Osudy Chebska a pěšího pluku č. 42 v období válek s revoluční a napoleonskou Francií
Tomáš Dostál
Naposledy upraveno: 10.06.2016
Pěší pluk č. 42 - historie před rokem 1792
Tato vojenská jednotka vznikla v únoru 1674 na základě smlouvy mezi císařem Leopoldem I. a würzburským biskupem Johannem Hartmannem von Rosenbach. Podle svého zakladatele a současně též prvního majitele nesl pluk zpočátku označení „würzburský“. Záhy po svém založení se aktivně zapojil do řetězce válek s Francií krále Ludvíka XIV. V roce 1683 se podílel na porážce obrovské osmanské armády, jež několik měsíců obléhala Vídeň. O dva roky později byl zařazen do císařských služeb. V listopadu 1748 se stal Cheb jeho hlavním posádkovým městem. Pluk zde setrval následujících 69 let, až do roku 1817. Před příchodem do Chebu prodělal pluk od svého založení takřka všechny války a vojenská tažení, do nichž se habsburská monarchie zapojila v době vlády Leopolda I., Josefa I., Karla VI. a Marie Terezie. Bojoval na Rýně a Sicílii, v Lombardii, Piemontu, Uhrách a Nizozemí. Zúčastnil se více jak osmdesáti bitev, potyček, obléhání a roku 1712 se dokonce poněkud kuriózně podílel na námořním boji, který se strhnul u pobřeží Kalábrie. Za sedmileté války, prvního skutečně globálního konfliktu, který se v letech 1756-1763 odehrával kromě evropských bojišť i v zámořských državách zúčastněných velmocí, se pluk v červnu roku 1757 zapojil do známé bitvy u Kolína, v níž utrpěl do té doby nepřemožitelný pruský panovník Friedrich II. svou vůbec první osobní porážku.
Útok pěšího pluku č. 42 u Wagramu dne 5. června 1809 podle Rudolfa Ottenfelda, 1896.
V bojích s revoluční a napoleonskou Francií
Účast habsburské monarchie ve válce první (1793-1797) a druhé (1798-1802) koalice zavedla pluk na bitevní pole takřka celé Evropy. V letech 1793-1794 bojovali chebští vojáci s Francouzi v Nizozemí, roku 1795 na Horním Rýnu a v letech 1796-1797 v Itálii zkřížili zbraně s armádou tehdy ještě republikánského generála Bonaparta, pozdějšího císaře Napoleona I. V roce 1799 se podíleli na vítězstvích arcivévody Karla v bitvách u Ostrachu a Stockachu. V průběhu druhé koaliční války se pluk aktivně zapojil do téměř dvou desítek větších či menších vojenských střetnutí. Do svého posádkového města se chebští vojáci mohli vrátit až na jaře roku 1801. Stalo se tak poté, co se podunajská monarchie musela, po těžkých porážkách u Marenga v červnu a Hohenlinden v prosinci 1800, podrobit mírové konvenci signované v únoru 1801 Lunéville. V této době již pluk nesl nové označení, odvozené od hraběte Karla Evžena z Erbachu, příslušníka prastarého říšského rodu, jehož členové byli od středověku nositeli dědičného úřadu šenka falckrabí rýnského. Hrabě, s jehož jménem je spojena nejslavnější éra pěšího pluku č. 42, byl jeho majitelem od léta 1793 až do své smrti v červenci 1816.
Po několika letech oddechu se habsburská monarchie, nepoučena předchozími nezdary a hnána vidinou odplaty, zapojila v roce 1805 do nové konfrontace, která ovšem opětovně plně odhalila rakouskou vojenskou nemohoucnost. Dokladem této trpké skutečnosti se stala ostudná kapitulace generála Macka u Ulmu v říjnu a zničující prohra 2. prosince u Slavkova, po níž koncem prosince následoval podpis prešpurského míru, jehož podmínky byly pro poražené Rakousko natolik potupné, že po něm přišlo o svou velmocenskou pozici. Erbachův pěší pluk se v této šlamastice stal částí kontingentu 27 tisíc habsburských vojáků, kteří se po ulmské kapitulaci ocitli ve francouzském zajetí. Teprve v jarních měsících roku 1806 byl jeho příslušníkům umožněn návrat domů.
Další válka s napoleonskou Francií, do níž se podunajská monarchie pustila v roce 1809, jí znovu přinesla těžkou porážku. V dějinách pěšího pluku č. 42 představovala ovšem nejslavnější kapitolu. Již v bitvě u Aspern a Esslingu, 21.-22. května, si chebští vojáci vedli velmi zdatně a připsali si tak podíl na první prohře, jakou kdy francouzský císař Napoleon utrpěl. Znamenitý výkon Chebští podali rovněž na počátku července ve dvoudenní bitvě u Wagramu, ve které se ale válečná štěstěna přiklonila již opět na Napoleonovu stranu.
