Německá koloniální policie v letech 1884-1920 - I. část
Richard Uhlíř
Naposledy upraveno: 28.10.2011
Historie německých kolonií před I. světovou válkou patří k méně známým kapitolám světových dějin. Pro českého čtenáře, který se hlouběji nezabývá vojensko-historickou problematikou, je to vlastně bílý, nepopsaný list papíru. To má své samozřejmé příčiny. Až do října 1918 jsme byli součástí Rakousko-Uherska, evropské mocnosti, která sice patřila k námořním státům, ale nikdy neprojevila žádné koloniální aspirace v mimoevropských světadílech. Zcela jinak tomu bylo u našeho nejbližšího severního souseda.
Po vítězství nad Francií v r. 1871 se sjednotilo Německo pod vedením Pruska v jednotnou Německou Říši. V průběhu prvního desetiletí po sjednocení bylo nutno překonat různé problémy, které z něj vyplynuly - ať se již týkaly otázek vnitropolitických nebo mezinárodně-politického zakotvení mladé Říše mezi ostatními evropskými velmocemi. Nový stát měl při sjednocení 540.657 km² a na 41 milionů obyvatel. Počet obyvatelstva rychle rostl - v r. 1881 zde žilo 46 milionů lidí, v r. 1891 to bylo již na 50 milionů, v r. 1901 57 milionů, v r. 1911 skoro 66 milionů a při vypuknutí světové války v r. 1914 dosahoval počet obyvatel Německa 68 milionů. Podle výpočtu demografů by zde žilo v r. 1919 i přes ztráty v I. světové válce na 72,5 milionů lidí. Ovšem za předpokladu, že by v l. 1918-1920 nemusela Německá Říše v důsledku versaillského míru odstoupit značnou část území svým sousedům.
Tak rychlý růst obyvatel měl své kladné, ale i stinné stránky. Na jedné straně přibývalo mladých lidí, kteří jsou budoucností každého národa, na druhé straně vznikla otázka, jak toto stále rostoucí obyvatelstvo uživit. Tradičním řešením otázky přelidněnosti v tehdejší Evropě bylo vystěhovalectví - většinou do Ameriky, ale i do dalších mimoevropských států, i když v mnohem menší míře. Tuto otázku řešily prakticky všechny evropské státy, kde populační přírůstek přesahoval možnosti daného státu dát svým občanům náležitou obživu. Tradiční koloniální mocnosti té doby - Velká Británie, Francie, Nizozemsko - měly vzhledem ke svým zámořským državám situaci usnadněnu. V případě Velké Británie vystěhovalectví směřovalo do Kanady, Austrálie, na Nový Zéland, do jižní Afriky nebo do dalších míst tehdejší rozsáhlé britské koloniální říše. Hlavní proud francouzských vystěhovalců směřoval do severní Afriky (Alžírsko, Tunis) i do dalších francouzských kolonií v Africe, Asii, Tichomoří a Latinské Americe. Také mladí Holanďané, odcházeli ve velkém počtu do tehdejší Nizozemské východní Indie (dnešní Indonésie), ať již jako úředníci, vojáci, policisté, lékaři, podnikatelé, nebo plantážníci. Zde nejen nacházeli novou existenci, ale i rozmnožovali počet evropského obyvatelstva usedlého v té které zemi a tím tyto zámořské državy pevněji připoutávali k mateřské zemi. Při tom se tito vystěhovalci národnostně „neztráceli“ ale zůstávali spjati se svou mateřskou zemí a přispívali k růstu jejího bohatství a moci. Dalším faktorem, který nebylo možno pominout, byla skutečnost, že držení kolonií podporovalo i růst ekonomiky mateřských zemí - kolonie byly zdrojem nerostných surovin, zemědělských produktů ale i odbytištěm pro průmyslovou produkci mateřské země. V 80. letech XIX. stol. se v řadách tradičních koloniálních mocností té doby (Velká Británie, Francie, Nizozemsko, Španělsko, Portugalsko) objevují i tři noví adepti - Belgie a dvě nedávno vzniklé mocnosti, Německo a Itálie. Problémem ovšem bylo, že starší koloniální mocnosti si již rozebraly ta území v Africe, Asii a Tichomoří, která byla nejlukrativnější po stránce osidlovacích možností, ekonomické výhodnosti a výnosnosti. Belgie se uchytila v rovníkové střední Africe, kde vznikla kolonie Belgické Kongo. Italové zaměřili své koloniální úsilí do „afrického rohu“ (Erytrea a Somálsko), dále pak počátkem 2. desítiletí XX. stol. uchvátili po krátké vítězné válce proti Turecku dnešní Lybii. Tak vznikly kolonie Italská východní Afrika a Italská severní Afrika.
Německo přistupovalo k otázce koloniálních výbojů opatrně a s určitou váhavostí. Vedoucí německý státník, říšský kancléř Otto Bismarck nebyl stoupencem rozšiřování německé moci do zámořských světadílů. Poukazoval zcela rozumně na to, že ty prostory, které by Německo mohlo potřebovat jako osídlovací území, jsou již rozděleny mezi ostatní velmoci. Dále pak, a v tom byl podporován i směrodatnými vojenskými kruhy Německa, poukazoval na skutečnost, že koloniální podnikání si vyžádá veliké náklady a investice, jejichž návratnost je nejistá. Upozorňoval, že ovládání kolonií si vyžádá početný úřednický aparát, silné koloniální vojsko a rovněž silné válečné loďstvo, které zatím Německo nemá a tyto náklady budou odčerpávat prostředky, které jsou potřeba především na budování a udržování armády tak, aby byla nejsilnější na evropské pevnině. Kromě toho, a v tom jej jeho předtucha nezklamala, se obával, že bude-li Německo budovat příliš silné válečné loďstvo a tlačit se do zámořských výbojů, vyvolá to dříve nebo později soupeření s nejsilnější námořní mocností tehdejší doby, Velkou Británií, které může časem přerůst i v latentní rivalitu a nepřátelství. Naproti tomu zejména obchodní kruhy, které získaly po sjednocení Říše silný vliv v ekonomice mladého státu, tlačily vší mocí Německo do zámořských koloniálních výbojů. Podporovány i vlivnými bankovními kruhy a částí tehdejšího německého tisku dokazovaly, že získání kolonií by pro Německo bylo přínosem nejenom po stránce ekonomické, ale i posílením jeho velmocenské váhy mezi ostatními světovými mocnostmi. Toto hledisko nakonec převážilo a jak historie ukázala, stalo se tak ke škodě Německa i Evropy.
Od počátku 80. let XIX. stol. začíná tedy pozvolné pronikání německých obchodníků a podnikatelů, spojené s činností německých náboženských misií jak na africkou pevninu, tak i v oblasti Tichomoří. Tento postup byl ve své počáteční fázi pouze aktivitou německých obchodních a podnikatelských kruhů a soukromých osob. Postupovalo se vcelku podle již zažité šablony, kterou dříve uplatnili Angličané a Francouzi, ve starším období Španělé a Portugalci. Nejprve přicházejí cestovatelé a výzkumné výpravy, po nich misionáři a obchodníci. Nakonec připlují válečné lodi, vylodí se námořní pěchota, vztyčí vlajku a prohlásí území za zabrané. Nejinak tomu bylo i v tomto případě.
