Napoleonské války v okolí Jizerských hor

30.12.2019 16:21

Miloslav Kolomazník (s přispěním Karla Řezníčka)

Naposledy upraveno: 30.12.2019

 

V polovině listopadu 2019 byla v Liberci slavnostně pokřtěna kniha KARPAŠ, Roman - FREIWILLIG, Petr a kol. Jizerské hory 4: o historii a umění do roku 1813 - podrobněji viz nakladatelstvirk.com

 

Součástí této výpravné knihy je i kapitola nazvaná Napoleonské války v okolí Jizerských hor, která se nachází na s. 354-392 a je rozdělena na níže uvedené oddíly:

 

Události ve Slezsku v letech 1806-1808	354
Útok na Žitavu v roce 1809	355
Události první poloviny roku 1813	356
Události na horním toku lužické Nisy	359
Události na horních tocích Bobru a Kwisy	372
Útrapy obyvatelstva	383
Situace po odchodu napoleonských vojsk	388
Synové Jizerských hor v napoleonských válkách	391

 

Úryvek z textu na s. 361-362:

Primární hrozbu pro celou oblast představovali u Žitavy dislokovaní Poniatowského Poláci, kteří se 10. srpna začali přesunovat směrem k českému pomezí. O pět dní později se sice dočasně stáhli do velkého vojenského ležení u Eckartsbergu, aby v Žitavě uvolnili místo II. armádnímu sboru, ale již za dva dny se k hranicím vrátili a jejich předvoj vkročil na české území u Kunratic na Frýdlantsku. (Tobias, 1863)

Z regionálních vlastivědných pramenů o této z vojenského hlediska druhořadé nepřátelské akci přináší asi nejvíce detailů a zajímavostí zpráva frýdlantského magistrátu a vrchnostenského úřadu ze 7. září 1813, zaznamenaná pro c. k. krajský úřad až několik dní po definitivním odchodu nepřátelských sil z regionu:

Až příliš brzy zapadlo mírumilovné slunce městu a dominiu Frýdlant dne 17. srpna tohoto roku, neb zatímco vše jak v nejhlubším míru, kdy jeho obchody naplňovaly měšťanské živobytí, právě tohoto dne ve tři hodiny odpoledne začalo se proslýchat, že naproti Kunraticím postavené rakouské myslivecké hlídky se srazily s nepřátelskými polskými vojsky. Tyto zvěsti se potvrdily tím, že zde i v okolí dislokovaní myslivci a husaři se shromáždili a vyrazili ke Kunraticím, a tak v blízkosti našeho města došlo na všeobecný boj, strašný pro město i pro zemi. Císařská rakouská vojska, třebaže byla příliš slabá a odpor kladla dlouho, ustoupila a k 7.hodině večer vtrhla nepřátelská kavalerie za nepřetržité palby z pistolí a strašlivého bojového pokřiku do našeho města. Brzy na to je následoval celý zástup pod vedením jejich generála Umińského. Magistrát se shromáždil u radnice, přivítal sem dorazivšího nepřítele a žádal pro město a dominium ochranu a milostivé ušetření. Nepřátelský generál vše zajistil a zúčtoval s několika malými případy plundrování v postranních uličkách. Učinil veškerá opatření zabránit jakékoliv nepřístojnosti, proto mělo naše město násilnostmi a plundrováním vytrpět jen velice málo. Ze strany magistrátu byla mezitím přijata veškerá opatření, která měla předejít nesnázím a nepřátelskému násilí, a aby nepřátelský generál, jeho štábní a nižší důstojníci byli přístupní k ochraně, vlídnosti, klidu a pořádku. Od tohoto vpádu začaly večer proudit rekvizice a dodávky všeho druhu do v blízkosti našeho města vztyčeného nepřátelského tábora. Trvaly čtyři dny, dokud zde vojska tábořila. (Binder, 1913)

Autentických výpovědí vztahujících se k vojenským akcím na Frýdlantsku ani kdekoliv jinde na Liberecku se v tehdy nepřátelském táboře mnoho nedochovalo a dá se říct, že jich ani mnoho nevzniklo. Ryzí poklad pro nás tak představují paměti Johana Nepomucena Umińského, v roce 1813 oficiálně komandanta „pouhé“ lehké jezdecké brigády, tehdy však velícího generála intervenčních sil na Frýdlantsku, jehož relace z roku 1829 zaplňuje mnohá bílá místa v historii těchto dní:

