Úvodní stránka > Kurfiřtské Bavorsko a jeho armáda v roce 1805

Kurfiřtské Bavorsko a jeho armáda v roce 1805

11.08.2015 16:40

Karel Sáček

Naposledy upraveno: 11.08.2015

Diplomatická předehra

Bavorské kurfiřtství vstoupilo do 19. století v čele s energickým panovníkem Maxmiliánem Josefem IV. Bavorsko-Falckým, (*1756 †1825, na bavorský trůn nastoupil 1799) a reformně naladěným ministrem zahraničí Maxmiliánem Josefem svobodným pánem Montgelasem (*1757 †1838). Přestože v roce 1800 bojovala u Hohenlinden kurfiřtská armáda po boku rakouské armády, zůstávaly vztahy s habsburským spojencem chladné. Vyplývaly z někdejšího soupeření o císařskou hodnost a českou královskou korunu, stejně jako ze stále nedořešených územních sporů. Nevraživost vůči Habsburkům ještě posílila demonstrovaná lhostejnost c. k. armády bránit bavorské území. Předzvěstí nadcházejících událostí se staly vojenským řešením hrozící spory o pasovské biskupství v září 1802, z něhož se musela stáhnout jako první rakouská armáda. Do bavorských kruhů se začaly vkrádat obavy z preventivního rakouského úderu či anexe celého státu. Jak se později ukázalo, nebyly neoprávněné.

Maxmilián Josef Bavorsko-Falcký - jako kurfiřt IV., jako král I. a tvůrce bavorské zahraniční politiky Maxmilián Josef svobodný pán Montgelas.

Když se v letech 1802-1803 zásadně měnila mapa celé Svaté říše římské národa německého, hledalo Bavorsko podporu pro své územní nároky u Francouzů. Konzulská Francie se spolupráci se třetím největším německým státem (po habsburské monarchii a Prusku) nikterak nebránila a především díky jejím intervencím znamenal rok 1803 sjednocení, zvětšení a celkové posílení pozice Bavorska ve střední Evropě.

2. září 1805 přijel do mnichovské rezidence rakouský vyslanec kníže Karel Schwarzenberg ultimativně vyžadovat po kurfiřtovi podřízení bavorské armády rakouskému velení. Tehdy jen hrstka nejvlivnějších bavorských politiků věděla, že před týdnem, tedy 25. srpna, podepsal zmocněný Montgelas v Bogenhausenu tajnou spojeneckou smlouvu (Geheimvertrag von Bogenhausen) s francouzským vyslancem Ottem.

V této smlouvě Francie potvrzovala územní integritu Bavorska a v případě společného vítězství slibovala jeho „přiměřené“ rozšíření. V případě napadení Bavorska se zavázala poskytnout pomocnou stotisícovou armádu pod podmínkou, že se k ní připojí 20 000 bavorských vojáků. Bavorsko se zavázalo hájit celistvost Francouzského císařství a Italského království a separátně nevyjednávat s nepřítelem. Do doby napadení Bavorska rakouskou armádou mělo spojenectví zůstat utajeno a deklarována bavorská neutralita. (Smlouva byla natolik tajná, že se historikům podařilo její text objevit až na počátku 20. století. Jen na okraj – Bogenhausen je dnes jedna z mnichovských čtvrtí, obývaná prominentními a zámožnými Němci. V roce 1805 zde měl vilu také Montgelas a uvnitř jí byla smlouva podepsána).

Montgelas spojenectví okomentoval francouzskému vyslanci slovy: „Vy riskujete jen jednu armádu, my ale všechno, co máme. Je možné, že do šesti měsíců nebude mít kurfiřt kde vládnout.“ Kurfiřt opustil 8. září Mnichov a stáhnul se s celým dvorem do Würzburgu, kde po příchodu francouzských vojsk smlouvu 28. září osobně ratifikoval. Ještě před svým spěšným odjezdem poslal císaři Františkovi úhybný dopis, v němž žádal pro Bavorsko neutralitu a sliboval, že jeho vojsko proti císařské armádě nic nepodnikne.