Určité náběhy v tomto směru se děly již v 70. letech XIX. stol. V říjnu 1876 připlula v ostrovu Apia v souostroví Samoa německá válečná loď, korveta HERTHA, jejíž kapitán podpořil svými děly německého konsula, hájícího zájmy tamních německých firem. V červenci 1877 německá korveta AUGUSTA znovu zasáhla tamtéž při podpoře zájmů německých obchodníků a osadníků. V červnu 1878 německá korveta ARIADNE zakotvila v Apii a vylodění námořníci obsadili dva důležité přístavy - Apii a Salaufatu. V lednu 1879 připlula další válečná loď, aviso (průzkumná a spojovací loď) ALBATROS a poté byla podepsána smlouva s tamními náčelníky, zaručující Němcům přednostní nároky na Samoi. V prosinci 1879 byla na palubě německé korvety BISMARCK podepsána smlouva mezi Německem, Británií a USA, podle které se Samoa stala kondominiem těchto tří mocností. Koncem 70. let Němci vcelku úspěšně rozvinuli akci podepisování smluv s místními vládci na ostrovech v Pacifiku a získali řadu základen. Tyto úspěchy byly ovšem v rámci velmocenské koloniální politiky nepříliš významné a nijak neukazovaly na odhodlání německé vlády, zahájit budování koloniální říše. Jednalo se spíše o základny a uhelné stanice pro německé válečné lodi, operující v Tichomoří.
V l. 1880-1884 se na západoafrickém pobřeží uchytily některé německé firmy. V důsledku třenic s tamními domorodci požádal šéf velké hamburské firmy Woermann Zahraniční úřad o ochranu. V únoru 1884 připlula korveta SOPHIE do Little Popo na pobřeží Kamerunu a její velitel vylodil asi stovku námořníků. Po vztyčení vlajky bylo tamní území prohlášeno za „stojící pod říšskou ochranou“.
V květnu 1884 připlul k pobřeží Toga na dělovém člunu MÖWE německý cestovatel dr. Gustav Nachtigall ve funkci mimořádného zplnomocněného říšského komisaře, vztyčil německou vlajku v Bagidě a Lomé a vzal území Toga rovněž „pod ochranu Říše“. Poté odplul do Kamerunu, kde pokračoval v dalším „vztyčování vlajek“ a v uzavírání smluv s místními náčelníky.
V Jihozápadní Africe (dnešní Namibie) byl průkopníkem německého koloniálního úsilí bohatý brémský obchodník s tabákem Adolf Lüderitz. V dubnu 1883 získal od hotentotského náčelníka přístav Angra Pequeña a současně vyslal svého agenta M. H. Vogelsanga, aby získal další území. Vogelsang byl úspěšný, v květnu 1883 podepsal smlouvu s hotentotským náčelníkem Josephem Fredericksem; za 80 liber a 200 pušek získal pás území podél pobřeží, asi 100 km severně a 300 km jižně zálivu Angra Pequeña. V srpnu 1883 požádal Lüderitz, aby území byla poskytnuta říšská ochrana. Říšská vládní místa příliš nespěchala, opatrný Bismarck sondoval v Londýně, jak se zachovají Britové. Území totiž přímo sousedilo s britskou kolonií v Kapsku. Teprve v lednu 1884 vyslal válečnou loď, aviso NAUTILUS a její kapitán vzal získané území pod ochranu Říše.
Poněkud odlišně se vyvíjela situace ve východní Africe. Zde vystoupení Německa nevycházelo z obchodních kruhů jako v Togu, Kamerunu, Jihozápadní Africe nebo v Tichomoří nýbrž bylo výsledkem koloniální agitace nadšenců, soustředěných ve Společnosti pro německou kolonizaci, která byla založena v březnu 1884 v Berlíně. V jejím čele vynikl zejména dr. Karel Peters, energický muž s dobyvatelskými ambicemi. Jeho cílem bylo vytvořit velké koloniální panství v Africe, kam by přilákal německý populační přebytek. Pro své plány si vyhlédl rozsáhlé území východní Afriky (dnešní Tanzanii), které v té době ještě nebylo obsazeno žádnou evropskou mocností. Pod záminkou výzkumných výprav spolu se svými spolupracovníky procestoval území východní Afriky a přitom uzavíral řadu smluv s místními náčelníky. Již v únoru 1885 obdržela jeho společnost císařský Schutzbrief, který ji zaručoval monopolní obchodní postavení. Této výhody využila k rozvinutí aktivní expanzivní činnosti. Konečně od 1.1.1891 se východní Afrika stala korunní kolonií Německé říše.
Také v oblasti Tichého oceánu vyvíjely německé obchodní firmy čilou aktivitu. Jednalo se zejména o Novou Guineu, Marshallovy ostrovy, Mariany a Karoliny. V květnu 1884 byla založena Německá novoguinejská společnost, k jejímž zakladatelům patřily rovněž vlivné bankovní kruhy. Její pochopitelnou snahou bylo dosáhnout co nejdříve státní ochrany. I v této oblasti bylo postupováno podle známého scénáře - na Novou Guineu odjel cestovatel a badatel dr. Finsch, jehož úkolem bylo rovněž „vztyčování německé vlajky“. Zároveň byl do oblasti odeslán i dělový člun HYÄNE. V prosinci 1884 byla pak vyhlášena „říšská ochrana“ nad východní částí severního pobřeží Nové Guineje. Současně Německo vyhlásilo, že přebírá pod svou ochranu i ostrovní skupiny sousedící s Novou Guineou (včetně Šalamounových ostrovů) která poté obdržela název Bismarckovo souostroví (Bismarck-Archipell). Podobně i německá část Nové Guineje byla přejmenována na Zemi císaře Viléma (Kaiser Wilhelmsland), mnohé ostrovy dostaly německé názvy - na mapě jižního Tichomoří se objevily ostrovy Neu Mecklenburg (dřívější Nové Irsko), Neu Lauenburg (dříve Ostrovy vévody z Yorku), Neu Pommern (dřívější Nová Británie) atd. Další německé územní zisky v Pacifiku tj. Karoliny, Mariany, Palauské ostrovy a Marshallovy ostrovy byly realizovány až v 90. letech. Tehdy byla rovněž vyřešena otázka souostroví Samoa, které bylo až dosud pod společným protektorátem Německa, Velké Británie a USA. Britové se svého podílu vzdali a souostroví bylo rozděleno tak, že Německu připadly 4 západní ostrovy souostroví (Sawaii, Upolu, Manomo a Apolima) a USA 2 východní ostrovy (Tutuila a Mamua).
