Osudy rakouských četníků

04.12.2008 16:47

Lubomír UHLÍŘ

Naposledy upraveno: 04.12.2008

 

K zajištění vnitřní bezpečnosti a pro ochranu osob i majetku svých obyvatel vytvářely již starověké státy bezpečnostní součásti, které byly od 18. století všeobecně označovány jako policie. Termín se v minulosti vyskytoval ve dvou významech: jako označení činnosti (policie zdravotní, stavební atd., tj. dozor na dodržování předpisů v uvedených oborech) a jako označení instituce, tj. konkrétního bezpečnostního sboru. V současnosti je téměř výhradně užíván pouze institucionální význam. Nicméně ani zde nebyla a není terminologie jednotná. Vedle termínu policie se vyskytují i další, jako např. četnictvo.¹⁾

V rakouském resp. česko-rakouském prostředí se termín policie v institucionálním smyslu začal užívat v poslední čtvrtině 18. století.²⁾ V 19. století se v systému bezpečnostních sborů Rakouského císařství objevilo četnictvo, které bylo nejlépe organizovanou a nejúčinnější bezpečnostní složku.³⁾ Po celou dobu své existence mělo výrazné vazby na armádu. Z armády povstalo, po jistou dobu bylo její přímou součástí, vždy si zachovalo z ní převzatou organizaci, výcvik a kázeň. Od zřízení četnických součástí v celé monarchii v polovině 19. století bylo veškeré teritorium státu pokryto sítí bezpečnostních složek. Ve městech vykonávala bezpečnostní služby policie (státní nebo obecní) a na venkově četnictvo, které bylo odpovědné za bezpečnostní situaci v terénu, tj. na většině rozlohy státního území. Služby četnictva byly v dobách míru vykonávány jak pro civilní státní správu, tak pro armádu. Ve válce byla část četnictva vyčleněna přímo k podpoře vojska v poli.

První četnickou formací na území Rakouského císařství byl četnický pluk, převzatý v roce 1815 z ozbrojených složek bývalého Napoleonova Italského království. Četnický pluk byl součástí armády a jako všechny armádní složky provincie v míru podléhal příslušnému teritoriálnímu vojenskému velitelství v Milánu, v nejvyšší instanci Dvorní válečné radě. Pluk se skládal z 5 eskadron, eskadrona ze 2 křídel v síle 50 až 150 mužů,⁴⁾ křídlo ze 2 čet, četa z několika sekcí a sekce ze 2 až 3 brigád o 4 až 5 mužích. Velitelem pluku byl plukovník či podplukovník, který měl k dispozici štáb. Křídlu velel rytmistr, četě nadporučík nebo podporučík, sekci strážmistr a brigádě desátník nebo vicedesátník. V míru bylo nejvyšším organizačním celkem křídlo. Se spojováním příslušných křídel v eskadronu se počítalo jen ve válce. Vzhledem ke specifičnosti služby byl pro pluk vytvořen zvláštní nadřízený orgán, generální inspektor (General-Inspector), sídlící v Milánu. Funkci zastával četník v hodnosti plukovníka, později generála, který měl k dispozici vlastní štáb.

Lombardský četnický pluk byl doplňován většinou převodem způsobilého mužstva armádních pluků. Zájemci z civilu byli přijímáni zpočátku běžně, později jen výjimečně. Pro uchazeče byla stanovena určitá kriteria - např. museli být bezúhonní (byly vyloučeny osoby s kriminálními delikty, dezertéři apod.), s dobrým služebním posudkem a znalí čtení a psaní. Prostý četník byl na úrovni armádního desátníka, což zůstalo pravidlem i v pozdějších dobách. Proto se také v četnictvu neužívaly tělesné tresty.⁵⁾ Službu v četnictvu činily lukrativní též gáže, které byly vyšší než u armády.

Četníci lombardského pluku v míru vykonávali služby civilní a vojenské stráže ve své oblasti. Pravidla výkonu jejich služby se později stala vzorem pro stanovení obdobných norem pro četnictvo na celém území monarchie. Četníci všeobecně zabezpečovali provádění platných zákonů, ustanovení panovníka a nařízení civilních i vojenských úřadů. Zákroky vykonávali podle předepsaných pravidel.

Vzhledem k civilní službě četnictvu náležela řada povinností, jako např. vykonávání hlídek na hlavních i vedlejších cestách a v jejich okolí, pátrání po zločincích a pachatelích těžkých policejních přestupků a jejich zadržování, zadržování všech podezřelých osob (žebráků, tuláků apod.), rozptýlení každého srocení ohrožujícího veřejný klid a zajištění osoby, které pobuřovaly atd. Pro potřeby vojenské správy vykonávalo četnictvo v míru další služby, jako např. zadržování dezertérů, vedení seznamů vojenských dovolenců aj. Četnictvu, přidělenému za války k armádě v poli, přibývalo pronásledování špionů a podezřelých osob, držení denních i nočních stráží v polních táborech, následování útočících kolon v bitvě a zabraňování vojákům zůstávat pozadu, opatřování vozů pro odvoz zraněných apod.⁶⁾

