Napoleonská legenda a mýtus ve Francii
Ivo Prokop
Naposledy upraveno: 04.09.2013
Napoleonská legenda či mýtus má několik pramenů. Prvním pramenem byl samotný Bonaparte, jenž již ve svých 28 letech si byl vědom toho, že je třeba starat se o svou vlastní popularitu a vytvářet si svůj image.
Druhým pramenem byla fantazie lidu, šířená především bývalými císařskými vojáky, dalším oficiální propaganda, zejména po roce 1830 a později ve své druhé vlně po roce 1870. Nejdůležitějším pramenem však bylo francouzské písemnictví. Dějiny jsou psány literáty a jejich osobní názor utváří následně i názor čtenáře. A jestliže pak historické postavy jsou zobrazovány podle apriorních ideálů, které se většinou nemohou opírat o konkrétní jevy současného života, musejí se pak znázornit formou symbolu. A Napoleon se stal, zejména v období restaurace, symbolem. A co je nejzajímavější, symbolem liberalismu, demokracie a svobody.
Zrod napoleonské legendy
- ilustrace Zdeňka Buriana pro Čečetkův „první český napoleonský román“ Orlové velké armády vydaný v letech 1928-1929
Bonaparte věděl, že nejlepším prostředkem k vytvoření popularity nebo kultu je slovo - psané a deklamované. Proto již 20.7.1797 založil věstník Courrier de l'armée d'Italie, po němž následoval 10.8.1797 další, nazvaný La France vue de l'armée d'Italie, s výpravou do Egypta jsou spojeny věstníky La Décade égyptienne a Le Courrier de l'Egypte. Později, v době císařství, existoval Bulletin de la Grande Armée, jehož čtení bylo dokonce povinné při kázáních v kostelích. Nezanedbatelnou propagační úlohu plnil Le Moniteur. Vedle tisku to bylo divadlo, které bylo rovněž zapojeno do probonapartovské propagace. Od 10. února 1797 se hrál v Paříži kus „Bataille de Roverbella on Buonaparte en Italie“ a již 23. února téhož roku měla v Molièrově divadle premiéru hra „La reddition de Mantoue“. Zpět nezůstávají ani malíři. V r. 1798 Gros maluje Bonaparta na mostu u Arcole, r. 1800 vytváří David Přechod přes průsmyk sv. Bernarda a r. 1803 vzniká Ingresův obraz Bonaparte jako první konzul. A v Paříži vznikají monumenty oslavující Napoleonova vítězství: Caroussel, Etoile, Madeleine, Vendómský sloup aj.
Legenda sama pak vzniká krátce po císařově smrti, přičemž velký podíl na ní mají lidé, kteří žili s císařem na Sv. Heleně: Las Cases, Gourgaud, O’Meara, Montholon, Antommarchi. Prvním „svatohelenským evangeliem“ se stávají Las Casesovy „Paměti“, v nichž autor bilancuje Napoleonovo dílo vojenské, správní, legislativní a porovnává jeho velikost a význam s tím, co po sobě zanechali francouzští králové, kteří ho předcházeli. Napoleon je, podle Las Casese, dědicem revoluce, sjednotitel Francouzů, Italů a jiných národů. Po Las Casesových Pamětech vydává Montholon „Zápisky ze Sv. Heleny“ a spolu s Gourgaudem v letech 1822-1827 osm svazků „Pamětí“ (Mémoires pour servir à l'histoire de France sous Napoléon, écrits à Sainte-Hélène, par les généraux qui ont partagé sa captivité).
Napoleonovou smrtí se světem rozletěla legenda o novém Prométheovi. Jaké to téma! Velikán přikovaný k černé skále, orel zakovaný do želez. Italský revolucionář a básník Manzoni přirovnává v básni „La Cinq Mai“ Napoleonovo utrpení a smrt ke Kristově kalvárii, Grillparzer vidí ve Sv. Heleně nový Boží hrob. Kdyby však nebylo toho, že se Napoleon stal obětí „přikovanou ke skále uprostřed oceánu“, odloučený od rodiny, vystavený persekuci a šikaně malicherných a žárlivých žalářníků, pak by nikdy tato legenda nemohla vzniknout a rozvinout se až k úplnému zbožňování. „Aujourd'hui, grâce au malheur, chaque heure me dépouille de ma peau de tyran“ - Napoleon.
