NESCIT PERICULA - hesenské jednotky v 16. až 18. století
Jan VOGELTANZ
Naposledy upraveno: 12.04.2015
Motto:
Komorník: Jeho Jasnost pan vévoda poroučí.
Lady: Člověče! Co dal vévoda za ty kameny?
Komorník: Nestály ani jeden jediný groš.
Lady: Cože? Zbláznil ses? Nic že ho nestály ty kameny,
na jejichž cenu nedovedu ani pomyslit?
Komorník: Včera odjelo sedm tisíc našich lidí do Ameriky
- ti zaplatí všecko!
(F. Schiller: Úklady a láska, 2. dějství. přel. V. Šrámek)
NESCIT PERICULA (latinsky „nezná nebezpečí“), tak znělo heslo na praporech hesensko-kaselských pluků v 18. století a skutečně nebylo daleko od pravdy, neboť vojáci malého středoněmeckého státu platili v minulých staletích za jedny z nejspolehlivějších soldátů tehdejší Evropy. Zařadili se tak mezi již proslulé Švýcary, Iry a Skoty, z jihu Evropy pak neméně žádané Charváty a Dalmatince. Ti všichni prokazovali od šestnáctého století kvalitní služby na evropských bojištích od Lisabonu po Moskvu, v ozbrojených formacích králů, papežů, císařů i carů. Kupodivu se o všech jmenovaných hovoří v historii mnohem častěji, než o takřka zapomenutých Hesencích. A přece patřívali k nejžádanějším vojákům z námezdných profesionálů, především pro příslovečnou disciplinovanost a spolehlivost.
Mušketýr (pěšák) v období války o dědictví španělské;
důstojník jízdního pluku prince Maxe. Bílý kabát odpovídá říšskému úzu, kdy většina německých jezdeckých (dragounských i kyrysnických) pluků nosila kabát této barvy. Manžety opět podle anglo-hannoverského modelu, stejně jako způsob nošení šerpy. Po roce 1745 se prosadil způsob nošení kolem pasu. Motýlová vázanka byla původně francouzskou módou, v polovině 40. let už se nenosila.
(Tvůrcem všech ilustrací je autor textu.)
Tak již ve Francii od konce 16. a na počátku 17. století za panování krále Jindřicha IV. tvořili Němci a mezi nimi především Hesenci nemalou část cizineckých oddílů, sloužících zájmům bourbonského dvora. V roce 1602 jim velel jako generální plukovník (colonel-géneral) všech německých vojsk ve Francii Mořic landkrabě hesensko-kasselský. Německá protestantská knížata - a landkrabě patřil k nejhorlivějším - vysílala již od počátku náboženských válek v šedesátých letech 16. století svým souvěrcům - hugenotům - značné posily a černí němečtí rejtaři (podle černěné zbroje) byli pro vojska katolické ligy i králů z rodu Valois tvrdými soupeři.
Za třicetileté války pak hesenské oddíly bojovaly proti císařským vojskům jako spojenci Švédů a jejich přítomnost na bojišti byla nejčastěji prezentována zelenými polními znameními (šerpami).
Třebaže v tehdejší době nebylo výjimečné, že vojáci a důstojníci jiného vyznání bojovali na opačné konfesijní straně, hesenská landkrabata trvala na svém luteránském přesvědčení i při pronájmu svých vojáků katolickým státům a v kontraktech si vymínila, že nebudou nasazeni proti vojskům své víry. Ochotně ovšem poskytla své kompanie proti Turkům, jako v případě smlouvy s Benátskou republikou v letech 1666-1667, kdy ve službách Republiky svatého Marka stál poprvé regiment Hesenců přímo pod velením vévody Georga, svého zeměpána. O dvacet let později pak již Serenissima vyslala na Moreu (Peloponéský polostrov) proti Portě znovu hesenské mušketýry společně s braniborskou infanterií. Posíleni virtemberskými pikéry se po nalodění na Lidu vypravili proti Osmanům již jako známí válečníci, neboť nedlouho předtím v letech 1685-1686 bojovali Hesenci v císařské armádě proti janičárům v Uhrách.
Císař Leopold I. i jeho následníci válčili ovšem nejen se sultánem, ale i a francouzským monarchou Ludvíkem XIV. Ve válkách a Francií pak rovněž nechyběli ani vojáci od Kasselu. Tak již v devadesátých letech 17. století stály hesenské bataliony na Rýně, v roce 1692 u Ebernbergu a v následujících měsících při obraně Rheinfelsu, konečně pak roku 1695 byly přítomny při obležení Namuru.
