Maršál Karel kníže Schwarzenberg: český vojevůdce, jenž měl být zapomenut
Věra Drápelová - Karel Sáček
Naposledy upraveno: 19.04.2021
Dne 19.04.2021 byl deníkem Mladá fronta Dnes zveřejněn pod názvem „Český vojevůdce, jenž měl být zapomenut“ (s. 11) rozhovor věnovaný 250. výročí narození Karla I. Filipa knížete Schwarzenberga. S ohledem na omezený rozsah tiskového formátu však došlo k jeho zkrácení (autorsky schválenému). Čtenářům našeho webu proto nabízíme úplnou verzi jeho stěžejní části.
Řekne-li se český vojevůdce, většina lidí bude určitě jmenovat Jana Žižku, možná krále-válečníky z časů Přemyslovců. Maršál Radecký veřejnost rozděluje. A pak už přicházejí legionáři a hrdinové druhé světové války. Proč se z našich dějin víceméně ztratil maršál Karel kníže Schwarzenberg?
O relativizaci jeho klíčové role usilovali již velkoněmecky smýšlející historikové, kteří se snažili na jeho úkor vyzdvihovat zásluhy velitelů pruských. U příležitosti stého výročí bitvy u Lipska v roce 1913 se stalo toto téma předmětem vášnivých sporů, do kterých se zapojili svými pracemi nejen rakouští historici, ale i čeští publicisté, odvolávající se na vysoký poměr vojáků slovanského původu pod Schwarzenbergovým velením. Po vzniku Československé republiky nebylo s ohledem na zahraničně-politickou orientaci žádoucí jakkoliv připomínat někdejší porážku Francie. V následující éře komunismu se u nás pak zase věnovala pozornost pouze ruským generálům Suvorovovi a Kutuzovovi, popřípadě dobrosrdečným kozákům (jejichž přátelskost ve skutečnosti velmi rychle mizela při prvních potížích se zásobováním). Do žádné z těchto interpretací Schwarzenberg nezapadal, proto měl být z naší historie odstraněn a zapomenut. Přitom jako vrchní velitel spojeneckých vojsk, která v několika bitvách v letech 1813-1814 porazila Napoleonovu armádu, byl svými současníky oslavován nejen jako zachránce Čech, ale přímo jako osvoboditel Evropy.
Slyším odpověď na moji otázku od některých diskutérů: Schwarzenberg mluvil a psal německy, sloužil habsburskému rodu, do dějin českých zemí tedy nepatří!
Historické prameny dokládají, že maršál Schwarzenberg se ke svému češství hrdě hlásil. Je třeba si ale uvědomit, že tím nevyjadřoval svůj vztah ke konkrétnímu jazyku, nýbrž k zemi, kde vybudoval rodové sídlo a kde byl později také pochován. Jako příklad české „rekovnosti“ jej vnímala i tehdejší česky hovořící společnost, jinak by přední představitel našeho národního obrození Josef Jungmann asi nezveřejňoval maršálův životopis v časopisu Česká wčela.
Národnost, jak ji vnímáme v současnosti, tehdy ještě de facto neexistovala. Nebyla zjišťována ani při obecném sčítání obyvatel, ani při vstupu do armády. Stejně tak tomu bylo i s jazykem. Pokud má však někdo potřebu kádrovat osobnosti českých dějin skrze jejich jazykovou výbavu, nechť vezme v potaz, že maršál hovořil také francouzsky (a to možná i častěji než německy) a jeho syn Bedřich rád dával k dobru, že se česky naučil hovořit dříve než německy.
Jak se vyvíjela Schwarzenbergova kariéra?
