Landwehr neboli zeměbrana a další ozbrojené formace v Prusku 1813-15

20.03.2020 16:43

Jan Vogeltanz

Naposledy upraveno: 20.03.2020

 

Po katastrofální porážce pruské armády u Jeny a Auerstadtu na podzim roku 1806 a následném míru s Napoleonem v Tylži roku následujícího bylo Prusko nejen teritoriálně zmenšeno, ale i nuceno mj. přijmout potupné mírové podmínky stran omezení stavu své armády na 42 000 mužů. Nicméně vzápětí došlo z iniciativy generála Scharnhorsta a dalších pruských důstojníků k důsledné reorganizaci pruských ozbrojených sil, která byla v podstatě dokončena již v září roku 1808. V jejím rámci byla provedena jistá demokratizace zrušením drastických tělesných trestů a důstojnický patent mohli nově obdržet i měšťané (do této doby byla důstojnická místa výhradně výsadou šlechty). Nejdůležitější reformou však byla realizace tzv. Krümperského systému, na jehož základě byla po absolvování výcviku propuštěna 1/3 vojáků a na jejich místo přijat stejný počet nových rekrutů, přičemž byl zachován předepsaný počet dvaačtyřiceti tisíc (německý výraz krümpen / krimpen byl znám především v soukenictví, kde znamenal „srážení sukna“, později se stal ekvivalentem něčeho nadbytečného; jako „Krümpern“ – „krümpeři“ pak byli označováni pruští vojáci propuštění roku 1807). Pruská armáda pak dosáhla s počtem vycvičených záloh počtu přesahujícím dvě stě tisíc vojáků, což umožnilo v následujících letech postavit do pole silný kontingent.

Tato příležitost nastala již na konci roku 1812, když generál York von Wartenburg, velící pruskému pomocnému sboru o síle 20 000 mužů a stojícímu jako spojenecký kontingent na levém křídle tzv. Velké armády v X. sboru napoleonského maršála Macdonalda, podepsal v Tauroggenu (dnes Tauragė v Litvě) 30. prosince 1812 konvenci s ruským generálem Děbičem, velitelem ruského sboru pronásledujícího zbytky zmíněné Velké armády na ústupu od Moskvy. Ta znamenala příměří proti vůli pruského krále, ale události v následujícím roce 1813 dostaly rychlý spád. Již 2. února byly spontánně formovány dobrovolnické útvary zejména ve Východním Prusku, na náklady bohatých měšťanů a šlechty, zcela obdobně jako před rokem v Rusku, z nichž byly zřizovány jako tzv. Freiwilige Jägerdetachement čili dobrovolnické myslivecké oddíly složené z mladých měšťanů, studentů, statkářů a aristokratů ve věku 17 až 24 let vystrojených na vlastní náklady a přiřazených jako roty k pěším plukům a eskadrony k jízdě, v zelených mysliveckých stejnokrojích s označením příslušného tělesa, u jízdy pak s kovovými šupinatými epoletami a u obojích s černým řemením tradičních myslivců. Tyto dobrovolnické oddíly dosáhly do května 1814 u pěchoty 7 000 mužů a 3 000 kavaleristů a jejich příslušníci se stali zálohami pro budoucí důstojnický sbor pruské armády.

28. února bylo v Kališi uzavřeno mezi Ruskem a Pruskem spojenectví proti Napoleonovi a konečně ve slezské Vratislavi 16. března Francii vyhlášena válka. Následujícího 17. března bylo vydáno královské provolání k osvobozeneckému boji. Neúnavný Scharnhorst opět zkoncipoval v témže prohlášení zřízení všeobecné branné povinnosti pro veškerou pruskou mužskou populaci ve věku 17-40 let po dobu války. Podle něho byli všichni muži v uvedeném věku a zdravotně způsobilí povinni nastoupit do služby v nově zřízené zeměbraně – Landwehru (zkratka LW), pokud již nebyli příslušníky řadové armády, dobrovolnických sborů či ostatních ozbrojených formací. Pruský LW byl zjevně inspirován rakouskou zeměbranou z roku 1809 a zejména ruským opolčením z roku 1812, přičemž nově zavedený Řád železného kříže se stal pruským zeměbraneckým emblémem podobně jako v Rusku kříž opolčení, tvarově takřka stejném.

