Oslavy stého výročí bitvy u Lipska v českém tisku
Karel Řezníček
Naposledy upraveno: 18.05.2016
Vídeň
Hlavní město Rakousko-Uherska primárně slavilo již 16. října 1913 a důvod byl vcelku prostý, mnoho hlavních aktérů se chystalo do Saska a tak Rakušané využili faktu, že Bitva národů byla několikadenní záležitostí a právě 16. října 1813 nesli největší tíži bojů na jižních přístupech k Lipsku neoddiskutovatelně právě vojáci císaře Františka. Na víkend (sobotu 18. a neděli 19.) byly ponechány zejména slavnostní koncerty, bály a mše, ovšem hlavní vojenská defilírka a kladení pamětních věnců se ve Vídni odehrálo již ve čtvrtek šestnáctého. Jednoznačně nejrozsáhlejší česky psanou reportáž z metropole podunajské monarchie jsem nalezl v pražském katolickém deníku Čech ze 17. října, ovšem popisovaná událost je korektně datována 16., proto ono zpravodajcovo včerejší „dnes“ odpovídá:
Novinové fotografie z oslavy 100. výročí bitvy u Lipska ve Vídni.
Oslava lipské bitvy ve Vídni
S velikou slávou a velkolepou vojenskou okázalostí bylo dnes za účasti veškerého vídeňského obyvatelstva oslaveno výročí bitvy národů u Lipska. K vyzvání starosty bylo město slavnostně vyzdobeno. Ve školách konaly se slavnosti, zatím co obyvatelstvo v hustých zástupech táhlo do vnitřního města a obsadilo špalíry obě strany Okružní třídy, Schwarzenbergovo náměstí, pokud nebylo vojensky uzavřeno, vústící ulice. Na Schwarzenbergově náměstí byly před a za pomníkem dvě estrády, kryté barevnými látkami a vyzdobené květinovou dekorací. Na přední estrádě shromáždil se dvůr, vojenští i občanští hodnostové, za pomníkem důstojníci. V dělostřeleckém arsenále shromáždily se deputace historických pluků, jimž bylo odevzdáno 33 historických polních odznaků. Prapory v bojích většinou citelně poškozené byly vesměs zdobeny vavřínovými věnci. Vedeny vojenskou hudbou nastoupily deputace na pochod na Schwarzenbergovo náměstí. Zatím vytáhly ze všech vídeňských kasáren posádky v parádním stejnokroji s polními odznaky, a zaujaly posice na Schwarzenbergově náměstí a Okružní třídě. Celé prostranství kolem pomníku bylo obsazeno vojskem všech zbraní. Deputace uzavíraly nejvnitřnější prostranství, kde se shromáždili hodnostáři. Vlevo od pomníku stáli na estrádě členové knížecí rodiny Schwarzenbergovy a hraběcí rodiny Radeckého, vedle nich generálové, všichni vojenští velitelé vídeňské posádky a odboroví přednostové ministerstev a generálního štábu, naproti na estrádě starosta s náměstky, městskou a obecnou radou. Při vchodu na Schwarzenbergovo náměstí bylo zřízeno z palem a exotických květin velké rondeau. V levo odtud shromáždili se členové císařské družiny, všichni ministři s ministerským předsedou hr. Stürgkhem, ministr zahraničních záležitostí hr. Berchtold se společnými ministry, ministr honvédů baron Hazai, ministr al atere baron Burian, místodržitel a policejní president. Celá aktivní generalita shromáždila se rovněž vlevo od pomníku, m. j. téměř všichni sboroví velitelé s náčelníky svých generálních štábů, náčelník bosenské zemské vlády, armádní inspektor Potiorek, vrchní velitel uherské zeměbrany, inspektor uherské jízdy, inspektor uherského dělostřelectva, odboroví přednostové ministerstva honvédů, dále funkcionáři ministerstva vojenství a zeměbrany, dále funkcionáři ministerstva námořnictví, velitelé vojenské akademie a vojenských škol, velitelé vídeňských vojenských sborů a ústavů, pluků a deputace. Asi v 10. hodin přibyli členové císařského domu a to arcivévodové František Ferdinand, Karel František Josef, Josef Ferdinand, Petr Ferdinand, Jindřich Ferdinand, Leopold Salvator, František Salvator, Bedřich, Karel Štěpán, Karel Albrecht, Evžen, Josef, princ Filip a princ Leopold Sasko-Koburští. Arcivévodkyně přihlížely velkolepému divadlu s balkónu vojenského kasina na náměstí Schwarzenbergově, vyzdobeného skvostnými koberci. Rázem v 10. hodin zazněl signál rohů a naznačuje, že císař se blíží. Hned na to přijel císař, který přibyl časně ráno ze Schönbrunnu do dvorního hradu [tj. Hoffburg], v otevřeném kočáře s generálním pobočníkem hr. Paarem Okružní třídou na Schwarzenbergské náměstí. Hudby hrály rakouskou hymnu, prapory se sklonily a zazněl generální pochod. Když náčelník generálního štábu vídeňského sboru podal zprávu o vytáhnuvším vojsku, přijel dvorní kočár na náměstí Schwarzenbergovo. Jeho Veličenstvo vystoupil z kočáru a zastavil se u květinového rondeau, kde naslouchal „Modlitbě před bitvou“, kterou zapěl Schubertův svaz za doprovodu vojenské hudby. Na to odebral se mocnář k pomníku následován členy císařského domu a položil na pomník mohutný vavřínový věnec. Bílé, zlatem ozdobené atlasové stuhy byly opatřeny nápisem: „Slavnému polnímu maršálkovi, Karlu knížeti Schwarzenbergovi, František Josef I.“ V tomto slavnostním okamžiku zahrály hudební sbory rakouskou hymnu a zatím, co všechno vojsko vzdávalo čest, vypálila baterie na plateau Schwarzenbergova paláce 20 ran. Jeho Veličenstvo císař stál maje ruku položenou na klobouku před pomníkem, až dozněla poslední rána z děla. Na to přikročil mocnář, následován pány arcivévody k generálům, vyznamenal některé pány oslovením a odebral se potom k členům rodiny Schwarzenbergovy a rodiny Radeckého a každého z nich oslovil. Potom odebral se mocnář ku vjezdu na náměstí Schwarzenbergovo, kde defilovalo vytáhnuvší vojsko. Nejdříve defilovaly vojenské akademie a školy kadetní, načež defilovalo před Jeho Veličenstvem císařem za zvuků hudby vojsko různých druhů zbraní. Po defilování vojska odebral se mocnář na náměstí Kolowratovo a kráčel podál fronty deputací historických pluků, jež se tam zatím postavily. Prapory deputací vzdaly čest a za zvuků rakouské hymny vstoupil Jeho Veličenstvo do dvorního kočáru a odjížděl do dvorního hradu. Hřímavé volání „slávy“ zaznívalo z řad tisíců obecenstva a z hustě obsazených oken domů na Okružní třídě zdravily dámy mocnáře. Ovace Jeho Veličenstva opakovaly se stále, až dvorní kočár vjel do dvorního hradu. Vojsko vrátilo se potom za zvuků hudby do kasáren...