Bavorská armáda

Bavorská armáda byla také stažena do bezpečí v Horní Falci a posléze byla začleněna po bok francouzských jednotek do šedesátitisícové Mohanské armády v čele s maršálem Bernadottem. Organizace bavorské armády vycházela z reformy, nařízené kurfiřtem v roce 1801. Změny si vyžádala její zastaralá struktura a nové obyvatelstvo přibyvší Bavorsku v důsledku územních změn. Reorganizaci řídila vojenská komise, fungující mezi lety 1801-1805, v jejímž čele stál vévoda Vilém Bavorský a generálové Bernard Erasmus von Deroy a Karl Philipp von Wrede.

Na počátku roku 1804 tvořilo bavorské síly 12 řadových pěších pluků, 6 lehkých pěších praporů, 2 dragounské a 4 švališerské pluky a jedna dělostřelecká brigáda. Teprve 27. března 1804 obdržely všechny pluky čísla. Tyto síly byly 10. března 1804 rozděleny do pěti územních brigád, dislokovaných a pojmenovaných podle jednotlivých oblastí: hornobavorská (inspekce v Mnichově, velitel von Gaza), dolnobavorská (insp. v Landshutu, velitel von Deroy), švábská (insp. v Ulmu, velitel von Wrede), franská (insp. ve Würzburgu, velitel von Ysenburg) a bergská, označovaná někdy jako nizozemská (insp. Düsseldorf, velitel Kinkel). Pro oba dragounské pluky a 1. švališerský byla zřízena zvláštní bavorská jezdecká brigáda (insp. Mnichov).

Bernard Erasmus von Deroy - vrchní velitel vaborské armády v roce 1805 zraněný při dobývání tyrolského průsmyku Strub a Karl Philipp von Wrede.

30. dubna 1804 vydal kurfiřt předpis pro doplňování kurfiřtské armády (Allgemeines Reglement über die Ergänzung der Churfürstlichen Armee für sammtliche Churfürstliche Erbstaaten), který zaváděl konskripci a vojenskou povinnost pro všechny tělesně zdatné muže ve věku mezi 18 – 40 lety. Kurfiřtství bylo rozděleno do 12 doplňovacích okrsků (Rekrutierungsbezirke), z nichž 11 bylo nazýváno kantony (Kantone), zatímco poslední tvořilo porýnské vévodství Berg.

Všechny bavorské síly se k 1. říjnu 1805 soustředily v prostoru mezi Würzburgem a Bambergem. Vrchním velitelem bavorského sboru byl generálporučík von Deroy. Na doporučení francouzského maršála bylo zrušeno původní členění vojska do územních brigád a celá armáda byla přeformována do šesti nových smíšených brigád, identifikovaných číslem a jménem velitele: 1. brigáda: generálmajor hrabě Nutius Minucci, 2. brigáda: generálmajor hrabě Mezanelli, 3. brigáda: generálmajor hrabě Marsigli, 4. brigáda: generálmajor von Karg, 5. brigáda: generálmajor hrabě Franz Minucci, 6. brigáda: generálmajor Siebein; dělostřelectvo, major von Colonge.

Každá brigáda se skládala ze dvou řadových pěších pluků o dvou praporech, jednoho lehkého pěšího praporu o čtyřech setninách, jednoho jezdeckého pluku o čtyřech eskadronách a poloviny baterie se šesti děly. Armádní sbor čítal na začátku tažení roku 1805 zhruba 26 000 mužů a 4 700 koní.

Řadová pěchota

Bavorský řadový pěší pluk (Linien-Infanterie-Regiment), označený číslem a jménem majitele, se od 12. května 1804 skládal ze 2 praporů, každý prapor měl 5 fyzilírských setnin a 2 granátnické. V každé setnině bylo určeno 20 zvlášť vybraných ostrostřelců (Scharfschützen), kteří vyzbrojeni drážkovanými puškami, realizovali rozšiřující se tirailleurskou taktiku. Nominální mírový stav pluku činil 2 190 mužů (z toho důstojníci a štáb 68), ve válečném stavu se tento počet měl zvednout na 2 692 mužů plus dvě rezervní setniny, které zajišťovaly především výcvik rekrutů. Při tažení proti Rakousku roku 1805 byl však každý pluk schopen vypravit do pole pouze zhruba 1 400 mužů.