Působnostem četnictva odpovídaly i vazby na konkrétní vojenské a civilní úřady. Generální inspektor reprezentoval pluk navenek a udržoval styky s civilními i vojenskými úřady na nejvyšší úrovni. Byl též nejvyšším orgánem, spravujícím službu pro civilní orgány. Veliteli pluku náleželo vojenské velení pluku, nikoliv činnosti, konané ve prospěch politické správy. Bezpečnostní služby velitelů křídel, konané pro civilní sektor, řídily politické a policejní úřady. Tito velitelé podávali důležitá hlášení přímo generálnímu inspektorovi. V bezpečnostních službách pro armádu byli velitelé křídel podřízeni místním vojenským velitelstvím. Obdobně tomu bylo u velitelů čet v rozsahu jejich územní pravomoci. Kontakty civilních a vojenských úřadů s četnictvem byly na úrovni důstojníků. Přitom ani civilní, ani vojenské orgány, nebyly oprávněny zasahovat do vnitřních záležitostí četnické služby.

Po porážce maďarské revoluce v roce 1849 byl na území Uher vytvořen podle osvědčeného lombardského vzoru další četnický pluk, Gendarmerie-Regiment für Ungarn. Jednalo se o první krok k rozšíření četnictva na území celé monarchie. Dokument o založení četnictva podepsal František Josef I. dne 8.6.1849. Zákon, zavádějící četnictvo na celém území monarchie, pak byl vydán v lednu 1850.

Četnictvo v něm bylo vymezeno jako vojensky organizovaný strážní sbor, určený k udržování veřejné bezpečnosti, klidu a pořádku. Dále bylo označeno za součást c.k. armády (Bestandtheil der k.k. Armee). Jako takové podléhalo ministerstvu války. Vzhledem ke službám, které vykonávalo pro civilní sektor, bylo četnictvo v určitých ohledech podřízeno ministerstvu vnitra. Dále četnictvo podléhalo vojenské jurisdikci. Konkrétně byl u každého pluku zřízen, stejně jako v armádě, plukovní auditoriát.

Pro činnost četnictva byly v podstatě použity základní principy převzaté od lombardského pluku. Prvořadým úkolem četnictva bylo pokud možno předcházet hrozícím porušením a překračováním zákonů. Došlo-li k nim, mělo četnictvo zajistit pachatele. Dále mělo též podporovat provádění vrchnostenských nařízení. V souladu se svým určením bylo četnictvo oprávněno zakročovat proti civilním i vojenským osobám a to buď na žádost oprávněného úřadu či bez něj na podkladě služební instrukce. S žádostmi o zásahy četnictva se politické úřady obracely na četnické stanice v místě sídla úřadu či na nadřízené vyšší četnické velitelství. Protože ale četník přijímal ústní rozkazy jen od představených svého pluku, musely být požadavky politických úřadů písemné. Četník pak konal na jejich odpovědnost, musel ovšem takové příkazy vždy vykonat, a to bezodkladně. Stejným způsobem si musely počínat orgány vojenské správy při vznášení požadavků na zákroky četnictva. Veškeré požadavky civilních i vojenských úřadů ovšem musely být v souladu s posláním četnictva. Četník nesměl být pod žádnou záminkou velen k činnostem, které byly mimo rámec jeho služebních povinností.

V roce 1850 bylo vytvořeno 16 četnických pluků, v roce 1854 byl jejich počet zvýšen na 19 kvůli rozlehlosti některých služebních území. Pluky byly pořadově číslovány a označeny názvem teritoria působnosti. Na našem území působil v Čechách Gendarmerie-Regiment Nr. 2 für Böhmen a na Moravě a ve Slezsku Gendarmerie-Regiment Nr. 3 für Mähren und Schlesien.

Početní stav četnického pluku byl asi 1.000 mužů. Dělení na eskadrony, křídla (která byla administrativními a služebními jednotkami), čety a sekce zůstalo zachováno. Sekce se dělily na desátnictva (Corporalschaft) s 5-8 muži a stanice (Posten) o 3-4 mužích. Do čela celého sboru byl postaven jako generální inspektor četnictva (General-Gendarmerie-Inspector) generál Kempen von Fichtenstamm.

Po porážce Rakouska ve válce s Francií a Sardinií v roce 1859 došlo ke změnám ve vnitřní politice. V následujícím roce byla provedena značná redukce četnictva (na 10 pluků), což vedlo k celkovému zhoršení bezpečnostní situace ve státě. Počátkem roku 1866 byly četnické pluky zrušeny a nahrazeny systémem zemských četnických velitelství, který odpovídal teritoriální struktuře civilní státní správy. Další podstatné změny v organizaci četnictva nastaly po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Po přechodné likvidaci četnictva v Uhrách a po anexi Bosny a Hercegoviny v rámci Rakousko-uherské monarchie působily od 80. let 19. století tři četnické sbory - rakouské císařsko-královské četnictvo, uherské královské četnictvo a bosenské císařsko-královské (1889 císařské a královské) četnictvo.⁷⁾