O rok později se objevují kompanie landkraběte už v prvních uniformách. Sestávaly z modrého kabátu s bílými prýmky kolem knoflíkových dírek, s červeným podšitím a manžetami stejně zdobenými, na pochodu ovšem v úsporných kamizolách, protože kabáty byly pro ušetření vezeny na vozech. K tomu kožené kalhoty a ještě punčochy, bytelné boty a přeskou, 2 košile a 2 bílé šátky do roka; ve službě pak klobouk s bílou šňůrou po obvodu krempy a červenobílou stuhou v zemských barvách jako kokardou. Granátníci již tehdy měli homolovou čepici a předním kovovým štítkem, tak jak se začala prosazovat i v ostatních armádách. Osobní věci byly v tlumoku z hrubého plátna, nošeném přes pravé rameno. Mušketýři byli ještě vyzbrojeni mušketou a doutnákovým zámkem.
Hodnost kaprálů byla vyjádřena splývavými cípy šátku na hruď (jinak byl uvázán kolem krku s cípy dozadu), poddůstojníci měli i širší portu na klobouku a konečně důstojníci ve službě užívali nákrční plechové označení s emblémem landkrabství, šerpu a také sponton, u vyšších pak po obvodu klobouku byla někdy plymáž. Tu měli rovněž generálové, kteří oblékali do pole i archaický zdobený kyrys, nošený ovšem již častěji pod kabátem.
Voják měl nárok na 2 libry chleba denně v hodnotě 1 krejcaru a 4 haléřů. U pluku žily celé vojenské rodiny a vdovy se záhy vdávaly za kamarády svých manželů. Za povolení ke svatbě ovšem musel pár zaplatit plukovníkovi celý tolar, což byla značná suma. Na pochodu provázela kompanie regimentu celá kolona muničních, proviantních a trénových vozů se stany a ostatním nutným inventářem, pokladna, vozy důstojníků a jejich služebního perzonálu, polní lékárny a další, celkem na pluk cca kolem 100 vozů.
Za války o dědictví španělské pak hesenské regimenty - celkem bylo najmuto z Hesensko-Kasselska 11.000 mužů - stály v jednom šiku společně s anglicko-hannoversko-nizozemskou a císařsko-říšskou armádou proti plukům Ludvíka XIV. jak v Nizozemí, tak na Rýně a v Říši. V roce 1702 jim platily žold nizozemské generální stavy a již v roce 1703 byly rozmístěny proti francouzské linii na řece Maase. Účastnily se většiny důležitých střetnutí této války a tak roku 1704 bojovaly u Höchstadtu a Schellenbergu, roku 1706 obléhaly Menin a stály v bitvě u Ramillies, kde padl také hesenský velitel princ Ludvík, syn landkraběte Karla a další syn, princ Jiří, zemřel na následky zranění u Limburgu. I třetí člen rodiny, princ Leopold, zemřel již roku 1704. V osmém roce osmnáctého století pak Hesenci tvořili část spojeneckých jednotek v bitvě u Oudenarde a obléhali Lille, v následujícím roce se účastnili delšího obléhání Tournay (Dornijku) a téhož roku i krvavé bitvy u Malplaquetu. Konečně roku 1710 patřili k obléhatelům Douay.
Granátník pěšího pluku Donop z války o následnictvím polské. Adjustace je ovlivněna anglo-hannoverským modelem (lemy, prýmky, manžety) a pruským vzorem (granátnická mitra, modrý stejnokroj). Modré kalhoty se nosily až do sedmileté války;
pěší pluk Wutginau se na americké půdě rovněž částečně přizpůsobil adjustací tamním podmínkám, jako ostatně další pluky nejen hesensko-kasselského kontingentu, přijetím polních pruhovaných kamašových kalhoty.
Tzv. říšské simplum, tedy povinný kontingent, byl za válek s Turky čtyřicet tisíc mužů, z toho Hesensko-Kasselsko - zahrnující i panství Schmalkaldy, hrabství Schaumburg, úřady Wachta a Freudenberg ve vestfálském kraji, které stavěly po 3 jezdcích a 32 pěších, ve franckém kraji pak 72 pěších - mělo vyslat do pole 600 vojáků a Darmstadtsko 400.
