Napoleon v Čechách v roce 1813
Naposledy upraveno: 01.03.2014
Dne 3. března 2013 zemřel ve věku nedožitých 85 let pan Václav PYLLMAJER, zakládající člen Československé napoleonské společnosti se sídlem ve Slavkově a později v Brně, a její a dlouholetý jednatel.
Pan Pyllmajer byl nadšeným propagátorem napoleonských idejí a neúnavným bojovníkem za zachování pamětihodného rázu slavkovského bojiště. Kromě mravenčí práce věnované chodu napoleonské společnosti se pan Pyllmajer dlouhodobě zabýval svými oblíbenými tématy – událostem let 1812 a 1813. Jeho celoživotní historické dílo zůstalo, žel, nedokončeno.
Vzdejme proto čest dílu a památce Václava Pyllmajera připomínkou jedné z jeho dílčích studií, která byla pod názvem „Napoleon v Čechách v roce 1813“ publikována ve Sborníku Napoleon, vydaném Československou napoleonskou společností v roce 1995 (s. 69-77):
Počátkem roku 1813 se do Německa stahovala ruská a pruská vojska, táhnoucí za zbytky Velké francouzské armády po jejím neúspěšném ruském tažení. Situace těchto vojsk na obou válečných stranách byla kritická, ba přímo zoufalá. Byly to de facto trosky bývalých velkých armádních sborů, trpící hladem, nedostatkem výstroje a výzbroje. Napoleon měl tehdy v Německu k dispozici celkem 70 000 mužů schopných boje, kteří se mu zachránili z křídelních sborů a velkých posádek. To tvořilo základ jeho příští armády, kterou zatím v Paříži doslova vydupával ze země, aby mohl na jaře znovu vytáhnout do boje. To se mu také podařilo. S tímto relativně dobrým zbytkem armády takticky manévroval, aby zabránil nejhoršímu, totiž překročení Labe nepřátelskými sbory. Labe učinil svojí nejdůležitější operační čarou s významným opěrným bodem, kterým byly Drážďany. Odtud se promítaly jeho další operační čáry - do Slezska, přes Berlín do severního Německa, odkud chtěl společnou iniciativou vrhnout ruské i pruské jednotky zpět na Vislu, jakož i do blízkých Čech, které se tak staly v jeho úvahách a plánech důležitým válečným a strategickým regionem. Ruská armáda a pruské jednotky čítaly tehdy něco přes 100 000 mužů a jejich stav byl dlouhým tažením naprosto stejný jako u Francouzů. Rusko i Prusko utvořily již uzavřenými dohodami koalici, ke které se přidalo též Švédsko a významným spojencem byla Anglie. Ta ostatně financovala v roce 1812 celou ruskou armádu a dodávala výzbroj. Nyní se zavázala učinit totéž a navíc přislíbila financovat vyzbrojení armády zbankrotovanému Rakousku, pakliže se toto připojí ke koalici proti Napoleonovi, jehož bylo doposud formálním spojencem.
Napoleonovo jednání s Metternichem v Drážďanech dne 26. června 1813.
Ilustrace podle W. Friedricha zachycuje scénu Napoleonova rozčilení poté, co Metternich údajně zpochybnil kvalitu jeho nové armády – jednu z interpretací viz např. Jan Mil. Kryštůfek. Boj monarchické Evropy s revolucí francouzskou, II. Praha, 1888, s. 364: „»Právě jsem prošel vašimi pluky; vaši vojáci jsou děti. Učinil jste odvody předčasné a do zbraní povolal jste pokolení sotva vyrostlé, zahyne-li ve válce této, co potom?« Tato slova dotkla se nejslabší stránky Napoleonovy; zlostí zbledl, obličej jeho se skřivil a nejsa více sebe mocen, hodil nebo pustil klobouk na zemi, kterého však Metternich nezvedl...“
(Ilustrace ani jejich popisky nebyly součástí původní autorovy studie a byly připojeny k textu dodatečně v rámci digitalizace a publikace na tomto portálu.)
U spojenců to byla vysoká hra, provázená různými vlastními zájmy, nejednotností, kalkulacemi na úkor druhého, rozpornými úsudky generálních štábů i varováním před dalším pokračováním války, na druhé straně pak nenávistnou touhou po revanši a po konečném zúčtování s Napoleonem. Hnacím elementem těchto snah bylo Prusko. Pod dojmem katastrofy Napoleonova ruského tažení a neúspěchů francouzských vojsk ve Španělsku vzrostl tehdy v celé Evropě a hlavně pak v Prusku odbojný duch, utvořila se obrovská fronta odporu, vzrostlo sebevědomí a národní uvědomění, což bylo provázeno cílevědomou činností k vybudování a vyzbrojení schopných armád proti Napoleonovi. Všichni jeho odpůrci se semkli do jedné fronty, jejímiž centry se staly Petrohrad, Berlín, Vídeň a Praha. Z Ruska začaly docházet do Německa čerstvé posily, Prusko usilovně budovalo silnou armádu, Švédsko přislíbilo kontingent vojska a všechny snahy diplomatů vedly k úsilí o připojení Rakouska ke koalici. Nevěřilo se, že Francie se může ještě z posledních úderů vůbec zvednout a všichni odpůrci již viděli Napoleona na kolenou. Tomu se však v krátké době podařilo postavit a zorganizovat novou armádu. Vytrhl z Francie a byl znovu v Německu na Labi a ve Slezsku.
Nastalo podivné válečné jaro a léto r. 1813. Evropa se ještě nestačila vzpamatovat z úžasu po Napoleonových vítězných bitvách 2. května u Gross-Görschen u Lipska a 20.-21. května u Bautzen. U spojenců počáteční nadšení vystřídala skleslost, nerozhodnost, obava z kritického stavu vlastních vojsk, z nedostatku jídla a zásob. Vojáci mnohých jednotek neměli ani boty, ani nejdůležitější součásti výstroje. Naproti tomu se ukázalo, že i v kritických podmínkách i v nevýhodném postavení Napoleon dovede prosadit svoji převahu a nakonec vítězit. Ale! Těchto „ale“ bylo hned několik.