Pro úplnost je třeba se zmínit ještě o jedné německé zámořské državě, která však nebyla kolonií ani ochranným územím, nýbrž tzv. propachtovaným územím (Pachtgebiet). V listopadu 1897 v čínské pobřežní provincii Šan-tung došlo k vraždě dvou německých misionářů. V této provincii již dříve vyvíjely činnost německé podnikatelské firmy i německé misie. Rovněž německé válečné námořnictvo mělo zájem získat pro sebe vhodnou základnu v čínských vodách. Vražda obou misionářů přišla velení německého námořnictva velmi vhod. Reakce byla rychlá. Již 14.11.1897 připlula do přístavu Ťiao-čou eskadra německých válečných lodí pod velením admirála Diederichse. Výsadek v síle 600 mužů bleskově obsadil přístav i s okolní zátokou. Přestože Číňané měli na místě dvojnásobný počet vojáků, nezmohli se na žádný odpor. Čínský velitel dostal ultimatum, okamžitě se svými vojáky opustit obsazené území a ponechat na místě veškerou těžkou výzbroj. V opačném případě ... Číňané samozřejmě uposlechli, ponechali na místě 14 děl i s municí a co nejrychleji odtáhli. Později došlo k uzavření dohody mezi německou a čínskou vládou. Čína „pronajala“ Německu území přístavu i s přilehlou zátokou na 99 let. Tak vznikl Pachtgebiet Kiautschou s přístavem Tsingtau. Toto území však bylo spravováno po celou dobu své existence velením válečného námořnictva, nikoliv říšským koloniálním úřadem (později říšským ministerstvem kolonií).
Na přelomu XIX. a XX. stol. bylo již Německo uznávanou koloniální mocností v řadě ostatních států, které vlastnily kolonie. Novou koloniální říši však bylo třeba také organisovat a řídit, tj. podrobit efektivní administrativní kontrole a zejména řešit otázky spojené s udržováním pořádku a bezpečnosti na získaných územích. V podmínkách nově získaných německých kolonií tato otázka byla o to naléhavější, protože na nově ovládnutém území většinou neexistovaly žádné státní struktury, které by snesly srovnání s domorodými státy, jaké při svých koloniálních výbojích našli např. Britové v Indii, nebo Holanďané v Indonésii, Francouzi v severní Africe nebo o něco později Italové v Habeši. Území, kterých se Německu dostalo, byly kromě Německé jihozápadní Afriky pokryty většinou tropickými pralesy s nezdravým klimatem, obydlené divokými kmeny, žijícími na nízkém stupni vývoje. Jediní cizinci, které tito domorodci spatřili před příchodem Němců, byli, kromě nepočetných evropských obchodníků, cestovatelů a misionářů většinou jen arabští lovci otroků. To platilo zejména o Německé východní Africe a zčásti i Kamerunu. V Tichomoří na Nové Guinei, Marshallových ostrovech, Marianách a Karolinách narazili Němci na kmeny, u kterých byl obvyklý kanibalismus. Pouze v Německé jihozápadní Africe byla situace poněkud odlišná, avšak právě tam museli později Němci překonávat po ovládnutí země největší překážky.
Po stránce rozlohy bylo nejmenší německou kolonií na africkém území TOGO. Měřilo 87.200 km² a v r. 1914 zde žilo 1,050.000 domorodců, ale jen 400 bělochů. Sídlem německé správy bylo město Lomé. Tato kolonie byla pokládána za „vzorovou“ mezi ostatními německými državami. Poměrně rozsáhlé území bylo spravováno prostřednictvím pouhých 19 úředníků koloniální územní správy. Mocenské prostředky, o které se koloniální správa mohla opírat byly velmi skromné. Po založení kolonie byl vytvořen k ochraně vnitřního pořádku policejní oddíl, který se skládal z jednoho německého policejního seržanta a 10 domorodých policistů. Teprve 6 let poté, v r. 1890 se počet policistů zvýšil na 7 německých důstojníků a poddůstojníků a 150 barevných příslušníků mužstva. Do r. 1900 se tento počet zvýšil na 11 Němců a 250 domorodců. V r. 1910 to bylo 18 Němců a 400 domorodců, v r. 1912 25 Němců a 560 domorodců a počátkem r. 1914 dosáhl početní stav policie 32 německých důstojníků a poddůstojníků a 700 barevných policistů. Policie byla organisována vojenským způsobem; v r. 1914 se dělila na 5 rot - každá se skládala z 6 německých velitelů (1 velitel roty a 5 velitelů čet) a 140 domorodých policistů. Tato organisace se v podmínkách kolonie osvědčila a její pomocí bylo možno zajistit klid a vnitřní pořádek. Je však třeba poznamenat, že po celou dobu existence kolonie, tj. od roku 1884 do r. 1914, kdy po vypuknutí I. světové války obsadili její území Francouzi a částečně též Britové, nedošlo v ní k žádným povstáním, bojům nebo válkám mezi domorodými kmeny, které by vyžadovaly masivní nasazení pořádkových sil. Pokud bylo třeba řešit otázky běžné policejní praxe, dostačovaly ty síly, které byly právě k disposici.