V tomto nadmíru krvavém střetnutí operovali chebští vojáci v sestavě I. sboru, jemuž velel generál jezdectva hrabě Bellegarde. Toto uskupení byl rozmístěno na velmi exponovaném úseku, přímo v centru rakouské sestavy, kde vyplňovalo prostor mezi osadami (Deutsch-)Wagram a Aderklaa. Právě do těchto míst směřoval v podvečer prvního dne bitvy, to znamená 5. července, mimořádně razantní a zprvu též úspěšný útok jednotek Napoleonova nevlastního syna, italského místokrále, prince Evžena, který byl ovšem za vydatného přispění příslušníků Erbachova pěšího pluku nakonec odražen. Také následujícího dne se Chebští obzvlášť vyznamenali při zuřivých a lítých bojích ve středu habsburských linií. Jejich úsilí při hájení vlastních pozic ale vyznělo do ztracena. O osudu bitvy se totiž rozhodovalo na zcela jiném místě bojiště. Palmu vítězství strhnul na francouzskou stranu proslulý maršál Davout, jemuž se v odpoledních hodinách podařilo obchvátit a zatlačit levé křídlo protivníka. Vrchní velitel rakouského vojska arcivévoda Karel posléze pochopil, že bitva je ztracena a nařídil všeobecný ústup. Rakušané se dokázali stáhnout naprosto spořádaně a navíc i se solidní kořistí. (Rakouská armáda jako celek se zmocnila 12 praporů, 21 děl a 4000-7000 zajatců. Z toho příslušníci Erbachova pěšího pluku ukořistili 4 bojové zástavy a zajali 500 nepřátelských vojáků.)
V roce 1909 byl v městečku (Deutsch) Wagram - lokalitě zvané Sachsenklemme odhalen pomník zhotovený Franzem Seifertem (1866-1951), který připomíná slavné bojové vystoupení řadového pěšího pluku č. 42.
(Foto: K. Sáček).
Za svůj bojový zápal, enormní nasazení a bravurní počínání tváří v tvář nepříteli si chebští vojáci vysloužili zvláštní ocenění ze strany arcivévody Karla, které generalissimus vyslovil v jinak nanejvýš kritickém armádním rozkaze ze 7. července. Arcivévoda se nikterak neostýchal vyjádřit hlubokou i když do jisté míry nezaslouženou nespojenost s výkonem celého vojska. Kritizoval řadu vysokých důstojníků ale především se zaměřil na, dle jeho názoru, špatný výkon pěších oddílů jako celku. Doslova napsal: „Zvláště nejsem spokojen, nepočítaje několik málo výjimek, s pěchotou.“ O to více vynikne fakt, že jednou z těchto výjimek byl „chebský“ 42. pěší pluk, kterému Karel udělil mimořádně ceněné privilegium, jež dovolovalo plukovní kapele hrát při všech budoucích slavnostních příležitostech granátnický pochod. (Kromě pochvaly pro celou jednotku, odměnil arcivévoda i jednotlivce. Například rotmistr Karl Wiener obdržel Zlatou medaili za statečnost a k tomu ještě vysoký finanční obnos. Později dosáhl hodnosti kapitána a zemřel v Chebu jako vážený penzionovaný důstojník. Dokladem velké zuřivosti a intenzity boje je mimo jiné také skutečnost, že 5. července byl smrtelně raněn velitel pluku plukovník Brixen. Jeho nástupce, major Fromm, se ze své nové funkce dlouho neradoval. Padl totiž druhého dne bitvy.) Další pocty se chebským vojákům dostalo ze strany rakouského císaře Františka I., který pluku po skončení války, skrze zemského velitele v Čechách polního zbrojmistra hraběte Kolowrata, vyjádřil zvláštní poděkování. Velkolepé přivítání čekalo v lednu roku 1810 rovněž v samotném Chebu. Vojáci stěží prošli ulicemi, které lemoval aplaudující dav obyvatel nejen z města ale i širokého okolí. Za hromového jásotu přihlížejícího lidu nakonec vracející se vojáky na hlavním chebském náměstí osobně uvítal také starosta Vincenc Dotzauer spolu s delegací měšťanstva a městské honorace.