Napoleon měl ve své nové armádě více než 50 % nováčků, takže i když měl stále dost zkušených a schopných velitelů, byla kvalita této armády přece jen nižší než dříve. Výkvět francouzských a stejně tak i ruských elitních sborů zůstal ležet v předešlém roce na nekonečných pláních, v lesích a vodách Ruska. V postupně posilovaných armádách spojenců bylo více než jednou tolik jezdectva než měl Napoleon. To byl značný nedostatek, který nepříznivě ovlivňoval průzkum a zprávy o pohybech protivníka, ztěžoval úkoly předvojů sborů, znemožňoval mohutné nasazení jezdectva v rozhodujících fázích bojů a další energické pronásledování ustupujícího nepřítele. Tím docházelo k tomu, že po boji se mohla koaliční vojska opět stáhnout, spojit se a zaujmout nová postavení. Napoleonova armáda potřebovala doplnit jezdectvo, doplnit stavy divizí a posílit je přesunem nových divizí ze Španělska. Její zásobování bylo též kritické a vyskytovala se celá řada hlavně materiálových potíží. Nejdůležitější „ale“ představovalo však Rakousko. Jako formální Napoleonův spojenec se prohlásilo jako neutrální v celém konfliktu. Pod pláštíkem této neutrality budovalo však silnou armádu, jejíž části rozmisťovalo u svých hranic. Ve středních a severozápadních Cechách to byla tzv. Česká armáda v síle zhruba 80 000 mužů pod Schwarzenbergovým velením, další armádu v síle 60 000 mužů pod velením FML Hillera vyslalo Rakousko k italským hranicím proti Napoleonově tzv. Italské armádě – 60 000 mužů, kterým velel Evžen de Beauharnais. Proti Bavorsku stál na hranicích rakouský sbor 20 000 mužů proti stejně silnému bavorskému sboru. Bylo zřejmé, že síla tzv. České armády může zvrátit vývoj válečných událostí na jedné i druhé straně válečných soupeřů.
Tato všechna „ale“ zahrnul do svých chladných a vychytralých kalkulací rakouský kancléř Metternich, který již dávno byl Napoleonovým protihráčem a nikoliv spojencem. Vycítil, že Rakousko právě nyní může pod deklarací neutrality, ale se silnou ozbrojenou armádou, získat svojí hrozbou mnohé z toho, co kdysi ztratilo a ve vhodné chvíli se může připojit ke koaličním mocnostem, které budou mít šanci na vítězství.
Stejně tak, i když v jiných souvislostech, si všechny tyto tíživé skutečnosti uvědomoval i Napoleon. Jeho situace byla povážlivá - jedno bojiště ve Slezsku mezi řekami Nisa, Bober a Katzbach směrem k Odře, druhé mezi Berlínem a Labem, třetí mezi Berlínem, Hamburgem a severoněmeckými městy, čtvrté v Itálii, páté někde na Dunaji v Bavorsku, šesté velmi nebezpečné ve Španělsku, které mu stále vázalo značné síly vojska. A nakonec - v Čechách stála silná armáda Rakouska, která mu kdykoliv mohla vpadnout do zad. Krize v zásobování jeho vojsk byla již hrozivá. Někdy musel stáhnout celý sbor z pozice, aby zajistil převoz a ochranu zásob pro armádu, což se dříve nestávalo. Potřeboval tedy získat čas, potřeboval zatáhnout spojence do vyjednávání, toto pak protahovat a manévrovat, zajistit si rakouskou pomoc nebo v každém případě neutralitu a po zesílení armády pak mohutnou a soustředěnou ofenzívou zahnat ruskou a pruskou armádu až na Vislu; čím dál od Francie, tím lépe.
Výsledkem těchto Napoleonových úvah a plánů bylo přijetí nabídnutého příměří spojenců, velice překvapivé a nečekané. Spojenci toto velmi ochotně a s neskrývanou radostí uvítali. Po jednání obou válečných stran bylo 4. června 1813 v Pläswitz u Striegau ve Slezsku uzavřeno příměří s platností do 20. července, které zachovávalo dosud dosažené pozice obou válečných stran a byly stanoveny demarkační čáry - od českých hranic na severovýchod podél řeky Katzbach ke střednímu toku Odry s tím, že město Wroclaw bude neutrální, na druhé straně podél saských zemských hranic a podél Labe až k Severnímu moři. Všechna vojska válčících stran se musela stáhnout z míst, kde byla, za tyto čáry. Vyčerpaným a z posledních sil se držícím spojencům poskytlo příměří obrovskou šanci, kterou hodlali náležitě využít všemi prostředky. Příměřím však také přišel čas pro rakouského kancléře Metternicha. Ten si vytkl několik cílů - prosadit u spojenců i u Napoleona, aby se Rakousko stalo prostředníkem mezi oběma válčícími stranami a aby on osobně mohl jednat o podmínkách míru, dále zamezit, aby nedošlo k separátní dohodě jakoukoliv válčící stranou bez vědomí Rakouska, klamem, nátlakem a vydíráním zahnat v příhodné chvíli Napoleona do úzkých a ve stejně příhodné době se připojit ke koaličním mocnostem, ať už by mírové jednání dopadlo jakkoliv. Na rakouské straně bylo již tedy předem všechno rozhodnuto a ostatní byla jen Metternichova šalebná hra.
Dílčí úspěch c. k. armády v bitvě u Drážďan dne 26. srpna 1813 – myslivci obsazují opevnění č. 3, nacházející se před zahradou Maschinských.
