Nacionalismus v rakouském sboru důstojníků z povolání v letech 1848/49 – 1914
Lars-Holger Thümmler – přeložil Richard Uhlíř
Naposledy upraveno: 10.04.2012
Originální německý text byl publikován společně se 49 doplňujícími poznámkami a 11 ilustračními fotografiemi v Zeitschrift für Heereskunde, Heft 377, 59. Jg., 1995, S. 102-114; v elektronické podobě je dostupný na:
www.kuk-wehrmacht.de/national.htm
1. Úvod
Časové období 1848/49 - 1914 bylo v Rakousku dobou vývoje kapitalismu volné soutěže k imperialismu, vývoje měšťanstva k vedoucí roli, která se vyznačovala vzděláním a obzvláště majetkem, prostřednictvím kterého vytrvale usilovalo o dosažení politické moci.
Tento zde jednou větou vyjádřený společenský proces proměny je výrazným znakem 2. poloviny 19. století a počátku 20. století v Evropě. Přece však probíhal tento vývoj v jednotlivých zemích v rozličných dobách a s proměnlivou intensitou. V Anglii, následované Francií počal tento proces nejdříve, na to proběhl v Německu o 1870/71 zvláště intensivně a v několika regionech zemí jižní a východní Evropy.
Se vznikem průmyslu přicházejí násilné sociální změny, které ve střediscích industrializace význačně citelně účinkují a zasahují skoro všechny složky společnosti i ve východo- a jihoevropských regionech, ve kterých se rozvíjí průmysl jen v několika málo střediscích.
Také politická kultura byla sociálními změnami v 2. polovině 19. století zasažena. Měšťanská ideologie požaduje podle nových organizačních forem vznik spolků, politických stran, parlamentů. Výraz změn politické kultury je úzce svázán se vznikem měšťanstva a průmyslových center a s tím svázaný nacionalismus. Měšťanstvo a zvláště pak drobná buržoasie jsou nositeli nacionalismu a národnostního uvědomění nastupujícího měšťanstva v boji o národní stát. Významným impulsem k tomu stala ve střední Evropě Francouzská revoluce a války proti Napoleonovi 1808-1815. Po delší fázi restaurace byly revoluce 1848/1849 neseny snahou probojovat myšlenky národního sjednocení a národního státu, nikoliv naposledy v Uhrách.
Nacionalismus razil tyto tendence s cílem národního státu a sehrál veskrze positivní roli. Po nacionálně státních tendencích ke sjednocení, především v Německu a Itálii změnil se obsah nacionalismu, převládla tendence k vymezení se a glorifikaci vlastního národa a vedl konečně k nenávisti proti jiným národům. Tento vývoj byl v zájmu měšťanstva, které po zajištění vlastních národních trhů využívalo nacionalismus a jeho agresivní směřování proti jiným národům, na vyhledávání nových trhů. Vyvrcholením nacionalismu byla první světová válka, která byla připravována vývojem imperiálních průmyslových států Evropy.
Nacionalismus sám se vyvíjel v jednotlivých zemích v rozličných dobách s různou intensitou a nestejným obsahem. Vždy význačně odvisel od vývoje měšťanstva. V habsburské monarchii, která sestávala z velkého počtu různých národů, nelze mluvit o nějakém „rakouském nacionalismu“. Zde se vyvíjel od 1848/49 nacionalismus jednotlivých národů, obzvláště v Uhrách, které se snažily vytvořit uherský národní stát. Protože toho nebylo dosaženo, mohly Uhry později od vyrovnání z roku 1867 využít potíží státu po porážce U Hradce Králové k dosažení vlastního významného postavení. Vespolné vztahy obou částí říše, rakouské a uherské, které do 1914 byly vedeny s rostoucí intensitou, byly jistě nejvážnějším vnitropolitickým problémem Habsburské monarchie.
Koncem 19. století byly rovněž národní zájmy druhých národů ustavičným předmětem diskusí. Tak na příklad průmyslový rozvoj Čech podporoval rozvíjení české autonomie, Chorvati zase se vymezovali proti Uhrám. U většiny národů Habsburské monarchie však vytvoření vlastního národního státu před rokem 1914 nebylo na pořadu dne.
Přesto však bylo končící 19. století v politických diskusích a realitě nacionalismu jednotlivých národů Habsburské monarchie stále výraznější. Sotva které politické rozhodnutí mohlo být z toho vyloučeno.
Obzvláštním středobodem boje bylo vždy vojsko, pokud šlo o rozpočet, organizaci nebo brannou povinnost. Sbor důstojníků z povolání jako vůdčí elita vojska, byla však vzácně cílem politických útoků. Přesto zůstával před 1914 vytrvale „nepolitickým“ a vůči nacionalismu necitlivým.
2. Důstojnický sbor
2.1 K dějinám c. a k. armády
V 19. století ztratila Habsburská armáda ve srovnání se 17. a především 18. stoletím v rámci Evropy na svém významu. Obzvláště byla na základě své početní síly ještě vždy vážným faktorem, přece však v Napoleonských válkách ukázala, že samotné francouzské armádě nedorostla. To stvrdila později také těžkými porážkami od Francie roku 1859, od Pruska roku 1866 a konečně zhroucením v 1. světové válce.
Revoluce 1848/49 byla největším střetnutím, před které byla rakouská armáda postavena. Vedla k tomu, že třeba jednotlivé prapory jednoho a téhož pluku bojovaly proti sobě. Kromě toho povstaly národně-uherské oddíly (Honvéd), kterým veleli důstojníci z povolání. Tak bojovali profesionální důstojníci v obou táborech, ve kterých se ocitli náhodou, například příslušností k regimentu. Podrobnosti a následky revoluce nejsou předmětem tohoto pojednání. Připomenout lze jen, že po revoluci volání po reformách v armádě zesílilo. Ovšem do roku 1859 žádné významnější nenásledovaly.