Sousední kolonie KAMERUN měřila 791.000 km² a v r. 1914 v ní žilo na 4,000.000 domorodců ale jen 2.700 bělochů. Sídlem německé správy byla do r. 1907 Duala, potom Buea. Územní správní aparát tvořilo 53 německých koloniálních úředníků. Ochranu vnitřního pořádku zajišťovala Kaiserliche Schutztruppe für Kamerun (tj. Císařský ochranný oddíl pro Kamerun), který plnil ty úkoly, které např. v bývalém Československu plnila vojska ministerstva vnitra, veřejná bezpečnost, sbor nápravné výchovy (tj. vězeňská stráž) a celní služba dohromady. I zde byly její početní stavy velmi skromné. Africké mužstvo bylo z počátku doplňováno náborem domorodců v Dahome, Sierra Leone a Liberii. Tento první oddíl, který byl vytvořen v červenci 1884 se však prakticky rozpadl, když se v prosinci 1884 vzbouřili jeho příslušníci, najatí v Dahome a jejich vzpoura musela být potlačena výsadkem námořníků z německého dělového člunu HYÄNE, který v té době konal staniční službu v západoafrických vodách. Po této zkušenosti bylo upuštěno od verbování Dahomejců a místo nich bylo naverbováno v Egyptě 100 Somálců a Sudánců, kteří nastoupili na jejich místa. Postupně pak byli náborováni i místní domorodci. V polovině 90. let měla Schutztruppe celkem 374 příslušníků z toho 24 Němců (6 důstojníků, 2 lékaři a 16 poddůstojníků) a 350 barevných vojáků. Do konce XIX. stol. vzrostl celkový početní stav Schutztruppe na 900 mužů. Po r. 1900 se její početní stavy nadále zvyšovaly a zároveň došlo k jejímu rozdělení na Feldtruppe (polní oddíly) a Polizeitruppe (policejní oddíly). V r. 1910 tvořilo Schutztruppe 212 Němců a 2.550 domorodců z toho na Feldtruppe připadalo 171 Evropanů a 1.350 domorodců rozdělených do 10 rot a na Polizeitruppe 41 Evropanů a 1.200 domorodců rozdělených rovněž do 10 rot. V r. 1911 došlo k dohodě mezi Německem a Francií o rozdělení sfér vlivu v Africe a v souvislosti s tím se poněkud rozšířilo i území německého Kamerunu. Zároveň byl zvýšen i početní stav Schutztruppe. Po rozšíření početního stavu čítala Feldruppe 63 důstojníků, 18 lékařů a veterinárních lékařů, 9 vojenských úředníků a 103 poddůstojníků, celkem 193 Evropanů a 1.875 domorodců rozdělených do 12 rot a 1 dělostřeleckého oddílu. Polizeitruppe tvořil 1 Hauptmann ve funkci jejího velitele, 12 policejních důstojníků ve funkcích velitelů rot a 36 policejních strážmistrů ve funkcích velitelů čet - celkem 49 Evropanů a 1.745 domorodců, rozdělených do 12 rot. Úkoly kamerunské Schutztruppe byly mnohem obtížnější, než tomu bylo v sousedním Togu. Docházelo k četným bojům jednak s místními domorodými kmeny, které jen těžko přivykaly poměrům, nastolovaným německou koloniální správou a rovněž byly i četné boje s arabskými otrokáři, kteří přepadali vesnice domorodců a zavlékali obyvatelstvo do otroctví. Po rozšíření území Kamerunu v r. 1911 dále do afrického vnitrozemí byly takové boje velmi četné, zejména v severních částech země a v okolí Čadského jezera. Kolonie měla k disposici i malou flotilu. Tvořilo ji 6 ozbrojených parníků, které plnily jednak dopravní úkoly pro potřeby koloniální správy a německých usedlíků a také služby spojovací a hlídkové na vnitrozemských vodních tocích. To umožňovalo koloniální správě i značnou mobilitu, zejména při zajišťování úkolů, týkajících se bezpečnosti a pořádku v zemi.
Německé koloniální úsilí bylo do velké míry právě v Kamerunu úspěšné. Péčí koloniální správy zde vznikla a rozšiřovala se síť misií a s nimi spojených škol a nemocničních zařízení a to nejen pro bílé obyvatelstvo, ale i pro domorodce, kteří se ponenáhlu počali vžívat do role poddaných německého císaře. Docházelo zde tak ke zjevu, který později velmi překvapil Francouze a Brity poté, co si po I. světové válce rozdělili Kamerun. Zjistili totiž, že obyvatelstvo nepřijalo jejich „osvobození z německé nadvlády“ s žádným viditelným nadšením a naopak ještě po dlouhá léta přetrvávaly mezi kamerunskými černochy latentní sympatie k Němcům a nepříznivé postoje k novým anglo-francouzským koloniálním pánům.
Další německou kolonií na africké půdě byla NĚMECKÁ JIHOZÁPADNÍ AKRIKA (Deutsche Südwest-Afrika, zkráceně DSWA), dnešní Namibie. Toto území o rozloze 835.000 km² obývalo v r. 1914 237.000 domorodých obyvatel a 15.000 bělochů. Sídlem koloniální správy bylo město Windhoek, její územní aparát tvořilo 45 německých úředníků. Ochranu vnitřního pořádku zajištovala Kaiserliche Schutztruppe für DSWA (Císařský ochranný oddíl pro Německou jihozápadní Afriku). I jeho počátky byly více než skromné. První guvernér DSWA dr. Goering měl k disposici malý pořádkový oddíl 20 mužů, z čehož bylo 5 Němců a 15 domorodců. Jeho stav později vzrostl na 27 mužů (2 důstojníci a 5 poddůstojníků) a 20 domorodců. Tak malý počet policejních sil pochopitelně nemohl stačit ke kontrole území, které bylo více než jedenapůlkrát větší než celé Německo. Problém byl o to těžší, že v této kolonii narazili Němci na obyvatelstvo, které již dříve přicházelo do styku s Evropany. DSWA totiž přímo sousedila s britskou kolonií v Kapsku a přímo na území DSWA byla malá britská koloniální enkláva ve Velrybí zátoce (Walfishbay). Oproti kmenům v Togu, Kamerunu, východní Africe nebo Tichomoří, které se mnohdy nacházely na velmi nízkém vývojovém stupni, a kterým tudíž nově příchozí Němci museli připadat jako polobohové, obyvatelé DSWA byli dobře seznámeni s mnoha „výdobytky“ evropské civilizace, zejména znali cenu peněz, alkohol a co bylo nejméně příjemné, i evropské zbraně. S touto velmi nemilou skutečností se seznámil již první guvernér DSWA dr. Goering, který musel před domorodci ustoupit a dokonce i dočasně opustit území kolonie. Teprve v r. 1890 byl počet Schutztruppe zvýšen na 50 mužů. Ale to stále nedostačovalo potřebám ovládnout a efektivně kontrolovat území kolonie. Na naléhavé žádosti o další posily odpovídal Berlín z počátku vyhýbavě. Teprve když se ukázalo, že s těmi mocenskými prostředky, které jsou k disposici, nelze splnit ani minimální úkoly stojící před správou kolonie, přistoupil Říšský koloniální úřad v Berlíně ke zvyšování početního stavu pořádkových sil. V březnu 1892 dorazily do kolonie první posily - 2 důstojníci a 214 mužů. Bylo to více než naléhavé; v té době procházela Schutztruppe téměř neustálými srážkami a bojovými akcemi s místními domorodci, kteří kladli koloniální moci houževnatý odpor. Do r. 1894 vzrostl celkový početní stav Schutztruppe na 310 mužů, ale ukázalo se, že ani to nedostačovalo.