Výraznou osobností, stojící v čele četnictva v prvém desetiletí jeho rozšíření na území celé monarchie byl Johann Franz Freiherr [od 16.4.1854] Kempen von Fichtenstamm [od 6.9.1815] (26.6.1793-29.11.1863).⁸⁾ J. F. Kempen se narodil v Pardubicích na Zeleném předměstí v čp. 84 st. - 27 n. „v hamru vedle Valchy“ v rodině rytmistra Jindřicha Kempena a Alžběty, roz. Wintrové.⁹⁾ Po absolvování vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě vstoupil dne 18.5.1809 jako praporčík do řadového pěšího pluku č. 44. Zde byl ještě v témže roce povýšen na podporučíka a v roce 1813 na nadporučíka. Od roku 1815 byl zařazen u generálního štábu (General-Quartiermeister-Stab), kde byl v roce 1818 povýšen na hejtmana. Od 1.12.1818 byl přeložen k řadovému pěšímu pluku č. 13, kde působil do roku 1830, kdy byl přeložen k hraničářskému pěšímu pluku č. 9. Ale již ke dni 21.10.1830 byl povýšen na majora a převelen k řadovému pěšímu pluku č. 8. Zde byl v roce 1834 povýšen na podplukovníka a ke dni 29.2.1836 na plukovníka, přičemž byl jmenován velitelem pluku.¹⁰⁾ V roce 1843 byl povýšen na generálmajora. V roce 1849 Kempenova aktivní vojenská kariéra končí, neboť ke dni 17.9.1849 byl jmenován generálním inspektorem četnictva. Dne 5.11.1849 byl povýšen na polního podmaršála a v roce 1858 na polního zbrojmistra. Ke dni 21.8.1859 byl penzionován. Zemřel ve Schwarzau u Vídeňského Nového Města ve věku 70 let.

Kempen byl nositelem mnoha vyznamenání, rakouských (velkokříž Leopoldova řádu a Řád železné koruny 1. třídy) i zahraničních (ruských, pruských, modenských). Koncem roce 1850 byl jmenován druhým majitelem řadového pěšího pluku č. 32¹¹⁾ a v roce 1854 tajným radou. Byl rovněž čestným občanem měst Vídně, Jihlavy,¹²⁾ Znojma, Prešpurku, Erlau a Debrecína.¹³ V roce 1856 založil nadaci (Kempenfond) pro odměňování vyznamenaných četníků.¹⁴⁾

Na tomto nástinu Kempenova životopisu je názorně vidět, že jeho profesní karéra, úspěšně se rozvíjející v řadách armády, byla po 40 letech služby přesměrována diametrálně jiným způsobem. Aby byl tento zlom lépe pochopitelný, přiblížíme aspoň v hrubých rysech nejdůležitější fakta z období jeho působení v armádě. Aktivní vojenskou službu nastoupil v průběhu války 1809 a účastnil se válečného tažení v letech 1813/1814. Po přeložení ke generálnímu štábu participoval při mapování a tringulaci Innské čtvrti a dále při úpravách hranic s Bavorskem v této oblasti a s Ruskem v Haliči. Od 1.1.1833, kdy zastával funkci adjutanta u generálního velitelství v Dolních Rakousích, se zasloužil o zavádění ženijní přípravy u pěších jednotek. Po převzetí funkce velitele pluku č. 8 dovedl jeho výcvik na takovou úroveň, že tento pluk byl považován za vzorový. Kempen zajistil systematické provádění kvalitního taktického výcviku, ale i střelecké přípravy a výcviku v plavání. Zvláštní zásluhy měl při zavádění nových perkusních zbraní. V roce 1838 osobně dohlížel na zkoušky nových Consolových perkusních pušek, prováděných u 2. praporu jeho pluku.¹⁵⁾ Po povýšení na generála velel v roce 1843 brigádě v Itálii, od roku 1844 v oblasti Vojenské hranice. V roce 1848 se účastnil bojů proti maďarským insurgentům a v roce 1849 byl pověřen funkcí vojenského velitele v Budínu.

Jmenování generálním inspektorem četnictva v témže roce představovalo výraznou profesní změnu jeho kariéry, i když četnictvo bylo považováno za součást armády a Kempen rovněž od roku 1850 vykonával funkci vojenského guvernéra Vídně. Ještě větší odklon od jeho dosavadního působení představovalo jmenování šéfem nejvyššího policejního úřadu dne 1.6.1852. V jeho rukou byla nyní soustředěny veškeré státní policejní složky. Kempenovou zásluhou byl sjednocen dosud torzovitý Vojenský policejní strážní sbor,¹⁶⁾ který nyní získal ryze vojenský charakter. Pokud tento dlouholetý armádní důstojník řídil uniformované pořádkové složky, mohl do jisté míry používat své dosavadní vojenské poznatky. Do jeho působnosti ale spadala i tajná policie, a v této oblasti Kempenovi scházela jakákoliv předchozí teoretická průprava. Kempenovo jméno je u nás asi nejznámější v souvislosti s konfinováním Karla Havlíčka,¹⁷⁾ byť jeho původci byli jiní lidé.¹⁸⁾ Tyto záležitosti byly již opakovaně zpracovány a proto je nebudeme rozebírat. Podobných příkladů bychom ale mohli najít i více.¹⁹⁾