Vídeň.
Brněnské Lidové noviny vypráví drobet jinými slovy takřka totéž, vesměs mírně stručněji, prakticky jen v jedné pasáži jsou výrazně obsáhlejší a to ty ohledně zúčastněné artilerie:
Za velikých slavností a za rozvinutí plné vojenské parády a za účasti veškerého obyvatelstva Vídně bylo dnes dopoledne oslaveno výročí bitvy národů u Lipska. K výzvě starosty ozdobilo se město slavnostním hávem. Ve školách byly uspořádány oslavy, kdežto obyvatelstvo v hustých zástupech odebralo se do vnitřního města a obsadilo obě strany Okružní třídy a náměstí Schwarzenbergovo, pokud nebylo vojensky uzavřeno a ústící tam ulice v hustém špalíru. Na náměstí Schwarzenbergově byly před a za pomníkem zřízeny 2 veliké estrády, které byly pestře ozdobeny a okrášleny květinami a palmami. Na přední estrádě shromáždil se dvůr, vojenští a občanští hodnostáři, na zadní estrádě důstojníci. V dělostřeleckém arsenálu shromáždily se deputace historických pluků, aby přijaly historické polní odznaky, jež v počtu 33 byly odevzdány deputacím. Prapory, které většinou byly silně poškozeny v bojích, byly ověnčeny vavřínovými věnci. Deputace, majíce v čele hudební kapelu, přišly pochodem na náměstí Schwarzenbergovo. Mezi tím vytáhlo ze všech vídeňských posádek vojsko ve slavnostním stejnokroji s polními odznaky, aby zaujalo svoje stanoviště. Na Lotrinské třídě stály baterie 2. pluku polních houfnic a naproti jedna baterie zeměbraneckého dělostřelectva, za ní pak baterie jízdní dělostřelecké divize č. 2, kdežto na prostranství před náměstím Schwarzenbergovým byla postavena jedna baterie 4. pluku. Celé velké prostranství bylo obsazeno všech druhů zbraní. Deputace ohraničovaly nejvnitřnější prostranství, kde byli shromážděni hodnostáři. V levo od pomníku stáli na estrádě členové rodiny Schwarzenbergovy a Radeckého. K tomu pak připojovaly se generálové, všichni velitelé vojska vídeňské posádky a přednostové jednotlivých oddělení v ministerstvech a generálního štábu. Nadaleko květinového rondeau shromáždili se členové císařského dvoru, pak všichni ministři s hr. Sturgkhem v čele, ministr zahraničních záležitostí hr. Berchtold se společnými ministry, ministr honvédů, ministr bar. Burian, místodržitel, policejní president. Veškerá aktivní generalita byla rovněž shromážděna. K 10 hod. dostavili se členové císařského domu a to arcivévodové Karel František Josef, Josef Ferdinand, Petr Ferdinand a ostatní. V 10 hod. zaznělo znamení rohem, oznamující, že se blíží císař. Císař přibyl časně ráno ze Schönbrunu do dvorního hradu, v tělesném povoze s generálním pobočníkem hr. Paarem přes Okružní třídu na Schwarzenbergovo náměstí. Hudby hrály hymnu, prapory se skláněly, byl trouben a bubnován generální pochod. Náčelník generálního vídeňského sboru hlásil počet vojska načež dvorní vůz přijel na Schwarzenbergovo náměstí. Císař vystoupil z vozu a vyslechl »Modlitbu před bitvou«, kterou zapěl Schubertův spolek s průvodem hudby. Na to se mocnář odebral k pomníku, provázen členy císařského domu a položil na pomník mohutný vavřínový věnec. Bílé, zlatem lemované atlasové stuhy mají nadpis: »Slavnému polnímu maršálu, Karlu knížeti Schwarzenbergovi, František Josef I.« V tomto slavném okamžiku zahrály hudební sbory hymnu rakouských národů. Všechno vojsko vzdávalo čest a baterie na Schwarzenbergově náměstí vypálila 20 ran. Císař provázen pány arcivévody přistoupil ke generálům, vyznamenal několik pánů oslovením a pak se odebral ke členům rodin Schwarzenbergovy a Radeckého, z nichž každý jednotlivý člen byl císařem osloven. Na konci náměstí pak defilovalo vojsko. Po defilování odebral se císař na Kolovratské náměstí a prohlédl si deputace historických pluků, které se tam mezi tím rozestavily.
Vídeň.
Z německojazyčných tisků či dalších českých listů není příliš co dodat, toliko snad, že záhadou této „moravské“ reportáže je pominutí následníka trůnu (Ferdinanda d’Este, potenciálního Františka II.), jehož spoluúčast potvrzují mj. i ilustrační fotky ze Světozoru - přes nevalnou reprodukci, osoba na čestném místě hned za císařem [ona s výrazným knírkem], to stěží může být kdokoli jiný. Řekněme ještě, že Karel František Josef jest tu budoucím Karlem I., přičemž tomuto arcivévodovi účast zase upírají slovenské Národnie noviny, jenž píší: „Nebol pri slávnosti iba arciknieža Karol Franc Jesef lebo na ceste z Miramare velmi ochorel.“ No, těch arcivévodů patrně chybělo povícero, hypoteticky jich byly čtyři desítky, ale s kým si jej bratia žurnalisté z Turčanského sv. Martina mohli splést? Napadá mě např. František Karel Salvátor, ale to je jen osobní dohad.