V táboře spojenců a v Rakousku zavládla horečná diplomatická činnost, jejímž centrem se staly na čas v severních Čechách Jičín, Opočno, Ratibořice, později pak ve středních Čechách Brandýs a Praha. Při významných poradách zde společně projednávali své válečné plány a osnovali různé pletichy Metternich, rakouský císař František, ruský car Alexander, rakouský zástupce hrabě Stadion, ruský kancléř Nesselrode, pruský kancléř Hardenberg, pruský státní ministr Humboldt, ruský náčelník štábu kníže Volkonskij, dvorní maršál kníže Tolstoj, pruský král Friedrich Wilhelm III. Svoji práci zde také odvedl baron Gentz, Metternichův důvěrník a rádce v různých choulostivých a špinavých záležitostech a kněžna Zaháňská, tehdy Metternichova milenka. Tato všechna jednání probíhala 10.-12. června, 17.-18. června a 19.-20. června v uvedených místech.
Ze všech těchto jednání vypracoval Metternich notu se čtyřmi podmínkami spojenců, v nichž byly i požadavky Rakouska, při jejichž splnění bylo Rakousko ochotno zachovat neutralitu. Všeobecně se mělo za to, že Napoleon tyto podmínky nepřijme, neboť by se musel stáhnout hranicemi za Rýn a ztratil by Itálii, Holandsko, Illyrskou provincii a všechny územní zisky ze svého výboje ve Španělsku. Metternich odejel 24. června do Drážďan projednat tuto nótu s Napoleonem. Došlo mezi nimi ke dvěma dramatickým a dlouhým rozhovorům. Napoleon podmínky nóty odmítl. Před Metternichovým odjezdem 30. června došlo mezi nimi k úmluvě, podle které Napoleon zbavil Rakousko jeho spojeneckého závazku a uznal je i roli Metternicha jako prostředníka. Získal prodloužení příměří o dalších 20 dnů s konečnou platností do 10. srpna s tím, že do 5. července se sejdou zmocněnci válčících stran, za vedoucí účasti Rakouska jako prostředníka, na mírové konferenci v Praze.
Napoleon sice získal drahocenných 20 dnů, ale stejný zisk měli spojenci a hlavně pak Rakousko k dobudování své silné, tzv. České armády, ke které se měla připojit v Čechách další rusko-pruská armáda ze Slezska. Tato armáda se měla stát spojeneckou hlavní armádou. Po jednání v Drážďanech Rakousko již nebylo spojencem Francie a prakticky bylo v táboře spojenců, o čemž svědčí jednání Metternicha hned po návratu z Drážďan, 4. července na zámku kněžny Zaháňské v Ratibořicích, za účasti Gentze a Stadiona se zástupci spojenců, Hardenbergem, Humboldtem a Nesselrodem. Předtím, již 27. června, proběhlo v Reichenbachu ve Slezsku jednání těchto zástupců včetně Stadiona za Rakousko, které bylo uznáno od spojenců jako prostředník. Tajnou konvencí se zde Rakousko zavázalo, že vstoupí do války po boku spojenců v případě, že Napoleon nepřistoupí do 10. srpna na stanovené podmínky. K vyvrcholení došlo 11.-12. července na zámku Trachenberg ve Slezsku. Zde se sešli ruský car Alexander, pruský král Friedrich Wilhelm III., švédský korunní princ Bernadotte, zástupce Rakouska hrabě Stadion a náčelníci štábů. Projednal se válečný plán, součinnost a organizace jednotlivých armád a postup při tažení proti Napoleonovi. Na této schůzce Švédsko definitivně přistoupilo ke koalici a Bernadotte byl určen jako velitel spojenecké severní armády.
Počátek pražské konference byl posunut z 5. na 12. července. Do Prahy přijížděli vyjednavači, diplomati, generálové, špioni, dobrodruzi a celá řada Napoleonových odpůrců. Ubytovali se zde všichni tři panovníci spojenců, rakouský císař střídal svůj pobyt na zámku v Brandýse s Prahou. Objevil se zde i s doprovodem saský král, který uprchl z Drážďan a chtěl se přidat ke koalici. Na Napoleonův zákrok se však musel vrátit zpět a plnit své spojenecké závazky k Francii. Nastaly potíže, kongres nezahájil své jednání. Stále se na něco nebo na někoho čekalo, nebyly plné moci, nebyl francouzský hlavní vyjednavač, spojenci nechtěli sedět společně s Francouzi za jedním stolem, jednalo se separátně bez závaznosti. Napoleon jednání protahoval opožděným vysláním svého vyjednavače generála Caulaincourta. Z kongresu se stala komedie, bez zahájení a bez výsledku. Napoleonův hlavní vyjednávač po svém příjezdu do Prahy vůbec nemluvil o spojeneckých podmínkách, ale žádal Metternicha o zcela jasnou odpověď, zda Rakousko uzavře za určitých podmínek spojeneckou smlouvu s Francií a zda v negativním případě zůstane neutrální. Jednání se zcela rozbilo. Metternich nepospíchal s odpovědí. Tu Napoleon v Drážďanech dostal až 9. srpna. Obratem odeslal do Prahy svůj vlastní mírový návrh, který byl však předán Metternichovi až 11. srpna dopoledne. Bylo pozdě, termín 10. srpna nebyl dodržen. Téhož dne Rakousko vyhlásilo Francii válku. Pražský mírový kongres skončil dříve, než vůbec začal. Diplomaté odjeli z Prahy do svých zemí, panovníci a generálové ke štábu hlavní spojenecké, tzv. České armády.