K méně známým náležejí aktivity rakouské policie, týkající se Hankových falzifikátů rukopisů.²⁰⁾ Rukopisy, které se svou domnělou starobylostí vymykaly tehdejším censurním předpisům a jejichž výklad pronikl i do škol, představovaly pro státní úřady obtížný faktor, podporující národnostní vášně a protiněmecké (tj. protidynastické) myšlení. Ze strany státních orgánů neoabsolutistického období je to pochopitelné, protože země stále žila ve stínu revolučních zvratů let 1848 a 1849, které říši přivedly téměř k rozpadu. Zvýšený úřední zájem o rukopisy byl vyvolán slavnostním odhalením sochy mythického pěvce Záboje na královédvorském náměstí dne 29.9.1857. Akce, oficiálně povolená v prosinci 1856, by zřejmě neměla větší odezvu, ale v prosinci 1857 byl v Neue Preussische Zeitung o ní publikován článek, na jehož základě nejvyšší policejní úřad vyzval pražské úřady, aby dodatečně podaly zprávu o této demonstrativní národní slavnosti.

Pražský policejní ředitel Antonín svobodný pán Päumann referoval Kempenovi dne 6.1.1858 o průběhu oslavy, přičemž připomněl škodlivý vliv královédvorského rukopisu. Päumann následovně zaslal do Vídně nashromážděné podklady, kterými by se dala podle jeho názoru dokázat podvrženost rukopisů. Kempen sice s jeho závěry souhlasil, ale následný Päumannův návrh na napadení pravosti rukopisů pomocí anonymního článku v některém ze zahraničních periodik (Päumann doporučoval Augsburger Allgemeine Zeitung) odmítl. Päumann přesto inicioval vydání série anonymních článků v pražském politickém denníku Tagesbote aus Böhmen, které napadaly pravost rukopisů. Články sice nevedly ke zkoumání pravosti rukopisů, zato však vyvolaly ostrou polemiku a celá záležitost skončila před zemským soudem v Praze, když Václav Hanka žaloval redaktora Tagesbote Davida Kuha (který odmítl udat jméno autora článků) pro urážku na cti. Po jednání ve dnech 25. a 26.8.1859 byl Kuh odsouzen, vrchní zemský soud po jeho odvolání rozsudek potvrdil dne 15.10.1859, ale nejvyšší soudní a kasační dvůr ve Vídni jej v dubnu 1860 osvobodil. Celá tato soudní aféra ovšem probíhala již v době, kdy byl Kempen pensionován.

Kempen jako jedna z výrazných osobností období neoabsolutismu byl v pozdějších dobách chválen či zatracován, což záleželo pouze na postojích hodnotitelů.²¹⁾ Je ovšem pravda, že četnictvo jako výkonný bezpečnostní orgán se v 50. letech 19. století podílelo ve větší míře na činnostech, charakterizovaných jako boj s vnitřním nepřítelem státu a konalo služby, náležející do působnosti politické policie. Vedle státobezpečnostních funkcí ovšem v nesrovnatelně větší míře vykonávalo funkce veřejnobezpečnostní, které tvořily podstatnou část jeho služební náplně.²²⁾

Ale i tyto činnosti četnictva bývaly obyvatelstvem přijímány s negativními pocity. O tom svědčí dokument, zaznamenaný štábním kapitánem československého četnictva B. Peterkou, který zapsal vzpomínky výměnkáře Antonína Hanuše z obce Šerč na první četníky na Náchodsku.²³⁾ Hanušovo vyprávění se neslo v duchu lamentací, které byly v podstatě jednoho druhu - četníci důsledně vyžadovali dodržování protipožárních opatření. Tehdejší zvyklosti náchodských venkovanů ovšem netřeba komentovat: „Svítilo se loučí na půdě, ve stodole a této zvyklosti se těžko odvykalo. Jakmile (četníci) přistihli některého chalupníka nebo jiného občana sušiti len na peci nebo na kamnech, nebo vstoupil-li někdo se zapálenou loučí do stodoly nebo na půdu, do chléva, následovala pochůzka k soudu a trest vězení, případně řádná pokuta. Mnoho komínů bylo dřevěných, sbitých z pouhých fošen. Takové komíny se musely shodit, zbourat a stavět z cihel.“ Činnosti četníků, která je očividně obtěžovala, čelili venkované po svém: „Kdo spatřil četníka v obci, způsobil poplach, dal věděti jiným, načež len s kamen nebo s peci byl uklízen. Rychtář potají vyslal ze své čeledi čeledína nebo služebnou, aby upozornil ony obyvatele na přítomnost četníka, u kterých měl s četníkem vykonati nějakou prohlídku nebo provésti nějaké nařízení z moci úřední.“

