 40 raněných a trénu. Na Boží Hod Vánoční byl odpočinek, ale již druhý den postupovali Rakušané na Protivín, přičemž ukořistili 200 plných vozů s proviantem a bagáží. 27. už byli Rakušané u Selibova 7 km od Písku a rozbili zde polní ležení v lesnaté pahorkatině.
Francouzské velení bylo znepokojeno nejen tímto postupem, ale především koncentrací Rakušanů u Třeboně, o jejichž počtu měli ovšem přehnané představy.
Mezitím, krátce před nástupem Rakušanů na Písek, posilovali u Písku i Francouzi, když 6. prosince byla z Prahy vyslána pěší brigáda La Marine pod velením MdC (Maréchal de camp = generál major) Gervaissise a jízdní brigáda Du Roy s karabiníky měla následovat. Přesuny se děly přes zamrzlou Vltavu od severu. Ale zmíněný rychlý postup Františka Štěpána v druhé polovině prosince 1741 zahnal Francouze do defenzívy. Byl pro Francouze překvapením a uvedená ztráta vozů byla velmi citelná a vyvolala v pražském francouzském štábu šok. Nově byl vystřídán v Čechách vrchní velitel. 17. prosince nastoupil jako vrchní velitel v Čechách místo maršále Belle-Isle maršál Broglié. Jeho volba se ukázala nevhodná, jako velitel byl spíše průměrný a pasivní. Odvolání Belle-Isleho, údajně na korunovací Karla Albrechta do Frankfurtu, bylo dílem versaillských intrik
Přelom roku 1741/42 byl pro Francouze a Bavory nejen v Čechách, ale především v Horních Rakousích velmi nepříznivý. Na Dunaji se totiž připravovala na strategickou ofenzívu do Bavor stále mohutnější Khevenhüllerova armáda a té prostě nemohl odolat slabý sbor generála Ségura. V konečném důsledku ovšem ohrožoval rakouský nástup i situaci spojenců v Čechách a tak mohl zmařit výsledky letního a podzimního tažení. Třebaže Belle-Isle si byl plně vědom vážnosti situace a byl připraven operativně jednat, Broglié přes jeho varování opomenul d’Aubigného v jižních Čechách včas posílit. Teprve 24.12. ještě stačil Belle-Isle zakročit a na Štědrý den poslat d’Aubignému na pomoc 25 eskadron karabiníků, další eskadrony od Mestre de Camp, 7 eskadron brigády du Roy a 10 děl. Třebaže francouzské eskadrony byly slabé (pouze 80 mužů), byla posila pro píseckou posádku vítaná (2.000 mužů kavalerie a 150 dragounů).
Broglié přijel osobně do Písku 27. prosince, ale necelou míli od města už bylo zmíněné rakouské ležení. Francouzi měli ležení na levém břehu Otavy na severozápadní straně obloukem kolem Písku, od kaple sv. Václava až k samotě (usedlosti) zvané Martínek. Na jihovýchodě před francouzskými pozicemi byla řeka. Bavorská posila v síle dvou praporů pluku Minuzzi přišla z Plzně a rozmístila se na levém křídle. Předměstí byla vyklizena, v městě samém zůstalo 9 pěších batalionů a celkem bylo k dispozici maršálovi Broglié 9.560 mužů pěchoty a 5.450 kavaleristů spolu s 18 děly, z toho 2.000 bavorské pěchoty a 1.920 jízdy.
Generál tereziánské armády 1740–42 / 1745–48 a francouzský generál (maréchal de camp – nejnižší generálská hodnost) 1741-42.
Proti Francouzům a Bavorům stál na druhé straně Otavy kontingent Františka Štěpána, ale vzhledem k dobrému postavení spojenců upustil od útoku. Den zůstal v pohotovosti a očekával francouzský útok.
Třebaže došlo k drobným šarvátkám předních hlídek (Chorvatů na levém břehu), k většímu střetu nedošlo a v posledních dnech roku 1741 se obě nepřátelská vojska stáhla do zimních kvartýrů. Rozhodovalo nejen riziko ztrát, ale i špatné počasí, také příprava Khevenhüllera na zahájení ofenzívy v Bavorsku a rovněž nástup Prusů u Olomouce. Nicméně František Štěpán přinutil svým postupem (přitažením k Písku) zaujmout Brogliého obranné pozice.
Dne 31. prosince byli Francouzi v Protivíně, sledováni 300 jezdci a 4 granátnickými rotami francouzského podplukovníka de Saigne. Ten ovšem byl napaden Chorvaty a 3.000 husary podplukovníka baroka Muna a navíc Trips s 600 husary zaútočil na francouzskou formaci zezadu. Francouzi byli obklíčeni a po krátkém boji zčásti pobiti a část byla zajata.
Broglié se po této porážce už neodvážil další akce a pouze umístil do Strakonic západním směrem oddíl pplk. du Beavais. Francouzi trpěli navíc jak zimou, tak nedostatkem proviantu.
Rakouské oddíly na Nový rok 1742 byly od Protivína rozmístěny do zimních kvartýrů na linii Vimperk - Volyň - Protivín - Týn nad Vltavou.
Již předtím se ovšem na severním operačním prostoru tereziánské armády stáhl před nebezpečím pruského postupu Lobkowicz na linii Pelhřimov - Jindřichův Hradec - Jihlava (26.12.).
Sasové pod Birkholzem se v oblasti Chotěboře a Německého Brodu střetli s uherskými husary bez větších ztrát, ale poté se obojí jednotky stáhly. 1. ledna se ošem Lobkowicz rozhodl Německý Brod vyklidit a ustoupit na uvedenou linii. Především odeslal do Jihlavy a Jindřichova Hradce trén, nicméně v prvních dnech roku francouzský generál Pollastron se Sasy město dobyl a s několika desítkami pěšáků ukořistil i část proviantních vozů.
Po odjezdu Františka Lotrinského od hlavní armády do Vídně zaujal jeho místo počátkem ledna jeho bratr Karel a vzápětí musela Marie Terezie část jednotek (pěší pluk Grünne a kyrysnické pluky Caraffa a Bernes) odeslat k Linci na pomoc již v Bavorsku útočícímu Khevenhüllerovi.
Rakouské jednotky byly rozmístěny na pravém a levém břehu Vltavy od Českých Budějovic jižně, západně a východně, v Třeboni a okolí, také v Kaplici, Rožmberku a Vyšším Brodě (kyrysníci a dragouni), pěchota a část kavalerie u Tábora a Veselí nad Lužnicí. Celkem bylo na pravém břehu Vltavy 9 pěších a 7 jízdních pluků (kyrysníci, dragouni a husaři). Mobilní a výzvědné, případně diverzní a přepadové úkoly byly svěřeny husarským plukům (Dossöwffy, Splény a Ghilány) nejblíže nepřátelským postavením u Protivína a Bavorova, které se střetávaly s předsunutými francouzskými oddíly. Tři pěší pluky (Wurmbrand, Baden, Karel Lotrinský) a kyrysníci Pálffyho pluku byli v Prachaticích, Netolicích a Českém Krumlově.
Francie: pěšák pluku Anjou v letech 1741-43 a důstojník pěšího pluku Du Roi.