Doplňme snad jen, že císařovým tajemníkem byl o sedm let mladší Eduard hrabě Paar (1837–1919), mj. titulární vlastník »K.u.k. Böhmischen Dragoner-Regiment „Graf Paar“ Nr. 2« [u Lipska 2. kyrysnického »Erzherzog Franz«], ministrem zahraničních záležitostí s Moravou úzce spjatý Leopold hrabě Berchtold z Uherčic (Graf Leopold Anton Johann Sigismund Josef Korsinus Ferdinand Berchtold von und zu Ungarschitz, Frättling, und Püllütz; maďarsky zjednodušeně Gróf Berchtold Lipót) a „našinci“ jsou v jistém smyslu i oba jmény uvedení Honvédi - Samuel barón von Hazai, byl křesťanský konvertita židovského původu, ale hlavně rodák z Rimavské Soboty, István Burián (též Stephan Burian von Rajecz) pak prvně spatřil světlo světa v rovněž slovenské Stupavě – ministerským předsedou naproti tomu byl čtyřiapadesátiletý štýrský konzervativec Karl hrabě von Stürgkh, jenž zemře o 3 roky později při atentátu.
Praha
V hlavním městě českého království se oslavy také rozložily do několika dnů, ale hlavní ceremoniel byl ponechán na sobotu 18. října a ústředním dějištěm bylo Malostranské náměstí (archaičtěji Malostranský rynek), v některých tiscích označované jako náměstí Radeckého, což byl i oficiální dobový název [Radetzkyplatz; 1859-1918], ale zlidovělá terminologie tu byla již tehdy zjevně silnější než pojmenování po c. k. maršálovi, třebaže českého původu.
Vojenská oslava vítězství u Lipska v Praze
V sobotu dopoledne konala se vojenská oslava sté ročnice vítězství spojených armád nad Napoleonem u Lipska na Malostranském náměstí v Praze u pomníku maršála Radeckého. Před pomníkem byl postaven polní oltář a poblíže něho stan pro vynikající účastníky oslavy. Okolí pomníku i mnohé domy byly ozdobeny. O 8. hodině ranní zaujaly na náměstí místo setniny pěš. pluků č. 11., 28., 73., 91. a 102., škadrona dragounů, dělostřelci, zeměbrana, zákopníci, četnictvo, invalidé, ozbrojené sbory měšťanské, spolky vysloužilců a jiní. Z hostů dostavili se J. M. ndp. biskup dr. Frind a členové metropol. kapituly svatovítské, J. J. místodržitel kníže Thun, president J. Exc. Hr. V. Schönborn, starosta dr. Groš, náměstek dr. Kašpar, J. Magn. rektoři dr. Mareš a prof. Kašpárek, důstojnictvo měšťanských ozbrojených sborů, representanti úřadů, generalita a sbor důstojnický. J. J. p. místodržitel byl uvítán hymnou rakouských národů a pozdraven míst. velitelem Gieslem. Na to celebroval vdp. polní superior P. Voneš polní mši sv. za veliké asistence. Vojenská hudba pluku č. 102. za řízení kapelníka p. Bobka přednesla „Modlitbu před bitvou“, „Stabat mater“ od Rosiniho, „Ave verum“ od Mozarta a „Dušičkovou píseň“ od Schuhmanna. Jednotlivé oddíly služeb Božích byly označovány dělovými výstřely, salvami čestné setniny a generálním pochodem polnic. Po mši sv. zahrála hudba opětně hymnu rakouských národů. Na to vdp. polní superior Voneš udělil sv. požehnání. Po té byly u pomníku Radeckého skládány četné věnce. Následovalo vojenské defilé a slavnost skončila.
Praha - u pomníku maršála Radeckého.
Posádkovým komandantem, či chcete-li sborovým, byl sice generál jezdectva a krakovský rodák Arthur Giesl Freiherr von Gieslingen (1857-1935), ale dle dalších zdrojů [citován je opět deník Čech], měl akci na povel velitel 17. pěší brigády generálmajor František Daniel; dá se předpokládat i účast i velitele 18. brigády plukovníka Josefa Mayerhofera von Grünbühel a nejspíše divizního komandanta podmaršálka Viktora von Scheuchenstuela (od pražské 9. divize, již tvořila 17. a 18. brigáda, jmenovitě tedy 91. a 102., resp. 28. a 73. pluk; byť ne cele a úplně, př. IV. batalion 73. pluku byl posádkou v Chebu, naopak z 28. pluku „pražských dětí“ byl v říjnu 1913 „doma u Vltavy“ jen II. batalion), pokud jde o Prager Landwher, pak velitelem 42. zeměbranecké brigády (pražský 8., jihočeský 28. a 29. regiment) byl plukovník Alois Podhajský a předpokládat se dá účast i divizního velitele Artura Prziborskiho (tzv. 21. divize). Vrcholně čestnou úlohu hráli evidentně „Rajneráci“ [1813 »Erzherzog Rainer«], tedy Infanterie-Regiment Nr. 11 (k roku 1913 »Prinz Johann Georg, Herzog zu Sachsen«), vedle IR 28 [roku 1813 »Frelich«, o století později »Viktor Emanuel III., König von Italien«] druhý a poslední metropolitní český pěší pluk co do svých tradic participující na bitvě u Lipska.
Stran zúčastněné kavalerie, je v brněnském listu zmiňován 14. dragounský pluk, tedy »Böhmische Dragoner-Regiment „Feldmarschall Alfred Fürst zu Windisch-Graetz“ Nr. 14«, po našem „Windischgrätz“, což se vskutku jeví vysoce pravděpodobné a takřka logické – proto asi pražské listy jednotku blíže nespecifikovaly. Tento regiment nejenže dle své plukovní historie bojoval u Lipska [tehdy ovšem ještě jako Chevauxlegers-Regiment Nr. 4 „Vincent“], nadto jeho II. a V. eskadrona byla „bytem“ v Praze, ovšem ani z Brandýsa nad Labem (kde byla plukovní komandatura), St. Boleslavi či Dobřan (sídel to zbylých eskadron) to do zemské metropole nebylo daleko, byť participovat snad mohl i odřad „klatovského“ 13. dragounského („Evžena Františka, prince savojského“). Ten pospolu s 14. patřil do 1. „pražské“ jezdecké brigády, jíž velel generálmajor Rudolf Laube, mající pod komandem i pražskou artilerii – jejíž všechny jednotky (složky) nesly pořadové číslo „osm“, dle příslušnosti k VIII. sboru (pražsko-jiho-západočeskému; zemský severovýchod spadal pod teritoriální IX. sbor s velitelstvím v Litoměřicích).