Hanuš také vzpomínal na neutěšenou bezpečnostní situaci: „Před rokem 1850 bylo na Náchodsku, Novoměstsku a po celé krajině mnoho zlodějů. Snad nebylo jedné noci, aby si někdo nestěžoval, že byl okraden. Takový ponocný v obci, když spatřil zloděje, raději před ním utekl, aby se mu samotnému nedostalo výprasku, což se i někde stalo horlivým strážcům podobného druhu, jestliže se odvážili postaviti zlodějům v cestu. Jestliže se podařilo zloděje chytit, což se stávalo velmi zřídka, dařilo se mu velmi zle. Byl svázán, předveden k rychtáři a tam dostal do zad lískovou holí nepočítaných ran, až ztratil vědomí. Po takové lekci byl propuštěn na svobodu s výstrahou, že při opětném dopadení bude předán soudu. ... Ve větších městečkách i obcích utvořily se tak zvané gardy, které se cvičily po vojensku. Jejich členové byli oblečeni v uniformy a ti trestali zloděje nemilosrdně, což jim úřady dosti dlouho trpěly: Za nehty jim vráželi špendlíky, na místě veřejném, každému přístupném, je bili po nahém těle lískovou holí a tak dlouho mučili, až vyzradili své společníky nebo jiné zloděje.“ K tomu připomeňme slova doc. R. Maršana „doby, kdy svépomoc nastoupí na místo moci veřejné, jsou dobami rozvratu a úpadku“.²⁴⁾ Nicméně Hanuš přiznával, že když započali četníci svou činnost, skoro všem krádežím byl zakrátko konec.

Hanušovy vzpomínky jsou ukázkou jednoho pohledu na četnictvo ze strany „obecenstva“, jak byla v tehdejších materiálech označována veřejnost. Pohledů „z druhé strany“, tj. ze strany četnictva, existuje relativně málo. Což přímo souvisí s tím, že všeobecně byla historickému zpracování bezpečnostních složek věnována mnohem menší pozornost, nežli např. dějepisectví armádnímu.

O náplni četnické služby je možno si učinit dobrou představu z dobových příruček, určených pro četnictvo. Již v roce 1851 byla vydána první četnická instrukce pod dnes již poněkud archaickým názvem „poučení“.²⁵⁾ Příručka se skládala ze dvou částí - poučení všeobecného a poučení zvláštního. Všeobecné poučení pojednávalo o vlastnostech, chování a vědomostech, potřebných pro četníka. Zvláštní poučení obsahovalo informace o četnických službách, službách na zvláštní vybídnutí, způsobech vykonávání služby, postavení hlídek, služebním řádu, zvláštních předpisech pro představené četnictva a služebních písemnostech.

Ve všeobecném poučení se lze dočíst mj. i „O vlastnostech a chování četníka vůbec“. Největší důraz byl kladen na chování a vystupování četníků na veřejnosti. Četník musel být člověk vážný a vědomý si důležitosti svěřeného poslání. Za významnou vlastnost četníka byla považována ráznost a obratnost ve styku s obyvatelstvem. Četníci měli zakázáno kouřit na ulici a při vcházení do úřadů či soukromých bytů. Dále se nesměli s kýmkoliv důvěrně vést za ruce, vodit s sebou psy,²⁶⁾ „nemírně se smáti jakož i nepřirozeně a přepjatě pohybovati tělem“. Důvodem byla snaha vyhnout se špatnému posuzování či posměchu ze strany obyvatelstva.

Velká pozornost byla věnována problematice alkoholismu. Byla zde patrná snaha, aby opilý četník na veřejnosti nesnižoval vážnost sboru. Pokud by se někdo z nich objevil na veřejnosti opilý, museli jej ostatní četníci odvést a udat u pluku, aby mohl být propuštěn ze sboru.²⁷⁾ Přirozenou povinností všech četnických velitelů bylo dbát na to, aby jejich podřízení byli ve službě střízliví. Dobrá pověst četnictva byla dále chráněna zákazem vstupu do „sprostých místností, zejména do krčem a krámů nevalné pověsti“. Četník tam ovšem přirozeně musel vstupovat při řešení služebních záležitostí. Dále bylo četníkům přísně zakázáno „potloukati se s lůzou ženského či mužského pohlaví“ a vodit tyto osoby do četnických kasáren či bytů.

Ke svým představeným se četník musel chovat uctivě a podle platných předpisů, jak ve službě, tak mimo službu. Úcta k představeným byla zvláště zdůrazňována, neboť vzhledem k dislokaci v terénu měla veřejnost možnost posuzovat vnitřní poměry v četnictvu. Slušné chování a jednání bylo též povinností ve služebním i mimoslužebním styku s veřejnými úředníky. Zdvořilé chování bylo nařízeno i ve vztahu k veřejnosti, tak např. musel četník každému občanovi vykat. Četnící dále museli oslovovat všechny c.k. úředníky jejich hodnostmi, a proto jim bylo doporučeno naučit se znát jednotlivé stupně úřednických hodností.²⁸⁾ Četníci museli také znát strukturu, názvy a působnost politických a soudních úřadů ve svém obvodu.