Jak zmínění husaři, tak kyrysníci a pěchota v uvedených lokalitách měli zabránit nepřátelskému útoku na Prachatice a Vodňany (v Prachaticích 400 vojáků, ve Vodňanech 200 a v Týně nad Vltavou 600 mužů). Šlo o zajištění strategického spojení jižních Čech a Rakouska a plynulé manévry (přesuny posil ke Khevenhüllerovým formacím postupujícím v Bavorsku). Štáb byl v Českých Budějovicích, zálohy pak v Jindřichově Hradci.
Dne 5. ledna 240 husarů Ghilányho pluku zajalo vypuzenou francouzskou posádku z Volyně. Jinak v této době byly jen malé potyčky husarů s předními posty Brogliého armády.
Jednotky ovšem byly vyčerpané na obou stranách, bylo třeba je doplnit. České Budějovice představovaly nadále prvořadý strategický opěrný bod, proto byly jednotky rakouské armády na podnět Marie Terezie v tomto postupu permanentně zásobovány a doplňovány.
Obavy ale vzbuzoval postup Prusů a Pollastronova kontingentu ze severní Moravy a z Vysočiny na jih na vídeňském směru. Lobkowicz se stáhl se svým sborem k Jindřichovu Hradci v polovici února a zůstával v pohotovosti proti rozvíjející se prusko-sasko-francouzské ofenzívě.
Na jihočeském válčišti v prostoru Malše a Otavy, zejména na Otavě až k ústí do Vltavy, byla rozložena francouzská armáda Brogliého. Především v Písku, Strakonicích, Štěkni a na Volyňce ve Volyni (od 12.1. vyklizené Rakušany) a až do Vimperka (zde pěší pluk Anjou). Kavalerie byla mj. až k Rokycanům a 10 eskadron karabiníků (elitních francouzských kavaleristů) bylo nakvartýrováno v Blatné, Plzenci a v Plzni. Celkem bylo v povodí Otavy 18 batalionů a 50 eskadron francouzských vojáků.
Dne 13. ledna došlo na Törringův rozkaz k odtažení francouzských a bavorských jednotek na pomoc ohroženému Bavorsku. Především z Vimperka, odkud vyrazila kolona pěšáků a dragounů s částí dělostřelectva směrem na Pasov. Druhá kolona s ochranou kavalerie s většinou děl a trénu se zásobami a ženijním náčiním se z bezpečnostních důvodů vypravila sice delší trasou, ale po lepší komunikaci na Klatovy a odtud na Kdyni a Furth in Wald a Cham do Straubingu. Celkový počet Bavorů, opouštějících Čechy, byl 5.000 pěchoty a 2.000 mužů jízdy.
Rakušané ještě obsadili, bezprostředně po opuštění, postavení Bavorů, ale Vimperk byl nadále v rukou Francouzů (pěšího pluku Anjou).
Přes snahy vrchního francouzského intendanta Sechélle o zásobování byla mezi Francouzi značná nemocnost a úmrtnost. V Písku na hřbitově u Nejsvětější Trojice bylo denně pohřbíváno 5 vozů plně naložených zemřelými. Nemocných přibývalo nejen kvůli epidemiím, ale i kvůli namáhavým zimním službám. Strážní objekty byly nedostatečné proti zimě a neustále byly napadány husary. Přesto byla ještě mezi Francouzi udržena kázeň i platební schopnost, na druhé straně vzbuzovalo značný odpor na obsazeném území nekompromisní vymáhání kontribuce.
Francie: dragoun pluku Beauffremont v letech 1741-43 a kavalerista pluku Orléans (stejnou uniformu měly pluky d’Asfeld, a Chabrillant operující také 1741-42 v jižních Čechách).
V horší zásobovací situaci byl na Sázavě Pollastron s francouzsko-saskými oddíly, od února k nelibosti francouzského velení podřízen pruskému králi. Pollastronovi se sice podařilo v polovici února obsadit Jihlavu, ale pak odejel do Prahy. Koncem tohoto měsíce byl ovšem velmi citelný nedostatek píce pro koně, takže jezdectvo se muselo stáhnout ještě dále na západ, až ke Klatovům, Lesnímu Mnichovu, Domažlicím, ba až na Tachovsko (zde jízdní pluky d’Asfeld, Orléáns a Chabrillan). Na Otavě poté zůstalo jen 5 eskadron. V únoru pak po přesunech francouzských oddílů k Praze a k Chebu (ten obléhán) zůstaly počátkem března v Písku pěší pluky La Marine a Alsace, ve Strakonicích Piémont, ve Štěkni Anjou (část nadále ve Vimperku), ve Volyni posílená posádka pluky La Reine a Rosnyvienne, v Miroticích Navarra a Penthiévre.
Spojení mezi Pískem a Vimperkem přes Volyni bylo pro Francouze velmi svízelné a riskantní. 3. února zásobovací oddíl se 2 pěšími rotami pluku La Reine pod velením kapitána de Salliérre a s jízdním oddílem vytáhl z Písku, ale mezi Volyní a Vimperkem u Čkyně byl přepaden uherskými husary a dragouny. Salliére se sice za zdí hřbitova ubránil (Rakušané se se ztrátami stáhli), ale přepad ukázal nebezpečí rizika.
Počátkem března se rozhodl Broglié v jižních Čechách pro ofenzívu, proto žádal o posily. 7. března generálporučík Clermont-Tonnere s 900 Francouzi u Vodňan zajal takřka 200 Rakušanů a obsadil město. Jízda pod velením vévody de Brissac v počtu 2.000 mužů odtáhla na Hlubokou a 8. března zásobila zdejší posádku proviantem i léky (5.3. se opevnění snažili neúspěšně dobýt Rakušané). Poté se Francouzi stáhli k Vodňanům, sledováni uherskými husary. Tato demonstrativní akce znepokojila Rakušany, ale na větší operaci neměl Broglié zatím síly.
Na konci března r. 1742 byl Karel Lotrinský nucen odtáhnout se svou armádou k Brnu proti postupujícímu Friedrichovi II., který rychlým pochodem okupoval již sever markrabství. Proto u Českých Budějovic zůstala zmenšená formace o 8 pěších plucích (Max Hessen, Wurmbrand, Botta, Václav Wallis, Browne, Mercy, Kolowrat a Baden) a 5 kyrysnických regimentů (Seher, Cordova, Lanthieri, Hohenzollern a St.Ignon), 2 husarské pluky (Splény a Ghilány), k tomu 1.900 Chorvatů, 20 děl a 2 moždíře. Pod velením Lobkowiczovým to bylo celkem 8.696 mužů (tedy z pluků, kde byly stavy neúplné). Jinak byly ponechány Karlem v Českých Budějovicích dostatečné zásoby a mimoto vrchní válečný komisař hrabě Harrach ještě nechal v Horních Rakousích v Mauthausenu zřídit velký sklad.
Aby odvedl pozornost Francouzů a utajil odchod Karlovy armády na Moravu, provedl Lobkowicz 30. března zastírací manévr ve formě přepadu Hluboké. Večer toho dne táhlo 600 Chorvatů a 300 kavaleristů s žebříky před zámek, ale přepad se nezdařil, protože po několika výstřelech se posádka vzpamatovala a Hlubokou ubránila. Útočnici měli 4 padlé a 12 raněných.
Bavorsko: generál 1741-42 (pravděpodobná rekonstrukce, předpisová uniforma ještě neexistovala) a kyrysník pluku Törring v letech 1741-45.