Teprve těžká porážka 1859 od Francouzů a 1866 od Prusů učinily reformy nezbytnými. K tomu hrálo primát vyrovnání s Uhry roku 1867, aby byly vytvořeny přijatelné vztahy.
Tehdy byla říše rozdělena na dvě poloviny a od té doby existovala jako tzv. „Doppelmonarchie“ (tj. dvojitá monarchie). Jako společná ministerstva zůstala jen: ministerstvo zahraničích věcí, ministerstvo financí a ministerstvo války.
Ovšem kromě ministerstva války, které bylo příslušné pro c. a k. armádu a námořnictvo, existovala ještě vlastní ministerstva pro obě části „společné ozbrojené moci“ jmenovitě c.k. zeměbranu (k. k. Landwehr) a královskou uherskou zeměbranu (k. ung. Honvéd).
Důležitým výsledkem reforem bylo zavedení všeobecné branné povinnosti 1868. Nyní nastupovalo: 80 % rekrutů ke společné c. a k. armádě a námořnictvu, 10 % rekrutů k c. k. zeměbraně a 10 % rekrutů ke královské uherské zeměbraně. Aktivní služba byla stanovena na 3 roky.
Tabulka 1: Národnosti v Rakousko-Uhersku a v c. a k. armádě 1910
Zpracováno podle: DEÁK, Istvan. Der K. (u.) K. Offizier 1848-1918, s. 216; primární pramen: Militärstatischiches Jahrbuch für dar Jahr 1910. Wien, 1911, s. 145-146.
| Národnost | Obyvatelstvo | Mužstvo v činné službě a záloze | ||
| absolutně | % | absolutně | % | |
| Němci | 12 007 000 | 23,4 | 375 015 | 25,2 |
| Maďaři | 10 056 000 | 19,6 | 344 210 | 23,5 |
| Češi, Moravané, Slováci | 8 410 000 | 16,3 | 245 046 | 16,5 |
| Poláci | 4 968 000 | 9,7 | 118 168 | 7,9 |
| Rusíni | 3 998 000 | 7,8 | 113 931 | 7,6 |
| Srbové, Chorvati | 4 381 000 | 8,5 | 134 019 | 9,0 |
| Slovinci | 1 256 000 | 2,4 | 36 361 | 2,4 |
| Rumuni | 3 224 000 | 6,3 | 103 814 | 7,0 |
| Italové | 768 000 | 1,5 | 19 510 | 1,3 |
| Ostatní | 2 314 000 | 4,5 | 385 (Bulhaři) | - |
| CELKEM | 51 382 000 | 100 | 1 490 459 | 100 |
Při odvodu do armády nebyl na národnostní a religiosní příslušnosti brán žádný zřetel. Národnosti byly zastoupeny přibližně dle podílu na obyvatelstvu. Totéž platilo také u jednotlivých náboženství. Tabulky číslo 1 a 2 objasňují stav v letech 1910/11.
Zvláštností rakouské armády byla častá změna v dislokaci. Pluky byly velmi často překládány do jiných posádek. Při tom platilo toto časté překládání jen pro řadové prapory, tedy pro první oba prapory, zatímco třetí prapor se štábem pluku zůstával ve vlastním doplňovacím okrsku. Vojáci prvních dvou praporů sloužili nezřídka na opačném konci monarchie a tak si žádný pluk nemohl vytvořit vztah k určitému místu a jeho obyvatelstvu (jako na příklad v Prusku). Tím se stávalo, že si vojáci nevytvořili spojení s místním obyvatelstvem a v nouzovém případě mohli být použiti jako spolehlivý nástroj proti němu.
Tabulka 2: Konfesijní rozdělení c. a k. armády 1911
(v procentech)
Zpracováno podle: DEÁK, Istvan. Der K. (u.) K. Offizier 1848-1918, s. 206.
| Náboženství | Obyvatelé | Mužstvo | Záložní důstojníci | Důstojníci z povolání |
| Římští katolíci | 65,9 | 66,2 | 68,2 | 86,0 |
| Řečtí a arménští katolíci (sjednocení) | 10,6 | 10,9 | 1,2 | 1,0 |
| Evangelíci augsburského vyznání | 3,5 | 4,3 | 8,6 | 7,8 |
| Evangelíci helvétského vyznání | 5,4 | 5,5 | 3,0 | 1,8 |
| Unitáři | ? | 0,2 | 0,1 | 0,1 |
| Ostatní křesťané | ? | - | 0,1 | - |
| Židé | 4,4 | 3,0 | 17,0 | 0,6 |
| Muslimové | 1,2 | 0,8 | - | - |
| Bez vyznání | ? | - | 0,1 | - |
Zvláštním problémem armády byla její mnohojazyčnost. Velící řečí byla němčina, avšak nebyla srozumitelná pro (většinu) mužstva. V celé armádě bylo jen 31 jednotek (pluků nebo samostatných praporů) na které mohlo být pohlíženo jako na převážně německojazyčné. Převážně jednou jinou řečí se hovořilo ve 142 jednotkách, dvěma řečmi ve 162 jednotkách, třemi řečmi ve 24 jednotkách a čtyřmi řečmi v několika dalších jednotkách. Potíže, které z toho plynuly lze si lehce představit, avšak byly důstojnickým sborem nakonec zvládnuty.
2.2 Důstojnicky sbor
Vedle důstojníků z povolání vojska byli také důstojníci námořnictva, jejichž vztahy byly specificky poněkud odlišné podle podílu národností žijících u moře. Kromě nich tu byli důstojníci zeměbrany. Ti se rekrutovali částečně z důstojníků z povolání, přeložených k zeměbraně (od vojska). Přece však byl její duch specielně u Honvédů význačně nacionálnější. V dobách míru tvořily obě zeměbrany jen druhou linii a nedosahovaly významu c. a k. armády. Nebyly celomonarchijní nýbrž pouze regionální a sestávaly jen z pěchoty a jezdectva. To platilo také pro rakouskou zeměbranu.