Byl-li četník požádán o podání informace či o poskytnutí služby, byl povinen vyhovět s vojenskou slušností a ochotou. Pokud to nebylo v jeho moci, měl se krátce omluvit. Nikdy nesměl projevit nelibost či odpovědět vulgárně. Ve vztahu k veřejnosti bylo důrazně doporučeno zdržet se podlosti a surovosti. Vážnost a důvěru pořádkumilovného obyvatelstva si měl četník získat přívětivostí.

Důraz byl kladen na slušné a zdvořilé vystupování četníků při větších koncentracích lidí, např. při výročních trzích, povolených i nepovolených shromážděních lidu, v divadlech či v jiných zábavních místech. Povinností četníků bylo počínat si pokojně, slušně a zdvořile, protože v těchto případech by každé neuvážené jednání mohlo vést k nepříjemným a nebezpečným událostem. Stejná obezřetnost a slušnost byla doporučována při vyšetřování v hostincích a hospodách.

Pod přísným trestem nesměli při nočních či jiných služebních obchůzkách vcházet do hostinců nebo hospod a popíjet nebo bavit se tam. Četník sice mohl vstoupit a občerstvit se, ale nesměl se tam zdržovat. Pokud četník během hlídky zpozoroval něco, co ho přimělo vstoupit do hospody, byl povinen podat o tom po návratu na stanici zvláštní hlášení svému veliteli.

Dále si měli četníci získávat svým počínáním ve službě i mimo službu, zejména pak svými mravními hodnotami, vážnost obyvatelstva. Opakuje se konstatování, že přílišné požívání alkoholických nápojů, hazardní hry, styky s nemravnými ženami, navštěvování „prostopášných společností“ a dělání dluhů jsou chyby, kterých se četník nesmí dopouštět a které musejí být nekompromisně odstraněny.

Za jednu z nejdůležitějších vlastností četníka byla považována neúplatnost („nepodkupnost“). Nejen běžný, tj. peněžní způsob uplácení, ale ani příbuzenské či přátelské svazky ho nesměly ovlivnit při volbě prostředků k udržení veřejného pokoje a bezpečnosti. Neúplatnost představovala významný faktor v celkovém hodnocení četnictva občany. Zcela realisticky bylo konstatováno, že veřejnost uvěří v neúplatnost četnictva jen tehdy, když se bude každý strážce zákona podle toho chovat. Tak bylo např. četníkovi zakázáno dát se zadarmo hostit, i když by mu to bylo nabízeno za okolností, nebudících žádné podezření.

Všeobecné poučení obsahovalo i výčet vědomostí, potřebných pro četnickou službu. Tyto vědomosti byly prezentovány velmi obsáhle, velká část náležela do oboru trestního práva. Četníkovi bylo mj. uloženo získat co možná nejpodrobnější vědomosti o místních a osobních poměrech v obvodu, kde měl stanici.²⁹⁾

Zvláštní poučení se týkalo náplně četnických služeb, přičemž se rozlišovaly dva druhy:

a) Samostatné, které patřily k obyčejným povinnostem četníka a k nimž nebylo třeba zvláštního rozkazu nějakého úřadu.

b) Příruční neboli asistenční, které se týkaly vykonávání zvláštních úředních nařízení.

Základem samostatných služeb bylo každodenní hlídkování ve vymezeném obvodu, přičemž se četníci zaměřovali na odhalování zločinů a přečinů. Měli přitom vycházet z informací od úřadů, ale i z „rozmluv náhodou vyslechnutých“. Hlídkování na hlavních a vedlejších cestách mělo představovat nejméně třetinu služby. O prováděné službě vedl velitel stanice (Posten-Commandant) záznamy ve služební knize.

Zásady, zakotvené v této prvé četnické instrukci s celoříšskou působností pak byly v dalších sedmi desetiletích v podstatě opakovány v následně vydávaných obdobných předpisech. Většinu z nich nacházíme i v poslední služební instrukci rakouského četnictva, vydané v návaznosti na zákon z roku 1895.³⁰⁾ Četnické služební instrukce resp. jejich relevantní pasáže, pak sloužily jako předloha pro celou řadu obdobných předpisů, vytvářených pro potřeby obecních policií.³¹⁾