Politické a ekonomické podmínky doby, kdy byly vydány výše uvedené paměti, byly neobyčejně vhodné pro vznik a růst napoleonského mýtu, vždyť tisíce vojáků a úředníků císařství byly zbaveny svých míst a hodností, dělníci z měst i venkova vydělávali stále méně v důsledku ekonomického poklesu a dravého nástupu anglických výrobků. Protestanti, židé, svobodní zednáři a volnomyšlenkáři byli pronásledováni klerikálním a ultrareakčním režimem. Výsledkem toho bylo, že národ zapomínal na stinné stránky života v době Napoleonovy vlády a vzpomínal na klady Císařství. „Le temps heureux, l’âge d’or napoléonien devient un rève“ - Balzac. Z počátku bylo této nostalgie využíváno bonapartisty sdruženými kolem Historické knihovny (Bibliothèque historique), která vydávala svatohelenské texty.
Počátek napoleonského kultu byl velice skromný, opíral se pouze o náboženský až fetišistický základ. Tak jako se prodávají v církevních poutních místech náboženské předměty a svaté obrázky, tak se na stáncích, nejdříve v Paříži, pak i na venkově, objevovaly tabatěrky ve formě Napoleonova klobouku, hole, jejichž knoflík tvořila císařova hlava, prodával se „likér statečných“ (Liqueur de braves) s etiketami, na nichž je zobrazen stojící císař mezi dvěma granátníky nebo u skály uprostřed moře a na horizontu je vidět blížící se loď. Francie je zaplavována reprodukcemi obrazů, grafickými listy, soškami a porcelánovými výrobky s císařskou tematikou. V hospůdkách se zpívají písničky o „malém kaprálovi“, jejichž refrény propagují „Napoleona lidu“, skromného ve svých požadavcích a oblečeného v jednoduché uniformě, jsoucího v přímém rozporu s okázalostí Bourbonů.
Mezi šansoniéry a básníky vynikají dvě jména: liberál a svobodný zednář Debraux, jenž učinil nesmrtelným vendómský sloup svou básní „La Colonne“: „Ah! Qu’ on est fier d’être français Quand on regarde la Colone!“ a Béranger, jenž ve svých „Vzpomínkách lidu“ (Souvenirs du peuple) oslovil nejširší lidové vrstvy: „O jeho slávě dlouhý věk v chýších si budou vyprávět… O něm, babičko, vyprávěj, vyprávěj, kterak žil!“ Béranger nejraději opěvuje vojáky, ať již je to v básních „Starý prapor“, „Starý kaprál“ či „Bitva u Waterloo“: „Pěj o tom dnu, jejž vzýval mnohý zrádce, kde klesla sláva, proklána nám hruď.“
Živnou půdou pro šíření napoleonské legendy byl romantismus, jehož představitelé se slovy hrdinů svých knih nebo svým veršem bouří proti vztahům, které vznikají za restaurace, a protestují proti nim svými ideály. Romantismus a napoleonský mýtus jsou dva paralelní jevy a nelze pochybovat, i když existují jiné názory, o jejich vnitřní spojitosti. Alfred de Musset ve „Zpovědi dítěte svého věku“ označil duševní agónii své generace za následek Napoleonova pádu. „Muž, který stál ve středu našeho bytí, nyní oněměl a život bez něho je neužitečný a pustý. Naše touha, naše zoufalství, to je nemoc století.“
Ve Francii však nežili jenom literáti, kteří Napoleona opěvovali, byli zde i tací, kteří jej nenáviděli, zatracovali a jím opovrhovali. V letech 1815 až 1825 se na literárním nebi Francie tyčil muž, který svou knihou „Duch křesťanství“ obnovil náboženského ducha ve Francii, a který se o sobě domníval, že restaurace Bourbonů je jeho dílem. Nenáviděl Napoleona, i když se mu ve skrytu duše obdivoval. Tím mužem byl Chateaubriand, jenž v době, kdy Napoleonův pád byl již na obzoru (1814), napsal politický pamflet „O Buonapartovi a Bourbonech“, v němž líčil císaře jako korsického lidožrouta chlemtajícícho francouzskou krev, jako zhoubce řady generací mladých lidí, uchvatitele a utlačovatele svobody. Tímto dílkem infikoval některé romantiky monarchismem a katolicismem (Lamartine, Vigny). Paní de Staël měla více důvodů než Chateaubriand k tomu, aby Napoleona kritizovala či hanobila. Přesto jsou její „Úvahy o francouzské revoluci“ (1818) daleko objektivnější než Chateaubriandův pamflet. Pro paní de Staël je Napoleon egoistou a tyranem, pro něhož jsou lidé jen nutnými nástroji nebo pěšci na šachovnici. Stanovisko, které je platné pro všechny politické systémy. Lidé jsou stále jen manipulovanou masou a nemění se nic na tom, v jakém státním zřízení žijí.