Východopruský Landwehr 1813/15.
(všechny ilustrace zhotovil autor textu)

 

 

Určení LW jako miliční organizace bylo popsáno v instrukci „Verordnung über die Organisation der Landwehr“ rovněž z března třináctého roku. Ještě předtím s předstihem bylo s organizováním LW započato ve Východním Prusku, ovšem nikoliv v rozsahu, jaký byl popsán ve zmíněném nařízení. Král byl víceméně nucen se postavit jako státní autorita do čela uvedených iniciativ.

V každém okrese (kantonu) pak byl v procesu formování LW postaven výbor skládající se ze dvou místních statkářů, jednoho měšťana a jednoho sedláka, kteří zařizovali odvody způsobilých rekrutů, jenž poté složili přísahu a volili důstojníky do hodnosti velitele kompanie či eskadrony bez ohledu na věk nebo společenské postavení. Vyšší hodnosti ovšem byly v kompetenci panovníka, nicméně krajský výbor měl právo navrhnout příslušné osoby. V tomto případě bylo z volby vyloučeno mužstvo.

LW byl organizován jako řadová armáda do setnin (kompanií), praporů a pluků u pěchoty, do eskadron a pluků u kavalerie. Vzorem organizační struktury byl - podobně jako u řadové armády - model obvyklý v nepřátelské francouzské armádě. Jednotlivé LW pluky se doplňovaly z okresů, v nichž byly původně postaveny. Předpoklady pro to vytvořil zmíněný Krümpersystém, který zajišťoval nezbytný výcvik rekrutů.

Ne všechny pluky LW byly vyzbrojeny palnými zbraněmi, část mužstva dostala píky, kordy a šavle měli pouze poddůstojníci, kompletně vyzbrojeni byli důstojníci v armádní adjustaci. Kavalerie byla vybavena podle možností pistolemi, šavlemi a píkami (kopími). Ke zlepšení výzbroje došlo až na počátku roku 1814, kdy byly chybějící zbraně doplněny britskými dodávkami, ale hlavně kořistným materiálem.

Na jaře roku 1813 byly LW prapory zprvu organizovány do brigád, v létě pak utvořeny pluky, čímž byl LW početně posílen. V letech l813-l4 byly postaveny následující pěší pluky LW:

• 16 slezských pluků, každý po čtyřech praporech, dodatečně 17. slezský LW pluk měl pouze 3 prapory. Barva označení žlutá.
• 5 východopruských pěších LW pluků, z toho l. a 3. pluk po 4 praporech, 2. pluk po 2 praporech a 4. a 5. pluk po pěti praporech. Barva označení makově červená.
• 3 západopruské pěší pluky LW, z toho l. a 3. pluk po 4 prap., 2. pluk po 2 praporech. Barva označení černá.
• 3 pomořanské pěší LW pluky, všechny po 4 praporech. Barva označení bílá.
• 2 z Neumarkt (Nové Marky) po 4 praporech. Barva označení makově červená.
• 7 pluků LW z Kurmarkt (Kurfiřstské Marky): 6 LW pluků po 4praporech, l. pluk pouze dva prapory. Barva označení makově červená.
• Z kavalerie bylo postaveno 10 slezských LW pluků, 5 východopruských, 3 západopruské, 3 pomořanské, 2 z Neumarkt a 7 z Kurmarkt jízdních LW pluků.

Výstroj sestávala z typické LW furažky s vysokým modrým dýnkem s emblémem LW kříže, s okolkem v barvě provincie a se štítkem (pro nepřízeň počasí i s potahem voskované látky), z tzv. litevky, tedy dvouřadého převlečníku se stojatým límcem rovněž v barvě provincie, sahající ke kolenům a s nárameníky podle praporů: l. bílé, 2. červené, 3. žluté a 4. světlemodré, s červeným číslem na bílém a žlutém, na ostatních dvou se žlutým. Kalhoty byly pantalóny z hrubé látky v různých barvách, litevka předpisově tmavomodrá, ale z nouzových důvodů i jiné barvy, boty nebyly u všech obvyklé, takže mnozí zeměbranci bojovali bosi. Také torny a řemení různé kvality a barvy. Důstojníci sloužili v armádním fraku (pouze LW furažku), šerpu. U LW jízdy Neumarkt čáky anglické, jinak podle kategorie (např. huláni čapku). Také dobrovolnické útvary zelené stejnokroje.

Na podzim roku 1813 byly doplněny LW pluky o formace z labských okresů a Magdeburgu (barva označení světle modrá), Porýní (od června 1815; mořenově červená) a Vestfálska (zelená). V této době LW měl ve stavu 120 565 mužů, řadová armáda 280 720 vojáků. V Bitvě národů u Lipska tvořily LW pluky třetinu pruské armády.

Kavalerista dobrovolnické eskadrony Východopruského kyrysnického pluku.

 

Záložní pluky, dobrovolnické útvary, národní pluky a freikorpsy

Díky zmíněnému Krümpersystému mohlo Prusko postavit v rámci řadové pěchoty v roce 1813 ke každému pěšímu pluku záložní pluk. Zpočátku byli jejich vojáci vystrojeni v provizorních šedých uniformách pouze s vyložením příslušného pluku a s furažkou. Posléze byly tyto rezervní regimenty vybaveny (v létě 1813) importovanými modrými uniformami anglického střihu, často s náprsními prýmky a v konických čákách původně v Anglii určených pro spojenecké španělské jednotky, tedy ještě s původním mosazným oválným emblémem se znakem Leonu. Po vypršení příměří v srpnu třináctého roku byly hlavním výstrojním elementem rezervistů (původní červeno-bílý chochol byl obarven na černo). 5. pluk byl výjimečně v zelené uniformě, 7. pluk stále v šedé kamizole a kalhotách s čákou nouzově spletenou ze slámy a pouze s voskovaným potahem, přičemž jiné čáky byly původní kořistní francouzské i u řadových pluků. 3. prapor 7. a 8. pluku byly jako střelecké v zeleném v uniformách tehdejších anglických střelců (rifles), včetně původní čáky. 10. rezervní slezský pluk bojoval již ve standardní pěšácké adjustaci, 12. rezervní regiment stále v šedém.

Hellwigův freikorps (dobrovolnický sbor) měl 3 husarské eskadrony až na podzim roku 1813 v červených dolmanech a kožíšcích s modrým límcem a vyložením, bílými šnůrami, (u důstojníků zlatistý dracoun), s kalpakem s modrým sáčkem, s píkou s praporkem modro-červeným, šedé kalhoty a červeno-žlutou šerpu. Pěší útvar tohoto freikorpsu byl v tmavozeleném koletu s bílými lemy, se třemi řadami bílých knoflíků, šedými kalhotami, s černým řemením a v čáce s bílým mysliveckým rohem.

  

Poddůstojník 8. záložního pluku.

 

Národní jízdní pluky postavené z prostředků stavů, měšťanů a aristokracie (obdobně jako v Rusku) byly následující:

• Východopruský národní jezdecký pluk (National-Kavallerie-Regiment) vstoupil do akcí v tmavomodrém kabátě do kolen s červeným vyložením a se žlutým šnůrováním, žlutými nárameníky, s tmavomodrými kalhotami s červenými pruhy, s čákou se žlutým orlem (u elitní kompanie resp. eskadrony pak kalpak s červeným sáčkem a šupinaté epolety). Černá byla i kožená husarská taška a praporky na píkách jednotlivých eskadron byly: bílý, červený/bílý, modrý/bílý, zelený/bílý, bílá vždy jako spodní.
• Pomořanský národní jezdecký pluk byl vystrojen v zeleném koletu dragounského střihu, s bílým límcem a polskými manžetami, žlutými knoflíky, šedými kalhotami, s čákou se zelenými závěsy, světle zelený opasek s červenými okraji jako u hulánů; elitní eskadrona se šupinatými epoletami.
• Slezský národní husarský pluk byl adjustován v celočerné husarské uniformě se žlutým límcem, vyložením a šnůrami, posléze s červenými a s husarskou čákou.
• Labský národní husarský pluk byl oděn jako řadoví husaři v zelených dolmanech a kožíšcích se světlemodrým označením a šnůrami.

Všechny uvedené národní jízdní regimenty byly vybaveny černým řemením.

 

Lützowův Freikorps

Nejznámější z dobrovolnických formací nejen v Prusku v období osvobozeneckých válek 1813-15 byl Lützowův Freikorps (též „Černý sbor“). Když bylo 3. února 1813 vydáno nařízení o zřizování dobrovolnických formací („Verordnung über die Bildung von freiwilliegen Jägerdetachements“), hlásila se vlastenecká mládež masově spolu s umělci, lékaři učiteli, duchovními, přírodovědci, státními úředníky a příslušníky ostatních povolání. Vedle nich i tovaryši a selští synkové vstupovali do těchto formací, jak zmíněno výše, vesměs s pořizováním výzbroje a výstroje na vlastní náklady.

Od 18. 2. do konce března třináctého roku se soustředilo ve slezské Vratislavi (tehdy Breslau, dnes polská Wróclaw) prvních 900 mužů pěchoty a 260 kavaleristů. Z nich byl postaven prapor pěchoty, jedna hulánská a jedna husarská eskadrona, stejně jako oddíl pěších a jízdních myslivců. Po odchodu ze Slezska se v Sasku k oddílu přidalo dalších 500 mužů. Ze Staré Marky (Altmark) přišla další husarská eskadrona, takže 26. dubna 1813 stálo v Lipsku 1 400 mužů pěchoty a 340 příslušníků jezdectva pod velením Ludwiga Adolfa Wilhema von Lützowa, bývalého důstojníka partyzánského husarského oddílu Ferdinanda von Schilla. Major Schill byl prvním pruským patriotem, který se po porážce řadové pruské armády a potupném tylžském míru v roce 1807 postavil proti vůli panovníka do čela gerilové jednotky operující v severním Německu proti Francouzům a jejich spojencům až do roku 1809, kdy padl 31. května v přístavu Stralsund po střetu s napoleonskými spojeneckými jednotkami Nizozemců a Dánů. Velitel ruského spojeneckého kontingentu v Sasku generál Sayn-Wittgenstein pak poslal jako posilu Lützowovi 50 kozáků. Navíc bojovalo v Lützowově sboru ještě oddělení tyrolských střelců a několik Španělů, obojí z dezertérů.

Při definitivní organizaci sboru, ve kterém nyní sloužilo takřka 5 000 pěšáků a kavaleristů, byly postaveny 3 pěší prapory, 5 eskadron jízdy (1. a 2. hulánská, 3. jízdních myslivců a 4. a 5. složená z husarů), dále rota tyrolských střelců (4. rota 2. praporu) a zmíněných 50 kozáků.

Ohledně adjustace byly od počátku problémy s jednotnými součástkami především co do stejných barev, takže z praktických důvodů nechal velitel obarvit všechny stejnokrojové elementy na černo a černá barva se později stala symbolem celého sboru (odtud Černý sbor). Sbor měl původně rovněž obdržet prapor zhotovený a darovaný berlínskými dámami v černo-červeno-žluté barvě, ale král jeho užívání nepovolil a tak byly tyto barvy omezeny na barvu uniformy (černá), lemy (červené) a knoflíky (žluté). V následujících dobách zmíněné barvy se staly symbolem demokratických a republikánských německých společenských vrstev.

Příslušník Lützowova dobrovolnického sboru 1813.

 

Výzbroj byla dodána armádou, rovněž spojeneckými Rusy, od poloviny května 1813 získal sbor v kořisti 9 děl.

Lützowův sbor vedle již v Rusku roku 1812 postavené Německo-ruské legie složené z Němců žijících v Rusku, vlasteneckých důstojníků a dezertérů z německých jednotek postavených nuceně Rýnským spolkem jako součást napoleonské Velké armády, byl přidělen do operačního severoněmeckého prostoru, kde samostatně operoval sbor generála Wallmodena. Úkolem sboru bylo provádět v nepřátelském týlu gerilovou válku především v prostoru Staré Marky (Altmark).

Na Scharnhorstův rozkaz měla infanterie sboru poskytnout pro jednotlivé akce menší oddíly v prostoru Harzu, Solingen, Schwalenbergeru a v okolí Lipska. Jízda měla za úkol zajišťovat spojení mezi jednotlivými pěšími útvary.

Slavnostní bohoslužba s přísahou sboru se konala 28. března u Roganu a následně nastoupili pěšáci a jízda sboru pochod přes Lauban a Drážďany do Lipska, kam dorazili 17. dubna. V Lipsku vstoupilo do sboru po plamenné vlastenecké výzvě nejznámějšího příslušníka sboru a vlasteneckého romantického básníka Theodora Körnera 500 Sasů (viz zmínka výše). Již 23. dubna obdržel Lützow od Scharnhorsta rozkaz s dispozicemi k pochodu a následnému zapojení do bojové činnosti, jak předesláno rovněž výše. V Lipsku zůstalo jádro sboru, aby doplnilo druhý prapor s novými rekruty. Pětadvacátého téhož měsíce byl zahájen pochod do operačního prostoru v oblasti pohoří Harz, nicméně po zjištění, že nepřátelští Francouzi táhnou k řece Sále, byla trasa pochodu změněna. 11. května příslušníci 2. praporu překročili Labe u Dömitza a následujícího dne se poprvé utkali úspěšně s protivníkem u Görde. Původní plán tažení na Harz byl obnoven a z dalších 2 000 pěšáků byl postaven další prapor a pokračováno v pochodu na Havelberg. Odtud měla jednotka pod velením ruského generála Voroncova táhnout opět na Lipsko a dobýt je. Jiná část sboru chtěla 10. června pokračovat v tažení na Harz, nicméně oba plány byly zrušeny po vyhlášení příměří mezi spojenci a Napoleonem. Ještě předtím 28. května velitel Lützow se 400 kavaleristy vytáhl od Stendalu směrem na horní Sálu. Ovšem nacházel se jako ostatní oddíly sboru v nepřátelském týlu, nicméně počítal s odtažením z Durynska a na Voigtland a Bayreuth, v naléhavém případě dokonce do Čech.

Nepřítel ovšem své jednotky posiloval a proto s plánovaným dobytím Halberstadtu už nebylo možno počítat. Ve Výmaru už se nacházelo 1 000 nepřátelských vojáků a Lützow byl v defenzivním postavení donucen ustoupit za řeku Ilm. Aby oklamal protivníka, předstíral ústup směrem na Erfurt a následně v noci z 2. Saalu pak překročil mezi Jenou a Lobedau, v Rodě se mu pak dokonce vzdalo bez boje 400 německých vojáků z útvarů Rýnského spolku, kteří pak doplnili sborové řady a 5. června se k nim přidalo dalších 100 mužů u Schleiz, následujícího dne dosáhl sbor Plavna. Zde chtěl Lützow získat jistotu o přistoupení Rakousko ke spojencům, aby eventuálně na případně již spojenecké m českém území našel možnost ústupu. Jedna hulánská eskadrona a 300 pěšáků byli vysláni směrem na bavorský Hof. V Plavně a okolí ležící hlavní část sboru byla zastižena neblahou zprávou o příměří, kterou velitel obdržel 4. června. Podle smluvních podmínek měly spojenecké jednotky do 12. června ustoupit za demarkační linii na pravý labský břeh.

Vzhledem k tomu, že dosavadní partyzánské akce sboru poškozovaly Napoleonovy záměry a francouzský císař tento aktivní dobrovolnický sbor nenáviděl, nařídil úplnou likvidaci těchto „brigants noir“, tedy „černých lupičů“, což učinil 10. června v Drážďanech. Situace sboru nacházejícího se na území pod kontrolou Francouzů a jejich dosavadních německých spojenců z Rýnského spolku se tak stala kritickou. Napoleon předpokládal, že jednotky sboru se nacházejí příliš daleko od labské demarkační linie a že tedy bude jejich zničení snadné. Rozkaz k akci dostal generál Arrighy, jemuž byly pro tento účel přiděleny jízdní divize Fournierova a 2 pluky württemberských jízdních myslivců pod generálem Normanem, takže celý trestný kontingent měl takřka 10 000 mužů.