Početně významný byl konečně sbor záložních důstojníků, který tvořil důstojnický sbor v 1. světové válce poté, co důstojníci z povolání vykrváceli v prvních válečných měsících. Reservní důstojníci se rovněž museli podřídit přísnému kodexu cti, kterému podléhali důstojníci z povolání, žili ale v civilním světě. Byli tedy přímo a denně vystaveni procesu modernizace a politických hnutí, politickým aktivitám a národním tlakům. Do 1914 hráli rovněž, vzdor číselné převaze (nad důstojníky z povolání), podřízenou roli.
Zatímco mužstvo se rekrutovalo z různých národností ve vztahu k jejich početnosti, u důstojníků to nebylo stejné. Rozličný početní podíl jednotlivých národností ve sboru důstojníků z povolání byl odvislý od rozdílů v třídní struktuře, bohatství, vzdělání, loajalitě k panujícímu domu a vojenských tradicích každé národnosti.
Po svých vlastních výzkumech vyslovil Deák pochybnost nad tím, že Němci tvořili absolutní většinu důstojníků. Také při postupu sotva platilo upřednostňování Maďarů a nebylo žádných důkazů, že by povyšování bylo závislé na národnosti nebo náboženství. Mnohem důležitější pro povyšování bylo vojenské vzdělání a absolvování navazujících kursů.
Tabulka 3: Etnické rozdělení důstojníků z povolání c. a k. armády v roce 1900
(v procentech)
| Národnost | Vojensko-statistická ročenka 1900 | Deákova namátková zkouška | Žáci vojenských škol |
| Němci | 80,0 | 55,0 | 36,9 |
| Maďaři | 7,6 | 9,1 | 22,1 |
| Češi | 5,3 | 8,1 | |
| Slováci | 0,1 | 0,4 | |
| Poláci | 2,3 | 3,3 | |
| Rusíni | 0,2 | 0,4 | |
| Slovinci | 0,6 | 0,8 | |
| Chorvati | 2,8 | 2,1 | |
| Srbové | 1,6 | ||
| Slované celkem | 11,3 | 16,7 | 38,3 |
| Rumuni | 0,6 | 1,6 | 0,5 |
| Italové | 0,5 | 0,2 | 1,9 |
| Ostatní (cizinci) | 0,2 | 0,3 | |
| Smíšené národnosti | 16,2 | ||
| Nezjištěno | 1,2 |
2.3 Šlechta v důstojnickém sboru
Zajímavý je pohled na zastoupení šlechty v důstojnickém sboru. Zde je rozdíl mezi vysokou šlechtou, event. starou šlechtou a novou šlechtou nepodstatný. V roce 1821 bylo císařem Františkem I. nařízeno, že každému důstojníkovi po třicetileté službě bez výtek náleží šlechtický patent. Po roce 1868 to platilo pro důstojníky, kteří sloužili ve válce, ostatní obdrželi nárok na povýšení do šlechtického stavu teprve po čtyřiceti letech. Další možností obdržet šlechtický predikát byly zásluhy, na příklad propůjčení Řádu Marie Terezie. Bohužel neexistuje žádná studie, která by se zabývala specielně tímto tématem.
Několik prací přináší jen nahlédnutí na tuto problematiku. Mimo pochybnost jsou však tři skutečnosti:
1) Vysokým počtem (nově) nobilitovaných se mění početní vztah mezi starou a novou šlechtou významně ve prospěch nové šlechty. Na jedné straně synové těchto nobilitovaných důstojníků nastupují často opět do vojenské služby, na druhé straně stará, vysoká šlechta považuje vojenskou službu stále více za méně atraktivní a této se vzdaluje, čímž se posiluje změna v početních poměrech zastoupení nové a staré šlechty ve prospěch nové šlechty.
2) Vysoká a stará šlechta upřednostňovala službu u určitých druhů zbraně, zejména u jezdectva. Větší část šlechty zastoupené v generalitě a generálním štábu byla nobilitována po dlouhé služební době a velkých zásluhách.
3) Nobilitování nebylo závislé ani na náboženské ani na nacionální příslušnosti. Důkazem toho je, že toto stavovské povýšení se týkalo důstojníků všech národností a náboženství, včetně Židů.
3. Důstojnická dráha v c. a k. armádě
3.1 Přehled vojenského vzdělávání a výchovy v Rakousku
Možnosti, jak se stát důstojníkem bylo mnoho. Nejčastější variantou před rokem 1867 bylo nastoupit k pluku jako voják nebo kadet. Zde uchazeč sloužil a očekával, až se uvolní místo poručíka. Druhá cesta vedla přes školní setniny (Schulkompanien), ve které se vychovávali poddůstojníci, ti nejlepší z nich mohli se stát důstojníky. Další cesta, kterou prošla většina synů z důstojnických rodin, vedla přes absolvování vojenské akademie a byla zakončena nástupem k pluku jako poručík 2 třídy. Výcvikové metody byly předpotopní a připomínaly spíše život v klášteře. Vyučování vedli kněží řádu Piaristů, každý den byla sloužena mše, vyučování obnášelo 35 až 37 hodin týdně. K tomu vládla železná disciplina.
První změny vojenského vzdělávání nastaly v důsledku reforem po revoluci 1848-49. Děly se však jen pomalu, a další následovaly až po porážkách v letech 1859 a 1866. S rozdělením branné moci na tři části (vojsko a námořnictvo, c. k. zeměbranu a král. uherskou zeměbranu - chorvatská zeměbrana nebyla samostatná) obdržely tyto části každá své vlastní vojenské školství. Od té doby bylo absolvování vojenské školy podmínkou pro každého, kdo se chtěl stát důstojníkem z povolání.
