Rakouské dělostřelecké náboje a kartuše po Liechtensteinově reformě
Aleš Prostředník
Naposledu upraveno: 19.04.2023
Liechtensteinova reforma dělostřelectva, která probíhala v polovině 18. století, se nesoustředila pouze na samotná děla, na nové metody výcviku, nasazení, vzdělávání personálu, ale také na modernizaci střeliva. V dobách před reformou se k nabíjení děl používala převážně lopatka, do níž se nasypala navážka prachu, a kterou se prach dopravil na dno komory. Poté se vložila slaměná ucpávka, která se nabijákem srazila na prach, následně přišla na řadu koule. Pokud se střílelo v „deperesi“ – tj. s hlavní skloněnou dolů - musela se na kouli vložit další ucpávka, aby nedošlo k jejímu vykutálení z hlavně. Nově se měly používat pouze jednotné náboje, tedy prach i projektil v jednom obalu. Takovéto obaly na náboje - tzv. kartuše (Kartusche) nebyly úplnou novinkou. Návody na výrobu kartuší a jejich použití se objevují už na počátku 17. století. Doporučovaly se zejména pro lehčí děla, ale jejich výroba nebyla nijak organizována a záleželo na provozovateli nebo velení, zda je zaplatí, dá vyrobit a bude používat. Tyto kartuše byly vyrobeny z lněného plátna (Leinen), nebo vlněného sukna (Tuch) a většinou jen na prach. Střela se nabíjela samostatně, takže na zrychlení střelby měly tyto kartuše pouze částečný vliv. Měly i některé další slabiny: za prvé příliš nechránily proti pronikání vlhkosti a za druhé při dopravě docházelo k proprášení jemných částic prachu na povrch kartuše. Tato spraš byla velice citlivá na zapálení, při nabíjení se musela hlaveň stejně pečlivě vytírat vodou jako při použití volného prachu na nabíjecí lopatce. I uskladněné kartuše se musely chránit před zatroušením náhodné jiskry, stejně jako volný prach. To vše po započtení pracnosti výroby a ceny materiálu bránilo většímu využívání kartuší.
Když se začaly v 18. stol. masověji rozšiřovat jednotné náboje, které měly projektil s prachem spojené v kartuši v jeden celek, problémy s netěsností povrchu nikdo neřešil a vytírání po každém výstřelu přišlo každému samozřejmé. Rakušané se tomuto problému začali věnovat a podařilo se jim ho vyřešit. Nejdříve zkoušeli jiné materiály na kartuši, například vepřové žaludky. Tyto materiály se však neosvědčily. Až v roce 1755 se podařilo vyvinout ochranný nátěr na soukennou kartuši, který zabraňoval pronikání spraše, zároveň byl pružný (aby nepraskal při zavazování) a neztrácel tyto vlastnosti ani dlouhodobým skladováním. Jako vynálezce této pasty na patrony uvádí Anton DOLLECZEK ve svém díle Geschichte der österreichischen Artillerie… setníka Johana Haselwandera. Ochranná pasta měla výborné termoizolační vlastnosti a byla odolná proti propálení doutnajícími zbytky při nabíjení, což umožňovalo střelbu bez vytírání vodou a tím značné zvýšení rychlosti palby. Předpis uvádí tempo pro běžnou střelbu 3 výstřely za minutu, a pro rychlopalbu v případě přímého ohrožení 6 ran za minutu. Dobře vycvičená obsluha ale dokázala dosáhnout i vyššího tempa. Tento ochranný nátěr na bázi škrobu ale nebyl příliš odolný proti přímému působení vody, proto byl opatřen druhou vrstvou barvy, kterou tvořila lněný olej (Leinöl) smíchaný s různými přísadami. Jako pigment sloužila olovnatá běloba (Bleiweiß; lidově „plavajz“), pro kartuše určené pro cvičnou střelbu se používal pigment „andělská červeň“ (Engelrot; světle červená), aby se odlišily od ostrých patron. Použitím druhé vrstvy se kartuše staly dokonale voděodolné. Při zkouškách prováděných na cvičišti u Týna nad Vltavou dokázaly vydržet 24 hodin ponořené pod hladinou vody, aniž došlo ke znehodnocení prachové náplně. Tyto natírané kartuše, přestože jejich výroba byla celkem komplikovaná a drahá, se staly naprostým standardem pro všechna rakouská polní děla a houfnice po celou dobu služby systému Liechtenstein. Kartuše byly vyráběny v dělostřeleckých laboratořích přímo dělostřeleckým personálem ve značných počtech, skladovaly se nenaplněné, jejich povrch se popisoval černou olejovou barvou typem děla, pro které je určen, a hmotností prachové náplně, kterou má obsahovat. Tím se rozlišoval typ projektilu, pro který byla kartuše určena. Kartuše se plnily jako jednotné náboje, obsahovaly prach i střelu. Stejně důležitý pro střelbu bez vytírání byl ale i tvar kartuše. Byla mírně konická s koncem sešitým do špičky, po výstřelu se vlivem tlaku rozevřela ve švu a díky tvaru nehrozilo, že se dno kartuše utrhne a nalepí na dno komory, zbytek byl expanzí plynů, ale především tím, že byl svázán s projektilem v jeden celek, vytažen z vývrtu hlavně ven. U houfnic (kde se používaly kartuše bez střely) a u cvičných nábojů se na prach pokládal filcový kotouč, který kartuši nejen zpevňoval a pomáhal držet tvar, ale hlavně sloužil jako píst, který ji vynesl z vývrtu ven. Rakouské dělostřelectvo získalo zavedením těchto nábojů taktickou výhodu, její použití v poli bylo velice bezpečné jak při střelbě, tak při dopravě a manipulaci na bojišti. Odolnost kartuší proti vnějším vlivům můžeme částečně přirovnat k moderním kovovým nábojům.