Již v první polovině srpna dostaly události u armád rychlý spád. Blücherova armáda ve Slezsku o síle 95 000 mužů a 356 děl, stojící za Odrou, již 4. srpna porušila příměří, vytrhla za Odru, obsadila Wroclaw a zahájila ofenzívu. Blücher napadl kolem Katzbachu stojící francouzská vojska a donutil je k ústupu směrem na západ. Hned 11. srpna překročila ze Slezska české hranice rusko-pruská armáda Barclaye de Tolly a směřovala ve 3 proudech přes Trutnov, Broumov a Opočno severními Čechami k Mělníku, Litoměřicím a Brandýsu, dále přes Louny, Velvary a Budyni, aby se pak rozložila podél Ohře od Chomutova až po Děčín pod Krušnými horami. Tím došlo ke spojení s rakouskou tzv. Českou armádou, která teď měla 125 000 Rakušanů, 61 000 Rusů a 38 000 Prusů, dohromady 224 000 mužů a 398 děl. Tato armáda byla pod Schwarzenbergovým velením a hlavní štáb byl zprvu na Mělníku a poté v Chomutově. V okolí Berlína operovala smíšená rusko-prusko-švédská tzv. Severní armáda o síle 146 000 mužů a 387 děl, které velel švédský korunní princ Bernadotte, bývalý francouzský maršál a Napoleonův švagr. Z této armády však byly vyčleněny sbory o síle zhruba 30 000 mužů, které operovaly na severu Německa, takže Bernadotte měl u sebe jen 116 000 mužů. Mimo toho stála ještě na Visle další ruská záložní armáda o síle 60 000 mužů a 152 děl, která měla přitáhnout přes Slezsko do Čech. Velel jí ruský generál Bennigsen. V počáteční fázi tažení po příměří byla z této armády použita jen část, jinak tato armáda vtáhla do Čech až koncem září. Spojenci tedy plně využili celého příměří a nyní měli k dispozici pro boj úctyhodnou armádu o síle 495 000 mužů a 1223 děl. Z těchto počtů bylo zhruba 100 000 mužů jízdy.
Také Napoleon posílil a zorganizoval svoji armádu. Jeho základnou se stalo Labe od Wittenbergu až ke Königsteinu u českých hranic. Od těchto bodů na Labi vedly jeho spojovací čáry do Slezska k řece Katzbach. Jeho postavení tvořilo tedy velký trojúhelník. Kolem něho ve velikém půlkruhu stály jednotlivé armády spojenců v místech hlavních silnic, které protínaly Napoleonův trojúhelník směrem na Drážďany. V Napoleonových prvotních plánech hrálo rozhodující úlohu dobytí a obsazení Berlína, obsazení Hamburku a velkých měst severního Německa, dobytí důležitých pevností Spandau, Štětín a Kestřín, ve Slezsku pak prudký úder proti Blücherově Slezské armádě a zahnání této armády až k Visle. Po porážce Blüchera se chtěl Napoleon vrhnout ihned proti spojenecké hlavní tzv. České armádě, která mohla přes Krušné hory v několika dnech ohrozit Drážďany, jeho hlavní opěrný bod. Spojenci však Napoleona předešli. Jejich plán byl velmi jednoduchý, ale účinný. Blücherova ofenzíva ve Slezsku měla Napoleonovy síly odlákat daleko do Slezska a v té době celá spojenecká hlavní armáda měla zaútočit na Drážďany.
Napoleon měl ve Slezsku proti Blücherovi armádu, složenou z 5 sborů a 1 sboru jízdy, celkem 103 000 mužů. Této armádě velel maršál Ney. Proti Berlínu táhla další armáda, složená ze 3 sborů a 1 sboru jízdy o síle 69800 mužů. Velel jim maršál Oudinot. Tato armáda se měla spojit nad Berlínem s další menší armádou maršála Davouta o síle 50 000 mužů, která táhla proti Hamburku a severoněmeckým městům. Jako spojku mezi nimi tvořil sbor generála Girarda - 13500 mužů, který táhl od Magdeburgu. Pro ochranu Drážďan vyčlenil Napoleon silný sbor maršála St. Cyra – 36 000 mužů a umístil ho v opevněném táboře u Pirny. Pro boj s hlavní spojeneckou armádou měl pod svým přímým velením Napoleon celkem 4 sbory, 1 sbor jízdy a gardy - 119400 mužů. Celkem tedy měl Napoleon k dispozici 391 700 mužů a přes 1 000 děl. Z tohoto počtu činila jízda 49 000 mužů. Kromě toho měl v týlu ještě nově tvořící se sbory, 1 pěší a 2 jízdní, prozatím celkem 26 300 mužů, které však ještě nemohl použít, právě tak, jako svůj X. sbor generála Rappa – 30 000 mužů, uzavřený spojeneckými jednotkami v pevnosti Gdaňsk.
Situace na slezském bojišti se stávala povážlivou. Napoleon se rozhodl pro útok na Blüchera. Vyrazil se všemi svými sbory z Drážďan, soustředil je v prostoru mezi řekou Nisou a Boberem k podpoře armády maršála Neye. V tomto prostoru měl armádu ve stejné vzdálenosti od Drážďan, jako od Prahy, tedy 4-5 dnů pochodu. Prohlédl spojeneckou taktiku a počítal s tím, že jejich hlavní armáda potáhne z Čech přes Krušné hory na Drážďany, což byla operace v tehdejším deštivém počasí náročná, nehledě na to, že velká část této armády musela táhnout dalekou oklikou ve směru k Lipsku a pak se stáčet k Drážďanům. Odhadl úmysly spojenců velice přesně, neznal však den, kdy spojenci vytáhnou z Čech a neznal přesnou sílu ruské armády Barclaye de Tolly, která měla táhnout do Čech a spojit se zde s hlavní armádou. Přesto se rozhodl, že nejdříve v několika dnech porazí Blüchera a pak se vrátí do Drážďan se svou armádou, nebo... A právě zde vznikl jeho plán na pochod ze Slezska do Čech s cílem obsazení Prahy a vpadnutí spojenecké hlavní armádě do zad. Zatím Blücher soustavně útočil a přepadal. Celá francouzská linie byla den co den v ohni bojů, ale k rozhodné bitvě nedocházelo. Blücher obratně manévroval a čekal na svoji příležitost. Napoleon se stále více vracel k tzv. českému plánu a začal ho uskutečňovat. Vydal rozkaz, aby jeho I. sbor generála Vandamma a VIII. sbor generála Poniatowského pronikly přes hranice do severních Čech. V době od 18. do 23. srpna tyto sbory obsadily Šluknov, Rumburk, Varnsdorf, Svor, Nový Bor, Českou Lípu, Zákupy, Mimoň, Český Dub, Jablonné v Podještědí, Doksy, Hodkovice, Hrádek nad Nisou, Liberec, Raspenavu, Hejnice a Frýdlant. Rakouská jezdecká divize generála Bubny a pohraniční 2. lehká jezdecká divize GM Neipperga musely po bojích ze severních Čech ustoupit. Proběhly i šarvátky s místní domobranou, hlavně kolem Liberce. 