V četnické instrukci jsou zakotveny mj. i zásady dvojího podřízení četnictva, které vyplývaly z charakteru této složky, původně součásti armády a později samostatného ozbrojeného sboru, konajícího převážnou část své služby pro potřeby civilní státní správy. Vazby na civilní správu tedy existovaly vždy, je ale třeba připomenout, že po reorganizaci roku 1860 bylo četnictvo dáno k dispozici politickým úřadům k zachování klidu, pořádku a bezpečnosti. Bylo povinno neprodleně vykonávat jejich písemné rozkazy, zaznamenané v zápisníku četníka, při nebezpečí z prodlení i rozkazy ústní. Hlášení o jednotlivých služebních případech podávalo četnictvo pouze příslušnému politickému úřadu. Za dané situace se mnozí úředníci domnívali, že jsou oprávněni s četnictvem volně manipulovat, což mělo negativní dopad na plnění bezpečnostní služby. Rovněž dvojí podřízenost byla pramenem konfliktů mezi politickými úřady a četnickými veliteli. Teprve pozdější zákonné normy přispěly k úpravě vztahů s civilními úřady. Kompetenční zásady jsou obsaženy i v poslední četnické služební instrukci: „V záležitostech vojenských, hospodářských a administrativních, pak co se týče výcviku a kontroly služby, podřízeno jest četnictvo svým představeným vojenským, v příčině služby bezpečnosti veřejné c.k. politickým úřadům okresním a zemským, v obojí příčině pak v posledním pořadu ministru obrany zemské.“³²⁾ Služební úřady mohly tedy četnickým stanicím ve svém obvodu udělovat příkazy, nebyly však oprávněny k sankcionování. „Politickému úřadu nepřísluší disciplinární právo naproti četníkovi, proto nemůže tento úřad ani odměňovacího ani trestního práva vykonávati. Má-li úřad politický četníka za hodného nějaké odměny nebo nějakého vyznamenání, má právo, připomenouti to vojenským představeným. Musí-li úřad politický vésti stížnost na četníka, má to oznámiti jeho představeným vojenským, a může podle případu žádati, aby mu dali věděti, jak vyšetřování vypadlo.“³³⁾

Informace o denním životě četnictva byly v nedávné době obohaceny vydáním memoárů bývalého c. a k. četníka F. Valouška (9.9.1879-19.11.1961).³⁴⁾ Autor se narodil v Babicích u Rosic na Brněnsku. Po vykonání prezenční vojenské služby u zeměbraneckého pluku v Brně se přihlásil k bosensko-hercegovskému četnictvu, u nějž nastoupil službu v roce 1902 a na Balkáně setrval až do roku 1918. Valoušek, který po roce 1918 sloužil u československého četnictva, začal sepisovat své paměti v roce 1933 a pokračoval v nich v letech 1946-1949. Z rozsáhlého rukopisu je zde podchycen pouze výběr z období 1902-1914.³⁵⁾

Paměti F. Valouška představují široký a plastický pohled nejen na Bosnu-Hercegovinu, ale i na další balkánské oblasti, kde autor při plnění svých služebních povinností působil. V pestré směsici se tu prolínají vzpomínky na služební záležitosti, osobní zážitky, ale i postřehy, vyplývající z pozorování krajiny, lidí, jejich života a zvyků.

Značná část memoárů je věnována četnické službě. Autor nastoupil k bosenskému četnictvu v době, kdy tamní rakousko-uherská okupační správa, stejně jako četnictvo, existovala již téměř čtvrt století. V podstatě celou dobu sloužil na hranicích se Srbskem, Černou Horou nebo Tureckem, kde zejména za vypjatých situací (za anexe roku 1908, balkánských válek 1912-1913 apod.) docházelo k přechodu cizích vojsk či skupin komitů na bosenské území, což vedlo k přestřelkám, mnohdy se ztrátami na životech. V komisích, vytvářených k řešení těchto konfliktů z představitelů obou sousedních států, pak nacházíme na rakousko-uherské straně vedle civilních úředníků také důstojníky četnictva, případně i armády.

Místním podmínkám odpovídal i vzhled tamních četnických stanic (kasáren). O jejich vzhledu je možno si učinit představu z popisu četnických kasáren v Meštrovci, sestávajících ze tří budov: „Okna všech místností vedla jen do dvora, navenek byly jen střílny. Mezery mezi budovami byly vyplněny 4 m vysokými a 40 cm silnými dřevěnými palisádami se zašpičatěnými hroty. Do dvora se vcházelo dveřmi z fošen, které se na noc zavíraly silnými závorami. Kolem dokola této menší dřevěné pevnosti byl vykopán hluboký příkop, který měl při útoku na kasárnu sloužit za zákopy.“³⁶⁾

Oblast Bosny a Hercegoviny byla v rámci Rakousko-uherské monarchie zcela specifickou. Ve srovnání s našimi zeměmi zde byly celkové podmínky značně drsnější a nesrovnatelně obtížnější byla i četnická služba. Valoušek vzpomíná např. na situaci v příhraničních oblastech, sousedících s tehdejším evropským Tureckem: „Služba na tureckých hranicích byla pro bosenské četnictvo nejtěžší a nejnebezpečnější. Jakmile vyšla četnická patrola z kasárny, musila napnout veškerou pozornost a vidět i slyšet vše před sebou i po stranách a sledovat každý pohyb. Hlídka, která takové opatrnosti nedbala, nebo jejíž členové se mezi sebou snad dokonce bavili, obyčejně na to těžce doplatila a někdy i o život přišla. Služba na tureckých hranicích byla nebezpečnější z toho důvodu, že z turecké strany neobcházelo podél hranic školené turecké četnictvo ani financi, nýbrž turečtí vojáci (askeři) výlučně z asijského Turecka. Ti neuměli mluvit srbo-chorvátsky a mnozí z nich byli přímo divoši z asijských stepí. Tito askeři nebyli pro pohraniční službu školeni, byli divocí, hrubí, svévolně a zúmyslně překračovali hranice na bosenské území, kde lovili zvěř a po vesnicích loupili. K těmto přehmatům docházelo opakovaně, přestože pachatelé, kteří byli tureckými úřady na dožádání našich úřadů zjištěni, byli velmi těžce a citelně trestáni hlavně tělesnými tresty a pro každé těžší provinění i zastřeleni.“ ³⁷⁾