Českým místodržitelem byla Jeho Jasnost Franz Anton kníže Thun und Hohenstein (nar. r. 1847 v Děčíně a zesnulý r. 1916 tamtéž), jenž tento nejvyšší zemský úřad zastával v letech 1911 až 1915 již podruhé, když krátce byl i ministerským předsedou tzv. Předlitavska [od 5. března 1898 do 2. října 1899]. Výraznou politickou osobností byl i starosta JUDr. Karel Groš (1865-1938), úřadující od 15. února 1906 (po 4 letech na postu náměstka) do 13. listopadu 1918 (jako dodnes třetí nejdélesloužící vrcholný představitel města), kdy byl jako muž „příliš spjatý s monarchií“ odejit a všechny jeho četné zásluhy o rozvoj české metropole pozapomenuty [náměstky mu byli MUDr. František Kašpar a cís. rada Josef Schrötter]. ThDr. Wenzel Frind (1843-1932) byl světící biskup pražský a probošt svatovítské kapituly, Vojtěch Josef (Adalbert Josef) hrabě Schönborn-Buchheim-Wolfstal (1854-1924) byl ml. bratrem tehdy již zesnulého arcibiskupa, čelným poslancem zemského sněmu a čerstvě prezidentem zemské správní komise království Českého, funkce již v jistém smyslu loajálně zastával i za prvních týdnů republiky. Post si nejdéle udržel Msgre. Augustin Voneš (1856-1925), přednosta duchovní správy velitelství VIII. sboru, penzionovaný až v únoru 1922, to již jako československý generál duchovenstva V. hodnostní třídy.
Z dalších osobností byl dle ostatních tiskovin přítomen i Jindřich rytíř Vojáček, vicepresident c. k. místodržitelství (čestný člen 1. ČLTK), na této instituci nejspíše ve funkci jakéhosi vrchního sekretáře působící JUDr. Jindřich rytíř Herget, dále ve Švejkovi figurující policejní prezident Karel Křikava (za republiky sice nepenzionovaný, ale přesunutý na Podkapatskou Rus), vrchní policejní inspektor Klas, revírní inspektoři Korbelář, bar. Tunkl, Penk, Brauner a Brada, centrální inspektor Renne, zemský velitel četnictva Václav Řezáč (post si zachoval i po ustavení republiky), zámecký hejtman Zapletal, sekretář dr. Sobotka, dvorní radové Zerboni, Braun a Herget (nezaměnit s rytířem Jindřichem), prezident zemského soudu baron František X. Veselý, rektor univerzity Karlovy Mudr. František Mareš, profesor Theodor Kašpárek ze Zemědělské university a mnozí další, zejména přednostů samosprávy a i duchovních tam byl nejméně tucet – rozhodně nešlo tedy o akci veskrze vojenskou, byť pro běžné civilisty byla fakticky nepřístupná.
Praha.
Na rozdíl od Vídně, kde byla celá akce přístupná širokým masám, v Praze panovala stran možnosti „zúčastnit se“ veliká restrikce, zejména kdo bude na Malostranské náměstí k hlavnímu ceremonielu vůbec připuštěn (např. automatický „nárok“ měli až důstojníci od 8. hodnostního stupně), přičemž oficielním důvodem byl nedostatek místa, tedy stísněnost prostoru. Tomu lze vcelku i věřit, neboť žádný jiný důvod by nebyl opodstatněný, bezpočet kutálek nejrůznějších ostrostřeleckých spolků, včetně pěti regulérních c. k. vojenských kapel již řadu dní na veřejnosti vyhrávalo o sto šest a promenovalo se po celém městě, alespoň bráno v metropolitních dimenzích té doby, a žádné militantní „protirakouské“ nálady tehdy mezi lidem obecným určitě nepanovaly – tehdy ba dokonce spíše naopak. To až o 5 let později bude pomník nemilosrdně znesvěcen a Radeckého socha v návalu c. k. symboly devastujícího vlastenectví Bohémů vandalsky stržena.
Malostranské náměstí bylo však i tak fakticky veřejnosti uzavřeno a zejména pak vozbě, tedy až na pár opravdových výjimek i všem autům a kočárům. Řidiči a vozkové dostali jasné pokyny, že na Letnou či ke Hradčanům musí užít ulice Lužické a Chotkovy silnice, pěší pak, kteří měli co činiti v budově místodržitelství či zemského soudu měli zajištěn přístup z ulice Karmelitské, Tržištěm a průjezdem (či podjezdem) domem Senftenberským (Hartigovský palác) u hlavní stráže. Totéž platilo o opačném směru, ovšem omezeně, neboť Karmelitská směrem na Újezd pak byla předurčeným místem oné pražské vojenské defilírky, přičemž to, zda pak zúčastněné jednotky od smíchovských Albrechtových kasáren zamířily přes most k Národnímu divadlu a dále do historického centra není z kusých zpráv jisté, ale alespoň u nemalé části z nich je to alespoň vysoce pravděpodobné.
Ale zpět na ceremoniel – toto se o akci dověděli čtenáři v Brně:
Bitva u Lipska byla dnes dopoledne před pomníkem Radeckého na Radeckého náměstí, vyzdobeném prapory v říšských a zemských barvách a gobeliny oslavena vojenskou slavností. Před pomníkem byla sloužena polním převorem polní mše, jíž obcovali důstojnický sbor pražské posádky se sborovým velitelem gen. pěchoty Gieslem a celou generalitou v čele, dále se dostavili také místodržitel kníže Thun s vicepresidenty ryt. Vojáčkem a ryt. Hergetem a president zemské správní komise hr. Schonborn, starosta dr. Groš s náměstkem drem. Kašparem, světící biskup dr. Frind, president vrch. zem. soudu bar. Vessely, policejní president Křikava, náčelníci úřadů a rektoři vysokých škol. Po mši vypálily vyrukovavší pěší vojenské oddíly slavnostní salvy a vojenské hudby zahrály hudbu. Svob. pan Giesel složil s deputací sboru a s deputacemi pluků č. 11 a 28, jakož i dragounského pluku č. 14 na pomník věnec. Slavnost byla zakončena defilováním vyrukovavšího vojska za zvuků pochodu Radeckého.