19. srpna časně ráno vyjel Napoleon na koni v doprovodu svého nejužšího štábu z Görlitz a zamířil přes Zittau na jih přes české hranice. K večeru dojel do Jablonného v Podještědí. Zde přijal místní deputaci, během cesty hovořil ještě s deputací z Hrádku nad Nisou a po návratu s deputací libereckou, které byly k němu vyslány. Jeho sbory zatím provedly hluboký hlídkový průzkum až k Mělníku. Ještě v noci se Napoleon s doprovodem vracel stejnou cestou zpět do Görlitz. Získal potřebné a nesmírně cenné informace o rusko-pruské armádě, která již předtím protáhla českým územím, aby se na Ohři spojila s hlavní Českou armádou, i o síle této armády a štábu hlavní armády, který se přesunul z Mělníka do Chomutova. Tam byli přítomni i tři panovníci států koalice. Z těchto i z dalších informací si ujasnil svůj plán vpádu do Čech, obsazení Prahy a rychlého pochodu na Vídeň. Jeho pobyt v Jablonném měl ještě i jiný smysl. Byla to vějička, kterou lákal hlavní armádu spojenců do severních Čech k velké bitvě, kterou potřeboval, a kterou již měl promyšlenou. Věděl, že kdekoliv se objeví on sám osobně, bude to pro spojence neklamným znamením, že tudy povede hlavní tah jeho armády. Spojenci však tentokrát jeho vábení odolali a události na bojišti ve Slezsku obrátily všechno jinak. Blücher zaútočil celou silou své armády proti Neyovi a úspěšně postupoval. Byla to hozená rukavice do tváře a bylo nutno ihned reagovat. Napoleon změnil své plány a neprodleně se vrhl s celou gardou a jízdou proti Blücherovi k podpoře maršála Neye. Přesto si však ponechával zadní vrátka pro Drážďany i pro český plán, dva sbory ponechal v severních Čechách a další sbor ponechával takticky vzadu.
Za stálých a prudkých bojů Napoleonova vojska dobyla 20. srpna Boleslawiec, 21. srpna Löwenberg, 22. srpna Goldberg a vítězně hnala Blüchera za řeky Bober, Katzbach, až za Javor. Blücher bojoval, manévroval, napadal, pomalu ustupoval a táhl za sebou francouzskou armádu dále a dále do Slezska.
22. srpna před půlnocí dostal Napoleon v Löwenbergu spěšnou zprávu od maršála St. Cyra z Pirny, datovanou téhož dne ráno, že hlavní spojenecká armáda právě zahájila z Čech přes Krušné hory nástup na Drážďany. V ten okamžik si Napoleon uvědomil, že Blücherova ofenzíva byla jen klamným manévrem a měla ho odlákat co nejdále od Drážďan. On se nechal vtáhnout do stejné hry, jako před rokem v Rusku a tímto tažením za Blücherem ztratil drahocenné tři dny. Přitom Schwarzenberg se svojí armádou může být za čtyři dny u Drážďan.
Napoleon ihned předal velení nad armádou ve Slezsku maršálu MacDonaldovi, maršála Neye stáhl k sobě a okamžitě poté vytrhly jeho sbory, jízda a gardy směrem na Stolpen, Königstein na Labi a Pirnu do Drážďan. Mezitím se musel přesunout sbor maršála St. Cyra z tábora u Pirny přímo do Drážďan a vydržet nápor spojenců až do příchodu Napoleonovy armády. Byl to pro všechna vojska nadlidský úkol, neboť právě bylo údobí prudkých a vytrvalých lijáků. Nastal závod o čas.
V této době postupovala Schwarzenbergova Česká armáda ve 4 obrovských a roztažených kolonách vzhůru krušnohorskými průsmyky ve čtyřech směrech, část z Teplic, část z Mostu, část z Chomutova a poslední část z Klášterce velikou oklikou přes Krušné hory. 24. srpna byla soustředěna větší část této armády u Dippoldiswalde ve směru na Lipsko, pouze pravé křídlo mířilo přes Petrovice na Königstein a Pirnu. Schwarzenberg nařídil změnu směru na Drážďany, ale pozdržel útok o jeden den, neboť se čekalo ještě na jezdectvo, které uvázlo daleko vzadu. Bitvu o Drážďany zahájili spojenci 26. srpna časně ráno, kdy jejich armáda začala z pěti stran pronikat do města. Stalo se však něco nečekaného a doslova neuvěřitelného.
Napoleonské sbory se dokázaly za 72 hodin nepřetržitého usilovného pochodu v dešti a těžkém rozbláceném terénu přemístit až ze slezského Löwenbergu do Drážďan, přímo z pochodu bojovat a ještě vyhrát bitvu.
V 9 hodin pronikl do města Napoleon a za ním vtrhly do Drážďan jízda a gardy, takže se sborem St. Cyra měl Napoleon nyní ve městě 78 000 mužů, se kterými zahájil boj proti spojenecké armádě. Během noci mu došly 2 další sbory a jízda – 42 000 mužů a ke Königsteinu a Pirně dorazil k boji I. sbor Vandamme – 33 000 mužů. 27. srpna, kdy bitva pokračovala, měl Napoleon v boji 152 700 mužů proti 224 000 mužů spojenecké hlavní armády. V mohutné a krvavé bitvě bylo pravé i levé křídlo spojenců poraženo a rozbito. Napoleon dosáhl vítězství.