Již před rokem 1830 se zjistilo, že bonapartismus může být vynikajícím prostředkem proti kterékoliv vládě. Rok 1830 znamená nástup liberalismu a s ním i spojený rozmach napoleonské literatury. Na každém pařížském jevišti se hrál nějaký napoleonský kus, např. velice populární byla hra A. Dumase „Napoleon Bonaparte“. Změnilo se i stanovisko Chateaubriandovo, zmizel jeho urážlivý tón, známý ze spisku „O Buonapartovi a Bourbonech“ a aniž by se vzdal svého přesvědčení zarytého royalisty, začíná koketovat s liberalismem. Přišel k názoru, že je třeba nalézt čtenáře mezi novou generací a k napoleonské literatuře přispěl svými „Paměťmi ze záhrobí“, v nichž napsal: „Můj obdiv k Bonapartovi byl vždy hluboký a vážný, i když jsem na Napoleona prudce útočil.“ (1841). Lamennais se s Napoleonem nikdy nesmířil a v r. 1840 varoval své současníky před Napoleonovým zbožněním, avšak to již byl zcela osamocen. Alfréd de Vigny si Napoleona nevážil, je však paradoxní, že se později přiklonil k Napoleonovi III. Byla to teprve mladší generace romantiků, Dumas, Hugo, Quinet, Musset, Gautier, která se přiklonila k bonapartismu/napoleonismu. Mezi ní a generací předcházející byl podstatný rozdíl: politický a třídní. Byli-li Chateaubriand, Lamennais, Vigny šlechtici, „rytíři oltáře a trůnu“, pak mladí byli příslušníky buržoazie. Je třeba si uvědomit, že i když francouzská revoluce 1789 požadovala svobodu, rovnost a bratrství, skrývaly se za těmi pojmy požadavky jiné: pořádek, ochrana vlastnictví a zrušení šlechtických privilegií a pokud Napoleon vládl, pak byly tyto požadavky respektovány. Jakmile však padl, byla to především buržoazie, která ve strachu před restaurací se schovala za jeho jméno a jeho jménem bojovala proti ní a bourbonské reakci. V tomto boji hledá buržoazní liberalismus pomoc všech demokratických složek, a tak dojde k tomu, že se v r. 1830 sejdou liberálové, demokraté i bonapartisté na jedné straně barikády. Výsledkem jejich společného boje je pak volba Ludvíka Filipa Orleánského za krále.
Již od r. 1817 obdivuje Napoleona štábní důstojník Stendhal, viz jeho „Život Napoleonův“ (vydaný až r. 1876) a „Vzpomínky na Napoleona“ z r. 1836 (vydané až r. 1854). Kdybychom byli r. 1828 navštívili Balzaca, našli bychom v jeho pracovně jedinou ozdobu - sádrovou sošku Napoleona. Na podstavec této sošky si Balzac přilepil lístek, na němž byla napsána tato věta: „Co on začal mečem, já dokončím perem.“ A Balzac byl zapřisáhlým legitimistou! Ve „Vesnickém lékaři“ Balzac napsal: „... ale kdybyste byl viděl císaře manévrovat během francouzského tažení, byl byste ho lehce měl za Boha a u Waterloo byl přemožen jen proto, poněvadž byl více než člověk. Tížil příliš zemi a země pod ním uskočila, toť vše.“ Plukovník Chabert ve stejnojmenném románu říká: „Měl jsem otce, císaře!“ Napoleonská tematika se objevuje v celé řadě Balzacových románů, škoda jen, že mu smrt znemožnila napsat všechny „Scény ze života vojenského“.