Roku 1874 následovala poslední reforma vojenského školství před 1914. Od té doby byly následující možnosti, jak se stát důstojníkem. Nejčastější cesta vedla přes vstup jako kadet do kadetní školy a po jejím absolvování zařazení do některého pluku jako kadet-důstojnický zástupce se jmenováním do hodnosti poručíka po 1–2 letech. To byla cesta pro důstojníky jednotek, se kterými se počítalo s cílovou hodností hejtman. Druhá cesta vedla přes vojenskou akademii. Touto cestou šli žáci nižších vojenských reálných škol a vyšších vojenských reálných škol. Existovala také možnost, nastoupit do vojenské akademie po absolvování civilní reálné školy resp. gymnasia.
Po tříleté výuce byla vojenská akademie zakončena zařazením do některého pluku v hodnosti poručíka. A tato cesta byla předpokládána pro důstojnickou elitu. Prošel jí zhruba každý osmý důstojník pěchoty a každý druhý důstojník jezdectva.
Po několika letech aktivní služby byla možnost nastoupit do Válečné školy (Kriegsschule) a jejím absolvováním se kvalifikovat pro službu v generálním štábu. Absolvováním Válečné školy se zvýšili možnosti dosažení nejvyšších postů v armádě. To je obecný náčrt vojenského školství Rakouska před 1914 a možností stát se důstojníkem, obsahu vzdělání a podmínkách na školách, pokud zde existovalo jakékoliv omezení pro rozličné národnosti nebo nacionalismus vůbec.
3.2 Přijímání do vojenských škol
Deák současně zkoumá sociální strukturu žáků vojenských škol. Bohužel žádné počty neuvádí u kadetních škol. Také nepřináší žádné údaje o složení jednotlivých národností nebo náboženské příslušnosti.
Také o absolventech vojenských nižších reálných škol a vojenských vyšších reálných škol nepřináší žádné početní údaje. Je známo, že 1899 bylo mezi absolventy vojenské vyšší reálné školy v Hranicích na Moravě 9 synů generálů nebo admirálů. Podle memoárů Glaise von Horstenau se zde mezi školáky nacházeli také nemajetní.
Zcela podrobně naproti tomu je vylíčena situace na vojenské akademii. Pro dobu před 1848 Deák píše, že známosti byly sice užitečné, jinak ale neplatila žádná omezení pro přístup ke studiu.
Dva údaje o původu absolventů podávají tento obraz:
1. Vojenská akademie – ročník 1874: 95 absolventů, z toho 71 synové důstojníků, 1 syn vojenského úředníka, 13 synů civilních úředníků, k tomu 4 synové statkářů 3 synové akademiků, 1 syn rentiéra, 1 syn protestantského duchovního a 1 syn rolníka. 28 z nich bylo šlechtického původu.
2. Vojenská akademie – rok ukončení 1913 (ročník 1910): nabízí zcela jiný obraz. Ze 132 absolventů bylo 50 synů důstojníků, 6 synů poddůstojníků, 11 synů vojenských úředníků. K tomu 32 synů civilních úředníků. Povolání otců dalších absolventů byla následující, 5 statkářů, 1 rentiér, 1 ředitel továrny, 1 majitel hotelu, 1 velkoobchodník, 9 akademiků, 4 maloobchodníci, 4 obchodní příručí, 2 rolníci, 1 portýr (vrátný). Šlechtického původu bylo 32 absolventů (zpracováno podle DEÁK, Istvan. Der K. (u.) K. Offizier 1848-1918, s. 108).
Dva tyto údaje přestavují tento obraz: 1. Většina absolventů byli synové státních zaměstnanců, obzvláště armádních. Lze předpokládat, že to platí také pro ostatní vojenské školy. 2. Do roku 1914 se podařilo vždy více absolventům z jiných sociálních vrstev navštěvovat vojenskou akademii. To ukazuje, že modernizační proces ve společnosti se nezastavil před zdmi vojenské akademie.
Deák se mimo to snaží zprostředkovat regionální původ, národnost a náboženské vyznání absolventů ročníku 1912/13 (viz tabulky č. 3 a 4). Z něj vyplývá, že všechny důležité národnosti a náboženská vyznání byla zastoupena tak, jak to odpovídalo jejich podílu na celkovém počtu obyvatelstva – s výjimkou nejvyšší representace Uherska.
K tomu je třeba poznamenat, že metody zkoumání této problematiky nebyly vždy přesné. Tak na příklad při výzkumu národnosti, bylo vycházeno z mateřské řeči, avšak často také z používané řeči. Například židé z Haliče mluvili často německy, čímž se vymezovali proti Polákům. Všeobecně lze říci, že metody výzkumu byly značně problematické. Lze však předpokládat, že tato otázka nepředstavovala žádný problém pro přijetí do vojenské akademie.