Praha.
Možná mnohem větší zájem „pražských davů“ však v souvislosti se 100. výročím vzbudil již o den dříve průjezd arcivévody Františka Ferdinanda, jenž v české metropoli musel na cestě z Vídně do Lipska se svou suitou přestoupit, respektive se dokonce přesunout z jednoho nádraží na druhé (autem, byť pěšky je to zhruba 5 minut, arcivévoda Karel František Josef to v srpnu téhož roku bez problémů „ušel“) – z nádraží Františka Josefa [Hlavního, pozdějšího Wilsonova] na nádraží státní dráhy v Hybernské, během kteréžto cesty byl prý se svou suitou nadšeně pozdravován „velikými zástupy Pražanů“, jimž střídavě po vojensku salutoval či blahosklonně kynul. Dá se tedy dedukovat, že kvůli onomu publiku to automobil s následníkem trůnu vzal objízdnou trasou k Národnímu muzeu, dolů přes Václavské náměstí a posléze dnešní pěší zónou k Obecnímu domu. (Arcivévoda přijel cca v 14:00 vlakem z Benešova, tedy patrně po krátké mezizastávce na Konopišti, po všech ceremonielech pak odjel zvláštní dvorní soupravou v 15:40).
V tisku je naopak obšírně popsáno, jak byla obě nádraží (zejména to v Hybernské, tedy pozdější Střed, resp. za 1. republiky „Masaryčka“, kde za monarchie býval audienční salon), na nichž jej čekaly i uvítací a rozlučkové projevy, vyzdobena, ale přes nesmírnou zajímavost, nespornou velkolepost a nepochybnou nákladnost, je v tom pramálo echt vojenského, stejně jako v popisu luxusu v salónních i spacích vozech. Opravdovou vojenskou parádou bylo až přijetí Františka Ferdinanda po příjezdu do Lipska, proti čemuž bylo vše co se ku jeho poctě konalo v Praze komorním a takřka pacifistickým představením [Ferdinand d’Este se na lipském nádraží prezentoval oděn jako plukovník saské královské jízdní gardy, saský král zas vítal konopišťského arcivévodu v uniformě „svého“ rakouského 3. dragounského pluku, následník trůnu drážďanského obdobně v mundůru IR 11 jeho „vlastníka“ prince Jana Jiřího, kralevicova strýce a mezi záplavou oficírů nechyběl ani plukovník saského hulánského regimentu »Franz Josef«].
Jistě ne náhodou České slovo následně v sobotním Večerníku mj. uvedlo: My nemáme nejmenších příčin oslavovat »bitvu národů« u Lipska. Nejen my, slovanští národové v Rakousku a my široké vrstvy demokratické, kteří jsme jádrem a držitelem státu, nýbrž ani úřední Rakousko, reprezentující stát na venek. [již v předchozích pasážích je glosováno, jak pramálo užitku válčení zemi přineslo, jen státní bankrot a prohlubující se hospodářský i společensko-politický úpadek; následně pak po pasáži o zákonitém vítězství tří monarchů nad geniálním plebejcem, jenž zpychl natolik, že se chtěl povýšit mezi ně, a nikoli triumf nějakých vznešených idejí, či civilizace nad barbary, pokračuje]:
Je správné, že k lipské slavnosti posílají »vítězové« svoje generály a vojáky, aby reprezentovali stát. Jen takto lze vyjádřiti správně charakter lipského jubilea vítězství. Je to charakter ryze – militaristický, oslava vítězství hrubé hmoty a hrubé fyzické převahy. Kde se oslavuje militarism, není místa pro – demokracii. Proto jsou nám oslavy lipské »bitvy národů« docela cizí a nesympatické, ba – protivné.
Ne se vším z toho lze bezvýhradně souhlasit a rozpolcenost postojů veřejnosti se odráží i v tehdejším tisku příspěvek od příspěvku (rovněž tak v postoji k Napoleonu I.), ale nespornou pravdou bude, že Češi sice byli na výroční oslavy přirozeně zvědaví, ale živelné nadšení německy hovořících krajanů sdíleli pramálo, alespoň v hlavním městě Regnum Bohemiae určitě ne, a zdá se, že ani v moravské metropoli tomu nebylo výrazně jinak.
Brno
Jako většina významných zemských center i město pod Špilberkem připomínku 100. výročí lipského »střetu civilizací« nemohlo ignorovat, ale v pražském tisku se stěží člověk dozvěděl více než, že se tu také „cosi“ konalo, proto je opět nutno sáhnout po osvědčených brněnských Lidových novinách (pokud jde o rovněž brněnskou Rovnost, klíčový výtisk tohoto sociálně-demokraticky zaměřeného listu se mi žel do rukou nedostal):
Oslavu lipského vítězství v Brně obstarali včera na ulicích němečtí svobodomyslní studenti, kteří uspořádali večer za průvodu jedné hudby pochodňový průvod. V průvodu šlo asi 300 studentů a pak řady turnerského dorostu, který nesl výhradně velkoněmecké lampiony [tj. v kombinaci černé, červené a žluté]. Průvod, k němuž ovšem přihnaly se spousty brněnského národa, táhl Lažanského náměstím, Jesuitskou ulicí a Wagnerovou k nádraží, odkudž zabočil na Zelný trh, kdež turneři provedli komíhání lampiony. Hudba hrála do toho »Dunajské vlnky«, urovnaného nebylo na tom docela nic a důstojného už teprve nic. Zvědaví Brňáci doprovodili potom celý průvod až k Německému domu, kde u sochy císaře Josefa II. profesor Pflüger promluvil celkem slušnou řeč o významu roku 1813. Potom zazpívali studenti samozřejmě »Wacht am Rhein«, jak už to v Brně bývá zvykem, a dvě jiné písně a šli do švechatské pivnice a jiných knajp doraziti Napoleona. Mladší mládež turnerská chtěla vniknout na Rudolfskou ulici, chtějíc provokovat, ale policie ji tam nepustila. Hajlovalo se včera udatně, ale jenom v průvodě. Venku stáli lidé a dívali se na - »facklcúk«.