Přínosem pro napoleonismus byla Thiersova „Historie konzulátu a císařství“ (1845), rozsáhlé dílo, plné přesných dat a faktů. Thiers obdivuje Napoleona, oslavuje každý jeho úspěch a omlouvá každou jeho prohru. Bylo i jeho zásluhou, že se císařovo tělo vrátilo do Francie. Literární historik G. Lanson řekl, že „spolu s Bérangerem a V. Hugem pomohl Thiers napoleonskému hnutí tak, že dospělo ke druhému císařství.“
Vždy jsem pokládal Viktora Huga za otce napoleonské legendy. Jeho pero zaznamenávalo vše, co se událo ve Francii během sedmdesáti let jeho života. Postupem doby docházelo ke změně jeho názorů a tónů, ale tato názorová změna nikdy nebyla podmíněna egoismem, prospěchářstvím či honbou za slávou, tituly či kariérou. Nikdy nikomu nelichotil, ani Bourbonům, ani Ludvíkovi Filipovi a ani Napoleonovi III. Hugo byl vždy svůj, vždy vyjadřoval své myšlenky, svá přání, to co cítil. A změnil-li tón, názor, pak se k této změně sám propracoval. Ještě v roce 1822 vystupuje, díky své matce, jako přesvědčený royalista, ale již v r. 1823 v básni „A mon père“ velebí statečnost francouzských vojáků, jakoby mu báseň diktoval jeho otec, napoleonský generál. R. 1825 napsal báseň „Dva ostrovy“ - symboly Napoleonova vzestupu a pádu, Korsika a Svatá Helena.
Při jedné recepci na rakouském vyslanectví v Paříži r. 1827 odmítl dveřník ohlásit pozvané maršály Macdonalda, Soulta, Mortiera a Oudinota tituly vévodů z Torenta, Dalmácie, Trevisa a Reggia. Maršálové uraženi odešli a Hugo je pomstil svou básní „A la Colonne de la place Vendôme“:
„… leur voix melait de noms à leur devise:
Tarente, Reggio, Dalmatie et Trévise...
A quoi pense-t-il donc, l’étranger qui nous brave?
N’avions-nous pas hier l’Europe pour esclave?“
R. 1828 v básni „ON“ je Hugo již zcela pronapoleonský: „Toujours lui! Lui partout!“
Poslední dni bourbonské monarchie viděly premiéru Hernaniho (25. 2. 1830). Pařížské publikum dobře rozumělo slovům Carlosovým, a tam, kde herec řekl „Karel Veliký“, slyšeli diváci „Napoleon“. Hugo byl zapálen pro revoluci 1830, kterou uvítal básněmi „Óda na mladou Francii“, „Hymnus na mrtvé revolucionáře 1830“, která spolu s „Napoleonem II.“ tvoří historickou část sbírky „Ódy a balady“. Báseň „Napoleon II.“ (1832) byla inspirována smrtí Orlíka, vévody Reichstadtského:
„O zítra, to jest oř, jenž klesá zpěněný
O zítra Moskva jest,
jež svými plameny noc tmavou zjasnila!
Je tvoje armáda, severem zkrvácena,
jest zítra Waterloo, jest zítra Helena
jest zítra mohyla!“.
(překlad Jaroslava Vrchlického)
Je to velice silná báseň. V šesti částech, v nichž se mění verš i rytmus, podává básník historii Napoleona, jeho triumfy, slávu i pád. Vše je znázorněno ve velkých epických tazích, jednotlivosti jsou realisticky prokresleny - nikdy nebyl rytmus Hugova verše bohatší, obrazy živější a jasnější.
Všechny literární prameny vždy shodně uváděly, že tvůrcem napoleonské legendy byla generace romantiků. Alfréd Fierro, kustod Pařížské historické knihovny (Bibliothèque historique de Paris) cituje ve svém článku „L’essor de la légende napoléonienne“ (viz Magazin konzulátu a císařství, čís. 1/2000, str. 31—32) Jeana Tularda, autora díla „Le Mythe de Napoléon“, jenž říká: „Nebyli to romantici, kteří vytvořili císařskou legendu, ta se stala populární ještě předtím, než vstoupila do literatury; legenda byla především dílem samotného Napoleona a plodem politických a ekonomických problémů zaviněných Bourbony. V r. 1821 se mýtus definitivně konstituoval, přičemž se však měnil a ukazoval se z různých pohledů: mladý hrdina - pán světa - psanec. Byly to především tyto tří pohledy, které vytvořil sám Napoleon a dal je nejenom svým současníkům, ale i generacím dalším.“
Zde bych poznamenal, že je třeba rozlišovat vytvoření určitého obrazu vlastní osobnosti, pověsti, jména (image) od legendy, literárního útvaru o mučednících a svátých. Legenda začala vznikat vstoupením Napoleona na palubu Bellerophonu, rozvíjela se jeho pobytem na Svaté Heleně a jeho smrtí r. 1821, kdy se stala již mýtem a kultem. Vrcholem mýtu bylo pak nalodění Napoleonovy rakve na fregatu La Belle Poule (15.10.1840) a jejím převozem (Retour de Cendres) do Invalidovny (15.12.1840). Pro Huga, stejně jako pro většinu jeho současníků, byl tento den vyvrcholením jejich snah. To byl ten den, který Hugo viděl již před mnoha lety: „Spi! My vyhledáme tě! Ten den snad přijde!“
Již 23. prosince 1840 vydává Hugo své napoleonské básně v jednom svazku. Tím dnem však mizí napoleonismus z předních řad francouzské literatury, aby se znovu prudce rozhořel v okamžiku, kdy pět milionů Francouzů si zvolí Bonaparta druhým císařem. Další vlna napoleonismu se opět vzedme po válce prusko-francouzské, po tragédii u Sedanu a ztrátě Alsaska-Lotrinska, kdy nešťastná Francie ztrácí důvěru v sebe sama a nachází útěchu ve vzpomínkách na zašlou slávu.