Oslabena byla ovšem nejen tereziánská vojska, ale i Brogliého armáda, kde zmenšení stavu způsobily především nemoci a dezerce. Rovněž odtud byly poslány některé oddíly k posílení obléhacího kontingentu u Chebu. Navíc se Broglié mylně domníval, že bylo tereziánské těleso posíleno novými oddíly z Bavor pod velením FML (Feldmarschall-Lieutenant, tedy polní podmaršálek) Mercyho, tedy 4 pěší pluky a 2.000 karlovackých nepravidelných oddílů, které přitáhly mezi 16. - 26. březnem do Českých Budějovic. Navíc očekávali Francouzi mylně ofenzívu Karla Lotrinského na Prahu. To vše způsobilo velký rozruch až ve Vesaillích, odkud byl požadován o pomoc Friedrich II. Pomoci měli Sasové, kteří sice v zimě dotáhli až jižně od Brna, ale právě v březnu a dubnu se dostali do bezvýchodné situace kvůli ztrátám, nedostatku zásobování, dezercím a nemocem. Ztratili po zimě naprosto operační schopnost a proto byli odveleni Chevalierem de Saxe nikoliv k Praze, ale až k Litoměřicům, kde se měla zotavit pěchota v krušnohorském podhůří a stejně tak kavalerie.
Broglié se mezitím dověděl o reálném stavu rakouské armády, tedy o slabém Lobkowiczově sboru. Sám ovšem disponoval rovněž pouze asi 10.000 muži a očekával posily.
Pasivity svého francouzského rivala využil Lobkowicz a rozšířil kvartýry svých jednotek k Praze a Jihlavě.
V polovicí dubna Lobkowicz rozložil 4 pěší pluky západně od Vltavy (Kolowrat, Václav Wallis, Mercy a Browne) a kryl je na Blanici mezi Protivínem a Prachaticemi husarskými oddíly. Pěšáci od pluků Baden a Wurmbrand byli rozloženi mezi Vltavou a Lužnicí a infanterie pluků Botta a Max Hessen severně od Bechyně; u Jistebnice a Milevska stáli kyrysníci pluku Hohenzollern. Další rakouské jezdecké pluky byly východně od Lužnice na linii Mladá Vožice - Pelhřimov - Jihlava. Husaři jako vždy podnikali rychlé a náhlé přepady v celé oblasti a rušili podle možnosti zásobování nepřítele. Dokonce když se pruské útvary objevily jižně od Čáslavi, docházelo ke střetům s Lobkowiczovou jízdou i v této oblasti.
Z francouzské armády postupující od Rýna do Čech a do Bavorska - tedy Německem - mělo poskytnout patnáct pěších batalionů posílení francouzského kontingentu v Čechách a poté zahájit ofenzívu na strategické České Budějovice. Celá strategie měla být koordinována s postupem pruské armády, nad spojenci dokonce v Čechách měl převzít velení pruský panovník.
V témže období se Rakušané přesunovali od Olomouce na západ do ohrožených Čech.
Zmíněné francouzské jednotky určené jako posila do Čech, zatím v síle pěti pěších praporů od pluků Orléans, Languedoc, Foix a Beaufrémont pod MdC Villeneuvem, už postupovaly na jihočeské válčiště přes Klatovy. Ostatních deset praporů (po dvou od pluků Appelgtren a Auvergne, po jednom od pluků Vivarais, Bresse, Nice, Tournaisis a La Fére) podél Dunaje směrem na Deggendorff a odtud nejkratší cestou do Čech.
Villeneuve byl již 10. května v Klatovech a přeložil své jednotky dále na Radomyšl a Sedlice, zatímco d’Aspelgreen, velitel druhého oddělení, byl pověřen zůstat s uvedenými prapory v počtu deseti a zastavit se v Klatovech.
Bavorsko: důstojník pěšího pluku vévody Klemense 1741-45 a dragoun pluku Taxis v letech 1741-45.
O těchto pohybech byl zřejmě průzkumem husarských patrol zpraven Lobkowicz, který měl pochopitelně obavy, že Broglié se chystá po nečinnosti zimních a jarních měsíců podniknout ofenzívu. Proto se obrátil na Karla Lotrinského s prosbou o posily, aby netáhl od Olomouce k Labi, ale aby místo postupu proti zde rozloženým pruským jednotkám zamířil jižním směrem k Jihlavě a oddělil tímto manévrem nebezpečně blízko sebe stojí Prusy se Sasy od Francouzů. Lobkowicz hodlal francouzské jednotky porazit ještě před příchodem výše uvedených posil.
Na podporu tohoto manévru vyslal Lobkowicz počátkem květná oddíl 700 jezdců od husarského Ghilányho pluku na Habry a pěší komando na sever pražským směrem k Votici.
Jedenáctého května svolal Karel Lotrinský ve Žďáru nad Sázavou konferenci (štábní poradu), kde bylo rozhodnuto, že on potáhne přes Čáslav na Prahu, případně přímo napadne Prusy. Lobkowicz měl pak na jihu poutat Brogliého oddíly a odvést jeho pozornost od Prahy.
Po návratu ze štábní porady Lobkowicz skutečně soustředil své síly u Zahájí na trase České Budějovice - Vodňany, aby kryl stále trvající obležení francouzské posádky na Hluboké.
Dne 13. května tuto operaci zahájil a 17. téhož měsíce už stál jeho hlavní voj před Zahájím. Současně obklíčil pěší pluk Václav Wallis Hlubokou a bezprostředně poté byly zahájeny obléhací práce. Ovšem ještě 26. května byly dokončeny práce na bateriích a zničeny pouze dvě šance. Velitel artillerie podplukovník Webinger konstatoval nemožnost zřízení baterií, neboť se nedostávalo děl a dostupný moždíř nedostačoval. Žádost o vzdání byla odmítnuta a velitel obležené posádky, bavorský plukovník Johann von Wittgenstein, byl navíc pověřen rozkazem od Brogliého k rozhodné obraně zámku, přeměněného na dočasnou pevnost.
17. května, tedy v době kdy před Zahájím stál se svými pěšáky a kavaleristy Lobkowicz, byl Karel u Chotusic u Čáslavi v boji s Friedrichem poražen a pruský král po tomto rakouském neúspěchu důrazně žádal své francouzské spojence Brogliého a Belle-Isleho rovněž o důsledný postup proti Rakušanům, především proti slabým silám pod Lobkowiczovým velením.
Již předtím 14. května odejel z Prahy do Písku maršál Belle-Isle, aby společně s Brogliém vypracovali plán útoku proti Rakušanům, jak bylo ještě před Chotusicemi domluveno s Friedrichem II.
Podle tohoto plánu měly posily pod brigadýrem Asplegenem vytáhnout směrem na Písek a poté se rozvinout do útočné formace na linii Volyně - Strakonice - Štěkeň. Villeneuve byl ve druhém záložním sledu (16. května) s pěti prapory v Klatovech a okolí jako rezerva.
Bavorsko: pěšák pluku Minuzzi v letní adjustaci (polní) a saský pěšák pluku Brühl 1744-45.