Situaci v této německé kolonii můžeme přirovnat k „dobývání Západu“ ve Spojených státech, nebo k rozšiřování nadvlády Ruska ve Střední Asii v druhé polovině XIX. století. DSWA byla totiž ze všech německých kolonií jedinou, která vzhledem ke svým přírodním podmínkám mohla připadat v úvahu pro usídlení většího počtu obyvatelstva mateřské země. Zatímco všechny ostatní německé kolonie měly výrazně tropický charakter s vlhkým a nezdravým klimatem (kromě některých oblastí ve východní Africe), prosyceným výskytem četných tropických chorob, navíc vesměs pokryté pralesy, DSWA byla ve své většině travnatá step, i když v četných místech se vyskytoval nedostatek vody; zato zde bylo poměrně dost úrodné půdy, vhodné pro zemědělské obdělávání a předpokládalo se i určité nerostné bohatství. To všechno opravňovalo ve značné míře koloniální plány, které předpokládaly, že by v této kolonii mohlo být osídleno až 50.000 německých osadníků. A skutečně, příliv přistěhovalců z Německa rostl, i když nijak závratným tempem. V r. 1901 žilo v kolonii již na 4.000 Němců, do r. 1914 tento počet stoupl na 15.000. Hlavní překážkou německého kolonizačního úsilí byl odpor domorodého obyvatelstva, které se skládalo z 6 národnostních skupin. Nejpočetnější byli Hererové (asi 80.000 lidí), po nich následovali Ovambové (asi 70.000), Bergdamarové (asi 50.000), Hotentoti - zvaní také Namové (asi 20.000) a Křováci (odhadovaní na 13.000 osob). Zcela zvláštní národnostní skupinou byli tzv. Bastardi, kterých bylo na 4.000. Toto etnikum vzniklo míšením mezi holandskými Bury, pronikajícími do jihozápadní Afriky ze sousedního Kapska a hotentotskými ženami. Od ostatního obyvatelstva se odlišovali svým polobělošským původem a rovněž mateřskou řečí. Jejich jazykem byla „afrikánština“, tj. jazyk holandských Burů (který byl vládnoucím jazykem v Jižní Africe - vedle angličtiny). A právě toto etnikum bylo pro Němce jediným, na které se mohli při kolonizaci Jihozápadní Afriky spolehnout. Z řad Bastardů byli verbováni muži pro službu v Schutztruppe, kde se uplatňovali jako zvědové, kurýři, strážci vězňů a v dalších pomocných službách. Bastardi se velice osvědčili zejména při vypuknutí povstání Hererů a Hotentotů proti Němcům v letech 1904-1906. V situacích, které byly pro Němce velmi nebezpečné, zejména v první fázi povstání, zachovali bastardští příslušníci Schutztruppe Němcům věrnost a na jejich chování ve službě nebylo stížností. Obdobně se zachovali i za I. světové války v letech 1914-1915, kdy Schutztruppe v DSWA vedla obranný boj proti vpádu britských vojsk.
Vzhledem k napjatým místním poměrům bylo třeba dalšího zvyšování pořádkových sil, kterými správa kolonie mohla disponovat. Do počátku r. 1904 se početní stav Schutztruppe zvýšil na 800 mužů (z toho 33 důstojníků, 8 lékařů, 3 veterinární lékaři, 1 vojenský úředník a 755 poddůstojníků a příslušníků mužstva). Z toho bylo 740 Němců a 60 Bastardů, kteří tvořili průzkumný oddíl. Zároveň došlo k rozdělení Schutztruppe na Feldtruppe (tj. vojenskou část) a Polizeitruppe (tj. policejní část). Bylo stanoveno, že vojenská část bude činit 75%, policejní část 25% početního stavu. Podle tohoto klíče byla Schutztruppe rozdělena na 600 mužů Feldtruppe a 200 mužů Polizeitruppe. Kromě toho bylo možno v případě potřeby povolat do služby záložní důstojníky, poddůstojníky a mužstvo z řad přistěhovalců, kteří předtím prošli službou v německém císařském vojsku. Jednalo se zhruba o 900 mužů, z toho 34 záložníků v důstojnických hodnostech. Schutztruppe měla k disposici 850 koní a 12 děl. Její rozdělení bylo následující: velitelství a štáb se nacházely ve Windhoeku, podřízená velitelství Sever v Otawi, Jih v Kootmanshoopu. 1. rota Feldtruppe byla dislokována ve Windhoeku, 2. rota v Omaruru, 3. rota v Kootmanshoopu, 4. rota v Outjo. Baterie polních děl byla dislokována ve Windhoeku, baterie horských děl v Okahandji. Polizeitruppe byla rozdislokována po jednotlivých družstvech ve všech stanicích na území DSWA.
Jak jsme již řekli, domorodé obyvatelstvo, Němcům většinou nepřátelské, nebo přinejmenším nespolehlivé a neklidné, disponovalo značným počtem pušek nejmodernější výroby, které s velkým ziskem dodávali zejména angličtí obchodníci. Pokusy německé správy, zamezit vyzbrojování domorodců tímto nebezpečným artiklem zboží, nebyly v té době příliš úspěšné. A to zejména proto, že hranice DSWA byly příliš dlouhé a většina pohraničních území byla neobydlena nebo slabě obydlena. Ostrahu hranic, jak ji známe z vlastní zkušenosti, nebylo možno vzhledem k délce hranic a malému počtu pořádkových sil, které byly k disposici, prakticky vůbec provádět. Nedalo se tedy zamezit pohybu domorodců oběma směry přes hranice. Kromě toho byl u domorodých etnik, obývajících kolonii, hlavním zdrojem obživy lov. Proto střelná zbraň, zvláště pak moderní puška, byla pro každého Herera, Ovamba nebo Hotentota nejen prostředkem obživy, ale i symbolem bohatství a významného postavení ve společenství vlastního kmene. Podle neúplných zpráv (úplné se koloniálním úřadům nikdy nepodařilo zjistit) bylo jenom mezi Herery na 7.500 moderních pušek, mezi Ovamby na 6.000, mezi Hotentoty na 2.200 a mezi Bastardy na 300. Do těchto počtů nejsou zahrnuty zbraně starších konstrukcí, předovky. Jde tedy, jenom ve zjištěných případech, o 16.000 moderních pušek, samozřejmě i se střelivem, v rukách domorodého obyvatelstva. Tato skutečnost sehrála rozhodující roli v letech 1904-1906 při povstání Hererů a Hotentotů proti německé vládě. Toto povstání nabylo větších rozměrů, než Němci mohli očekávat. Došlo k tuhým bojům a situace si vyžádala značných posil z Německa. Je to také v podstatě jediný případ, kdy si boje s domorodci vyžádaly v německých koloniích hromadné nasazení vojska, protože místní pořádkové síly nestačily na obnovení zákonnosti. O rozsahu povstání a tvrdosti bojů svědčí fakt, že v době od 6.1.1904, kdy první vojenský transport opustil Německo až do 30.7.1906, kdy poslední vojenský transport dosáhl břehů DSWA, bylo dopraveno do této kolonie ve 44 vojenských transportech 1.080 důstojníků, lékařů a vojenských úředníků a 17.557 poddůstojníků a mužstva. Celkem tedy 18.637 mužů a 15.950 koní. Celkový počet mužů (včetně těch sil, které již v kolonii byly), kteří se podíleli na potlačení povstání byl tedy skoro 20.400 mužů. Počet koní dosahoval téměř 18.000. K datu 1.1.1906 dosahoval početní stav Schutztruppe 750 důstojníků, lékařů a úředníků a 15.000 poddůstojníků a mužstva. Ve výzbroji bylo 40 děl, 6 rychlopalných děl a 12 kulometů. V sestavě Schutztruppe bojoval i z Německa dopravený prapor námořní pěchoty v počtu 37 důstojníků a 639 mužů.