Zdrojem napoleonismu se nepochybně stala i memoárová literatura, jejíž vliv na myšlení francouzských spisovatelů, historiků a občanů byl obrovský. Po pamětech Napoleonových společníků na Svaté Heleně se objevují paměti jeho generálů, diplomatů a lidí z jeho blízkého okolí (Ségur, Fain, Fouché, Pelet, Norvins, Foy, Savary, Bourienne, Constant, vévodkyně d’Abrantès a další). V letech 1885-1889 vychází další řada pamětí Napoleonových současníků (Talleyrand, Macdonald, Marbot, Pasquier, Rustan, Thiébault aj.).
Po státním převratu z 2. prosince 1851 a nástupem Napoleona III. na trůn se velká část francouzských intelektuálů otočila k legendě, kterou podporovali, zády. Quinet kritizoval císařskou tyranii a ve své knize „Tažení roku 1815“ činí Napoleona odpovědným za porážku u Waterloo, Littré zpochybnil vojenské schopnosti Napoleona I. a Pierre Larousse prohlašuje, že Bonaparte zemřel 18. brumairu. Začíná se vytvářet a rozvíjet „černá legenda“ (legénde noire), popularizovaná Erckmannem a Chatrianem, stavějící na první místo bídu, hrůzy války a zahraniční okupace. Do dobrovolného exilu v Jersey, později na Guernesey, odchází V. Hugo, jenž je v opozici proti Napoleonovi III. - „Napoleonovi malému“ a kritizuje zločiny, které spáchal na národu a republice (L'Expiatio, 1852).
Konec 19. století ve Francii je charakterizován růstem nacionalismu, upevňováním francouzské moci v koloniích a oslavou stoletého výročí Velké francouzské revoluce v r. 1889. Napoleonská tematika se opět objevuje na scénách pařížských divadel Sardoti a Moreau uvádějí „Madame Sans-Gène“, Rostand „Aiglonei“, jenž bohužel nedosahuje úrovně „Cyrana“. Historikové Houssaye, Masson a Vandal oslavují Napoleona I., na ně navazují Aubry, Madelin, Lévy, Sorel ad. Masson projevuje svůj nacionalismus v úvodu k jednomu ze svých svazku tvrzením, že to byl „napoleonský duch“, jenž vyhrál Velkou válku. Z této války vyšla Francie jako silná, sebevědomá velmoc a stanula opět v čele Evropy. A byl to obdivovatel Napoleonův, jenž stanovil Německu tvrdé podmínky míru. Jmenoval se Clemenceau a říkali mu Tygr.
Francie let 1938/39 již zdaleka není tou napoleonskou silnou velmocí, dvacet let dekadence vykonalo své, prodejnost politiků, kteří snesli srovnání s Fouchém, dovršila marasmus republiky. Ale přece se i v této době nalezl následovník napoleonských generálů, ctitel císařův, francouzský vlastenec, který se postaral o to, aby se s Francií r. 1945 jednalo jako s vítězem. Tím mužem byl generál de Gaulle, jehož hnací silou v té „podivné válce“ byl nacionalismus, napoleonský duch a láska k Francii.
Napoleonská legenda nemá konce. Stále se vydávají knihy, publikace, časopisy, bulletiny věnované jednotlivým otázkám napoleonského období, popisující generála, prvního konzula Bonaparta, císaře a mučedníka Napoleona, vydávají se napoleonské medaile, kopie rytin, porcelán a keramika s obrazem Napoleona či jeho rodiny, poštovní známky, pohledy, stále desetitisíce návštěvníků přicházejí do Invalidovny a kupují si cínové vojáčky napoleonské armády.
Přetištěno: Bulletin Československé napoleonské společnosti, č. 18, 2002, s. 26-32.