Důstojník pěchoty a řadový pěšák - světlemodré fraky byly zavedeny roku 1799, housenková přilba roku 1800, důstojníci nosili do roku 1805 klobouk, poté přilbu jako mužstvo.
(Autorem ilustrace je Jan Vogeltanz)

V průběhu roku 1805 se projevily problémy s 11. řadovým pěším plukem Kinkel, formovaným na odloučeném území vévodství Berg, vzdáleném od nejbližších souvislých bavorských hranic cca 100 km. Tento pluk měl zhruba čtvrtinový stav mužstva a s přibližujícím se konfliktem v provincii vrůstal neklid a nejistota. Proto vojáci zůstali na jejím území. Následkem toho byl podnět ke zformování, nového řadového pěšího pluku č. 13 (obdržel majitele až v roce 1811) ve Würzburgu, zahájeném až 27. září 1805, do nějž byli převeleni muži od stávajících jedenácti pluků – 450 jich poskytl 12. pluk, přes dvě stovky 4., 5. a 9. pluk, z ostatních pluků do něj nebylo převedeno více než 30 mužů.

Do světlomodré barvy uniforem vojáků řadových pluků se promítala bavorská zemská symbolika, představovaná po staletí štítem se souvisle routovaným modro-stříbrným polem. Někteří autoři specifikují, že kabáty s přehnutými šosy (Röckl) byly ušity ze sukna barvy chrpové modři. Dále se vyznačovaly červeně lemovanými nárameníky téže barvy a červeným podšitím. Příslušnost k pluku určovala barva stojatého límce, rukávových manžet, náprsních rabatů (Brustklappen) a knoflíků. Bílé kalhoty se zastrkovaly do černých kamaší. Pro nepříznivé počasí byl předepsán šedý kabát.

Hlavu pokrývala přílba s typickým hřebenem, (Raupenhelm, někdy označovaná i jako Kasket), na níž byl kovový oválný štítek s monogramem kurfiřta „MJ“ a na levé straně bílo-bleděmodrá kokarda. Granátníkům, kteří se od fyzilírů neodlišovali, oproti soudobým zvyklostem, jinou pokrývkou hlavy, se nad kokardou tyčil červený chochol. Ostrostřelci se odlišovali zeleným chocholem a zelenou šňůrou se střapci a prachovnicí, visící přes rameno. Výstroj doplňovala tornistra, patrontaška, chlebník a polní láhev, k výzbroji patřila puška i šavle. Řemení bylo bílé. Zrušení copů bylo nařízeno v zájmu čistoty generálem von Wrede až po ukončení tažení, na vánoce roku 1805.

Lehká pěchota

Lehký pěší prapor (Leichtes-Infanterie-Bataillon) se skládal z pěti setnin a v mírovém stavu měl čítat 1 100 mužů, přičemž 40 mužů tvořili důstojníci a štáb. Ve válečném stavu vzrůstal počet jeho vojáků na 1 332 a vytvářela se jedna rezervní setnina. Stejně jako u řadových pěších pluků se skutečné stavy lehkých praporů pohybovaly kolem 70 – 50 % z čísla stanoveného předpisem – v roce 1805 nastupovalo do pole z jednoho lehkého praporu průměrně 700 pěšáků.

Lehká pěchota se od řadové odlišovala světlezeleným kabátem s červeně lemovanými nárameníky stejné barvy, šedými kalhotami, černým řemením a šňůrou s prachovnicí. Prapory neměly majitele, a proto byly označeny číslem a jménem velitele.