V následující válce roku 1717 už byly najaty 3 hesenské bataliony na tři roky přímo zařazené do císařské armády, s přímou přísahou Karlu VI. a se všemi právy a povinnostmi jako habsburské vojsko. Byla respektována konfesní rozdílnost, ale místo evangelické bohoslužby s účastí pastora byla před bojem modlitba Otčenáše v kruhu s velitelem.
Celková suma, vyplacená za tři a půl roku císařskou pokladnou landkraběti za 2.300 vojáků, kteří se za tu dobu vystřídali, činila 190.443 tolarů, 6 albusů (bílý groš v českých zemích) a 6 haléřů. To byl velký příspěvek k ulehčení financí jinak chudé země. Za každého nového vojáka pak bylo vyplaceno 34 zlatých místo třiceti. Měsíční žold činil pro prostého vojáka 4 zlaté a za vytažení do pole ze základny v Donauwörthu bylo vyplaceno 26.946 zlatých a cena zásob obnášela 4.100 zlatých navíc nad obvyklou částku. Na druhé straně byl výběr branců přísný.
Titulárním majitelem byl princ Max, proto se regiment jmenoval prince Maxe, který byl 28 let věku. Ve dvaceti už byl generál-majorem, byl statečný a bojovný, mezi mužstvem byl oblíben. Jeho mladší bratr Georg byl u pluku jako dobrovolník a colonel en seconde. V poli ovšem velel zkušený plukovník von Wutginau, tehdy třiačtyřicetiletý. Pluk měl být pokud možno ušetřen přímého boje, sám jeho majitel trávil čas v Benátkách na karnevalovém veselí.
Ovšem splátka byla ještě dlouho nevyrovnána, protože císaři se často nedostávalo peněz, takže do Kasselu přišly první tolary až roku 1722. Jinak landkrabě na druhé straně zajistil svým vojákům na svou dobu neobvyklou zdravotní péči, když prosadil dokonce 17 ranhojičů. Ti ovšem byli značně zaměstnáni, protože pluk za tři roky utrpěl značně: 501 mužů padlo a přes 900 jich bylo zraněno. Pod princem Evženem padlo v urputných bojích 22 hesenských důstojníků, mezi nimi princ Anhalt-Schaumburg, za bojů na Sicílii byl zraněn i princ Max. Prestiž Hesenců stoupala a tak i po dobytí Bělehradu stáli za Karla VI. v jeho službách na italské půdě.
Velmi kuriozní byla černošská kapela pluku, stejně jako bubeníci a pištci, podobně jako tomu bylo později i v jiných evropských armádách, zejména u gardových formací.
Na císařské straně stály hesenské jednotky jak v letech 1733-1735 na Rýně za války o dědictví polské, tak v následující nešťastné válce s Portou, která skončila ztrátou Bělehradu v roce 1739.
Po nástupu Marie Terezie na trůn v roce 1740 vypukla válka o dědictví rakouské a tehdy za vlády kasselského místodržitele prince Viléma neutrální Hesensko poprvé několikrát změnilo válčící strany pronájmem svých pěšáků i kavalerie. Tak 30. června 1742 byli v ležení u Straubingu na Dunaji v řadách francouzsko-bavorské protihabsburské armády generála Harcourta hesenští infanteristé v modrých kabátech se žlutým vyložením, za týden se spojili u Bogenu s bavorským maršálem hrabětem Törringem, ale měli posléze s Francouzi odejít z pole. Dne 17. prosince téhož roku pak byli u Salcburku a od ledna roku 1743 zůstávaly 3 hesenské pěší prapory a 1 pluk jízdy v bavorských službách až do května 1743 na Innu (plukovníci Waldenheim, Clement a Donop a 4 eskadrony tělesných dragounů). To ovšem nevadilo Vilémovi, aby pronajal druhé straně své další formace a proto 6. června téhož roku byli Hesenci v anglickém žoldu.
A tak v roce 1743 stály hesensko-kasselské bataliony v počtu šesti (garda, tělesní granátníci, pluku švédského krále - ten byl bratrem Vilémovým, princů Jiřího, Maxe a Bedřicha) společně s osmi eskadronami (po dvou z tělesného pluku, pluku prince Maxe, pluku Graffendorf a pluku Isenburg) v řadách pragmatické armády. Na podzim téhož roku se vrátily domů a na jaře 1744 se měly opět zařadit do pragmatických formací. Nicméně místo toho stály už v dubnu v Bavorsku na opačné straně, kde jich původně bylo 3.000 pod velením generála Clementa. Byly ovšem jako v předchozím případě pouze pronajaty císaři a kurfiřtovi Karlu VII. Albrechtovi, Hesensko nikdy válku Marii Terezii nevyhlásilo. Smlouva pak platila do konce března 1745 a poté opět zeměpán měl s kontingentem další záměry.