Schwarzenberg zahájil ústup celé spojenecké armády zpět přes krušnohorské průsmyky do Čech. Česká armáda ustupovala Krušnými horami ve 3 proudech:
1. kolona - Dippoldiswalde-Falkenhain-Altenberg-Cínovec-Teplice
2. kolona - Dohna-Göppersdorf-Liebenau-Fürstenwalde-Krupka-Teplice
3. kolona - Zehista-Hellendorf-Petrovice-Nakléřov-Telnice-Chlumec-Přestanov-Soběchleby- Teplice.
Pronásledování této ustupující armády zahájily za prudkého deště francouzské sbory 28. srpna. Nejdůležitější úkol připadl 1. sboru generála Vandamma, který byl posílen na 41 000 mužů s 82 děly. Tento sbor měl pronásledovat ustupující pravé křídlo (ruské) směrem na Petrovice a Nakléřov, uzavřít a obklíčit východy z krušnohorského, tzv. Kyšperského průsmyku, aby část ustupující
České armády nemohla z průsmyku vyjít do teplické roviny, dále způsobit zmatek v týlu spojenců, zmocnit se staré teplické silnice od Drážďan a silnice na Prahu. Byl to náročný úkol a k jeho podpoře měly Vandamma následovat: sbor maršála St. Cyra a sbor gardy maršála Mortiera, tedy dalších nejméně 50 000 mužů, které Napoleon k tomu cíli určil. Splnění jmenovaných úkolů by znamenalo katastrofu České armády a vytvoření předpokladů pro druhou variantu Napoleonova českého plánu - vpád do Čech přes Krušné hory a od Teplic pochod na Prahu.
Fyzilíři c. k. řadového pěšího pluku de Ligne č. 30 dobývají Střížovický vrch.
I. sbor generála Vandamma se zavěsil ustupujícímu pravému spojeneckému křídlu na paty. Byl to ruský II. sbor, kterému velel generál Ostermann-Tolstoj a část ruské gardy pod velením generál-poručíka Jermolova. Rusové se houževnatě bránili a docházelo ke krvavým bojům v Petrovicích, u kaple v Nakléřově, u Přední Telnice a 29. srpna ráno k bodákovému boji u hřbitova v Chlumci. Ruský sbor se rozhodl zastavit a bojovat. Zaujal dobré postavení. U Stradova na úpatí Krušných hor bylo levé křídlo, podporované všemi ruskými děly, střed tvořil Přestanov na nové teplické silnici, pravé křídlo se táhlo až k Chabařovicům u Ústí nad Labem. Začala mohutná, krvavá bitva, která svým významem a průběhem velice negativně ovlivnila celé Napoleonovo tažení. Vandammův postup byl tak rychlý, že některé své divize a hlavně děla měl ještě v horách a v Nakléřovském průsmyku. Tyto části mu docházely teprve v plném průběhu bitvy a také v noci. Bojoval tedy se stavem, který měl a s omezeným počtem děl. Marně útočil na ruské levé křídlo na úpatí hor, aby je prorazil a mohl pak uzavřít Kyšperský průsmyk. Krvavý boj zachvátil celou bojovou linii, Stradov i Přestanov hořel i všechny vesnice a místa kolem bojiště. Když nastala noc, bylo vlastně rozhodnuto, neboť Kyšperským průsmykem vyšla ven celá ustupující část České armády – 50 000 mužů, která se ráno 30. srpna postavila proti Vandammovi.
Druhý den velel spojenecké armádě ruský generál Barclay de Tolly za přítomnosti spojeneckého hlavního štábu. Průběh bitvy sledovali ruský car Alexander a pruský král Friedrich Wilhelm III. na vrcholku Doubravské hory nad Teplicemi. Rakouský císař František, rozmrzelý z porážky u Drážďan, odmítl se zúčastnit a zůstal raději v Lounech, obávaje se další porážky. Avšak po skončené bitvě již neodmítl a jel se s oběma panovníky podívat na bojiště k Přestanovu.
Vandamme i přes početní převahu spojenců zahájil boj. Stále doufal, že se objeví od Nakléřova oba francouzské sbory, které ho měly podpořit. Čekal mamě, neboť Napoleon tyto oba sbory 29. srpna po poledni odeslal k pronásledování na jiný směr, čímž se dopustil tragické chyby. Vandamme zůstal v boji osamocen. Navíc od Nakléřova se objevil kolem poledne pruský sbor generála Kleista – 30 000 mužů, který od Drážďan ustupoval původně jiným směrem, ale dostal se nakonec na silnici přes Petrovice k Nakléřovu, kde zaujal postavení, čímž byl Vandammův sbor zcela obklíčen. Přesto se Vandamme rozhodl, že otočí celou svou sestavu a probije se právě přes Kleistův sbor u Varvažova i za cenu ztráty trénu a dělostřelectva. Vrhl se tedy s jízdou a 2 svými divizemi k Varvažovu, kde na ně zaútočili Prusové a kozáci. Mezi Horním a Dolním Varvažovem a Telnicí se rozpoutal zoufalý boj. Stranou u Ždírnice byl zajat generál Vandamme, generál Haxo a 2 další generálové. Velení se ujal gen Corbineau. Prudkým útokem jeho jízdy byl pruský sbor mezi Varvažovem a Telnicí rozražen. Celkově asi 11 000 mužů takto proniklo z obklíčení a po dalším boji s pruskou zálohou u Liboňova uniklo do hor a k Drážďanům. Ztráty z bitvy byly obrovské, u spojenců 9 300 mrtvých a raněných, u Francouzů 11 000 mrtvých a raněných, přes 10 000 zajatých a ztráta celého trénu a všech děl.
Porážkou Vandamma v bitvě u Přestanova a Chlumce se Napoleonovi nepodařilo utvořit si možnost pro vpád do Čech a rozbití hlavní České armády. Svého českého plánu se však ještě nemínil vzdát, i když jeho úvahy v příštích dnech byly již ovlivněny dalšími dramatickými událostmi na bojištích, zvláště pak porážkami jeho maršálů. 23. srpna Oudinota u Grossbeeren v oblasti Berlína, 26. srpna MacDonalda na Katzbachu ve Slezsku a 6. září Neye u Dennewitz.