Po potlačení povstání byl zahájen postupný odsun vojska do vlasti, který počal rokem 1907 a byl ukončen rokem 1910. Do 1.1.1911 byl stav Schutztruppe snížen na mírový počet, stanovený na 3.000 mužů. Z toho na Feldtruppe připadalo 2.300 mužů (90 důstojníků, 29 lékařů a veterinárních lékařů, 38 vojenských úředníků a 2.143 poddůstojníků a mužstva) rozdělených na 8 jezdeckých rot, 1 rotu velbloudí jízdy určenou pro službu na poušti Kalahari, 2 baterie polního dělostřelectva, 1 baterii horského dělostřelectva, 2 kulometné roty, telegrafní oddíl, signalisační oddíl a provozní oddíl. Početní stav Polizeitruppe byl stanoven na 700 mužů (1 Hauptmann ve funkci policejního inspektora, 29 policejních důstojníků a úředníků a 670 policejních strážmistrů, seržantů a mužstva). Tento stav zůstával nezměněn až do vypuknutí I. světové války.
Největší německou kolonií jak co do rozlohy, tak i co do počtu obyvatel byla NĚMECKÁ VÝCHODNÍ AFRIKA (Deutsche Ost-Afrika, zkráceně DOA). Toto území o rozloze 995.000 km² obývalo v r. 1914 na 8,000.000 až 8,500.000 domorodých obyvatel (přesný počet se nikdy nepodařilo zjistit) a 5.400 bělochů. Na jejím území existují dnes tři nezávislé africké státy: Tanzanie, Rwanda a Burundi. Sídlem německé koloniální správy bylo přístavní město Daressalam. Územní aparát koloniální správy tvořilo 68 německých úředníků. Ochranu vnitřního pořádku zajišťovala Kaiserliche Schutztruppe für DOA (Císařský ochranný oddíl pro Německou východní Afriku). Tato ozbrojená složka vznikla v r. 1889, to znamená 4 roky po udělení císařského ochranného patentu Německé koloniální společnosti, která pod vedením dr. Karla Peterse zahájila expansi na tomto území. Ochranný oddíl pro DOA vznikl z tzv. Wissmanntruppe, kterou zorganisoval Premier-Leutnant (tj. nadporučík) Hermann von Wissmann v r. 1889 ve službách Německé koloniální společnosti. Se svolením císaře, povýšen do hodnosti Hauptmann, odebral se se skupinou německých důstojníků a poddůstojníků do Egypta, kde najal domorodé mužstvo, složené ze Sudánců, Somálců a Zulů. S tímto oddílem pak odplul z Egypta do východní Afriky. Kromě Wissmanna samotného bylo v oddílu 121 Evropanů (14 důstojníků, 7 vojenských lékařů a 100 poddůstojníků) a 800 domorodých vojáků zvaných ve východní Africe Askaris. Oddíl byl rozdělen do 5 rot po 150 mužích a pomocný oddíl 50 mužů. Wissmanntruppe nebyla z počátku považována za státní ozbrojenou složku, protože byla najata a placena z prostředků koloniální společnosti, nikoliv z vojenského rozpočtu Říše. Jeho evropští příslušníci byli německými vojáky z povolání v aktivní službě, kteří na základě dobrovolné přihlášky byli pro tento účel s císařským svolením dočasně uvolněni z výkonu služby v císařském vojsku, avšak s ponecháním práv a nároků aktivně sloužících osob. Po dvouleté, téměř nepřetržité bojové činnosti byl tento oddíl císařským rozkazem ze dne 9.4.1891 přeměněn na Kaiserliche Schutztruppe für DOA. Tím mu byl přiznán statut regulérního císařského ochranného vojska. Po té byl oddíl doplněn a početně rozšířen. Byl také nově organisován do 12 rot po 150 mužích. Početní stav vzrostl na 151 Evropanů (38 důstojníků, 13 lékařů, veterinárních lékařů a vojenských úředníků, 100 poddůstojníků) a 1.800 Askariů. Organisace oddílu byla následující: velitelství a doplňovací středisko bylo v Daressalamu, 1. rota v Moši s detašovanou četou v Marangu, 2. rota v Iringa, 3. rota v Kilinga, 4. rota v Kilimatinde s detašovanou četou v Mpapua, 5. rota v Daressalamu, 6. rota v Ukonongo, 7. rota v Bukoba, 8. rota v Songea, 9. rota v Udjidji, 10. rota v Tabora, 11. rota v Muanza, 12. rota v Kilossa. Z tohoto počtu bylo 6 rot (tj. polovina celkového stavu) určeno ke službě v pobřežní oblasti a 6 rot pro službu ve vnitrozemí k ochraně karavanních cest, misií a udržování klidu a pořádku. V r. 1892 byla z kádrů Schutztruppe vytvořena policejní jednotka. Tím došlo k rozdělení Schutztruppe na Feldtruppe a Polizeitruppe, tak jako v Kamerunu a jihozápadní Africe. Policejní jednotka se dělila na 2 roty, každá rota pak na 3 čety po 40 mužích. Organisace Polizeitruppe byla následující: velitelství a doplňovací středisko bylo v Dareessalam, 1. rota NORD (Sever) byla dislokována v Bagamojo, 2. rota SÜD (Jih) v Daressalamu. Početní stav Polizeitruppe tvořilo 9 Evropanů (1 Hauptmann ve funkci policejního inspektora a velitele Polizeitruppe, 2 policejní důstojníci ve funkcích velitelů rot a 6 policejních strážmistrů a seržantů ve funkcích velitelů čet) a dále 240 domorodých policistů tzv. Polizeiaskaris. Tato organisace zůstala v platnosti po celá 90. léta až do prvních let XX. stol. Celkem tedy čítala Schutztruppe ve východní Africe 160 Evropanů a 2.040 Askariů ve 14 rotách - 12 rot Feldtruppe a 2 roty Polizeitruppe. Z toho, co bylo uvedeno je zřejmé, že německá koloniální správa dovedla efektivně kontrolovat rozsáhlé území s minimálním počtem pořádkových sil. A zvláště 90. léta byla v této německé kolonii velmi rušná. Východní Afrika byla totiž tradičním lovištěm zejména arabských otrokářů, kteří svými lovy na otroky často vylidňovali celé rozsáhlé oblasti. S příchodem Němců jim toto „podnikání“ prováděné až do té doby zcela beztrestně skončilo. Německé válečné lodi, křižující ve východoafrických vodách přísně kontrolovaly všechna plavidla, se kterými se setkaly a případů lodí, převážejících otroky, které byly takto chyceny, stále přibývalo. Na pevnině zase pořádala hony na karavany otroků Schutztruppe. Proti jejím vyzbrojeným a vycvičeným rotám, neměli zpravidla otrokáři a jejich doprovod žádnou šanci. A padnout do rukou Němců nebylo pro takovéto otrokáře ani pro jejich ozbrojence žádným štěstím. Rozsudek byl jediný a vykonával se okamžitě po dopadení bez jakýchkoliv soudů: smrt zastřelením nebo oběšením na místě. Je pravda, že v mnoha případech docházelo i k horšímu jednání s otrokáři a jejich pohůnky. Ale to lze spíše připsat na konto Askariům, kteří často pocházeli z vesnic „navštěvovaných“ lovci otroků. V mnoha případech se také Arabové pokoušeli lovit otroky pomocí náčelníků černošských kmenů, které v oblasti žily. Takový černošský náčelník pak uspořádal se svými bojovníky „lov“ na příslušníky sousedního kmene nebo sousední vesnice. Pochytané pak dopravil na pobřeží, kde je předal arabskému obchodníkovi. Ten je naložil na svoji dhau (domorodé plachetní plavidlo), zaplatil náčelníkovi dohodnutou cenu a nové otroky odvezl - většinou do Arabie. A pak se, dle potřeby, vypravil pro novou várku otroků. S příchodem Němců toto výnosné podnikání skončilo. Německá koloniální správa pochopitelně nemohla dovolit takové vylidňování svého ochranného území. Východní Afrika se pro své přírodní podmínky naprosto nehodila pro masivní osídlení evropskými obyvateli. Měla-li kolonie prosperovat, potřebovala mj. pracovní síly. Protože však půdu nemohl vzdělávat německý farmář, bylo třeba přimět k práci místní domorodé obyvatelstvo. A aby to bylo možno, bylo třeba v kolonii zajistit klid, pořádek a právní řád. Tak se zájem nově příchozí moci - německé vlády - střetl se zájmen starých vládnoucích „struktur“. V takových případech pak rozhoduje pouze síla.