Pluk polních myslivců (Feldjägerregiment) přijal po příchodu na severoamerické válčiště některé elementy vhodné pro lesnatý terén, jako zelené kalhoty, hnědé kamaše i nábojovou brašnu. Příslušníci pluku pocházeli z lesnického personálu a rychle se přizpůsobili způsobu boje svých protivníků, severoamerických traperů a byli jim rovnocennými a obávanými soupeři;
důstojník jízdního pluku prince Maxe. Bílý kabát odpovídá říšskému úzu, kdy většina německých jezdeckých (dragounských i kyrysnických) pluků nosila kabát této barvy. Manžety opět podle anglo-hannoverského modelu, stejně jako způsob nošení šerpy. Po roce 1745 se prosadil způsob nošení kolem pasu. Motýlová vázanka byla původně francouzskou módou, v polovině 40. let už se nenosila.
Hesence provázel značný respekt, protože jinak odvážní panduři tereziánských vojsk i další otrlí soldáti uherské insurekce se na města s hesenskými posádkami (největší byla na Isaru ve Vilshofenu) neodvažovali zaútočit. Ostatně Hesenci se sami přímým bojům rovněž snažili vyhnout a třebaže jejich morálka do té doby platila jako nejpevnější, hladem, zimou a jinými nepříznivými okolnostmi byla povážlivě narušena a formace kaselského landkraběte se začaly vzdávat. Sám Vilém zdůrazňoval neutralitu a hodlal podle předběžných dohod jednotky z Bavor převést co nejdříve na anglický žold. Jeho velitelé také celkem ochotně vstupovali do jednání s tereziánskými generály a v květnu 1745 z pověření panovníka generálové Mansbach, Brand, Dallwig, Wolf a Baumbach dojednali čestný odchod, který se uskutečnil po přechodné internaci v ingolstadtské pevnosti v prvních červnových dnech roku 1745. Krátce nato se 6.000 propuštěných hesenských vojáků nalodilo v severoněmeckých přístavech na britská plavidla a odplulo do Skotska, kde se aktivně zapojili do potlačení povstání prince Karla Edwarda Stuarta.
Anglický žold pak už byl vyplácen vojákům od Kasselu a Hanau i za sedmileté války a především za jejich nejznámější účast v americké válce za nezávislost, vzpomenuté v úvodním mottu.
Skutečnost ovšem byla poněkud odlišná od tradovaného bezohledného prodeje lidí do zámoří. Chmurný obraz vytvořili již tehdy Benjamin Franklin a jeho francouzští přátelé, kteří soustavnou protianglickou propagandou a dezinformacemi měli zdiskreditovat celou hesenskou účast. Je pravda, že tehdejší landkrabě Fridrich II. měl za manželku Marii, pocházející z anglické dynastie a proto žádost o pomoc i nabídka subsidií z Londýna byla zjevná. Vojáci se ovšem nechali v chudých hesenských krajích najímat dobrovolně, ať už z nouze nebo touhy po dobrodružství, s řádnou smlouvou na čas a s podmínkami byli řádně vypláceni a žold jim byl podle domluvy také korektně posílán na domovskou adresu rodině. Podobně tomu bylo i u kontingentu z Ansbach-Bayreuthu, Anhalt-Zerbstu a Brunšvicka.
Hesensko tehdy mělo kolem šesti set tisíc obyvatel, subsidie tedy kraji pomohly. Důstojníci byli nejen šlechtici, ale i občanského původu.
V letech 1771-1783 byl hlavním hesenským vyjednavačem Martin Ernst von Schlieffen a byly dojednány stejné podmínky, jaké byly platné pro britské korunní pluky. Mimo termín a výši sumy byla v individuálních kontraktech potvrzena i možnost zůstat v Americe. Takřka všichni najatí vojáci podepsali dobrovolně, a to i v pozdější době, kdy byl výběr nekvalitní (najímalo se v káznicích, chudobincích, dále mezi tuláky a žebráky).