Generál Vandamme se vzdává veliteli c. k. vojsk v bitvě u Chlumce Hieronymovi II. hraběti Colloredo-Mansfeld.
Také výpad maršála Davouta 26. srpna proti spojencům na severu byl u Gadebusche neúspěšný. Tentýž osud měl ve stejný den Girardův sbor u Hagelsbergu. Postavení Napoleonovy armády bylo bezprostředně ohroženo a za jeho zády znovu stála ve svém výchozím postavení Česká armáda pod Krušnými horami, která měla i po drážďanských ztrátách stále ještě 190 000 mužů. Výslednice napoleonských úvah mířila na Blüchera, jehož armáda mu stále omezovala možnost manévrování. Zamířil tedy se svými sbory opět ke Slezsku, protáhl Bautzen a 4. září dosáhl Hofkirchu. Připravoval si rozhodující bitvu s Blücherem. Francouzské sbory dorazily do Görlitz na Nise. Blücher však opět opakoval svoji ústupovou hru a vyhnul se bitvě. Napoleon po obdržení varovných zpráv o novém postupu České armády neprodleně stáhl své sbory a vydal se opět zpět k Drážďanům. 8. září se objevil u Pirny. Zatím Schwarzenberg 6. září vyslal od Teplic jeden svůj sbor na průzkum nahoru na horský hřeben k Hellendorfu, aby zjistil, kde se nachází Napoleonova vojska. Po zprávě, že Napoleon útočí na Blüchera, vyslal 60 000 Rakušanů přes Labe k Ústí nad Labem. Po zjištění, že Napoleon se opět vrátil k Drážďanům, Schwarzenberg tuto armádu stáhl zpět k Teplicím. Předal však velení nad druhou polovinou České armády Barclayovi de Tolly, který poslal své sbory přes krušnohorské průsmyky směrem na Dohnu. Napoleon okamžitě soustředil 4 sbory u Dohny a vytrhl proti spojencům. Ti okamžité couvli horskými průsmyky zpět dolů k Teplicím.
10. září v Napoleonových úvahách opět vítězí myšlenka na další variantu českého plánu. Dle jeho rozkazu táhnou gardy z Liebstadtu, II. sbor Victor z Altenburgu, I. sbor Mouton de Lobau z Berggieshübelu a XIV. sbor St. Cyr na hřebeny Krušných hor, část na Petrovice a část přes Breitenau k Ebersdorfu v horách (Habartice nad Krupkou). Tím 10. září přitáhlo do prostoru Petrovice-Krásný les-Větrov-Zadní Telnice-Adolfov-Černá Luka-Habartice 102 000 mužů. Napoleon se v ten den vypravil se svým štábem přes Breitenau do Habartic. Odtud vystoupil na vrch Geiersberg (Supí vrch) nad Kyšperským průsmykem, kde pozoroval v teplickém údolí postavení České armády. Vyslal s generálem Drouotem průzkum hluboko do údolí až ke Krupce. Po jeho návratu byl informován, že cesty dolů jsou naprosto nesjízdné. Armáda se tedy utábořila na krušnohorském hřebeni za tíživých povětrnostních podmínek a Napoleon se vrátil do Breitenau. Ale hned 11. září vyjel přes Olsen (Olešnice) a přes Petrovice na naše území dolů do průsmyku, kde na výšině u nakléřovské kapličky pozoroval večerní boj I. sboru M. de Lobau proti spojenecké jízdě, vyslané sem Barclayem de Tolly. Pozdě večer se vrátil do Petrovic, kde zřídil na faře hlavní stan a kde také přespal. Následující den však Napoleon odvedl své sbory zpět k Drážďanům, s výjimkou I. sboru, který se zatím držel v postavení u Nakléřova.
Mezitím se spojenci dohodli, že Barclay de Tolly bude s pravým křídlem armády držet horské průsmyky a Schwarzenberg bude postupovat vlevo a ohrožovat Napoleonova spojení k Drážďanům.
14. září vyslal Barclay jeden svůj sbor k Nakléřovu, ten houževnatým bojem a nátlakem donutil francouzský sbor M. de Lobau k ústupu přes Petrovice až k Bergisshübelu. Zde se však I. sbor spojil s gardou, zahnal spojenecký sbor zase zpět až za Nakléřov a zaujal své výchozí postavení.
16. září se Napoleon vrátil z Drážďan přes Pirnu a Petrovice opět až do Nakléřova, kde chtěl pozorovat situaci v teplickém údolí, ale průzkum byl neúspěšný pro značnou mlhu. Přenocoval tedy opět v Petrovicích na faře. Schwarzenberg se vzdal postupu vlevo na Napoleonovy spoje a v noci na 17. září postavil svoji část armády o síle zhruba 60 000 mužů u Chlumce, odkud vyrazil k Nakléřovu proti francouzským sborům. Napoleon se rozhodl, že učiní výpad do údolí k Chlumci a již ráno v 7 hodin u nakléřovské kapličky zahájil útok. Schwarzenberg učinil pokus o obchvat přes Knínice, aby odřízl Napoleonovy sbory, které pronikly do údolí. Během boje Napoleon sjel u Přední Telnice až dolů do údolí. K večeru ustoupily francouzské sbory zpět do hor. Napoleon chtěl přenocovat u nakléřovské kapličky, bylo však velice chladno a vlhko, proto se pozdě večer vrátil opět do Petrovic na faru, kde přenocoval.
18. září sjel Napoleon opět do údolí až ke Knínici, kde z blízké výšiny u silnice pozoroval dobře viditelnou Českou armádu, která se stáhla hlouběji do údolí za Chlumec až k Teplicím.