Deák píše: „Vojenské školy c. a k. armády nezkoumaly v žádném případě sociální, etnický a náboženský původ svých žáků – výjimku činili arcivévodové – a já jsem při mých výzkumech nenarazil na žádnou stížnost na diskriminaci uvnitř školy.“
3.3 Poměry na vojenských školách
Bohužel nejsou k dispozici žádné učební plány. Každodenně vznikaly jiné problémy vojenského školství. Tato pasáž je omezena na vztah žáků resp. absolventů mezi sebou a učitelů k nim v souvislosti s jejich národností. Ve všech mně předložených pracích nebyl žádný poukaz na to, že by se učitelský sbor ve vojenských školách choval k žákům nebo absolventům rozdílně v závislosti na jejich národnosti nebo náboženské příslušnosti. Samotní učitelé, kteří byli zčásti důstojníky, zčásti civilisty, pocházeli z rozličných národů monarchie. Glaise von Horstenau poukazuje obzvláště na mnoho Čechů mezi svými učiteli. Píše např. o svém třídním učiteli ve vojenské nižší reálné škola St. Pölten hejtmanu myslivců v. Sromovi: „Čech, který však tehdy (1893) nacionalistický kurs svého národa rozhodně odmítal.“
Také pro vzájemné styky mezi sebou nejsou žádné důkazy, že by žáci a absolventi kromě normálních sympatií a antipatií tematizovali jejich národnost nebo náboženskou příslušnost. Naproti tomu píše Glaise von Horstenau o represi mezi ročníky jako druhu ukázňování, které v jednotlivých armádách, stejně jako v elitních civilních školách bylo užíváno, jinak ale silná soudržnost jak v třídních svazcích, tak také ve školních svazcích byla předpokládána. Gleise píše ve vzpomínkách na dobu ve vojenské vyšší reálné škole: „Sociální obraz zdejších žáků, kteří přišli ze čtyř nižších reálných škol byl mnohem pestřejší než v St. Pölten. K tomu přistupovala silnější nacionální rozmanitost. Synové všech národů se snášeli dobře, jen Maďaři díky svému sebevědomí vypadli ze všeobecného obrazu.“ O trvalých konfliktech mezi Maďary a ostatními národnostmi píše Glaise častěji. Šlo ale více o pokračování zápasu o roli Uherska v říši, než o národnostní konflikt ve vlastním smyslu. Když byla tendence k osamostatnění Uherska nejsilnější, nebylo to z důvodu silného „národního útlaku“ Uher, jak se dříve předpokládalo. Každopádně na Maďary zpívající uherské písně reagovali žáci vojenských škol zpěvem českých.
O dobách na vojenské akademii píše Gleise: „Užší kamarádství bylo především v rámci třídy. Zde věděl každý o každém všechno a k rozepřím docházelo jen zřídka. Ještě více v Hranicích, kde mezi 40 žáky bylo jen 11 rakouské (tj. německé) národnosti. Nechyběli ani Italové a Rumuni. Jen jednu výjimku – jako ostatně i v životě venku – tvořili Maďaři. Přesto byl můj nejlepší přítel a kamarád Maďar.“ Gleise píše sám o sobě, že byl v této době „černo-žlutý až do kosti a dynastický až do excesu“ – tedy více rakousko-dynastický než Němec.
Deák píše: „V honbě za příslušností k žádoucímu pluku nebo k elitnímu mysliveckému oddílu, měli posluchači žádný nebo jen velmi malý zájem na otázkách národnostních nebo náboženských, občanských povinnostech a sociální nebo politické kultuře.“
Jistou zvláštní roli hrály, jak také Gleise několikrát vzpomíná, Uhry. Podařilo se jim prosadit 1904, že maďarština byla také ve vojenské akademii Wiener Neustadt zařazena k povinným předmětům. Výcvikovou a služební řečí na všech školách však zůstala němčina. Také Deák potvrzuje, že počet uherských vojenských posluchačů viditelně vzrostl. V letech 1880-1881 bylo 19,4 % posluchačů na 36,2 % obyvatelstva, zatímco 1912-1913 21,9 % posluchačů na 18 % obyvatelstva.
Vcelku lze říci: budoucí důstojníci Habsburské monarchie procházeli školou, která vzhledem k rozmanitosti národností a náboženství učila toleranci a vzájemnému kamarádství stejně jako lásce k císařskému domu a Habsburské monarchii jako celku.
3.4 Válečná škola
Válečná škola byla zřízena 1852. Jejím úkolem bylo připravit ze schopných důstojníků důstojníky generálního štábu. Avšak jen málokterý byl přijat - z počátku ročně 24, později 50 a od roku 1907 jen 40 frekventantů. Nával do válečné školy byl veliký, ročně se hlásilo do tisíce důstojníků. Předběžné zkoušky na divisních velitelstvích a hlavní zkoušky ve Vídni rozhodovaly o konečném přijetí. Jakkoli vztahy (známosti) byly v armádě důležité, pro přijetí do válečné školy nepomáhaly.
Po ukončení studia měli důstojníci šanci být přijati ke generálnímu štábu. To znamenalo nejen nejvyšší prestiž, patřit k elitě vojska, ale také žádoucí materielní zabezpečení a šanci k rychlému povýšení. Také pro přijetí do válečné školy nehrála národnost nebo náboženství žádnou roli. V generálním štábu však nebyli žádní židé ani ve válečné škole. Tím nejsou míněni židé, kteří konvertovali ke křesťanství. Maďaři však měli privilegium, že ročně bylo na válečné škole 8 honvédských důstojníků připuštěno ke studiu bez zkoušek. To však vyvolávalo v armádě hněv, především u těch důstojníků, kteří nebyli ke studiu připuštěni.
O národnostní pestrosti učitelů a frekventantů Glaise von Horstenau nic nepíše. Po skončení svého pobytu na vojenské akademii působil v Bosně-Hercegovině a v následujících válečných letech absolvoval mnohé cesty po celé monarchii, při kterých ji důkladně poznal. Velmi zajímavé jsou jeho obrázky o jednotlivých regionech ve vztahu k armádě.