Samozřejmě, že arabští obchodníci s otroky ani černošští náčelníci se s novým stavem věcí nechtěli smířit. Tak došlo již v r. 1888 k povstání proti Němcům, které vedl jeden z nejbohatších obchodníků s otroky, arabsko-svahilský míšenec Bušírí. Povstání vypuklo v srpnu 1888 v zázemí přístavů Pangani a Bagamoyo a během měsíce byli odtud vyhnáni nebo vyvražděni němečtí úředníci, misionáři a plantážníci. Jejich domy byly vypáleny, plantáže zpustošeny. Zakrátko se přidal k povstání kmen Jao, jeden z těch, jejichž náčelníci profitovali na obchodu s otroky a postupně i kmen Hehů a Angoniů. Povstalci se dokonce zmocnili i přístavů Lindi, Mikindani a Kilwa.
V té době ještě Němci neměli ve východní Africe zorganisovánu žádnou ozbrojenou výkonnou moc, která by tomu mohla čelit. Proto muselo zasáhnout německé válečné loďstvo, jehož lodi křižovaly ve vodách kolonie. Námořním výsadkům se postupně podařilo vytlačit povstalce ze všech tří jimi obsazených přístavů a nakonec získat kontrolu nad celou pobřežní oblastí. Nakonec se v r. 1889 vylodila ve východní Africe již zmíněná Wissmanntruppe, která převzala hlavní tíhu boje proti povstalcům. Je pravda, že při potlačování povstání byl praktikován tzv. „africký způsob vedení války“, tj. nebyli bráni zajatci, docházelo k vypalování vesnic povstalců a odhánění jejich stád. Avšak tento způsob boje byl v Africe zcela běžný a ve všech afrických konfliktech ho uplatňovaly a dosud uplatňují všechny bojující strany (viz např. kmenové vraždění v Kongu, Rwandě a Burundi v nedávné době). Nakonec se v prosinci 1889 podařilo povstání potlačit. Bušírí byl zajat a o něco později oběšen.
S nejtužším odporem se Němci setkali na jihu své kolonie, obývaném kmeny Wahehe a Angoni. Po porážce Bušírího ustoupil sultán Makaua, vládce kmene Wahehe na své území, kde vedl dál boj proti Němcům. V r. 1891 vytáhla na jeho sídlo Iringa německá vojenská výprava v síle 14 Němců, 360 Askariů se 2 děly a 2 kulomety. Výpravu doprovázelo na 600 nosičů. Sultán Makaua byl obratný válečník a dobře znal místní terén. Proto se mu podařilo vlákat výpravu do pasti a zasadit jí drtivý úder. V boji padlo 10 Němců a 300 Askariů. Povstalci ukořistili 300 pušek, 2 děla a 2 kulomety. Zbylým 4 Němcům a 60 Askariům se podařilo prostřílet a ustoupit do Muondy. Teprve druhé německé vojenské výpravě o síle 1.428 mužů (48 Němců, 480 Askariů a 900 nosičů) se v r. 1894 podařilo prorazit až k Irginga, které po tuhém boji dobyli. Makaua však přes to unikl a ještě po 4 roky vedl partyzánskou válku. Teprve v r. 1898, když se Němci přiblížili k jeho horskému úkrytu, spáchal sebevraždu.
Současně museli Němci bojovat i proti kmenům Angoni a Mafiti v jihozápadní části kolonie, které ovládaly území mezi jezery Njasa a Kilwa. Boje se protáhly na 8 let, od r. 1890 do r. 1898. Teprve po dlouhých, těžkých a krvavých bojích se Němcům podařilo zlomit jejich odpor a vybudovat na jejich územích opevněné tvrze, které obsadili posádkami Schutztruppe. V r. 1905 zde však vypuklo nové povstání, které se podařilo potlačit po sérii dalších těžkých bojů. V r. 1906 byl v oblasti obnoven klid.
Je však třeba říci, že veškerá tato povstání se podařilo potlačit silami Schutztruppe, případně, zejména v 90. letech za pomoci výsadků z válečných lodí, aniž by museli povolávat z Německa jako posily německé vojsko, jako tomu bylo v Německé jihozápadní Africe. Bylo to dáno dvěma skutečnostmi: za prvé kmeny ve východní Africe nebyly vyzbrojeny moderními palnými zbraněmi jako např. Hererové a Hotentoti a jihozápadní Africe a za druhé: ve většině těchto bojů, které Schutztruppe ve východní Africe vedla, bojovala část černého obyvatelstva na jejich straně. Bez této podpory by hrstka Askariů i se svými německými veliteli byla rozdrcena masami domorodých válečníků. Podle odhadů velení Schutztruppa mohly všechny domorodé kmeny v DOA postavit až 1,500.000 bojovníků. Tato čísla mluví sama za sebe.