Na Rudolfské ulici a u Besedního domu shromáždily se večer po 8. hod. veliké zástupy české mládeže, která se procházela za zpěvu národních písní, vzpomínajíc asi, že většina vojáků u Lipska byli Slované. Policie tentokrát moudře zmizela a široko daleko se neukázal žádný šišák; proto také procházka klidně skončila.
Řekněme si, že Německý dům [Deutsches Haus; vznikl s dvacetiletým skluzem jako reakce na výstavbu českého Besedního domu] stával v parku na Moravském náměstí, tehdy Lažanského, v letech 1891–1945, v srpnu pětačtyřicátého bylo jeho velikého poničení využito k jeho úplnému srovnání se zemí, zmiňované sousoší s dominantní postavou císaře Josefa II. pak muselo zmizet již v roce devatenáctém [po desetiletích pobytu v jakémsi skladišti byl císař-obrozenec reinstalován alespoň v parku psychiatrické léčebny v Černovicích, dílčí fragmenty z podstavce pak byly využity jako dekorace v Denisových sadech]. Wagnerovou by měla být část dnešní ulice Rooseveltovy (roku 1913 se členila na Schwedengasse a Richard Wagner-Gasse), Rudolfova ulice se již bezmála století kontinuelně zove Českou. Jiná novinová zpráva pak referuje mnohem stručněji a bez vší jízlivosti:
Na oslavu památky stého výročí lipské bitvy konalo se včera na brněnských ulicích o 8. hodině večer velké vojenské čepobití s pochodňovým průvodem, po němž následovala zastaveníčka před místodržitelstvím, před palácem zemského hejtmana, atd. Obecenstva dostavily se zase ohromné spousty, které naplnily všechny ulice kol Velkého náměstí. Dnes konají se v 9 hodin v garnisonním kostele slavnostní bohoslužby.
Ono „zase“ je zavádějící, opět jde o sobotní večer 18. října, leč vše nejspíše dokladuje, že nějaké průvody, defilírky, nebo alespoň vyhrávání vojenských kapel proběhlo již minimálně ve čtvrtek 16., kdy regionální akce i v moravském tisku zastínily reportáže z Vídně.
Místodržitelský palác, druhdy augustiánský klášter přiléhající ke kostelu sv. Tomáše (je po rozsáhlé rekonstrukci stále výstavným palácem, resp. dnes spíše výstavním, neb slouží Moravské galerii), a na trase pochodu z první reportáže nesporně je. Jenže proč se „Němci“ vyhnuli, možná dokonce museli vyhnout, Velkému náměstí, dnešnímu Nám. Svobody, až opsali nejspíše úplnou elipsu? Nemůže to znamenat, že zde na největším městském prostranství c. k. vojenské jednotky mohly mít „vlastní rakouskou akci“, načež pak prošly Rašínovou, tehdy Liechtensteinovou, před palác místodržitelství. Ale jak se to pak má se sídlem zemského hejtmana, je tu míněn Ditrichštejnský palác? Ten je na Zelném trhu, ale v tomto čase měl být budovou snad již ryze justiční. Tápu! O „vojenském čepobití“ v první uvedené reportáži nepadlo zmínky, jen o doprovodu hudby, což mohla být i kutálka civilní, či spíše libovolná kapela spolková, ale také nemusela. Šlo tedy 18. o jednu a tutéž akci, nebo o dvě?
Tato zpráva z Moravské orlice takřka s jistotou dokazuje, že proběhly minimálně dvě, přičemž zde se nesporně píše o té úředně-oficiální; sice vše svádí k dojmu, že tu šlo až o neděli 19., ale to by tato reportáž nemohla být otištěna již 18. ve večerním vydání:
Na oslavu stého výročí bitvy národů u Lipska konalo se včera večer na brněnských ulicích o 8. hodině velké vojenské čepobití všech vojenských kapel zdejších pluků. Na Velkém náměstí zahrána rakouská hymna a pak následovala zastaveníčka před místodržitelstvím, před palácem zemského hejtmana a vyššími vojenskými úřady. K čepobití dostavilo se velké množství obecenstva. Dnes o 9. hodině dopol. konala se v garnisonním kostele slavnostní mše, které obcovala zdejší vojenská posádka s plukovními prapory a se vším důstojnictvem a zástupci úřadů. Deputace důstojníků položila věnec u obelisku na Františkově zřízeného na památku napoleonských válek.
Dodejme, že garnizónním kostelem zde byla míněna dnešní bazilika Nanebevzetí Panny Marie, a oním obeliskem na Františkově (Francisberku) je téměř dvacetimetrový jehlan, jenž k poctě císaře Františka a jeho armády, vítězů nad Napoleonem, dali v letech 1815 až 1818 vztyčit moravští stavové na tehdejším Puhlíku. Jde tedy o pomník, jenž zůstal zachován dodnes, kdy po zhruba deset let staré rekonstrukci je i pozlacen a nese původní nápisy, a jenž, jako významnou parkovou dominantu, nalezneme v současných Denisových sadech.
Pokud jde vojenskou posádku, pak v Brně byly dislokovány, vedle „místního“ 14. domobraneckého pluku, i dva regulérní c. k. pěší regimenty. Primárně tu byly garnizónované plné tři prapory moravského 8. pluku [»Erzherzog Karl Stephan«; k roku 1813 »Erzherzog Ludwig«], jakož i dva bataliony dolnorakouského Infanterieregimentu Nr. 49 [»Freiherr von Heß«; roku 1813 »Kerpen«], tedy jednotek co do plukovních tradic jednoznačně zúčastnivších se lipské bitvy – a oba regimenty tu nepochybně měly i hudby, jež organizačně patřily ke štábu jednotek a i ty zde oba sídlily.
Ani zde nepadla, žádná konkrétní jména participujících čelných vojenských představitelů, přičemž velitelem 49. regimentu byl plukovník Eduard Hantke, u moravského osmého regimentu byl obrštem Robert Trimmel, velice česky pak zní příjmení jeho zástupců, podplukovníků Johanna Horáka, Heinricha Leška a majora Adolfa Junka.
Pokud jde o generalitu, jmenovitě by mělo jít primárně o podmaršálka Rudolfa Stöger-Steinnera, velitele jihomoravské 4. pěší divize (spadající pod vídeňský II. sbor), komandanta brněnské 8. brigády generálmajora Adolfa von Booka, či generálmajora Emila Lischku, velitele 26. brigády landwheru (brněnský zeměbranecký 14. pluk a kroměřížský 25.); pravda, ti však mohli zavítat k Dunaji na hauptakce do Schwarzenbergova rodiště, kde byla i sborová komandatura, přesto bych jejich účast předpokládal spíše zde v moravské metropoli.
Více už může doplnit snad jen někdo, kdo ví kde v Brně navštívit nějaký příslušný archiv a má tušení, kde v něm hledat.
Já dokáži již toliko posloužit informací, že třemi nejvýznamnějšími civilními představiteli zde tehdy byli zemským hejtman Otto Johann Philipp hrabě Serényi von Kis-Serényi (nar. r. 1855 v Luhačovicích, zemřelý r. 1927 v Brně; Moravan s evidentně uherskými kořeny, jenž tento vysoce prestižní úřad zastával v letech 1906-1918), brněnským místodržitelem Karel baron Heinold, a konečně městským starostou, jenž akci podobného významu a rozsahu stěží mohl jakkoli vypustit ze zřetele, JUDr. August Wieser, rytíř von Mährenheim.
Naopak nepochybně řádně a „po vojensku“ slavila mj. i slezská OPAVA [Troppau], byť ani zde není jmenován posádkový komandant (velitel 10. pěší brigády) generálmajor Richard Kučera, spadající pod krakovské velitelství Böhm-Ermolliho I. sboru [jehož velitel tu ovšem na rozdíl od výše uvedené brněnské generality „byl“ uveden mezi suitou arcivévody Františka Ferdinanda v Sasku]:
Stoletá oslava bitvy národů u Lipska byla zahájena hudebním čepobitím pěšího pluku č. 13 a hudbou 15. zeměbraneckého pěšího pluku. V městském divadle bylo slavnostní představení. Dnes ráno byla pro vojsko posádky sloužena polní mše, již obcovali v zastoupení zemského presidenta dvor. rada ryt. Rothenhorst, dále náčelníci státních, městských a zemských úřadů. Město je vyzdobeno prapory...
Pokud jde o 13. řadový pěší pluk, přes své velmi nízké pořadové číslo, participací u Lipska se pochlubit nemohl, vznikl až roku 1814, když dřívější regiment tohoto čísla byl roku 1809 rozpuštěn a „nový“ IR Nr. 13 jeho přerušenou kontinuitu nepřevzal.
I v mnoha jiných českých a moravských městech nejspíše proběhly hudební produkce, lampiónové průvody, kladení věnců (př. v Liberci, u jakéhosi Körnerova pomníku, v kraji jsou stále dva, zda byl tehdy nějaký i ve městě?), či alespoň děkovné mše. Kupříkladu Prager Tagblatt alespoň telegraficky referuje vedle dění v Liberci, i o Budějovicích či Chebu, další reference nalezneme v dalších německy psaných tiskovinách, jež jsou mnohdy snadno k dohledání na webu Rakouské národní knihovny ANNO - AustriaN Newspapers Online (anno.onb.ac.at), ale mé ev. překlady by tu neměly ono kouzlo sto let starého jazyka, na něm tento příspěvek primárně staví.
Lipskému výročí se obsáhle věnuje například Pilsner Tagblatt, jenže PLZEŇ je městem, kde tehdy vycházely již i minimálně dva česky psané listy a ty překvapivě o dění v mateřském městě referují pramálo, pakliže vůbec. Od sociálně-demokratického obdeníku Nová doba je to lidsky pochopitelný postoj, Český denník tím však vysloveně zklamává, tím spíše, že stoletému jubileu věnuje 18. října plné dvě strany. Nakonec jsou to sociální demokraté, kteří místní dění glosují ohledně protestu jakýchsi německých důstojníků, jimž účast na místní akci nebyla umožněna. To bylo následně interpelováno dokonce na půdě zemského sněmu, což levicový list zesměšňuje, jako vskutku prapodivnou obhajobu pohaněné důstojnické cti. V pražském českém tisku pak byla jen zmínka o jakémsi uniformovaném unteroficírovi-opilci, jenž musel být onoho rána na ústředním náměstí rázně umravněn svými druhy pětatřicátníky.
Pokud jde o území rakousko-uherské monarchie, pak v českých novinách jsem nedohledal zhola nic z dění v Prešpurku (velitel „bratislavského“ V. sboru a posádkovým komandantem byl Paul Puhallo von Briog a „doma“ zde byly tři bataliony 72. a jeden 71. řadového pluku) či Košicích (komandatury VI. sboru Boroeviče von Bojna), kde tehdy buď žádné slovensky psané listy vskutku nevycházely, nebo jsem se jejich titulů ostudně nedopátral.
Národnie noviny vycházející 3× týdně v Turčanskom sv. Martině nepřinášejí v tomto smyslu „z Horných Uher“ prakticky nič a příliš nereferují dokonce ani o dění v zalitavské metropoli, kde se 16. toliko (v rámci avíza císařské oslavy ve Vídni) zmiňují, že: „V Pešti 17-ho bude po mestě capfenštrajch, 18-ho muzikálny budíček, o 10 hodine služby Božie v garnizovom chrame.“
O tom co se pak v hlavním městě Uherska vskutku odehrálo, jsem cosi málo dohledal alespoň v asi stěžejních moravských vše-Lidových novinách:
Vzhledem k oslavě bitvy u Lipska konala se zde dnes velká vojenská slavnost. Po budíčku byla sloužena v posádkovém kostele slavnostní mše. Deputace všech druhů vojska budapešťské posádky shromáždily se na náměstí paladinském, kde polní podmaršálek Matuschka přehlédl vojsko.
Co se dalších říšských center týče, padly zde vesměs toliko obecné fráze: Ze všech zemských hlavních měst mocnářství docházejí zprávy o oslavě výročí bitvy u Lipska, již se súčastnili státní, městské i zemské úřady, jakož i posádky.