Lützowův sbor se ještě 17. června nacházel na levém labském břehu, byť se snažil uniknout z chystané pasti všemi silami. Jízdě se tento manévr - tedy překročení Labe - ještě podařil, pěchota ale zůstala odříznuta.

Ve snaze zabránit zničení vyjednával Lützow o možnosti podmínek separátního příměří pro svůj kontingent v Kitzen jihovýchodně od Lipska, nicméně francouzský generál Fournier poslušen Napoleonova rozkazu kategoricky jakoukoliv možnost odmítl se slovy: „L'armistice pour tout le monde, excepté pour vous!“, tedy „Příměří pro všechny (celý svět), vyjma vás!“ Tímto bylo rozhodnuto a statečných 700 příslušníků sboru s tasenými šavlemi bojovalo s Württemberci nerovný zápas. 300 jich padlo, ostatní byli zraněni a zajati, pouze několika se podařilo uniknout. Mezi těžce zraněnými byl i Theodor Körner, který zraněním podlehl ve věku pouhých 22 let. Stalo se tak 26. srpna u Gadebusche, kde byl zlomen poslední odpor udatných černých vojáků. Okolní obyvatelstvo statečně zachraňovalo zajaté a zraněné, ukrývalo je a zabezpečilo. Zbylí členové sboru za podzimní kampaně 1813 na spojeneckém území v severním Německu nadále bojovali společně s kozáky Walmodenova sboru, konkrétně s výše zmíněnou Německo-ruskou legií a znovu se utkali s Francouzi 16. září u Göhrde. Zde byla těžce raněna Eleonore Prochaska, která byla dcerou postupimského gardového poddůstojníka, potomka českých pobělohorských exulantů (bojovala jako myslivec August Renz a po zranění byla odhalena její identita). Ostatně v pozdějších měsících patřila ke sboru i Anna Lühring. (Mezi dalšími ženami známými jako účastnice napoleonských válek byla i Tyrolanka Katharina Lanz a zejména nejproslulejší Ruska Naděžda Andrejevna Durovová, se v roce 1806 nechala naverbovat do ruského Konnopolského - lehkého jezdeckého - pluku, později převelená k husarům a 1811 k hulánům; vojenskou službu opustila v roce 1816 v poručické hodnosti.)

Jak zmíněno výše, stejnokroj sboru byl celočerný, u pěchoty a hulánů to byla litevka stejně jako kalhoty, červeném byly lemy límce, manžet a také kalhot. U hulánů se nosily obligátní kovové šupinaté epolety, řemení bylo u všech černé kožené. Kavalerie měla černá rouna s červeným lemem, praporek na hulánských píkách červený a dole černý, čáka u všech v poli s černým voskovaným potahem. Husarské dolmany s černými šnůrami, stejně jako kožíšek a opět s červenými lemy. Bílé portepé a opasek bílo-černý, jinak jako huláni. Knoflíky všeobecně žluté. Pochvy šavlí ocelové, důstojníci stříbřité nárameníky. Kozáci v modrém nebo zeleném kaftanu, červené lemy na lampasech papachu.

Tyrolští střelci měli šedomodrý kolet se zeleným límcem, klopami a vyložením, šedomodré kalhoty a korsický klobouk jako u rakouských protějšků. Šnůry opět zelené černé řemení, knoflíky bílé, důstojníci bílé šerpy a ramenní šnůry a bílé rukavice. Výzbroj štucy a tesáky.

Lützowův sbor - myslivec tyrolské setniny (Tiroler Jäger-Kompanie).

 

Literatura:

Wörterbuch zur deutschen Militärgeschichte, I.-II. Militärverlag der DDR 1985.

Deutsche Uniformen – Album: Zeitalter der deutsche Freiheitkreige.

SIEG, H. – KNÖTEL, H. Handbuch der Uniformkunde. Hamburg 1937.