Konečně 22. května konzultoval Belle-Isle s Brogliém konečnou fázi ofenzívy, vrcholící úderem na Rakušany u Zahájí s cílem uvolnit Hlubokou z obklíčení. Téhož dne přišly posily nejen z Bavor, ale i od Chebu - vedle 24 francouzských pěších praporů i 10 bavorských a z jízdy se jednalo o 56 eskadron, jak z Bavor, tak od Chebu. Dokonce z Prahy dorazil bavorský husarský pluk Lažanský, dál jízdní pluky od Plzně a jediné dva francouzské husarské pluky operující v Čechách od Sázavy, Berchény a Rattský.
Tyto jednotky byly soustředěny u Písku, část pak u Protivína. 23. května zahájil Broglié akce se dvěma husarskými pluky od Protivína a dvaadvaceti pěšími prapory, které měl k dispozici u Písku a následujícího dne chtěl zahájit útok na Zahájí. Ovšem zmíněná pěchota se stahovala od Volyně a Strakonic, kde bylo rovněž několik batalionů a tak bylo možno nastoupit pochod až 25. května.
V těchto dnech se přední rakouské husarské hlídky před protivníkovou infanterií stáhly do Vodňan, kde byl důležitý přechod přes Blanici a záhy se další tereziánští vojáci spolu s husary stáhli - po stržení mostu - i z okolí, ale Francouzi přesto k Vodňanům dotáhli a město obsadili. Další přesun Francouzů následoval do Protivína. Nicméně uherští husaři podnikli v noci 25. května přepad města a způsobili mezi Francouzi zmatek. Stáhli se až po příchodu šesti kompanií granátníků.
Na druhé straně několik dnů předtím zahájil Lobkowicz - po obdržení informací o francouzských pohybech - pochod do Zahájí a již 24. května očekával francouzský útok. Následující den skutečně Francouzi nastoupili pochod zprvu na Vodňany - dragouni Dauphin a samostatná rota Clermont-Tonnere, dále 32 granátnických rot ve středu sestavy spolu s karabiníky, mj. i husaři Rattského a Berchényho pluku. Pro rychlejší přesun byl znovu postaven most přes Blanici a kolona se dále hnula na Sedlec, kam dorazila odpoledne.
Lobkowicz byl husary o francouzském pochodu informován a chtěl před přesilou ustoupit k Českým Budějovicům, aby nebyl nejen obklíčen přesilou, ale také aby zabránil dobytí tohoto města a opustil pro něho výhodné postavení u Zahájí, ale Francouzi se značně přiblížili. Proto se obrátil zpět a chtěl přijmout boj pouze za účasti části svého kontingentu. V době, kdy stál na okraji lesa u vesnice, Francouzi již obsazovali Zahájí a jejich stav se stále zvyšoval (přítomni byli karabiníci, pěchota pluků Nice, Foix, Beaufremont, Beauce a Tournaisis).
Lobkowicz mohl postavit do bitvy kyrysníky Seherova, Hohenzollernova a Lahthiériho pluku a z pěších pouze Likánce a granátníky. Kyrysníci byli na pravém křídle proti francouzským dragounům a karabiníkům, ostatní proti vesnici. Vzhledem k tomu, že v Zahájí již stála francouzská děla, byl útok Chorvatů (Likánců) a granátníků odražen.
Ves byla zapálena, Lobkowiczovy jednotky ustoupily se ztrátami, část Chorvatů uhořela v některých chalupách, kam dorazili. Francouzi byli úspěšní i ve střetu s kyrysníky, ale nakonec Broglié zaváhal a Lobkowicz naopak své otřesené oddíly na kraji lesa zkonsolidoval.
Rakouský velitel měl naopak převahu v dělostřelectvu, neboť mohl proti šesti francouzským postavit svých jedenáct děl. Dělostřelecká přestřelka ovšem změnu nepřinesla a Broglié ani po příchodu dalších oddílů už žádné akce nepodnikl.
Sasko: kyrysník pluku Ronnow 1741-45 a důstojník pěšího pluku Cosel 1744-45.
Celkově trvalo střetnutí asi pět hodin bez větších rozhodnutí. Lobkowicz se stáhl ze strategických, nikoliv taktických důvodů, neboť na žádost Karla Lotrinského měl především posílit českobudějovickou posádku. Po poradě velitelů chtěl setrvat u Zahájí pouze FML Browne.
V noci se Lobkowicz nenápadně stáhl a současně bylo zrušeno i obleženi Hluboké. Děla byla odvezena do Českých Budějovic rovnou. Již ráno 26. května dosáhl Lobkowicz Vltavy a utábořil se na pravém břehu řeky mezi Českými Budějovicemi a Adamovem.
Výsledek srážky u Zahájí znamenal pro Francouze jen nepatrný taktický úspěch, o to více jej slavili jako vítězství. Jejich ztráty ovšem byly proti Lobkowiczovým dvojnásobné. Rakouské oddíly u Zahájí měly 5 důstojníků a 96 poddůstojníků a mužstva padlých, zraněno bylo 15 mužů, zajat byl zraněný GFWM (General-Feldwachtmeister, tedy pozdější generálmajor) de Fin, také kornet se standartou a 4 muži. Koní padlo 128, 27 bylo zraněno. U Hluboké padlo 97 jezdců a 3 pěšáci, zraněno bylo 108 jezdců a 6 pěšáků.
Francouzi ztratili 15 důstojníků a 193 mužů, zraněno bylo 53 důstojníků a 234 mužů. Přišli rovněž o 173 koní padlých a 29 zraněných.
Francouzi se přesunuli poté k Hluboké, kde doplnili zásoby posádky. Další akce nepodnikali podobně jako Belle-Isle, který zcela závisel na koordinací dalšího postupu s operacemi pruskými a saskými.
Broglié pouze prováděl nebojové manévry jako přesun pěší brigády La Marine a kavalerie Royal Allemande do Týna nad Vltavou k ochraně přechodu přes řeku a přesun brigády Navarre pod MdC vévodou de Bouffleur se třemi dragounskými pluky do Českého Krumlova. Konečně brigáda d’Anjou měla zajišťovat spojení mezi Hlubokou a Týnem nad Vltavou.
Jinak ovšem byl v nečinnosti i Lobkowicz, který u Českých Budějovic chtěl nadále udržet spojení s Khevenhüllerovou armádou v Bavorsku. Měl ale obavy o své pozice i po obdržení uklidňující zprávy Karla Lotrinského o Khevenhüllerových diverzních akcích z Bavorska až do Čech.
Karel Lotrinský předtím 17. května, jak podotknuto výše, prohrál u Chotusic s Bedřichem II., ale byl natolik při síle, že mohl ustoupit na jih k Vltavě, aby podpořil Lobkowicze proti Francouzům. Měl dvě možnosti - buď na středním toku Vltavy překročit řeku, nebo v případě, že Francouzi už jej předešli, spojit se s Lobkowiczem u Jindřichova Hradce.
Saský generál en chef 1735-53 a pruský generál 1744-45.
Koncem května nastoupil Karel Lotrinský pochod jižním směrem a 2. června dorazil k Soběslavi. Francouzi ovšem netušili nebezpečí spojení obou rakouských formací a Broglié se mylně domníval, že protivník bude plně zaměstnán postupem pruské armády a naopak se stáhne a vyklidí České Budějovice. K ofenzívě se neodvážil, navíc nedostal očekávané posily, které byly v Německu v síle 8.000 mužů a jejichž velitel MdC d’Estrées dostal rozkaz soustředit je u Plzně, kde byly posíleny částí francouzských jednotek od Chebu a od Prahy. Pasivivita Brogliého byla podmíněna nejen provizoriem jeho postavení, ale i osobními antipatiemi k Belle-Islemu. Navíc očekával své jmenovaní velitelem francouzských vojsk v Bavorsku, nicméně zůstal nadále v Čechách, protože 27. května Belle-Isle onemocněl. Poslední květnový den dostal Belle-Isle zprávu od pruského panovníka, že rakouská armáda táhne na Humpolec. Naděje Francouzů o pruské pomoci v operacích v jižních Čechách vzala za své uzavřením vratislavského míru, který ukončil I. slezskou válku.
Naproti tomu byl Karel Lotrinský o svízelné situaci francouzských vojsk dobře informován a již 4. června zahájil u Týna nad Vltavou přechod řeky a nástup rakouského předvoje pod GFWM Birkenfeldem (14 granátnických kompanií, oddíl husarů, 400 Varaždínů a oddíl kyrysníků) zajistil oblast kolem Týna nad Vltavou pro další operace. Francouzi ovšem netušili o rakouských operacích nic a proto se Karel rozhodl udeřit 11. června na Týn nad Vltavou. Za svítání 11. června byl zahájen útok. Když se na levém břehu objevili první Karlovi vojáci, Birkenfeld poslal část svých oddílů k mostu, další formace umístil na výšiny s dělostřelectvem a do středu poslal husary a Varaždíny. Překvapení Francouzi vyklidili město, strhli most a soustředili se k obraně; proti husarům vyslali svou kavalerii (2 eskadrony). Rakouský útok ovšem prorazil francouzskou obranu za dělostřelecké palby na zbývající pozice Francouzů, během níž vtrhli do města Chorvaté a na ležení samé udeřili Dessöwffyho husaři. Zmatení Francouzi se před příchodem dalších jednotek protivníka rozutekli do lesů na západním levém břehu a jejich útěk byl tak rychlý, že do bojů nestačila zasáhnout ani příchozí rakouská pěchota. Husaři dál pronásledovali Francouze v lesích a tak mohla další tělesa zůstat u města. Francouzi ustoupili až k Hluboké za velkých ztrát na raněných a padlých, také přišli o 5 standart a 230 zajatců včetně MdC de Villeneuve, podplukovníka, majora, osmi kapitánů, poručíků a jednoho korneta.
Karel obsadil město, husaři a další vojáci předního voje postoupili až k Vodňanům. Večer pak došla Karlovi zpráva od Lobkowicze, že Broglié odtáhl od Hluboké k Protivínu, sledován husary a Likánci, kteří získali kořist na trénu a četné zajatce. Karel dal Lobkowiczovi rozkaz táhnout na Vodňany, kde se tereziánské jednotky soustřeďovaly k další akci.
Broglié se o porážce zmíněných d’Aubigného jednotek dozvěděl již 5. června a následné riziko přerušení spojení s Plzní a Prahou jej přimělo k ústupu jak od Vodňan, tak od Českého Krumlova přes Vimperk na Strakonice. Nebezpečí tereziánské ofenzívy jej rovněž přimělo naléhat na přeložení zásobovacích tras na linii Amberg - Cheb. Za ústupu k Vodňanům z 5. na 6. června ještě před úsvitem dorazili Francouzi do Vodňan, ale v patách jim byli Lobkowiczovi husaři, kteří nejen získali četné zajatce, ale i kořist z trénu. Za několik hodin ještě zrána ustoupily Brogliého oddíly dále z Vodňan na Protivín a ve Vodňanech ponechaly pouze granátníky, aby kryli ústup.
Prusko: granátník pěšího pluku Glasenap a husar 5. pluku Ruesch v letech 1744-45.
Lobkowicz ovšem téhož rána stál u Vodňan a souběžně s ním od Týna nad Vltavou zahájil pochod hlavní tereziánský voj. Lobkowicz se domníval, že ve Vodňanech je větší francouzská posádka a připravoval se proto na boj. Francouzi se naopak domnívali, že mají před sebou hlavní nepřátelskou armádu. Nicméně došlo jen k dělostřelecké přestřelce a zbytek Francouzů ustoupil dále k Protivínu, pronásledován husary. K Vodňanům dorazil předtím i Karel Lotrinský a společně s Lobkowiczem dosáhla spojená tereziánská armáda počtu 45 pěších praporů, 19 jízdních pluků, 5 pluků husarských, kolem 5.000 hraničářů - celkem kolem 30.500 mužů, z toho 12.500 jízdy.
Broglié ještě 6. června pod ochranou pěchoty a kavalerie odeslal 15 děl do Písku, zatímco jeho kontingent podél Blanice přes Kestřany ustupoval rovněž do tohoto města. Přes noc na 7. června už Francouzi dosáhli levého břehu Otavy u Písku a stačili strhnout mosty.
Sedmý červnový den pěší brigáda Navarre a 3 dragounské pluky pod MdC de Boufflerem dorazily od Českého Krumlova ke Strakonicům, když rychlý pochod 60 km dlouhý dokázali Francouzi za 39 hodin, ovšem za cenu vyčerpáni, demoralizace a špatného zásobování. Ostatně i jim byla část bagáže ukořistěna uherskými husary.
Francouzské linie nebylo možno udržet a byl plánován ústup dále na Beroun a Prahu. Také d’Estrées opustil Plzeň a dorazil do Písku se 150 jezdci, 2 prapory milice a granátnickou rotou. Další francouzský velitel MdC Danois s 5 prapory táhl na Beroun, plukovník d’Armentiéres se dokonce vypravil z Chebu na Prahu, ale dostal rozkaz vrátit se zpět, aby mezi Chebem, Plzní a Prahou zajišťoval etapu, tedy zásobovací a pochodovou trasu.
Karel Lotrinský ovšem díky efektivně fungujícímu husarskému průzkumu byl o francouzských pohybech informován a tak věděl o koncentraci silnějších francouzských oddílů právě u Písku. Karel byl u Vodňan 7. a 8. června, u Selibova ponechal 400 husarů a 200 Chorvatů pod Tripsem. 8. června ráno Karel s husarskými veliteli FML Baranyem a GFWM Esterházym včetně jeho husarského pluku dorazil do Schiebau, kde se spojili s Tripsem a společně táhli na Písek. Francouzi usoudili, že husarské pluky zmíněných velitelů jsou tereziánským předvojem.
Téhož dne pak celá hlavní Karlova armáda ve 4 kolonách vyrazila na Kestřany, jako průzkum opět husaři, tentokrát 600 jezdců Nadásdyho pluku, následováni 16 karabiníky a jízdní granátnicko kompanií a 21 pěšími granátníky jako avantgardou. Nadásdy dosáhl v poledne 8. června Otavy u Štěkně a dále táhl na Písek, ostatní armáda postupovala pomaleji.
Již ve dvě hodiny odpoledne téhož dne se Broglié dozvěděl o nepřátelském překročení Otavy, urychleně zlikvidoval ležení na břehu a ustoupil. V Písku samém bylo 500 Francouzů pod plukovníkem Arrassem.
Nadásdyho husaři byli ustupujícím Francouzům v patách a dotírali na ně za drobných šarvátek.