Rovněž v závěrečné fázi bojů s napoleonskou Francií, která po krachu tažení francouzského panovníka do Ruska v roce 1812, přinesla v následujících třech letech definitivní demontáž napoleonského systému na starém kontinentě, zanechal „chebský“ pěší pluk zřetelné stopy. Jeho vojáci patřící ve válečné kampani roku 1813 do sestavy tzv. České armády rakouského polního maršála Karla knížete ze Schwarzenberka se účastnili několika velkých bitev. V posledním srpnovém týdnu 1813 poznali jak odvrácenou, tak pozitivní tvář válečného štěstí. Nejdříve museli strpět porážku u Drážďan a pouze o několik dnů později se naopak mohli radovat z velkého vítězství, které přineslo střetnutí u Přestanova a Chlumce, nedaleko Ústí nad Labem, v němž byl zcela obklíčen a ke kapitulaci donucen francouzský sbor, pronásledující předtím poraženého protivníka. (Za účast v této bitvě obdrželo osm chebských vojáků od cara Alexandra Kříž svatého Jiří, jednalo se o ruské válečné vyznamenání.)
Ve dnech 16. až 19. října 1813 se u Lipska zapojili do největší bitvy 19. století, v níž Napoleon nedokázal odolat ohromné přesile spojeneckých armád, které mu zasadily těžkou ránu a ukončily jeho dominantní postavení v Evropě. Napoleonské ozbrojené síly se ocitly ve strategické defenzívě a válečné akce se poprvé od roku 1794 přenesly přímo na francouzské území. Během invaze koaličních vojsk do Francie v zimě a na jaře 1814 svedli Chebští řadu střetů a šarvátek se zbytky protivníkových jednotek. Podíleli se například na odražení několika soupeřových výpadů z pevnosti v Dijonu nebo na dobytí a obsazení Lyonu. Poté, co spojená rakousko-prusko-ruská armáda vtáhla 31. března do Paříže, donutili sami francouzští maršálové svého císaře k abdikaci. (V Chebu vyvolala zpráva o obsazení francouzské metropole vlnu nefalšovaného nadšení. Dne 17. dubna bylo na počest této události dokonce slouženo slavnostní Te Deum Laudamus. Ještě větší euforie vypukla po zprávě o Napoleonově vydání se do rukou vítězných Spojenců.) Napoleonův únik z nuceného exilu na ostrově Elba a pokus o návrat k moci, ukončený v červnu 1815 britsko-pruskými oddíly na bojišti u Waterloo, tak znamenal již pouze epizodu za dramatickým obdobím dlouhého řetězce válek s revoluční a posléze napoleonskou Francií.
V polovině listopadu 1815 se Erbachův pěší pluk konečně vrátil do svého posádkového města. V létě následujícího roku zemřel jeho dlouholetý majitel hrabě Karel Evžen z Erbachu. Jeho skon symbolicky završil bezmála sedmdesátileté spojení pluku s Chebem. V roce 1817 mu totiž byla, v rámci nového rozdělení odvodních a doplňovacích obvodů, jako hlavní garnizóna určena pevnost Terezín. Své dosavadní působišti vojáci s definitivní platností opustili v listopadu 1817.
Dění na Chebsku v průběhu napoleonských válek
Hektické události přelomu 18. a 19. století se opakovaně přímo dotkly i chebského regionu. Pouze několik týdnů před vypuknutím třetí koaliční války zavítal do Chebu v létě 1805 pruský panovník Fridrich Vilém III. Během svého pobytu zhlédl pořadová a střelecká cvičení Erbachova pěšího pluku. Koncem října téhož roku se ve městě pro změnu zcela nečekaně objevil rakouský arcivévoda Ferdinand Karel Josef d’Este. Přivedl s sebou menší vojenský kontingent. Jednalo se o žalostné trosky armády, jejíž jádro zajali Francouzi u Ulmu. Krátký pobyt vojáků přinesl obyvatelstvu chebského regionu utrpení v podobě zavlečení nakažlivé choroby, jejíž epidemie místní kosila ještě dlouho po arcivévodově odchodu.
O čtyři roky později, za války, která habsburské monarchii přinesla další těžkou porážku a pěšímu pluku č. 42 naproti tomu nehynoucí slávu, došlo na Chebsku k otevřeným bojovým akcím, byť drobnějšího charakteru. V jarních měsících operovaly na česko-saském pomezí zvláště jezdecké průzkumné jednotky obou znepřátelených stran, které několikrát zkřížily zbraně. Napoleonské síly v těchto střetech zastupovaly oddíly francouzského spojence, to znamená Saska. Počátkem května 1809 se před Chebem objevilo uskupení šesti set saských dragounů. Část vojáků pronikla až do samého středu města, kde byli uvítáni delegací městské rady, jež se snažila zabránit jakýmkoliv excesům ze strany soldatesky. Saský velící důstojník se dožadoval vydání veškerého materiálu upotřebitelného pro armádu ale když se dozvěděl, že nic takového se v Chebu nenachází, spokojil se stejně jako jeho muži pouze s vydatným občerstvením a poté v klidu odjel.