Vojákem byl od šestnácti let. Jeho velitelských schopností si nadřízení začali všímat během tažení roku 1800, kdy byl povýšen na polního podmaršála. V roce 1805 se stal viceprezidentem dvorské válečné rady, na konci tažení roku 1809 velel celé jezdecké záloze. Pro funkci vrchního velitele byl do té doby upřednostňován císařův bratr arcivévoda Karel, který se mimochodem také narodil v roce 1771. Samostatné velení obdržel Schwarzenberg v roce 1812, kdy stanul v čele samostatného, asi dvacetitisícového sboru, který se zúčastnil tažení do Ruska po boku Francouzů. Tehdy byl také povýšen do nejvyšší – maršálské hodnosti. Během tohoto tažení se osvědčil, a protože měl i cenné zkušenosti z diplomatických misí, které plnil, když se zrovna neválčilo, byl za vrchního velitele v roce 1813 vybrán právě on.
Je pravda, že před bitvou u Slavkova radil jiný postup, než pro který se Napoleonovi protivníci ke své škodě rozhodli?
Schwarzenbergova účast v bitvě u Slavkova si pozornost zaslouží. Byl totiž jedním z mála c. k. vojáků, který stihnul být u postupně obkličovaného Ulmu a zároveň v bitvě tří císařů. Navíc jeho podíl na vybojování ústupové cesty u Jungingenu pro část vojsk s arcivévodou Ferdinandem do Čech byl natolik zásadní, že za něj obdržel komandérský kříž Vojenského řádu Marie Terezie. Před samotnou bitvou tří císařů přivezl císaři Františkovi zprávu o vojenském sboru, který se shromažďoval v Čechách a měl posílit spojenecká vojska na Moravě. Pravděpodobně tedy doporučoval vyčkat minimálně jeho příchodu. Mezi odpovědnými veliteli ale převládalo přesvědčení o dostatečné početní převaze a Schwarzenberg do plánovaní dalšího postupu již zapojen nebyl. Během bitvy byl přidělen pouze jako pobočník veliteli předvoje Kienmayerovi.
Jeho chvíle přišla během operací v Čechách a Sasku roku 1813. Neměl však situaci "ulehčenu" tím, že převaha spojenců byla značná a že Napoleonova armáda byla poznamenaná ruským dobrodružstvím z předešlého roku?
Schwarzenbergovu velení bylo svěřeno nejpočetnější vojsko, které bylo dosud kdy shromážděno - čítalo více než 350 tisíc mužů. Manévrování s takovými masami, aby nakonec mohly společně udeřit ve správný okamžik, nebylo v silách žádného z tehdejších jednotlivců. V tom spočívá další nedoceňovaný aspekt Schwarzenbergova úspěšného vojevůdcovství – dokázal si vybrat správné osobnosti, na které část svých pravomocí delegoval. Mohutná síla mohla být i velkou slabinou. Napoleon to dobře věděl a dělal vše pro to, aby odděleně operující spojenecké armády napadl jednotlivě. Že zvolí právě tuto strategii, ale spojenci odhadli a vytvořili adekvátní operační postup. Zásadní podíl na něm měl náčelník štábu Radecký. Přestože není zcela snadné určit, kdo stál za konkrétními rozhodnutími, vytvořili Schwarzenberg s Radeckým skvělý tandem.
V této souvislosti by mě osobně zajímalo, kdo přesně stál za rozhodnutím provést pochod hlavní armády soustředěné v Čechách dle původního plánu směrem na Drážďany. K jeho přesměrování na Žitavu totiž dost vybízel krátký vojenský vpád na Liberecko a Českolipsko, doprovázený Napoleonovou osobní návštěvou Jablonného v Podještědí dne 19. srpna 1813. Mohlo se jednat o promyšlený Napoleonův tah vnutit protivníkovi nevýhodnou situaci, který tentokrát nevyšel.
Mimochodem - kdyby to dopadlo jinak a Napoleon pronikl dál do Čech, třeba až do Prahy, co by bylo se zeměmi Koruny české? Dosadil by třeba do jejich čela nějakého svého oblíbence?