Kromě lehkých pěších praporů vznikly v Bavorsku ještě další lehké jednotky – dvě oddělení horských střelců (Gebirgsschützen), každé o 1 025 mužích v poli a 2 050 v záloze, kteří byli určeni k obraně hranic s Tyrolskem a řešení záležitostí vnitřní bezpečnosti a sbor 120 pěších a jízdních dobrovolných polních myslivců (Freiwilliges Feldjägerkorps) vybraných pro zvláštní úkoly a přidělených ke štábům.

Jezdectvo

Jezdectvo bavorsko-falckého kurfiřta se skládalo ze dvou dragounských pluků (přeměněnou v jeden z nich byl 11. března 1804 zrušen poslední kyrysnický pluk) a čtyř švališerských (Chevaulegers). Podle reorganizačních předpisů z roku 1804 se měl každý pluk skládat ze 6 eskadron po 200 mužích (důstojníci a štáb 20). Na tažení mělo vyjíždět pouze 150 jezdců a zbytek zůstával v záloze. Až tristně nedostačující byly počty koní. Konkrétně 2. švališerský pluk měl ke konci roku 1804 pro svých 1 200 mužů pouze 400 koní, což na druhou stranu nebylo důvodem, aby velitelé eskadron nedisponovali třemi koňmi, vyšší důstojnici čtyřmi a plukovník šesti kusy. I v roce 1805 byly početní stavy stále nedostačující, takže se tažení mohly zúčastnit jen čtyři eskadrony z každého pluku, tedy celkový počet mezi 440 – 480 muži – a přesto koně neměli ještě všichni. Například 440 mužů vyslaných do pole z 1. dragounského pluku se muselo podělit o 374 koní.

Dragounskou uniformu tvořil bílý kabát (Kollet) a bílé jezdecké kalhoty, švališeři nosili kabát světlezelený. Stejně jako u pěchoty se jednotlivé pluky odlišovaly barvami vyložení. Přilby měli jezdci podobné jako pěchota, doplněné svazkem bílých koňských žíní a nápisem DRAGONER-REGJMENT / CHEV-LEGERS-REGJMENT. V časech nepohody si dragouni oblékali šedý kabát (Überrock) a švališeři zelený. Na rozdíl od pěšáků směli bavorští jezdci nosit kníry, licousy byly vyhrazeny pouze pro dragounské důstojníky. Přes koně byly přehozeny červené čabraky. Bavorští kavaleristé bojovali jako kavaleristé ostatních armád šavlemi, karabinami a pistolemi.

Generál a důstojník dragounů - švališeři měli stejnou uniformu v zelené barvě, důstojníci obdrželi v následujících letech kartuš (Jan Vogeltanz)
a portét bavorského prince Karla Ludvíka v uniformě 1. švališerského pluku, jehož byl majitelem

Dělostřelectvo

Reorganizaci dělostřelectva zahájily určené komise v lednu 1801 a březnu-dubnu 1802. Mezi řešenými problémy bylo mj. sjednocení rozdílných měrových soustav v jednotlivých bavorských zemích (především čerstvě získaných).

Ze všech děl byla vytvořena dělostřelecká brigáda, přejmenovaná 12. března 1804 na dělostřelecký pluk. Ten byl rozdělen do tří dělostřeleckých praporů po čtyřech setninách. Poslední setninou 3. praporu byla pomocná pracovní setnina (Ovrierskompagnie). Celkem čítalo všech 11 setnin se štábem 1 837 mužů a 19 důstojnických koní. 1. a 3. prapor byl umístěn v Mnichově, 2. ve Würzburgu. Do roku 1806 setrvávalo ještě menší množství dělostřelectva, převážně pevnostního, v Düsseldorfu a Ulmu.

Na počátku tažení roku 1805 rozhodla nová komise, ovlivněná francouzskými poradci, zcela opustit plukovní a praporní systém. Bavorské dělostřelectvo přišlo o poslední zbytky cechovnictví a stalo se zbraní, vzbuzující pýchu. Reorganizace jej zformovala do 4 baterií, z nichž každá disponovala 2 dvanáctiliberními, 8 šestiliberními kanóny a 2 sedmiliberními houfnicemi. Každá z brigád pak obdržela polovinu baterie.