V ten den probíhaly kolem Varvažova jen menší šarvátky předních stráží. Česká armáda nemohla vytáhnout rozježděnými a rozblácenými průsmyky po deštích vzhůru do hor a proto určitou dobu zůstala v defenzívě. Ve stejné situaci byl i Napoleon se svou armádou. Nemohl ji rychle protáhnout horskými průsmyky dolů do teplického údolí, objevit se bleskově před spojenci a rozehrát bitvu. Definitivně se tedy rozloučil se svým českým plánem, který se již nedal uskutečnit. Toho dne odpoledne stáhl všechna svá vojska z hloubky údolí k Nakléřovu a pak se navracel se svými sbory přes Petrovice až do Pirny a do Drážďan. Tedy dne 18. září byl zaznamenán poslední pobyt Napoleona a jeho vojsk na území Čech a sice na malé výšině u Knínice v nakléřovském průsmyku, těsně vedle nové teplické silnice. Nikdy více se v tato místa již nevrátil.
Závěrem si dovolím říci několik postřehů, které z podrobného studia tehdejších válečných materiálů vyplynou:
1. Prvotní a bezprostřední příčinou nepříznivého poměru sil na bojištích, který se na podzim r. 1813 posléze projevil v Napoleonův neprospěch, bylo příliš předčasné uzavření příměří se Spojenci v letních měsících. V té době byl totiž materiální, bojový a morální stav spojeneckých vojsk v Německu natolik kritický, že francouzské armádě stačilo vydržet velmi obtížný vlastní stav o měsíc déle, kdy by jeden z koaličních spojenců sám zahájil separátní jednání. Semknutost koalice by tím byla značně narušena a Napoleon si mohl klást podmínky příměří bez rakouského pletichaření.
2. Spoléhání se na pomoc Rakouska a na jeho spojenectví v r. 1813, jakož i uznání Rakouska a osobně pak Metternicha za prostředníka mezi válečnými stranami se krutě vymstilo - viz obojetná politika Rakouska při spojenectví a pomoci již před i po ruském tažení v r. 1812.
3. Je starou pravdou, že rozhodnost při uskutečňování vojenské akce zaručuje jednu třetinu úspěchu, odhodlaný boj pak druhou třetinu a naprosté zahnání nepřítele pak třetí třetinu, což korunuje plné vítězství. Nerozhodnost v úvaze použít snazší a rychlejší možnost průniku francouzských sborů do Čech přímo ze Slezska vedla pak k marným pokusům o totéž přes Krušné hory, navíc pak v naprosto neschůdném a nesjízdném strmém terénu těchto hor. Risk při variantě ze Slezska mohl být vyvážen totálním překvapením Spojenců a úspěchem v přilákání Blücherovy armády do severních Čech, což by způsobilo bezpochybně jeho porážku, neboť Neyova armáda by Blücherovi vpadla ze Slezska do zad. Také by to umožnilo soustředění celé Napoleonovy armády k rozhodující bitvě se Spojenci. S koncentrací všech sil na obou stranách by zřejmě došlo k dřívější tzv. bitvě národů, nikoliv u Lipska, nýbrž na českém území, ale asi s konečným jiným výsledkem. Je to hypotéza? Je to toužebné přání, aby tehdy dopadlo všechno jinak? Ne. Je to přísně kriticky prosté konstatování o zaváhání a ztrátě jednoho jediného dne, ve kterém neúprosný čas zatím rozehrál zcela jinou partii.
4. Ponechání osamoceného Vandammova I. sboru daleko vpředu až u Chlumce s tak náročnými úkoly a v extrémní povětrnostní situaci bez podpory mohutného a rychlého jezdeckého sboru v předvoji a silného dělostřelectva k rozdrcení hlavní části ustupující spojenecké armády v Kyšperském průsmyku Krušných hor, to ovlivnilo nepříznivě a nešťastně celý další průběh a osud válečného tažení v r. 1813.
Velká děkovná bohoslužba tří spojeneckých panovníků u Teplic dne 2. září 1813, oslavující vítězství v bitvách u Grossberen, Katzbachu a Chlumce.
Dodatky k příspěvku:
01.03. 2014 Karel Sáček
V lednu tohoto roku zveřejnil Jiří Kovařík na svých internetových stránkách velmi zajímavou ilustraci, která zobrazuje zajetí generála Vandamma v podání malíře Huga Kleina. Hlavními aktéry této události jsou totiž vojáci c. k. dragounského pluku, nesoucího v roce 1913 číslo 9 (podrobněji viz napoleon-knihy.blogspot.cz).
V době bitvy u Chlumce nesla jednotka označení c. k. dragounský pluk arcivévody Jana č. 1 a v monografii k jejím dějinám zpracované Amonem von Treuenfest roku 1892 je k této události na s. 257 uvedeno: „Několik dragounů, kteří se připojili ke kozákům, vyrazilo proti maršálu(!) Vandammovi - v mapě právě hledajícímu východisko - a zajali jej. Kozáci mu hned strhli premovaný klobouk a epolety a v takovém stavu jej s dragouny odvedli směrem na Teplice.“
Související články:
Bitva u Chlumce a tažení proti Napoleonovi v letech 1813-1814
Doporučené odkazy:
UHLIG von Uhlenau, Gottfried. Das Kriegsjahr 1813 mit besonderer Berücksichtigung der Schlacht bei Kulm. Dresden - Wien 1863, 236 S.
books.google.cz/books?id=9pJBAAAAcAAJ (Bayerische Staatsbibliothek, 18.03.2010)
ASTER, Heinrich. Die Kriegsereignisse zwischen Peterswalde, Pirna, Königstein und Priesten im August 1813 und die Schlacht bei Kulm. Dresden 1845, 274 S.
books.google.cz/books?id=WMOwGRD4JoIC (Bayerische Staatsbibliothek, 16.01.2017)
HELFERT, Joseph Alexander Freiherr von. Die Schlacht bei Kulm 1813. Wien, 1863, 77 S.
books.google.cz/books?id=UgYKAAAAIAAJ
HELLDORFF, [J. M.] Freiherr von. Zur Geschichte der Schlacht bei Kulm: Aufklärung verschiedener bis jetzt unrichtig dargestellter Thatsachen über die Tage vom 25.-30. August 1813. Berlin 1856, 56 S.
books.google.cz/books?id=pmZCAAAAYAAJ (Columbia University Library 22.04.2009)