Ve dvě ráno vyrazilo kupředu 500 mužů pěchoty pod velením šéfa batalionu Rybińského, 120 kyrysníků, pluk krakusů o síle 800 mužů a dva kusy děl lehkého dělostřelectva, což se předtím se skupilo v Hirschfelde. Po dosažení Bogatyně usoudil[Umiński], že bude při pochodu třeba opatrnosti, proto nechal obě děla za sebou a se zbytkem postupoval přes Kunratice na Frýdlant. Musel projít rozlehlým lesem v členitém terénu a neměl potuchy ani o síle, ani o postavení nepřítele. Protivník, který se nacházel ve Frýdlantu v síle 300 pěších myslivců a 200 husarů, vyrazil při první zprávě o našem vpádu proti nám. Když jsme vyšli z lesa, spatřili jsme planinu obsazenou tirailléry polními myslivci], kteří s námi chtěli o daný terén zápolit. Za sebou měli do linie rozvinuté jezdce, kteří je kryli. Generál nechal rozvinout krakusy a vedl s nimi útok na tirailléry, zatímco kyrysníci vyrazili cvalem proti husarům. Infanterie vycházející z lesa se zformovala do kolony a kráčela kupředu. Nepřítel byl odražen za Frýdlant se ztrátou 30 mužů zabitých, raněných a zajatých. Předvoj měl 9 mužů zabitých a 8 raněných. Noc neumožnila nepřítele pronásledovat a my zaujali postavení vpravo od Frýdlantu obsazeného pěchotou. Přední stráže byly zřízeny na silnici na Liberec.

Údaje o ztrátách 17. srpnového dne ohlášené na obou stranách si jako vždy velmi odporují, proto zmiňme jen lokálního historika Alfreda Moschkaua (1903), který uvádí, že Poláci v bojích u Kunratic zajali 26 rakouských vojáků, které ještě téhož dne poslali do Žitavy, kde byli vyslechnuti důstojníky hlavního štábu polského sboru. (Tobias, 1863)

K večeru téhož dne se nepřátelské jednotky po údajně krvavých bojích v ulicích Frýdlantu, které ale mnozí zpochybňují, shromáždili na výšinách u Větrova a v lokalitě zvané Tongrund rozbili svůj vojenský tábor. Rakušané pod velením majora Antona von Kostiäna se za ústupových bojů stáhli až k Oldřichovskému Špičáku, kde u Albrechtic zaujali novou pozici a vyčkávali dalšího vývoje. (Binder, 1913)

Johann Schels (1838) ve své práci uvádí, jak prý byly rakouské jednotky tímto vpádem rozhořčeny a že hned nazítří vyslal hrabě Neipperg parlamentáře ke knížeti Poniatowskému, jehož důrazně žádal o vysvětlení, proč jeho vojáci překročili rakouské hranice bez vyhlášení války. Nedočkal se však žádné oficiální odpovědi, což lze pokládat za logické, neboť to byl sám rakouský panovník císař František, kdo už 10. srpna pověřil knížete Metternich a osobně přednést svému zeti, tedy Napoleonovi, vyhlášení války. Kromě jiného již následujícího dne vstupovali na území severovýchodních Čech Rusové a Prusové, a tak se i při pochopení maximální snahy o utajení koaličních válečných příprav jeví jako velice zvláštní, že by v nárazníkové oblasti zůstal velící generál celý jeden týden v nevědomosti ohledně vypršení příměří a účasti mateřské země v novém konfliktu.

Možná to ale nebyl Neipperg, nýbrž velitel libereckého úseku podplukovník Jakob von Derra, kdo onoho parlamentáře vyslal, neboť v hlášení z 18. srpna svému nadřízenému výslovně uvádí:

Poslal jsem rytmistra Dopscha k Polákům, aby se jich zeptal na příčinu včerejšího přepadu. Kozácký rytmistr z předsunuté stráže jej ubezpečil, že náš císař poslal 15. tohoto měsíce posla s gratulací ke jmeninám [tzv. svatého Napoleona, tedy fakticky k narozeninám francouzského císaře], ale během dvou [dalších] hodin došlo císaři Napoleonovi vypovězení války.

Válka každopádně vypukla a oblast Jizerských hor jí tentokrát neměla zůstat ušetřena ani od jedné z válčících stran...

(strana 362)

 

Kromě napoleonského období se kniha samozřejmě věnuje i místním událostem v období válek o rakouské dědictví s důrazem na bitvu u Liberce (21. dubna 1757), selského povstání v roce 1775 či války o dědictví bavorské, ze které se ve zdejším kraji dochovalo několik polních opevnění.