Měsíc po této události, 8. června, zachvátil značnou část městského areálu obrovský ničivý požár, který přispěl k postupné změně tváře a celkového vzhledu Chebu, jež byla započata již v roce 1808, kdy byl Cheb prohlášen za otevřené město a došlo ke zrušení místní, původně barokní, pevnosti. Po mnoho dalších let probíhala pozvolná demolice již zastaralého opevnění.
S francouzsko-rakouskou válkou v roce 1809 je na Chebsku spojeno rovněž formování dvou dobrovolnických formací, které měly podpořit válečné úsilí habsburské monarchie. Jednalo se jednak o sbor verbovaný vypuzeným hesenským kurfiřtem Vilémem, žijícím v pražském exilu. Nábor do tohoto oddílu probíhal na počátku dubna v Chebu a také v Praze. Dále pak o tzv. Franckou legii, kterou sestavoval bývalý pruský důstojník Johann von Nostitz und Jänckendorf. Do Chebu Nostitz dorazil 28. března 1809 a poměrně záhy se mu podařilo navázat spojení s větším množstvím potenciálních dobrovolníků, avšak zcela se mu nedostávalo peněz a výstavba sboru proto uvázla na mrtvém bodě. Navíc jak se posléze ukázalo v příštích měsících, vojenský příspěvek těchto dvou jednotek byl vskutku marginální.
Závěrečná etapa napoleonských válek přinesla Chebu podstatně více vzruchu, než jaký jeho obyvatelé zažívali v běžných letech. V souvislosti s operacemi koaličních armád v přilehlém německém prostoru v letních a podzimních měsících roku 1813, se Cheb opakovaně proměňoval v jedno velké vojenské skladiště a zároveň shromaždiště oddílů všech druhů zbraní, včetně týlových a zásobovacích složek. (V této době se v okolí města objevovalo také velké množství jatečních zvířat, určených k zásobování bojujících oddílů. Například jen ve dnech 13. a 16. listopadu 1813 byla kolem Chebu hnána dvě stáda, sestávající dohromady z dvou tisíc volů pocházejících z Uher a Polska.) Pro potřeby vojska se v celém regionu také rekvírovalo ohromné množství zásob a tažných zvířat. Městem průběžně procházeli Rakušané, Prusové, Rusové ale i exotické složky ruské armády sestavené z Tatarů, Baškirů nebo Kalmyků, kteří u zdejšího obyvatelstva museli bezpochyby vzbudit jak zvědavost, tak obavy.
Ve městě se dále vedle nekonečného proudu vojenských i diplomatických kurýrů objevovaly i významné osobnosti. V červenci a poté znovu v listopadu zde a ve Františkových Lázních pobývala velkokněžna Pavlína, sestra ruského cara Alexandra I., v prosinci se ve městě na dva dny ubytoval zemský velitel v Čechách polní zbrojmistr hrabě Kolowrat-Krakowsky, v srpnu následujícího roku strávil v Chebu několik dnů, nyní již ovšem pouze jako soukromá osoba, arcivévoda Karel.
Nechyběli ovšem ani ranění či zajatí nepřátelští vojáci. Například na počátku listopadu dorazilo přes Aš 4000 francouzských zajatců s 82 důstojníky. Zatímco mužstvo nalezlo nocleh v chebských klášterech, důstojníci byli rozděleni po měšťanských domech. Zajatci schopní transportu byli záhy přepraveni do Žandova. Přítomnost velkého množství cizích lidí způsobila, podobně jako v roce 1805, vypuknutí různých nakažlivých chorob, na jejichž následky umírali především mladí lidé mezi 15-30 roky. Další negativní a jistě bolestný dopad válečných událostí představovalo zdražení některých komodit, jako kupříkladu dřeva, obilí a v neposlední řadě piva, jehož cena stoupla o půl krejcaru za jeden máz. Na samém závěru roku 1813 navrhli představitelé města, ve srozumění s místním vojenským velitelstvím, zřízení polního špitálu v Chlumu sv. Máří. Tento projekt byl záhy realizován.
Epilog za krvavým obdobím napoleonských válek a opětovný návrat ke každodennímu mírovému životu symbolicky předznamenal definitivní příchod Erbachova pěšího pluku do Chebu na podzim 1815, jenž se podobně jako před pěti lety proměnil ve spontánní a velmi bujarou lidovou veselici.
Publikováno na papír:
Sborník Krajského muzea Karlovarského kraje, 2006, s. 68-88 (rozšířená verze).
Bulletin Československé napoleonské společnosti, č. 56, 2013, s. 16-21.
Původní adresa příspěvku:
Osudy Chebska a pěšího pluku č. 42 v období válek s revoluční a napoleonskou Francií
- primaplana.net/txt/clanky/chebsko-ir42.html