Zatím se nepodařilo zjistit, zda jiné armády používaly obdobné ochranné prostředky nebo se na jejich používání zapomnělo, stejně jako téměř v případě Rakouska. Jedinou zemí, u které se podařilo najít zmínku o použití obdobné ochranné pasty je Bavorsko. Ostatní armády tuto ochranu pravděpodobně nepoužívaly, a to ani taková dělostřelecká velmoc za jakou je považována Francie za koaličních a napoleonských válek. Usuzuji tak podle techniky nabíjení, kdy je vždy kladen důraz na pečlivé vyčištění a vytření hlavně po výstřelu, Rakušané vytírání pouze doporučovali po každém třetím výstřelu při běžné palbě. Francouzi nepochybně tuto pastu znali a museli se s ní setkat i v ukořistěném materiálu, ale domnívám se, že jim přišla moc drahá a komplikovaná na výrobu. Ostatně vzhledem k tomu, že i s vytíráním po každém výstřelu není problém s dobře vycvičenou obsluhou dosáhnout obdobné kadence, nehledě nato že takové tempo se používalo pouze v určitých situacích.
Rakousko samo přestalo tyto natírané kartuše používat se zavedením děl M 1863. Změnil se také materiál kartuší, kdy vlněné sukno bylo nahrazeno lněným plátnem speciálně tkaným pro tyto účely, u těchto děl se hlaveň čistila po každém výstřelu, ale je zajímavé, že nasucho bez použití vody, zřejmě z důvodu, aby nestejnoměrně zanášená voda neovlivňovala balistiku těchto velmi přesně a daleko střílejících děl. Před jejich zavedením byla založena speciální komise, která hledala a zkoušela nejvhodnější materiál, ze kterého vyrobit kartáč pro čištění hlavně.
Podrobnosti k jednotlivým druhům střeliva jsou v popisu fotografií.
Dobové jednotky hmotnosti
1 lot - zkratka L (něm. Loth) = 17,5 g
1 libra - zkratka Pf., (něm. Pfund), popř. také speciální piktogram (viz níže) = 560 g (tedy 32 lotů)
Při výrobě kartuší se nejdříve podle šablony vystřihne tvar. Jako materiál se používalo vlněné sukno. To pro dělostřelecké patrony bylo speciálně vyráběné a muselo mít danou gramáž. Armáda dokonce vyžadovala vlnu od určitého plemene ovcí.
Po sešití se kartuše nasadily na dřevěná kopyta a natíraly.
Základní barva schne 3-6 dní. Na 8 liber barvy (pro 1 000 ks 6lib. patron) je třeba:
- vroucí voda;
- bolus (červený / arménský bolus je zemitá odrůda krevele s příměsí hlinky a vápence; srovnáme-li jej s červenými okry, vyznačuje se mnohem měkčí texturou a hebkostí): 0,92 libry;
- stolařské lepidlo = kostní klíh: 0,92 libry;
- žitná mouka = škrob: 4,46 libry.
Dále se pak použil vývar ze dvou bylin jako ochrana před napadením hmyzem ve formě zvláštního nátěru:
- list a nať pelyňku (nať pelyňku pravého obsahuje zejména silice a dále třísloviny, pryskyřice a organické kyseliny): 1,68 libry;
- kolokvinta obecná (citrullus colocynthis) je teplomilná bylina rostoucí v písčitých, polopouštních oblastech: 0,08 libry.
Horní nátěrová barva schne 21-30 dní. Na 73,1 libry barvy (také pro 1 000 ks 6lib. patron) je třeba:
- lněný olej: 28,5 libry; do toho se za varu přidávaly:
- oxid olovnatý práškový: 0,99 libry - sloučenina olova a kyslíku, která se vyskytuje jako červená forma (tetragonální), označovaná jako modifikace α) a žlutá forma (orthorombická), označovaná jako modifikace β). Podle způsobu přípravy může být oxid olovnatý červený, oranžový nebo žlutý. Je amfoterní a snadno se rozpouští jak v kyselinách na soli olovnaté, tak v hydroxidech alkalických kovů na olovnatany. Červená forma se označuje jako klejt, který se dále používá při výrobě pigmentů;
- Síran železnatý je anorganická sloučenina, železnatá sůl kyseliny sírové. Je znám také pod názvem zelená skalice, dříve i jako zelený vitriol. Tvoří jemné světle zelené krystalky, které při delším skladování na vzduchu ztrácejí vodu (větrají), postupně tvrdnou a vlivem povrchové mění barvu do žlutého až hnědého odstínu. Roztoky této látky delším stáním taktéž hnědnou kvůli vznikající železité soli: 0,99 libry;
- cerussa = běloba benátská, kremser, atd. čili olověná - uhličitan olovnatý: 44,6 libry;
- terpentýnový olej: 0,25 libry.
Na kartuše určené pro cvičnou střelbu se použilo místo posledních dvou položek z předchozího seznamu (běloby a terpentýnu) 25 liber andělská červeň v 0,19 librách terpentýnu.
Koule do rakouských děl, rozměry a hmotnost jsou uvedeny v střední toleranci podle dobových tabulek:
3liberní koule hmotnost 1 372 g, průměr 71,96 mm;
6liberní koule hmotnost 2 754 g, průměr 90,96 mm;
12liberní koule hmotnost 5 498 g, průměr 114,32 mm.
(Aby bylo možné koule nabíjet i s kartuší a především po znečištění hlavně povýstřelovými zplodinami, byl jejich průměr přibližně o 5 mm menší než vývrt. Stejně tak byly samozřejmě nižší i jejich váhy, takže například 3liberní kouli chybělo do váhy 3 libry cca 300 gramů, v případě 12liberní kule činil tento rozdíl více než 1 kg. Pro zajímavost lze také dodat, že zatímco ráže děl se udávala v hmotnosti příslušné koule vyrobené ze železa, u houfnic a moždířů se v rakouské armádě se odvozovala od hmotnosti koule kamenné. Takže například ráže 7liberní houfnice odpovídala svým průměrem 24libernímu dělu.)
Hotové dělové náboje s koulí tzv. Kugelpatrone, jsou popsány typem děla a hmotností prachu, kterou obsahují. Náboje pro 6- a 12liberní kanony jsou označeny speciálním piktogramem pro libru. (Používaný typ písma a číslic se pravděpodobně v jednotlivých obdobích odlišoval, pro období po Liechtensteinově reformě se k tomuto tématu dosud nepodařilo získat relevantní zdroje).
3liberní náboj obsahoval 24 lotů (420 g) prachu;
6liberní náboj obsahoval 1,5 libry (840 g) prachu;
12liberní náboj osahoval 2,5 libry (1 400 g) prachu.
Hotové náboje s hromadnou střelou tzv. kartáče (Kartatschpatronen), jsou opět ošablonovány údaji o typu děla a prachové náplni (která byla o něco větší než v případě nábojů s koulí):
3liberní obsahoval 1 libru (560 g) prachu;
6liberní obsahoval 2 libry (1 120 g) prachu;
12liberní obsahoval 3 libry (1 680 g) prachu.
Kartáč tvořilo plechové pouzdro naplněné v několika vrstvách železnými kuličkami. Prostor mezi nimi byl vyplněn pečlivě udusanými pilinami a to z důvodu přepravy - aby se zamezilo jejich pohybu, jejich pravidelné poklepávání při dopravě by mohlo zdeformovat plechový plášť pouzdra. Na fotce vlevo je novější typ pouzdra z roku 1767, vpravo pak starší provedení s dřevěným pístem tzv. sabotem (Treibkäfig).