4. Každodennost a sebedůvěra důstojníka z povolání
Přirozeně všední den důstojníka zde nelze obsáhnout. Avšak mohou být zachyceny některé aspekty, které byly relevantní pro vznik nacionalismu. Po ukončení vojenské akademie byl mladý důstojník vřazen do pluku. Který pluk to bude, rozhodovaly vedle výkonu ve škole nezřídka i vztahy. Národnost důstojníka nebo jeho jazykové znalosti nehrály při tom žádnou roli. Přirozeně byly nejčastěji žádány pluky s větší prestiží. Avšak ještě důležitější bylo místo dislokace pluku. Jistě byl rozdíl, byl-li pluk stacionován ve Vídni nebo v Haliči. Ve Vídni byla větší nabídka kulturního a společenského života, ale také možnost upadnout do nadměrných dluhů, které mnohého důstojníka přinutily k žádosti o propuštění a odchodu ze služby. Především však náležela k privilegiím důstojníků možnost, účastnit se každoročně dvorních bálů. Co naproti tomu mohla poskytnout nějaká ves v Haliči. Byl zde sice důstojnický klub a plukovní knihovna. Většinou se však důstojníci mimo službu nudili. Také kontakt s obyvatelstvem byl malý. V Itálii bylo obyvatelstvo nepřátelsky smýšlející. Také jazyková bariéra činila kontakty nemožnými. Důstojník byl sice povinen, osvojit si do lhůty tří let jazyk vojáků svého pluku, přece však nezřídka se to omezilo na tak zvanou armádní slovanštinu (Armee-Slawisch). Tím však také není řečeno, že řeč vojáků pluku byla také řečí obyvatelstva v místě, kde byl pluk dislokován. Jestliže jednotliví důstojníci tu a tam navázali styky s některou domácí rodinou, bylo častým jevem, že pluk byl přeložen a kontakt ztracen. Častá redislokace pluků kladla zvláštní nároky na důstojníky. Nezřídka synové důstojníků, kteří táhli celou monarchií, končili své vzdělání v druhé půlce monarchie, než ve které je započali. Doma nebyli nikde. Ale posiloval se jejich svazek s Habsburskou monarchií jako celkem. Necítili se spojeni se žádným národem, ale cítili se být Rakušany. Jejich vlastní domovinou byl jejich pluk.
V neposlední míře přispěla společenská isolace ke vzniku „sborového ducha“ (Korpsgeist) důstojnického sboru. Poněkud jinak než něco arogantnější prusko-němečtí důstojníci, navázali v Rakousku spojení s císařem a dynastií. Ozvláštní roli dlouho žijícího císaře Františka Josefa, pod kterým sloužil již otec a nezřídka i děd sehrálo zesílení tohoto efektu. K tomu přistupující přísný kodex cti, který ještě dlouho připouštěl přežívající souboje a oslovování „Ty“ mezi sebou navzájem v důstojnickém sboru bylo pěstováno. Toto tykání povstalo již v osvobozeneckých válkách, prosadilo se v Radeckého armádě v Itálii a po nepokojích 1848/49, a s vědomím, že důstojnický sbor zachránil monarchii, se rozšířilo po celé armádě.
Tato sebedůvěra důstojníků spočívala na skutečnosti příslušnosti k obzvláště vznešenému stavu. Toto mělo na příklad přímé následky na žold. Rakouští důstojníci byli počítání mezi nejhůře placené v Evropě. V protikladu k tomu je považoval císař za svoje „lenní vasaly“ (tzn. za členy císařské družiny). Z toho samozřejmě akceptoval důstojník svůj žold stejně neochotně jak stát, který ho platil. Toto chápání bylo koncem 19. století sice relativizováno, pokud se týkalo mizerných poměrů především nižších důstojnických hodností, přece však důstojníci nikdy nejevili s touto skutečností nespokojenost a snášeli ji.
5. „Černožlutí až na kost a dynastičtí až k excesu“
Přesto, že bylo pojednáno jen o několika aspektech, zobrazil se zcela zřetelně obraz sboru c. a k. důstojníků z povolání. Představovali elitu a nejdůležitější podporu Habsburské monarchie. Byli garanty soudržnosti tohoto mnohonárodnostního státu a mohli o tom při několika příležitostech podat důkaz. Při tom však byly přímé vojenské zásahy uvnitř monarchie jen řídké. Je jisté, že toto byl však důsledek fascinující tolerance Habsburské monarchie samotné.
Jednotlivý důstojník se cítil být „posledním rytířem říše“ osobně zavázaným císaři a dynastii. Byl oddán nikoliv své národnosti, ale měl za samozřejmé být Rakušanem. Proto byli důstojníci od nacionálních politiků pojímání s nezakrytou nedůvěrou. „Uherští politikové předhazovali důstojníkům, že jsou velmi proněmečtí, německo-rakouští politikové zase že jsou málo proněmečtí, slovanští politikové zase že jsou pro němečtí a prouherští, každopádně protislovanští.“
Sbor důstojníků z povolání tvořil sám pro sebe uzavřenou vrstvu. Proces sociálních změn ve společnosti probíhal mimo něj. Staré tradice, na příklad kodex cti se svými souboji zůstávaly nezměněny. Také politická a nacionální hnutí neměla v důstojnickém souboru žádnou odezvu. Důstojníci žili stále mezi všemi národnostmi a náboženskými vyznáními monarchie, ze kterých se ostatně sami rekrutovali, v letech před 1. světovou válkou však byli přes všechny tlaky vůči nacionalismu imunní.
O to problematičtější byla pro důstojníky doba po porážce a zhroucení Habsburské monarchie. Museli řešit problémy vlastní národní identity, nezřídka se sdružovali v extremních hnutích a byli masově vytlačováni na okraj společnosti. Někteří z nich se umístili v armádách nástupnických států, některým se podařila politická kariéra. Mnozí skončili tragicky jako často citovaný Glaise von Horstenau.
Armáda se svým vůdčím důstojnickým sborem pociťovala před 1914 za svůj úkol, střežit říši proti vnějšímu útoku a působit na vnitřní soudržnost. Představitelem byl nadnárodní, nepolitický důstojník. Přece bylo „nepolitické postavení císařského důstojníka ve skutečnosti rozhodující politické přihlášení se k dynastii a ji zastupujícím orgánům.“ To potvrzuje, jak lze číst ve vzpomínkách Glaise von Horstenau, že tento skutečně „nepolitický“ nebyl. Ale jeho „politický pohled“ se omezoval do roku 1914 na pozorování.
Poslední slovo má mít nejvýznamnější vojensko-publicistický orgán Habsburské monarchie „Danzer’s Armee-Zeitung“. Jak nepředstavitelný by byl asi následující citát z roku 1900 v pruských tiskovinách Soldatenfreund nebo Militärwochenblatt! O c. a k. armádě se ale mohlo oprávněně napsat: „V císařské armádě neexistují žádné národnostní nebo rasové rozdíly a žádný náboženský boj; v jedné řadě stojí Němci, Slované, Uhři bratrsky vedle sebe, na stejný povel katolíci, židé, Řekové (míněno pravoslavní), protestanti a muslimové sepnou ruce k modlitbě a pozvednou ruku k přísaze věrnosti císaři a vlasti, na stejný povel jdou sjednoceně smrti vstříc, krev Němců i Slovanů, křesťanu a židů teče na bitevním poli jedním velkým proudem, a ti, kteří padli za císaře a říši budou pohřbeni společně v jednom velkém hrobě, kde bez rozdílu rasy a náboženství vedle sebe odpočívají, dokud z nejvyšší vůle budou opět povoláni k lepšímu životu.“
Seznam literatury
ALLMAYER-BECK, J. Ch. Die k. (u.) k. Armee 1848-1914, München 1981.
Militärischer Alltag um 1896. Zeitgenössische Photographien von A. Huber, Wien 1987.
BROUCEK, Peter. Ein General im Zwielicht. Die Erinnerungen Edmund Glaises von Horstenau, Band 1, Wien 1980.
DEÁK, Istvan. Der K. (u.) K. Offizier 1848 - 1918. Wien - Köln - Weimar 1991.
Die Habsburgermonarchie 1848 - 1918, Band V: Die bewaffnete Macht, Wien 1987.
Das k. u. k. Heer 1895. Eine Bildserie von Oskar Brüch kommentiert von Günter Dirrheimer, Wien 1986.
MICKEL, W. Handlexikon zur Politikwissenschaft, Bonn 1986.
POTEN, B. v. Geschichte des Militär-Erziehungs- und Bildungswesens in den Landen deutscher Zunge. Band 3: Österreich - Berlin 1893.
SCHMIDL, Erwin A. Juden in der k. (u.) k. Armee 1788 - 1918, Eisenstadt 1989.
Wörterbuch der Geschichte, 2 Bände, Berlin 1984.
WREDE, A. Frhr. v. Geschichte der k. und k. Wehrmacht. 5 Bände, Wien 1898 – 1905.
Přílohy
Příloha 1
1. Obyvatelstvo habsburské monarchie v roce 1910
| Oblast | Absolutně | V procentech |
| Rakousko | 28.571.934 | 55,6 |
| Uhry | 20.886.487 | 40,6 |
| Bosna a Hercegovina | 1.931.802 | 3,8 |
| Celkem | 51.390.223 | 100 |
2. Národnosti v habsburské monarchii v roce 1910
| Národnost | Absolutně | V procentech |
| Němci | 12.006.521 | 23,36 |
| Češi | 6.442.133 | 12,54 |
| Slováci | 1.967.970 | 3,83 |
| Poláci | 4.976.804 | 9,68 |
| Rusíni | 3.997.831 | 7,78 |
| Slovinci | 1.255.620 | 2,44 |
| Srbové a Chorvati | 4.380.891 | 8.52 |
| Italové | 768.422 | 1,50 |
| Rumuni | 3.224.147 | 6,27 |
| Maďaři | 10.056.315 | 19,57 |
| Ostatní | 2.313.569 | 4,51 |
| Celkem | 51.390.223 | 100 |
Příloha 2
Národnostní statistika válečného námořnictva
(v procentech)
| Národnost | Námořní důstojníci | Mužstvo | ||
| 1885 | 1910 | 1885 | 1910 | |
| Němci | 45,0 | 51,0 | 7,9 | 24,5 |
| Maďaři | 14,7 | 12,9 | 5,6 | 12,6 |
| Češi | 12,3 | 9,2 | 4,5 | 7,1 |
| Poláci | 4,0 | 2,8 | 0,5 | 1,0 |
| Italové | 9,7 | 9,8 | 32,0 | 18,3 |
| Slovinci | 4,0 | 4,2 | 4,6 | 3,6 |
| Chorvati, Srbové | 10,3 | 9,8 | 44,9 | 29,8 |
Příloha 3
1. Nejvyšší generálové habsburské armády podle šlechtického a měšťanského původu
| Rok | Vysoká šlechta | Stará šlechta | Nová šlechta a měšťané | |
| Absolutně | % | |||
| 1804 | 14 | 20 | 3 | 8 |
| 1847 | 9 | 17 | 2 | 7 |
| 1878 | 7 | 3 | 11 | 52 |
| 1918 | 4 | 11 | 46 | 75 |
2. Šlechta a měšťané ve sboru důstojníků z povolání v roce 1896
| Titul | Počet |
| Kníže, princ | 37 |
| Hrabě | 257 |
| Markrabě | 2 |
| Svobodný pán / baron | 495 |
| Rytíř | 722 |
| Šlechtic von | 647 |
| von | 1374 |
3. Rozdělení důstojníků
| Počet | V procentech | |
| Šlechta | 3534 | 22,6 |
| Mešťané | 12.346 | 77,4 |
| Důstojníci celkem | 15.580 | 100 |
4. Podíl šlechticů u jednotlivých druhů zbraní v roce 1896
| Druh zbraně | Procent |
| Generalita | 72 |
| Jezdectvo | 58 |
| Generální štáb | 37 |
| Myslivci | 24 |
| Pionýří | 21 |
| Dělostřelectvo | 16 |
| Pěchota | 14 |
| Zdravotnictvo | 6 |
| Vozatajstvo | 6 |
Příloha 4
Výtah z ročního hlášení c. a k. Theresiánské vojenské akademie ve Wiener Neustadt 1912/1913 (Wiener Neustadt 1913) str. 75-78.