Hlavní tereziánská armáda dosáhla Otavy u Kestřan, část se dostala na levý břeh, ale pro přechod hlavních sil bylo nutno postavit pontony.
Nadásdy vyzval plukovníka Arrase ke vzdání města (husaři před hradbami sesedli), ale ten před husary odmítl kapitulovat. Ti zatím vyhnali přední stráže před městem. Ovšem tereziánští vojáci postupovali na město i ze severu, brány byly prolomeny a z jihu už vtrhli do města Baranyovi Varaždíni. Barany nařídil Tripsovi a Esterházymu pronásledovat Brogliého a tak zabránit přiblížit se k hradbám. Hraničáři město rychle obsazovali a společně s husary zajali Arrasovu pětisetčlenou posádku.
Broglié do boje vlastně nezasáhl, kvapně ustupoval severním směrem za neustálého pronásledovaní husary. Francouzi byli 8. června u Čížové, Mirotic a Mirovic, devátého už ve směru na Příbram, dále na Mníšek, až 11. června za kvapného ústupu dosáhl Broglié Berouna a překročil Berounku, na jejímž levém břehu rozbil po kvapném ústupu ležení. Jeho podvelitel Biron střežil u Zbraslavi přechody přes Vltavu. Ústup Francouzů z jižních Čech byl velmi ztrátový, citelné byly husarské přepady.
Prusko: důstojník 2. husarského pluku Ziethen 1744-45 a důstojník pěchoty 1740-45.
V Berouně ovšem Broglié nevěděl, zda postoupit na Prahu, či zůstat na místě. Pro setrvání u Berouna ovšem hovořila skutečnost, že bylo třeba udržet důležitou trasu spojení s Chebem. Riziko ovšem plynulo i z nízkého stavu vody v Berounce, který by nezabránil přechodu tereziánských pluků a bylo proto rozhodnuto připravit se na nutnou obranu. Ovšem Broglié se domníval, že Karel se obrátí na jih a místo na Prahu bude pochodovat do Bavor, aby se spojil s Khevenhüllerem a společně zaútočili na bavorsko-francouzské síly na Dunaji.
Nicméně večer 12. června dostal Broglié zprávu o protažení Karla Lotrinského Příbramí a tato nečekaná informace donutila Brogliého již následující den vyrazit ke Praze. V Berouně bylo ponecháno jen 7 miličních praporů. Ještě téhož dne dorazil francouzský maršál na malostranské valy, zaujal postavení západním směrem, s levým křídlem u Vltavy, pravé na Šelnhorské vinici.
Celková bilance Brogilého ztrát za ústupu z jižních Čech (jen od Písku) byla vysoká, ještě více byl jeho kontingent postižen dezercemi a nemocemi - nemocní byli zanecháni ve špitálech - než útoky husarů. Podle Belle-Isleho ztratila francouzská pěchota 1.839 padlých a nezvěstných, 199 zajatých, na postech zanecháno 253 mužů. Celkem tedy 2.291 mužů, počet nemocných nebylo možno stanovit. Dobové zprávy hovoří o nekázni, nepořádku a celkové demoralizaci.
Jihočeský region byl tedy zbaven nepřítele a další operace proti Francouzům v Čechách po zbývající část roku 1742 už sem nezasáhly. Praha byla obležena tereziánskou armádou, za několik týdnů z ní definitivně odešli Francouzi koncem téhož roku, stejně jako se stáhli z ostatních částí země (z Chebu až v r. 1743).
Klid zbraní v jižních Čechách a Království českém vůbec ovšem neměl dlouhého trvání
Za necelé dva roky vypukly boje na českém území znovu, neboť 29. srpna 1744 zahájil masivním vpádem do Čech pruský panovník tzv. II. slezskou válku. Využil nedostatečné obrany země byť vojenské oddíly byly posíleny a vpád očekáván. Hlavní síly tereziánské armády ovšem v té době stály na Rýně a ve Flandrech opět proti Francii.
Záměrem Bedřicha II. bylo především se zmocnit Prahy, Plzně a opět Českých Budějovic, na Moravě pak hodlal dobýt strategické olomoucké pevnosti. Jeho plán byl koordinován s francouzským velením, které mělo vázat co největší počet habsburských formací na západním bojišti.
Pruské tažení bylo zahájeno zmíněného srpnového dne nástupem tří kolon: první postupovala podél Labe na Prahu, druhá ze severu od Žitavy na Brandýs nad Labem a poté rovněž na Prahu a konečně třetí kolona táhla ze severovýchodu na Broumov a Hradec Králové.
Na straně Marie Terezie tentokrát stáli Sasové, jejichž kontingent se ovšem zapojil do válečných operací později.
Jinak první posilou tereziánských formací v Království českém, vyslanou spěšně přes hranice z Bavor, byl Bathyányho jízdní sbor, který stál v Horní Falci již od dubna r. 1744. Vstoupil na českou půdu již 9. srpna, tedy takřka tři neděle před pruským vpádem. 3. září stál severně od Plzně u Plas a třebaže jeho sbor byl pochopitelně slabý na to, aby se postavil přímému střetu s Friedrichovou armádou, přesto postupoval na Prahu a 4.9. postoupil přes Radnice na Zbiroh. GFWM Helfreich na Bathyányho rozkaz prováděl již průzkum mezi Berounem a Zbraslaví, zatímco FML Festetič a GFWM Lucchesi stáli u Zdic. 6. září pak Helfreich dostal zprávu o objevení silného pruského oddílu u Berouna. Zde také 6. září došlo k první srážce mezi Bathyányho oddíly a pruskými jednotkami. Třebaže byly pruské ztráty větší, přesto se Bathyány stáhl do Berouna. Téhož dne dorazila před Prahu rovněž pruská hlavní armáda, která bezprostředně poté zahájila obléhání.
Následujícího dne se utkali tereziánští a pruští husaři znovu, opět s většími ztrátami Prusů. Festetič obsadil okolí Berouna a Lucchesi dotáhl ke Zbraslavi.
Francouzská kavalerie 1740-1748.
V době srážky u Berouna byl Karel ve Švábsku, ale jeho postup na české území přes naléhání panovnice byl vzhledem k nepříznivému deštivému počasí pomalý. Praha padla do pruských rukou 17. září.
Bathyányho husaři sice zajížděli až k Lahovicům jižně od Prahy (15. září), na druhé straně pruské patroly zajížděly až k Písku a Táboru, neboť Friedrich II. se rozhodl k tažení do jižních Čech již den po okupaci Prahy 18. září. Věděl totiž o tažení Karla Lotrinského do Čech a chtěl jej předejít v rozmístění zimních kvartýrů právě na jihu země. Také uvažoval táhnout dále na západ do Bavor. Sebevědomý pruský panovník ovšem došel k mylnému názoru, že tažení na Tábor a České Budějovice přiměje jak Bathyányho, tak i Karla k odtažení do Rakous.
Karel Lotrinský dosáhl 23.9. Řezna, 26. téhož měsíce již byl v Čechách u Domažlic a poté od Staňkova táhl na Červené Poříčí u Přeštic, dále na Nepomuk a 1.10. byl u Kasejovic. Bathyány mu pochodoval vstříc od Žebráku, dále na Rokycany a Chválenice, kde 26. září vešel ve styk s Karlovou armádou. Společný tábor obou formací byl rozbit mezi 5.-14. říjnem u Čimelic. Dohromady mělo spojené vojsko 53.447 mužů.