V severní Americe bojovalo v letech 1776-1783 celkem 16.992 Hesenců, z nichž 3.507 mužů padlo, 4.626 zemřelo na nemoci, 2.949 dezertovalo a 914 bylo podle přání v Americe propuštěno (tj. zůstali tam) - do Hesenska zpět se tedy vrátilo 4.996 mužů. Hesenci patřili i v rámci britské armády k nejkvalitnějším formacím.
Jednalo se o pěší Tělesný pluk (orig. Leib-Regiment) a dále o regimenty infanterie Wutginau, Prinz Carl, Erbprinz, Lossberg, Tünbach, Donop, Mirbach, Knypfhausen, Bünau, Huyn, Stein, Rall a Weissenbach, pod velením generála von Heistera a v uniformách navlas podobných tehdejším pruským. Prapory s heslem uvedeným v titulu tohoto článku pak rovněž vycházely z pruských předloh, pouze s jiným středovým zemským znakem a s iniciálami landkraběte v rozích. V nešťastné srážce s americkými oddíly u Trentonu v New Jersey 26.12.1776 bylo ukořistěno obklíčeným hesenským plukům Knypfhausen a Lossberg (další Rall o prapory nepřišel) celkem 9 praporních symbolů, aniž by dodnes byly v amerických muzeích dochovány aspoň jejich fragmenty.
Jednotky z Hesensko-Kasselska i Hanavska byly příslovečně ukázněné, pouze dva vojáci byli popraveni za loupež a i dezerce byly výjimkou.
Původní tendenční dezinformace pocházely jednak od údajného majora Mindorfa, jenž ovšem vůbec není uveden v plukovních seznamech. Podle něj u Trentonu padlo nikoliv skutečných 17 vojáků, ale vysoký počet 1.650 mužů! Ještě známější jsou však údajně autentické relace Seumesovy, který jako zběhlý student si vymyslel 22 časově nemožných zámořských plaveb. V Americe byl pouze jako plukovní písař a akcí se vůbec neúčastnil. Po zběhnutí přes Kanadu roku 1781 byl chycen Prusy, zde teprve prožil líčené šikanování a nakonec bojoval na Kavkaze jako ruský důstojník. Zemřel v klidných severočeských Teplicích v roce 1810.
Takže v americké angličtině známé synonymum „hessian“, značící námezdného žoldnéře, není pejorativní oprávněně.
Válkou v Americe ovšem ještě účast v cizích službách pro hesenské vojáky neskončila. Stáli opět v nemalém počtu 8.000 mužů v anglických řadách proti francouzským republikánským oddílům ve Flandrech roku 1795 a naproti tomu za několik let ve Španělsku ve formacích Rýnského spolku na Napoleonově straně proti svým krajanům z britské Královské německé legie. Zde se dokonce měli navzájem poznat chasníci ze sousedních vesnic. Námezdnou účast pak skončilo až Waterloo roku 1815.
Prapor pěšího pluku Prinz Carl z roku 1775. Plukovní prapory pěších pluků hesensko-kasselských byly inspirovány pruským vzorem a u každého puku byly jiné barvy. Vedle jednobarevných byly i kombinované, s rohovými klíny v jiné barvě než list. V rozích byla iniciála vladaře, např. LF (Landgraf Friedrich).
Literatura:
BETHKE, M. Die Langezeit – Legende von der verkaufter Hessischen Soldaten (Desinformation, Feindpropaganda, Dauerwirkung im 18. Jahrhundert). Zeitschrift für Heereskunde, Nr. 358, 1991, s. 153 a n.
BETHKE, M. Hessens-Kassels „stehendes Heer“ im Kamisol und bequemer Rock. Zeitschrift für Heereskunde, Nr. 371, 1994, s. 1 a n.
ERDEL, E. Hessen-Kassel und Subsidienvertrag v. 1776. Zeitschrift für Heereskunde, Nr.380, 1996, s. 75 a n.
HOLST, D. N. – BÖHM, V. P. Hessische Fahnen in Gefecht bei Trenton 1776. Zeitschrift für Heereskunde, Nr. 352, 1991, s. 141 a n.
KANNIK, P. Uniformen im Farben. Berlin, 1967.
KNÖTEL, H. – SIEG, H. Handbuch der Uniformkunde. Hamburg, 1937.
Österreichische Erbfolgkrieg 1740-1748, Band I.-VIII. Wien, 1896-1909.
Původní adresa příspěvku:
- primaplana.net/txt/varia/vogeltanz-hessen.html