Roku 1813 se po Čechách rozšířila zvěst, že francouzský generál Vandamme se má stát českým králem či pražským vévodou. Její vznik dodnes nebyl objasněn, každopádně nejsou známy žádné Napoleonovy plány oslabit habsburské soustátí odebráním našich zemí… I když se čeští bonapartisté snažili na toto téma vytvořit velmi originální hypotetické konstrukce.
V této souvislosti bývá připomínáno obnovení polského státu, podle mne je ale trefnější podívat se na vznik Ilyrských provincií, tedy státu vytvořeného na území převážně obývaného Jihoslovany, kterého se císař František musel vzdát po prohrané válce roku 1809. Po obnovení nepřátelství mezi Francií a Rakouskem v roce 1813 začali vojáci tohoto nového státního útvaru pod správou francouzského guvernéra poměrně rychle vypovídat poslušnost. Myslíte si, že by to dělali, kdyby odtržení těchto zemí od habsburského soustátí vnímali jako vytoužené vysvobození z nějakého žaláře národů?
Můžeme v tehdejších dobách hovořit o nějakém vzdoru vůči vládnoucímu panovnickému rodu? Jsou známy případy, kdy čeští vojáci z c. k. armády přešli k Napoleonovi či dokonce zůstali ve Francii?
České země byly v té době vnímány jako loajální součást mocnářství. Civilní obyvatelstvo přirozeně projevovalo nespokojenost s průtahy a pobytem vojsk, souvisejícím nárůstem drahoty i znehodnocováním měny atd. O vzdoru bychom mohli hovořit ale jen u některých případů vyhýbání se vojenské službě, které byly vyvolány mimořádnými požadavky na počty odvedenců. Nejznámější z nich je vzpoura rekrutů na Českomoravské vysočině v letech 1796-1797.
Možná to pak bude znít překvapivě, ale vojáků původem z Čech sloužily v Napoleonově armádě řádově stovky. Nejednalo se v žádném případě o uvědomělé bojovníky za svobodu, rovnost a bratrství, usilující o kácení trůnů starých režimů, jak se se snažila vykreslit prvorepubliková propaganda a později i braková beletrie, nýbrž v naprosté většině o přeběhnuvší zajatce, jejichž část se po porážce Francie zase vrátila ke svým původním c. k. plukům. Kolem trestání dezerce k nepříteli dodnes panuje spousta mýtů, většinou to ale vyřešila amnestie nazývaná generální pardon. Ještě k tomu připomenu, že v rámci Napoleonovy armády nedošlo ke zformování žádné „české“ jednotky, na rozdíl například od legií Poláků, Italů, Irů, ale také Albánců, Řeků, Turků, Malťanů, egyptských Koptů či litevských Tatarů. Česky hovořící přeběhlíci byli pro svou jazykovou příbuznost zařazováni většinou do polských legií. Žádnému z těchto Čechů se pod francouzskými prapory nepodařilo nějak proslavit, ani dosáhnout vyšší vojenské hodnosti.
Co o Schwarzenbergovi víme jako o člověku? Z jeho bohaté korespondence s manželkou vyvstává poměrně překvapivý lidský obraz: Pohled na důsledky války mu přinášel značné utrpení. Bylo to obvyklé?
Dosud prozkoumané historické prameny jej představují jako osvícensky vzdělaného, mnohostranně talentovaného, spolehlivého, ve společnosti oblíbeného, a přitom skromného člověka. Z dopisů jeho ženě oslovované Nany navíc čiší upřímná láska. Ale z pohledu popisu vojenských událostí je k této korespondenci třeba přistupovat obezřetně. Před několika lety jeden kolega historik formuloval zajímavou myšlenku: nebyly také tyto dopisy sledovány tajnou policií? Nebo ještě lépe řečeno: nepsal je Schwarzenberg přímo s vědomím toho, že by se tak mohlo dít? Jako „válečného jestřába“ bychom jej určitě označit nemohli. Z jezdeckého důstojníka se stal uvážlivým generálem, který dával přednost mírovým řešením. Vedení spojenecké armády pro něj znamenalo splnění očekávané povinnosti a současně převzetí obrovské osobní odpovědnosti.
Zámecký park v Krásném Dvoře u Podbořan: do interiéru novogotického templu, který nechal v letech 1792-1796 postavit Jan Rudolf hrabě Černín, umístil v roce 1847 jeho syn Evžen hrabě Černín sochu polního maršála Schwarzenberga. Jejím zhotovitelem byl Josef Max ml. Podtavec nese nápis: „Polnímu maršálovi Karlu knížeti ze Schwarzenbergu, statečnému, moudrému a šťastnému vůdci spojeneckého vojska“ (Dem Feldmarschall Carl Fürsten von Schwarzenberg, dem tapfern, weisen und glücklichen Führer der verbündeten Heere) a názvy bitev, kterých se zúčastnil: 1794 Cateau; 1812 Poddubnie Wolkowisky; 1813 Kulm Leipzig Hochheim; 1814 Brienne Bar sur Aube, Arcis La Fere Champenoise, Paris.
Takže měl by stát v pomyslném panteonu vedle Žižky?
Nejen v pomyslném, jména těchto dvou byla společně zvěčněna v oblíbeném skalním panteonu u Malé Skály. Ale váš dotaz mířil trochu jinam. To, že si nemohl vybrat dobu, do které se narodil, přeci nemůže znehodnocovat fakta o jeho vojenském umu. Úplně stejně by tomu mělo být i v případě Radeckého, Valdštejna, Kaplíře ze Sulevic a dalších. Pokud by se otevřela nějaká širší diskuse, kdo všechno by měl patřit do panteonu našich slavných vojáků, měla by zcela jistě hodně bouřlivý průběh.
Stejně tak bychom se měli zamyslet, proč by hrdinské činy, které v průběhu napoleonských válek vykonali vojáci z českých zemí, neměly být součástí našich současných vojenských tradic. S tím se ale musí vypořádat především armáda, což se jí podle mého názoru zatím příliš nedaří. Klidně by se totiž mohlo stát, že za dalších 200 let budou třeba úplně stejně znevažovány příkladné činy vojáků současných.
Jaké pomníky vlastně u nás maršála Schwarzenberga připomínají?
První pomník nechala vybudovat jeho manželka v roce 1838 na lipském bojišti. Hrabě Černín zřídil roku 1847 památník s maršálovou sochou od Josefa Maxe v templu zámeckého parku v Krásném Dvoře u Podbořan – mimochodem tento památník byl v roce 2017 kompletně zrekonstruován a po dlouhých letech znovu zpřístupněn veřejnosti. U obce Vraný můžeme narazit na jistou kuriozitu. V místech, kde se uskutečnila přehlídka spojeneckého vojska před zahájením tažení 1813, byl o sto let později odhalen pomník s nápisem připomínajícím Schwarzenberga a Radeckého. Tato deska byla zničena, a když v roce 1974 došlo k jejímu obnovení, text byl změněn a jména obou českých vojevůdců vynechána. Pokud bychom hledali další pomníky věnované maršálu Schwarzenbergovi na našem území, pak bychom je kromě zmíněného maloskalského panteonu nalezli též v Karlových Varech či Českém Krumlově. K tomu je ještě vhodné dodat, že brzy po Schwarzenbergově úmrtí v roce 1820 vzniklo z podnětu českých stavů několik návrhů na vytvoření jeho monumentálního pomníku, žádný z nich však nebyl realizován.
Jak se k napoleonským válkám a jejich vlastním protagonistům stavěla rakouská monarchie? A co současná Rakouská republika?