Pruský král v oněch dnech táhl od Prahy na Pyšely, Bystřici a Tábor, kde stál poslední zářijový den. Jeho generál Leopold z Anhalt-Dessau táhl ve stejné době na Neveklov, dále na Sedlčany a 27. září se s králem setkal u Jistebnice.
Nicméně Bathyány ještě několik dnů předním, vzápětí po zprávě o kapitulaci Prahy, vydal rozkazy GFWM Minskému s Varaždíny dále zabraňovat pruskému postupu podle možností - výpady se děly až k Vlašimi - a hlídat pravý vltavský břeh. Bathyány chtěl zabránit všemi dostupnými prostředky a podle možností postupu Prusů jižním směrem a nepravidelné oddíly společně s husary měly provádět v týlu nepřítele diverzní akce. Na podporu Minského pak poslal batalion Buccowa s banálními Chorvaty, kteří dorazili k Mníšku pod Brdy. Podplukovník Franquini se 150 husary pluku Baranyay se přesunuli až k Sázavě, plukovník Moltke dorazil do Českých Budějovic. Rovněž Festetič dostal rozkaz v okolí Zbraslavi operovat v týlu nepřítele. Buccow 11. září vyrazil z Mníšku přes Vltavu na Tábor a při cestě zlikvidoval všechny mosty přes Lužnici. Dále táhl Buccow na České Budějovice, kam dorazil 23. září a poté se obrátil znovu zpět na Tábor, ale nestihl tam dorazit před pruským příchodem koncem září. Podplukovník Franquini se několik dní předtím (21.9.) přeplavil se 150 husary přes Vltavu a táhl na Sedlčany. Následující hodiny se jeho husaři srazili se svými pruskými protějšky, byli úspěšní a od zajatých Prusů ukořistili Friedrichův patent, kde se dozvěděli o králově tažení na Tábor. 23. září se před branami Tábora srazili Prusové s Franquiniho a Hoymsovými husary, ale po objevení pruského dělostřelectva se stáhli do města. Velitel města Buccow zahájil jednání, protože Rakušané vypotřebovali munici. Buccow vyjednal příznivý odchod i s prapory a měl menší ztráty.
Dne 30. září, jak podotknuto výše, dorazil do Tábora Friedrich II. Již za pochodu v lesním obtížném terénu se setkával s vylidněnými vesnicemi, zasypanými studněmi a prázdnými stájemi. Navíc zásobovací kolony byly ohroženy uherskými husary a spojení s Prahou bylo znejistěno. Tereziánští husaři byli ostatně aktivní nepřetržitě, tak Festetičovi, kteří od Berouna zajížděli až k Litoměřicům, tak Cognazzi s husary a Dalmatinci blokoval u Zbraslavi Prahu a rovněž Franquini a Holms se po stáhnutí od Tábora připravovali na další akce u Záluží a Lomnice.
Třebaže pruská převaha trvala a Friedrich II. se rozhodl k tažení na České Budějovice, přes to se nepravidelná pěchota a husaři houževnatě bránili. Tak 30. září vypadly dokonce jejich oddíly na obléhající Prusy Nassauova sboru, nicméně opevnění nebyla sto odolat dělostřelbě. Přesto, podobně jako před několika dny v Táboře, Minský dojednal s pruským generálem von Nassau volný a čestný odchod. Hned následujícího dne byl tento kontrakt realizován, takže Rakušané mohli se ctí odtáhnout směrem na Kaplici. Pruské ztráty byly 19 padlých a raněných, rakouské nepatrné. Ovšem ve městě padla do pruských rukou 3 osmnáctiliberní děla a 40 centů střelného prachu. Jako velitel byl určen plukovník von Kreytzen.
Téhož dne, 1. října, stál už Nassau u Hluboké, ve které byla malá posádka hejtmana Szirmaye a po krátkém odporu se rovněž vzdala pruské přesile. Podobně jako v případě Českých Budějovic, i Szirmay vyjednal s Prusy čestný odchod rovněž do Kaplice. Novou okupační posádku tvořilo 250 mužů z oddílu plukovníka von Kreytzena pod velením majora Conradiho.
Nicméně obsazení Tábora, Českých Budějovic a Hluboké bylo - byť provedeno podle plánů Friedricha II. - předčasným triumfem.
Pruský král, který setrval v Táboře ještě 1. října, totiž neměl potuchy ani o armádě Karla Lotrinského a samozřejmě ani o pochodu saského sboru, o něm se domníval, že táhne směrem na Hannoversko.
Proto Leopold von Anhalt-Dessau převzal velení v Braniborsku a připravoval se na eventuální saský vpád. V případě, že by Sasové pochodovali směrem do Čech, což se uskutečnilo, by se Friedrich dostal do svízelné situace, z níž mohla být východiskem pouze svedená vítězná bitva. Friedrich chybu prohlédl pozdě a proto se rozhodl přejít přes Vltavu a táhnout vstříc Karlu Lotrinskému, o jehož manévrech dostal mylnou zprávu, tedy že táhne na České Budějovice.
Saský pomocný sbor pod generálem von Weissengfelsem pak vstoupil na českou půdu v síle 20.000 mužů, jak bylo podotknuto výše, již 18. září a 7. října se nacházel u Kynžvartu. 13. října dotáhli Sasové k Plzni, dále táhli na Starý Plzenec a Štáhlavy a od Spáleného Poříčí jej Bathyányho husaři dovedli do Březnice. V saském sboru byly ovšem značné nedostatky, jako nedostatek přípřeží, krádeže u markytánů a podobně. 22. října se Sasové konečně spojili s Karlem u Vosečan a byl domluven další postup.
Friedrich II. se sice o Sasech a Karlovi dozvěděl již 3. října, ale neměl vůbec přesných zpráv o jejich postupu a lokalizaci jejich ležení. Husaři totiž poměrně efektivně blokovali možnosti pruského průzkumu.
3. října dal pruský panovník také zbudovat přes Vltavu pontonové mosty, neboť ty pevné byly předtím Succowem zničeny. Ale tereziánští husaři z předních hlídek pluků Ghilány a Nadásdy je objevily týž den.
Na rozkaz Karla Lotrinského vyslal Nadásdy od Orlíka husarské komando přes Vltavu a po zprávě o objevení pruské jízdy u Bechyně vyslal majora hraběte Adama Dessöwffyho od husarského pluku Festetičova s 2.000 muži k Bernarticům. U Milevska se srazil se 172 pruskými husary od pluku Györy pod podplukovníkem Janusem a následujícího dne 4. října u Sepekova došlo k dalšímu boji. Dessöwffyho patrola se sice stáhla a Prusové následně po sesednutí z koní chtěli zahnat Uhry salvami z pušek. Ti je ale obešli, přepadli a následně porubali i s Janusem. Prusové ztratili polovinu padlých a zbytek (92) byl zajat i s rytmistrem. Kořist činila 11 koní. Dessöwffy ztratil 2 padlé, 5 zraněných a 2 koně.