Celkově lze říci, že německá koloniální moc se na přelomu století ve východní Africe stabilisovala a zvláště počátkem XX. století, kdy bylo dosaženo dohody s belgickým králem o definitivním stanovení hranic mezi Kongem (pod správou belgického krále) a DOA, na základě které byly jako německé državy uznány též Ruanda a Urundi, došlo i na této straně k přesnému vymezení hranic. Německé úřady se tedy mohly zaměřit na zefektivnění způsobu správy a intensivnější a metodičtější ekonomickou exploataci kolonie. K zlepšení řízení bylo území DOA rozděleno na 22 administrativních okruhů. V souvislosti s tím došlo i ke zvýšení početních stavů Schutztruppe z dosavadních 2.200 mužů na 4.987 mužů. Z toho připadalo na Feldtruppe 262 Evropanů (69 důstojníků, 42 lékařů a veteriárních lékařů, 13 vojenských úředníků a 138 poddůstojníků) a 2.540 Askariů, rozdělených do 14 rot a signálního oddílu a na Polizeitruppe 45 Evropanů (12 policejních důstojníků a 33 policejních strážmistrů a seržantů) a 2.140 Polizeiaskaris, rozdělených do 18 rot a 4 detašovaných čet. Rozšířila se i územní působnost Polizeitruppe a tato nyní vykonávala službu i ve vnitrozemských stanicích (zatímco dříve pouze na pobřeží). Na rozdíl od Feldtruppe, která byla ve svých posádkách rozmístěna po celých rotách, byla Polizeitruppe rozdislokována ve svých posádkách po jednotlivých četách. Velitelství Feldtruppe i Polizeitruppe a doplňovací středisko byly v Daressalamu. Policejní jednotky byly rozmístěny v 19 správních okrscích (Wilhelmstal, Tanga, Pangani, Bagamoyo, Morogoro, Daressalam, Rufidži, Kilwa, Lindi, Songea, Langenburg, Udžidži, Mpapua, Kilimatinde, Moši, Muanza, Tabora, Iringa, Mahenge) a 3 residenturách (Bukoba, Ruanda a Urundi). Z toho je patrno, že početní stavy, zejména u Polizeitruppe neustále vzrůstaly. K poslednímu zvýšení početních stavů Schutztruppe došlo v r. 1911. Celkový početní stav se zvýšil na 5.484 mužů z toho Feldtruppe na 3.000 mužů (77 důstojníků, 42 lékařů a veterinárních lékařů, 13 vojenských úředníků, 138 poddůstojníků - celkem 270 Evropanů a 2.730 Askariů), rozdělených do 18 rot a signálního oddílu. Početní stav Polizeitruppe stoupl na 2.484 mužů, z toho 84 Evropanů (1 velitel Polizeitruppe, 3 důstojníci štábu Polizeitruppe, 20 policejních důstojníků a úředníků ve funkci velitelů rot a 60 policejních poddůstojníků ve funkci velitelů čet) a 2.400 policejních Askariů, rozdělených do 20 rot po 120 mužích, každá rota po třech četách. V porovnání se stavem z 90. let vzrostl počet polních oddílů zhruba jedenapůlkrát, zatím co počet mužů zařazených v policejních oddílech zhruba desetkrát. Tento stav pak přetrval až do vypuknutí I. světové války.
Policejní síly v německých afrických koloniích byly organisovány vojenským způsobem. V praxi nebylo rozdílu, mezi organisací, vyzbrojením, vystrojením, výcvikem a doplňováním polních oddílů (Feldtruppe) a policejních oddílů (Polizeitruppe), protože tyto jednotky povstaly ze stejného kádru a plnily v podstatě stejné úkoly. Zcela jinak vypadala situace v německých državách v Tichém oceáně. Tyto državy měřily celkem 300.000 km² a skládaly se z ostrovů a ostrůvků porostlých tropickou vegetací, z nichž některé byly zcela neobydleny a jiné byly obydleny papuánskými kmeny na různém stupni vývoje. Podle odhadů, protože přesné sčítání obyvatelstva nebylo ani možno provést, žilo v rámci celého ostrovního areálu asi 650.000 až 800.000 domorodců a na 2.000 bílých usedlíků. Největší državou byla severovýchodní část ostrova Nová Guinea pojmenovaná na Kaiser Wilhelmsland (Země císaře Viléma) o rozloze 180.000 km², kde žilo asi 600.000 domorodců a na 400 bílých obyvatel. K Nové Guinei přiléhaly další ostrovy - Bismarckarchipell (Bismarckovo souostroví) se zhruba 600 bílými obyvateli. Vzdálenější državy pak byla souostroví Západní Karoliny, Palau a Mariany, kde žilo na 200 bílých obyvatel, dále pak Východní Karoliny, Marshallovy ostrovy a ostrov Nauru se zhruba 250 bílými obyvateli. Počet domorodého obyvatelstva na těchto četných ostrovech se odhadoval na 50-60.000 osob, z toho na Nauru asi 2.500. Stranou na jihovýchod leželo souostroví Samoa, rozdělené mezi Německo a USA. Německá část se skládala ze 4 ostrovů, z nichž největší Upolu a dva další malé ostrůvky byl obydlen asi 21.000 domorodci a ostrov Sawai asi 13.000 domorodci. Celé toto malé souostroví měřilo na 2.600 km². Bílé obyvatelstvo čítalo na 560 osob.
Vzhledem k roztříštěnosti těchto ostrovních držav musela být koloniální správa organisována zcela jinak, než jak jsme to viděli v afrických koloniích. Na území těchto ostrovů nebyla žádná vojenská jednotka, která by byla k disposici německé koloniální správě. Pořádkovou službu tu vykonávaly válečné lodi císařského námořnictva, které zasahovaly svými děly a výsadky v případech četných bojů a šarvátek mezi domorodými kmeny, jež by mohly narušit klid a pořádek v ochranném území. V průběhu 90. let koloniální správa přistoupila k vytváření malých policejních jednotek z místního obyvatelstva, vedených německými seržanty a poddůstojníky. Velitelský personál se většinou rekrutoval z počtu příslušníků válečného námořnictva. Vedle nich přicházeli i příslušníci policejních sil z území Říše, kteří se k této službě v tichomořských koloniích dobrovolně přihlásili. Ti však tvořili pouze menšinu velitelského kádru, protože služba v této části německých držav byla náročná a kladla vysoké požadavky zejména na zdravotní stav případných uchazečů. To se ostatně týkalo nejen policistů, ale i úředníků, lékařů, misionářů, obchodníků a také těch Němců, kteří se chtěli v koloniích usadit jako farmáři. Celý rozsáhlý areál spravovalo celkem 36 úředníků územní koloniální správy z toho na Samoi 7 úředníků a na ostatní části jich připadalo 29. Guvernér Země císaře Viléma měl k disposici na 500 domorodých papuánských policistů, z nichž polovina působila přímo zde, druhá polovina byla roztroušena v malých jednotkách po Bismarckově souostroví, Karolinách, Marianách a Marshallových ostrovech. Velitelský kádr tvořilo 22 německých policejních seržantů, z nichž valnou část tvořili poddůstojníci válečného námořnictva. Kromě toho bylo k disposici v případě potřeby asi 100 až 120 německých usedlíků, kteří absolvovali výcvik v německé armádě a mohli být použiti v případě potřeby i k plnění policejních úkolů. Nejednalo se tedy o žádné velké policejní jednotky. Např. největší policejní jednotka na Nové Gunei byla v osadě Friedrich-Wilhelmshaven a skládala se z 1 německého poddůstojníka a 35 domorodých policistů. Policejní jednotka na ostrově Jaluit v Marshallově souostroví se skládala z jednoho policejního seržanta (který pocházel z řad námořnictva) a 15 domorodých policistů. Obdobně pak vypadala situace na ostatních ostrovech...
Dokončení viz: Německá koloniální policie v letech 1884-1920 - II. část
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/varia/uhlir-schutztruppe.html