1. Konfesijní rozdělení vojenských akademiků
| Náboženství | Počet | V procentech |
| Římsko-katolické | 387 | 87,0 |
| Řecko-katolické | 4 | 0,9 |
| Řecké ortodoxní | 20 | 4,5 |
| Evangelické augsburského vyznání | 23 | 5,3 |
| Evangelické helvétského vyznání | 5 | 1,1 |
| Muslimské | - | - |
| Židovské | 3 | 0,7 |
| Konfuciánství | 2 | 0,5 |
| Celkem | 438 | 100 |
2. Rozdělení vojenských akademiků dle zemí původu
| Země původu | Počet | % |
| Alpské země (včetně Dolních a Horních Rakous) | 115 | 26,3 |
| Kraňsko a jadranské pobřeží | 16 | 3,7 |
| Čechy, Morava a rakouské Slezsko | 136 | 31,0 |
| Halič a Bukovina | 33 | 7,5 |
| Země svaté uherské koruny | 136 | 31,0 |
| Zahraničí | 2 | 0,5 |
| Celkem | 438 | 100 |
3. Rozdělení vojenských akademiků dle mateřského jazyka
| Národnost | Počet | % |
| Němci | 277 | 63,2 |
| Čechoslováci | 28 | 6,4 |
| Poláci | 16 | 3,7 |
| Rusíni | 1 | 0,2 |
| Jihoslované (Srbové, Chorvati, Slovinci) | 35 | 8,0 |
| Italové | 5 | 1,1 |
| Rumuni | 3 | 0,7 |
| Maďaři | 71 | 16,2 |
| Číňané | 2 | 0,5 |
| Celkem | 438 | 100 |
4. Rozdělení vojenských akademiků dle jejich předchozího školního vzdělání
| Navštěvované školy | Počet | % |
| Reélné školy, gymnázia, reálná gymnázia | 144 | 32,9 |
| Vojenské vyšší reálné školy | 229 | 52,3 |
| Kadetní školy | 65 | 14,8 |
| Celkem | 438 | 100 |
5. Státní občanství vojenských akademiků přijatých v ročníku 1912-13
| Státní občanství | Počet | % |
| Rakousko | 97 | 64,7 |
| Uhry | 53 | 35,3 |
| Celkem | 150 | 100 |
Dodatky k příspěvku
05.03.2012 Karel Sáček
V roce 2010 vydalo nakladatelství Karolinum monografii MACHAČOVÁ, Jana - MATĚJČEK, Jiří. Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781-1914, ve které je na stranách 250-251 podána charakteristika důstojníků jakožto části reprezentantů střední vrstvy:
Majetkové a materiální pozice důstojnictva byly velmi obdobné pozicím úředníků. V pozici středních vrstev obvykle nepocházeli z majetných rodin, takže byli odkázáni na svůj plat. Ten nestačil na předpokládanou reprezentaci panovníka a státu. U důstojníků byl tento nedostatek pociťován o to naléhavěji, že se obvykle snažili napodobovat tradiční vzory chování šlechtického důstojnictva. Pak museli řešit své hmotné problémy například společným bydlením v jednom pronajatém bytě, zadlužením apod. Životní styl podmiňovaly i armádní předpisy, které určovaly vstupní věk důstojníka do případného manželství a výši kauce při sňatku. Umožňovaly také, aby délesloužící důstojník přešel do státních služeb jako nižší úředník. To dávalo i další perspektivnost a prestiž důstojnické kariéře, zvláště ve středních vrstvách.
Důstojníci tvořili sociální skupinu, která se vydělovala z lokální společnosti, tvořila uzavřenou komunitu v posádkovém městě. Byla obdivována jako součást vyšší společnosti a uznávána také jako zdroj výdělku v těchto městech (jako kupní síla, zdroj pracovních příležitostí především ve službách atd.). Důstojníci se cítili povzneseni svou výlučností nad poddané i měšťany. Jejich vysoká prestiž pramenila ze „tří panských atributů“: z možnosti nosit zbraň, vynucovat si poslušnost a fyzicky nepracovat. Plynula z funkce a tradice pevného a uznávaného místa ve stavovské společnosti. Důstojníci měli trvale přístup ke dvoru, mohli být dlouho „svobodnými mládenci“ a stmeloval je specifický životní styl - kamarádství, „důstojnická čest“ a nadřazenost vůči civilistům. Úcta k důstojníkům a respektování jejich postavení byla však zřejmá po celé 19. století. Kontakt s nimi „povyšoval“ i kontaktované. Obdiv k armádě a zvláště k důstojníkům plynul z mocenských pozic organizované a ozbrojené skupiny, která byla reprezentovaná již uváděnými atributy: nošením zbraně a luxusním oblečením, dlouho i obvykle šlechtickým původem důstojníků a honosnými podívanými při různých parádách a slavnostech. Důstojník byl i vítaným ženichem, který dodával prestiž rodině nevěsty, zvlášť v malých posádkových městech…
I pro nižší důstojníky platí, že žili v relativně uzavřeném prostředí jak v rámci armády, tak mimo službu, s podobnou hierarchií hodnot a snahou o podobný způsob života jako vysocí důstojníci. O duchovní prázdnotě vojenského života v mírových posádkách píše R. von Saar, sám aktivní důstojník. Nudu ztracených garnison si důstojníci kompenzovali flámováním, pitkami, kartami, obdivováním hereček, hloupou společnou zábavou, ale i souboji a sváděním měšťanských (a asi i neměšťanských) dívek...
Autor uvedené pasáže podle přehledu pramenů nepracoval ani se studií Lars-Holger Thümmlera, avšak ani s jím často citovaným stěžejním dílem Deákovým. Naproti tomu se odkazuje na tematicky zajímavou studii HAVRÁNEK, J. Sociální postavení a mravní kodex c. (a) k. důstojníka a úředníka. In: Český lev a rakouský orel v 19. století. Praha 1996, s. 110-119.