Symbolem vítězství c.k. armády v napoleonských válkách se s odstupem času stal arcivévoda Karel, který porazil Napoleona v bitvě u Aspern roku 1809. Kult jeho osobnosti je třeba ale vnímat z velké části jako dílo tehdejší státní propagandy. Tento generalissimus sice dosáhl vítězství ve více bitvách (u Ambergu a Würzburgu v roce 1796 například odvrátil vpád francouzské republikánské armády do Čech), velmi významně přispěl k modernizaci armády, ale upřímně - žádnou válku nedokázal dovést do vítězného konce. V tomto ohledu byl Schwarzenberg úspěšnější. Slavná jezdecká socha arcivévody Karla naproti vídeňskému Hofburgu byla odhalena v roce 1860 a socha maršála Schwarzenberga na Schwarzenberském náměstí v roce 1867. Obě tyto sochy měly připomenout slavné vojenské tradice a pozvednout morálku poté, co císařské Rakousko utrpělo porážky v roce 1859 a 1866.
Vztah současného Rakouska k historickým událostem napoleonského období vnímám rozporuplně. Pomníky vojevůdců a vojáků z dob císařství tam zůstaly na veřejných prostranstvích a nemám žádné zprávy, že by některý z nich byl ohrožen nedávnou vlnou obrazoborecké posedlosti. Pokud pomineme specifické Tyrolsko, lze říci, že i v Rakousku jsou staré vojenské tradice stále citlivým tématem, na které se raději moc neupozorňuje. Přesně tento přístup se promítnul do připomínky 200. výročí bitvy u Aspern v roce 2009, která byla podle mého názoru hodně obsahově prázdná, řekl bych až nedůstojná.
Jezdecká socha maršála Karla knížete Schwarzenberga od Ernsta Hähnela na vídeňském Schwarzenbergově náměstí. Její zhotovení objednal císař František Josef I. roku 1861 a byla slavnostně odhalená 20. října 1867.
Jste členem historického pěšího pluku Kaunitz č. 20. Jakou roli hrál v napoleonských válkách? Měl nějakou vazbu na Schwarzenberga?
Pluk č. 20 byl jeden z běžných řadových pěších pluků, kterých bylo v roce 1813 celkem 53. K doplňování jeho mužstva byl po celou dobu napoleonských válek určený opavský kraj. Osobnější vztah měl tento pluk k jinému významnému knížecímu rodu – Kounicům. Pluku titulárně patřil Františku Václavu Kounicovi (německy Kaunitz), který byl bratrem majitele slavkovského panství v roce 1805. Schwarzenbergova vojenská kariéra byla spjata s kavalerií. Přesto se pěšímu pluku č. 20 se dostalo zvláštní pocty po Schwarzenbergově úmrtí v říjnu 1820. Tito pěšáci byli soustředěni v Opavě, kde právě probíhala kongresová jednání. V tamním kostele byla sloužena zádušní mše, které se za přítomnosti rakouského císaře, ruského cara a pruského krále zúčastnili také pěšáci Kounicova regimentu...
[rozhovor pokračuje, tematicky se však již netýká maršála Schwarzenberga]
Související příspěvky:
Karel kníže ze Švarcenberku v díle Josefa Jungmanna
Jan Bedřich Novák: Polní maršál Karel kníže ze Schwarzenberka, 1/4: životopisný nástin
Jan Bedřich Novák: Polní maršál Karel kníže ze Schwarzenberka, 2/4: maršál jako člověk
Jan Bedřich Novák: Polní maršál Karel kníže ze Schwarzenberka, 3/4: jako voják a diplomat
Jan Bedřich Novák: Polní maršál Karel kníže ze Schwarzenberka, 4/4: úsudky maršála o současných událostech
Ondřej Tupý: Polní výbava mladého rakouského kavalíra v roce 1788
Jiří Kovařík: Sbor knížete Schwarzenberga v Rusku roku 1812
Karel Řezníček: Oslavy stého výročí bitvy u Lipska v českém tisku
Karel Řezníček: Rekviem za knížete Karla Filipa Schwarzenberga
Karel Řezníček: Tajemství lipského pomníku knížete Schwarzenberga a další pamětihodnosti