Za bližší pozornost českých novinářů pak stály toliko zmínky o výtržnostech ve štýrské metropoli (Graz), kde za nepokoji byla v jednom podání prý opilá individua, v odlišné interpretaci šlo o bitky v důsledku provokací italských či jihoslovanských nacionalistů, což se však v zásadě nevylučuje – brněnské Lidové noviny na svých stránkách psaly:
Při včerejším čepobití ve Štýrském Hradci došlo ke skandálním scénám. Luza připojila se k hudbě a způsobila veliké výtržnosti, které skončily velikou panikou, při které tři děti ocitly se v nebezpečí života. Policisté byli luzou ohrožováni; jednomu roztrhán byl celý plášť, druhému ukradeny byly hodinky. Teprve pomocí vojska podařilo se policii zjednati opět klid.
Překvapivě toliko plzeňské listy si všímají ještě kontroverznějších událostí, k nimž došlo v tehdy kraňském Leibachu, dnešní slovinské metropoli, kde došlo k masivním výtržnostem a následnému velkému zatýkání, což vše levicová Nová doba glosovala následovně:
Oslava bitvy u Lipska, ve které nad Napoleonem zvítězila reakční »svatá aliance« prusko-rakousko-ruská, setkala se s odporem v Lublani. Při vojenském čepobití došlo k protidemonstracím, při nichž provolávána sláva Napoleonovi a spojené Illyrii. – Naše oficielní kruhy mohly si také ušetřit zbytečnou parádu. Lidu nic není po těch oficielních oslavách.
Neméně zajímavá byla v Národní politice dohledaná reportáž z Krakova, ale ta se týkala už primárně 19. října a pietního aktu u příležitosti 100. výročí úmrtí knížete Poniatowského, což chci glosovat mnohem obsáhleji pročež toto polsko-saské téma si cíleně ponechám na samostatný příspěvek, zde jen doplním, že oslavy jubilea lipské bitvy zde Poláci „zahlušili“ i úmyslně nabubřelou několikadenní tryznou na upomínku toliko 96 let od úmrtí Andrzeje Tadeusze Kościuszka, ale zde se vše dělo formou nenásilné smuteční „květinové” resistence.
Ohlasy oslav v Rusku, Francii, Německu a Švýcarsku
Co říci k dění v Moskvě či Sankt-Petěrburgu, v podstatě není co – třebaže jsem prolistoval zhruba tucet česky psaných periodik a i výše zmiňovaný list slovenský, tak v tomto bodě tehdejší „náš“ Panslavismus totálně vyhořel. O Mikuláši II. nalezneme zmínku toliko v souvislosti s pozdravným telegramem saského krále, a pomineme-li participaci velkoknížete Kirilla u Völkerschlachtdenkmalu, o pietně-vzpomínkovém dění na Rusi tu není zbla, nebo jsem alespoň ničehož nic nenalezl, což je překvapující i v kontrastu s předchozím výročím bitvy u Chlumce, kdy se čeští čtenáři dozvěděli alespoň o bohoslužbě konané na carské jachtě a hostině, na niž „pozváni byli důstojníci pluků, súčastnivších se bitvy“.
Stejně málo je referováno o nějakých eventuelních reakcích francouzských, pominu-li zprávu o dva dny pozdějším projevu presidenta Raymonda Poincarého (20. října v Remeši), přičemž tu sice o Lipsku tak ani onak nepadla žádná zmínka, ale určitá reflexe zde nepochybně bude patrná, byť gro Poincarého projevu opěvovalo zejména klady republikánského zřízení, leč akcentována byla i národní hrdost, čili: Národem, který usiluje o rozvinutí všech svých sil, který projevuje nad vším krásným radost a který se snaží ducha solidarity, kterým je prodchnut, přenésti na své činy, takovým národem je národ francouzský. Jsa si pro veškerou budoucnost vědom, že je suverénním pánem svých osudů, chce současně uhájiti své místo ve světě a zachovati tradice své duševní čilosti...
Odmyslíme-li si komentáře k dění v samotném Lipsku, pak se toho od našich krajanských zpravodajců rovněž mnoho nedozvíme, ale je tu jedna výjimka, jenž přináší zprávu alespoň z hlavního města Německa. Třebaže se císař Vilém vracel do Berlína, či spíše Postupimi, metropole Pruska, až hluboko v noci, město nad Sprévou si v sobotu 18. října rovněž nedalo ujít stoletou pamětní oslavu, byť česky bylo našincům zásluhou pražského Hlasu národa, listu, z nějž jsem dosud citoval jen útržkovitě, zprostředkováno max. toto:
Velkoberlínská skupina svazu mladého Německa uspořádala dnes odpoledne na paměť bitvy národů u Lipska velkolepý historický slavnostní průvod, jenž znázorňoval účast Pruska r. 1813. Slavnostní průvod poskytoval pestrý, svérázný obraz, jenž přilákal nesčetné diváky. Žáci obecných a vyšších škol kráčeli v čele, k nim přidružili se historické skupiny. Zcela zvláštní zájem budil cestovní vůz královny Luisy a její svatební vůz, jenž dal císař k dispozici, dále slavnostní vůz s »Germánií« a kovářem německé říše Bismarckem. Průvod, jenž byl odhadován asi na 25 tisíc hlav, pohyboval se k tempelhofskému poli. Za soumraku plály s vysokých hranic mohutné ohně. Vojenský vrchní farář Goen pronesl slavnostní řeč, pak zahrála hudba »Poděkujte nyní všichni bohu«. Pak pronesl generál polní maršálek von der Goltz krátký proslov a provolal »Sláva císaři«. Pak se průvod rozešel...
Pokud šlo o nějaké kontraverze na mezinárodním poli, pak v říjnu 1913 byl v českém tisku zaznamenán toliko drobný incident z švýcarského Lausanne, kde tamní německý konzul vyvěsil k poctě výročí lipského vítězství národní vlajku (zda tím byla míněna výměna oficiální černo-bílo-červené zástavy, za černo-červeno-žlutou barevnou kombinaci, o jejímž užívání pangermánskými nacionalisty jsou zmínky i v jiných souvislostech?) a přes noc ji někdo zhanobil, přičemž nikde již nebylo specifikováno jak (toliko „roztrhána; část chyběla“), kdo, a vlastně ani proč se celý incident měl vlastně udát, navíc právě zde na neutrální půdě.
Přetištěno: Ještě jednou k stému výročí bitvy u Lipska, in: Bulletin Československé napoleonské společnosti č. 62, prosinec 2014, s. 15-33.