Následujího dne u Orlíka zbudovali Rakušané dva pontonové mosty a 5. října vyrazil Nadásdy ke Kostelci a Bechyni do pruského týlu. 7. října se Friedrich dozvěděl o porubání svých husarů a přesvědčen o tereziánském postupu vyslal k Táboru 8 batalionů a 8 eskadron. 9. října byl v Týně nad Vltavou, přešel řeku a dorazil do Bechyně. Toho dne se srazily větší oddíly uherských husarů a pandurů s pruskými husary právě u Týna nad Vltavou. Zde byli sice Prusové úspěšnější, neboť pruský husarský velitel Ziethen se svým plukem červených husarů a černými husary Rueschovými Trenckovy pandury rozrazili, ale vzápětí na ně vyrazili Baranyho husaři, kteří obsadili cihelnu a předměstí. Z rakouské strany se na srážce účastnilo 1.800 pandurů a Slavonců a 400 husarů od různých pluků, také dragouni a kyrysníci, celkem 3.140 mužů. Z pruské strany 800 granátníků a v obou husarských plucích 2.000 mužů. Rakušané ztratili 63 padlých (mezi nimi rytmistr Esterházy), 169 raněných a 55 raněných koní, Prusové 66 padlých, 127 raněných, ale navíc celý zásobovací transport.
Jinak král poslal jako posilu do Českých Budějovic dva prapory granátníků.
Z obavy před přepadem bylo u Hluboké hozeno do Vltavy 540.000 porcí chleba. Friedrich kvapem v následujících dnech soustřeďoval rozptýlené jednotky, především ze vzdálenějších oblastí východně od Třeboně, kde by byly izolovány a zajaty Rakušany.
Ostatně jeho obavy nebyly neopodstatněné, neboť 14. října se u Balkovy Lhoty nedaleko Bechyně, kde měl štáb, dozvěděl zprávu, že se Karel Lotrinský chystá Prusy odříznout od Prahy a zahájil proto urychlený ústup na sever. Zmíněny tereziánský velitel byl v téže době - 15.10. - u Čimelic, ale v téhož dne u Orlíka přecházely jeho jednotky Vltavu. Postup Rakušanů v čele s průzkumnými husary a nepravidelnými oddíly měl v první řadě vyčistit jihočeské území od pruských posádek v Hluboké, Českých Budějovicích a v Táboře.
Jinak byly permanentně ustupující pruské jednotky přepadávaný husary z Esternázyho, Baranyho a Festetičova pluku a Prusové byli mimo to zeslabováni citelně i četnými dezercemi a tak se jejich bojeschopnost rapidně snižovala. K tomu se zvyšovala i jejich nemocnost, nehledě na nedostatečné zásobování, samozřejmě denně narušované husarskými komandy.
Tak například již 13. října Rakušané u Kardašovy Řečice ukořistili 102 centýřů (tedy 61 metrických centů) mouky a 27 sudů piva, dále u Kočic bylo zajato 29 Prusů a 40 koní, konečně 16. října u Tábora padlo husarům do rukou 400 volů.
17. října byl Nadásdy se svými husary v Prčicích, zatímco Prusové stáli v nedalekém Benešově a následujícího dne se přesunuli ke Konopišti.
V době, kdy Rakušané postupovali na sever i východ, pokračovalo nadále osvobozování jižních Čech od pruských okupantů. 14. října Trenck se svými pandury, 2 děly a 300 husary vyrazil z Týna nad Vltavou a už následujícího dne blokoval Hlubokou. Další tereziánské oddíly směřovaly, opět s Trenckem v čele, na České Budějovice, které oblehly 17. října. Pruská posádka pod generálmajorem von Kreytzem v síle 8 pěších rot, 50 husarů, 4 polních děl a 10 těžkých kanonů byla tak odříznuta. První Trenckův útok z 20. na 21. října byl sice odražen, stejně jako druhý pokus, ale třetí už byl úspěšný, protože u Kremžské brány si panduři vynutili vniknutí do města a přes značné ztráty - 200 mužů - přiměli Kreytzena vzdát se. S generálem bylo zajato 31 důstojníků a 900 mužů. Zmíněná děla a 10 praporů bylo ukořistěno a osvobozeno i 100 zajatých Chorvatů a 150 raněných.
Hluboká nad Vltavou byla obsazena bez boje 23. října. Zde byl zajat major Conradi se 7 důstojníky a 277 muži, ukořistěn proviant a munice. Trenck tu zanechal 105 mužů a 10 ukořistěných praporů z Budějovic poslal jako trofeje Karlu Lotrinskému. Panduři pak slavili své vítězství s ukořistěnými pruskými granátnickými mitrami na hlavách.
Tři dny předtím už byl 20. října osvobozen Ghilánym Tábor, kde byl posádkou pruský pěší pluk Kalneih a 50 husarů pod velitelem plukovníkem ženijním inženýrem Walrawem.
Osvobozením Hluboké nad Vltavou, Tábora a Českých Budějovic skončil pruský výpad do jižních Čech naprostým Friedrichovým fiaskem. Guerillový způsob boje, vnucený Prusům zejména uherskými husary, zcela paralyzoval zásobování jejich armády, jak bylo zmíněno výše. Rychlý pruský ústup pak donutil krále ponechat izolované posádky ve zmíněných městech bez možnosti spojení s hlavní armádou a tak nebyly sto odolat následujícímu obležení a vzdání.
24. října již obě nepřátelská vojska stála proti sobě u Konopiště, ale k očekávanému střetu nedošlo, protože místní terén byl bažinatý a tak přes jinak výhodné postavení sasko-tereziánské armády, umístěné na výšinách, Karel nepodnikl proti protivníkovi žádnou akci. 25. téhož měsíce se Prusové přeplavili u Pyšel přes Sázavu, opět za sledování a napadání uherskými husary, kteří zajížděli až k Chrudimi.
Pruská okupace Prahy trvala od 16. září do 27. listopadu. Během prvních listopadových týdnů se k městu soustřeďovaly postupně Karlovy jednotky, a situace okupační posádky se stávala - i vzhledem k nepřátelskému postoji Pražanů - stále svízelnější. Ve snaze zabránit úplnému obklíčení a zajetí garnizony vydal Friedrich II. 20. listopadu rozkaz město vyklidit a Prusové skutečně již 25.11. začali město opouštět. V patách za nimi pak z jihu do města pronikly nepravidelné oddíly pod velením Cognazziho - ten ve střetu s Prusy padl na Malé Straně - a Simbschena a Praha byla v následujících hodinách zcela vyčištěna za drobných šarvátek s ustupujícími fridericánskými formacemi.
I přes debakl celého podzimního tažení se podařilo Friedrichovi během zimy a jara zdecimovanou armádu zkonsolidovat a válka pokračovala ještě následující rok 1745, který přinesl Prusům četné úspěchy ve velkých bitvách, především u Hohenfriedebergu, u severočeského Žďáru (Soor), Kesselsdorfu a Katholisch-Hennersdorfu, v nichž zejména Sasové utržili značné ztráty. Konflikt byl ukončen až mírem v Drážďanech r. 1745.
Celá další dvě století byly jižní Čechy válečných útrap ušetřeny. Až v květnu r. 1945 byl kraj osvobozen spojeneckými armádami. Tehdejší demarkační linie mezi americkou a sovětskou armádou probíhala od Českého Krumlova na Prachatice, Písek, Strakonice a Horažďovice a na pomezí jihočeském a středočeském u Slivence 11. května také padly poslední výstřely II. světové války ve střední Evropě.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/varia/jizni-cechy-1740-1748.html