Uniforma bavorských dělostřelců, vybíraných z rekrutů všech 12 doplňovacích obvodů, se skládala z tmavomodrého kabátu a kalhot. Nárameníky byly žluté, náprsní rabaty šedé s červeným lemem, stojatý límec, manžety a přehnuté šosy červené, stejně jako chochol na přílbě, téměř shodné s pěchotní. Kalhoty překrývaly černé kamaše. Na bílém řemení měli dělostřelci připevněnu svou osobní výzbroj: na opasku zavěšený tesák a na bandalíru přes levé rameno pistoli. Dělové lafety byly natřeny bleděmodře.

Voják trénu-vozatajec a dělostřelec.
(Jan Vogeltanz)

Zbraně, důstojnictvo a výcvik

V roce 1800 byla zřízena zbrojní manufaktura v Ambergu, ve které se vyráběly pušky pro řadovou pěchotu vz. 1801, štucy pro pěchotu lehkou vz. 1804, pistole vz. 1804 a karabiny vz. 1804/05 pro jezdectvo. Jejich ráže byla 17,84 mm a s účinným dostřelem u pušky se počítalo do 180 kroků a u štucu do 400 kroků. Nakolik byly tyto zbraně spolehlivé lze usuzovat z Napoleonova rozkazu, který bavorské armádě místo „zastaralých zbraní“ převedl 20 000 rakouských zbraní ukořistěných u Ulmu, 10 000 ve vídeňské zbrojnici a 5 000 v Braunau.

Reorganizaci vojenského vzdělávání zahájil teprve v dubnu 1805 generálmajor sv. p. von Werneck, a proto hodnocení bavorských důstojníků, obsažené ve zprávě vrchního velitele von Deroye, datované 28. října 1805, vyznívá velmi nelichotivě: „Většina důstojníků jsou těžkopádní a nečinní lidé, a neboť mnozí prošli procesem povyšování z řadových vojáků, jsou staří, od pití piva bachratí a těžcí, navíc plni zahálčivé mysli a oděni v dlouhé kabáty ke kotníkům a ještě delší pláště učiní pohyb v blátě jen s námahou.“ Pěšáci byli cvičeni podle reglementu z roku 1804 a nabíjeli pušku na 18 temp, k sestavení reglementu pro jízdu došlo roku 1802.

Po uzavření spojenectví s Francií byli navíc do sboru přijati úředníci schopni komunikovat se spojenci v jejich řeči. Od ledna 1805 se u každého pluku nacházel plukovní chirurg, jeden podchirurg a dva praktikanti. Pro lazarety byl určen ještě vrchní polní medikus, vrchní polní chirurg, polní lékárník a dva pomocníci.

Zástavy

Od března 1804 směl každý řadový pěší pluk nosit pouze dvě zástavy: „významnější“ Leibfahne, kterou opatroval většinou první prapor a Ordinairfahne pro druhý prapor. Dragounský pluk mohl vlastnit pouze jednu standartu, švališeři, stejně jako pěšáci lehkých praporů žádnou. Jejich výtvarné znázornění se před rokem 1805 měnilo v letech 1786, 1800 a 1803, vždy však realizovalo zemský znak a erb panovníka. Od roku 1803 pokrývalo obě strany Ordinairfahne pouze souvisle routované modro-bílé pole. S touto změnou z ní zmizel erb panovníka, stejně jako v reflexi na nabytí nových, protestantských území výjev Madony z Leibfahne. I ona tedy měla obě strany shodné: tři řady modro- bílého routování vymezovaly na praporu bílou čtvercovou plochu, na níž byl kurfiřtův erb: čtvrcený štít se středovým štítkem, znázorňujícím zlaté žezlo v červeném poli. 1. a 4. pole souvisle modro- -stříbrně routované, ve 2. a 3. černém poli korunovaný zlatý lev ve skoku s červenou zbrojí. Štít nese hnědý lev, stojící na křížených zelených vavřínových ratolestech. V pozadí hermelínový červený plášť, nad ním koruna. Dragounské standarty vypadaly obdobně jako Leibfahne.

Řadové pěší pluky v říjnu 1805

Číslo	Majitel	Velitel	Doplňovací obvod	Zařazení v brigádě
1	Leib-Regiment Kurfürst	plk. hr. Rechberg	kanton Mnichov I	1
2	Kurprinz	plk. Lessel	kanton Mnichov II	1
3	Herzog Karl	plk. Fr. von Neumann	kanton Schwaben	3
4	Salern	plk. von Buseck	kanton Straubing	2
5	Preysing	plk. Bieringer	kanton Landshut	2
6	Herzog Wilhelm	plk. hr. Beckers	kanton Ingolstadt	4
7	Morawitzky	plk. W. von Pierron	kanton Neuburg	3
8	Herzog Pius	plk. A. von Wagner	kanton Passau	5
9	Ysenburg	plk. von Vincenti	kanton Bamberg	6
10	Juncker	plk. Raglovich	kanton Amberg	6
11	Kinkel	?	vévodství Berg	-
12	Löwenstein	plk. V. hr. von Pompei	kanton Würzburg	5
13		plk. von Drouin	mužstvo převedeno z ostatních pluků	4

Lehké pěší pluky

Číslo	Velitel	Doplňovací obvod	Zařazení v brigádě
1	pplk.von Metzen	kanton Mnichov II	1
2	pplk.von Dietfurth	kanton Schwaben	3
3	pplk.hr. Preysing	kanton Ingolstadt	4
4	pplk.K. sv.p. von Stengel	kanton Mnichov I	5
5	pplk.de Lamotte	kanton Würzburg	2
6	pplk.von Weinbach	kanton Schwaben	6

Dragounské pluky

Číslo	Majitel	Velitel	Doplňovací obvody	Zařazení v brigádě
1	Minucci	plk. Vieregg	kantony Mnichov I, Mnichov II	1
2	Taxis	plk. K. Fr. hr. von Seydewitz	kantony Ingolstadt, Straubing, Amberg	2

Švališerské pluky

Číslo	Majitel	Velitel	Doplňovací obvody	Zařazení v brigádě
1	Kurprinz Karl Ludwig	plk. K. T. hr. von Pappenheim	kantony Landshut, Passau, Neuburg	3
2	Kurfürst	plk.K. zu Solms-Brauenfels	kanton Schwaben	4
3	Leiningen	plk. Fr. sv. p. von Zandt	kanton Würzburg	5
4	Bubenhofen	plk. M. hr. von Preysing	kanton Bamberg	6

Výběr z literatury:

BEZZEL, Otto. Geschichte des Bayerischen Heeres unter Max I. Joseph von 1806 (1804) bis 1825. Geschichte des Bayerischen Heeres, 6. Band, 1. Teil. München, 1933.

BEZZEL, Otto. Geschichte des Kurpfalz-Bayerischen Heeres von 1778 - 1803. Geschichte des Bayerischen Heeres, 5. Band. München, 1930.

DORMANN, Hasso. Feldmarschall Fürst Wrede. München, 1982.

HARFORD, Lee Shartle jr. The Bavarian Army under Napoleon 1805-1813. (A Dissertation submitted to the Department of History in partial fulfilment of the requirements for the degree of Doctor of Philosophy). The Florida State University, The College of Arts and Sciences, 1988.

WEGNER, Günter. Deutschlands Heere bis 1918. Band 10: Bayern Infanterie, Jäger und Maschiengewehrabtilung. Osnabrück: Biblioverlag, 1984.

Týž, Deutschlands Heere bis 1918. Band 11: Bayern Kavalerie. Osnabrück: Biblioverlag, 1984.

Text byl publikován ve sborníku Třetí koaliční válka 1805, její kořeny - její pozadí (ed. Jakub Samek), Třebíč, 2004, s. 218-229, jako dílčí přípravná studie věnovaná bitvě u Štoků 2.-5. prosince 1805.

Zpět