Na horním víku kartáčového pouzdra byla označena ráže obsažených kuliček. V tomto případě se jedná o kartáče pro 6liberní kanon, ráže kuliček byla udávána hmotností v lotech:
3lotová náplň tvořila 60 kuliček o průměru cca 23 mm - v šesti vrstvách po 10 kusech;
6lotová náplň obsahovala 28 kuliček o průměru cca 29 mm - ve čtyřech vrstvách po 7 kusech.
Náboje byly v kolesně i v muničních vozech uloženy na stojato - projektilem dolů, aby jeho hmotnost nemohla zdeformovat kartuši. Z tohoto důvodu byly pro dobrou orientaci jednotlivé typy nábojů na spodní části označeny: u 6liberního kanonu byl 3lotový kartáč označen křížkem a 6lotový bez označení.
U 12liberního kanonu byl 3lotový kartáč označen také křížkem, 12lotový kartáč bez označení (po roce 1830 nahrazený 6lotovým), a hrubý 32lotový byl označen velkou černou tečkou.
Prachové náplně pro 7liberní houfnici.
Pro houfnice (něm. Haubitze - zkratka „H“) se hmotnost prachové náplně označovala pouze v lotech. Do roku 1830 bylo u houfnic používáno pět druhů náplní, a to o 8, 16, 24, 32 a 40 lotech (140, 280, 420, 560 a 700 g), po roce 1830 byly náplně zredukovány na tři 12-, 20- a 32lotové (210, 350 a 560 g).
Prachové náplně pro 10liberní houfnici.
Po roce 1830 byly též zredukovány na tři: 24-, 36-, 54lotové (420, 630 a 945 g).
Přetím existovaly čtyři druhy hmotností: 24, 36, 48 a 60 lotů (420, 630, 840 a 1 050 g).
7- a 10liberní houfnicový granát.
Na 7liberním je látkový kříž, který sloužil k manipulaci a nabíjení. Tímto křížem byly opatřeny obě ráže, byl nedílnou součástí granátu:
7liberní granát měl průměr 145 mm, max. výbušná náplň 560 g prachu, celková hmotnost 7,6 kg.
10liberní granát měl průměr 164 mm, max. prachová náplň 595 g, celková hmotnost 10,9 kg.
Postup při nabíjení houfnice. Granát se rukou zavedl a usadil na dno hlavně. Předtím se rukou vložila do komory prachová náplň. Hlavně houfnic byly poměrně krátké, takže toto ruční nabíjení umožňovaly.
Granáty se zapaloval výstřelem tzv. „obšlehem“. Zapalovač byl vyroben z habrového dřeva, měl konický tvar a omotával se páskou z papíru nebo látky napuštěnou speciální směsí, aby se dobře utěsnil v otvoru granátu a nemohlo dojít k předčasné explozi při výstřelu. Jeho středem proházel otvor s pomalu hořící směsí lisovaného prachu - doba jeho hoření se dala nastavit zkrácením. Na vrcholu zapalovače je tzv. „nápal“, tedy svazek stopin (tenké provázky nasycené prachem) které usnadňovaly zapálení. Granát se nabíjel zapalovačem k ústí, protože dřevo by nevydrželo nárůst tlaku při odpálení a došlo by k explozi již v hlavni. Zapalovač se zažehnul plynem, který předběhl střelu (expandující plyn je rychlejší než těžký projektil). Takto se zažehávaly všechny výbušné střely kromě světlic (viz níže).
U hmoždířů se dříve používala metoda dvojího ohně: nejdříve se doutnákem zapálila bomba a hned poté se odpálila prachová náplň v hlavni. Pokud výstřel selhal, musela obsluha zapalovač uhasit nebo rychle utéct. Přestože u nás bylo již v 17 století známo, že se zapalovač zažehne sám, tak metoda dvojího ohně v Anglii a Francii přetrvala až do 18 stol. Na principu obšlehu fungovaly také granáty a šrapnely z drážkovaných děl M 1863.
Také houfnice byly pro obranu z blízka vybaveny kartáči. Ty byly samostatné - nespojené s prachovou naplní v jeden celek a nazývaly se Schrottbüchse. Jejich dřevěným sabotem byl protažen provaz, který slouží jako madlo pro lepší manipulaci, touto stranou se nabíjel dolů na prach.
(Samostatné kartáče bez prachové náplně byly systemizovány také v rámci munice pro 3liberní děla. Používaly se ke „zdvojenému“ výstřelu, při kterém byl samostatný kartáč přidán na klasický kartáčový náboj s prachovou náplní. Takový výstřel byl ale doporučován pouze při nejvyšší nouzi, protože při něm docházelo k velkému opotřebení hlavně.)
Horní víko bylo opět popsáno údajem o ráži kuliček, kterou kartáč obsahoval. Pro houfnice se používalo několik druhů velikosti kuliček, po roce 1830 jen jedna pro daný typ houfnice.
kartáč pro 10liberní houfnici obsahoval 57 kuliček ve 3 vrstvách po 19 kusech o ráži 10 lotů (tedy cca 34 mm).
kartáč pro 7liberní houfnici obsahoval stejné množství i vrstvení jako u 10liberky ale o ráži 6 lotů (cca 29 mm).
Dalším typem střel, který houfnice používaly, byly zápalná koule (Leuchtballen, Leuchtkugeln, Feuerballen).
Jejich jádro tvořil menší granát, který se postupně obaloval zápalnou směsí, do stěn světlice se umisťovaly trubičky nabité prachem a puškovou kulí tzv. Mordschläge (Mordschlag v souvislosti se střelbou z pušek obecně znamenal „výstřel, jímž nelze chybit“, zde je však vhodnější používat překlad „zabiják“).
Nabíjení a střelba světlicí byla specifická. Na prachovou patronu, do hlavně se položila pletená slaměná zátka, aby se omezilo působení tlaku a ohně na projektil, na zátku se posadila světlice, nastavil se úhel hlavně a světlice se doutnákem zapálila. Čekalo cca 7 až 15 sekund, poté se houfnice odpálila. Po výstřelu v noci hořící projektil osvětloval bojiště a po dopadu dál hořel a mohl zapalovat. Postupně také začaly vybuchovat trubičky po obvodu a odrazovaly tak případné odvážlivce, kteří by chtěli tuto zápalnou střelu uhasit. Nakonec došlo k explozi granátu uvnitř a hořící směs byla rozmetána po okolí.
Replika zápalné koule, vedle leží jeden samostatný Mordschlag.
Tyto projektily se používaly nejen v houfnicích, ale i ve všech typech hmoždířů.
Zápalná koule ze 17. stol. - na boku jsou vidět nabité Mordschläge.
Tyto zápalné koule jsou velmi staré, používaly se už v 16. století. Důkazem je česky psaný návod na výrobu Kule ohnivé do pole i do měst, který se v podstatě nikterak neliší od těch používaných v 19. století. Návod pochází z rukopisu Mathesis Bohemica Vavřince Křičky z Bítyšky, který zemřel roku 1570.
Vyobrazení „ohnivé koule“ z Křičkova rukopisu.
Závěrem bych chtěl poděkovat příteli Vlastimilu Grofovi z Trutnova, bez jehož překladatelské pomoci a hlavně erudovaných znalostí dobové odborné terminologie, bych nad některými texty hodně dlouho tápal.
Doporučená literatura:
DEMIAN, Johann Andreas: Anleitung zum Selbst-Studium der militärischen Dienstwissenschaft, Erster Theil: Handbuch der Waffenlehre, zum Selbststudium über die Einrichtung, Wirkung und dem Gebrauche der in der k. k. österreichischen Armee eingeführten Waffen aller Art, Zweyter Abschnitt: Von der Artillerie, Vierte Abtheilung: Von der Munition. Wien 1807, s. 123-159; books.google.cz/books?id=Xq63XWswTs0C, Neue Auflage 1812, s. 125-157; books.google.cz/books?id=E09fAAAAcAAJ
SMOLA, Karl von - SMOLA, Joseph von: Handbuch für k. k. österreichische Artillerie-Offiziere: mit Benützung der hinterlassenen Schriften des k.k. Generalmajors in der Artillerie Joseph Freiherrn von Smola, Kommandeur des Marientheresienordens etc. etc. Wien, 1839; viz online books.google.cz/books?id=DPk15DD7ZkMC - výše uvedenému tématu se věnuje kapitola II. Eisenmunition, Schiesspulver, Laboratorium na s. 69-115.
Související příspěvky:
 |
Lubomír Uhlíř: Organizace rakouského dělostřelectva za koaličních válek Na počátku koaličních válek sestávalo dělostřelectvo ze 3 pluků polního dělostřelectva, dělostřeleckého fyzilírského praporu, bombardýrského sboru, 13 distriktů garnisonního dělostřelectva a z dělostřeleckého polního zbrojního úřadu. V průběhu válek byly provedeny četné změny, vedle početních stavů to bylo zejména rozmnožení pluků polního dělostřelectva, četné proměny distriktů garnisonního dělostřelectva... |