Ale i služba ve vnitrozemí se vyznačovala různými zvláštnostmi, některé z nich byly již na tehdejší české podmínky poněkud exotické. Tak např. se na četnictvo běžně obraceli venkované se žádostmi o zastřelení vlků či medvědů, kteří ohrožovali jejich stáda. V roce 1904 vypsala bosenská vláda odměnu za hubení jedovatých hadů. Peníze za odvedené hadí hlavy vyplácely četnické stanice, které rovněž hlavy v lahvích s lihem odváděly každého prvního dne v měsíci okresním úřadům.³⁸⁾ Četníci asistovali při různých akcích, jako byla např. od roku 1904 státem organizovaná prevence syfilidy,³⁹⁾ nebo sčítání lidu. Valoušek zaznamenal jednu dramatickou příhodu, spojenou se sčítáním ve dnech 16. až 24.7.1904. V muslimské obci Ustikolina byl tehdy zavražděn četnický závodčí Mlinarič. Sčítání bylo prováděno přímo sčítacími komisaři, kteří chodili dům od domu a do výkazů zapisovali veškeré osoby, které se tam nacházely. Mlinarič přitom náhodou zahlédl nezahalenou muslimskou ženu, a tím popudil jejího manžela natolik, že se rozhodl četníka zabít. To provedl ještě téže noci, vplížil se do obydlí, v němž četník spal „a spatřiv Mlinaričovu šavli, vytáhl ji potichu z pochvy a ťal jí spícího Mlinariče do krku tak prudce, že mu přeťal i obratle a hlava zůstala při krku jen na kusu kůže v zátylku. Po činu nechal šavli na místě, a stejně neslyšně se z kuče vytratil.“⁴⁰⁾ Přestože zde bylo podezření evidentní, je z kriminalistického hlediska zajímavé, že pachatel byl usvědčen pomocí otisků prstů na rukojeti šavle. Přitom se v Rakousko-Uhersku daktyloskopie teprve počátkem 20. století prosazovala proti dříve užívané bertilonáži.

Valouškovy paměti jsou nesporně zajímavým materiálem, i když vypovídají pouze o početně nejmenší části četnictva habsburské monarchie. Pro srovnání je možno uvést, že za I. světové války byly tyto přibližné stavy četnictva: 15.000 v Předlitavsku, 13.000 v Zalitavsku a 2.500 v Bosně-Hercegovině.⁴¹⁾

K negativistickým postojům veřejnosti vůči četnictvu přispěla podstatnou měrou I. světová válka. Na četnictvo, konající bezpečnostní službu na většině státního území, se přenášely nahromaděné averze vůči tehdejší vládě, pojímané jako strůjce válečných útrap. To se po 28. říjnu 1918 projevovalo buď přímým osočováním četnictva jako jedné z opor habsbursko-lotrinské dynastie, nebo jinými formami, z nichž snad nejvíce se ujalo Haškovo karikování - duchem nepříliš obdařený strážmistr Flanderka obveseluje českou společnost již osm desetiletí. Za I. republiky bylo hlavní příčinou negativního postoje tehdy módní „rakušáctví“, přirozeně v pejorativním slova smyslu.⁴²⁾ Po únoru 1948 upadlo rakouské četnictvo do ještě větší nemilosti, tentokrát pro změnu kvůli své „buržoaznosti“, což tehdejší propagandisté pilně využívali po celá následující čtyři desetiletí. Tak např. v roce 1978 pronáší I. Bohata ve své monografii, kterou vydala Správa pro politickovýchovnou, vzdělávací, kulturní a propagační činnost Federálního ministerstva vnitra, tento tvrdý odsudek rakouského četnictva: „Četnictvo od svého zřízení až do rozpadu rakousko-uherské monarchie bylo spolehlivým nástrojem byrokracie, pevnou oporou monarchie. Od dob Havlíčkových až po světovou válku nebylo odpornější a prostým lidem nenáviděnější uniformy nad četnickou, s kloboukem zdobeným kohoutím pérem. Přesto, že většina četnického mužstva v českých zemích byla české národnosti, podílela se i ona na germanizačních snahách, prováděných německou vládnoucí byrokracií. Obzvláště se v tomto směru vyznamenali někteří četničtí důstojníci české národnosti. Na Slovensku se četnický sbor skládal téměř výhradně z četníků maďarské národnosti. Od vzniku dělnického hnutí v Rakousku-Uhersku se ostří četnické perzekuce zaměřilo především proti němu.“⁴³⁾

Nezbývá než doufat, že tato stať přispěje nejen k hlubšímu poznání rakouského četnictva, ale možná i ke zkorigování některých zkreslených názorů, které u nás mnohdy ještě stále přežívají.⁴⁴⁾

 

Poznámky: